Nejprve lze konstatovat, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá tento čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu.
Protože obviněný ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci brojil proti tomu, že nebyl naplněn kvalifikační znak „ve větším rozsahu“, je potřeba uvést, že konkrétní okolnosti rozhodné pro jeho určení ve smyslu § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., zákon výslovně nevymezuje.
Dosavadní soudní praxe vymezila kritéria pro určení hmotnosti, od které lze již naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ shledávat, a učinila tak, že v zásadě lze naplnění tohoto znaku dovozovat při přechovávání 10 g metamfetaminu, což představuje asi 200 dávek běžného konzumenta (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 07. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000, publikované v časopise Právní rozhledy vydávané nakladatelstvím C. H. Beck, č. 10, r. 2000 s. 469).
V návaznosti na skutková zjištění popsaná v napadaném rozsudku odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 10 shrnul, že obviněný v době od poloviny roku 2005 do 18. 9. 2006 prodal jmenovaným osobám drogu pervitin nejméně v 66 případech a v množství nejméně 45,5 g. Na základě tohoto množství případů, jakož i délky doby, po níž obviněný jiným osobám předával uvedenou drogu, učinil závěr, že je v projednávaném případě naplněn znak, že obviněný tak činil „ve větším rozsahu.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil, neboť je v souladu s hledisky pro vymezení tohoto kvalifikačního znaku významnými. S ohledem na uvedená zjištění je nepochybné, že při zjištěném množství 45,5 g pervitinu, které obviněný prodal nebo předal 6 osobám v průběhu více než jednoho roku, z něhož měl výtěžek nejméně 50.000,- Kč, jde o takové množství drogy, které je způsobilé k použití pro více lidí. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že stupeň nebezpečí, jímž byly uvedené osoby ohrožovány, je velmi vysoký.
Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou stupňů shledal, že je v daném případě naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a napadený rozsudek odvolacího soudu je správný.
Při správnosti právního posouzení činu, jímž byl obviněný uznán vinným jako trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., lze dále zvažovat zda byly též splněny formální a materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., podle níž odvolací soud čin obviněného rovněž kvalifikoval, a proti čemuž obviněný v rámci svého odvolání zejména brojil.
Je vhodné zmínit, že za zvlášť nebezpečného recidivistu je podle § 41 odst. 1 tr. zák. považován pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Obviněný v rámci svého dovolání shledával z hledisek ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. nenaplněným znak, že byl znovu za zvlášť závažný trestný čin „potrestán“. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu nepodmíněného odnětí svobody v minulosti, pokud s jeho vykonáním není již spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno soudem. Pro naplnění znaku potrestání není nutné, aby byl vykonán celý trest odnětí svobody, z čehož plyne, že postačí i pouhý částečný výkon uloženého trestu před spácháním trestného činu nového. Za potrestání se však nepovažuje výkon vazby, nebo jakýkoliv jiný trest nespojený s nepodmíněným výkonem trestu odnětí svobody. O potrestání ve zmíněném smyslu proto nejde ani tehdy, pokud byl uložen trest nespojený s odnětím svobody (srov. rozhodnutí č. I/1989, str. 49-57 Sb. roz. tr.).
Podle obsahu spisu se podává, že ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 16/2000 byl obviněný odsouzen rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001 k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který mu byl uložen za trestné činy podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., § 188a odst 1, 2 tr. zák. a § 217 odst. 1 tr. zák. Výkon tohoto trestu nastoupil dnem 3. 10. 2001, když byl převeden z vazby v této věci vykonávané od 19. 10. 1999 do 2. 10. 2001. Je tedy zřejmé, že vazba, která byla do uvedeného trestu započtena, činila necelé dva roky, a zbytek trestu, do něhož byl obviněný přímo z vazby převeden, představoval více jak tři roky. Je nutné podotknout, že tento výkon trestu byl vykonáván společně s dalším trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 T 145/1998, jímž byl odsouzen pro trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. a § 188a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců, jehož výkon byl nejprve podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, avšak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 2 T 145/1998 bylo rozhodnuto o tom, že obviněný tento trest vykoná. Jak se v projednávané věci podává i ze skutkových zjištění, obviněný byl z tohoto společného trestu (celkem v trvání šesti let a 6 měsíců) podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. PP 158/2004, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2004, za současného stanovení zkušební doby na sedm roků.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že není důvodná námitka obviněného o tom, že nebyl naplněn znak „potrestání“, protože obviněný, jak z uvedeného výčtu plyne, i poté, co mu do společného výkonu trestu odnětí svobody byla započítána vazba v době od 19. 10. 1999 do 2. 10. 2001 (jíž samu o sobě nelze považovat ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. za potrestání), ve výkonu trestu odnětí svobody, jenž započal dne 3. 10. 2001, až do podmíněného propuštění dne 28. 6. 2004 strávil kromě započtené vazby i část z trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001, v trvání pěti roků. I když byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, doba výkonu trestu odnětí svobody, i po odečtení téměř dvou let se zřetelem na započtenou vazbu, činila necelý jeden rok. Tuto dobu je nutné považovat za částečný výkon trestu v minulosti, což pro naplnění uvedeného znaku „potrestání“ postačuje. Uvedený znak byl proto vyhodnocen v souladu se zákonem.
Jen pro úplnost je též vhodné poznamenat, že pokud byl obviněný v nyní posuzovaném případě uznán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a zvlášť nebezpečná recidiva je odvozována od odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001, jímž byl obviněný uznán vinným rovněž trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nepochybné, že trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák., u něhož je horní hranice trestní sazby stanovena na deset let, je ve smyslu § 62 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným trestným činem. Za daných okolností proto není důvodu pochybovat o tom, že obviněný znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Obviněný však ve svém dovolání vedle výhrad proti formální stránce zpochybnil zejména naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, a to především proto, že nedošlo k opětovnému spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, který by podstatně zvyšoval stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost.
V rámci posouzení materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. v daném případě Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud pro závěr o tom, že se o zvlášť nebezpečnou recidivu podle zákonných hledisek jedná, vycházel nejen z doby, která uplynula od posledního odsouzení v poměru k době, kdy došlo k novému spáchání zvlášť závažného trestného činu, ale také z doby, která uběhla od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s dobou, kdy se obviněný dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl napadeným rozhodnutím odsouzen, osobou obviněného a dále závažností trestných činů, pro které byl obviněný souzen.
Nejvyšší soud přisvědčil napadenému rozhodnutí, pokud v něm odvolací soud učinil závěr, že obviněný je pachatel, který se již dlouhou dobu dopouští obdobné velmi závažné a společensky nebezpečné trestné činnosti spojené zejména s distribucí drog. Proto bylo správně poukázáno na to že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 T 145/1998 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a podle § 188a odst. 1 tr. ř., za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a šesti měsíců.
Od února roku 1999, čili necelý měsíc po právní moci zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně, se však obviněný začal dopouštět další trestné činnosti, pro kterou byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Z daného rozsudku vyplývá, že v tomto případě obviněný nabízel psychotropní látku zvanou pervitin i osobám mladším 18-ti let a některým z nich dokonce podával informace o možných způsobech aplikace této látky. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, když pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, jak je již rozvedeno shora.
Je vhodné též poznamenat, že bylo správně posuzováno, že nyní projednávané trestné jednání obviněného vybočuje z běžně se vyskytujících případů u této trestné činnosti, protože obviněný je osobou drogově závislou, která se neustále dopouští stejné trestné činnosti, při níž distribuuje návykovou látku zvanou pervitin dalším osobám, po dlouhou dobu. Rozhodné též je i to, že obviněný trestnou činnost začíná páchat vždy velmi záhy po předchozím odsouzení nebo potrestání. K nápravě obviněného nevedla ani dlouhá doba strávená ve vazbě, ani trest nespojený s odnětím svobody, když se v předchozí době dopustil obdobného činu i ve zkušební době podmíněného odsouzení, a k jeho nápravě nevedlo ani dobrodiní v podobě podmíněného propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody, který na něj neměl evidentně žádný pozitivní vliv. Rovněž je nutné k tíži obviněného posuzovat i charakter předchozí zvlášť závažné trestné činnosti, při níž, jak je z obsahu spisu patrné, drogu pervitin nabízel ne toliko dospělým osobám, ale této trestné činnosti se dopouštěl i ve vztahu k dětem mladším 18-ti let, jimž vedle předání drog navíc podával informace o možných způsobech její aplikace, čímž ohrožoval zdraví a další zdárný vývoj těchto nedospělců. Toto jsou další okolnosti, které společenskou závažnost jednání obviněného podstatně zvyšují, neboť svědčí o velmi vysokém stupni nebezpečnosti činu v případě předchozí trestné činnosti, od níž se nyní projednávané činy ve vztahu k posouzení zvlášť nebezpečné recidivy odvíjejí.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, jakož z i okolností, jimiž se zabýval odvolací soud, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně měl úplný podklad pro uvážení všech podmínek významných pro stanovení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, zkoumal i další okolnosti určující stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, především způsob provádění trestné činnosti, škodlivost dopadů a následků způsobených nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výši dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které obviněného vedly k recidivě. Zvažoval i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti a jeho věk. Zjišťoval, kolikrát už byl obviněný v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Měl na zřeteli zhodnocení následků trestného činu a posuzoval i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, a přihlížel i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněný dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003).
Veškeré tyto skutečnosti vedou k závěru, že ačkoli již na obviněného bylo výchovně působeno, účel trestu touto represí splněn nebyl, a je proto nutno na něho výchovně působit ve větší míře, po delší dobu a způsobem, aby mu bylo v další této trestné činnosti zamezeno.
Nejvyšší soud se ze všech takto rozvedených důvodů plně ztotožnil s tím, že odvolací soud obviněného uznal vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu, neboť závěry rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, považoval za dostatečné, správné a v souladu se všemi zákonným podmínkami vyplývajícími z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání nebyly shledány opodstatněnými, když se všemi rozhodnutými a důležitými okolnostmi se dostatečně vypořádal soud druhého stupně, na odůvodnění jehož rozsudku Nejvyšší soud pro stručnost jen odkazuje, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová