8 Tdo 472/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května
2010 dovolání obviněného I. P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 182/2007, a rozhodl t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.
10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne
18. 6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, v části týkající se obviněného I. P. M. z r
u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného I. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný I. P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18.
6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, uznán vinným trestným činem podvodu § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a
odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky.
Podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody
podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a zároveň byl nad obviněným
vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena
povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil škodu, která byla trestným činem
způsobena. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné N.
S., roz. J. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně poškozenému A. K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil společně se
spoluobviněnou N. S. tím, že v úmyslu obohatit se dne 10. 5. 2006 v H. B.
vylákal od vlastníka nemovitosti v ul. N. S. a pozemku ve V. A. K., který byl v
té době hospitalizován v Psychiatrické léčebně H. B., udělení plné moci, čímž
byl zmocněn k uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí, dne 15.
5. 2006 ve V. uzavřel jako strana prodávající v zastoupení poškozeného A. K. s
obviněnou N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na koupi uvedených
nemovitostí a ve smlouvě v článku II. nepravdivě uvedli, že kupní cena
nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč již byla mezi smluvními stranami plně
vypořádána před podpisem této smlouvy, ačkoliv k žádnému vypořádání nedošlo, a
poškozenému, který si v důsledku svého duševního stavu ustanovení
podepisovaných písemností řádně nepřečetl, nikdy před tím peníze za prodej domu
vyplaceny nebyly, čímž poškozenému A. K. způsobili škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně
zaměřili do výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9.
10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258
odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné N. S. v celém rozsahu
zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná N. S.
byla podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl
spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl
poškozený A. K. se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněné N. S.
odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného I. P. M. bylo
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu.
V prvém případě Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 9 To
254/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního
soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2008. sp. zn. 1 T 182/2008, a věc vrátil soudu
prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To
365/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájkyň JUDr. Jindry Čihákové a JUDr.
Boženy Hokeové v zákonné lhůtě dovolání.
Dovolání podané prostřednictvím JUDr. Jindry Čihákové nebylo ani přes výzvu
Okresního soudu v Benešově ve stanovené lhůtě odůvodněno. Z jeho obsahu není
zřejmé, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, ani dovolací důvod
a ani v čem naplnění některého z dovolacích důvodu spatřuje.
Z textu dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně JUDr. Boženy Hokeové
vyplývá, že dovolání směřuje proti výroku o vině i všem na něj navazujícím
výrokům. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně,
třebaže toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Odvolacímu soudu vytkl, že shledal jeho odvolání nedůvodným, ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně, shledal absolutně správnými skutková zjištění a
nenalezl žádných pochybení v dokazování. Měl za to, že jednáním uvedeným ve
skutkové části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil znaky
trestného činu podvodu ani po stránce objektivní, ani subjektivní. Za
irelevantní označil odvolacím soudem vyslovenou shodu tvrzení poškozeného k
průběhu skutkového děje a naopak tvrdil, že rozpory ve výpovědích poškozeného
jsou tak zásadní, že je není možné přehlédnout. Skutkovou větu soudu prvního
stupně označil za natolik rozpornou, že neumožňuje podřadit jednání pod trestný
čin podvodu, a to zvláště v okamžiku, kdy spoluobviněná byla zproštěna obžaloby
proto, že nebylo prokázáno, že se vůbec stal skutek, pro nějž byla stejně jako
on stíhána. Podle dovolatele je třeba vzít v úvahu, že poškozený se domáhá
civilní cestou zrušení předmětné smlouvy v řízení vedeném u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 9 C 145/2008, což je s ohledem na rozhodnutí o náhradě
škody v této trestní věci „fakticky překročením rejudiciálního principu“.
Obviněný opakoval, že jeho jednání není trestný čin, neboť vůči poškozenému
nejednal podvodně a ani se na jeho úkor neobohatil. Podle jeho přesvědčení je
třeba nahlížet na jednání A. K. jako na jednání nemocného člověka, který neměl
představu o tom, co dělá. Znalecký posudek PhDr. Karla Netíka, CSc., označil za
neobjektivní, stranící obžalobě a tvrdil, že stran zkoumání psychického stavu
poškozeného mělo být přistoupeno k ústavnímu zkoumání. Měl za to, že soudy obou
stupňů se nevypořádaly se skutečností, že již od roku 2004 byl téměř
„majitelem“ předmětných nemovitostí, neboť v jeho prospěch k nim bylo zřízeno
předkupní právo i právo věcného břemene. Třebaže připustil, že „majitelství
není vlastnictví“, v případě omezení vlastníka nemovitosti takovými zásadními
věcnými právy ve prospěch oprávněného z těchto práv je třeba i tuto okolnost
brát náležitě v úvahu přinejmenším ve vztahu k obohacení na úkor poškozeného
coby „konkrétního znaku objektivní stránky podvodného jednání ve vztahu k
poškozenému v určité výši“. Obviněný připomněl, že při stanovení výše škody je
třeba zabývat se hodnotou věcných práv konkrétní osoby k předmětu převodu, což
se nestalo.
Namítl, že byla-li spoluobviněná zproštěna obžaloby, chybí logická posloupnost
ve faktickém naplnění objektivní stránky podvodu, tedy ono nepravdivé tvrzení,
že smluvená konkrétní kupní cena za koupi nemovitostí byla smluvními stranami
plně vypořádána před podpisem kupní smlouvy. Vypořádáním před podpisem smlouvy
nemuselo být podle dovolatele plné zaplacení kupní ceny, z čehož vycházely
orgány činné v trestním řízení, ale mohlo jít o zápočet, narovnání nebo jiný
způsob zániku pohledávky, když v předchozí době již existovala práva a
povinnosti mezi týmiž subjekty. Právě tak tomu bylo v posuzované věci a podle
obviněného opačný závěr „zůstává toliko v rovině tvrzení proti tvrzení bez
náležitého a logického odůvodnění víry v poškozeného, který je navíc osobou
vážně psychicky nemocnou“. Soudy obou stupňů podle jeho názoru přehlížely
svolení a srozumění poškozeného k nakládání s jeho majetkem formou plné moci,
kterou mu udělil, přičemž nebyly zjištěny žádné vady v těchto právních úkonech
a existovaly evidentní dohody mezi ním a poškozeným. Dovozoval, že „s ohledem
na věcná práva byl téměř v rámci majitelství těchto práv vlastníkem převáděných
nemovitostí“ a zdůraznil též, že svolení poškozeného je okolností vylučující
protiprávnost takového jednání. Připomněl, že kupní smlouva nebyla shledána
neplatnou či neúčinnou, spoluobviněná je právoplatnou majitelkou převáděných
nemovitostí. Podle obviněného se může jednat a jedná se toliko o soukromoprávní
spor mezi ním a poškozeným o vzájemných pohledávkách z titulu předmětné
nemovitosti, nikoliv o trestné jednání. Opakoval, že svým jednáním nenaplnil
subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu; jeho čin „postrádá
přesnou kvalifikaci zakázaného, resp. protiprávního jednání, navíc v okamžiku
výslovného souhlasu poškozeného, a skutečnou výši škody, která je nezbytná pro
právní posouzení způsobeného následku z hlediska kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu“. Obviněný se domníval, že s ohledem na věcná práva by
prodejní či kupní cena hodnota nemovitostí byla či mohla být zcela jiná, avšak
touto rozhodující otázkou se soudy nezabývaly. Stejně tak se nezabývaly ani
splněním podmínek pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák. Za nepodložené a nemající oporu jak ve spisovém materiálu, tak v zákonném
předpise shledal dovolatel i uložení povinnosti podle § 60a odst. 3 tr. zák. S
odkazem na ustanovení § 12 odst. 1, 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010
dovozoval, že je nezbytné, aby jeho námitky byly posouzeny též s pohledu zásady
zákonnosti a subsidiarity trestní represe a znovu akcentoval, že v jeho případě
se jedná výlučně o soukromoprávní spor a není možné dospět k závěru, že se
dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného konstatoval, že dovolatel velkou část složitě a někdy až nejasně
formulovaných výhrad směřoval do skutkové oblasti, což uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu
obsahově neodpovídá. S poukazem na duševní poruchu poškozeného zpochybnil
věrohodnost jeho výpovědi a konstruoval vlastní skutkovou verzi, podle které
kupní cena byla poškozenému skutečně zaplacena, popř. vypořádána jiným
způsobem. Svými námitkami tedy odmítl skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové
větě, podle kterých k žádnému vypořádání nedošlo a peníze za prodej domu nikdy
poškozenému vyplaceny nebyly. Nepřitakal ani námitce týkající se údajného
svolení poškozeného, neboť tato nevychází ze skutkových zjištění učiněných
soudy, když z těchto zjištění v žádném případě nevyplývá, že by poškozený
souhlasil s tím, že převede svoje nemovitosti na N. S. fakticky bezplatně. Z
vlastní skutkové verze obviněného vycházejí i námitky týkající se
nerespektování zásady pomocné úlohy trestní represe. Námitky, ve kterých
dovolatel poukazoval na ustanovení § 12 odst. 1, 2 tr. zák. považoval za
bezpředmětné i z toho důvodu, že při posuzování, zda soudní rozhodnutí trpí
vadou z hlediska hmotného práva, je třeba vycházet z úpravy platné v době, kdy
byla tato rozhodnutí učiněna; soudy obou stupňů při tom rozhodovaly v době, kdy
trestní zákoník č. 40/2009 Sb. ještě neplatil. Předmětnou kupní smlouvou byl
založen právní vztah toliko mezi poškozeným a N. S., nikoli též mezi poškozeným
a obviněným; jestliže tedy obviněný v souvislosti s placením kupní ceny hovoří
o nějakém započtení, narovnání či jiném vypořádání svých vlastních údajných
nároků vůči poškozenému, jde o argumentaci naprosto bezpředmětnou. Pokud
dovolatel v této souvislosti poukazoval na probíhající občanskoprávní řízení
mezi ním a poškozeným, pak měl za to, že všechny předběžné otázky týkající se
viny řeší orgány činné v trestním řízení samostatně a že tedy v žádném případě
nebylo povinností soudů vyčkávat skončení těchto řízení.
Ani námitka směřující proti uložení povinnosti podle § 60a odst. 3 tr.
zák. podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr.
ř. obsahově neodpovídá. Navíc i tato námitka je formulována především jako
námitka skutková, neboť dovolatel tvrdil, že uložení povinnosti nemá oporu ve
spisovém materiále. Připustil však, že soud povinnost nesprávně formuloval jako
povinnost bezpodmínečnou, ačkoli podle § 60a odst. 3 tr. zák. mělo být
obviněnému uloženo, aby škodu nahradil podle svých sil. Do určité míry
přisvědčil dovolateli v tom směru, že odvolací soud postupoval poněkud
nelogicky, pokud spoluobviněnou N. S. zprostil obžaloby podle § 226 písm. a)
tr. ř., neboť úvahám v odůvodnění by odpovídal zprošťující důvod podle § 226
písm. b), popř. § 226 písm. c) tr. ř. Za podstatné však ve vztahu k dovolateli
považoval, že odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění, které by
vylučovalo existenci podvodného jednání vůči poškozenému ze strany obviněného
I. P. M.. Použití nepřiléhavého zprošťujícího důvodu stran obviněné N. S. proto
nelze považovat za okolnost zakládající vadu uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ve vztahu k obviněnému I. P. M.
Částečně důvodnými ale shledal námitky dovolatele týkající se výše způsobené
škody. Při posuzování výše škody bylo třeba vycházet z ceny věci zjištěné podle
kritérií § 89 odst. 12 tr. zák., nikoli z částky dohodnuté mezi obviněným a
poškozeným. Za škodu soudy nesprávně považovaly sjednanou částku 1.100.000,-
Kč., ačkoliv správně měly vycházet z tržní ceny předmětných nemovitostí. Na
stanovení této tržní ceny by při tom mohlo vedle fyzického stavu nemovitosti
mít vliv též její zatížení věcnými břemeny, když takováto okolnost má
nepochybně vliv na prodejnost nemovitosti. Soudy se otázkou tržní ceny
nemovitosti v době a místě spáchání trestného činu nezabývaly. Za situace, kdy
nebyla jasná výše škody, považoval za předčasné zabývat se věcí z hlediska
podmínek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, a
aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a
tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že s ohledem na text
dovolání zpracovaného obhájkyní JUDr. Boženou Hokeovou splňuje náležitosti
obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.,
dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a
shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho
podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání
je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Benešově a z nichž
vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají
jeho výhrady, jestliže vytkl, že provedené důkazy, zvláště pak výpovědi
poškozeného, jsou ve vzájemném rozporu, který neměl být přehlédnut, že soudy
nesprávně nahlížely na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, psychologie PhDr. Karla Netíka, CSc., a duševní stav poškozeného
nepodrobily ústavnímu zkoumání, přehlížely svolení a tím i srozumění
poškozeného s nakládáním s předmětným majetkem, jakož i skutečnost, že k
vypořádání kupní ceny došlo v plném rozsahu již před podpisem kupní smlouvy
jiným způsobem než právě „z účtu na účet“ či „z ruky do ruky“.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti
brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti
právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění,
když ve svůj prospěch konstruoval vlastní skutkovou verzi, podle které
poškozený s prodejem nemovitosti souhlasil a kupní cena mu byla skutečně
zaplacena, popř. byla vypořádána jiným způsobem, a odmítal skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně, podle kterých k žádnému vypořádání nedošlo,
peníze za prodej domu nikdy poškozenému vyplaceny nebyly. Následně na podkladě
takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již
opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových
námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje
tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však
nejedná.
Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí dovolatele na straně jedné a výpovědí
svědka A. K., jeho ošetřujícího lékaře MUDr. J. M., znaleckého posudku a
výpovědí znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., v hlavním líčení i veřejném zasedání
odvolacího soudu (č. l. 499 – 505, 727) a listinných důkazů na straně druhé,
soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, a stran věrohodnosti poškozeného učinily
přesvědčivé závěry. Opřely je zejména o svědeckou výpověď poškozeného, s níž
korespondovaly výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. J. M., obsah kupní smlouvy na
předmětné nemovitosti i skutečnost, že nebylo zjištěno, že by kdy poškozenému
byla vyplacena kupní cena, jak bylo uvedeno v čl. II. této smlouvy. Duševní
stav poškozeného A. K. byl podroben znaleckému zkoumání PhDr. Karla Netíka,
CSc., a jeho závěry spolu s vyjádřením svědka MUDr. J. M. vedly soudy k
logickému závěru, že poškozenému není důvod v konkrétních souvislostech
nevěřit. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení
pravidel obsažených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje.
Jako relevantně uplatněnou nelze vnímat ani výhradu dovolatele, že skutková
věta rozsudku soudu prvního stupně je rozporuplná zejména též proto, že
spoluobviněná N. S. byla zproštěna obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že
se stal skutek, pro nějž byla stejně jako on stíhána. Lze připustit, že závěr
odvolacího soudu, jímž byla jmenovaná spoluobviněná skutečně zproštěna obžaloby
z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., není v kontextu jeho rozhodnutí o
odvolání obviněného zcela srozumitelný. Jak ale přiléhavě upozornil státní
zástupce ve svém vyjádření, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává,
že spoluobviněná N. S. byla zproštěna obžaloby proto, že nebyla vyvrácena její
obhajoba, že částku 1.100.000,- Kč předala před podpisem kupní smlouvy
spoluobviněnému a že nelze dovodit, že při podpisu kupní smlouvy věděla, že k
žádnému vypořádání kupní ceny ve skutečnosti nedošlo (strany 5, 6 rozsudku), z
čehož plyne, že odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění, které by
vylučovalo existenci podvodného jednání dovolatele vůči poškozenému. Použití
případně i nepřiléhavého zprošťujícího důvodu ve vztahu k obviněné N. S. nelze
považovat za okolnost zakládající vadu uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve vztahu k obviněnému I. P. M.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je ale významná otázka, zda
skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly
naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se
značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. tím, že ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že uvedl
jiného v omyl a využil jeho omylu a způsobil tak na cizím majetku značnou
škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení
s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však dosud
přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala všechny zákonné
znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.,
bez důvodných pochybností neobsahuje.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustit tím, že v úmyslu obohatit se
vylákal od vlastníka nemovitosti v ul. N. S. a pozemku ve V. A. K., který byl
v té době hospitalizován v Psychiatrické léčebně H. B., udělení plné moci, čímž
byl zmocněn k uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí,
následně uzavřel jako strana prodávající v zastoupení poškozeného A. K. s N. S.
jako stranou kupující kupní smlouvu na koupi uvedených nemovitostí a ve smlouvě
v článku II. nepravdivě uvedli, že kupní cena nemovitostí ve výši 1.100.000,-
Kč již byla mezi smluvními stranami plně vypořádána před podpisem této smlouvy,
ačkoliv k žádnému vypořádání nedošlo, a poškozenému, který si v důsledku svého
duševního stavu ustanovení podepisovaných písemností řádně nepřečetl, nikdy
před tím peníze za prodej domu vyplaceny nebyly, čímž poškozenému A. K.
způsobili škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Obviněný opodstatněně zpochybňoval užitou právní kvalifikaci s ohledem
na výši způsobené škody, která měla být poškozenému jeho činem způsobena.
Namítal totiž, že za škodu měla být považovaná skutečná hodnota nemovitostí,
přičemž bylo třeba zabývat se i existencí a hodnotou věcných práv k převáděným
nemovitostem. V návaznosti na nesprávné stanovení způsobené škody zpochybnil i
splnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák.
Těžiště podvodného jednání obviněného bylo založeno na vylákání udělení plné
moci k uzavření „kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem“
poškozeného pod příslibem vyplacení kupní ceny 1.100.000,- Kč, přičemž za škodu
soudy považovaly sjednanou částku 1.100.000,- Kč. Tento postup nelze
akceptovat. Při zjišťování výše škody, která je zákonným znakem trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem
zaplacení dohodnuté částky se zpravidla vychází ze skutečné hodnoty věcí
zjištěné podle kritérií § 89 odst. 12 tr. zák., a nikoli z výše dohodnuté
částky (viz rozhodnutí pod č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 198/2005, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí sv.
17/2005 č. T 804/II aj.).
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z
ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu
obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně
vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v
předešlý stav. Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že
vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou:
cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené
náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na
uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním
hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle
prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto
hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko
účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko
účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002
Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě zjevně přichází v úvahu první kritérium pro stanovení
výše škody. V tomto ohledu však nebyly opatřeny potřebné důkazy ke zjištění
ceny nemovitostí coby předmětu útoku, za kterou se v době a v místě činu
obvykle prodávaly, a proto bude nutné dokazování doplnit o znalecký posudek z
oboru ekonomiky, odvětví oceňování nemovitostí. Přitom se bude třeba vypořádat
i s tvrzením obviněného, že v době převodu nemovitostí na nich vázla věcná
práva, která jejich cenu ovlivňovala, jelikož obsahem spisového materiálu není
právní stav nemovitostí bez pochybností dokládán (viz výpis z katastru
nemovitostí č. l. 24 na straně jedné, smlouva o zániku věcného břemene č. l.
148 na straně druhé apod.).
Na Okresním soudu v Benešově bude, aby dokazování v tomto smyslu
doplnil a aby odpovídajícím způsobem stanovil výši škody jakožto zákonný znak
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Změna ve skutkových zjištěních
původně popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, již ustavil odvolací soud
novým rozhodnutím ve věci spoluobviněné N. S., musí najít svého výrazu i v
úpravě skutkových zjištění ohledně obviněného I. P. M.. Se zřetelem k obsahu
dovolacím soudem zrušených rozhodnutí soudů obou stupňů není nevěcným ani
požadavek, aby soud věnoval větší pozornost než dosud odůvodnění podvodného
záměru obviněného a zejména stanovení okamžiku, kdy jej pojal. Netřeba
připomínat, že nebyla-li by prokázána existence podvodného záměru ještě před
údajným převzetím částky 1.100.000,- Kč od N. S., nemohlo by se jednat o
trestný čin podvodu, ale o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., a škoda
by pak byla skutečně představována převzatou peněžní částkou ve výši
1.100.000,- Kč. Jakkoliv výsledky dokazování nesvědčí pro tuto verzi právního
posouzení skutku, obviněný se tímto upozorňuje na možnost právního posouzení
skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zák., přičemž není od věci uvést, že oba zmiňované trestné činy jsou stejně
trestné. Při změně právní kvalifikace, bude-li o ní reálně uvažováno, je třeba
umožnit obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci,
včetně jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly
nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný
skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání ( k tomu srov. i nálezy
Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.).
Nesrozumitelné a ve svých důsledcích nevýznamné jsou výhrady obviněného, že
soudy přehlížely svolení a srozumění poškozeného s nakládáním s jeho majetkem
na podkladě plné moci, kterou mu udělil, přičemž též obviněný zdůraznil, že „s
ohledem na věcná práva byl téměř v rámci majitelství těchto práv vlastníkem
převáděných nemovitostí“. Jisto je, že obviněný nebyl vlastníkem nemovitostí a
jeho úvahy o tom, že poškozený svolil a byl srozuměn s nakládáním jeho
nemovitostmi na základě plné moci, kterou obviněnému udělil, nereflektují
všechny mu za vinu kladené souvislosti, zejména pak že udělení plné moci
„vylákal v úmyslu obohatit se“ a nepravdivý údaj obsažený v článku II. kupní
smlouvy o vypořádání kupní ceny nemovitostí před podpisem smlouvy. Pokud
obviněný upozornil, že „je rozdíl mezi ujednáním vtěleným do smlouvy, zda byla
kupní cena v plném rozsahu zaplacena či uhrazena před podpisem smlouvy a mezi
tím, že byla zcela vypořádána před podpisem smlouvy“, jelikož v tomto případě
„mohlo dojít ke vzájemnému zápočtu či dohodě o narovnání či jinému zániku
pohledávky, protože je evidentní, že v předchozí době již existovala vzájemná
práva a povinnosti mezi shodnými subjekty“, nelze než jeho námitku označit za
lichou a ničím nepodloženou. Kupní smlouva byla uzavřena mezi poškozeným a N.
S. a výsledky dokazování evidentně nedokládají, že by právě mezi nimi k zániku
pohledávky došlo či vůbec mohlo dojít, nebyla prokázána existence vzájemných
práv a povinností, o nichž se dovolatel zmiňuje.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odkaz obviněného na znění ustanovení
§ 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a zde zakotvenou zásadu
subsidiarity trestní represe není případný. Především nelze pominout, že
trestnost činu byla soudy posuzována za účinnosti trestního zákona č. 40/1961
Sb. a v tomto kontextu správně obrátily svoji pozornost k naplnění formálních a
materiálních znaků trestného činu, přičemž materiální znaky byly představovány
potřebným stupněm nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, § 88 odst. 1
tr. zák.). Odhlížeje od této základní překážky vylučující použití ustanovení §
12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 však nutno rovněž
konstatovat, že ani zde by nemohla obstát úvaha dovolatele, že jeho čin
nepředstavuje takový případ, ve vztahu k němuž lze uplatňovat trestní
odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Nejvyšší soud nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat
za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.
Nikterak také nezpochybňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky
trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní
povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny
(k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a
usnesení. Sv. 32. N. 42. str. 405, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
897/2005 aj.). O takovou situaci by se ale v posuzovaném případě zjevně
nejednalo. Jak vyplývá z textu dovolání, aplikace zásady ultima ratio se
obviněný domáhal principiálně proto, že popřel podvodné jednání vůči
poškozenému, tedy na podkladě jiné skutkové základny než té, která tvořila
podstatu jeho jednání relevantního z pohledu trestního práva.
Obviněný také namítl, že oporu ve spise a ani v zákonném předpise nemá výrok,
jímž mu byla podle § 60a odst. 3 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle jeho
možností a sil škodu. Argumentoval tím, že poškozený se domáhá „vyslovení
účinnosti předmětné kupní smlouvy civilní cestou“, odkázal na výrok o náhradě
škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a uzavřel, že uložení povinnosti podle § 60a
odst. 3 tr. zák. mající vztah k možné přeměně trestu je zcela nepodložené.
K této výhradě dovolací soud poznamenává, že účelem výroku, jímž se ukládá
povinnost nahradit podle svých sil škodu podle § 60a odst. 3 tr. zák., je
zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení s dohledem tím, že pod pohrůžkou
výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou
způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění
škodlivých následků trestného činu a vede jej tak uznání a respektování zájmů
trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu
je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, poněvadž jej
nutní ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Rozsah povinnosti
nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ale limitován výší,
v jaké je pachatel povinen nahradit škodu podle příslušných předpisů
upravujících rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost
odsouzeného k náhradě škody podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen
nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové
poměry dovolí. Tímto se uložená povinnost liší od povinnosti stanovené podle §
228 tr. ř., jejímž primárním účelem je stanovení obsahu a rozsahu nároku
poškozeného. Uložení povinnosti podle § 60a odst. 3 tr. zák. nebrání soudu, aby
současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle § 228 tr. ř.
Stávající skutková zjištění a právní závěry soudů nebránily uložení povinnosti
podle § 60a odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že při
uložení této povinnosti se soud prvního stupně nedržel přesné dikce citovaného
ustanovení a uložil obviněnému povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil
škodu, která byla trestným činem způsobena, ačkoliv správně měla být uložena
povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Třebaže lze tento nedostatek považovat za okrajový a sám o sobě není důvodem
zrušení napadených rozhodnutí, v dalším řízení se jej bude třeba vyvarovat.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného I. P. M. z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Benešově v části, která se ho týkala. Zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud
vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Bude tedy
na něm, aby dokazování doplnil v intencích pokynů tohoto rozhodnutí, případně
aby provedl i důkazy další, nezbytné k náležitému zjištění skutkového stavu (§
2 odst. 5 tr. ř.), aby odstranil i další vytýkané nedostatky a v neposlední
řadě aby nově popsal rozhodná skutková zjištění tak, aby vystihovala
trestněprávní podstatu jednání obviněného. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém
řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí
učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze
odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková