8 Tdo 440/2024-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. CH., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 To 19/2023-113, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 62/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 To 19/2023-113, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněných F. M. a O. Z. pouze do výroku o trestu, zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 16 T 62/2022-10, ohledně spoluobviněného F. M. a ohledně tohoto spoluobviněného bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř nově rozhodnuto (bod I. výroku). Týmž rozsudkem bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných J. J. (proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16 T 53/2022-1543) a P. CH. a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného O. Z. (bod II. výroku). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 16 T 62/2022-10, byl P. CH. (dále jen obviněný, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku (bod I. 1 výroku), jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (bod I. 2, 3, 4 výroku) a byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla určena 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Dále mu byl podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, specifikovaných ve výroku rozsudku. Původně byla věc vedena pod sp. zn. 16 T 53/2022 a vedle obviněného P. CH., byli stíháni také F. M., O. Z., J. B. a J. J. Dne 13. 12. 2022 u hlavního líčení obvinění P. CH., F. M. a O. Z. prohlásili svoji vinu a soud s ohledem na hospodárnost řízení vyloučil jejich věc k samostatnému projednání a rozhodnutí a dále byla věc obviněného vedena pod sp. zn. 16 T 62/2022.
I. Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti shora uvedenému rozsudku ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 To 19/2023-113, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, aby následně konstatoval, že jsou sice správné závěry soudů nižších stupňů, že se v minulosti dopustil opětovně shodné trestné činnosti, což bylo vyhodnoceno jako přitěžující okolnost, na druhou stranu nelze přehlížet, že se k činu doznal a prohlásil svoji vinu, která byla soudem přijata. Poukazuje rovněž na dokumenty, které byly soudu předloženy, které podle jeho mínění při správném hodnocení měly vést odvolací soud k závěru, že k jeho nápravě postačuje výchovný trest nespojený s trestem odnětí svobody, neboť dovolatel je osobou, která pečuje nejen o své nemocné rodiče, ale je také osobou, která má ve střídavé péči nezletilé děti, o které se v té době řádně stará, věnuje se výcviku mladých sportovců a poskytuje služby canisterapie, což vše by negativně bylo ovlivněno jeho přímým výkonem trestu odnětí svobody. Závěrem svého dovolání konstatoval, že soudy nižších stupňů mu byl uložen nespravedlivý trest, neboť při správném zhodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. mu měl být uložen „spravedlivý trest alternativní“.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření předně konstatovala, že podané dovolání lze akceptovat jako dovolání pouze s vyšší mírou tolerance, kdy vzhledem ke skutečnosti, že odvolání obviněného mělo být zamítnuto podle § 256 tr. ř. bylo možno postupovat pouze v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vazbě s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Následně konstatovala, že s ohledem na uložený druh trestu a jeho výši nelze akceptovat argumentaci dovolatele, že mu byl uložen trest nespravedlivý a nepřiměřeně přísný. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten vzhledem ke skutečnosti, že došlo k prohlášení viny obviněným, kterou soud přijal, nemohl být uplatněn, neboť se výlučně týká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. mohl být sice podle názoru státní zástupkyně dovolatelem uplatněn, avšak nejde o extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest ve smyslu výkladu tohoto dovolacího důvodu Ústavním soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
6. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shora uvedenou charakteristiku tohoto dovolacího důvodu zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že mu byl uložen nespravedlivý trest, neboť nebyly důkazy k otázce trestu hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a toto tvrzení podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a ve své podstatě se domáhá toho, aby mu byl uložen mírnější trest – „spravedlivý alternativní trest“.
9. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. g), h) tr. ř.], Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům. Předně je nutno souhlasit se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství, že za situace, kdy odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, měly být dovolací důvody uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu, který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud však striktně nelpí na formalismu, který by teoreticky ospravedlňoval Nejvyšší soud ke striktnímu přístupu k takto podanému dovolání. Obdobně je nutno upozornit, že ani odkaz v dovolání na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), stejně jako odkaz na dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nejsou přiléhavé s ohledem na materii řešenou podle trestního řádu.
10. Předně je nutno uvést, že odvolání bylo obviněným podáno toliko do výroku o trestu. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu v této souvislosti vyplývá, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení,
které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumat, jde o dovolání nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
11. V posuzovaném případě z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný učinil prohlášení o vině a soud toto prohlášení přijal (viz bod 1 a 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tuto skutečnost ve svém rozsudku zmiňuje rovněž odvolací soud (viz bod 12).
12. Z dovolací argumentace je zřejmé, že uplatněné námitky jsou po obsahové stránce shodné s námitkami uplatněnými v odvolání (viz též bod 7 rozsudku odvolacího soudu) a směřují proti uloženému trestu s tím, že poukazují na jeho nepřiměřenou výši či přísnost. Ve vztahu k uloženému trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ze které mj. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (obviněný v dovolání výslovně zmiňuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [tedy ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.]. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Vzhledem k uvedenému musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. nenaplňují. Navíc z rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že dovolateli byl uložen trest při samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Zvolený trest a doba jeho trvání byly stanoveny mj. po zvážení řady okolností vztahujících se k osobě obviněného, které odvolací soud velmi podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 19). Obviněnému bylo za trestný čin podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku možno uložit trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Byl-li obviněnému uložen úhrnný trest (za dva trestné činy) v trvání tří roků nepodmíněně, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který zákon v případě uvedeného trestného činu dovoluje a současně jde o trest, jehož délka trvání je v rámci shora uvedené trestní sazby, a to při spodní její hranici, kdy polovina trestní sazby činí pět let. Za tohoto stavu ani odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s ohledem na přílišnou přísnost uloženého trestu, by nebyl akceptovatelný.
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž uvést, že na uložený trest nahlížel také v souvislosti s otázkou proporcionality trestních sankcí (viz též bod 12), kdy v minulosti mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V souvislosti s otázkou proporcionality trestních opatření však v předmětné trestní věci dovolatel nepoukázal na žádnou, dle mínění Nejvyššího soudu relevantní skutečnost, která by v rámci přezkumu v uvedeném duchu umožňovala a zejména odůvodňovala oprávněnost tvrzení dovolatele. V této souvislosti je potřebné uvést, že obsahově shodnými námitkami dovolatele se zabýval již v rámci odvolání obviněného do výroku o trestu odvolací soud. Tento v odůvodnění svého rozsudku předně konstatoval, že již soud prvního stupně se s otázkou přiměřenosti trestu a vhodnosti trestu vypořádal ve smyslu ustanovení § 39, § 41, § 42 a § 45 tr. zákoníku. Sám odvolací soud s ohledem na námitku dovolatele směřující vůči neadekvátnosti (přísnosti) uloženého nepodmíněného trestu doplnil odvolací řízení o další důkazy (viz bod 14 jeho rozsudku), aby na jejich základě, ve vazbě na ostatní již provedené důkazy, mohl důvodně konstatovat, že v případě obviněného nelze uvažovat o alternativním trestu, resp. kombinaci alternativních trestů, které by nahradily trest nepodmíněný. Zcela důvodným je jeho závěr, že uložení jiného, než nepodmíněného trestu je v případě obviněného vyloučeno mj. tím, že obviněný spáchal dva trestné činy, přičemž část páchané trestné činnosti spadá do období, kdy byl v podmíněném odsouzení, pro shodnou trestnou činnost. Zde Nejvyšší soud podotýká, že obviněný byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 20/2020, pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a mj. mu byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen do 25. 2. 2022. Dále byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 69/2022, (pro týž trestný čin), přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Uvedené skutečnosti tedy jednoznačně svědčí pro závěr, že ani hrozba přeměny trestu podmíněně odloženého nebyla pro obviněného dostatečná k tomu, aby nepáchal opětovně trestnou činnost v době podmíněného odsouzení. Podle mínění Nejvyššího soudu zcela nepřesvědčivě působí argumentace dovolatele, že motivem jeho činu byla právě snaha o získání dalších finančních prostředků pro své blízké, a uložením nepodmíněného trestu bude možnosti starat se o ně zbaven, neboť ve smyslu uplatněné argumentace by v rámci logiky patrně další setrvání obviněného na svobodě (při neuložení nepodmíněného trestu) vedlo obviněného k páchání další trestné činnosti „ve snaze získat další finanční prostředky pro své blízké“, pokud, jak uvedl, motivem jeho jednání byla snaha získat finanční prostředky pro své blízké. Nutno podotknout, že odvolací soud se zabýval i tou skutečností, že výkonem trestu odnětí svobody může být i zasaženo do zájmu nezletilého dítěte [viz blíže bod 56 rozsudku soudu prvního stupně ohledně nezletilých dětí], a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 950/19, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě převažuje zájem společnosti na potrestání obviněného jako pachatele trestné činnosti nad zájmem nezletilého dítěte, které, jak správně odvolací soud podotkl, má i po dobu nepřítomnosti otce – obviněného, zajištěno funkční rodinné prostředí v matce. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, pro stručnost na ně, jak mu to umožňuje i judikatura Ústavního soudu (viz bod 15), odkazuje.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu