8 Tdo 47/2025

8 Tdo 47/2025-769

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 4 To 46/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 43/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 6 T 43/2024, byl obviněný V. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 8 let. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické, které bude vykonávat v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 202/4, Praha 3, škodu ve výši 23 271 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,25 % p. a. z částky 23 271 Kč, jdoucím ode dne 12. 6. 2024 do zaplacení, a Generali České pojišťovně, a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, škodu ve výši 12 096 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Obviněný odvolání zaměřil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu odnětí svobody. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 4 To 46/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 4. 10. 2023 poté, co v průběhu dne opakovaně telefonicky kontaktoval svou bývalou přítelkyni nezletilou AAAAA (pseudonym) ve snaze zjistit, kde se nachází, kdy z tohoto důvodu telefonicky opakovaně kontaktoval i matku poškozené, která mu odmítla sdělit, kde se poškozená nachází, poté, co před tím ve větším množství požil alkoholické nápoje, řídil v době kolem 19:05 hodin osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, v XY z ulice XY do ulice XY směrem do centra a následně přes kruhový objezd do ulice XY, následně ve 20:08 hodin řídil uvedené motorové vozidlo v XY z ulice XY přes kruhový objezd do ulice XY, ze které odbočil do ulice XY, aby následně po přesně nezjištěných komunikacích dojel do obce XY, kde bydlí poškozená nezletilá AAAAA, kde vozidlo zastavil na návsi nad kapličkou nedaleko domu čp.

XY a na poškozenou zde ve vozidle čekal, poté, co spatřil poškozenou nezletilou AAAAA, která šla po místní komunikaci směrem od autobusové zastávky, která se nachází za obcí XY na silnici XY, v doprovodu poškozeného M. P., na konci skupinky za poškozenými T. A., D. A. a nezletilým BBBBB (pseudonym), se s vozidlem tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, v době kolem 20:15 hodin rozjel směrem k uvedeným poškozeným, přičemž po dobu jízdy přidával plyn a s vozidlem akceleroval, přičemž na úhybné pohyby poškozených, kteří se snažili před vozidlem uskočit mimo vozovku, reagoval stržením volantu vlevo směrem ke skupině poškozených, kterým se podařilo střetu s vozidlem vyhnout, vyjma poškozené nezletilé AAAAA, do které v rychlosti přibližně 21 km/h narazil levou přední částí vozu, v důsledku čehož poškozená přepadla přes levou část čelního skla vozidla a byla odmrštěna do travnatého porostu lemujícího vozovku, poté pokračoval v jízdě asi 50 metrů, načež s vozidlem zastavil, zhasl motor a vystoupil, poté, co k vozidlu došel poškozený M.

P., jej slovně atakoval s tím, že mu sdělil, že měl chcípnout, následně vozidlo nastartoval a z místa odjel, načež nezjištěnou cestou se vrátil zpět na náves, jel pomalu kolem poškozených a křičel na ně, že měli chcípnout, že si jel pro poškozeného P., poté z XY odjel přesně nezjištěnou cestou do XY, kde v čase 20:29 hodin projel ulicí XY, pokračoval ulicí XY směrem do centra přes kruhový objezd do ulice XY, kde vozidlo poblíž domu čp. XY odstavil, přičemž ve 20:15 hodin, v době, kdy vozidlem najel na poškozené, laboratorně stanovená hladina alkoholu v jeho krvi činila 0,94–1,17 g/kg, což i dle znaleckého posudku o jeho duševním zdraví vylučovalo jeho způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo, v důsledku jeho jednání u poškozené D.

A.

došlo k výrazné stresové zátěži, což si vyžádalo její ošetření v nemocnici, a poškozená nezletilá AAAAA utrpěla pohmoždění horní části holenní kosti vlevo, pohmoždění v oblasti II.–IV. prstu ruky vlevo, pohmoždění a podkožní krevní výron na hrudi oboustranně více vlevo a dole, s čímž byla také ošetřena v nemocnici, s obvyklou dobou léčení 1–2 týdny bez výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života, u poškozené nezletilé AAAAA k závažnějším následkům v podobě tržných ran, zlomenin či poranění vnitřních orgánů dutiny hrudní, břišní či lební a tím i až k bezprostřednímu ohrožení života nedošlo jen shodou náhod a díky tomu, že poškozená před vozidlem částečně uhnula, další poškození újmu na zdraví neutrpěli, neboť před vozidlem uskočili, pokud by na ně najíždějící vozidlo nereagovali a byli by jím přímo sraženi, pak rozsah jejich poranění by mohl být stejný jako v uvažovaném případě u poškozené nezletilé AAAAA.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 4 To 46/2024, podal obviněný V. K. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s jejich zákonnou citací. Namítl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, byl užit znalecký posudek, z něhož soud přijal závěry, pro něž je potřebná jiná odbornost znalce, důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, jakož i že se soud odklonil od konstantní judikatury.

5. Konkrétně pak dovolatel vytýkal, že nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo s to způsobit těžkou újmu na zdraví kterékoliv z osob. S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu uvedl, že pokus trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku je obecně charakterizován cílevědomým zaměřením jednání pachatele na dokonání trestného činu, tj. musí zde být vůle pachatele způsobit zamýšlený následek. Jde-li o útok pachatele na zdraví jiné osoby, pak s ohledem na mimořádně silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací schopnosti pachatele v době činu není vyloučeno dovodit, že si plně neuvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a že k jejich způsobení cílevědomě nesměřoval, třebaže pachatel použil nástroj způsobilý přivodit závažnější újmu na zdraví, než jaká vznikla, a útočil jím proti důležitým částem těla poškozeného. Poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 44/90, v němž je konstatováno, že úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod.

6. Obviněný připomněl závěry znaleckého posudku MUDr. Lea Havelky, z něhož soudy vyšly při posouzení možnosti vzniku těžké újmy na zdraví. Upozornil také na závěry, které na základě dokazování doplněného o výslech znalce učinil odvolací soud. Poté namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že k přijetí závěrů o riziku vzniku těžké újmy na zdraví v závislosti na náraz vozidla řízeného obviněným a následný pád poškozených nepostačuje znalecký posudek MUDr. Lea Havelky, který se může vyjádřit k možnostem vzniku těžké újmy na zdraví při zohlednění charakteru nárazu a pádu těla, tj. v zásadě připustí téměř veškeré varianty úrazů, a měl za to, že soudy měly disponovat odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem z odvětví biomechaniky, který by posoudil možnosti následků nárazu a pádu osob sražených vozidlem, přičemž až takový posudek by mohl být podkladem pro MUDr.

Lea Havelku k přijetí závěru o možnostech vzniku těžké újmy. Za dané situace považoval závěr odvolacího soudu, že jednáním obviněného mohla vzniknout těžká újma na zdraví, za projev nepřípustné libovůle. Odvolací soud podle jeho názoru neposoudil důkazní situaci v pochybnostech ve prospěch obviněného, ale hodnotil znalecký posudek jednostranně v jeho neprospěch. Takové hodnocení důkazů je v rozporu s principem presumpce neviny a nutnosti založení závěru o vině na uzavřeném řetězci důkazů, jak jsou definovány judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II.

ÚS 1975/08, sp. zn. I. ÚS 3622/10, sp. zn. IV. ÚS 1367/18), již dovolatel připomněl. Pokud by soud předmětné zásady trestního řízení respektoval, bylo by podle dovolatele nutno dojít k závěru, že na straně poškozených spíše nemohla vzniknout těžká újma na zdraví, a nedošlo tak k naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Vzhledem k nízké rychlosti vozidla a vzhledem k dopadu poškozené a uskočení ostatních poškozených na travnatý pás až do živého plotu je podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy závěr, že při pádu poškozených na tvrdou vozovku by mohlo dojít ke vzniku těžké újmy na zdraví, když současně z výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že vzhledem ke způsobu vedení útoku a směřování vozidla obviněným jiná varianta, než jakou je dopad do travnatého pásu, nepřipadá v úvahu.

Skutkové závěry odvolacího soudu jsou pak v rozporu i se závěry znaleckého posudku MUDr. Lea Havelky, který zjednodušeně uvedl, že při zohlednění konkrétních podmínek případu lze téměř vyloučit vznik závažnějších poranění, tedy připustil, že by zřejmě mohla vzniknout pouze při dopadu na tvrdou vozovku, k čemuž však fakticky vzhledem k vedení útoku nemohlo dojít.

7. Pro úplnost dovolatel napadl také výrok o trestu, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, neboť jej považoval za nepřiměřeně přísný, a to vzhledem ke všem okolnostem případu (které však dovolatel blíže nespecifikoval). V dané souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, který připouští v rámci dovolání namítat uložení druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení (chybně uveden rozsudek) Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 4 To 46/2024-689, a podle § 265l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že z jeho podání je zjevné, že chtěl patrně usnesení odvolacího soudu napadnout i podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení [pozn. soudu: zřejmě míněno písm. h)] poznamenal, že dovolání neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci, která by pod tento dovolací důvod spadala, když dovolatel žádné hmotněprávní námitky neuplatnil.

10. K nesouhlasu dovolatele se skutkovým zjištěním o možném vzniku těžké újmy na zdraví chodců připomněl, že soudy nižších stupňů se k této námitce vyjádřily již v odůvodnění svých rozhodnutí. Zdůraznil, že soud prvního stupně v bodu 23. odůvodnění svého rozsudku uvedl ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, závěr znalce, že „je naprosto reálné, že pokud by se poškozený dostal pod vozidlo, které by přes něj přejelo, mohlo by dojít i ke komplikovaným zlomeninám, závažným poraněním vnitřních orgánů, či dokonce ke smrti“. K subjektivní stránce pak v bodu 26. tohoto odůvodnění uvedl, že možnost vzniku závažných poranění při sražení chodce automobilem musí být jasná „každému příčetnému jedinci“, s tím, že dovolatel jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. Soud odvolací doplnil dokazování výslechem zpracovatele předmětného znaleckého posudku. Podle bodu 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu znalec ve své výpovědi připustil, že těžká újma na zdraví mohla vzniknout jednak již prvotním nárazem a jednak v případě následného pádu poškozených na tvrdou vozovku. Z citovaného odůvodnění není patrno, že by znalec nějak měnil svůj závěr ze znaleckého posudku, že další příčinou vzniku těžké újmy mohl být pád některého či některé z poškozených pod vozidlo a jeho přejetí. V bodu 20.–22. odůvodnění usnesení odvolací soud shledal, že otázka, koho a jak dovolatel srazí, kam který sražený dopadne a jaké zranění si způsobí, bylo věcí náhody, na niž neměl dovolatel již žádný vliv.

11. Státní zástupce zmínil důvody, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že námitky dovolatele odpovídají jeho první variantě (existenci zjevného rozporu), shledal je však zjevně neopodstatněnými. Podle státního zástupce není mezi znaleckým posudkem a skutkovým zjištěním soudů o možném vzniku i těžké újmy žádný rozpor. Možnost takové těžké újmy připustil znalec ve své výpovědi před soudem prvního stupně, a to nejen při pádu na pevnou vozovku, ale i prvotním nárazem.

Třetí možnost pak uvedl v písemném vyhotovení znaleckého posudku – v případě pádu sražené osoby pod vozidlo a jejího přejetí. Pro úplnost pak dodal, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je sražení chodců nebo motocyklistů pomalu jedoucím osobním automobilem posuzováno stejně, jako tomu bylo v případě dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 7 Tdo 342/2013, ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1180/2019, ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 980/2020, ze dne 17.

5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 426/2023-339, či ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 949/2023-562). Z předmětné judikatury podle státního zástupce vyplynulo, že z hlediska skutkových zjištění je samotné najetí do chodců nebo motocyklistů osobním automobilem považováno za dostatečnou příčinu možných vážných zranění naplňujících znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by bylo třeba za pomoci biomechanika podrobně zkoumat konkrétní možné pohyby těl poškozených při všech variantách postřehového pohybu a aniž by bylo v případě pouhého pokusu zapotřebí, aby poškozený vůbec nějaké zranění utrpěl.

K tomu dodal, že i kdyby biomechanik dokázal určit, že žádná ze všech možných variant hrozbou střetu nebo střetem vyvolaných pohybů všech pěti poškozených by nemohla vést k jejich závažným zraněním, nic by to nemohlo změnit na právní kvalifikaci skutku, neboť trestný

je i pokus nezpůsobilý. Tato absence vlivu na právní posouzení skutku pak znamená, že dovolatelem tvrzený rozpor se netýká rozhodných skutkových zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Dále podrobně rozvedl judikaturu týkající se přípustnosti námitky porušení zásady in dubio pro reo v dovolání s tím, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen toliko posoudit, zda porušení této zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a až v takovém extrémním případě by se její porušení mohlo stát dovolacím důvodem. Ale samotné porušení této zásady dovolacím důvodem není, neboť i výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Uzavřel, že pokud tedy dovolatel poukázal na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

13. Ve vztahu k námitce proti nepřiměřenosti trestu státní zástupce poznamenal, že dovolatel svou argumentaci blíže nevysvětlil, přičemž odkazovaný judikát se věnoval přiměřené kompenzaci nezaviněných průtahů řízení. Nyní projednávané trestní stíhání však bylo zahájeno dne 5. 10. 2023 a trvalo necelých 11 měsíců, nemůže být proto řeči o jakýchkoliv průtazích ani případné kompenzace zmírněním trestu. Dále státní zástupce s odkazem na související judikaturu vymezil, kdy lze uplatnit námitky vůči trestu, s tím, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. Uzavřel, že ani v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Námitky dovolatele byly soustředěny proti skutkovým zjištěním a na nich založenému právnímu posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že nebylo prokázáno, že jeho jednání mohlo vést ke způsobení těžké újmy na zdraví a že k takové újmě směřoval jeho úmysl. Správnost právního posouzení skutku též jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nezpochybnil a tato otázka tudíž nebude ani předmětem pozornosti dovolacího soudu.

20. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li uvedený čin na dvou nebo více osobách, naplní zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 13/1966 Sb. rozh. tr. Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1954).

21. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

22. Po subjektivní stránce vyžaduje skutková podstata citovaného zločinu zavinění úmyslné (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

23. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku (účinku) těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

24. Oba soudy nižších stupňů měly za to, že projednávaným jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně pod bodem 26. odůvodnění rozsudku konstatoval, že na základě provedených důkazů (viz v podrobnostech zejména body 18.–21.) je nepochybné, že obviněný najel do skupiny poškozených úmyslně, což vyplynulo i z jeho opakovaných prohlášení, že chtěl srazit a usmrtit především poškozeného M.

P. Ohrožena však byla celá skupina pěti osob, které před vozem obviněného uskakovaly, když obviněný nebyl schopen svůj útok realizovat tak, že by srazil pouze M. P. (ke skutkovým zjištěním ohledně možných následků viz bod 23.). Podle nalézacího soudu nebylo možné, aby si obviněný neuvědomoval, že takovým jednáním může všem poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, poněvadž každému příčetnému jedinci musí být jasné, že sražení člověka automobilem a následné nekoordinované pády mohou mít za následek i závažná poranění s dobou léčení přesahující dobu šesti týdnů či poranění důležitých orgánů.

Soud prvního stupně proto uzavřel, že obviněný si musel být minimálně vědom skutečnosti, že svým jednáním může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, a musel si být vědom, že tím může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně zcela ztotožnil a pod bodem 21. odůvodnění usnesení zopakoval, že jestliže obviněný vyjel vozidlem při rychlosti 21 km/h proti poškozeným, v jejich blízkosti strhl vozidlo směrem k levé krajnici vozovky, po které v té době poškození šli, přímo proti nim, aniž by brzdil, musel předpokládat, že pokud zasáhne automobilem některého z poškozených, může mu způsobit i závažnější poranění, ale v důsledku působení alkoholu na svou osobu neovládl své nutkání tento manévr realizovat, a s možným následkem v podobě možného vážnějšího poškození zdraví jednoho či více poškozených byl tudíž minimálně srozuměn.

Takový závěr potvrzují i následná prohlášení obviněného, který vyjadřoval podiv nad tím, že poškození ještě žijí, a opakovaně proklamoval úmysl ublížit zejména poškozenému M. P. Skutková zjištění vedoucí k tomuto závěru pak podrobně rozvedl pod bodem 17. na str. 8 odůvodnění svého usnesení. Správným shledal i závěr o tom, že v případě střetu vozidla s některým z poškozeným, pokud by nestihl uskočit, mohlo dojít i ke vzniku závažnějšího poranění, které by bylo možno po právní stránce hodnotit jako těžkou újmu na zdraví (viz body 18.–20.).

25. V této souvislosti není od věci připomenout, že trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele.

Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

26. Úvahám soudů nižších stupňů nelze ničeho vytknout. Z provedeného dokazování, konkrétně z výpovědí všech poškozených a ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví doprava, vypracovaného Ing. Liborem Topolem (č. l. 432–468), vyplynulo že obviněný dojel do obce XY, kde zastavil poblíž domu poškozené AAAAA, a když tuto společně s dalšími poškozenými spatřil, nastartoval vozidlo a v rychlosti 21 km/h strhl vozidlo proti před ním po levé krajnici jdoucím poškozeným. Nebylo zjištěno, že by brzdil či činil cokoliv jiného, aby střetu zabránil, a je tak zjevné, že proti poškozeným svým vozidlem v dané rychlosti mířil záměrně.

To ostatně vyplývá i z dalších prokázaných okolností, když poté, co do poškozených najel, byl schopen vozidlo dostatečně ovládat a udržet se při odjezdu po pravé krajnici vozovky. V souladu se soudy obou stupňů pak lze toliko konstatovat, že pokud pachatel míří vozidlem v rychlosti 21 km/h proti tělům poškozených, musí být minimálně srozuměn s tím, že takovým manévrem může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, když pak záleží na zcela náhodných a nepředvídatelných okolnostech, která už sám pachatel nemůže ovlivnit – jak rychle a jestli si blížícího vozidla poškození všimnou, jak na bezprostředně se blížící vůz zareagují, tj. zda „ztuhnou“ na místě či se pokusí uskočit, zda se jim to povede, zda si sami u takového pokusu o únik před vozidlem neublíží např. pádem či špatným došlapem, kam dopadnou (vozovka či tráva), do jaké části těla vozidlo narazí, kam těla po nárazu spadnou a jaká zranění si při takovém neřízeném pádu způsobí apod., v důsledku čehož nemůže ani ovlivnit, zda k těžké újmě skutečně dojde.

V tomto ohledu vycházely soudy nižších stupňů zcela správně z výčtu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Lea Havelky, k jakým možným následkům na zdraví poškozených může nárazem osobního vozidla do těl poškozených v rychlosti okolo 20 km/h dojít (viz znalecký posudek na č. l. 412– 424, včetně následných výslechů znalce jak v hlavním líčení, tak zejména ve veřejném zasedání o odvolání obviněného, v němž své závěry konkretizoval zvláště k rychlosti vozidla a dalším okolnostem případu).

Nepodařilo-li by se poškozeným uskočit (což obviněný nemohl nikterak ovlivnit a na jejich včasné uskočení ani nemohl za dané situace spoléhat), znalec připustil vznik poranění od kožních oděrek, přes tržné rány, zlomeniny kostí různého stupně, poranění vnitřních orgánů dutiny hrudní, břišní či lební a tím až bezprostředního ohrožení života. Ve své výpovědi ve veřejném zasedání před odvolacím soudem zdůraznil, že poranění nevznikají pouze při prvotním střetu vozidla s chodcem, ale po kontaktu s chodcem dochází k pohybu těla směrem ke kapotě a čelnímu sklu a poté následuje odhození chodce a jeho dopad na vozovku nebo místo, kam je tento sražen, a jeho sunutí po vozovce.

Podrobně pak rozvedl, jaká poranění mohou v té které fázi vzniknout a jak, zejména se jednalo o již uvedená drobná kožní poranění, zlomeniny kotníku či lýtkové kosti, poranění měkkých částí kolene, menisku a kolenních vazů, lomná linie klenby lební, dokonce až těžká forma otřesu mozku či pohmoždění mozku, které mohou vézt i k výpadkům paměti či problémům s psychikou. Soudy nižších stupňů závěry znalce toliko nepřevzaly bez dalšího, ale hodnotily je podle § 2 odst. 6 tr. ř. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž dospěly k názoru, že jsou zcela logické a i laicky dobře pochopitelné.

27. K formulaci závěrů o možných následcích na zdraví poškozených v důsledku jednání obviněného není potřebný posudek z oboru biomechaniky, když ani obviněný v době, kdy vozidlo řídil a mířil jím proti poškozeným, nemohl předvídat, jak se tito jako skupina, natož tak ten který z nich jednotlivě, zachovají, zda si vozidla včas všimnou a zareagují dostatečně rychle a tak, aby zabránili vzniku závažnějších poranění, ani sám nemohl vědět, jak přesně kterého z poškozených srazí, pokud tento včas neuskočí, a nemohl tak spoléhat na to, že k újmě u žádného z poškozených ani při srážce s vozidlem nedojde. S ohledem na uvedené je tedy z hlediska subjektivní stránky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podstatné, jaká zranění coby následek (účinek) jsoucí v příčinné souvislosti s jednáním obviněného bylo možno očekávat a zda byl s jejich vznikem obviněný smířen, naopak není podstatné, že k těmto jen díky včasným a zdařilým reakcím poškozených nedošlo. Nejvyšší soud souhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že každá příčetná osoba, tedy i laik, si musí být vědoma skutečnosti, že nárazem vozidla i v rychlosti 21 km/h do jiných osob těmto zcela reálně může způsobit těžkou újmu na zdraví. Kromě toho pak sám obviněný toto své povědomí, respektive smíření s takovým následkem, potvrdil svými proklamacemi, které následovaly jeho projednávanému manévru, když se divil, že poškození přežili, a vyjádřil i to, že jeho záměrem bylo jim ublížit (resp. uvedl, že „měli chcípnout“).

28. Uvedená prohlášení vylučují i argumentaci dovolatele, že s ohledem na mimořádně silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací schopnosti v době činu není vyloučeno, že si plně neuvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozeným a že k jejich způsobení cílevědomě nesměřoval. Nadto ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, vypracovaného MUDr. Vlastimilem Tichým (č. l. 386–405) vyplynulo, že schopnosti rozpoznávací byly u obviněného v době činu zcela zachovány (obviněnému tak jeho stav nikterak nebránil v uvědomování si následků svého počínání), schopnosti ovládací byly z důvodu dobrovolného požití alkoholu a prostého afektu toliko částečně sníženy. Jelikož si obviněný zmenšenou příčetnost přivodil požitím alkoholu sám, nemá tato na posouzení jeho viny (ale ani trestu – viz § 40 tr. zákoníku) vliv, což ostatně ani dovolatel nenamítal.

29. Závěr o úmyslu obviněného je v souladu i s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1990, sp. zn. 7 Tz 44/90, uveřejněným pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr., podle něhož úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok, ale je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. Soudy totiž v nyní projednávané věci braly v úvahu nejen předmět, kterým byl veden útok, tj. více než tunu těžké vozidlo, ale také intenzitu útoku, tj. rychlost 21 km/h, jíž útok vedl, ale i způsob užití tohoto předmětu, tj. náhlé strhnutí vozidla proti skupině poškozených, kteří tak útok nemohli včas předvídat a museli uskakovat nahodile a rychle.

30. S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že obviněný si byl vědom toho, že svým jednáním může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, a když přesto jednal tak, že proti nim strhl vozidlo v rychlosti 21 km/h, pak je zjevné, že byl s takovým následkem svého jednání také minimálně srozuměn (resp. smířen) a že se jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud na základě správně provedeného dokazování (v němž nebylo shledáno žádných pochybení podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani porušení pravidla in dubio pro reo, když žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného zjištěny nebyly), dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale i přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

31. Dovolatel brojil také proti části výroku o trestu týkající se uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Bez bližšího vymezení konstatoval, že takový trest je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně přísný. Relevantnost takové námitky dovozoval z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, který připouští v rámci dovolání namítat uložení druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem.

32. Předně je nutno poznamenat, že námitku obviněného pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku ani nesprávně provedené dokazování se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

33. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

34. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06, na který poukazoval dovolatel), by dovolatelem požadovaný zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

35. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 8 let). Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Soud prvního stupně v podstatě správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti (viz bod 30. odůvodnění jeho rozsudku). Uvážil zejména skutečnost, že obviněný se závažnějšího zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustil toliko ve stadiu pokusu a ke škodlivému následku u žádného z poškozených nedošlo, je osobou relativně mladého věku a dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody.

Na druhou stranu neopomněl, že obviněnému přitěžuje, že již byl soudně trestán a skutku se dopustil ve zkušební době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody, navíc se dopustil více trestných činů, proto mu byl ukládán trest úhrnný, v minulosti byl postihován za větší počet přestupků. Za takových okolností považoval za přiměřený trest odnětí svobody ve výměře 6 let, tedy při dolní hranici zákonem stanoveného rozmezí. Nalézací soud při rozhodování o výměře trestu posoudil i skutečnost, že nepochybně dojde k rozhodnutí o tom, že obviněný vykoná v jiné věci podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání dvou let, a tak ho čeká celkem 8 let ve výkonu trestu, což měl s ohledem na všechny okolnosti jako trest adekvátní.

Nejvyšší soud na okraj poznamenává, že soud prvního stupně bez bližšího vysvětlení jako okolnost přitěžující zmínil i to, že trestný čin směřoval proti většímu počtu poškozených, ačkoliv spáchání činu na více osobách představovalo v posuzovaném případě zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což zcela nekoresponduje se zásadami vyjádřenými v § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Je ale zjevné, že sama tato okolnost žádný zásadní vliv pro úvahy o výměře trestu odnětí svobody neměla.

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 27., 28., 33., 34. odůvodnění jeho usnesení) a uložený trest, zejména vedle trestu zákazu činnosti, jakož i ochranného léčení, považoval rovněž za zcela adekvátní a přiměřený. Nejvyšší soud závěry soudů akceptuje a nemá, co by nad rámec uvedeného významně doplnil.

Pokud jde o polemiku s délkou trestního řízení, kterou ve svém vyjádření k dovolání obviněného vedl státní zástupce, lze toliko poznamenat, že nejenže dovolatel nepřiměřenost délky trestního řízení a nutnost její kompenzace v trestu odnětí svobody ani náznakem nezmiňoval (odkazem na nález Ústavního soudu, v němž se taková problematika řešila, se zjevně snažil dosáhnout jen přezkumu jemu uloženého trestu odnětí svobody v dovolacím řízení i přesto, že taková námitka neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů), navíc nelze o nepřiměřenosti délky trestního stíhání, resp. o nějakých průtazích, s ohledem na skutečnost, že ke skutku došlo dne 4.

10. 2023, k zahájení trestního stíhání dne 5. 10. 2023 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 69–74 a doručenka obviněnému na č. l. 74 a verte) a k rozhodnutí odvolacího soudu dne 29. 8. 2024, ani uvažovat. Je třeba konstatovat, že trest odnětí svobody v trvání 6 let je sice trestem přísným, ale ke všem soudy zmiňovaným okolnostem přiměřeným, rozhodně jej nelze vnímat jako excesivně nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.

36. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12.02.2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu