8 Tdo 482/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
května 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněných K. B. a V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.
12. 2006, sp. zn. 5 To 735/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 19/2006, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 To 735/2006, a to v celé části týkající
se obviněných K. B. a V. R.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově byli obvinění J. T.,
K. B. a V. R. uznáni vinnými, že:
„obviněný J. T.:
1.
v přesně nezjištěné době a místě v průběhu měsíce března 2005 za úplatu pod
příslibem vyplacení částky ve výši 150.000,- Kč, ze které jim dne 31. 3. 2005
předal částku ve výši 75.000,- Kč, požadoval po V. R. a K. B. uskutečnění
účinné nátlakové akce proti poškozené Ing. M. M., jejímž cílem mělo být
zastavení jejích obchodních aktivit, což jmenovaní níže popsaným jednáním
následně učinili, přičemž následně jim doplatil zbylou část přislíbené finanční
částky,
obvinění K. B. a V. R. společně:
2.
dne 27. 4. 2005 v době kolem 08.30 hodin v H., po předchozí společné domluvě,
zazvonili u bytu Ing. M. M., na její dotaz a nahlédnutí přes panoramatické
kukátko vstupních dveří se představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali
se služebními průkazy Policie ČR, po otevření vstupních dveří ihned vstoupili
do bytu, zkroutili jí její ruku za záda, takto ji dotlačili do obývacího
pokoje, kde ji tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před sedací
soupravu, přiložili jí zezadu k hlavě nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, V. R.
jí ukázal injekční stříkačku s jehlou chráněnou krytem obsahující neznámou
hnědou tekutinu, o které prohlásil, že se jedná o virus žloutenky s tím, že
pokud bude „dělat problémy, tak jí to on nebo někdo jiný píchne do těla“,
přitom K. B. prohledával její byt, ze kterého jí vzal notebook se softwarwem v
hodnotě 35.946,- Kč, bluetooth v hodnotě 1.250,- Kč, 2 SIM karty v hodnotě
200,- Kč, pracovní sešit s údaji o podnikání, tedy věci v celkové hodnotě
37.396,- Kč, a jeden z obviněných poškozenou udeřil zezadu do hlavy tak, až
omdlela,
3.
po prohledání bytu a zajištění shora uvedených věcí, na stejném místě, po
zopakování hrozby použití střelné zbraně, kterou měla Ing. M. M. neustále
přiloženu ke hlavě, a V. R. po ní požadoval podepsání směnky svým jménem ve
prospěch J. T. na částku ve výši 1.000.000,- Kč, když se jmenované vlivem
silného rozrušení opakovaně nepodařilo směnku dle jeho představy vypsat,
odjistil V. R. předmětnou zbraň a se slovy „Tak to je už naposled!“ ji přiměl k
řádnému vypsání nové směnky se stejnými údaji, na to jí sdělili, že pokud věc
oznámí na policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí
příčinu její smrti, pro umocnění svých hrozeb k ní přistoupil K. B., který jí
se slovy „To máte pro výstrahu!“ zasadil ránu elektrickým paralyzérem,
přiloženým k jejímu pravému boku, po této ráně Ing. M. M. upadla na zem do
krátkého bezvědomí, načež byt opustili,
přičemž v důsledku jednání K. B. a V. R. pod body 2 a 3 obžaloby Ing. M. M.
utrpěla povrchní zranění v oblasti pravé temenní krajiny, poranění pravé strany
hrudníku a podvrtnutí krční páteře, která si vyžádala léčení po dobu nejméně
tří týdnů“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval u
obviněného J. T. pod bodem 1. jako návod k trestnému činu vydírání podle § 10
odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 235 odst. 1 tr. zák. a u obviněných K. B. a V. R.
pod bodem 2. jako trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (to ve shodě s obžalobou)
a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a pod
bodem 3. jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e)
tr. zák. [to na rozdíl od obžaloby, v níž byla použita kvalifikace jako
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), e) tr. zák.
a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.].
Za to jim soud uložil: obviněnému J. T. podle § 235 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a trest
propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných), obviněnému V. R. podle § 234
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařadil do věznice s dozorem, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské
činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu deseti let a podle § 55
odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných), a
obviněnému K. B. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej
podle § 39a odst. 2, písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním
zbraní na dobu šesti let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v
rozsudku přesně vyjmenovaných). Obviněným K. B. a V. R. podle § 228 odst. 1 tr.
ř. rovněž stanovil povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit na náhradě
škody poškozené Ing. M. M. částku 4.280,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr.
ř. tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení
ve věcech občanskoprávních; na toto řízení odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř.
rovněž společnost A., s. r. o.
Rozsudek soudu prvního stupně obvinění J. T., K. B. a V. R., okresní státní
zástupce a poškozená Ing. M. M. napadli odvoláními, o nichž rozhodl Krajský
soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 To 735/2006, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém
rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř.
pod bodem 1/ nově uznal obviněné K. B. a V. R. vinnými tím, že společně:
„dne 27. 4. 2005 v době kolem 8:30 hod. v H. po předchozí společné domluvě
zazvonili u bytu Ing. M. M., na její dotaz a nahlédnutí přes panoramatické
kukátko vstupních dveří se představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali
se služebními průkazy Policie ČR, po otevření vstupních dveří ihned vstoupili
do bytu, zkroutili jí její ruku za záda, takto ji dotlačili do obývacího
pokoje, kde ji tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před sedací
soupravu a přitom ji, za stálého přidržování, slovně nutili k tomu, aby
zanechala dalšího nepřátelského jednání vůči J. T., na to K. B. prohledal její
byt, ze kterého jí vzal notebook se softwarem v celkové hodnotě 35.946,- Kč a
bluetooth v hodnotě 1.250,- Kč ke škodě firmy A., s. r. o., 2 SIM karty v
hodnotě 200,- Kč a pracovní sešit s údaji o podnikání ke škodě Ing. M. M.,
přičemž zatímco K. B. byt prohledával, V. R. požadoval po Ing. M. M. podepsání
směnky svým jménem ve prospěch J. T. na částku ve výši 1.000.000,- Kč, což se
jmenované na opakovaný pokus podařilo, a nakonec k Ing. M. M. přistoupil K. B.,
který ke zdůraznění vážnosti situace jmenované zasadil ránu elektrickým
paralyzérem, přiloženým k jejímu pravému boku, v důsledku čehož jmenovaná
upadla na zem, načež oba obžalovaní byt opustili, a v důsledku jednání
obžalovaných K. B. a V. R. Ing. M. M. utrpěla povrchní zranění v oblasti pravé
temenní krajiny, poranění pravé strany hrudníku a podvrtnutí krční páteře,
která si vyžádala léčení a pracovní neschopnost do 11. 5. 2005.“
Takto popsané jednání obviněných K. B. a V. R. odvolací soud právně posoudil
jako trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a
poškozování cizí věci podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Obviněnému
K. B. za to uložil podle § 234 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, podle §
49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním
zbraní na dobu tří let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v
rozsudku přesně vyjmenovaných). Obviněnému V. R. uložil podle § 234 odst. 1 za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků,
jehož výkon podle § 58 odst.1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání pěti let, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák.
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské
činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu tří let a podle § 55
odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných). Oběma
těmto obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost společně a
nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. M. M. částku 14.071,- Kč.
Konečně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou A., s. r. o., s nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu ve výroku pod bodem 2/ odvolací soud obviněného J. T. podle § 226
písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován
návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1 tr.
zák., návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst.
1, 2 písm. d) tr. zák. a návod k trestnému činu porušování domovní svobody
podle § 10 odst. 1 k § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Zároveň podle § 73 odst. 1 písm.
d) tr. zák. vyslovil zabrání věci, a to jednoho kusu směnky na částku
1.000.000,- Kč na řad J. T., uložené v trezoru Okresního soudu Karviná –
pobočka Havířov.
Výrokem pod bodem 3/ odvolací soud odvolání okresního státního zástupce ve věci
obviněných K. B. a J. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala dovolání nejvyšší
státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněných K. B. a V. R. proti výrokům o
vině trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Odkázala v něm na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení dovolatelka konstatovala,
že soudem v předchozích stadiích trestního řízení učiněná skutková zjištění
nejsou v rozporu s provedenými důkazy (a tím méně v rozporu extrémním) a těmito
skutkovými zjištěními je proto vázán i dovolací soud. K trestnému činu vydírání
podle § 235 tr. zák. konkrétně uvedla, že odvolací soud učinil sice správný
závěr o tom, že trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. byl spáchán souběžně
s trestným činem loupeže podle § 234 odst. tr. zák. a nikoliv v jednočinném
souběhu s ním, ale zároveň pochybil při hodnocení okolností podmiňujících
použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. c), d) § 235 tr. zák. a ve
formulaci tzv. právní věty. Naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání
podle § 235 odst. 1 tr. zák. totiž spatřoval podle právní věty v tom, že
„jiného násilím nutili, aby něco opomenul“, bez povšimnutí však ponechal další
část skutkové věty, z níž vyplývá, že obvinění též nutili poškozenou Ing. M. M.
vystavit ve prospěch J. T. směnku na částku 1.000.000,- Kč, a že před odchodem
z bytu na zdůraznění shora uvedených požadavků použili proti poškozené
elektrický paralyzér, který je třeba považovat za zbraň ve smyslu § 89 odst. 5
tr. zák. Dovolatelka proto vyslovila názor, že skutek měl být kvalifikován jako
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (včetně
přiměřené modifikace právní věty).
K trestnému činu porušování domovní svobody nejvyšší státní zástupkyně namítla,
že zvolenou právní kvalifikaci toliko podle § 238 odst. 1 tr. zák. odvolací
soud odůvodnil tím, že oba obvinění (K. B. a V. R.) sice do bytu poškozené
vnikli neoprávněně za použití lsti, jejich další jednání uvnitř bytu jim však k
tíži přičítat nelze, neboť poškozená jim nedala najevo, že se v bytě nachází
neoprávněně a nevyzvala je k jeho opuštění. Citovaný výrok o vině tak
považovala za výrok spočívající na nesprávném právním posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznila, že oba obvinění užili proti poškozené
bezprostředně po vstupu do bytu násilí, toto násilí po celou dobu jejich pobytu
uvnitř přetrvávalo a vyvrcholilo použitím elektrického paralyzéru. Tím, že
použili bezprostředně po vstupu do bytu proti poškozené násilí, prakticky
vyloučili možnost, aby je poškozená z bytu vykázala a byli tak srozuměni s tím,
že se v bytě zdržují po celou dobu neoprávněně (v této souvislosti odkázala na
usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 382/2005). Jelikož elektrický
paralyzér je třeba z důvodu shora zmíněného považovat za zbraň, vyslovila
přesvědčení, že skutek měl být právně kvalifikován u obou obviněných jako
trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.
Posouzení skutku jako trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst.
1 písm. a), odst. 2 tr. zák. nejvyšší státní zástupkyně považovala za správné a
odpovídající zákonu. Protože shora uvedené trestné činy směřují proti různým
objektům (právu na ochranu obydlí a právu na svobodné rozhodování), není
vyloučen jejich souběh a s ohledem na různou výši jejich zákonných trestních
sazeb nepřichází v úvahu ani jejich faktická konzumpce. Dále zdůraznila, že
pokud byly v obou dovoláním namítaných případech formálně naplněny okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby, byl podstatně zvýšen i stupeň
společenské nebezpečnosti trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a použití vyšší
trestní sazby je tak odůvodněno i po stránce materiální.
Nejvyšší státní zástupkyně proto v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší
soud: 1) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výrocích o vině obviněných K. B. a V. R. trestnými činy vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr.
zák., ve výrocích o trestech a ve výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce
ve věci obviněného K. B., jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově
navazující, pokud v důsledku částečného zrušení pozbyla podkladu; 2) věc podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a
rozhodnutí. Zároveň souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v
neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i
pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřili oba obvinění K. B. a V. R.
prostřednictvím svých obhájců Mgr. I. D. a JUDr. J. M.
Obviněný K. B. poté, co stručně zrekapituloval dovolací námitky nejvyšší státní
zástupkyně, uvedl, že se s těmito námitkami neztotožňuje, neboť soud druhého
stupně se zabýval všemi dostupnými důkazy a velmi pečlivě je posoudil
jednotlivě i ve svém souhrnu a dospěl tak ke správným zjištěním o vině a
trestu. Nesouhlas vyslovil zejména s názorem dovolatelky, že soud měl vzhledem
k druhé části skutkové věty kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 2 tr. zák. Obviněný tvrdil, že se ke svému jednání zcela
doznal, pravdivě popsal průběh celé události v bytě poškozené, a zvlášť
upozornil na skutečnost, že nebyl přítomen tomu, když spoluobviněný V. R. měl
poškozenou nutit k podpisu směnky (v této souvislosti zpochybnil výpověď
poškozené). Souhlasil naopak s rozhodnutím odvolacího soudu, který aplikoval
zásadu in dubio pro reo v situaci, kdy údajně nebylo prokázáno, že by byla
poškozená nucena k podpisu směnky.
Pokud jde o další námitku nejvyšší státní zástupkyně týkající se nesprávné
právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody
podle § 238 tr. zák., obviněný i v tomto případě vyslovil názor, že odvolací
soud velmi podrobně zhodnotil všechny skutkové okolnosti a vyvodil z nich
správné právní závěry. Za odpovídající označil i výrok o trestu, který mu
odvolací soud napadeným rozsudkem uložil, neboť vyhodnocení materiální stránky
bylo ve srovnání s převažujícími polehčujícími okolnostmi správné. Použití
paralyzéru vůči poškozené považoval za zkratkovité jednání, za které se již
veřejně omluvil, zároveň podotkl, že i následky tohoto útoku na poškozenou byly
v podstatě nulové a poškozená navíc po tomto incidentu nadále pokračovala v
nekalém jednání vůči osobě J. T.
Závěrem svého vyjádření obviněný K. B. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku odvolacího soudu zamítl jako
nedůvodné, a souhlasil s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. R. ve vyjádření k podanému dovolání namítl, že nejvyšší státní
zástupkyně v něm výslovně pouze u trestného činu porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1 tr. zák. (nikoliv u trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák.) uvedla, že jde o „nesprávné právní posouzení“, přitom ale
nikde nekonkretizovala, zda jde o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Domníval se proto, že již z těchto důvodu
jde o dovolání nepřezkoumatelné.
Podle názoru obviněného nejvyšší státní zástupkyně neuvedla přiléhavé argumenty
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v
podstatě brojila pouze proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Odkázal rovněž
na zásadu proporcionality a dožadoval se přezkoumání toho, zda je vůbec nutné s
ohledem na potřebu stability pravomocných soudních rozhodnutí měnit napadená
rozhodnutí jen na základě tvrzeného porušení zákona. Případné porušení totiž
nepovažoval za natolik intenzivní, aby to odůvodnilo tak významný akt, jako je
zrušení pravomocného rozhodnutí.
Dále obviněný uvedl, že není jasné, čeho se podané dovolání domáhá, když
poukazuje na pochybení odvolacího soudu při kvalifikaci trestného činu vydírání
podle § 235 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání naznačila, že
odvolací soud měl správně věc podřadit pod ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm.
c), d) tr. zák., podle obviněného je však ze souvislostí zřejmé, že „dovolání
ze domáhá této kvalifikace proto, že ji spojuje s podpisem směnky, která je
vystavena na částku, naplňující požadavek značné škody, obžaloba i rozsudek
soudu prvního stupně však v rozporu se skutkovou větou užily v právní větě
výraz na svědkovi, korespondující kvalifikované skutkové podstatě pod písm. e)“.
Obviněný rovněž tvrdil, že podané dovolání jde nad rámec odvolání okresního
státního zástupce a pokud jde o požadavek kvalifikovat jednání podle § 235
odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jde o porušení zásady zákazu reformationis in
peius. V rozporu s touto zásadou shledal i další požadavek dovolání, a to
výtku, že odvolací soud nechal bez povšimnutí další část skutkové věty, z níž
plyne, že „obvinění též nutili poškozenou vystavit směnku …“. Odvolání
okresního státního zástupce se totiž ničeho takového nedomáhalo. Obviněný
nesouhlasil ani s argumentem nejvyšší státní zástupkyně týkajícím se použití
elektrického paralyzéru, neboť k tomuto jednání spoluobviněného K. B. došlo až
po dokonání trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák.; právní kvalifikaci
použitou odvolacím soudem proto považoval za vhodnou.
K trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. obviněný
opětovně namítl, že je nepřezkoumatelné, v čem je spatřováno porušení hmotně
právních ustanovení. Dodal, že prvotní nejasnosti do věci vnesl již okresní
státní zástupce v podané obžalobě a následně i soud prvního stupně, který v
popisu skutku jednal v rozporu s příkazem extensivní aplikace zákazu
reformationis in peius formulovaným v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
670/05. Odvolací soud svým výrokem o vině tato pochybení v podstatě napravil a
jednal tudíž v rámci citované zásady.
Obviněný V. R. v závěru svého vyjádření v podrobnostech odkázal na odůvodnění
svého odvolání a vyslovil přesvědčení, že argumenty uplatněné nejvyšší státní
zástupkyní v dovolání nemohou obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl s přihlédnutím k tomu, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §
265b tr. ř., jde o dovolání zjevně neopodstatněné a je zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, protože
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního právního významu, tedy aby dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
b), e), f) tr. ř., příp. zamítl podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byli obvinění K. B. a
V. R. uznáni vinnými a byl jim uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Pokud nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinila tak relevantně, neboť námitka
týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit
(shora zmíněné výhrady obviněného V. R., že jde o dovolání nepřezkoumatelné,
nebylo možné akceptovat).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání nejvyšší státní
zástupkyně je v uvedeném směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je,
přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen
pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
K závěru, že podané dovolání je důvodné, Nejvyšší soud dospěl na podkladě
těchto skutečností:
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve
skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky
skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech
okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu.
Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku
rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o
nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice
skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně
je významná otázka, zda skutek obviněných vykazuje vedle nezpochybňovaných
zákonných znaků trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a
porušování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. též znaky
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. (tedy
nikoliv jen podle § 235 odst. 1 tr. zák.) a trestného činu porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. (tedy nikoliv jen podle § 238 odst. 1
tr. zák.).
Obvinění K. B. a V. R. se podle zjištění soudů obou stupňů dopustili v časové
řadě jako prvního trestného činu naposledy zmíněného. Už proto se jeví vhodným
zaměřit pozornost nejprve na tento trestný čin a v obecné rovině uvést jeho
formální zákonné znaky v základní i kvalifikovaných skutkových podstatách.
Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se
dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam
neoprávněně setrvá.
Tohoto trestného činu podle odstavce 2 se dopustí pachatel, užije-li při činu
uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-
li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Konečně uvedeného trestného činu podle odstavce 3 se pachatel dopustí, jestliže
užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního
násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Z tzv. právní věty výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého
stupně se podává, že obvinění K. B. a V. R. „neoprávněně vnikli do bytu
jiného“. Odvolací soud úměrně tomu považoval za naplněné zákonné znaky
trestného činu porušování domovní svobody pouze v jeho základní skutkové
podstatě podle § 238 odst. 1 tr. zák.
Uvedená právní věta a použitá právní kvalifikace však bezezbytku neodpovídá
skutkové části výroku o vině z tohoto rozsudku. Z ní je totiž zřejmé, že i
odvolací soud (přes modifikaci skutku zjištěného soudem prvního stupně) vzal za
prokázané, že oba obvinění „… po předchozí společné domluvě zazvonili u bytu
Ing. M. M., … se představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali se
služebními průkazy …, po otevření vstupních dveří ihned vstoupili do bytu,
zkroutili jí její ruku za záda, takto ji dotlačili do obývacího pokoje, kde ji
tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před sedací soupravu a přitom
ji, za stálého přidržování, slovně nutili k tomu, aby zanechala dalšího
nepřátelského jednání vůči J. T., …, a nakonec k Ing. M. M. přistoupil K. B.,
který ke zdůraznění vážnosti situace jmenované zasadil ránu elektrickým
paralyzérem, přiloženým k jejímu pravému boku, v důsledku čehož jmenovaná
upadla na zem …“.
Při takovémto zjištění samozřejmě není pochyb o tom, že oba obvinění vnikli do
bytu poškozené neoprávněně. Pokud si ale v bytě počínali výše popsaným
způsobem, měl se odvolací soud při úvahách o právní kvalifikaci zabývat jednak
otázkou, zda obvinění takovým jednáním naplnili i druhý z alternativních
způsobů jednání, jímž lze spáchat základní skutkovou podstatu trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (tj. neoprávněné
setrvání v domě nebo v bytě jiného), a jednak otázkou, zda při takovém činu
užili proti poškozené násilí. Přitom pozitivní závěr ve druhém z uvedených
případů by odůvodňoval použití přísnější právní kvalifikace, než se v napadeném
rozsudku odvolacího soudu stalo.
Nejprve je ale třeba k prvnímu z uvedených případů připomenout, že podle
respektované judikatury (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, publikované pod č. 14/2002 Sb. rozh.
trest.) objektem trestného činu porušování domovní svobody je domovní svoboda
zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993
Sb.), který ve svém odst. 1 stanoví, že obydlí je nedotknutelné a není dovoleno
do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Chráněna je tak domovní
svoboda jak vlastníka, tak oprávněného uživatele domu nebo bytu, jímž může být
zejména jeho nájemce, a to proti komukoliv. Domovní svobodu přitom nelze chápat
jako pouhou nedotknutelnost, nenarušitelnost obydlí (domu či bytu) v jeho
hmotné podstatě, ale je třeba ji chápat šířeji, a to jako právo občana –
oprávněné osoby nebýt nikým neoprávněně rušen ve svém soukromí, jež mu
poskytuje obývaný dům nebo byt, a to včetně ochrany osobní integrity takové
osoby v tomto prostoru. Z toho vyplývá, že domovní svoboda oprávněné osoby
nepřestává být porušována pouze při uskutečňování první alternativní formy
jednání, tedy neoprávněného vniknutí do jejího domu či bytu, ale její
porušování trvá i poté, kdy se pachatel v takovém domě nebo v bytě zdržuje
proti vůli oprávněné osoby. To jinými slovy znamená, že porušování domovní
svobody oprávněné osoby nekončí v okamžiku úspěšného vniknutí pachatele do
uvedeného prostoru, ale k jejímu porušování dochází po celou dobu, kdy se v něm
pachatel neoprávněně nachází. Z toho lze dovodit závěr, že pachatel může svým
jednáním naplnit zákonný znak předmětného trestného činu i jen neoprávněným
vniknutím do domu nebo do bytu jiné osoby. Pokud se ale v tomto prostoru nadále
zdržuje proti vůli oprávněné osoby (ihned po vniknutí do něj jej dobrovolně
nebo nedobrovolně neopustí), dopouští se neoprávněného setrvání v domě nebo v
bytě a naplňuje tak i druhý z alternativních způsobů jednání, jímž lze spáchat
skutkovou podstatu tohoto trestného činu. I když v takovém případě je trestný
čin dokonán již samotným neoprávněným vniknutím do domu nebo do bytu jiného, je
páchán i nadále po celou dobu, po kterou se pachatel po vniknutí v domě nebo v
bytě bez oprávnění zdržuje, neboli zde neoprávněně setrvává. To znamená, že
takový pachatel trestný čin páchá oběma možnými způsoby, tedy ve formě
neoprávněného vniknutí i neoprávněného setrvání.
Ke druhému z uvedených případů je zapotřebí uvést, že pojem násilí v zákoně
definován není [ustanovení § 89 odst. 6 tr. zák. není výkladem tohoto pojmu,
vztahuje se však (jen) na situace, kdy násilí je prostředkem k dosažení
nějakého cíle (např. zmocnit se cizí věci u trestného činu loupeže)]. Při jeho
výkladu je třeba vždy vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí užito. V
právní teorii se rozlišuje násilí ve formě vis absoluta (tj. násilí, které
zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti, kdy složka vůle u oběti zcela
chybí) a vis compulsiva (tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli
oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila
nátlaku). V obou případech však pachatel používá fyzické síly k překonání nebo
zamezení odporu (ať už kladeného nebo jen očekávaného). Násilí zpravidla
směřuje proti osobě, může ale směřovat i proti věci.
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ je evidentní, že
odvolací soud (i při modifikaci skutkových zjištění způsobem shora uvedeným) se
měl možností použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování
domovní svobody podle odstavce 2 § 238 tr. zák. zcela reálně zabývat. Pokud tak
v odůvodnění svého rozhodnutí činil (srov. stranu 12), Nejvyšší soud nemohl
správnosti jeho úvah přisvědčit, neboť jsou jednak rozporuplné a jednak
nesprávné.
Rozporuplnost úvah odvolacího soudu je třeba spatřovat v tom, že na jedné
straně uzavřel, že „… výsledky dokazování … nevedou k jednoznačnému závěru o
tom, že by obžalovaní užili vůči poškozené násilí …, natož zbraně, v
souvislosti se samotným vniknutím do bytu poškozené nebo s neoprávněným
setrváním na tomto místě“, a proto „… nebylo jejich jednání právně
kvalifikováno podle § 238 odst. 2, 3 tr. zák.“, aby na druhé straně dovodil, že
„… fyzického násilí vůči poškozené se však obžalovaní ve spolupachatelství
nepochybně dopustili …“, byť to dal do souvislosti „… s požadavkem, aby se
poškozená zdržela určitého jednání ve vztahu k obžalovanému J. T. …“, tedy jako
násilí u trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
Nesprávnost úvah odvolacího soudu (srov. stranu 13 jeho rozsudku) pak spočívá
jednak v tom, že neshledal „… naplněné objektivní znaky trestného činu
porušování domovní svobody, který by spočíval v neoprávněném setrvání, jak to
má na mysli ust. § 238 odst. 1 tr. zák.“, jednak v obavě, že „… by zvláště u
právní kvalifikace trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 tr.
zák. vedlo k přičítání téhož protiprávního jednání dvakrát“.
S odkazem na citované stanovisko bylo již shora vyloženo, že porušování domovní
svobody oprávněné osoby nekončí v okamžiku úspěšného vniknutí pachatele do domu
nebo bytu poškozeného, ale k jejímu porušování dochází po celou dobu, kdy se v
něm pachatel neoprávněně nachází. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu porušování domovní svobody také není podmínkou, aby napadený
poškozený kladl odpor, případně aby dal pachateli slovně nebo alespoň
konkludentně najevo, že s jeho dalším setrváním v domě či bytě nesouhlasí. V
daném případě nelze poškozené vytýkat, že takový projev neučinila, zvláště když
si byla vědoma početní a fyzické převahy dvou útočníků a z obavy před dalším
násilím odpor nekladla a plně se podrobila jejich požadavkům. To přece
neznamená, že by s jejich setrváním ve svém bytě souhlasila.
Stále s odkazem na citované stanovisko je dále třeba uvést, že použití
přísnější právní kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody v zásadě
nebrání, že ke stejné okolnosti (spočívající např. v pohrůžce bezprostředního
násilí realizované použitím zbraně) je přihlíženo rovněž u některého ze
sbíhajících se trestných činů (např. u trestného činu loupeže podle § 234 tr.
zák.). Zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu § 31 odst. 3
tr. zák. se totiž může uplatnit pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož
trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto
u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu (srov.
přiměřeně č. 3/1976-I Sb. rozh. trest.).
Je tak zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přinejmenším
stran použité právní kvalifikace jen jako trestného činu porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. je nesprávný a nezákonný. Odvolací soud (i
při modifikaci skutku zjištěného soudem prvního stupně) měl již v tzv. právní
větě vyjádřit jednak to, že oba obvinění tento trestný čin spáchali v jeho
základní skutkové podstatě oběma možnými způsoby, tedy ve formě neoprávněného
vniknutí i neoprávněného setrvání, a jednak to, že při takovém činu užili
násilí, tedy jej spáchali v kvalifikované skutkové podstatě přinejmenším podle
odst. 2 § 238 tr. zák.
Jestliže Nejvyšší soud už z těchto důvodů musel přisvědčit podanému dovolání a
shledal zákonné podmínky pro zrušení napadeného rozsudku, musí současně uvést,
že soud druhého stupně se dopustil v průběhu odvolacího řízení i závažného
procesního pochybení, v důsledku něhož se odchýlil od skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně.
Zásadně platí, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními
rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet skutkový stav věci a
nahrazovat tak hlavní líčení.
Právní úprava vztahující se k rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v
jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu
prvního stupně. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může rozhodnout sám rozsudkem ve
věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů
provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení buď provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné
důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly
provedeny v hlavním líčení.
Z této úpravy je třeba dovozovat, že odvolací soud nemůže sám rozhodnout
rozsudkem, jestliže neprovedl žádné důkazy a měnil by skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně jen na tom základě, že by jinak hodnotil důkazy provedené
v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by odvolací soud chtěl tyto
důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit
skutkový stav, musel by rozhodující důkazy provést znovu. Pro případ změny nebo
doplnění skutkových zjištění odvolací soud totiž může přihlížet jen k důkazům,
které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich
hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v
hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů tak, jak to provedl
soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které provedl sám. I když jsou
tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného
rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího
soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení
důkazů soudu prvního stupně v hlavním líčení (srov. Šámal P., Púry F., Rizman
S.: Trestní řád. Komentář., II. díl., 6. doplněné a přepracované vydání. Praha:
C. H. Beck, 2004, s. 1958; přiměřeně i rozhodnutí publikovaná např. pod č.
20/1997, 57/1984, 2/2003 Sb. rozh. trest.).
V těchto souvislostech je rovněž vhodné připomenout ustálenou judikaturu
Ústavního soudu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, o níž se jedná tehdy,
jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu podle Ústavního
soudu i tehdy, „… kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem
prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo
doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových
zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním
provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění
vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli
způsobem umožnil obviněnému se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci,
odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny“ (k tomu srov. například nález
sp. zn. IV. ÚS 544/98, I. ÚS 113/02 aj.).
Ze spisového materiálu v projednávané věci však nevyplývá, že by soud druhého
stupně v rámci odvolacího řízení významnějším způsobem doplnil dokazování. Z
protokolů o veřejných zasedáních před ním provedených je zřejmé, že při prvém z
nich dne 7. 12. 2006 pouze znovu vyslechl spoluobviněného J. T. a při
následujícím veřejném zasedání dne 12. 12. 2006 doplnil dokazování jen písemným
podáním označeným jako „žaloba na ochranu proti jednání nekalé soutěže s
nárokem na přiznání přiměřeného zadostiučinění“ předloženým ze strany
„obhajoby“. Žádné další důkazy ve věci již neprovedl, přesto skutkový stav, jak
byl zjištěn soudem prvního stupně, ve svém rozsudku nepřípustně zásadně změnil
a úměrně tomu podstatným způsobem změnil i právní kvalifikaci jednání obou
obviněných.
Popsaným postupem se odvolací soud dopustil pochybení, které Nejvyšší soud při
rozhodování o podaném dovolání nemohl přehlédnout a které musí být v dalším
řízení odstraněno. Při jeho odstraňování odvolací soud jistě nepomine
ustanovení § 263 odst. 6 věty první tr. ř. a pečlivě uváží, zda lze pro
rozhodnutí o podaných odvoláních (tedy i o odvolání státního zástupce) provést
potřebné důkazy ve veřejném zasedání, aniž by to neznamenalo nahrazovat činnost
soudu prvního stupně.
Pokud by ovšem odvolací soud dokazování sám dále nedoplňoval a pokud by
neshledal ani důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí (srov. § 258, § 259 odst. 1 tr.
ř.), musel by vycházet ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního
stupně. V tom případě je třeba mu připomenout, že skutková část výroku o vině
odsuzujícího rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí jeho
odůvodnění původně obsahovala (ve vztahu k obviněným K. B. a V. R.) i taková
významná skutková zjištění, podle nichž „… oba obvinění po předchozí domluvě
společně zazvonili v předmětný den u bytu poškozené …, poté, co se jí
představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali se služebními průkazy …,
ihned vstoupili do bytu, zkroutili jí její ruku za záda, takto ji dotlačili do
obývacího pokoje, kde ji tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před
sedací soupravu, přiložili jí zezadu k hlavě nezjištěnou krátkou střelnou
zbraň, V. R. jí ukázal injekční stříkačku s jehlou chráněnou krytem obsahující
neznámou hnědou tekutinu, o které prohlásil, že je to virus žloutenky …,
přičemž zatímco obviněný K. B. prohledával byt, V. R. po zopakování hrozby
použití střelné zbraně … požadoval po poškozené podepsání směnky svým jménem ve
prospěch J. T. na částku ve výši 1.000.000,- Kč, když se toto poškozené
opakovaně nedařilo, odjistil V. R. předmětnou zbraň a se slovy: „tak to už je
naposled“ ji přiměl k řádnému vyplnění směnky, na to jí sdělili, že pokud věc
oznámí policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí
příčinu její smrti, pro umocnění hrozeb k ní přistoupil K. B., který jí se
slovy: “to máte pro výstrahu!“ zasadil ránu elektrickým paralyzérem, v důsledku
čehož poškozená upadla na zem do krátkého bezvědomí …“.
Takto zjištěnému skutkovému stavu věci by odpovídala právní kvalifikace jednání
obou obviněných jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 3 tr. zák., neboť obvinění vnikli do bytu poškozené neoprávněně
(využili vůči ní lsti, když se prokázali služebními odznaky Policie ČR), na to
vůči ní použili násilí a skutek spáchali se zbraní, když jí přiložili zezadu k
hlavě nezjištěnou krátkou střelnou zbraň. Jelikož naplnění zákonného znaku
násilí byla věnována pozornost již shora, je třeba ještě zaměřit pozornost na
výklad pojmu se zbraní.
Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní jestliže pachatel
nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání
nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu
rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního řádu nevyplývá něco jiného,
cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Za zbraň je v právní teorii i soudní praxi považována nejen zbraň v technickém
slova smyslu, ale jakýkoliv předmět způsobilý přivodit zranění. O zbraň se
jedná podle judikatury i tehdy, použije-li pachatel při útoku na poškozeného
elektrický proud (srov. rozhodnutí 8 To 29/1994 publikované v časopise Soudní
rozhledy pod č. 51/95). Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení
odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na
psychiku poškozeného, tj. k hrozbě. Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy,
když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za
tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby skutečně použil.
I kdyby odvolací soud chtěl odhlédnout od tvrzení poškozené týkající se použití
injekční stříkačky, která nebyla nalezena, příp. i od další sporné události,
zda obviněný V. R. použil vůči poškozené pistoli, anebo ji měl po celou dobu
incidentu pouze v pouzdře u pasu, pak nelze opominout užití elektrického
paralyzéru. Použití této zbraně (o zbraň se zde bezesporu jedná) ze strany
obviněného K. B. bylo totiž naprosto objektivně zjištěno výpověďmi obou
obviněných, kteří se doznali k tomu, že u sebe paralyzér v předmětný den měli a
že K. B. jej vůči poškozené při odchodu z bytu použil. Navíc byl vypracován
znalecký posudek MUDr. M. D., který konstatoval, že poškozená toho dne utrpěla
vícečetná poranění, a to povrchní poranění v oblasti pravé temenní krajiny a
pravé strany hrudníku a dále poranění krční páteře; přitom poranění hrudníku
nebylo zcela jednoznačně specifikováno, byl uveden nález dvou bodových
eflorescencí vzdálených dva cm od sebe. Podle vyjádření znalce mohla v daném
případě poranění vzniknout v důsledku zasažení elektrickým výbojem. Za situace,
kdy obvinění působili na poškozenou násilím po celou dobu neoprávněného
setrvání v bytě a před odchodem ještě navíc užili ke zdůraznění svých hrozeb
zbraně (přinejmenším elektrického paralyzéru), došlo k podstatnému zvýšení
stupně nebezpečnosti jednání pro společnost, právní kvalifikace podle přísnější
skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst.
1, odst. 3 tr. zák. by tak byla zcela na místě.
S touto právní kvalifikací bezprostředně souvisí další v dovolání nejvyšší
státní zástupkyně namítaná právní kvalifikace jednání obou obviněných jako
trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Zatímco soud prvého stupně
zjištěné jednání obviněných kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák., odvolací soud zvolil mírnější právní
kvalifikaci jen podle § 235 odst. 1 tr. zák., což odůvodnil tím, že prý nebylo
prokázáno ani to, že by obvinění na podporu svých výhrůžek použili jakékoliv
zbraně, a ani to, že by k něčemu nutili poškozenou jakožto osobu v postavení
svědka.
Nejvyšší soud správnosti ani těchto úvah odvolacího soudu nemohl přisvědčit. K
tomu je ale zapotřebí nejprve uvést, že právnímu posouzení jednání obviněných
jako souběhu obou shora uvedených trestných činů (a navíc i trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.) nic nebránilo, neboť obvinění podle
zjištění soudů obou stupňů sledovali dva, resp. tři cíle, které spolu sice
souvisely, ale nikterak se nepřekrývaly (porušováním domovní svobody
neoprávněně vnikali do bytu poškozené, vydíráním ji nutili k podpisu směnky a
loupeží se zmocňovali jejích věcí).
V obecné rovině je rovněž třeba uvést, že trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. se dopustí
ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí,
aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin se zbraní [písm. c)]
nebo způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu [písm.
d)].
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že
obvinění K. B. a V. R. jednáním jiného nutili, aby něco opomenul, odvolací soud
tak považoval za naplněné pouze zákonné znaky trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák.
Ani s touto právní kvalifikací odvolacího soudu Nejvyšší soud nemohl souhlasit,
neboť neodpovídá zjištěnému skutkovému ději. Již shora bylo vyloženo, že
obvinění se dopustili trestných činů se zbraní, a proto přichází reálně do
úvahy právní kvalifikace jejich jednání i podle odst. 2 písm. c) § 235 tr. zák.
Na odvolacím soudu pak bude, aby znovu pečlivě vážil naplnění dalšího
kvalifikačního znaku, totiž že čin byl spáchán na svědkovi v souvislosti s
výkonem jeho povinnosti. Za svědka podle citovaného ustanovení je přitom třeba
považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala okolnosti,
které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení,
přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného
plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Pojem v souvislosti je
pojem širší než pojem pro výkon, k jeho naplnění postačí jakákoli, byť
vzdálená, souvislost. Při takovém výkladu zákonných pojmů by skutkovému
zjištění soudu prvního stupně proto odpovídala právní kvalifikace jednání obou
obviněných i podle odst. 2 písm. e) § 235 tr. zák.
Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýkal
mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupkyně. Proto z jejího podnětu
zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 12. 2006, sp. zn. 5 To 735/2006, a to v celé části týkající se obviněných
K. B. a V. R. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Po zrušení uvedené části napadeného rozsudku se trestní věc dostala do
procesního stadia řízení před soudem druhého stupně, kdy ve vztahu k obviněným
K. B. a V. R. existuje nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Karviné –
pobočka v Havířově – ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 105 T 19/2006, proti kterému
podali oba tito obvinění, státní zástupce (ten v jejich neprospěch) a poškozená
Ing. M. M. odvolání. Úkolem Krajského soudu v Ostravě bude, a to při dodržení
všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věcí se znovu a daleko
důkladněji, než se v předchozím řízení stalo, zabývat a posléze učinit o
podaných odvoláních zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto
usnesení.
Krajský soud v Ostravě se bude muset zevrubně zabývat z hledisek naznačených
shora jak otázkou naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty (základní a
zejména kvalifikované) toho kterého ze shora vyjmenovaných trestných činů, tak
otázkou naplnění jejich materiální stránky (společenské nebezpečnosti), to
právě i s ohledem na možnou kvalifikovanou skutkovou podstatu konkrétního
trestného činu a s tím související použití vyšší trestní sazby, která by měla
odpovídat závěru, že zjištěná trestná činnost je u obou obviněných již takového
charakteru a závažnosti, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost i
z hledisek uvedených v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a