7 As 172/2022- 198 - text 7 As 172/2022 - 214 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Foltase a soudců Petra Pospíšila a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem sídlem Na Strži 2102/61a, Praha, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016-160, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Orgán Policie České republiky označený jako „Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení“ („orgán policie“) zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestný čin měl žalobce spáchat tím, že (zjednodušeně řečeno) z pozice náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy dal pokyn k vyhovění žádosti občanského sdružení o neinvestiční státní dotaci v oblasti sportu na rok 2012 ve výši 4 500 000 Kč, přestože věděl, že žádost nesplňuje náležitosti pro poskytnutí dotace, na což byl i upozorněn, a následně podepsal rozhodnutí, na jehož základě došlo k poskytnutí dotace a vyplacení peněžních prostředků.
[2] Dne 13. 1. 2016 orgán policie v rámci trestního řízení vyslechl žalobce coby obviněného a zároveň nařídil provedení identifikačních úkonů dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále „zákon o policii“). Žalobce s provedením identifikačních úkonů nesouhlasil, po poučení o možnosti překonání odporu se však podrobil. Orgán policie pořídil jeho popis a kriminalistické fotografie, sejmul daktyloskopické otisky, a provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA. Takto získané údaje následně zařadil do příslušných policejních databází. Námitkám, které žalobce vyjádřil před provedením identifikačních úkonů, orgán policie nevyhověl s odkazem na § 65 odst. 1 zákona o policii.
[3] Orgán policie zároveň tyto námitky postoupil žalovanému, který je posoudil jako žádost o sdělení a vysvětlení zpracování osobních údajů podle tehdy účinných právních předpisů. Ve sdělení ze dne 2. 3. 2016 adresovaném žalobci dle § 83 odst. 1 zákona o policii, ve znění účinném do 24. 4. 2019, žalovaný zejména konstatoval, že ani při odebrání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace, ani při jejich následném uchovávání nedošlo a nedochází k porušení právních předpisů. Identifikační úkony byly provedeny v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení, v němž je žalobce veden jako osoba obviněná ze spáchání úmyslné trestné činnosti. Při získávání těchto osobních údajů se zohledňuje postavení osoby i povaha trestného činu. Stěžejní je přitom rozlišování trestných činů podle subjektivní stránky.
7 As 172/2022- 49 - text
7 As 172/2022 - 56 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016 - 160,
I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládají následující předběžné otázky:
1) „Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu?
2) Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem?
3) V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 Směrnice č. 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven „obecně závazným předpisem“? Může mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Směrnice 2016/680 také judikatura soudní?“
II. Řízení o kasační stížnosti se přerušuje.
i odebrání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace, ani při jejich následném uchovávání nedošlo a nedochází k porušení právních předpisů. Identifikační úkony byly provedeny v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení, v němž je žalobce veden jako osoba obviněná ze spáchání úmyslné trestné činnosti. Při získávání těchto osobních údajů se zohledňuje postavení osoby i povaha trestného činu. Stěžejní je přitom rozlišování trestných činů podle subjektivní stránky. Statistiky páchání trestné činnosti ukazují na zvýšenou pravděpodobnost recidivy (i nestejnorodé) pachatelů úmyslných trestných činů.
Jedním z důležitých prvků s vlivem na posouzení potřebnosti uchovávání údajů je pravomocné meritorní rozhodnutí v dané věci. Do doby takového rozhodnutí je potřeba zpracovávat zákonně získané údaje zcela logická a evidentní. Akceptovatelnou míru přiměřenosti vymezil již zákonodárce tím, že stanovil možnost získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace u všech úmyslných trestných činů a taxativně vyjmenovaných osob. Vzhledem k zájmu společnosti na ochraně před pachateli trestné činnosti je provádění identifikačních úkonů u všech úmyslných trestných činů a rozhodování o likvidaci takto získaných osobních údajů na základě výsledku trestního řízení nejlepším řešením.
Kategorizace trestných činů podle jejich závažnosti je ve vztahu k účelu budoucí identifikace nedostatečná.
[4] Zásahovou žalobou podanou dne 7. 3. 2016 u Krajského soudu v Plzni se žalobce ve správním soudnictví domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné. Současně navrhl, aby soud uložil žalovanému orgánu policie povinnost zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané od žalobce v souvislosti s provedením identifikačních úkonů do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Plzni na základě námitky místní nepříslušnosti soudu, uplatněné žalovaným ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 3. 2016, usnesením ze dne 3. 5. 2016, č. j. 57 A 24/2016-97, věc postoupil Městskému soudu v Praze.
[5] V trestní linii Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, v odvolacím řízení zrušil odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 67 T 71/2016, a sám pravomocně shledal žalobce vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku.
Těchto trestných činů se žalobce dopustil tím, že (zjednodušeně řečeno) jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy při vědomí o nesplnění podmínek ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodování o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti by dotace nebyla schválena a vyplacena.
Tedy věděl, že vyplacením dotace získá žadatel neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil České republice škodu v celkové výši 4 500 000 Kč. Za tyto trestné činy byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let.
[1] Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování v Expozituře Plzeň, který je útvarem Policie ČR s celostátní působností („žalovaný“, v řízení před Nejvyšším správním soudem a dále v tomto usnesení pak „stěžovatel“) zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku. Skutek měl spočívat v přidělení dotace, přestože žalobce věděl, že posuzovaná žádost nesplňuje náležitosti pro její poskytnutí.
[2] Dne 13. 1. 2016 stěžovatel žalobce v rámci trestního řízení vyslechl a nařídil provedení identifikačních úkonů. Před úkonem byl žalobce poučen dle § 65 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Stěžovatel i přes žalobcem vyslovený nesouhlas sejmul daktyloskopické otisky, provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA, pořídil fotografie a popis žalobce, které následně zařadil do příslušných databází Policie ČR.
[3] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, byl žalobce pravomocně shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku. Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá občanské sdružení neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil škodu České republice v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let. Byla mu rovněž uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu.
neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá žadatel neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil České republice škodu v celkové výši 4 500 000 Kč. Za tyto trestné činy byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále soud žalobci uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu čtyř let, a rovněž povinnost uhradit poškozené České republice majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.
[6] Městský soud v Praze, věcně a místně příslušný též coby správní soud, řízení o zásahové žalobě přerušil usnesením ze dne 3. 5. 2018, neboť v jiné věci navrhl Ústavnímu soudu, aby pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil § 65 odst. 1 v rozsahu slov „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a § 65 odst. 5 zákona o policii. Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (č. 119/2022 Sb.), návrh v části zamítl a v části odmítl, pokračoval městský soud v řízení v projednávané věci.
[7] Přípisem ze dne 13. 6. 2022 žalovaný k dotazu městského soudu sdělil, že žalobcův biologický materiál (bukální stěr) byl včetně obalu standardní odběrové soupravy zlikvidován ke dni 31. 3. 2022. Dále uvedl, že alfanumerické údaje žalobce, jeho fotografie a popis osoby jsou uchovávány v informačním systému, jehož účelem je zaznamenání průběhu identifikačního úkonu. Profil DNA je pak uchováván v systémech databáze DNA. Daktyloskopické otisky prstů jsou fyzicky uchovávány v ústřední a krajské daktyloskopické sbírce, a dále elektronicky v databázi otisků prstů. Spravujícím orgánem zpracovávaných osobních údajů je Policie České republiky.
II. Rozsudek městského soudu
[8] Rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 městský soud žalobě vyhověl. Výrokem I určil, že zásah žalovaného spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích byl nezákonný. Výrokem II deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího v uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce v databázích Policie České republiky. Výrokem III určil, že zásah žalovaného spočívající v uchovávání bukálního stěru žalobce v databázi Policie České republiky byl nezákonný. A výrokem IV žalovanému přikázal, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazal z databází Policie České republiky osobní údaje specifikované ve výroku II rozsudku.
[9] V odůvodnění městský soud konstatoval, že v projednávané věci byla naplněna zákonná podmínka subjektivní stránky trestného činu ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Přesto bylo s ohledem na specifické okolnosti případu povinností žalovaného zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do žalobcova práva na informační sebeurčení. I když § 65 zákona o policii nedává dostatečná vodítka pro rozlišení přiměřenosti zásahu, naplnění subjektivní stránky trestného činu nepředstavuje jediný předpoklad jeho zákonnosti. Žalovaný by měl zejména hodnotit, zda existuje riziko, že právě žalobce bude v budoucnu páchat trestnou činnost, u níž bude možné využít uchovávané údaje.
[10] Žalovaný svůj postup odůvodnil sice podrobně, ale poměrně obecně.
Za stěžejní považoval kritérium subjektivní stránky trestného činu s tím, že o likvidaci získaných osobních údajů by mělo být rozhodováno na základě výsledku trestního řízení. Ani v doplňujícím vyjádření k žalobě ze dne 19. 6. 2022 žalovaný přesvědčivě nevysvětlil, že by odebrání a uchovávání identifikačních údajů v případě žalobce sloužilo k usnadnění budoucí identifikace pachatelů trestných činů. Městský soud tudíž shledal, že žalovaný zásah z hlediska jeho proporcionality do práv žalobce nehodnotil.
[11] V takovém případě musel městský soud hodnotit legitimitu a proporcionalitu zásahu do práv žalobce sám. Přihlédl k tomu, že žalobce se dopustil úmyslné trestné činnosti. Současně však uvedl, že v tomto kritériu není zohledněna skutečnost, že u pachatelů některých typů trestných činů není recidiva obvyklá, respektive není pravděpodobné, že by se v budoucnu dopouštěli trestné činnosti, kterou lze odhalit za pomoci identifikace osoby prostřednictvím vzorku DNA. Dále uznal, že žalobcem spáchaná trestná činnost nebyla bagatelní.
Ostatně vedle přečinu byl žalobce shledán vinným též za spáchání zločinu. Policie jej však obvinila toliko z přečinu, přičemž k odběru identifikačních údajů došlo právě ve fázi podezření. I trestní soud shledal žalobcovu trestnou činnost méně závažnou, neboť výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil. Na druhou stranu se městský soud neztotožnil s předpokladem žalobce, že skutečná budoucí využitelnost identifikačních úkonů se týká především recidivujících pachatelů násilné trestné činnosti.
[12] Následně městský soud zdůraznil, že v daném případě není vůbec jasné, jaký účel měl být provedením identifikačních úkonů a uchováváním osobních údajů žalobce dosažen, ani jejich nezbytnost, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Tento účel nelze dovodit ze spisového materiálu poskytnutého žalovaným ani z jeho vyjádření k žalobě. Soud sám není schopen takový účel dovodit. Žalovaný se nezabýval zvláštnostmi žalobcova případu. Jeho doplňující argumentace přestupkovým jednáním žalobce neobstojí.
Z obsahu spisového materiálu není patrné, že by v případě žalobce existovalo riziko páchání budoucí trestné činnosti, u níž budou moci být využity uchovávané osobní údaje. Žalobce nebyl v minulosti trestně stíhán a byl obviněn z méně závažné trestné činnosti. Z obsahu správního spisu není zřejmé, zda žalobcem spáchané trestné činy patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci v databázi uchovávané osobní údaje. Postup podle § 65 zákona o policii slouží k legitimnímu cíli a není a priori vyloučen ani u všech trestných činů hospodářských.
Na druhou stranu měl však žalovaný nejpozději v řízení před soudem ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu vysvětlit přiměřenost zásahu.
[13] Městský soud se dále zabýval otázkou uchovávání osobních údajů žalobce. Konstatoval, že ohledně stanovení doby uchovávání osobních údajů je zákonná úprava zcela nedostatečná. Kritérium nepotřebnosti osobních údajů v § 65 odst. 5 zákona o policii je natolik obecné, že zcela přenáší posouzení přiměřenosti na vnitřní předpisy policie či aplikační praxi.
[3] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, byl žalobce pravomocně shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku. Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá občanské sdružení neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil škodu České republice v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let. Byla mu rovněž uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu.
[4] Žalobou podanou dne 8. března 2016 se žalobce domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů, uchovávání vzorků a informací při nich získaných a následné vložení záznamu o provedení těchto úkonů do informačního systému Policie ČR představuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“), v této věci místně a věcně příslušný soud, přerušil řízení, aby vyčkal posouzení ústavnosti § 65 zákona o Policii ze strany Ústavního soudu ČR, kterému tuto otázku v jiné právní věci již předložil. Po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. března 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (publikován pod č. 119/2022 Sb.), kterým tento soud návrh městského soudu zamítl, pokračoval městský soud v řízení v projednávané věci.
[5] Rozsudkem ze dne 23. června 2022 pak městský soud žalobě vyhověl. Výrokem určil, že zásah stěžovatele vůči žalobci dne 13. 1. 2016, který spočíval v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce, byl nezákonný. Městský soud dále určil, že uchovávání těchto osobních údajů žalobce v databázích Policie ČR, s výjimkou v mezidobí zničeného bukálního stěru žalobce, představuje rovněž nezákonný zásah. Městský soud proto nařídil stěžovateli ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazat z databází Policie ČR všechny uchovávané osobní údaje žalobce.
[6] V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud předně zdůraznil, že odběr genetického materiálu představuje výrazný zásah do práva na ochranu soukromí, chráněného čl. 8 Evropské úmluvy, stejně jako čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současné znění § 65 zákona o Policii však nedává dostatečná legislativní vodítka pro posouzení přiměřenosti podobného zásahu. Bylo tedy na stěžovateli, aby sám posoudil zásah z hlediska legality, legitimity a proporcionality. Stěžovatel však trval na skutečnosti, že jediné kritérium pro odběr genetického materiálu v těchto případech uvádí § 65 zákona o Policii, a sice naplnění subjektivní stránky trestného činu: tedy že se jedná o osobu obviněnou ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osobu, které bylo sděleno podezření ze spáchání takového (tj. úmyslného) trestného činu. Toto kritérium bylo v projednávané věci naplněno: žalobce byl obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu. Nic dalšího stěžovateli dle jeho názoru hodnotit nepříslušelo.
[7] Městský soud byl proto nucen posoudit přiměřenost zásahu do práva žalobce sám. Odmítl přitom argument žalobce, že identifikace pomocí biologických vzorků bude smysluplná především u pachatelů násilné trestné činnosti. Akceptoval, že pořizování biologických vzorků může být za určitých okolností vhodné i u trestných činů hospodářských (tzv. trestná činnost „bílých límečků“). S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci však konstatoval, že stěžovatel nedoložil, jaký účel měl být provedením a uchováváním identifikačních úkonů v případě žalobce dosažen. Městský soud zdůraznil, že v okamžiku odběru byl žalobce pouze obviněn z přečinu, tedy trestného činu typově méně závažného; menší společenskou závažnost vytýkaného skutku rovněž potvrdil trestní soud, který výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil; jednalo se o osobu do té doby netrestanou, u které není vysoká pravděpodobnost recidivy; rovněž nebylo jasné, zda trestné činy žalobce patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci v databázi uchovávané osobní údaje. Dle městského soudu tak bylo provedení identifikačních údajů v případě žalobce nepřiměřené. Jednalo se proto o nezákonný zásah.
měl však žalovaný nejpozději v řízení před soudem ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu vysvětlit přiměřenost zásahu.
[13] Městský soud se dále zabýval otázkou uchovávání osobních údajů žalobce. Konstatoval, že ohledně stanovení doby uchovávání osobních údajů je zákonná úprava zcela nedostatečná. Kritérium nepotřebnosti osobních údajů v § 65 odst. 5 zákona o policii je natolik obecné, že zcela přenáší posouzení přiměřenosti na vnitřní předpisy policie či aplikační praxi. Takový stav otevírá velmi široký prostor pro případné nadužívání možnosti skladovat odebrané osobní údaje a libovůli policie. Zákonná úprava také nereguluje, kdo má přístup k osobním údajům, za jakých okolností a pro jaké účely mohou být použity.
Byť nejde o případ žalobce, zákon žádným způsobem neupravuje situaci, kdy je biologický vzorek odebrán obviněnému, který následně není odsouzen. Lze pochybovat i o účinnosti procesních prostředků osob, jejichž osobní údaje jsou uchovávány. Ustanovení § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, je relativizováno vágní hmotněprávní úpravou a neexistencí dostatečně konkrétních kritérií pro výmaz údajů. Existující zákonná úprava odebírání a uchovávání vzorků DNA, daktyloskopických otisků, a pořizování a uchovávání fotografií a popisu obviněných z trestných činů nepředstavuje dostatečné záruky proti libovůli.
Nedostatky zákonné úpravy nemohou zhojit ani vnitřní předpisy policie, neboť se nejedná o veřejnosti dostupné právní předpisy.
[14] Na základě výše uvedeného městský soud dospěl k závěru, že žalovaný uchovává či uchovával osobní údaje žalobce na základě nedostatečné právní úpravy, která nezaručuje spravedlivou rovnováhu mezi právem žalobce na informační sebeurčení a obecným zájmem společnosti na předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti. Zásah do práva na informační sebeurčení tak byl v případě žalobce nepřiměřený. Došlo k porušení práva žalobce chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) a čl. 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Listina“). Nepřiměřenosti zásahu do práv žalobce svědčí také délka uchovávání jeho osobních údajů. Žalobcův biologický materiál získaný bukálním stěrem byl v příslušné databázi uchováván déle než šest let, ostatní identifikační prvky pak již cca šest a půl roku. Tak dlouhá doba již není přiměřená ve vztahu k povaze žalobcem spáchané trestné činnosti.
III. Kasační stížnost
[15] Žalovaný („stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Uvedl, že rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci, je rozporný s dosavadní judikaturou a nezohledňuje specifika činnosti a plnění zákonných úkolů Policie České republiky, jakož i stěžovatelem důsledně provedený individualizovaný test proporcionality, k čemuž stěžovatel poskytl řádné vyjádření, a to i v průběhu nařízeného jednání.
[16] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel konstatoval, že veřejným zájmem, na jehož základě bylo v daném případě omezeno žalobcovo právo na soukromí, byl zájem na odhalování, vyšetřování a stíhání trestných činů a ochrana veřejného pořádku. V řízení před soudem vyjádřil potřebnou a dostatečně individualizovanou argumentaci a obhájil tak přiměřenost a potřebnost, a tudíž i zákonnost zásahu.
[17] Městský soud vycházel z názoru o nedostatečnosti právní úpravy umožňující zpracování osobních údajů. Ustanovení zákona o policii však nelze vykládat izolovaně. K tomuto zákonu přistupují i pravidla pro zpracování osobních údajů plynoucí např. ze zákona o zpracování osobních údajů. Policie České republiky coby správce a spravující orgán řádným způsobem plní povinnosti při veškerém zpracování osobních údajů.
[7] Městský soud byl proto nucen posoudit přiměřenost zásahu do práva žalobce sám. Odmítl přitom argument žalobce, že identifikace pomocí biologických vzorků bude smysluplná především u pachatelů násilné trestné činnosti. Akceptoval, že pořizování biologických vzorků může být za určitých okolností vhodné i u trestných činů hospodářských (tzv. trestná činnost „bílých límečků“). S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci však konstatoval, že stěžovatel nedoložil, jaký účel měl být provedením a uchováváním identifikačních úkonů v případě žalobce dosažen. Městský soud zdůraznil, že v okamžiku odběru byl žalobce pouze obviněn z přečinu, tedy trestného činu typově méně závažného; menší společenskou závažnost vytýkaného skutku rovněž potvrdil trestní soud, který výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil; jednalo se o osobu do té doby netrestanou, u které není vysoká pravděpodobnost recidivy; rovněž nebylo jasné, zda trestné činy žalobce patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci v databázi uchovávané osobní údaje. Dle městského soudu tak bylo provedení identifikačních údajů v případě žalobce nepřiměřené. Jednalo se proto o nezákonný zásah.
[8] Městský soud se dále rovněž zabýval zákonností dalšího uchovávání osobních údajů žalobce. Zákonnou úpravu § 65 odst. 5 zákona o Policii shledal v tomto ohledu zcela nedostatečnou a v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na relevantní judikaturu ESLP zdůraznil, že situace, kdy si má Policie ČR podle § 65 odst. 5 sama vnitřně posoudit, kdy další uchovávání osobních údajů „není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti“, ve skutečnosti znamená ničím neomezenou úvahu policie a tendenci k nadužívání časově neomezeného uchovávání osobních údajů. Odkazy stěžovatele na obecný rámec a instituty zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a tam obsažené procesní postupy jsou liché v situaci, kdy neexistuje hmotněprávní zákonná úprava a ani žádná kritéria, podle kterých by vlastně měla Policie ČR o vymazání rozhodnout. Tyto nedostatky nemohou zhojit odkazy na vnitřní předpisy policie, které dané otázky údajně upravují, neboť se jedná o veřejnosti nepřístupné vnitřní akty policie, které nejsou právním předpisem.
obhájil tak přiměřenost a potřebnost, a tudíž i zákonnost zásahu.
[17] Městský soud vycházel z názoru o nedostatečnosti právní úpravy umožňující zpracování osobních údajů. Ustanovení zákona o policii však nelze vykládat izolovaně. K tomuto zákonu přistupují i pravidla pro zpracování osobních údajů plynoucí např. ze zákona o zpracování osobních údajů. Policie České republiky coby správce a spravující orgán řádným způsobem plní povinnosti při veškerém zpracování osobních údajů.
[18] Právní úprava zpracování osobních údajů vzešlých z identifikačních úkonů byla několikrát podrobena soudnímu přezkumu a byla shledána jako vyhovující minimálním standardům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromí bez ohledu na to, kdo byl účastníkem toho kterého sporu. Právní úprava byla hodnocena jako dostatečně konkrétní, dostupná, ústavně konformně vyložitelná a s adekvátními zárukami pro jednotlivce. Není zřejmé, z jakých důvodů se soud v nyní projednávané věci od této judikatury odchýlil. Policie České republiky nemůže být trestána za údajně nedostatečnou kvalitu právní úpravy, pokud jí způsobený zásah splňoval veškerá zákonná a judikatorní kritéria. Ve věci jsou dány i soudem akcentované dostatečné záruky celého procesu proti zneužití.
[19] Městský soud dále v daném případě nesprávně vyhodnotil otázku proporcionality. Získání osobních údajů a jejich další uchování bylo v zásadě podpořeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18. Městským soudem citovaná judikatura mezinárodních soudů se pak v daném případě neuplatní. Navíc v zásadě opětovně směřuje k otázce kvality právní úpravy. České právo svým rozlišováním mezi přestupky a trestnými činy již v sobě obsahuje rozlišení závažnosti protiprávního jednání.
[20] K závěru městského soudu, že nedostatečnou zákonnou úpravu nelze zhojit ani sice podrobnými, ale neveřejnými interními policejními předpisy, stěžovatel namítl, že příslušný pokyn týkající se identifikačních úkonů byl veřejnosti poskytnut v rámci práva na informace. Pokud by tedy jediným důvodem nepoužitelnosti interních policejních předpisů byla jejich neveřejnost, je takový závěr městského soudu nepřípadný. Městský soud navíc zcela ignoroval, že zákonná úprava je z hlediska své kvality dotvářena ústavně konformním výkladem a judikaturou.
[21] Pokud jde o výsledek testu proporcionality, skutkové okolnosti věci nasvědčují zákonnosti postupu stěžovatele. Žalobce je pravomocně odsouzený pachatel úmyslné závažné trestné činnosti na úseku hospodářském, přičemž se průběžně dopouští i dalších protiprávních jednání v přestupkové rovině. Veškeré judikaturou dovozované podmínky byly splněny. Byla naplněna subjektivní stránka trestné činnosti a zohledněna zejména závažnost a charakter páchané trestné činnosti a chování prokazatelně směřující k opakovanému protiprávnímu jednání. Tím byla jednoznačně prokázána potřebnost zpracování osobních údajů žalobce.
[22] Stěžovatel dále poukazuje na nepřiléhavé odůvodnění rozsudku v části týkající se problematiky získání (odběru) osobních údajů. Soud opět vycházel z názoru o nekvalitní právní úpravě. To je však v rozporu s dosavadní judikaturou, např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18. Soudem zmiňované obiter dictum nelze bez dalšího aplikovat jako autoritativní část rozhodnutí. Ústavní soud vyjádřil jednoznačný závěr o ústavnosti dotčené právní úpravy, která je podle něj určitá, jasná a dostatečně konkrétní. Výslovně pak konstatoval, že při splnění podmínek, které pro shromažďování údajů stanoví zákon o policii, pokyny policejního prezidenta a další právní předpisy, nelze uvažovat o porušení základních práv dotčených osob.
[8] Městský soud se dále rovněž zabýval zákonností dalšího uchovávání osobních údajů žalobce. Zákonnou úpravu § 65 odst. 5 zákona o Policii shledal v tomto ohledu zcela nedostatečnou a v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na relevantní judikaturu ESLP zdůraznil, že situace, kdy si má Policie ČR podle § 65 odst. 5 sama vnitřně posoudit, kdy další uchovávání osobních údajů „není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti“, ve skutečnosti znamená ničím neomezenou úvahu policie a tendenci k nadužívání časově neomezeného uchovávání osobních údajů. Odkazy stěžovatele na obecný rámec a instituty zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a tam obsažené procesní postupy jsou liché v situaci, kdy neexistuje hmotněprávní zákonná úprava a ani žádná kritéria, podle kterých by vlastně měla Policie ČR o vymazání rozhodnout. Tyto nedostatky nemohou zhojit odkazy na vnitřní předpisy policie, které dané otázky údajně upravují, neboť se jedná o veřejnosti nepřístupné vnitřní akty policie, které nejsou právním předpisem.
[9] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Stěžovatel předně zdůraznil, že účel zpracovávání osobních údajů podle § 65 zákona o Policii je jasně vyjádřen v samotné zákonné úpravě: je jím (veřejný zájem na) předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti. Žalobce byl v době odběru obviněn ze závažné úmyslné trestné činnosti hospodářského charakteru. Identifikačním úkonem získané osobní údaje jsou klíčové při odhalování potenciální budoucí trestné činnosti, kterou nelze zúžit na stejnorodou recidivu. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že přiměřenost odběru a uchovávání osobních údajů žalobce hodnotil. Bral přitom v potaz faktor recidivy, stejně jako možnou eskalaci jednání, a konečně i skutečnost, že žalobce v minulosti v několika případech spáchal přestupky, tedy se opakovaně dopouští protiprávního jednání. S ohledem na délku uchovávání osobních údajů žalobce stěžovatel zdůraznil, že Policie ČR má nastaven mechanismus pravidelného (vnitřního) prověřování potřebnosti uchovávání osobních údajů. Nelze přitom opomenout fakt, že trestní řízení ve věci žalobce bylo skončeno v roce 2017 s uložením podmínky 4 let, tedy relativně nedávno. Konečně s ohledem na údajnou nedostatečnou publicitu interních předpisů policie stěžovatel zdůraznil, že městský soud naprosto opominul skutečnost, že dané interní předpisy byly nakonec veřejnosti poskytnuty v rámci práva na informace, stejně jako na skutečnost, že zákonná úprava je vždy nutně doplňována judikaturou soudní, což je případ i § 65 zákona o Policii.
avního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18. Soudem zmiňované obiter dictum nelze bez dalšího aplikovat jako autoritativní část rozhodnutí. Ústavní soud vyjádřil jednoznačný závěr o ústavnosti dotčené právní úpravy, která je podle něj určitá, jasná a dostatečně konkrétní. Výslovně pak konstatoval, že při splnění podmínek, které pro shromažďování údajů stanoví zákon o policii, pokyny policejního prezidenta a další právní předpisy, nelze uvažovat o porušení základních práv dotčených osob. Ve světle tohoto nálezu je tak použití § 65 odst. 1 zákona o policii v dané věci nutno hodnotit jako postup souladný s ústavním pořádkem. Jde o ospravedlnitelný případ zásahu do práva jedince ve veřejném zájmu. Přes výše uvedené městský soud dovodil, že podmínky vyjádřené v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii nejsou dostatečné, aniž by blíže vysvětlil, proč se odchýlil od názoru Ústavního soudu.
[23] I kdyby však byl názor městského soudu opodstatněný, byly by v době odběru podmínky diferenciace závažnosti páchané trestné činnosti a faktické využitelnosti získaných osobních údajů splněny. Žalobce byl v té době obviněn ze závažné úmyslné trestné činnosti hospodářského charakteru, čímž byla splněna všechna zákonná kritéria pro provedení identifikačních úkonů. Závažnost žalobcem spáchané trestné činnosti pak odůvodňuje i přiměřenost zásahu. Již v době získávání osobních údajů pak charakter trestné činnosti prokazoval faktickou využitelnost získaných údajů v budoucnu při objasňování trestné činnosti, a to i kdyby stěžovatel pominul, že často dochází k nestejnorodé recidivě.
[24] Charakter spáchané trestné činnosti a osoba pachatele závažné úmyslné trestné činnosti a dalších protiprávních jednání (přestupků) opodstatňují i potřebnost a nezbytnost dalšího zpracování získaných údajů pro plnění úkolů policie ve smyslu § 65 odst. 5 a § 79 zákona o policii.
[25] Městský soud přiléhavě nezohlednil argumentaci stěžovatele týkající se konkrétního posouzení věci, zdůrazňující závažnost a charakter trestné činnosti spáchané žalobcem, jakož i jeho osobu páchající protiprávní činnost. Z těchto důvodů je rozsudek též nepřezkoumatelný. Nesrozumitelné úvahy soudu jsou v určitých ohledech i vnitřně rozporné. Soud obšírně a obecně poukazuje na nedostatečnost zákonné úpravy, s čímž spojuje nepřiměřenost zásahu do práv žalobce. Přistupuje tedy k paušálnímu posuzování přiměřenosti, kdy dle jeho výkladu je na základě nedostatečné právní úpravy vlastně každé zpracování identifikačních údajů nepřiměřené. Nesrozumitelná je též úvaha soudu, podle níž stěžovatel v rámci řízení odůvodnil odběr a uchovávání osobních údajů sice podrobně, ale poměrně obecně. Následně soud uzavřel, že stěžovatel nehodnotil zásah z hlediska proporcionality, pročež tak učiní sám. V kontextu podrobných a konkrétních vyjádření stěžovatele je takové posouzení nepřiléhavé.
[26] V rámci vlastního posuzování přiměřenosti zásahu soudem je pak nesrozumitelná i výtka, že není vůbec jasné, jaký účel měl být provedením identifikačních úkonů dosažen, přičemž tento nelze dovodit ani ze spisového materiálu, ani z vyjádření k žalobě. Následně však soud tento účel (napomoci budoucí identifikaci za účelem předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti) používá ve vztahu k doplňující argumentaci stěžovatele o přestupkovém jednání žalobce či v rámci své úvahy, že ze spisu není zřejmé, zda žalobcem spáchané trestné činy patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci uchovávané osobní údaje.
[27] V této souvislosti stěžovatel připomněl, že forenzní analýza dotčených osobních údajů, jako jedna z metod umožňující individuální identifikaci osoby, je využitelná při prověřování a vyšetřování všech případů, tedy různorodé trestné činnosti, u kterých byla kriminalistickými techniky zajištěna stopa jako např. krev, vlas, chlup, pot či sperma. Nejedná se pouze o situace, kdy se osoba dotkne nechráněnou částí těla předmětu ohledání a zanechá na něm vzorek svého DNA či otisku prstu. Jde též o případy, kdy ke kontaminaci tohoto předmětu nedojde přímým kontaktem s předmětem ohledání, ale například ve formě kapének z dechu či kapky potu, případně spadu šupinek pokožky.
[28] Dle stěžovatele se dále nelze ztotožnit s úvahou soudu, že přečiny ve smyslu trestního zákoníku jsou činy méně závažné. Stěžovatel v rámci řízení vysvětlil závažnost trestné činnosti spáchané žalobcem v přímém úmyslu, v postavení úřední osoby, se vzniklou škodou.
[29] Nepřiléhavý je i závěr soudu ohledně relevantní doby uchování osobních údajů. Trestní řízení bylo ukončeno v roce 2017. Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let a dále k trestu zákazu činnosti na dobu čtyř let. Délka uchovávání osobních údajů, resp. doba uplynulá od prokazatelně (pravomocně uznané) spáchané trestné činnosti je faktorem posuzovaným při hodnocení nezbytnosti dalšího zpracovávání osobních údajů. Policie České republiky má s odkazem na § 82 zákona o policii nastavený mechanismus pravidelného prověřování potřebnosti uchovávaných osobních údajů.
S ohledem na význam zpracovávaných osobních údajů, charakter spáchané trestné činnosti a riziko možného dalšího protiprávního jednání žalobce lze dobu pěti let v daném případě hodnotit jako dobu velmi krátkou. Do tohoto období navíc spadá pandemie Covid-19, kdy po dobu zhruba dvou let byl život veřejnosti omezen, a obecně došlo k poklesu kriminality. Uchovávání osobních údajů žalobce tak bylo přiměřené i z časového hlediska. S ohledem na pravidelný přezkum ve smyslu § 82 zákona o policii, zákonem stanovené podmínky potřebnosti a nezbytnosti plnění policejních úkolů ve smyslu § 65 odst. 5 a § 79 zákona o policii nelze souhlasit s názorem soudu o blíže neohraničené době zpracovávaných osobních údajů.
[30] Rovněž není pravdou, že by stěžovatel nehodnotil možnost dalšího páchání protiprávního jednání žalobcem a s tím související možnost využitelnosti uchovávaných údajů. V rámci soudního řízení stěžovatel předložil argumenty svědčící tomu, že k tomuto hodnocení v rámci posuzování nezbytnosti zpracovávání osobních údajů došlo. Vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti bral stěžovatel v potaz faktor recidivy týkající se možné eskalace žalobcova jednání. Žalobce již v minulosti spáchal několik přestupků. Opakovaně se tedy dopouští protiprávního jednání.
[31] Stěžovatel velmi podrobně hodnotil konkrétní okolnosti věci, včetně odkazu na statistická data, kriminologické studie a vlastní kazuistiku. Toto posouzení však soud nijak nereflektoval.
[9] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Stěžovatel předně zdůraznil, že účel zpracovávání osobních údajů podle § 65 zákona o Policii je jasně vyjádřen v samotné zákonné úpravě: je jím (veřejný zájem na) předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti. Žalobce byl v době odběru obviněn ze závažné úmyslné trestné činnosti hospodářského charakteru. Identifikačním úkonem získané osobní údaje jsou klíčové při odhalování potenciální budoucí trestné činnosti, kterou nelze zúžit na stejnorodou recidivu. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že přiměřenost odběru a uchovávání osobních údajů žalobce hodnotil. Bral přitom v potaz faktor recidivy, stejně jako možnou eskalaci jednání, a konečně i skutečnost, že žalobce v minulosti v několika případech spáchal přestupky, tedy se opakovaně dopouští protiprávního jednání. S ohledem na délku uchovávání osobních údajů žalobce stěžovatel zdůraznil, že Policie ČR má nastaven mechanismus pravidelného (vnitřního) prověřování potřebnosti uchovávání osobních údajů. Nelze přitom opomenout fakt, že trestní řízení ve věci žalobce bylo skončeno v roce 2017 s uložením podmínky 4 let, tedy relativně nedávno. Konečně s ohledem na údajnou nedostatečnou publicitu interních předpisů policie stěžovatel zdůraznil, že městský soud naprosto opominul skutečnost, že dané interní předpisy byly nakonec veřejnosti poskytnuty v rámci práva na informace, stejně jako na skutečnost, že zákonná úprava je vždy nutně doplňována judikaturou soudní, což je případ i § 65 zákona o Policii.
[10] Žalobce ve svém vyjádření předně zdůraznil, že v době realizace úkonu orgány Policie ČR k žádnému přezkoumávání přiměřenosti zásahu přistoupeno nebylo. Úkon byl ze strany policejního orgánu proveden naprosto automaticky, s odkazem na znění § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii a skutečnost, že byl žalobce obviněn z úmyslného trestného činu. Ex post stěžovatelem doplněné úvahy na téma, že se pachatel dopouští dalších protiprávních jednání ve formě přestupků (což je třeba rovněž překročení povolené rychlosti o 5km/h), a kvůli tomu má mít své osobní údaje nadále uchovávány v policejních databázích, nemůže obstát, stejně jako abstraktní a ničím nepodložené odkazy na možnost nestejnorodé recidivy. S ohledem na délku uchovávání osobních údajů je dle žalobce s podivem, že 5 let od odsouzení je údajně příliš krátká doba pro výmaz těchto údajů, i když by třeba ve stejné lhůtě mohlo dojít k zahlazení odsouzení u některých osob odsouzených k trestu nepodmíněného odnětí svobody. Žalobce se rovněž podivuje, že stěžovatel nespatřuje žádný problém v naprosté absenci publicity policejních pokynů týkajících se provádění identifikačních úkonů v situaci, kdy publicita právního předpisu je nezbytným základem právního státu. V podmínkách právního státu musí být všechna opatření způsobilá zasáhnout do základních práv upravena přímo v zákoně. Podzákonná úprava, zde dokonce interní organizační pravidla policie, která nejsou právním předpisem, tuto zákonnou úpravu nemohou nahrazovat.
[11] Usnesením ze dne 12. října 2022, č. j. 7 As 172/2022-45, přiznal NSS k návrhu stěžovatele kasační stížnosti odkladný účinek. Odložil tak vykonatelnost jinak pravomocného rozsudku městského soudu, podle kterého měl stěžovatel povinnost smazat všechny osobní údaje žalobce ze svých databází. II. Aplikovatelná právní úprava II.A. Unijní právo
[12] S ohledem na právě vymezený skutkový rámec projednávané věci ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1, dále jen „GDPR“) má NSS za to, že na projednávanou věc je aplikovatelná Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV (Úř. věst. 2016, L 119, s. 89, dále jen „Směrnice č. 2016/680“).
[13] Pro posouzení předložených předběžných otázek jsou dle názoru NSS klíčová následující ustanovení Směrnice č. 2016/680.
uzování nezbytnosti zpracovávání osobních údajů došlo. Vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti bral stěžovatel v potaz faktor recidivy týkající se možné eskalace žalobcova jednání. Žalobce již v minulosti spáchal několik přestupků. Opakovaně se tedy dopouští protiprávního jednání.
[31] Stěžovatel velmi podrobně hodnotil konkrétní okolnosti věci, včetně odkazu na statistická data, kriminologické studie a vlastní kazuistiku. Toto posouzení však soud nijak nereflektoval.
[32] Stěžovatel dále konstatoval, že mu nemůže být k tíži zavádějící názor městského soudu o údajné nedostatečnosti procesních prostředků ochrany subjektů údajů plynoucí z nekvalitní právní úpravy v § 29 zákona o zpracování osobních údajů. Proces vyřizování žádostí subjektů údajů je v rámci Policie České republiky dlouhodobě nastaven. Sám žalobce již obdobné právo využil. Žádosti o sdělení o zpracovávání osobních údajů či o jejich výmaz policie vyřizuje důsledně. Pokud žádosti o výmaz nevyhoví, rozhodnutí vždy podrobně odůvodní (§ 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů). Žadatelé jsou též výslovně poučeni o možnosti obrátit se následně na dozorový orgán (Úřad pro ochranu osobních údajů) nebo na soud. Nelze tak hovořit o nedostatečnosti či neúčinnosti procesních prostředků ochrany subjektů údajů.
[33] Městský soud rovněž vycházel z nesprávného použití pojmu profil DNA. Stěžovatel již v rámci řízení vysvětlil, že z uloženého profilu DNA nelze získat velmi širokou škálu informací o jeho původci. Profil DNA je konstantní a konečný výsledek DNA analýzy, který ve forenzní oblasti slouží pouze k identifikaci a k ničemu jinému. Jedná se pouze o řadu čísel, příp. písmen, umožňující individuální identifikaci konkrétní osoby. Nevypovídá nic o jakýchkoli znacích či predispozicích osoby a je využitelný pouze pro identifikaci. Z profilu DNA stanoveného pro identifikační účely nelze získat žádnou informaci o konkrétním člověku, vyjma pohlaví.
[34] O neporozumění stěžovatelem učiněných vyjádření a diskutované oblasti zpracování osobních údajů svědčí i to, že městský soud ve výroku IV rozsudku uložil stěžovateli povinnost vymazat pouze uchovávané osobní údaje specifikované ve výroku II rozsudku, tedy daktyloskopické otisky, fotografie, popis. Tato povinnost však nesměřuje na uchovávaný profil DNA. Bukální stěr, který sloužil pouze pro stanovení profilu DNA, byl již zlikvidován.
[35] Městský soud též nevzal v potaz ojedinělou povahu činnosti Policie České republiky. Policie musí mít možnost disponovat údaji získanými z provedených identifikačních úkonů dle povahy věci a znalosti daného případu. V současné době musí používat moderní techniky při vyšetřování, jinak by zásadním způsobem za pachateli trestné činnosti zaostávala. To by v konečném důsledku vedlo ke zhoršení bezpečnostní situace. Dochází k výraznému a neustálému společenskému vývoji, čemuž se přizpůsobuje i páchání trestné činnosti.
S tím musí jít ruku v ruce způsob a možnosti orgánů vymáhajících právo. Moderní pravidla ochrany osobních údajů přitom vycházejí z přístupu založeného na riziku. Tedy správce i spravující orgán musí přijmout taková opatření, aby zajistili ochranu dat odpovídajícím způsobem před zneužitím. Nelze proto souhlasit s dílčím východiskem soudu, že chybí dostatečná ochrana zpracovávaných osobních údajů a záruky proti libovůli. Právo na ochranu soukromí je třeba vyvažovat s právem na ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti.
V opačném případě by mohlo dojít k omezení činnosti Policie České republiky, do budoucna k možnému ohrožení projednávání obdobných případů.
[13] Pro posouzení předložených předběžných otázek jsou dle názoru NSS klíčová následující ustanovení Směrnice č. 2016/680.
[14] Článek 4 (zásady zpracování osobních údajů) zní: „1. Členské státy zajistí, aby byly osobní údaje: a) zpracovávány zákonným a korektním způsobem; b) shromažďovány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely a nebyly zpracovávány způsobem, který je s těmito účely neslučitelný; c) přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelům, pro které jsou zpracovávány; [...] e) uchovávány ve formě umožňující identifikaci subjektů údajů po dobu ne delší, než je nezbytné pro účely, pro které jsou zpracovávány; [...].“
[15] Článek 5 (Doba uložení osobních údajů a přezkum) předvídá, že „Členské státy stanoví, že budou určeny přiměřené lhůty pro výmaz osobních údajů nebo pro pravidelný přezkum potřeby uložení osobních údajů. Jejich dodržování zajistí procesní opatření.“
[16] Článek 6 (Rozlišování mezi různými kategoriemi subjektů údajů) uvádí, že: „Členské státy stanoví, že správce, v příslušných případech a pokud je to možné, musí jasně rozlišovat mezi osobními údaji různých kategorií subjektů údajů, například: a) osob, u nichž existují závažné důvody se domnívat, že spáchaly trestný čin nebo se jej chystají spáchat b) osob odsouzených za trestný čin; c) [...]“.
[17] Článek 8 se zabývá zákonností zpracování. Zní takto: „1. Členské státy stanoví, že zpracování je zákonné, pouze pokud je nezbytné ke splnění úkolu prováděného příslušným orgánem pro účely stanovené v čl. 1 odst. 1 a v rozsahu nezbytném pro tyto účely a pokud má základ v právu Unie nebo členského státu. 2. Právo členského státu upravující zpracování v oblasti působnosti této směrnice stanoví alespoň cíle zpracování, osobní údaje, jež mají být zpracovány, a účely zpracování.“
[18] Článek 10 předvídá striktnější podmínky pro zpracování zvláštních kategorií osobních údajů v následující podobě: „Zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filosofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracovaní genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby, údajů o zdravotním stavu nebo údajů o sexuálním životě či sexuální orientaci fyzické osoby je povoleno pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné, pokud existují vhodné záruky práv a svobod subjektu údajů a: a) pokud je povoleno právem Unie nebo členského státu; b) na ochranu životně důležitých zájmů subjektu údajů nebo jiné fyzické osoby; nebo c) pokud se týká údajů zjevně zveřejněných subjektem údajů.“
avující orgán musí přijmout taková opatření, aby zajistili ochranu dat odpovídajícím způsobem před zneužitím. Nelze proto souhlasit s dílčím východiskem soudu, že chybí dostatečná ochrana zpracovávaných osobních údajů a záruky proti libovůli. Právo na ochranu soukromí je třeba vyvažovat s právem na ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti. V opačném případě by mohlo dojít k omezení činnosti Policie České republiky, do budoucna k možnému ohrožení projednávání obdobných případů.
[36] Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalobce
[37] Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právními i skutkovými závěry městského soudu. Konstatoval, že z judikatury plyne povinnost policie zvážit při postupu dle § 65 zákona o policii proporcionalitu zásahu do práv fyzické osoby. Důvodem rozhodnutí soudu byla především skutečnost, že k takovému posouzení nedošlo, nikoliv závěr o nedostatečnosti právní úpravy. V době realizace zásahu stěžovatel neprovedl žádnou úvahu o proporcionalitě zásahu, k provedení identifikačních úkonů přistoupil zcela automaticky.
Svůj postup odůvodnil až dodatečně v řízení před soudem tím, že žalobce je pravomocně odsouzený pachatel úmyslné trestné činnosti, který se průběžně dopouští i dalších protiprávních jednání v přestupkové rovině. Tato argumentace ovšem nemůže obstát. Zjištění o přestupcích nemůže bez dalšího automaticky opodstatnit úvahu o dalším páchání trestné činnosti žalobcem. Naopak žalobce od svého pravomocného odsouzení v roce 2017 vede řádný život. Dle judikatury by policie neměla plošně shromažďovat osobní údaje ani u všech podezřelých či obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu, natož aby tak mohla činit u osob páchajících pouhé přestupky.
Stěžovatel nepředložil žádné právně relevantní argumenty, proč by měl uchovávat žalobcovy osobní údaje.
[38] Tvrzení, že identifikační údaje lze využít v případech nestejnorodé recidivy, stěžovatel nijak nedoložil. Na základě obecného tvrzení navíc nelze dospět k závěru o nutnosti uchovávání osobních údajů žalobce. Muselo by být prokázáno, že právě u jeho osoby reálně hrozí riziko opakování trestné činnosti.
[39] Stěžovatel též nijak nezdůvodnil, proč považuje dobu pěti let uchovávání údajů za krátkou, ani neuvádí, jaká by měla být přiměřená doba uchovávání osobních údajů žalobce. Z pohledu trestního práva se přitom jedná o poměrně dlouhý časový úsek. Po jeho uplynutí např. dochází k zahlazení odsouzení u některých osob odsouzených k trestu odnětí svobody.
[40] Argumentuje-li stěžovatel vnitřní rozporností či nesrozumitelností rozsudku, činí tak na základě vytrhávání pasáží z napadeného rozsudku z kontextu. Soud, na rozdíl od stěžovatele, hodnotil intenzitu zásahu ve vztahu k žalobci coby konkrétní osobě. Popírá-li stěžovatel, že přečiny jsou typově méně závažné trestné činy, ignoruje základní principy českého trestního práva. Žalobce se též ztotožnil s názorem soudu, že § 29 zákona o zpracování osobních údajů neposkytuje dostatečnou ochranu proti svévoli orgánu veřejné moci. V daném případě se přitom nejedná o nosnou část odůvodnění napadeného rozsudku.
[41] Co se týče údajně nesprávného použití pojmu profil DNA, je žalobce přesvědčen, že s údaji DNA musí být za každých okolností zacházeno zvlášť citlivě. Je nepopiratelné, že na základě profilu DNA lze přesně identifikovat konkrétní osobu. Proto se jedná o citlivý údaj, který nemá nikdo právo uchovávat bez splnění zákonných podmínek. Otázka technického popisu profilu DNA nebyla pro konečné rozhodnutí nijak zásadní.
[18] Článek 10 předvídá striktnější podmínky pro zpracování zvláštních kategorií osobních údajů v následující podobě: „Zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filosofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracovaní genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby, údajů o zdravotním stavu nebo údajů o sexuálním životě či sexuální orientaci fyzické osoby je povoleno pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné, pokud existují vhodné záruky práv a svobod subjektu údajů a: a) pokud je povoleno právem Unie nebo členského státu; b) na ochranu životně důležitých zájmů subjektu údajů nebo jiné fyzické osoby; nebo c) pokud se týká údajů zjevně zveřejněných subjektem údajů.“
[19] Konečně čl. 16 obsahuje právo subjektu údajů na opravu nebo výmaz osobních údajů a omezení zpracování. Stanoví mimo jiné, že: „1. Členské státy stanoví, že subjekt údajů má právo požadovat na správci opravu nepřesných osobních údajů, které se ho týkají, a to bez zbytečného odkladu. S přihlédnutím k účelům zpracování členské státy stanoví, že subjekt údajů má právo na doplnění neúplných osobních údajů, a to i poskytnutím dodatečného prohlášení. 2. Členské státy vyžadují po správci, aby vymazal osobní údaje bez zbytečného odkladu, a stanoví právo subjektu údajů požadovat po správci, aby bez zbytečného odkladu vymazal osobní údaje, které se ho týkají, jestliže zpracování porušuje předpisy přijaté na základě článku 4, 8 nebo 10 nebo jestliže osobní údaje musí být vymazány ke splnění právní povinnosti správce. [...]“ II.B. Vnitrostátní právní předpisy
přitom nejedná o nosnou část odůvodnění napadeného rozsudku.
[41] Co se týče údajně nesprávného použití pojmu profil DNA, je žalobce přesvědčen, že s údaji DNA musí být za každých okolností zacházeno zvlášť citlivě. Je nepopiratelné, že na základě profilu DNA lze přesně identifikovat konkrétní osobu. Proto se jedná o citlivý údaj, který nemá nikdo právo uchovávat bez splnění zákonných podmínek. Otázka technického popisu profilu DNA nebyla pro konečné rozhodnutí nijak zásadní. Tvrzení stěžovatele o zabezpečení uchovávaných osobních údajů jsou nepřesvědčivá a navíc nepodložená.
[42] Na základě uvedeného žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V. Předběžná otázka
[43] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval vymezením aplikovatelné právní úpravy. Shledal, že vzhledem ke skutkovému rámci ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů; „nařízení GDPR“) je na projednávanou věc použitelná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV („směrnice 2016/680“), a to zejména její čl. 4, 5, 6, 8, 10 a 16.
[44] Protože následně po vyhodnocení skutkové a právní situace soud pochyboval o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy s právem EU, přerušil usnesením ze dne 26. 1. 2023 řízení o kasační stížnosti a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie („SDEU“, „Soudní dvůr“) tyto předběžné otázky:
1) Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu? 2) Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem? 3) V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl.
10 směrnice č. 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven „obecně závazným předpisem“? Může mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 směrnice 2016/680 také judikatura soudní?
[45] Soudní dvůr o předběžných otázkách rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, C-57/23 (JH proti Policejnímu prezidiu), takto: 1) Články 8 a 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27.
dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV musí být vykládány v tom smyslu, že pokud jde o shromažďování, uchovávání a výmaz biometrických a genetických údajů, musí být pojem „právo členského státu“ ve smyslu těchto článků chápán tak, že se vztahuje na obecně závazný předpis, který stanoví minimální podmínky shromažďování, uchovávání a výmazu takových údajů, jak je vykládán judikaturou vnitrostátních soudů, za předpokladu, že je tato judikatura dostupná a dostatečně předvídatelná.
2) Článek 6 a čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680 posuzovaný ve spojení s článkem 10 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která bez rozlišování umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných nebo podezřelých ze spáchání úmyslného trestného činu, pokud účely tohoto shromažďování nevyžadují rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi osob a správci jsou v souladu s vnitrostátním právem, včetně judikatury vnitrostátních soudů, povinni dodržovat všechny zásady a zvláštní požadavky stanovené v článcích 4 a 10 uvedené směrnice.
3) Článek 4 odst. 1 písm. e) směrnice 2016/680 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž je potřebnost pokračujícího uchovávání biometrických a genetických údajů hodnocena orgány policie na základě interních předpisů, aniž by tato právní úprava stanovila maximální časový limit pro uchovávání, za předpokladu, že uvedená právní úprava stanoví přiměřené lhůty pro pravidelný přezkum potřeby uložení těchto údajů a že je při tomto přezkumu posouzena naprostá nezbytnost prodloužení jejich uchovávání.
[46] Nejvyšší správní soud poté usnesením ze dne 26. 11. 2025 vyslovil, že se pokračuje v řízení o kasační stížnosti a umožnil účastníkům vyjádřit se k rozsudku Soudního dvora.
[47] Této možnosti využil pouze žalobce. V podání ze dne 10. 12. 2025 zopakoval svůj návrh, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V návaznosti na odpověď Soudního dvora na první předběžnou otázku uvedl, že ohledně personálního rozsahu česká právní úprava [§ 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii] a priori není v rozporu s unijním právem. Podle bodu 84 rozsudku SDEU je však třeba při hodnocení nezbytnosti shromažďování osobních údajů zohlednit všechny relevantní skutečnosti. Těmi jsou zejména povaha a závažnost trestného činu, pro který je sděleno obvinění, konkrétní okolnosti tohoto trestného činu, souvislost trestného činu s jinými probíhajícími řízeními či trestní minulost nebo individuální profil dotčené osoby.
Takové posouzení ovšem stěžovatel v projednávané věci neučinil. Je přitom zřejmé, že trestné činy, za něž byl žalobce odsouzen, mají toliko bagatelní povahu. Jednalo se o trestný čin majetkový a trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných. Pro účely šetření takového typu trestné činnosti reálně nelze použít získané osobní údaje. Stěžovatel nevzal v potaz ani individuální profil žalobce.
[19] Konečně čl. 16 obsahuje právo subjektu údajů na opravu nebo výmaz osobních údajů a omezení zpracování. Stanoví mimo jiné, že: „1. Členské státy stanoví, že subjekt údajů má právo požadovat na správci opravu nepřesných osobních údajů, které se ho týkají, a to bez zbytečného odkladu. S přihlédnutím k účelům zpracování členské státy stanoví, že subjekt údajů má právo na doplnění neúplných osobních údajů, a to i poskytnutím dodatečného prohlášení. 2. Členské státy vyžadují po správci, aby vymazal osobní údaje bez zbytečného odkladu, a stanoví právo subjektu údajů požadovat po správci, aby bez zbytečného odkladu vymazal osobní údaje, které se ho týkají, jestliže zpracování porušuje předpisy přijaté na základě článku 4, 8 nebo 10 nebo jestliže osobní údaje musí být vymazány ke splnění právní povinnosti správce. [...]“ II.B. Vnitrostátní právní předpisy
[20] Právním základem pro získávání a zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace je § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Ten zní: „(1) Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. (2) Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. (3) Nelze-li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí. (4) O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam. (5) Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.“
inými probíhajícími řízeními či trestní minulost nebo individuální profil dotčené osoby. Takové posouzení ovšem stěžovatel v projednávané věci neučinil. Je přitom zřejmé, že trestné činy, za něž byl žalobce odsouzen, mají toliko bagatelní povahu. Jednalo se o trestný čin majetkový a trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných. Pro účely šetření takového typu trestné činnosti reálně nelze použít získané osobní údaje. Stěžovatel nevzal v potaz ani individuální profil žalobce. A neprovedl ani úvahu, zda účelu sledovaného zpracováním osobních údajů nelze přiměřeně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými méně invazivními prostředky.
Ve vztahu ke shromažďování citlivých osobních údajů pak nebyla splněna podmínka naprosté nezbytnosti jejich zpracování. Zpracování těchto údajů přitom může být považováno za nezbytné pouze v omezeném počtu případů. Splnění podmínky naprosté nezbytnosti shromažďování biometrických a genetických údajů navíc musí prokázat právě příslušný orgán veřejné moci. Toto důkazní břemeno ovšem neunesl.
[48] Pokud jde o druhou předběžnou otázku, žalobce nesouhlasí s názorem Soudního dvora, že potřebnost uchovávání biometrických a genetických údajů může být upravena interními policejními předpisy. V daném případě každopádně nebyla splněna podmínka, že prostor pro uvážení orgánů policie musí být dostatečně ohraničen vnitrostátním právem. V České republice prakticky neexistuje ani judikatura vyšších soudů, která by dostatečně ohraničovala prostor pro uvážení orgánů policie při posouzení naprosté nezbytnosti uchovávání osobních údajů.
Vnitrostátní právo též dle SDEU musí obsahovat přiměřené lhůty pro pravidelný přezkum potřeby uchovávání osobních údajů. Hodnocení, zda může být tříletá lhůta dle § 82 odst. 1 zákona o policii považována za přiměřenou, je na Nejvyšším správním soudu. I kdyby však přiměřená byla, stěžovatel v projednávané věci ani netvrdil, že by v daném intervalu prověřil potřebnost dalšího zpracování osobních údajů žalobce. Žalobce o takovém prověření každopádně nebyl vyrozuměn, což by bylo samo o sobě nezákonné, neboť by tím stěžovatel odepřel žalobci právo na soudní ochranu.
Po odsouzení za bagatelní trestný čin žalobce vedl řádný život, odsouzení mu bylo zahlazeno a nebylo proti němu zahájeno žádné další trestní stíhání. Stěžovatel však ve vztahu k těmto skutečnostem zcela rezignoval na posouzení naprosté nezbytnosti dalšího uchovávání osobních údajů žalobce. V řízení před soudem tak neunesl důkazní břemeno ohledně splnění této podmínky.
[49] Co se týče třetí předběžné otázky, žalobce uvedl, že konstantní judikatura vyšších českých soudů podporuje jeho argumentaci, že získání a uchovávání osobních údajů musí být přiměřené. Nejvyšší správní soud též dovodil, že v rámci hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost odběru osobních údajů.
VI. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[50] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)]. Kasační stížnost je důvodná.
[51] Podstatou věci je otázka zákonnosti postupu policie spočívajícího v sejmutí daktyloskopických otisků z rukou žalobce, pořízení jeho obrazových záznamů (kriminalistických fotografií), zjišťování tělesných znaků (popisu osoby) žalobce a odebrání jeho biologického vzorku umožňujícího získání informací o jeho genetickém vybavení podle § 65 odst. 1 písm.
[20] Právním základem pro získávání a zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace je § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Ten zní: „(1) Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. (2) Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. (3) Nelze-li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí. (4) O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam. (5) Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.“
[21] Provedení § 65 zákona o Policii je realizováno prostřednictvím interních aktů řízení Policie ČR v podobě pokynů policejního prezidenta. V době rozhodné pro předkládanou věc se zdá se jednalo o Pokyn policejního prezidenta č. 250/2014, o identifikačních úkonech. Tento pokyn však byl zdá se v mezidobí zrušen a nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 275/2016, o identifikačních pokynech. Klíčové však je, že obsah těchto pokynů je neveřejný. Přístup k nim byl v minulosti Policií ČR umožněn individuálním žadatelům na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Někteří z těchto žadatelů pak tyto pokyny či jejich části následně zpřístupnili na internetu. Pokyny však nebyly nikdy nikde autenticky uveřejněny. V projednávané věci s jejich obsahem NSS nebyl seznámen.
úřední povinnosti [§ 109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)]. Kasační stížnost je důvodná.
[51] Podstatou věci je otázka zákonnosti postupu policie spočívajícího v sejmutí daktyloskopických otisků z rukou žalobce, pořízení jeho obrazových záznamů (kriminalistických fotografií), zjišťování tělesných znaků (popisu osoby) žalobce a odebrání jeho biologického vzorku umožňujícího získání informací o jeho genetickém vybavení podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, a dále přetrvávající důsledky provedených úkonů spočívající v dalším zpracovávání (zejména uchovávání) takto získaných osobních údajů. VI.a) Vymezení předmětu řízení, výroková část napadeného rozsudku
[52] Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné poukázal na to, že mu městský soud ve výroku IV napadeného rozsudku uložil povinnost vymazat pouze uchovávané osobní údaje specifikované ve výroku II rozsudku, tedy daktyloskopické otisky, fotografie a popis žalobce. Uložená povinnost se však netýká uchovávaného profilu DNA, kdy bukální stěr, který sloužil pro jeho vytvoření, byl již dříve zlikvidován.
[53] Tato námitka je důvodná.
[54] Provedením identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 zákona o policii policie získává osobní údaje dotčené osoby, a to včetně údajů citlivých, resp. zvláštních kategorií osobních údajů [srov. § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů ve znění účinném do 23. 4. 2019, § 66 odst. 6 zákona o zpracování osobních údajů, čl. 9 nařízení GDPR, čl. 10 směrnice 2016/680].
[55] Konkrétní druh soudní ochrany ve správním soudnictví v této oblasti závisí na tom, proti čemu dotčená osoba coby žalobce přesně brojí. Lze si přitom představit tři základní typové situace. Zaprvé se může domáhat soudní ochrany již proti předvolání či výzvě k podstoupení identifikačních úkonů dle § 65 zákona o policii. V takovém případě je soudní ochrana poskytována prostřednictvím zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, či nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 7/18, body 42, 45). Zadruhé může podaná žaloba směřovat proti samotnému provedení identifikačních úkonů. Také v tomto případě je soudní ochrana poskytována formou zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS). Zatřetí pak může žalobce brojit proti (trvajícímu) uchovávání získaných identifikačních údajů (soudní ochrana se samozřejmě týká i ostatních typů zpracování osobních údajů, v dané oblasti se však bude nejčastěji jednat právě o jejich uchovávání).
Zde však nachází uplatnění nikoli subsidiární zásahová žaloba, nýbrž primární žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (k pořadí žalobních typů srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).
[56] Totiž, zatímco v prvých dvou případech nemá dotčená osoba proti úkonu orgánu policie na „správní“ úrovni žádný formální a zároveň efektivní prostředek nápravy a může se tedy za použití subsidiárního žalobního typu obrátit přímo na správní soud, ve třetím případě může požádat policii coby správce o výmaz uchovávaných osobních údajů [srov. § 83 odst. 2 písm. a), odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 23. 4. 2019, resp. nyní § 29 odst. 2, § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů]. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (zde konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 83 odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4.
[21] Provedení § 65 zákona o Policii je realizováno prostřednictvím interních aktů řízení Policie ČR v podobě pokynů policejního prezidenta. V době rozhodné pro předkládanou věc se zdá se jednalo o Pokyn policejního prezidenta č. 250/2014, o identifikačních úkonech. Tento pokyn však byl zdá se v mezidobí zrušen a nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 275/2016, o identifikačních pokynech. Klíčové však je, že obsah těchto pokynů je neveřejný. Přístup k nim byl v minulosti Policií ČR umožněn individuálním žadatelům na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Někteří z těchto žadatelů pak tyto pokyny či jejich části následně zpřístupnili na internetu. Pokyny však nebyly nikdy nikde autenticky uveřejněny. V projednávané věci s jejich obsahem NSS nebyl seznámen.
[22] Konečně vnitrostátní úpravou stanovící obecný rámec ochrany osobních údajů je zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Ten poskytuje institucionální a procení rámec ochrany osobních údajů, který doplňuje GDPR a rovněž částečně vnitrostátně transponuje některá ustanovení Směrnice č. 2016/680. Kupříkladu § 29 zákona o zpracování osobních údajů (právo na opravu, omezení zpracování nebo výmaz osobních údajů) tak vlastně doplňuje č. 17 GDPR a transponuje čl. 16 Směrnice č. 2016/680 do vnitrostátního práva. Zákon o zpracování osobních údajů však neupravuje specifické otázky týkající se § 65 zákona o Policii. V tomto ohledu (tedy stanovení institucionální či hmotně-právní úpravy a kritérií pro provádění identifikačních úkonů) je to § 65 zákona o Policii, který je vlastně lex specialis vůči zákonu č. 110/2019 Sb., o zpracovávání osobních údajů. Zákonný právní rámec pro získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace a jejich uchovávání je tak upraven výlučně v § 65 zákona o Policii. II.C. Aplikační praxe vnitrostátních soudů
[23] Ustanovení § 65 zákona o Policii byla již v průběhu posledních let předmětem řady soudních rozhodnutí. Pro dokreslení vnitrostátního právního rámce je zapotřebí nastínit novější rozhodovací praxi soudní.
[24] Dne 16. 1. 2018 se Městský soud v Praze obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení části § 65 zákona o Policii pro jeho protiústavnost. Ústavní soud rozhodl již citovaným nálezem ze dne 22. března 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (publikován pod č. 119/2022 Sb.). Část návrhu městského soudu odmítl pro nepřípustnost, zbytek pak zamítl pro nedůvodnost. Pro předkládané předběžné otázky je podstatné, že Ústavní soud se ve svém přezkumu souladu vnitrostátního práva s českým ústavním pořádkem výkladem Směrnice č. 2016/680 nezabýval.
[25] Nejvyšší správní soud nicméně považuje výklad této směrnice pro rozhodování v projednávané věci za klíčové, neboť otázka přiměřenosti získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace v konkrétních případech je nezřídka předmětem řízení před správními soudy. Děje se tak v situacích, kdy osoba, předvolána policejními orgány k provedení odběru vzorků, se proti tomuto předvolání brání soudně (ochrana ex ante), anebo po provedeném odběru žádá o výmaz již získaného profilu DNA z databází Policie ČR (ochrana ex post, směřující pak nicméně nejenom proti nezákonnosti samotného odběru, ale rovněž proti uchovávání vzorků a DNA profilu), jako je tomu i v projednávané věci.
[26] Novější judikatura NSS v těchto případech zdůrazňuje, že pouhé naplnění formálních znaků § 65 odst. 1 zákona o Policii (že se jedná o úmyslný trestný čin a osoba je podezřelá či obviněná) je nedostatečné pro zákonnost získání či uchovávání osobních údajů v těchto situacích. Orgány policii musí tuto úvahu doplnit testem přiměřenosti odběru v každém konkrétním případě, přičemž mají zohlednit především dosavadní trestnou činnosti dané osoby, či její absenci; typovou individuální závažnost trestné činnosti, pro kterou byla daná osoba předvolána k provedení identifikačních úkonů; osobu a osobnost pachatele; v případě ex post žádosti o výmaz pak dobu, která od spáchání trestného činu uběhla, stejně jako další chování pachatele (nověji viz především rozsudky NSS ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 254/2019-49, body 17 a 18 a č. j. 5 As 241/2019-46, body 18 a 19).
[27] Aplikace těchto kritérií v novější rozhodovací praxi správních soudů vede k situacím, kdy je žalobcům vyhověno buď již jednoduše proto, že při vyhotovení standardizovaných formulářů o předvolání a provedení identifikačního úkonu posuzování přiměřenosti ze strany policejních orgánů naprosto absentuje (kupř. rozsudky NSS ze dne 17. května 2022, č. j. 9 As 124/2018-46; ze dne 19. dubna 2018, č. j. 3 As 335/2017-33; ze dne 13. prosince 2017, č. j. 1 As 13/2017-93), případně proto, že v rámci typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost odběru na základě výše uvedených kritérií (např. rozsudky NSS ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 254/2019 49; ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 241/2019-46; srov. nicméně opačný závěr odůvodněný závažností trestného činu podvodu v dané věci v rozsudku ze dne 30. května 2022, č. j. 4 As 27/2018-55).
odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 23. 4. 2019, resp. nyní § 29 odst. 2, § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů]. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (zde konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 83 odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, tak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů), jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s.
ř. s. (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Aps 15/2013-33, č. 3088/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 As 37/2016-31, ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/2018-50, ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 Azs 246/2020-27, ze dne 28. 11. 2025, č. j. 5 As 111/2024-60; přímo ve vztahu k uchovávání identifikačních údajů získaných dle § 65 odst. 1 zákona o policii viz rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, či ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27). Prostředkem soudní ochrany je zde tudíž žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, neboť přichází-li ve věci v úvahu využití tohoto žalobního typu, je (zápůrčí) zásahová žaloba nepřípustná.
Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. má v systému správních žalob ústřední postavení, zásahová žaloba hraje roli pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Aps 3/2008-98, body 17, 18). Dotčená osoba si tudíž nemůže zvolit, jaký žalobní typ by byl pro ni výhodnější a jaký nakonec využije (srov. např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS). Hodlá-li právní cestou brojit proti trvajícímu uchovávání svých identifikačních údajů policií, musí nejprve požádat správní orgán o výmaz těchto osobních údajů a v případě nevyhovění může podat žalobu dle § 65 s.
ř. s. proti příslušnému sdělení (rozhodnutí) správního orgánu.
[57] Oproti výše uvedenému členění ovšem představuje určitou výjimku, v níž se správní soud může zabývat uchováváním identifikačních údajů i na základě zásahové žaloby, druhá ze shora popsaných typových situací. Má-li totiž zásahová žaloba směřující proti provedení identifikačních úkonů zápůrčí povahu, musí soud dle § 87 odst. 2 věta první s. ř. s. hodnotit nejen zákonnost samotného zásahu v užším smyslu, ale mimo jiné též jeho trvající důsledky. Těmi je v dané situaci nepochybně právě uchovávání získaných identifikačních údajů dotčené osoby správním orgánem, jedná-li se o týž správní orgán, který provedl identifikační úkony (srov. např. rozsudky NSS ze dne 17. 2. 2025, č. j. 5 As 200/2024-35, č. 4672/2025 Sb. NSS, a ze dne 31. 7. 2019, č. j. 10 As 355/2017-101, č. 3923/2019 Sb. NSS).
[58] V nyní projednávané věci se jednalo o druhou ze shora popsaných typových situací. Jak kasační soud rekapituloval již výše, žalobce se v podané žalobě v bodě I žalobního petitu domáhal určení, že „[p]rovedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, v řízení vedeném žalovaným proti žalobci pod sp. zn. OKFK-2158/TČ-2015-252101 je nezákonné“. V návaznosti na to pak v bodě II žalobního petitu navrhl, aby soud žalovanému správnímu orgánu uložil povinnost „zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané od žalobce v souvislosti s provedením identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, v rámci trestního řízení vedeného žalovaným pod č. j. OKFK-2158-58/TČ-2015-252101, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“.
[27] Aplikace těchto kritérií v novější rozhodovací praxi správních soudů vede k situacím, kdy je žalobcům vyhověno buď již jednoduše proto, že při vyhotovení standardizovaných formulářů o předvolání a provedení identifikačního úkonu posuzování přiměřenosti ze strany policejních orgánů naprosto absentuje (kupř. rozsudky NSS ze dne 17. května 2022, č. j. 9 As 124/2018-46; ze dne 19. dubna 2018, č. j. 3 As 335/2017-33; ze dne 13. prosince 2017, č. j. 1 As 13/2017-93), případně proto, že v rámci typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost odběru na základě výše uvedených kritérií (např. rozsudky NSS ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 254/2019 49; ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 241/2019-46; srov. nicméně opačný závěr odůvodněný závažností trestného činu podvodu v dané věci v rozsudku ze dne 30. května 2022, č. j. 4 As 27/2018-55).
[28] Společným znakem celé situace nicméně zůstává, za prvé, že kritéria, podle kterých je o neprovedení identifikačních úkonů rozhodováno, či nařízen výmaz již získaných osobních údajů, existují v podobě demonstrativního výčtu pouze v judikatuře soudní. Nemají však jakýkoliv zákonný předobraz. Za druhé, o (ne)přiměřenosti daného odběru bude na základě řady těchto kritérií rozhodováno v praxi pouze se značným zpožděním, až správními soudy. Není běžné, aby byl policejní orgán provádějící identifikační úkon typicky v rané fázi vyšetřování sto vyžadovaný typ a rozsah posouzení provést, neboť nemusí mít ani dané informace k dispozici. III. Rozbor předkládaných předběžných otázek
[29] V rámci předestřené skutkové a právní situace má Nejvyšší správní soud pochybnosti o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy s právem Unie. Před osvětlením pozadí jednotlivých předběžných otázek považuje NSS za vhodné zmínit dva obecné body, které jsou společné všem třem předkládaným otázkám.
[30] Za prvé, Směrnice č. 2016/680 je relativně nový právní instrument Unie, ke kterému doposud relevantní judikatura Soudního dvora chybí. Již existující judikatura k GDPR, či jeho předchůdkyni v podobě Směrnice č. 95/46, jistě poskytuje užitečná výkladová východiska pro řadu zde nastolených otázek. Není však jasné, nakolik je úprava Obecného nařízení o ochraně osobních údajů skutečně bez dalšího analogicky přenositelná do specifického aplikačního rámce Směrnice č. 2016/680. Ostatně, kdyby měly být oba režimy bez dalšího totožné, pak není zřejmé, proč by unijní zákonodárce považoval za nezbytné přijmout komplexní, specifickou úpravu v podobě Směrnice č. 2016/680 coby lex specialis vůči GDPR (srov. rovněž čl. 2 odst. 2 písm. d) GDPR či body odůvodnění č. 10 a 11 Směrnice č. 2016/680). Lze tedy vycházet z toho, že ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů za účelem prevence, vyšetřování či stíhání trestních činů má být v něčem odlišná od obecného režimu ochrany osobních údajů. Společným jmenovatelem všech tří předkládaných otázek je snaha o zjištění, v čem přesně má daná odlišnost spočívat.
i žalobci pod sp. zn. OKFK-2158/TČ-2015-252101 je nezákonné“. V návaznosti na to pak v bodě II žalobního petitu navrhl, aby soud žalovanému správnímu orgánu uložil povinnost „zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané od žalobce v souvislosti s provedením identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, v rámci trestního řízení vedeného žalovaným pod č. j. OKFK-2158-58/TČ-2015-252101, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Ze soudního spisu neplyne, že by tento žalobní petit až do jednání před městským soudem doznal změn.
Při jednání konaném dne 23. 6. 2022 žalobce nejprve k dotazu městského soudu potvrdil, že žalobní petit směřuje vůči všem provedeným identifikačním úkonům (v čase 3:08 min. až 3:46 min. záznamu). Následně se městský soud s odkazem na sdělení stěžovatele o likvidaci odebraného biologického vzorku dotázal žalobce, zda navrhne změnu žalobního petitu (od 3:52 min. záznamu). Ten přitakal s tím, že vzhledem k dané skutečnosti je ve vztahu k odebranému biologickému vzorku bod II žalobního petitu bezpředmětný (v čase 4:01 až 4:11 min.
záznamu). Městský soud poté usnesením připustil změnu žaloby.
[59] Žalobce tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě podal žalobu proti zásahu, který v žalobním petitu vymezil jako provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Vzhledem k trvajícím důsledkům tohoto zásahu spočívajícím v tom, že policie disponovala identifikačními údaji žalobce, se přitom jednalo o žalobu zápůrčí (srov. bod 109 rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, věc ŽAVES). Tomu odpovídal i bod II žalobního petitu, který se však po změně žaloby v návaznosti na likvidaci odebraného biologického vzorku policií v průběhu řízení před městským soudem již dále nevztahoval na tento biologický vzorek.
[60] Z posléze vyhlášeného rozsudku je ovšem zřejmé, že městský soud uchopil předmět řízení do jisté míry vadně. V prvé řadě v záhlaví rozsudku nepřesně uvedl, že žaloba směřuje proti zásahu spočívajícímu „v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru dne 13. 1. 2016 a uchovávání takto získaných údajů v databázích“. Tím pominul některé typy provedených identifikačních úkonů, zároveň pak za zásah označil i uchovávání údajů stěžovatelem, přestože se jednalo toliko o trvající důsledek žalobcem vymezeného zásahu. Toto pochybení by ovšem samo o sobě nemuselo způsobovat vadu, která by měla vliv na zákonnost rozsudku, pokud by předmětu řízení dostatečně jasně a určitě odpovídala výroková část rozsudku. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci nebylo.
[61] Výrok rozsudku, kterým krajský soud vyhoví zásahové žalobě, bývá mnohem proměnlivější než výrok rozsudku ve věci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Výroky rozsudků ve věcech zásahových žalob se totiž obecně liší v závislosti na tom, co přesně žalobce žaluje a požaduje. Tato skutečnost zvyšuje nároky na ostražitost soudu při jejich formulaci. Jak přitom zdůraznil rozšířený senát NSS ve věci ŽAVES (bod 106 a násl.), při požadavcích na formulaci výroku rozsudku, kterým soud vyhověl zásahové žalobě, není namístě jakýkoli dogmatismus: „Při formulaci výroku je klíčová jeho srozumitelnost a vykonatelnost. Též u výroků reagujících na trvající zásah proto může být pro přehlednost vhodné určit, že zásah je nezákonný a teprve pak (třebas i v dalším výroku) zakázat správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval (což ostatně odpovídá také prostému jazykovému výkladu § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s.).“
[62] V nyní projednávané věci směřovala zápůrčí žaloba vůči zásahu spočívajícímu v provedení identifikačních úkonů.
[30] Za prvé, Směrnice č. 2016/680 je relativně nový právní instrument Unie, ke kterému doposud relevantní judikatura Soudního dvora chybí. Již existující judikatura k GDPR, či jeho předchůdkyni v podobě Směrnice č. 95/46, jistě poskytuje užitečná výkladová východiska pro řadu zde nastolených otázek. Není však jasné, nakolik je úprava Obecného nařízení o ochraně osobních údajů skutečně bez dalšího analogicky přenositelná do specifického aplikačního rámce Směrnice č. 2016/680. Ostatně, kdyby měly být oba režimy bez dalšího totožné, pak není zřejmé, proč by unijní zákonodárce považoval za nezbytné přijmout komplexní, specifickou úpravu v podobě Směrnice č. 2016/680 coby lex specialis vůči GDPR (srov. rovněž čl. 2 odst. 2 písm. d) GDPR či body odůvodnění č. 10 a 11 Směrnice č. 2016/680). Lze tedy vycházet z toho, že ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů za účelem prevence, vyšetřování či stíhání trestních činů má být v něčem odlišná od obecného režimu ochrany osobních údajů. Společným jmenovatelem všech tří předkládaných otázek je snaha o zjištění, v čem přesně má daná odlišnost spočívat.
[31] Za druhé, předkládaná věc se nalézá v kontextu rozsáhlého shromažďování obzvláště citlivého typu osobních údajů: genetického materiálu a z něj získaného DNA profilu osob. Na tento typ osobních informací pamatuje výslovně čl. 10 Směrnice č. 2016/680, který genetické údaje vyčleňuje do režimu „zpracování zvláštních kategorií osobních údajů“, pro které předvídá režim naprosté „nezbytnosti“ zpracování spojené s existencí „vhodných záruk práv a svobod subjektů údajů“. Z tohoto právního rámce, a rovněž ani z dosavadní judikatury Soudního dvora, a to i té vztahující se k obdobné úpravě v GDPR, však není zřetelné, jak se v praktické rovině má tento „speciální-speciální“ rámec lišit od již tak jako tak speciálního rámce Směrnice č. 2016/680 a tam předvídané vysoké úrovně ochrany osobních údajů. Co v konkrétní rovině znamenají tyto další záruky v případě citlivých osobních údajů?
výroku je klíčová jeho srozumitelnost a vykonatelnost. Též u výroků reagujících na trvající zásah proto může být pro přehlednost vhodné určit, že zásah je nezákonný a teprve pak (třebas i v dalším výroku) zakázat správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval (což ostatně odpovídá také prostému jazykovému výkladu § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s.).“
[62] V nyní projednávané věci směřovala zápůrčí žaloba vůči zásahu spočívajícímu v provedení identifikačních úkonů. V průběhu řízení před soudem však došlo k částečné skutkové změně týkající se důsledků zásahu a následně též ke změně žaloby (viz shora). Dospěl-li městský soud k závěru o nezákonnosti provedeného zásahu, zajisté mohl jedním z výroků určit, že tento zásah je nezákonný. V dalším z výroků pak měl v souladu s § 87 odst. 2 s. ř. s. reagovat na to, zda tento zásah nebo jeho důsledky trvají anebo zda hrozí jeho opakování, a shledal-li by, že tomu tak je, měl vůči žalovanému správnímu orgánu formulovat příslušný zákaz či případně i příkaz.
[63] Městský soud ve výroku I napadeného rozsudku určil, že zásah stěžovatele spočívající „v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce“ dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích byl nezákonný. Výrokem II deklaroval nezákonnost zásahu stěžovatele spočívajícího v „uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce“ v databázích Policie České republiky. Výrokem III určil, že zásah stěžovatele spočívající v „uchovávání bukálního stěru žalobce“ v databázi Policie České republiky byl nezákonný. A výrokem IV stěžovateli přikázal, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazal z databází Policie České republiky „osobní údaje specifikované ve výroku II. rozsudku“, tedy daktyloskopické otisky, fotografie a popis žalobce.
[64] Z výrokové části napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud reagoval na částečnou změnu skutkové situace a s tím související změnu žaloby. Zároveň je však zjevné, že jednak deklaratorním způsobem rozhodoval o zásahu, který žalobce neučinil předmětem žaloby, jednak opomněl, že i po likvidaci odebraného biologického vzorku stěžovatel nadále uchovává profil žalobcovy DNA, který z tohoto vzorku získala.
[65] Konkrétněji řečeno, výrok I napadeného rozsudku odpovídá zákonu i předmětu řízení. Naopak výroky II a III překračují předmět řízení, neboť vůči uchovávání získaných identifikačních údajů policií podaná žaloba nesměřovala, jednalo se pouze o trvající důsledek žalobcem vymezeného zásahu. Výrok IV pak svou příkazovou formou obecně odpovídá zákonu, při bližším pohledu je však jednoznačné, že kvůli svému navázání na výčet policií uchovávaných osobních údajů uvedený ve výroku II (daktyloskopické otisky, fotografie a popis žalobce) nijak nedopadá na profil žalobcovy DNA.
Z výrokové části rozsudku tudíž není patrné, že by městský soud o tomto přetrvávajícím důsledku zásahu nějak rozhodl a vypořádal tak celý předmět řízení. Žalobce se přitom pod bodem II žalobního petitu domáhal likvidace všech vzorků a osobních údajů, které od něj žalovaný správní orgán získal v souvislosti s provedením identifikačních úkonů. Mezi takové osobní údaje nepochybně patří i profil žalobcovy DNA vytvořený z odebraného biologického vzorku.
[66] V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ani po likvidaci odebraného biologického vzorku v průběhu soudního řízení se ve vztahu k tomuto dílčímu prvku zásahu (spočívajícímu v provedení odběru biologického vzorku či slovy městského soudu v „provedení bukálního stěru“) nezměnila zápůrčí povaha žaloby, neboť důsledkem tohoto izolovaného identifikačního úkonu trvajícím ke dni rozhodnutí městského soudu bylo uchovávání profilu žalobcovy DNA, který byl z odebraného biologického vzorku získán. Městským soudem připuštěná změna žaloby spočívající v tom, že na odebraný biologický vzorek se dále nemá vztahovat bod II žalobního petitu, pouze znamenala, že v návaznosti na deklaraci zásahu již nelze žalovanému správnímu orgánu uložit povinnost tento vzorek zlikvidovat, neboť tak se již stalo. Nijak se však netýkala z něj získaného profilu žalobcovy DNA.
[67] Nelze přitom činit rovnítko mezi biologickým vzorkem a profilem DNA. Pro získání informací o genetickém vybavení osoby je samozřejmě nezbytné disponovat příslušným biologickým vzorkem. Po vytvoření daného profilu však již biologický vzorek a z něj získaná informace z hlediska ochrany osobních údajů fakticky „žijí“ samostatným životem. Nyní projednávaná věc je toho zřejmým příkladem, kdy policie odebraný biologický vzorek zlikvidovala k 31. 3. 2022, zatímco z něj vytvořený profil DNA nadále uchovávala.
[68] Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že městský soud rozlišoval mezi odebraným biologickým vzorkem a z něj získanou genetickou informací, a zjevně též vycházel ze skutečnosti, že profil žalobcovy DNA patří do skupiny osobních údajů, které stěžovatel získal na základě provedení identifikačních úkonů a které nadále uchovává (viz pak zejména bod 44 v závěrečné části odůvodnění, v níž městský soud shrnuje obsah rozsudku a mezi dotčenými osobními údaji žalobce výslovně uvádí i profil DNA). Tato skutečnost se však nijak neprojevila v žádném z výroků napadeného rozsudku. Na tom nic nemění, že v záhlaví rozsudku je předmět řízení vymezen obecnějším způsobem (byť s ohledem na obsah žaloby také nepřesně – viz výše), pod nějž by se pojem „získaný profil DNA“ dal podřadit.
[69] Řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu je – stejně jako správní soudnictví obecně – ovládáno dispoziční zásadou, a soud je proto vázán podaným návrhem. Vázanost návrhem neznamená, že by soud byl vázán přesnou formulací, kterou navrhovatel použije. Soud tedy může například použít jiná slova, zpřesnit identifikaci určité věci, a tak podobně. Tento závěr je dlouhodobě dovozován v oblasti civilního procesu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009) a nepochybně platí i pro správní soudnictví (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 As 45/2004-84). Tento „materiální“ přístup má však přirozený limit tam, kde by již soud rozhodoval o něčem jiném, než co tvořilo návrh (v oblasti civilního procesu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017, pro správní soudnictví viz rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2018, č. j. 7 As 424/2018-21, bod 21).
[31] Za druhé, předkládaná věc se nalézá v kontextu rozsáhlého shromažďování obzvláště citlivého typu osobních údajů: genetického materiálu a z něj získaného DNA profilu osob. Na tento typ osobních informací pamatuje výslovně čl. 10 Směrnice č. 2016/680, který genetické údaje vyčleňuje do režimu „zpracování zvláštních kategorií osobních údajů“, pro které předvídá režim naprosté „nezbytnosti“ zpracování spojené s existencí „vhodných záruk práv a svobod subjektů údajů“. Z tohoto právního rámce, a rovněž ani z dosavadní judikatury Soudního dvora, a to i té vztahující se k obdobné úpravě v GDPR, však není zřetelné, jak se v praktické rovině má tento „speciální-speciální“ rámec lišit od již tak jako tak speciálního rámce Směrnice č. 2016/680 a tam předvídané vysoké úrovně ochrany osobních údajů. Co v konkrétní rovině znamenají tyto další záruky v případě citlivých osobních údajů?
[32] Na pozadí těchto společných východisek právní a skutkový rámec projednávané věci vznáší následující tři předběžné otázky, s ohledem na které Nejvyšší správní soud žádá Soudní dvůr o výklad relevantních ustanovení Směrnice č. 2016/68: za prvé, zda zásada minimalizace zpracování osobních údajů vyžaduje diferenciaci s ohledem na společenskou závažnost trestného činu (minimalizace věcná); za druhé, jaký dopad má ta samá zásada v rovině časové co do uchování osobních údajů (minimalizace temporální); konečně za třetí, na jaké úrovni a v jaké kvalitě práva musí být stanoveny minimální náležitosti zpracování a uchovávání citlivých osobních údajů typu profil DNA. Všechny tři předkládané otázky jsou určující pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, ve které je předmětem řízení nejenom důvodnost původního odebrání vzorků s ohledem na typ trestního činu, pro který byl žalobce stíhán (první otázka), ale v současné době již rovněž potřebnost dalšího uchovávání ze vzorku vygenerovaného profilu DNA (druhá otázka), stejně jako namítaná (ne)dostatečnost celkového vnitrostátního právního rámce pro obě tyto činnosti (třetí otázka). III.A. K otázce č. 1: zač lze odebrat?
[33] Judikatura Evropského soudu pro lidská práva opakovaně formulovala s ohledem na ochranu práva na soukromí podle čl. 8 Evropské úmluvy požadavek, aby vnitrostátní úprava smluvní strany Evropské úmluvy rozlišovala mezi trestnými činy, v souvislosti s nimiž dochází ke shromažďování vzorků DNA, s ohledem na jejich společenskou závažnost. Dle názoru ESLP nelze přistupovat k pachatelům závažných trestných činů, především těch násilných, u kterých je odběr a skladování vzorků DNA legitimní, stejně jako k pachatelům méně závažných trestných činů (srov. především rozsudky ze dne 13. února 2020, Trajkovski a Chipovski proti Severní Makedonii, stížnosti č. 53205/13 a 63320/13; ze dne 13. února 2020, Gaughran proti Spojenému království, stížnost č. 45245/15; ze dne 22. června 2017, Aycaguer proti Francii, stížnost č. 8806/12; či již ze dne 4. prosince 2008, S a Marper proti Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a 30566/04).
[34] Judikatura Soudního dvora také v obecné rovině, nicméně v kontextu výkladu jiných právních předpisů než Směrnice č. 2016/680, trvá na požadavku přiměřenosti mezi závažností zásahu do základních práv (v podobě získávání osobních údajů) a závažností trestné činnosti, proti kterým je bojováno a které mají za následek omezení základních práv – srov. kupř. rozsudky ze dne 6. října 2020, La Quadrature du Net a další, C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, EU:C:2020:791, bod 140; ze dne 21. prosince 2016, Tele2, C‑203/15 a C‑698/15, EU:C:2016:970, bod 102; ze dne 2. října 2018, Ministerio Fiscal, C‑207/16, EU:C:2018:788, body 56 a 57; či posudek 1/15 (Dohoda PNR mezi EU a Kanadou) ze dne 26. července 2017, EU:C:2017:592, bod 149).
[35] Nejasným však zůstává, jaký typ přiměřenosti je zde vlastně zamýšlen, a nakolik lze logiku budování databází (systémové, legislativní přiměřenosti) bez dalšího automaticky nahradit posuzováním jednotlivé přiměřenosti s ohledem na konkrétního pachatele v každém jednotlivém případě (konkrétní, kasuistické přiměřenosti). Odtud otázka, jaký typ a míru přiměřenosti vlastně citované unijní právní předpisy vyžadují co do předpokládané diferenciace mezi subjekty údajů. Jinak řečeno, pokud by zákonodárce dostatečně diferencioval na úrovni legislativní (co do typů trestných činů s ohledem na jejich závažnost a nastavil další obecná přiměřená kritéria), je pak vždy nezbytně nutné dále posuzovat přiměřenost každého jednotlivého odběru v každém jednotlivém případě?
[36] Současná vnitrostátní praxe vlastně prostřednictvím konkrétní, kazuistické přiměřenosti (posuzované v každém jednotlivém případě s ohledem na okolnosti každé kauzy) prováděné správními soudy supluje absenci uvážení systémové legislativní přiměřenosti (v podobě přiměřené diferenciace a jasných kritérií absentujících na zákonné úrovni). Tím však znovu otevírá otázku požadované míry individualizace/diferenciace závažnosti trestné činnosti, pro které by mohly být bez dalšího shromažďovány vzorky DNA a na jejich základě pořizovány identifikační profily.
ího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009) a nepochybně platí i pro správní soudnictví (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 As 45/2004-84). Tento „materiální“ přístup má však přirozený limit tam, kde by již soud rozhodoval o něčem jiném, než co tvořilo návrh (v oblasti civilního procesu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017, pro správní soudnictví viz rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2018, č. j. 7 As 424/2018-21, bod 21). Soud tedy nemůže bez dalšího rozhodnout o něčem jiném, než bylo žalováno, či o části návrhu prostě nerozhodnout. Soud musí rozhodnout o celém podaném návrhu. Pokud soud o části návrhu nerozhodne, zatíží své rozhodnutí vadou, k níž Nejvyšší správní soud při přezkumu přihlíží z úřední povinnosti (viz rozsudky NSS ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 As 247/2018-70, ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 As 112/2016-37, či ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 As 145/2021-51).
[70] V nyní projednávané věci, v níž je shora vymezená judikatura plně aplikovatelná, tedy městský soud zatížil napadený rozsudek vadou, neboť jednak nadbytečně rozhodl o zásahu, který nebyl předmětem řízení, ale zejména nerozhodl o celém předmětu řízení. Jedná se o vadu, jež je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Popsaná vada přitom nepředstavuje pouhou formalitu. Přestože je z odůvodnění rozsudku dostatečně zřejmé, že i profil DNA měl dle názoru městského soudu sdílet osud ostatních stěžovatelem uchovávaných osobních údajů žalobce, autoritativní výrok soudu k tomu chybí a nebylo by možné jej v tomto rozsahu případně vykonat. Jednalo se přitom právě o data spadající do zvláštní kategorie osobních údajů ve smyslu čl. 10 směrnice 2016/680.
[71] Nutno dodat, že Nejvyšší správní soud nemohl zvažovat postup dle § 110 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, neboť dle přechodného ustanovení čl. XI bod 3 novelizačního zákona č. 314/2025 Sb. se kasační stížnosti podané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají podle soudního řádu správního ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
[72] Popsaná vada je odstranitelná toliko v dalším řízení před městským soudem a bez dalšího představuje důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
[73] V této souvislosti se současně jeví více než vhodným, aby městský soud v dalším řízení objasnil, proč za žalovaného považoval Policejní prezidium České republiky.
[74] Žalobce v žalobě podané u Krajského soudu v Plzni označil osobu žalovaného jako „Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení“ (s adresou Nádražní 2, 306 28 Plzeň). Toto označení odpovídá názvu orgánu policie, který dle listiny Žádost o provedení identifikačních úkonů vykonal dne 13. 1. 2016 tvrzený zásah. Za stranu žalovanou nicméně od jejího prvního úkonu v řízení před soudem, jímž bylo vyjádření k žalobě ze dne 24. 3. 2016, vystupovalo Policejní prezidium České republiky.
V tomto vyjádření (v němž je žalovaný označen jako „Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality“) policejní prezidium uvedlo, že Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování je dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o policii „jedním z útvarů Policie České republiky, v rámci jeho působnosti a činnosti jsou uplatňovány shodné principy a zásady při plnění zákonných úkolů, při zpracování osobních údajů, jako v rámci celé Policie České republiky.
Vyjádření k žalobě je proto předkládáno věcně příslušným útvarem Policie České republiky k tomuto určeným.“ Dále v textu vyjádření k žalobě policejní prezidium namítlo místní nepříslušnost Krajského soudu v Plzni s tím, že tvrzený zásah sice provedlo 1. oddělení plzeňské expozitury, stále se však jedná o organizační součást Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, který má sídlo v Praze. Krajský soud se problematikou osoby žalovaného a v návaznosti na to své místní příslušnosti zabýval před zahájením jednání nařízeného na 3. 5. 2016. Poté, co žalobce po poučení vyjádřil souhlas s názorem policejního prezidia a upravil označení žalovaného na „Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV“ (v čase 5:12 až 5:30 záznamu), krajský soud vyhlásil usnesení (č. j. 57 A 24/2016-97), jímž věc postoupil Městskému soudu v Praze.
[75] Městský soud poté dne 26. 5. 2016 zaslal účastníkům poučení o složení senátu a výzvu dle § 51 s. ř. s. Na této listině označil žalovaného jako „Policie ČR, Policejní prezidium ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV“. V dalším svém procesním úkonu, jímž bylo usnesení o přerušení řízení ze dne 3. 5. 2018, však již bez bližšího vysvětlení označil žalovaného jako „Policejní prezidium České republiky“, u čehož poté setrval. Tomuto označení se posléze přizpůsobil i stěžovatel.
[76] V řízení o kasační stížnosti pak toto označení pro lepší přehlednost používal i Nejvyšší správní soud, vycházeje z předpokladu, že městský soud učinil alespoň tacitní úvahu o tom, kterému správnímu orgánu je přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem. Ostatně ani žádný z účastníků nečinil označení žalovaného užívané městským soudem sporným. Přesto si však kasační soud nemohl nepovšimnout jistého výše popsaného rozporu mezi postupem žalovaného správního orgánu (za nějž v řízení před soudem vystupovalo Policejní prezidium České republiky, které původně za žalovaného označovalo Policii České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality), vůlí žalobce, výslovně vyjádřenou před Krajským soudem v Plzni, o tom, kdo má být žalovaným („Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV“), a blíže nevysvětleným postupem městského soudu, který bez dalšího začal za žalovaného považovat Policejní prezidium České republiky.
Tento nesoulad by měl městský soud v dalším řízení vyjasnit (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014-53, č. 3196/2015 Sb. NSS), neboť přistoupit k formulaci určovacího, a případně zákazového a příkazového výroku dle § 87 odst. 2 s. ř. s. lze toliko vůči správnímu orgánu, jemuž je tvrzený zásah přičitatelný.
[77] I přes výše shledanou vadu řízení spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení městským soudem se kasační soud s ohledem na hospodárnost a přehlednost dalšího řízení zabýval i kasačními námitkami, u nichž tomu zjištěné pochybení nebrání. V dalším textu již přitom nebude opakovaně připomínat nevyjasněné označení osoby žalovaného či skutečnost, že o otázce zpracovávání profilu DNA městský soud autoritativně nerozhodl.
[36] Současná vnitrostátní praxe vlastně prostřednictvím konkrétní, kazuistické přiměřenosti (posuzované v každém jednotlivém případě s ohledem na okolnosti každé kauzy) prováděné správními soudy supluje absenci uvážení systémové legislativní přiměřenosti (v podobě přiměřené diferenciace a jasných kritérií absentujících na zákonné úrovni). Tím však znovu otevírá otázku požadované míry individualizace/diferenciace závažnosti trestné činnosti, pro které by mohly být bez dalšího shromažďovány vzorky DNA a na jejich základě pořizovány identifikační profily.
[37] Vnitrostátní zákonodárce je zdá se toho názoru, že podobnou strukturální úvahu ohledně přiměřenosti pořizování identifikačních údajů již provedl přímo v textu § 65 odst. 1 zákona o Policii, když jeho dopad omezil pouze na úmyslné trestné činy. Zúžil tak rozsah daného ustanovení na trestné činy spáchané pouze v určitém stupni zavinění (tedy nikoliv z nedbalosti). Tím pádem dostatečně diferencioval mezi jednotlivými subjekty údajů a další úvahy na téma jednotlivé přiměřenosti v konkrétních případech vlastně nejsou zapotřebí.
[38] Této úvaze je nicméně vyčítáno, že je naprosto nedostatečná právě s ohledem na požadovanou míru diferenciace a přiměřenosti. Odtud tedy pramení otázka, jakou míru legislativní či soudcovské diferenciace v tomto ohledu vlastně Směrnice č. 2016/680 od členských států očekává. Článek 6 Směrnice č. 2016/680 zdá se vyžaduje pouze rozlišování mezi osobními údaji osob podezřelých a odsouzených, na straně jedné, a obětí a třetích stran na straně druhé (srov. písm. a) až d) daného ustanovení). Nicméně návětí daného článku říká, že tento výčet je pouze ilustrativní (uvozen slovem „například“). Požadavek na přiměřenost zpracovávaných dat však jasně plyne ze zásad článku 4 směrnice, stejně jako judikatury, nicméně konkrétní rozsah tohoto ustanovení je s ohledem na pokládanou otázku nejasný.
[39] Z tohoto důvodu je pokládána první předběžná otázka ve znění „Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu? III.B. K otázce č. 2: jak dlouho lze uchovávat?
ávnímu orgánu, jemuž je tvrzený zásah přičitatelný.
[77] I přes výše shledanou vadu řízení spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení městským soudem se kasační soud s ohledem na hospodárnost a přehlednost dalšího řízení zabýval i kasačními námitkami, u nichž tomu zjištěné pochybení nebrání. V dalším textu již přitom nebude opakovaně připomínat nevyjasněné označení osoby žalovaného či skutečnost, že o otázce zpracovávání profilu DNA městský soud autoritativně nerozhodl. VI.b) Kvalita právní úpravy
[78] Jak uvedeno již výše, v nyní projednávané věci podaná žaloba směřovala vůči zásahu spočívajícímu v provedení identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii s trvajícími důsledky spočívajícími v uchovávání takto shromážděných či na základě těchto úkonů získaných osobních údajů policií. V průběhu řízení před městským soudem došlo k částečné změně skutkového stavu a v návaznosti na to k soudem připuštěné změně žaloby, která však neměla vliv na její zápůrčí povahu. Tyto skutečnosti jsou určující pro stanovení rozhodného práva a skutkového stavu. Dle § 87 odst. 1 s. ř. s. totiž soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; rozhoduje-li soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.
[79] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména nesouhlasil s tím, že městský soud vycházel z názoru o nedostatečné právní úpravě umožňující dotčené zpracování osobních údajů, a protože tuto úpravu shledal nekvalitní, vyhodnotil i zásah jako nezákonný.
[80] Městský soud v napadeném rozsudku k problematice dostatečnosti aplikované právní úpravy nejprve zmínil nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18, v němž Ústavní soud konstatoval, že § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii „vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života“, přílišná obecnost úpravy nezpůsobuje její protiústavnost (bod 21 napadeného rozsudku). Dále městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž úprava zákona o policii „o odebírání a uchovávání biologických vzorků splňuje minimální lidsko-právní standardy“ s tím, že „konkrétní kritéria postupu policie je třeba dovodit z obecného požadavku přiměřenosti podle ust.
§ 11 zákona o Policii“ (bod 22 napadeného rozsudku). V bodě 23 pak městský soud rozebral judikaturu Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“). Dále v bodě 27 poznamenal, že § 65 zákona o policii „nedává dostatečná vodítka pro rozlišení přiměřenosti zásahu do integrity a soukromí osoby při odebrání a uchovávání identifikačních údajů“.
[81] Následně městský soud svůj záběr zúžil na otázku zákonnosti uchovávání osobních údajů žalobce, přičemž shledal, že „pokud jde o stanovení doby uchovávání osobních údajů, zákonná úprava je zcela nedostatečná“ (bod 36 napadeného rozsudku). Kritérium potřebnosti údajů k dalšímu plnění úkolů policie je „natolik obecné, že zcela přenáší posouzení přiměřenosti na vnitřní předpisy policie či aplikační praxi“, což „otevírá velmi široký prostor pro uvážení policie a pro případné nadužívání možnosti skladovat odebrané osobní údaje a libovůli policie“. Jako další deficity právní úpravy pak městský soud zmínil, že „nereguluje, kdo má přístup k osobním údajům a za jakých okolností a pro jaké účely mohou být použity“. S poznámkou, že tato výtka se netýká žalobcova případu, pak dodal, že „zákon žádným způsobem neupravuje situaci, kdy je biologický vzorek odebrán obviněnému, který následně není odsouzen“.
[39] Z tohoto důvodu je pokládána první předběžná otázka ve znění „Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu? III.B. K otázce č. 2: jak dlouho lze uchovávat?
[40] Projednávaná věc pak kromě otázky zákonnosti odebrání identifikačních údajů orgány policie vznáší rovněž otázku přiměřené délky jejich uchovávání. Z čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, stejně jako obecných principů a judikatury Soudního dvora s ohledem na jiné situace ochrany osobních údajů, se podává, že minimalizace zásahů do základních práv má také zřetelný aspekt temporální: osobní údaje mají být uchovávány pouze po dobu nezbytně nutnou s ohledem na účel jejich zpracování. Jak nicméně tuto logiku aplikovat na situaci, kdy je deklarovaným účelem předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, které je svojí podstatou prospektivní a časově neomezené? Jasným a naprosto logickým účelem v tomto kontextu je mít maximální datový soubor pro maximální možné časové údobí do budoucna. Aplikací principu přiměřenosti vedoucího k výmazu osobních údajů, které mohou být stále relevantní, není s ohledem na tento účel dosahováno přiměřenosti a rovnováhy. Je spíše popírán samotný účel a smysl existence databáze, která nebude komplexní a nebude proto schopna svůj účel plnit.
[41] V kontrastu k jiným oblastem práva Unie, kde Soudní dvůr v minulosti trval na časové přiměřenosti uchovávání osobních údajů, jako je kupříkladu uchovávání údajů o proběhlých elektronických komunikacích, ani Směrnice č. 2016/680, ani vnitrostátní právní úprava v této věci aplikovatelná nestanoví žádnou (absolutní, maximální) časovou hranici, po kterou mohou být identifikační údaje uchovávány. Navíc kupř. bod č. 27 odůvodnění Směrnice č. 2016/680 výslovně předvídá, že pro odhalování trestných činů je nutné, aby příslušné orgány mohly osobní údaje shromážděné v minulosti zpracovávat a používat také v jiném kontextu, tedy z povahy věci opět v nijak časově neohraničené budoucnosti.
[42] Požadavek stanovení jasného časového limitu pro délku uchovávání nicméně plyne z již citované judikatury ESLP (srov. kupř. již citované rozhodnutí ve věcech Aycaguer či Marper, výše, bod 33 tohoto usnesení). Ostatně rovněž bod 8 Doporučení Rady Ministrů č. R (92) 1, o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice, tedy nezávazné doporučení přijaté již v roce 1992, nabádalo smluvní strany Rady Evropy, aby vnitrostátním právem definovaly striktní lhůty pro uchovávání vzorků DNA a informací z nich získaných.
mi široký prostor pro uvážení policie a pro případné nadužívání možnosti skladovat odebrané osobní údaje a libovůli policie“. Jako další deficity právní úpravy pak městský soud zmínil, že „nereguluje, kdo má přístup k osobním údajům a za jakých okolností a pro jaké účely mohou být použity“. S poznámkou, že tato výtka se netýká žalobcova případu, pak dodal, že „zákon žádným způsobem neupravuje situaci, kdy je biologický vzorek odebrán obviněnému, který následně není odsouzen“. V bodě 37 napadeného rozsudku městský soud dále konstatoval, že „není přesvědčen ani o účinnosti procesních prostředků pro osoby, jejichž osobní údaje jsou uchovávány“; účinnost § 29 zákona o zpracování osobních údajů je relativizována „velmi vágní hmotněprávní zákonnou úpravou a neexistencí dostatečně konkrétních kritérií, na základě kterých by policie mohla o vymazání rozhodnout, a o které by se žádost žalobce mohla opřít“.
[82] V následujícím bodě 38 napadeného rozsudku pak městský soud již opět v komplexní rovině shrnul, že „existující zákonná úprava odebírání a uchovávání vzorků DNA, daktyloskopických otisků, a pořizování a uchovávání fotografií a popisu obviněných z trestných činů nepředstavuje dostatečné záruky proti libovůli, jak požaduje Úmluva a Listina“, s tím, že nedostatky zákonné úpravy nemohou zhojit ani vnitřní předpisy policie, a to primárně již proto, že se nejedná o veřejnosti dostupné právní předpisy.
[83] S tímto hodnocením Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[84] V této souvislosti v prvé řadě uvádí, že městskému soudu nelze vytýkat, že se pokusil identifikovat deficity právní úpravy. Ostatně „dosti stručná právní úprava“ se nejevila „ideální“ ani Ústavnímu soudu (viz bod 101 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18) a též Nejvyšší správní soud po vyhodnocení skutkové a právní situace v nyní projednávané věci pochyboval o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy s právem EU. Na druhou stranu však stěžovatel oprávněně namítá, že městský soud právní úpravu nehodnotil komplexně, neboť nevzal v úvahu řadu dalších aplikovatelných ustanovení.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud ve své podstatě interpretoval toliko text § 65 zákona o policii a § 29 zákona o zpracování osobních údajů. Nepřesvědčivě a bez odpovídajícího odůvodnění pak navíc působí závěr o nedostatečnosti právní úpravy v situaci, kdy sám městský soud konstatoval, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu danou právní úpravu hodnotí jako splňující minimální lidskoprávní standardy či vyhovující minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života.
[85] Městskému soudu lze zejména vytknout, že v rozporu s § 87 odst. 1 s. ř. s. abstrahoval od změn právní úpravy souvisejících s přijetím nařízení GDPR a zejména směrnice 2016/680. Přijetí nařízení GDPR a zákona o zpracování osobních údajů si přitom byl vědom, poukázal-li v bodě 43 napadeného rozsudku na čl. 9 odst. 1 nařízení a v bodě 37 napadeného rozsudku na § 29 uvedeného zákona. Právě aplikace směrnice 2016/680 se posléze týkaly předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Nejvyšším správním soudem v nyní projednávané věci, přičemž Soudní dvůr se v bodech 61 až 68 rozsudku ve věci C-57/23 zabýval též intertemporálními otázkami a dospěl k závěru o aplikovatelnosti dané směrnice. Ve věci samozřejmě nelze pomíjet ani další judikaturu Soudního dvora týkající se této směrnice, např. rozsudky ze dne 26. 1. 2023, C-205/21 (V. S.), či ze dne 30. 1.
[42] Požadavek stanovení jasného časového limitu pro délku uchovávání nicméně plyne z již citované judikatury ESLP (srov. kupř. již citované rozhodnutí ve věcech Aycaguer či Marper, výše, bod 33 tohoto usnesení). Ostatně rovněž bod 8 Doporučení Rady Ministrů č. R (92) 1, o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice, tedy nezávazné doporučení přijaté již v roce 1992, nabádalo smluvní strany Rady Evropy, aby vnitrostátním právem definovaly striktní lhůty pro uchovávání vzorků DNA a informací z nich získaných.
[43] Při případném posuzování přiměřenosti délky uchovávání osobních údajů se pak v praxi opět bijí dva různé typy přiměřenosti s ohledem na různé cíle: strukturální na straně jedné, a individuální, na straně druhé. Pokud je coby legitimní cíl akceptováno v obecné rovině předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, pak logickým a přiměřeným prostředkem pro jeho dosažení je uchovávat informace o maximálním množství subjektů údajů pro maximální možnou délku. Policejní databáze, ze které by měl být na požádání po určité době žadatel vyjmut, záhy přestane plnit jakoukoliv smysluplnou úlohu v oblasti odhalování trestné činnosti. Ad absurdum bude obsahovat pouze potenciální pachatele, kteří si vlastně přejí být odhaleni, neboť nepožádali o své smazání.
[44] Naproti tomu zkoumání přiměřenosti v případě žádostí o výmaz z policejních databází s ohledem na individuální osoby či pachatele se záhy přesouvá do diskuse podobající se debatě o zahlazení (následků) konkrétního odsouzení. V této dimenzi je vlastně pokračující evidence v policejní databázi brána jako pokračující typ trestu, který se dříve či později zaměří na otázku uplynutí doby od vyslovení podezření či odsouzení pachatele a jeho následného řádného života, včetně spekulací ohledně nebezpečí recidivy.
[45] Je pochopitelné, že případné periodické vnitřní posouzení pokračující důvodnosti uchovávání získaných identifikačních údajů ze strany Policie ČR bude spíše sledovat strukturální cíl účinného vyhledávání a odhalování trestné činnosti. Předběžná otázka, která se z této problematiky podává, je, zda je slučitelné s právem Unie, aby vnitrostátní právo žádnou maximální hranici pro možnou délku uchovávání nestanovilo s tím, že na základě periodického vnitřního posouzení se strany orgánů policie bude v praxi docházet spíše k tomu, že získané profily DNA budou uchovávány bez časového omezení.
[46] Nejvyšší správní soud si je v tomto kontextu vědom judikatury Soudního dvora, která v obecné rovině (v rámci GDPR, respektive ještě Směrnice č. 95/46) nastavila robustní úroveň ochrany proti uchovávání osobních údajů stanovením „práva být zapomenut“ (srov. již rozsudek ze dne 13. května 2014, Google Spain SL, ECLI:EU:C:2014:317, a na něj navazující judikaturu). Toto právo bylo následně kodifikováno v čl. 17 GDPR a částečně také v čl. 16 Směrnice č. 95/46. Vzniká však otázka, nakolik je tento přístup a tato judikatura přenositelná do kontextu policejních databází a Směrnice 2016/680, jejichž smysluplné fungování a využitelnost je možné zajistit pouze tehdy, pokud, řečeno metaforicky, tyto databáze „nebudou zapomínat“.
eného zákona. Právě aplikace směrnice 2016/680 se posléze týkaly předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Nejvyšším správním soudem v nyní projednávané věci, přičemž Soudní dvůr se v bodech 61 až 68 rozsudku ve věci C-57/23 zabýval též intertemporálními otázkami a dospěl k závěru o aplikovatelnosti dané směrnice. Ve věci samozřejmě nelze pomíjet ani další judikaturu Soudního dvora týkající se této směrnice, např. rozsudky ze dne 26. 1. 2023, C-205/21 (V. S.), či ze dne 30. 1. 2024, C-118/22 (NG proti Direktor na Glavna direkcia „Nacionalna policia“ pri Ministerstvo na vatrešnite raboti –Sofia; městskému soudu ovšem nelze vytýkat jejich nerespektování, neboť o žalobě rozhodl před jejich vydáním).
[86] Jde-li tedy o kvalitu právní úpravy aplikovatelné v projednávané věci, je z hlediska vnitrostátního práva nezbytné na prvním místě zopakovat, že ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii bylo podrobeno přezkumu ústavnosti. V této souvislosti postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18, kterým Ústavní soud zamítl návrh na jeho zrušení v části týkající se možnosti odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. V tomto nálezu se přitom Ústavní soud zabýval mimo jiné právě i otázkou dostatečné přesnosti právní úpravy a neshledal, že by její přílišná obecnost či neúplnost způsobovala protiústavnost posuzovaného ustanovení [viz blíže část IX. d) uvedeného nálezu].
[87] Pokud jde o unijní právo, Nejvyšší správní soud se již zabýval aplikací rozsudku Soudního dvora ve věci C-57/23 na konkrétní případ, a to v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru (bod 34), že „právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů, stanovuje dostatečně minimální podmínky zpracování těchto osobních údajů tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu čl. 8 a čl. 10 směrnice 2016/680 (resp. coby jiný oprávněný důvod pro zpracování ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie)“.
[88] Pátý senát v návaznosti na první odpověď Soudního dvora a na čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/680 především ověřil, že § 65 zákona o policii stanoví v odstavci 5 cíle zpracování osobních údajů („cíle“ ve smyslu směrnice 2016/680, tedy obecnější účely uvedené v čl. 1 odst. 1 směrnice 2016/680, viz bod 81 rozsudku ve věci C-57/23; sám zákon zde hovoří o účelech), jimiž jsou předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.
V odstavci 1 téhož paragrafu pak zákon o policii vymezuje účel zpracování (opět „účel“ ve smyslu směrnice 2016/680, tedy specifický a konkrétní účel zpracování osobních údajů s ohledem na takový úkol, kterým je správce pověřen), jímž je budoucí identifikace při plnění úkolů Policie České republiky, jakož i to, jakých údajů se zpracování týká (daktyloskopické otisky, tělesné znaky, výsledky měření těla, obrazové, zvukové a obdobné záznamy a biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení).
[89] Nad rámec citovaného rozsudku pátého senátu lze dodat, že Nejvyšší správní soud se již k cílům a účelům posuzovaného zpracování osobních údajů vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. 5. 2022, č. j.
[46] Nejvyšší správní soud si je v tomto kontextu vědom judikatury Soudního dvora, která v obecné rovině (v rámci GDPR, respektive ještě Směrnice č. 95/46) nastavila robustní úroveň ochrany proti uchovávání osobních údajů stanovením „práva být zapomenut“ (srov. již rozsudek ze dne 13. května 2014, Google Spain SL, ECLI:EU:C:2014:317, a na něj navazující judikaturu). Toto právo bylo následně kodifikováno v čl. 17 GDPR a částečně také v čl. 16 Směrnice č. 95/46. Vzniká však otázka, nakolik je tento přístup a tato judikatura přenositelná do kontextu policejních databází a Směrnice 2016/680, jejichž smysluplné fungování a využitelnost je možné zajistit pouze tehdy, pokud, řečeno metaforicky, tyto databáze „nebudou zapomínat“.
[47] Z tohoto důvodu předkládá NSS Soudnímu dvoru druhou předběžnou otázku ve znění, zda „Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti pokračující uchovávání profilu DNA hodnoceno orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? S ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem?“ III. C. K otázce č. 3: kvalita „obecné právní úpravy“?
[48] Nejvyšší správní soud nemá pochyb o skutečnosti, že interní předpisy policie v podobě pokynů policejního prezidenta nesplňují podmínky na kvalitu ani publicitu právních předpisů. Nejsou právními předpisy a pojmově nemohou mít kvalitu „práva“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Směrnice č. 2016/680.
[49] Ustanovení § 65 zákona o Policii kvalitu „práva členského státu“ bezpochyby má. Toto ustanovení samo o sobě však není dostatečně určité a podrobné, aby bylo sto naplnit požadavky čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680. Ustanovení § 65 zákona o Policii neobsahuje, mimo jiné, žádnou úpravu konkrétních podmínek uchovávání, typů informací, které smějí být z odebraného vzorku získávány, a co do pokračujícího uchovávání profilů DNA podmínky, za kterých má být přistoupeno k jejich výmazu. Už vůbec pak neobsahuje jakékoliv záruky vyžadované čl. 10 Směrnice č. 2016/680.
[50] Jak však v řízení o kasační stížnosti podotkl stěžovatel, zákonná právní úprava co do možnosti omezení základních práv z důvodů zpracování osobních údajů je dotvářena ústavně souladným výkladem a judikaturou soudní. Judikatura správních soudů a kritéria, ze kterých vychází, krátce popsané výše v bodech 25 až 28 tohoto usnesení, jsou publikované a veřejně přístupné. Navíc je pravdou, že úvodní bod č. 33 Směrnice č. 2016/680 je v tomto ohledu spíše velkorysý, neboť stanoví, že „Odkazy v této směrnici na právo či právní předpis, právní základ či legislativní opatření členského státu neznamenají nutně legislativní akt přijatý parlamentem, aniž jsou dotčeny požadavky vyplývající z ústavního řádu dotčeného členského státu. Toto právo, právní předpisy, právní základ či legislativní opatření členského státu by však měly být jasné a přesné a jejich použití by mělo být předvídatelné pro osoby, na něž se vztahují, jak to vyžaduje judikatura Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva.“
[51] Ze setrvalé judikatury ESLP rovněž plyne, že „právo“ v kontextu testu legality omezení základních práv zahrnuje nejenom zákon, ale i judikaturu soudní (již rozsudek ze dne 26. 4. 1979, Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), stížnost č. 6538/74, § 47, od té doby mnohokráte potvrzeno, a to rovněž explicitně s ohledem na kontinentální systémy práva – srov. kupř. rozsudek ze dne 24. 4. 1990, Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85, § 29 či rozsudek ze dne 10. 11. 2005, Leyla Şahin proti Turecku, stížnost č. 44774/98, § 84–98).
je budoucí identifikace při plnění úkolů Policie České republiky, jakož i to, jakých údajů se zpracování týká (daktyloskopické otisky, tělesné znaky, výsledky měření těla, obrazové, zvukové a obdobné záznamy a biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení).
[89] Nad rámec citovaného rozsudku pátého senátu lze dodat, že Nejvyšší správní soud se již k cílům a účelům posuzovaného zpracování osobních údajů vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 As 241/2019-46, bod 16, v němž uvedl, že „smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je obecné potírání trestné činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných činů především díky existujícím databázím uchovávajícím profily DNA a daktyloskopické otisky“. A pominout rozhodně nelze ani úvahy uvedené Ústavním soudem v bodech 80 až 86 a 91 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18.
[90] Dotčený § 65 zákona o policii přitom není ani dle citovaného rozsudku pátého senátu jediným ustanovením normujícím zpracování osobních údajů v souvislosti s činností policie. V tomto ohledu je třeba zmínit zejména § 79 a násl. zákona o policii. Povinnost přiměřeného postupu policisty i zaměstnance policie při zásahu do práv a svobod osob zakotvuje § 11 písm. c) zákona o policii. Zásady a pravidla pro zpracování osobních údajů (včetně úpravy záruk práv subjektů údajů, resp. povinnosti tyto záruky poskytnout) blíže rozvádí zákon o zpracování osobních údajů, a to ve vztahu k úkolům policie zejména v části první hlavě III.
[91] Judikatura správních soudů pak výkladem dovodila požadavky, jejichž cílem je především dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů [srov. čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680] a přiměřenosti zásahu do práv subjektů údajů – zejména povinnost policie před přistoupením ke zpracování osobních údajů zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, i osobu pachatele včetně jeho věku (viz zejména rozsudky NSS ze dne 18.
5. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49 a č. j. 5 As 241/2019-46, či ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30, č. 4018/2020 Sb. NSS, a na ně navazující další judikaturu, např. rozsudky NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 300/2022-20, ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 As 115/2023-38, ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 As 252/2021-25, rozsudek ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 As 161/2022-30, či ze dne 26. 2. 2026, č. j. 2 As 173/2021-35, z rozhodovací praxe krajských soudů srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 1.
4. 2025, č. j. 31 A 66/2024-63, Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, č. j. 51 A 96/2023-52, Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2022, č. j. 55 A 59/2022-113, či Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. 65 A 91/2023-61). Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora (srov. bod 84 rozsudku ve věci C-57/23, či bod 132 rozsudku ve věci C-205/21).
[92] Ve vztahu k judikatuře správních soudů zároveň pátý senát v návaznosti na výslovný požadavek Soudního dvora v rozsudku ve věci C-57/23 ohledně možnosti podřazení judikatury (soudního výkladu) pod pojem „právo členského státu“ shledal, že judikatura českých správních soudů splňuje kritéria dostupnosti a dostatečné předvídatelnosti.
[51] Ze setrvalé judikatury ESLP rovněž plyne, že „právo“ v kontextu testu legality omezení základních práv zahrnuje nejenom zákon, ale i judikaturu soudní (již rozsudek ze dne 26. 4. 1979, Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), stížnost č. 6538/74, § 47, od té doby mnohokráte potvrzeno, a to rovněž explicitně s ohledem na kontinentální systémy práva – srov. kupř. rozsudek ze dne 24. 4. 1990, Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85, § 29 či rozsudek ze dne 10. 11. 2005, Leyla Şahin proti Turecku, stížnost č. 44774/98, § 84–98).
[52] Novější judikatura Soudního dvora byla však v tomto ohledu ve znamení vyšších požadavků na kvalitu a publicitu „práva“, kterým dochází k omezení základních práv. Dělo se tak především v oblastech práva, kde docházelo k omezení klíčových či základních práv, a kde Soudní dvůr trval na postulátu, že vysokou úroveň ochrany v případě zvlášť závažných omezení základních práv „může požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině obecně závazný právní předpis.“ (srov. kupř., v odpovědi na předběžnou otázkou předloženou NSS, rozsudek ze dne 15. března 2017, C-528/15, Al Chodor, ECLI:EU:C:2017:213, bod 43). K obdobnému závěru Soudní dvůr došel také v řadě případů týkajících se právě ochrany osobních údajů, kdy trval na požadavku, že to musí být nejenom vnitrostátní právní úprava, a nikoliv judikatura, ale že ona právní úprava „musí rovněž stanovit hmotněprávní a procesní podmínky“, jimiž se bude jakékoliv využití a přístup k uchovávaným provozním a lokalizačním údajům řídit (srov. nověji rozsudky ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, bod 49, či ze dne 5. dubna 2022, Commissioner of An Garda Síochána a další, C‑140/20, EU:C:2022:258, bod 104).
[53] Logika striktnějších požadavků co do kvality právního předpisu, kterým jsou vymezeny minimální náležitosti pro sběr, vytěžení, uchovávání, a ničení vzorků DNA a z nich pořízených profilů DNA, by měla být patrně aplikovatelná také v projednávané věci. Ostatně sám čl. 10 Směrnice č. 2016/680, ve spojení s úvodním bodem č. 37 směrnice, který tyto osobní údaje řadí do specifické kategorie dat se zvláštní ochranou, by svědčil tomuto závěru. V takovém případě by unijní právo vyžadovalo, aby obecný právní předpis stanovil přinejmenším obecný rámec databáze, otázky přístupu, přesnější typ využití DNA informací včetně bariér jejich využití, ale především, v souladu s čl. 10, vhodné záruky práv a svobod, mimo jiné v podobě jasné diferenciace typů trestných činů, v případě kterých může být DNA profilace pořizována, a podmínek, za kterých může či musí být následně zničena.
jů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora (srov. bod 84 rozsudku ve věci C-57/23, či bod 132 rozsudku ve věci C-205/21).
[92] Ve vztahu k judikatuře správních soudů zároveň pátý senát v návaznosti na výslovný požadavek Soudního dvora v rozsudku ve věci C-57/23 ohledně možnosti podřazení judikatury (soudního výkladu) pod pojem „právo členského státu“ shledal, že judikatura českých správních soudů splňuje kritéria dostupnosti a dostatečné předvídatelnosti. K posledně zmíněnému kritériu pak i s odkazem na rozhodovací činnost ESLP připomněl, že předvídatelnost práva nemůže být absolutní, neboť bez jisté míry neurčitosti by právo nebylo schopno reagovat na měnící se společenskou situaci.
Srovnal úpravu v zákoně o policii rovněž s nařízením GDPR, jehož způsob regulace ochrany osobních údajů (byť přímo nedopadá na odebírání ani uchovávání biometrických či genetických údajů dle § 65 zákona o Policii ČR) je taktéž poměrně obecný, postavený na povinnosti každého správce osobních údajů dodržovat zásady zákonnosti, korektnosti a transparentnosti, účelového omezení, minimalizace údajů, přesnosti, omezení uložení a integrity a důvěrnosti. Česká právní úprava je dle pátého senátu zcela jasná, pokud jde o vymezení případů, kdy je provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona o policii myslitelné.
Nelze předem s absolutní jistotou určit, v jakých případech bude zpracování osobních údajů nezbytné, jsou však známa kritéria, na jejichž základě se potřebnost zpracování v individuálních případech posuzuje. Nad míru podrobná pravidla by vedla k rigiditě regulace a nedostatečnému prostoru pro zvážení individuálních okolností každého případu a v konečném důsledku paradoxně ke zpracování údajů nepotřebných či naopak nezpracování údajů, které jsou pro plnění úkolů policie nezbytné.
[93] Nejvyšší správní soud nemá v nyní projednávané věci žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Nad rámec uvedeného se nicméně dále vyjádří k některým dalším otázkám, jimiž se pátý senát vzhledem k vymezenému předmětu řízení neměl zapotřebí blíže zabývat.
[94] Na tomto místě jde v prvé řadě o druhou odpověď Soudního dvora ve věci C-57/23 týkající se míry rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů. Již v rozsudku ve věci C-205/21 (viz body 128–135) Soudní dvůr konstatoval, že pojem „úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti“ je obzvláště obecný a může se vztahovat na velké množství trestných činů bez ohledu na jejich povahu a závažnost, což může vést k nediferencovanému a generalizovanému shromažďování biometrických a genetických údajů většiny obviněných.
Proto vnitrostátní právní úprava, která stanoví systematické shromažďování biometrických a genetických údajů každého obviněného z úmyslného trestného činu stíhaného z úřední povinnosti, je v zásadě v rozporu s požadavkem uvedeným v čl. 10 směrnice 2016/680, podle kterého musí být zpracování zvláštních kategorií údajů uvedených v tomto článku povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“. Jinak řečeno, pouhá skutečnost, že je osobě sděleno obvinění z úmyslného trestného činu stíhaného z úřední povinnosti, nemůže být považována za skutečnost, která sama o sobě umožňuje předpokládat, že shromažďování biometrických a genetických údajů je zcela nezbytné s ohledem na cíle, které sleduje, a s ohledem na porušení základních práv, zejména práva na respektování soukromého života a ochrany osobních údajů.