8 Tdo 478/2025-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 71/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Stejným rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen i spoluobviněný M. Š., který dovolání nepodal.
2. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, napadli obviněný i spoluobviněný M. Š. odvoláními. Z jejich podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu týkajícího se obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (nový trest byl uložen i obviněnému Š.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a i) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, neboť trestný čin byl spáchán na Praze XY, přičemž v prvním stupni ve věci rozhodoval Okresní soud v Jablonci na Nisou a jako odvolací soud Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Obviněný dále považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť soudy při jeho ukládání nevzaly v úvahu jeho obhajobu. V této souvislosti zdůraznil, že soudy neprovedly navrhované důkazy, které by mohly objasnit okolnosti významné pro zvážení navrhovaného trestu z jeho strany. Uložený trest je podle dovolatele v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, dalšími relevantními hledisky a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 11. 2024, č. j. 55 To 381/2024-371, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2024, č. j. 1 T 71/2024-293, zrušil a Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření předně zmínila vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se možnosti uplatnění námitek vůči uloženému trestu. Podle jejího názoru odpovídá uložený trest všem zákonným hlediskům podle § 38 a § 39 tr. zákoníku. Předmětný trest tak podle jejího přesvědčení není nepřiměřeně přísný, neboť při jeho ukládání byly zohledněny příslušné polehčující a přitěžující okolnosti, přičemž zdůraznila, že předmětné trestné činnosti se dovolatel dopustil krátce poté, co vykonal dvanáctiletý trest odnětí svobody. Podle státní zástupkyně soudy velmi podrobně uložený trest odůvodnily, kdy zejména odvolací soud správně rozvedl, proč nepřichází v úvahu postup podle § 58 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. § 16 a 17 trestního řádu). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo § 27, § 31 nebo § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 trestního řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán. Pojem náležitého obsazení soudu je nutné vykládat i v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998 a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou jak v řízení před soudy nižších stupňů, tak rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento dovolací důvod tak lze úspěšně uplatnit v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud (alternativa první), nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně (alternativa druhá). Obviněný však v rámci dovolacích námitek výslovně uvedl, že „ve věci rozhodl místně nepříslušný soud“, namítá tak nesprávnou místní příslušnost, nikoliv příslušnost věcnou, což uvedený dovolací důvod nenaplňuje, a to i podle komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s.).
12. Pokud jde o námitky týkající se uloženého trestu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
13. Z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Vzhledem k výše uvedenému je pak třeba konstatovat, že se dovolatel s těmito námitkami ocitl formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv.
Ve vazbě na výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
14. Takové pochybení (viz shora bod 14) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. V této souvislosti je vhodné uvést, že z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let.
Ze strany odvolacího soudu tak byl trest původně uložený soudem prvního stupně v trvání 3 let, snížen o 1 rok. Již tato skutečnost svědčí pro závěr, že odvolací soud přistupoval k stanovení druhu trestu a jeho výše velmi pečlivě. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného je třeba zmínit, že ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož byl trest ukládán, umožňuje uložit trest odnětí svobody na 2 léta až 10 let. Je tak zcela zřejmé, že uložený trest se nachází na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc zřejmé, z jakých skutečností při ukládání předmětného trestu odvolací soud vycházel, což bylo řádně odůvodněno (bod 17 a násl.). Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, aby současně konstatoval, že uložený trest rozhodně nelze považovat za trest nespravedlivý či nepřiměřený. Námitky obviněného ve vztahu k uloženému trestu byly tudíž shledány nedůvodnými. Nutno též podotknout, že odvolací soud se zabýval i námitkami dovolatele na doplnění dokazování ve vztahu k ukládanému trestu (viz bod 23.
odůvodnění jeho rozsudku), přičemž se závěry odvolacím soudem vyslovenými se Nejvyšší soud ztotožňuje.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu