USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 9 To 55/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 6/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. K., (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 T 6/2021, uznán vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 5 (pěti) roků. O nároku poškozené nemocnice na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 T 6/2021, napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 9 To 55/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. V rámci poměrně rozsáhlých námitek předně namítl, že oba soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v popisu skutku nebyla označena žádná objektivní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit jeho úmysl použít dotaci z programu ISPROFIN na jiný než určený účel.
Podle obviněného podpis nepravdivého protokolu neprokazuje jeho úmyslné zavinění, neboť toto jednání je třeba posuzovat v kontextu jeho motivu, kdy jednal s dodavatelem společnosti M.-Z., (dále jen „M.-Z.“) o poskytnutí náhradního plnění, které spočívalo v dodání kvalitnějšího UZ přístroje pro poskytování účinnější a kvalitnější léčby a plně respektovalo účel dotace. Dovolatel tak musel být logicky přesvědčen (viz bod 27. dovolání), a to již při podpisu nepravdivého předávacího protokolu, jakožto i při následném jednání o poskytnutí náhradního plnění, že použití dotace na náhradní plnění bude v souladu s účelem dotace, resp. že zůstane zachována věcná souvislost s účelem dotace.
Z žádných objektivních skutečností, které měly být obviněnému známy, nevyplývá, že by poskytnutí předmětného náhradního plnění pro Ústřední vojenskou nemocnici – Vojenskou fakultní nemocnici XY (dále jen „nemocnice“ nebo „ÚVN“) mělo být v rozporu s účelem dotace, neboť nikdy nebyl seznámen s dotačním rozhodnutím ani konkrétními dotačními podmínkami, v nichž byl účel dotace vymezen, pouze měl k dispozici obecnou informaci, že nákup předmětného přístroje bude z nějaké blíže neurčené části financován z dotačního programu zřizovatele nemocnice.
Podle dovolatele skutečnost, že měl k dispozici podklady týkající se dané investiční akce, má povahu pouze velmi obecné informace a dokládá toliko laické a obecné povědomí o účelu dotace, nikoliv jeho vědomost či znalost konkrétních dotačních podmínek, přičemž jeho úmysl použít dotaci v rozporu se specificky vymezeným účelem je možné prokázat pouze objektivními skutečnostmi, z nichž bude zřejmé, že byl seznámen s dotačním rozhodnutím, dotačními podmínkami nebo jinými listinami, v nichž byl účel dotace konkrétně vymezen.
Podle obviněného soud prvního stupně v rozsudku nevymezil, jaké podmínky musela nemocnice plnit, aby získala od zřizovatele dotaci na nákup daného přístroje a s ním souvisejícího vybavení a ani neuvedl, zda ÚVN jako příjemce dotace splnila všechny stanovené předpoklady a také proto je rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Soudu prvního stupně dále vytýká, že navíc pominul, že nemocnice nezajistila splnění všech předpokladů pro získání dotace, a to zcela nezávisle bez přičinění obviněného, neboť společnost M.-Z.
nebyla objektivně způsobilá splnit danou veřejnou zakázku, z důvodu stanovených v pravomocném rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, sp. zn. SÚJB/PrO/23954/2020/1, o čemž obviněný nevěděl a na protiprávním jednání uvedené společnosti se nijak nepodílel.
Dovolatel zdůraznil, že neodpovídal za to, že přístroj bude dodán a instalován v souladu s příslušnými právními předpisy, neboť tyto záležitosti spadaly do odbornosti radiologa. Uvedená překážka zde existovala již v době výběru vítězného uchazeče (dne 2. 10. 2018), v době podpisu kupní smlouvy (30. 10. 2018), jakožto i v době, kdy nemocnice podala žádost o dotaci ke zřizovateli a bylo vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace (dne 21. 11. 2018). Z toho je podle obviněného zřejmé, že v době, kdy podepsal nepravdivý předávací protokol (dne 27.
11. 2018), již existovala objektivní překážka, která vylučovala možnosti nemocnice získat předmětnou dotaci. Dovolatel rovněž poukázal na nepravomocné rozhodnutí Státního úřadu pro kontrolu léčiv, sp. zn. Sukls11855/2020, kterým bylo rozhodnuto o stažení daného přístroje z trhu, což považuje rovněž za skutečnost, která vylučovala možnost nemocnice získat dotaci. Obviněný rovněž poukazuje na rozpornost závěru nalézacího a odvolacího soudu, podle něhož měla být škoda způsobena Ministerstvu obrany ČR jako poskytovateli dotace, což je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, od nichž se odvolací soud odchýlil, aniž by provedl jakékoliv dokazování.
Navíc o skutečnosti, komu měl způsobit škodu, se dovolatel dozvěděl až z rozhodnutí odvolacího soudu, které je rozhodnutím překvapivým a jedná se tak o porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nebylo umožněno se k otázce vzniku škody vyjádřit. Podle názoru obviněného, pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně v otázce poškozeného a o podobě vzniklé škody (ušlý zisk nebo úbytek majetkových hodnot), měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a tomuto soudu uložit, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak vnitřně rozporné, a tudíž i nezákonné. Podle dovolatele je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný v otázce nároku na náhradu škody, neboť soud prvního stupně neuvedl, jaký právní předpis na odpovědnost dovolatele na škodu aplikuje. I v tomto ohledu považuje obviněný rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť se až z něj dozvěděl, jaký právní předpis byl ve věci aplikován, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud odvolací soud tvrdí, že soud prvního stupně aplikoval na odpovědnost obviněného za škodu zákoník práce s tím, že obviněný způsobil škodu nemocnici úmyslně, je to v rozporu s právním hodnocením, které soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, z něhož vyplývá, že jednal ve vztahu ke vzniku škody nedbalostně.
Podle dovolatele odvolací soud závěr o úmyslném způsobení škody neodůvodnil žádnými konkrétními skutečnostmi a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 9 To 55/2022, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 T 6/2021, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně oběma soudů vytkl, že se v odůvodnění svých rozhodnutí zcela jednoznačně nevyjádřily, v jaké formě úmyslu se měl obviněný zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku dopustit a nevěnovaly tak subjektivní stránce větší pozornost. To však podle něj neznamená, že by ze skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku nebylo možné dovodit jednání obviněného v úmyslu použít dotaci na jiný než určený účel.
Podle státního zástupce je popis jednání obviněného ve skutkové větě takového rázu, že o jeho úmyslu použít prostředky pocházející z účelové dotace z programu ISPROFIN k investiční akci financované Ministerstvem obrany pro potřeby ÚVN na jiný než určený účel, nelze mít pochybnosti. V této souvislosti souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že dovolatel musel velice dobře vědět o předmětném dotačním titulu, jeho podstatě a specifické účelovosti použití dotačních prostředků fakticky od samotného počátku, minimálně pak od května 2018, přičemž mu muselo být zjevné, že pokud jsou prostředky pocházející z dotace účelově vázány na investiční akci, u níž již z názvu jasně vyplývá, že její podstatou je nákup (nové nabytí) předmětného přístroje, nemůže toto naplnit modernizace stávajícího zařízení provedená servisním způsobem.
V této souvislosti připomenul, že podmínkou v zadání mimo jiné bylo, že zařízení musí být zcela nové, nepoužité a musí splňovat technické parametry stanovené zejména v technické specifikaci zakázky s tím, že obviněnému jakožto odbornému garantovi byly předkládány informace o financování z předmětného dotačního titulu, obviněný byl u přípravy technické dokumentace k zakázce a podílel se rovněž na zdůvodnění dotace. Podle státního zástupce obviněný v rámci celého procesu činil řadu úkonů kolidujících s naplňováním účelu dotačního financování a musel tak být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním porušuje trestním zákoníkem chráněný zájem na ochraně poskytování dotací, subvencí nebo návratných finančních výpomocí či příspěvků.
Z jednání dovolatele tak lze dovodit naplnění subjektivní stránky úmyslu. Pokud jde o námitky týkající se nedostatku adhézního výroku rozsudku soudu prvního stupně, tyto nedostatky napravil odvolací soud, který u obviněného dovodil odpovědnost za škodu podle § 250 zákoníku práce, přičemž současně přijal závěr o úmyslné formě zavinění majetkové újmy na straně obviněného. Podle státního zástupce není dále v posuzované věci směrodatné, zda soud prvního stupně uvažoval o škodě jako o ušlém zisku či nikoli, neboť z hlediska naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty je rozhodující, jaká škoda byla způsobena, což je v popisu skutku dostatečně a správně v souladu s provedenými důkazy vyjádřeno.
Za zcela nepatřičnou označil státní zástupce námitku obviněného, že nemocnice bez jeho přičinění nezajistila splnění všech předpokladů pro získání dotace, neboť obviněný jako odborný garant veřejné zakázky měl dbát na to, aby dodavatel vše plnil řádně a včas, čemuž se svým úmyslným upřednostňováním společnosti M.-Z. zcela zpronevěřil. Pokud jde o vzniklou škodu, je podle státního zástupce zřejmé, že byla způsobena v příčinné souvislosti se závadným jednáním obviněného, jež vedlo k použití dotačních prostředků na jiný účel, čímž došlo ke zmenšení majetku poškozené nemocnice (zaměstnavatele obviněného).
V této souvislosti vyjádřil státní zástupce svůj nesouhlas s námitkou dovolatele, že by odvolací soud v rozhodnutí potvrdil, že dovolatel způsobil škodu poskytovateli dotace, nýbrž pouze uvedl, že škoda je dána částkou dotace, která byla poskytnuta z veřejného rozpočtu Ministerstva obrany. Stejně tak státní zástupce vyjádřil názor, že obviněný způsobil škodu úmyslně, neboť všechny protiprávní okolnosti způsobil a dobře o nich věděl. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil] je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, námitky odvolatele však shledal nedůvodnými, a proto jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že nenaplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu dotačního podvodu; vznesl i námitky vůči rozsahu náhrady škody; nepřezkoumatelnosti rozhodnutí aj.). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se zmíněné soudy vypořádaly, a pokud došlo k situaci, kdy se tak ze strany soudu prvního stupně stalo nedostatečně, toto napravil odvolací soud (viz odvolací námitka k otázce výroku o náhradě škody – viz body 32., 33. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tudíž nelze akceptovat námitku dovolatele, že by se soudy z jeho námitkami vypořádaly nedostatečně, způsobem, který by mohl vést ke konstatování, že určitý výrok, příp. rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné.
11. Ve vazbě na výše uvedené a skutečnost, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
12. Nejvyšší soud považuje za nutné dále zmínit, že rozhodnutí obou soudů jsou velmi obsáhle (rozhodnutí odvolacího soudu reagující na námitky dovolatele) a pečlivě odůvodněna, kdy byla provedena řada důkazů, které byly plně v souladu se zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř.) hodnoceny, a tudíž nevykazují znaky libovůle při jejich hodnocení, pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru o vině obviněného. Závěry soudů jsou logické a Nejvyšší soud na ně ve stručnosti, vzhledem k tomu, že se s nimi ztotožňuje a jde o obsahově totožné námitky, odkazuje. I přes uvedené skutečnosti však považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacím námitkám obviněného doplnit následující závěry.
13. Pokud jde o otázku subjektivní stránky, pak k trestnému činu dotačního podvodu je vhodné uvést, že tento je trestným činem úmyslným. Z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že soudy otázce naplnění subjektivní stránky věnovaly náležitou pozornost. Vzaly přitom v úvahu řadu skutečností i fakt, že se v dané věci nejednalo o standardní kriminální případ s tím, že určitou roli ve věci hrála i jistá benevolence ze strany dalších zaměstnanců poškozené nemocnice, kteří se na celém procesu účastnili (bod 13.
usnesení odvolacího soudu), což jen potvrzuje, že soudy k posouzení věci přistoupily se vší pečlivostí a s jejich závěry se tak Nejvyšší soud mohl ztotožnit. Shora uvedená skutečnost však roli obviněného nikterak nesnižuje, neboť v průběhu provedeného dokazování vyšlo jednoznačně najevo, že to byl právě on, kdo plnil v celém procesu zadání předmětné veřejné zakázky klíčovou roli. Nejenže vznesl požadavek na zakoupení nového přístroje (litotryptor), ale za oddělení urologie jako jediný komunikoval s příslušnými zaměstnanci nemocnice, kteří měli realizaci veřejné zakázky a dotační financování na starosti, ale komunikoval i s budoucím vítězem soutěže [ve vazbě na shora uvedené nelze pominout, že obviněný ani v nejmenším nezpochybňuje svoji činnost, pro kterou byl odsouzen pro trestný čin podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku]. Pokud obviněný tvrdí, že nebyl informován o konkrétních podmínkách či účelu dotace, toto jeho tvrzení se rozchází s výpovědí svědkyně R. K., která uvedla, že o skutečnosti, že přístroj bude hrazen z dotace (dotační program ISPROFIN), mohl být obviněný informován minimálně z e-mailu, v němž bylo zmíněno, že lze na investiční akci získat finanční zdroje a že je třeba napsat dokumenty na přístrojovou komisi Ministerstva zdravotnictví (bod 25. rozsudku soudu prvního stupně). Podle této svědkyně dovolatel na uvedený e-mail (obsahující rovněž žádost o spolupráci) reagoval obratem (bod 23.
rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně rovněž dospěl k logickému závěru, že obviněný věděl o dotačním titulu od samého počátku, neboť informace o něm se vyskytovala ve všech dokumentech s tím, že v květnu 2018 měl navíc za úkol vyplnit dokument nazvaný „Zdůvodnění dotace“, který byl zaslán D. D. prostřednictvím e-mailu ze dne 17. 5. 2018 (bod 102. rozsudku soudu prvního stupně). To potvrzují i zjištění, že 4. 4. 2018 obviněný přeposlal jednateli společnosti M.-Z. J. P. blanketní materiály určené k doplnění, z nichž vyplývá, že financování proběhne formou dotace z programu ISPROFIN.
Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že obviněný byl odpovědný za příslušnou veřejnou zakázku, což stvrdil podpisem vstupního formuláře pro výběrové řízení (bod 55. rozsudku soudu prvního stupně). Přílohou tohoto formuláře byla technická specifikace souboru zařízení, kterou podle svědkyně K. obviněný vytvářel.
V zadávací dokumentaci pak byl vymezen předmět veřejné zakázky spočívající v dodání Extrakorporálního litotryptoru pro potřeby ÚVN s tím, že zařízení muselo splňovat veškeré technické parametry vymezené v zadávací dokumentaci, zejména v technické specifikaci (bod 55. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tak zcela jednoznačně věděl, za jakým účelem bude výběrové řízení realizováno a jakým způsobem dojde k využití finančních prostředků z dotace (nákup příslušného přístroje). V tomto ohledu lze navíc souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který zmínil obecnou znalost všech vedoucích zaměstnanců o tom, že přístrojová zařízení apod. jsou v nemocnici pořizována téměř výlučně s dotační podporou (bod 15.
usnesení odvolacího soudu), což je nepochybně případ i dalších veřejných nemocnic v ČR. S ohledem na uvedené skutečnosti tak lze konstatovat, že subjektivní stránka uvedeného trestného činu (úmysl) byla ze strany dovolatele naplněna. Odmítnout je rovněž třeba námitku obviněného, že je otázkou, zda ÚVN splnila podmínky pro získání dotace, neboť dotace této nemocnici byla ze strany zřizovatele vyplacena a lze tudíž vycházet z toho, že tento tak učinil na základě posouzení splnění dotačních podmínek nemocnicí.
14. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky daného trestného činu Nejvyšší soud konstatuje, že dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu. Objektivní stránka tohoto trestného činu tak spočívá v použití prostředků získaných účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel s tím, že pachatelem může být zásadně kterákoli fyzická nebo právnická osoba, nejen příjemce účelové dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, ale i u takového příjemce fyzická osoba za ni jednající, jež použije peněžní prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.). Z dikce tohoto ustanovení tudíž vyplývá, že pachatel nemusí znát přesné podmínky řízení či rozhodnutí týkající se některé z uvedených forem financování, postačuje, že zná účel, na který má být toto financování poskytnuto. Již bylo zmíněno, že za realizaci předmětné zakázky byl primárně odpovědný obviněný. Byl rovněž osobou odpovědnou za převzetí předmětu zakázky, přičemž skutková zjištění potvrzují, že v rámci předávacího protokolu potvrdil bezvadnost dodávky s vyznačením „bez závad“, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, že příslušný dodavatel není schopen část dodávky plnit a namísto označení nedostatků dohodl s dodavatelem, bez vědomí příslušných osob nemocnice, náhradní plnění.
Ze zadávací dokumentace přitom vyplývalo, že dodané zařízení musí být zcela nové, nepoužité a splňovat všechny technické parametry. Skutková zjištění rovněž potvrzují, že dne 26. 10. 2018 byla ze strany ÚVN předložena dotačnímu orgánu žádost o poskytnutí dotace na investiční akci ISPROFIN, ve které žádá ředitel ÚVN o vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace na investiční akci, na základě podepsané kupní smlouvy se společností M.-Z., která vzešla z předmětného výběrového řízení. Z této skutečnosti je zřejmé, že dotace byla poskytnuta na jasně definovaný účel, tj. nákup stanoveného přístroje.
Nelze rovněž přehlédnout e-mailovou komunikaci mezi dovolatelem a budoucím vítězem výběrového řízení, z níž je zřejmé, že obviněný byl informován o problémech spojených s předmětnou veřejnou zakázkou a činil aktivní kroky k tomu, aby bylo výběrové řízení realizováno. V této souvislosti lze například zmínit komunikaci z adresy XY, z níž odeslal na e-mail XY instrukce, jaké doplňující informace (ty obviněný zpracoval) je třeba podepsat a zaslat do datové schránky ÚVN (bod 79. rozsudku soudu prvního stupně).
Tím, že obviněný jako kompetentní osoba svými kroky umožnil, že finanční prostředky z dotace byly v konečné fázi vyplaceny za plnění, které bylo zcela zjevně odlišné od zadání předmětné veřejné zakázky, použil dotační prostředky na jiný účel, než byla příslušná dotace poskytnuta.
Právní kvalifikace jednání obviněného ze strany soudů obou stupňů je tak správná, když subjektivní i objektivní stránka předmětného trestného činu byly naplněny [poukazuje-li např. obviněný v samém úvodu svého dovolání na otázku subjektivní stránky trestného činu z pohledu judikatury Ústavního soudu (viz bod 21. dovolání) a učinění závěru o nepřímém úmyslu pokud chybí doznání pachatele i z jiných objektivních skutečností, pak lze jen uvést, že to byl obviněný, kdo vznesl požadavek na nový litotryptor, neboť stávají je opotřebený, podepsal vstupní formulář pro zakázku, věděl o výhradách dodavatele – který odmítal dodat nové zařízení litotryptor a prosazoval modernizaci stávajícího zařízení; byl členem výběrové komise atd.
Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedené skutečnosti se skutečnostmi podrobněji rozvedenými soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí dostatečným způsobem umožňují dovození úmyslu ve smyslu obviněným zmíněné judikatury Ústavního soudu]. Lze sice připustit, že soudy nižších stupňů jednoznačně nedefinovaly v odůvodnění svých rozhodnutí formu úmyslného jednání obviněného, avšak např. z konstatování odvolacího soudu, že „naproti tomu obžalovaný všechny protiprávní okolnosti způsobil (viz mj. také shora některé zmíněné Nejvyšším soudem), a tedy o nich dobře věděl“, zatímco ke kompetentním zástupcům nemocnice, kteří byli oprávněni a jednali jménem zadavatele veřejné zakázky uvedl, že „sami o zmanipulování a o užití dotačních prostředků k jinému, než sjednanému účelu nevěděli a jednali nezaviněně“, lze bez důvodných pochybností dovodit jednání obviněného ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku], když uvedený závěr lze vztáhnout rovněž i ke způsobení škodlivého následku v podobě způsobené škody. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani účelový výklad obviněného těch pasáží rozhodnutí nalézacího soudu, kde se tento soud zabýval otázkou motivace jednání obviněného (viz bod 115. k otázce trestu).
15. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám obviněného, které vztahuje k otázce, komu měla být způsobena škoda. Z rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně vyplývá, že poškozenou je ÚVN. Rozsudek soudu prvního stupně byl v celém rozsahu potvrzen odvolacím soudem, který odvolání obviněného zamítl. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu navíc explicitně vyplývá, že za poškozenou považoval ÚVN (bod 32). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dle jeho názoru opětovně účelově jsou z obou rozhodnutí selektovány ty části, které by měly znevěrohodnotit stěžejní závěry podstatné pro rozhodnutí ohledně náhrady škody. Nesporné je, že soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru, že byla způsobena škoda ve výši 10 826 861,57 Kč. Z rozhodnutí odvolacího soudu obviněný pouze preparoval tu část, kde zmíněný soud v bodě 25. hovoří o tom, že „tím je škoda daná finanční částkou 10 826 861,57 Kč, tj. dotační finanční podporou, která byla poskytnuta na investiční akci z veřejného rozpočtu Ministerstva obrany a spadá ….“, z čehož dovozuje jiná skutková zjištění než učinil nalézací soud, a důvodnost konstatování, že jde o překvapivé rozhodnutí např. z pohledu jiného poškozeného. Podle mínění Nejvyššího soudu však dovolatel záměrně přehlíží další část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde tento soud uvedl, že „… poškozená nemocnice musela čerpané dotační prostředky v plné výši vrátit“. V tomto směru je tedy závěr odvolacího soudu plně v souladu s výrokem o náhradě škody, který učinil nalézací soud. Obě soudní rozhodnutí tak pro obviněného nemohla být v žádném případě překvapivá.
16. Lze souhlasit s dovolatelem, že odůvodnění rozhodnutí ohledně náhrady škody ze strany soudu prvního stupně postrádá odkaz na ustanovení příslušného předpisu, podle něhož byla tato vymezena. To však napravil odvolací soud i v reakci na námitky obviněného. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že v případě rozsahu náhrady škody bylo postupováno podle § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že škoda byla nemocnici ze strany obviněného způsobena úmyslně. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá, že dovolatel postupoval zcela cíleně v rozporu s účelem poskytnuté dotace.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu