6 7
8 Tdo 475/2023-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 dovolání obviněného J. Č., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 144/2022, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 144/2022.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 144/2022, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Za tento přečin a dále za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 4 T 5/2020, a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 T 14/2020, byl obviněný podle § 205 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to dvou páčidel. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 4 T 5/2020, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 T 14/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti U. a. D., IČ XY, se sídlem XY, částku 29 343 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána ve zbytku svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, směřující proti výroku o vině a trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku tím, že v přesně nezjištěné době dne 5. 12. 2019 v 18:30 hod. až 6. 12. 2019 v 7:00 hod. v XY, XY, vypáčil hliníkové zadní vchodové dveře do prodejny I-L. společnosti U. a. D, IČ XY, jimiž je prodejna přístupná z areálu společnosti A.D., z ulice XY a XY, dále vnikl do provozovny, kterou prohledal, vypáčil zásuvku na stole umístěné pokladny zn. Virtuos a odcizil finanční hotovost ve výši 29 343 Kč, čímž poškozené společnosti U. a.D., IČ XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 29 343 Kč odcizením, uvedeného jednání se dopustil, ač byl v posledních třech letech za pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, který nabyl právní moci 26. 6. 2018.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že obě napadená rozhodnutí spočívají na rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a která jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
5. Dovolatel považoval důkaz stopou DNA za důkaz nepřímý, přičemž vyjádřil důvodné pochybnosti o způsobu, jakým se tato dostala na předmětný klíč, který údajně měl mít v ruce pachatel. Oba soudy sice správně odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/2017, nicméně v rozporu s ním nevzaly v potaz jiné alternativy výskytu stopy DNA na klíčích, jako např. možnost jejího záměrného zanechání skutečným pachatelem, eventuálně použití rukavic, na nichž se mohla nacházet DNA dovolatele. S touto otázkou se soud prvního stupně vůbec nevypořádal. Navíc zamítl jako nadbytečný návrh obhajoby na přibrání znalce, který by se mohl k těmto pochybnostem vyjádřit, resp. obviněný by mu mohl tyto otázky položit. Uvedené je porušením práva na obhajobu zaručeného v § 33 odst. 1 tr. ř. K tomu dovolatel dále připomenul, že bylo zajištěno množství daktyloskopických a trasologických stop, které shodu nevykazují. Jiné důkazy objektivní povahy, jako např. kamerový záznam, nebo výpis mobilního telefonu obviněného o jeho výskytu v dané lokalitě, nebyly předloženy. K odkazu odvolacího soudu na výpovědi svědků M. Z. a P. V. dovolatel namítl, že z nich lze učinit pouze závěr, že se skutek stal, a nikoli, že jej spáchal právě on, resp. nikterak nepodporují závěr, že z tohoto důvodu lze hodnotit stopu DNA jako důkaz přímý.
6. Obviněný dále vytkl, že soud prvního stupně opřel výrok o vině toliko o jediný nepřímý důkaz, a to zmiňovanou stopou DNA v limitním množství. Její shoda s DNA dovolatele byla vyslovena pouze na základě odborného vyjádření, přičemž vzorek byl při zkoumání konzumován. Z odborného vyjádření policie není patrno, jaké bylo množství získané DNA, ani výsledný profil DNA, což činí nejen daný důkaz, ale i výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumatelnými. V této souvislosti obviněný navrhl provést důkaz přibráním soudního znalce, který by se vyjádřil ke kompletní laboratorní dokumentaci a jejím výsledkům, aby mohlo být prokázáno, na základě jakých a kolika markerů byl vysloven názor o shodě stopy DNA, zda nemohlo dojít ke kontaminaci vzorku při zkoumání nebo jeho záměně. K tomu dovolatel poukázal na Přílohu č. 1 usnesení Rady Evropské unie č. 15780/09 o výměně analýz vzorků DNA. Následně uzavřel, že zamítnutí jeho důkazního návrhu snižuje výpovědní hodnotu odborného vyjádření jako takového. Připomněl také, že na rizika spojená s analýzou vzorků DNA upozorňuje rovněž Úřad pro ochranu osobních údajů. Mezi tato rizika patří především neúplná schopnost zaručit přesnost (falešně pozitivní nebo negativní výsledky), riziko odhalení citlivých údajů o zdraví, nebezpečí centrálního uchovávání údajů DNA (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. 7/18, bod 31.).
7. Následně obviněný vyjádřil přesvědčení, že Česká republika dlouhodobě nereflektuje Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo výkonu trestů (dále též jen „Směrnice 2016/680“), ve svém právním řádu. Česká republika neupravuje obecně závazným právním předpisem postup získávání, uchovávání, vedení evidence a expertizní porovnávání vzorků DNA. Postup upravuje pouze závazný pokyn policejního prezidenta č. 275/2016, což je interní předpis Policie České republiky, který není součástí právního řádu, zavazuje pouze policisty a třetím osobám z něj nevznikají práva ani povinnosti. Tato úprava odporuje Směrnici 2016/680, neboť jejím účelem je ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále též jen „zákon o policii“), upravuje toliko postavení a činnost police, nikoli postup v trestním řízení, který je upraven trestním řádem, v otázkách trestního řízení je lex specialis a upravuje postup policejního orgánu v trestním řízení.
8. Podle názoru obviněného je využití DNA z hlediska obsahu informací o lidském genomu konkrétní osoby významným zásahem do práva na soukromí, u kterého schází soudní kontrola, (jako např. u povolení soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř.), a na místo právní úpravy zákonem je odkazováno na interní akt řízení policie. Toto právní vakuum pak nahradil odvolací soud argumentací nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. 7/18. K tomu dovolatel podotkl, že Ústavní soud není zákonodárným orgánem, a přesto je jeho rozhodnutí soudy aplikováno s tím, že neuspokojivý legislativní stav je právně konformní.
Za dané situace tento právní stav koliduje se základními zásadami právního státu a ústavně upravenou diverzifikací moci. Obviněný poukázal na fakt, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 7/18 nevyhověl návrhu na zrušení § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.“ V předmětném řízení se s ohledem na vymezení petitu ústavní stížnosti Ústavní soud nezabýval otázkami přiměřenosti zásahu do soukromí ve vztahu na druh a závažnost trestné činnosti, která má být takto objasňována, ani otázkou soudní kontroly v rámci trestního procesu, nebo zákonností vedení databází DNA a neuspokojivým legislativním stavem právní úpravy.
Dovolatel citoval také vyjádření účastníka tohoto řízení – Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle něhož se genetické údaje zařazují do zvláštní kategorie osobních údajů, jimž je přiznán zpřísněný režim ochrany podle čl. 9 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů. Jde-li o vedení databází DNA, uplatní se Směrnice 2016/680, která reaguje na specifickou povahu policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Obviněný kladl důraz na skutečnost, že Ústavní soud v předmětném nálezu připustil možnost zneužívání, popř. nadužívání, příslušných oprávnění ze strany policie.
Dosti stručná právní úprava obsažená v zákoně o policii, doplněná pouze (neveřejnými) interními pokyny policejního prezidenta, se Ústavnímu soudu nejevila jako ideální. Nicméně ten ve svém rozhodnutí nehodlal zasahovat do oblasti vyhrazené moci zákonodárné. Dovolatel na tomto základě shrnul, že soud v jeho případě nereflektoval zásadu řádného zákonného procesu podle § 2 odst. 1 tr. ř., namísto toho argumentoval shora citovaným nálezem Ústavního soudu v jeho neprospěch.
9. Obviněný poukázal per analogiam na skutečnost, že například odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. je možný, jen je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který stanoví zákon trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, za podmínky, že je nařízen soudcem. Důvodem těchto legálních limitů je míra intenzity zásahu do soukromí a od ní odvozený požadavek soudní kontroly. V případě nakládání s informacemi z profilu DNA, které znamenají ještě intenzivnější zásah do soukromí osob, jakékoli obdobné zákonné limity schází.
Dovolatel považoval zásah do ústavně garantovaného práva na soukromí v důsledku odběru a zkoumání vzorku DNA, který obsahuje zásadní informace o jeho profilu DNA, tedy i o jeho zdraví a příbuzenství, za neadekvátní. Takto intenzivní zásah do soukromí je v České republice zcela bez soudní kontroly a je využit k objasňování majetkového přečinu s horní hranicí trestní sazby 3 roky. Relevantní právní úprava tak neodpovídá požadavkům, které na ni klade judikatura Evropského soudu pro lidská práva, čl.
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), týkající se zásahů do soukromí a shromažďování osobních údajů. Dovolatel proto argumentoval zásadou proporcionality a minimalizace zásahů do základních práv a svobod a současně namítl, že při absenci zákonné úpravy pro získávání a uchovávání profilu DNA je takový důkaz získán v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou řádného zákonného procesu podle § 2 odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu jej považoval za nezákonný a absolutně neúčinný.
Zopakoval, že v řízení sporuje především nezákonnost vedení databáze DNA, která nebyla předmětem shora popisovaného řízení před Ústavním soudem, a v tomto duchu uzavřel, že vzorek DNA, jehož se dotýká § 65 odst. 1 až 5 zákona o policii, nelze použít jako důkaz v trestním řízení důvodů, které rozvedl v předchozí pasáži svého dovolání.
10. Rovněž výrok o tresu rozsudku soudu prvního stupně je po právní stránce nesprávný, neboť neodpovídá průběhu hlavního líčení. Při vyhlášení rozsudku soud prohlásil, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 T 14/2020, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Ve skutečnosti byl podle tohoto rozsudku odsouzen k trestu odnětí svobody 24 měsíců. Tato správná informace je již uvedena v odst. 8 odůvodnění napadeného rozsudku, což ale znamená, že jeho písemné vyhotovení neodpovídá průběhu hlavního líčení. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že mu soud chtěl původně navýšit souhrnný trest pouze o čtyři měsíce, nicméně vzhledem k uvedenému pochybení jej nakonec zvedl o deset měsíců. O tom svědčí skutečnost, že když byl soudce na nesprávnou délku trestu upozorněn, uvedl, že se jedná o chybu, která zakládá odvolací důvod. Soud druhého stupně nesprávně uzavřel, že jde pouze o formální pochybení v ústním odůvodnění rozsudku. Obviněný kontroval, že zásada bezprostřednosti a ústnosti řízení má zabránit právě takovýmto situacím, kdy soud vychází při rozhodování z určitých premis a vyhlašuje a odůvodňuje rozhodnutí, které nelze po jeho vyhlášení svévolně měnit. Jestliže soud při svých úvahách o uložení trestu vycházel z předpokladu, že navyšuje původní uložený trest 30 měsíců nově na 34 měsíců, jak uvedl bezprostředně při vyhlášení rozsudku, správně by tedy měl odsuzující rozsudek znít na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. K tomu obviněný připomenul právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a zásadu řádného zákonného procesu podle § 2 odst. 1 tr. ř.
11. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil (návrh na další procesní postup neučinil).
12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Přestože považoval dovolací námitky formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, podané dovolání hodnotil jako zjevně neopodstatněné. Předně se neztotožnil s námitkou nedostatečné míry důkazu. Vyzdvihl, že při ohledání místa činu byla na klíčích zajištěna dovolatelova stopa DNA. To ve spojení s výpověďmi svědků M. Z. a P. V. ohledně jejich uložení a vniknutí do zásuvky jednoznačně vypovídá o tom, že to byl právě dovolatel, kdo se souzeného přečinu dopustil (srov. bod 12.
rozsudku nalézacího soudu či bod 8. napadeného usnesení odvolacího soudu). Nejedná se tak o jediný osamocený důkaz svědčící o dovolatelově vině, jak tomu bylo např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 337/2013, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1207/2016. V této souvislosti se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou opomenutých důkazů – znaleckého zkoumání z oboru genetiky a výslechu znalce. Podotkl, že soud prvního stupně zcela přesvědčivým způsobem tyto důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost (srov. bod 10.
jeho rozsudku), a to s ohledem na to, že výstup z odborného vyjádření považoval za dostatečný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2642/16).
13. Státní zástupce se vyjádřil také k proporcionalitě zásahu do dovolatelova práva na soukromí v souvislosti s původním odběrem DNA. Ta je zjevně odůvodněna především snahou o prevenci trestné činnosti a její postihování, a to s ohledem na dovolatelovu značnou recidivu v oblasti majetkové kriminality (celkem 8 odsouzení), což společenskou škodlivost jeho jednání významně zvyšuje (srov. a contrario rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 As 241/2019, bod 39.). Takový cíl je přitom v souladu se zmiňovanou Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 (srov. bod 127. rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 1. 2023 ve věci C-205/21). Pokud se jedná o samotné požadavky plynoucí z unijního práva, státní zástupce konstatoval, že ustanovení § 65 zákona o policii představuje dostatečně jasný a přesný právní základ pro provedení odběru vzorku DNA u taxativně určených skupin osob, a je tak v souladu s čl. 10 písm. a) Směrnice 2016/680 (k právnímu základu srov. již citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 1. 2023 ve věci C-205/21). Tento právní základ přitom doplňuje judikatura správních soudů, jež konzistentně po policejním orgánu vyžaduje, aby při získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace ve smyslu § 65 zákona o policii posuzoval jeho proporcionalitu a nezbytnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 As 241/2019, ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 2 As 164/2019, a mnoho dalších). Dovolatel se tedy mýlí, vytýká-li českému právnímu řádu absenci soudní kontroly, tou je totiž právě zásahová žaloba podle § 82 a násl. soudního řádu správního, jež se může týkat jednak samotného provedení odběru vzorků, ale i jejich uchovávání (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 7 As 172/2022; v rámci tohoto procesního postupu mimo jiné došlo k abstraktnímu přezkumu ústavnosti § 65 odst. 1 zákona o policii nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18).
14. K námitkám týkajícím se výroku o trestu státní zástupce poznamenal, že nejsou formálně podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Detailněji se zabýval vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně ani jednou ze zde předpokládaných vad (tj. uložení takového druhu trestu, jejž zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným) rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Přestože dovolatel ve vztahu k uloženému trestu výslovně nepoukázal na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, měl státní zástupce za to, že uložení nepodmíněného trestu nalézací soud dostatečně odůvodnil, pokud poukázal na selhání výchovného působení předchozích trestů – ani tato námitka by však nebyla formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Závěrem státní zástupce zdůraznil, že v dané věci nelze shledat uložený trest ani jakkoli excesivním, byl-li uložen ve spodní polovině trestní sazby.
15. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., nicméně ze slovního vymezení druhého z označených důvodů dovolání („bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“) je zcela zřejmé, že obviněný ve skutečnosti mínil uplatnit důvod dovolání podle v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
19. S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem, jeho rozhodnutí i konkrétní dovolací námitky je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
20. Obviněný ve výše definovaném rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti kardinálnímu a fakticky jedinému usvědčujícímu důkazu v této trestní věci – stopě DNA na klíčích, s nimiž pachatel na místě činu prokazatelně manipuloval. Svou argumentaci rozvíjel od zpochybňování samotného zákonného podkladu pro odebírání vzorků DNA policejním orgánem, následného vedení jejich databáze a taktéž jejich využívání pro objasňování méně závažných trestných činů. Přímo k projednávané trestní věci pak vytýkal nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že zajištěný vzorek DNA byl při zkoumání konzumován a zároveň nebyly vyjasněny veškeré otázky, které se předmětné analýzy týkaly. Především ale nesouhlasil s hodnocením stopy DNA jako přímého důkazu za situace, kdy se soud nevypořádal s otázkou záměrného zanechání předmětné stopy na místě činu skutečným pachatelem, resp. s možností, že by jeho DNA bylo zaneseno na klíče z rukavic, které pachatel použil. Takto pojaté námitky se bez jakýchkoliv pochybností dotýkají postupu, jenž vedl k přijetí skutkového zjištění rozhodného pro naplnění znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, a jsou tudíž podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. K jejich relevanci lze předeslat, že zatímco výhrady vztahující se k zákonné úpravě jako takové se do určité míry vymykaly kompetencím Nejvyššího soudu (nejen) v dovolacím řízení a ve zbytku je nebylo možno hodnotit jako opodstatněné, námitkám vůči hodnocení klíčového důkazu v projednávané věci bylo nutno alespoň zčásti přisvědčit.
21. K argumentaci dovolatele ohledně nedostatečné zákonné úpravy musí Nejvyšší soud nejprve zdůraznit, že do jeho kompetencí primárně nepatří zkoumání souladu platné a účinné právní normy s Ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodními dokumenty. Naopak je povinen posoudit konkrétní skutek konkrétního obviněného a průběh trestního řízení o tomto skutku z hlediska dodržení všech zákonných ustanovení, jež na daný případ dopadají. Ve světle právě uvedeného tak byl Nejvyšší soud legitimován hodnotit především otázku, zda je v českém právním řádu dán dostatečný podklad pro to, aby policejní orgán odebíral a uchovával vzorky DNA a zda byl oprávněn takto postupovat i vůči dovolateli.
22. Již odvolací soud správně konstatoval, že základem vnitrostátní právní úpravy je zákon č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho § 65 odst. 1 může policie při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u: a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. K tomu lze podotknout, že ani sám dovolatel neuvedl jedinou skutečnost svědčící pro to, že by mu byl biologický vzorek odebrán neoprávněně, přičemž s ohledem na skutečnost, že byl opakovaně obviněn (a následně i odsouzen) za úmyslnou majetkovou trestnou činnost a za takové jednání též opakovaně vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze mít o důvodnosti odebrání jeho vzorku DNA žádných rozumných pochyb. Taktéž je logicky dovoditelné, že policie učinila předmětný odběr v rámci plnění svých úkolů, mezi něž na základě § 2 zákona o policii mimo jiné náleží i ochrana bezpečnosti osob, majetku, veřejného pořádku a předcházení trestné činnosti.
23. Citované ustanovení zákona o policii je legislativním základem pro odebírání biologických vzorků přesně definovaným okruhům osob a získávání jejich profilu DNA. Podrobnosti daného úkonu jsou upraveny v závazném pokynu policejního prezidenta č. 275/2016. V této souvislosti dovolatel vytýkal, že se jedná toliko o interní předpis, který není součástí právního řádu a zavazuje pouze policisty, a nikoliv další osoby. Nicméně danou tématikou se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3.
2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, přičemž zdůraznil možnost dotčené osoby bránit se proti (nezákonné) výzvě k odběru biologických vzorků za účelem budoucí identifikace cestou správního soudnictví, což považoval za dostatečnou záruku zachování práv těchto osob (bod 78. citovaného nálezu). Neshledal proto, že by předmětná právní úprava, byť ne zcela dokonalá, byla neslučitelná s Ústavním pořádkem České republiky a že by znamenala zásah do práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny [část IX b)] nebo do práva na informační sebeurčení (včetně práva na soukromí) podle čl.
10 odst. 2 a 3 Listiny [část IX c)]. Protiústavnost nespatřoval ani v neúplnosti (neurčitosti), resp. nedostatečnosti či přílišné obecnosti právní úpravy (bod 102. nálezu).
24. V části IX d) se Ústavní soud vypořádal také s námitkou, kterou dovolatel uplatnil i v tomto řízení, a to ohledně využití DNA pro objasňování méně závažných trestných činů. Konstatoval, že „ze znění § 65 zákona o policii jsou rovněž zřejmé zákonné limity a kritéria použití, která zákonodárce stanovil. Stěžejním kritériem pro hypotézu obsaženou v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii je subjektivní stránka trestného činu, která vypovídá o vnitřním vztahu pachatele k trestnému činu. Úmyslná trestná činnost obsahuje složku vědění i složku volní, směřující k realizaci určitých skutečností zakládajících trestný čin.
Pachatel úmyslného trestného činu chce spáchat trestný čin, popř. je s jeho spácháním srozuměn, vědomě tedy porušuje zákon. Považoval-li zákonodárce zjevně za důležité, aby policie měla možnost získávat identifikační údaje u všech úmyslných trestných činů, nemá Ústavní soud proti takovému pojetí (byť poměrně širokému) výhrady. Zásah do základních práv ve veřejném zájmu spočívající v povinnosti podrobit se odběru biologického materiálu, popř. zjištění dalších identifikačních znaků, je třeba považovat za ospravedlnitelný.
I když lze zajisté na jedné straně připustit, že jde o zásah do práv osob, jimž jsou biologické vzorky odebírány, na straně druhé ale není možné přehlížet práva ostatních. Práva jedněch osob (podezřelých, stíhaných nebo pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů) končí tam, kde nastávají práva druhého, která jsou chráněna mimo jiné i prostřednictvím konání policie. Aby policie mohla dostát plnění svých povinností při předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, musí k tomu využít zákonem založeného oprávnění.
Poukazuje-li navrhovatel na to, že právní úprava činnosti policie v zákoně o policii není dokonalá, neboť neobsahuje dostatečné kontrolní záruky ochrany proti svévoli, Ústavní soud neshledal, že by tato právní úprava nevyhovovala minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života“ (body 97., 98. nálezu). Tato vyjádření Ústavního soudu Nejvyšší soud citoval, jelikož sám není oprávněn taková hodnocení činit, neboť je vázán ustanovením § 65 odst. 1 písm. a), b) zákona o policii, které hovoří zcela jasně.
Nelze proto uvažovat o absenci zákonné úpravy či porušení § 2 odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatel argumentoval zásadou proporcionality, Nejvyššímu soudu nezbývá než poukázat na jeho bohatou trestní minulost a s tím související reálnou obavu, že by mohl v obdobné trestné činnosti pokračovat i v budoucnu. Zásah do jeho základních práv a svobod byl tedy ospravedlněn zcela legitimním veřejným zájmem na ochraně majetku.
25. Taktéž vedení databáze vzorků DNA policejním orgánem, potažmo zpracování osobních údajů jako takové, má svůj zákonný podklad hned v několika ustanoveních zákona o policii. Základní zmocnění je obsaženo v ustanovení § 60 odst. 1, podle něhož policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Jiným právním předpisem je zde myšlen zejména zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Podle § 79 odst. 1, 2 zákona o policii může policie zpracovávat osobní údaje, je-li to nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech. Odebraných biologických vzorků se přímo dotýká § 65 odst. 5 zákona o policii, jenž stanoví, že policie osobní údaje získané podle odstavce 1 (§ 65) vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. V obecné rovině pak policie na základě § 82 odst. 1 tohoto zákona nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely uvedené v § 79 odst. 1 zákona o policii nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti.
26. Předmětná ustanovení zákona o policii tvoří zákonný rámec pro oprávnění policie zpracovávat osobní údaje. Je přitom zcela zřejmé, že si nemůže počínat libovolně, nýbrž musí postupovat v intencích nejen tohoto zákona, nýbrž i zákona o zpracování osobních údajů. Nadto je přísně vázána účelem uvedeným v § 79 odst. 1 tohoto zákona, jenž vychází z úkolu policie spočívajícího ve službě veřejnosti definovaného v § 2. To ostatně téměř doslovně reflektuje právě § 65 odst. 5 zákona o policii vztahující se (mimo jiné) přímo ke vzorkům DNA. Dovolateli proto nelze dát za pravdu, namítal-li absenci zákonné úpravy vedení databáze vzorků DNA. Lze sice připustit, že předmětná úprava je spíše obecnějšího charakteru s tím, že detaily jsou rozvedeny v závazném pokynu policejního prezidenta č. 275/2016. Nejvyšší soud ovšem již výše zdůraznil, že není orgánem kompetentním k posuzování kvality jakékoliv právní normy, resp. jejího souladu s Ústavním pořádkem. Může konstatovat pouze to, že zákonné zmocnění ke zpracovávání (a uchovávání) osobních údajů, je policejnímu orgánu výslovně dáno, což je pro posuzovanou věc rozhodující. V dalším nelze než poukázat na závěry Ústavního soudu v bodě 86. jeho opakovaně zmiňovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18, že „postupem podle § 65 zákona o policii využívá policie zákonem založené oprávnění, aby mohla dostát splnění svých povinností při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů. Jde o postup ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k ústavně legitimnímu cíli, jímž je ochrana práv a svobod, ochrana bezpečnosti a majetku a zajištění veřejného pořádku (srov. § 2 zákona o policii)“.
27. Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit ani soulad české právní úpravy se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV. Daný právní předpis totiž není přímo účinný na území našeho státu a musí být do tuzemského právního řádu implementován. Jen na okraj lze proto podotknout, že již v nálezu Ústavního soudu je zmíněno, že z jejího znění nevyplývá požadavek na výslovnou specifickou zákonnou úpravu každého detailu nakládání s osobními údaji. K takovému názoru se lze bezpochyby přiklonit. Stejně tak nelze jejím výkladem dovodit, že by byl vyloučen např. určitý prostor pro uvážení odpovědných osob působících u policejního orgánu, zda je zpracování osobních údajů (stále) nezbytné ve vztahu k účelům, pro které jsou zpracovávány. Ačkoliv tedy v daném ohledu není názor Nejvyššího soudu závazný, ten je přesto přesvědčen, že požadavek uvedený v bodě 26. preambule nebo v jejím čl. 4 odst. 1 písm. a) (na něž dovolatel ve svém podání odkazoval) na zákonnost, korektnost a transparentnost zpracování osobních údajů byl alespoň v základních, avšak zároveň v těch nejdůležitějších, bodech splněn. Tomu odpovídá i fakt, že vnitrostátní právní úprava velice zřetelně reflektuje všechny klíčové požadavky uvedené v příslušné směrnici.
28. Výhrady dovolatele vztahující se přímo k projednávané trestní věci jsou již o poznání relevantnější. Konkrétně namítal, že důkaz stopou DNA je důkazem nepřímým, a vyjádřil své pochybnosti nad tím, jak se stopa DNA dostala na předmětný klíč. Soud se podle jeho názoru nevypořádal s otázkou, zda je možné, aby byla na klíč zanesena např. z rukavic, které použil skutečný pachatel (v daném směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/2017). Též vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož vzorek DNA byl při zkoumání konzumován. Výpovědní hodnotu důkazu považoval za sníženou, poněvadž byla zajištěna toliko na základě odborného vyjádření, a nikoliv znaleckého zkoumání. K vyjasnění všech předestřených pochybností obviněný navrhoval výslech znalce, který byl ovšem soudy jako nadbytečný zamítnut, čímž došlo k jeho porušení práva na obhajobu.
29. Není sporu o tom, že jediným důkazem, který usvědčoval dovolatele ze spáchání posuzovaného trestného činu, byla právě stopa jeho DNA na klíčích nalezených na krabici na místě činu. Další důkazy v podobě výpovědí svědků M. Z. a P. V. prokazovaly víceméně jen to, že skutek se opravdu stal a že se z pokladny ztratila finanční hotovost ve výši 29 343 Kč. Nejpodstatnější informace vyplynula z výpovědi svědka P. V., a to že klíče měl uloženy v zásuvce jeho pracovního stolu. Na tomto základě pak bylo možno bez důvodných pochybností uzavřít, že předmětné klíče musel na jedné z krabic ve skladu zanechat právě pachatel. Ani to ovšem nesvědčilo nic o osobě tohoto pachatele. Taktéž poukaz odvolacího soudu na předchozí trestnou činnost dovolatele a stejný modus operandi nelze nijak přeceňovat, neboť dané poznatky nejsou samy o sobě způsobilé doložit žádné další jednání obviněného, nadto je evidentní, že krádež vloupáním do prostoru prodejny je zcela obvyklou trestnou činností, které se obdobným způsobem dopouští celá řada pachatelů.
30. Klíčovou otázkou posuzované trestní věci tedy je, zda mohla být vina dovolatele shledána na základě jediného usvědčujícího důkazu v podobě stopy jeho DNA na klíčích nalezených na místě činu. Soudy obou stupňů shodně argumentovaly tím, že předmětná stopa je důkazem přímým, a tím pádem dostatečně „silným“ na to, aby byl způsobilý usvědčit dovolatele z jeho trestné činnosti i bez faktické podpory jakéhokoliv dalšího důkazu. Odvolací soud v tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 405/2012, v němž soud v podobné trestní věci označil důkaz stopou DNA za „zásadní a jednoznačný důkaz“, prokazující přítomnost obviněného „na místě a v čase, kdy došlo k trestné činnosti.“ Takový důkaz „je do té míry bezpochybným, že není třeba jej doprovodit (v tomto směru) dalšími (podpůrnými) důkazy.“ Dovolatel oponoval poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, v jehož světle naznačil, že by se mohlo jednat toliko o důkaz nepřímý, a tudíž nedostatečný k jeho usvědčení ze spáchání projednávaného činu bez opory dalších provedených důkazů.
31. V této souvislosti je potřebné podrobněji připomenout případ, jímž se Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, zabýval. V dané trestní věci byl obviněný odsouzen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že vstoupil do domu, přitlačil nezletilého poškozeného ke zdi, pohrozil mu, že má u sebe nůž, kterým jej probodne, načež mu odcizil věci v celkové hodnotě 1 152 Kč. Stěžejním důkazem v odkazovaném případě bylo odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, na základě kterého byla konstatována shoda profilu DNA, zajištěného z pístu injekční stříkačky nalezené na místě činu, která podle svědectví poškozeného vypadla pachateli z kapsy, s profilem DNA stěžovatele.
Další důkazy, které by obviněného spolehlivě usvědčovaly, neměly soudy k dispozici, jelikož poškozený nebyl schopen pachatele identifikovat ani při rekognici ani při agnoskaci u hlavního líčení. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že uvedený profil DNA vypovídá pouze o tom, že stěžovatel přišel s touto stříkačkou do styku, že se jí dotýkal, nikoliv že spáchal předmětný skutek. Jde tedy o nepřímý důkaz, který dokazuje jinou skutečnost, než je dokazovaná. Soud poukázal na fakt, že stěžovatel manipuloval s injekční stříkačkou, neboť je drogově závislou osobou.
Mezi drogově závislými není nijak neobvyklé, že si půjčují předměty potřebné k aplikaci drog. Ani skutečnost, že na pístu stříkačky nebyl nalezen jiný profil DNA než stěžovatele, ještě neznamená, že pachatelem, kterému stříkačka vypadla z kapsy, by nemohla být jiná osoba. K uplatněné obhajobě, že oblečení stěžovatele, v němž se píst stříkačky nacházel, si mohl vypůjčit někdo jiný a v něm spáchat trestný čin, Ústavní soud konstatoval, že byť se tato verze může jevit jako značně nepravděpodobná, obecným soudům se ji hodnověrným způsobem nepodařilo vyvrátit, resp. se jí v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly.
Celkově Ústavní soud zhodnotil, že skutkový stav nebyl v projednávané věci dostatečně objasněn, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, principu in dubio pro reo a k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 22. a 24. nálezu).
32. Citované rozhodnutí hodnotily soudy obou instancí jako nepřiléhavé na posuzovanou trestní věc. Jejich názor lze do značné míry akceptovat, poněvadž mezi oběma porovnávanými případy existuje jeden velice zásadní rozdíl. Injekční stříkačka v případě řešeném Ústavním soudem byla totiž na místo činu vnesena zvenku. Obviněný s ní tedy měl možnost manipulovat ještě předtím, než ke skutku došlo, a na jiném místě, než bylo místo činu. V dané věci opravdu nebylo možno vyloučit například tu variantu, že předmětnou injekční stříkačku vložil obviněný do kapsy jiné osoby, která následně spáchala výše zmíněný trestný čin.
Naopak v této trestní věci se svazek náhradních klíčů po celou dobu nacházel na místě činu a původně byl uložen na jednom přesně určeném místě (v zásuvce pracovního stolu svědka P. V.). Pachatel je tedy na místo činu nevnesl, a proto není možné, aby s nimi manipulovaly jakékoliv jiné osoby, které by se předtím dostaly do kontaktu s pachatelem nebo jeho věcmi. Jediné osoby, které s nimi mohly před vloupáním nakládat, byly ty, které se pohybovaly v napadené provozovně (tj. zejména manželé V., případně další zaměstnanci prodejny), nikoliv ovšem kdokoliv „zvenčí“.
Nadto byly klíče bezprostředně po vloupání nalezeny v části napadeného objektu (skladu), kam rozhodně nepatřily a kde se před trestným činem prokazatelně nenacházely. Je tedy jasné, že je tam nemohl položit nikdo jiný než pachatel, který dané prostory prohledával. V posuzované trestní věci je tedy zcela zřejmé (resp. bylo bez důvodných pochybností prokázáno), že biologickou stopu na uvedených klíčích zanechal pouze a jedině pachatel trestného činu popsaného ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Nález stopy DNA na klíčích proto prokazuje přímo tuto trestnou činnost, a nikoliv jinou skutečnost, jako tomu bylo v případě, který projednával Ústavní soud. Její hodnocení jako důkazu přímého by tudíž mohlo v této konkrétní trestní věci obstát, a to po splnění níže uvedené podmínky.
33. Nejvyšší soud spatřuje problém v tom, že soudy obou stupňů se vůbec nevypořádaly s námitkou dovolatele, zda je možné, aby byla stopa jeho DNA zanesena na klíče z rukavic, které použil skutečný pachatel (popř. i jiným obdobným způsobem). Přestože tentýž argument byl již součástí podaného odvolání, soud druhého stupně jej v odůvodnění svého usnesení zcela ignoroval. Je sice pravdou, že dovolatelem naznačená varianta skutkového děje se i zdejšímu soudu jeví jako méně pravděpodobná, nicméně stále je třeba mít na paměti, že stopa DNA je ve věci jediným důkazem, na jehož základě lze uznat dovolatele vinným. V této souvislosti nelze odhlédnout např. od názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V předmětné trestní věci se obstarání dalších důkazů (přímých či nepřímých) nejeví zcela realisticky. O to více však bylo potřeba podrobit jediný usvědčující důkaz, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici, důsledné a vyčerpávající analýze, a to včetně zkoumání možnosti, zda nemohla být stopa DNA zanesena na místo činu jinou osobou (která by byla skutečným pachatelem trestného činu). K tomu dosud nedošlo, a proto v této fázi řízení zatím nelze s potřebnou míry jistoty uzavřít, že by se soudy vypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro jejich rozhodnutí a že by vina dovolatele byla prokázána bez jakýchkoliv důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
34. Nejvyšší soud již naznačil, že tvrzení dovolatele o tom, že stopu jeho DNA mohla na místo činu zanést jiná osoba, sám nepovažuje za příliš pravděpodobné, přesto trvá na tom, aby byla i tato varianta (za takto problematické důkazní situace) prověřena. To ostatně odpovídá požadavkům Ústavního soudu, jenž např v nálezu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, konstatoval, že soudy vycházejí z principu in dubio pro reo, právní zásady, uznávané civilizovanými národy, podle které není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Přitom jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
35. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 144/2022, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc obviněného J. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby prověřil klíčový důkaz stopou DNA především ve shora naznačeném směru. Dovolatel zpochybňoval výpovědní hodnotu odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, namítal, že měl být vypracován znalecký posudek a navrhoval výslech znalce, který by se mohl k jeho výhradám vyjádřit. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v tom, že tento klíčový listinný důkaz má formu „pouze“ odborného vyjádření, naopak souhlasí s odvolacím soudem, jenž v bodě 9. svého usnesení mimo jiné konstatoval, že k posouzení biologických stop je odborné vyjádření dostačující a správně přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 583/2015. Soud prvního stupně v bodě 10. svého rozsudku připomenul, že „genetický materiál byl odborným vyjádřením spotřebován“, a proto zcela důvodně zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku pro jeho nerealizovatelnost. Nejvyšší soud doplňuje, že předmětné odborné vyjádření bylo vypracováno erudovaným subjektem – Kriminalistickým ústavem Policie České republiky, a nelze tudíž shledat žádnou skutečnost, která by snižovala jeho výpovědní hodnotu jako důkazu. Závěr odborného zkoumání je zřejmý, výsledná listina byla řádně založena do spisu, proto v daném ohledu nelze hovořit ani o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
37. V další fázi řízení před soudem prvního stupně bude ovšem potřebné vyslechnout zpracovatele shora zmíněného odborného vyjádření, a to zejména k otázce možnosti zanesení biologické stopy dovolatele na místo činu jinou osobou (např. použitím jeho rukavic). Vedle toho se slyšený odborník bude moci vyjádřit i k dalším dotazům obhajoby zmíněným v části III. podaného dovolání (tj. ke kompletní laboratorní dokumentaci, množství DNA, otázce, na základě jakých a kolika markerů byl vysloven názor o shodě stopy DNA, možnosti kontaminace vzorku při zkoumání nebo jeho záměny apod.). Teprve na základě výslechu zpracovatele odborného vyjádření bude soud prvního stupně moci komplexně vyhodnotit důkaz, který je v tomto trestním řízení kruciální, a v jeho světle pak uvažovat o přijetí závěru, zda se dovolatel dopustil projednávaného skutku či nikoliv.
38. Shledá-li soud prvního stupně podmínky pro opětovné uznání dovolatele vinným, bude moci znovu uvažovat také o výměře uloženého souhrnného trestu. Vycházel-li v nyní napadeném rozsudku z nesprávné délky trestu vyměřeného jiným soudem ve věci, v níž byl dán vztah souhrnnosti k posuzovanému případu, bude mít prostor dané „pochybení z nepozornosti“ rovněž napravit.
39. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 475/2023
Datum rozhodnutí: 20.06.2023
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
8 Tdo 475/2023-I-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 v řízení o dovolání obviněného J. Č., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 144/2022, o vazbě obviněného takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. Č. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. Č. (dále též jen „obviněný“) v současné době vykonává ve věznici s ostrahou souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 34 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 144/2022, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným tímto rozsudkem, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 4 T 5/2020, a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 T 14/2020, a to za současného zrušení výroku o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 4 T 5/2020, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 T 14/2020, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022.
2. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 144/2022, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 9 To 376/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 T 144/2022. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu tedy bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.
4. Obviněný v posuzované trestní věci nebyl ve vazbě (vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu v jiných trestních věcech). Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. Ze žádných objektivně zjištěných skutečností nevyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a s ohledem na dobu, jež uplynula od spáchání činu, není ničím reálně podložena ani obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
5. Proto bylo rozhodnuto, že obviněný J. Č. se nebere do vazby.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu