8 Tdo 484/2024

8 Tdo 484/2024-1560

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovoláních obviněných 1) J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, 2) J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a 3) P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 2 To 82/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a P. H. odmítají.

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného J. L. zamítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 47 T 1/2023, byli shledáni vinnými: obviněný J. P. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad II. a IV.), přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea l tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad II.), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad IV.), zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ad III), zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad II. a III.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad V.), obviněný J. L. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad I. a II.), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr.

zákoníku, dílem pod body I. 1), 4) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad I.), přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku, dílem pod body I. 1), 4), II. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad I. a II.), zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ad III.), zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku (ad II. a III.) a obviněný P. H. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea l tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad II.), zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ad III.) a zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku (ad II. a III.).

2. Za uvedené trestné činy byli obvinění J. P. a J. L. podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný P. H. byl za jednání ad II. a III. a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 51 T 64/2023, který mu byl doručen dne 6. 6. 2023, odsouzen podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 51 T 64/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. M. a M. K. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. L. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému K. K., nar. XY, částku 106 500 Kč, z toho co do částky 40 000 Kč společně a nerozdílně s obviněnou M. K., a obviněným J. P. a J. M. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému P. S., nar. XY, částku 140 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. K. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění, tj. J. P., J. L., P. H., J. M. a M. K., a to do všech výroků napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 2 To 82/2023, podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl.

4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označené trestné činnosti dopustili tím, že:

I. obviněný J. L. společně ad 4) s obviněnou M. K.

v období od dubna 2022 do poloviny května 2022 opakovaně obviněný J. L. docházel k poškozenému K. K., nar. XY do místa jeho bydliště v Praze XY, XY, a pod různými smyšlenkami dosahoval výplaty peněz, konkrétně

1) v přesně nezjištěný den počátkem dubna 2022 v době kolem 17. hodiny v Praze XY, ul. XY, v místě bydliště poškozeného K. K. obviněný J. L. společně s dosud neztotožněným spolupachatelem zaklepali na vstupní dveře bytu poškozeného, poté, co poškozený K. K. otevřel, se představili jako policisté z protidrogového oddělení a ukázali policejní odznaky kriminální policie, přičemž obviněný J. L. se konkrétně představil jako kpt. P. B., současně oba vstoupili do bytu a obviněný J. L. předložil poškozenému listinu, mající představovat příkaz k domovní prohlídce, a sdělil mu, že jdou u něj udělat domovní prohlídku, následně obviněný J. L. nařídil poškozenému K. K., aby na stůl v kuchyni vyložil všechny drogy, co má, když mu poškozený K. K. sdělil, že žádné drogy nemá, tak mu obviněný J. L. začal prohledávat celý byt s tím, že u něj provádí domovní prohlídku, zatímco neztotožněný spolupachatel zastoupil vchodové dveře bytu, při tom zároveň poškozenému opakovali, že se měl dopustit blíže nespecifikovaných trestných deliktů, souvisejících s dětskou pornografií a drogami, poškozený K. K. v domnění, že se jedná o policisty, a pod vlivem jejich jednání předložil obviněnému J. L. jeden pytlík pervitinu, který zakoupil za 500 Kč a měl jej v té době při sobě, obviněný J. L. poškozenému K. K. řekl, že když jim dá nějaké peníze, tak ten pervitin nebudou řešit, poškozený proto předal obviněnému J. L. částku ve výši 11 500 Kč, kterou měl v hotovosti v bytě, poté obviněný s uvedenou neztotožněnou osobou z bytu odešel s tím, že poškozený bude mít na rok pokoj,

2) přibližně po dvou dnech po jednání ad 1), nejpozději však 9. 4. 2022 v přesně nezjištěné době v Praze XY, XY, přišel obviněný J. L., vystupující jako kapitán B., k bytu poškozeného K. K., na chodbě před bytem mu oznámil, že je v domě s dalšími policisty na základě telefonického oznámení, že je v domě nepořádek a hluk, který způsobil poškozený K. K., následně po něm požadoval úplatek za to, že tento domnělý incident nebudou řešit, poškozený K. K. mu na to sdělil, že má u sebe jenom 3 000 Kč, a tuto finanční hotovost mu předal, obviněný J. L. mu na to sdělil, že je to málo, a proto společně odešli k bankomatu ČSOB, nacházejícího se na adrese XY, Praha XY, kde poškozený vybral 20 000 Kč a předal je obviněnému,

3) v přesně nezjištěné dny měsíce dubna 2022 opakovaně obviněný J. L. docházel k poškozenému K. K. do místa jeho bydliště v Praze XY, XY, a pod nátlakem s tím, že pokud mu nezaplatí, tak nebude moci zabránit příslušníkům policie, s nimiž spolupracuje, aby u něj vykonávali prohlídky, ho nutil, aby opakovaně vybíral a předával mu finanční prostředky, které vybral z bankomatu ČSOB, nacházejícího se na adrese XY, Praha XY, v jeho přítomnosti ve dnech 10. 4. 2022 ve výši 20 000 Kč a 14. 4. 2022 ve výši 12 000 Kč, a tuto finanční hotovost mu následně předal, takto mu předal nejméně 32 000 Kč,

4) v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2022 nejpozději však 12. 5. 2022, když v předešlé době mu obviněný v bytě zanechal dva pytlíky po 15 g krystalické látky s tím, že za ně žádal za každý 15 000 Kč, v Praze XY, XY, v místě bydliště poškozeného K. K. se k bytu poškozeného dostavil obviněný J. L. po předchozí domluvě společně s obviněnou M. K., kterou mu představil jako příslušníka policie v hodnosti nadporučíka, která přebírá šetření jeho drogové trestné činnosti, a za tvrzení řešení jeho údajných sexuálních a drogových deliktů mu prohledali byt s tím, že se jedná o domovní prohlídku, přičemž posbírali dvě igelitové tašky věcí z domácnosti poškozeného, následně obviněný a poškozený společně z bytu odešli k bankomatu ČSOB, nacházejícího se na adrese XY, Praha XY, kde poškozený vybral 40 000 Kč a předal je obviněnému, po návratu do bytu poškozeného obviněná M. K. chtěla tašky s věcmi poškozeného odnést, čemuž se poškozený K. K. bránil, když na pokyn obviněného J. L. tašky v bytě zanechala,

takto poškozený K. K. předal obviněnému finanční hotovost nejméně ve výši 106 500 Kč,

II. obviněný J. L., obviněný J. P. a obviněný P. H.

v přesně nezjištěné době v červenci roku 2022 v Praze XY, XY, v baru XY, se obviněný J. L. sešel s obviněným P. H. a následně i obviněným J. P., když jim sdělil, že zná K. K., který je majetný a ve svém bytě v Praze XY, ul. XY, má uloženy peníze a cennosti, přičemž vymyslel a zorganizoval plán, jenž spočíval v tom, že se budou vydávat za policisty, vylákají poškozeného K. K. před budovu XY, XY, Praha XY, pod záminkou, že musí administrativně uzavřít staré spisy, ve kterých má figurovat jako podezřelý z mravnostních a drogových deliktů, následně ho odvezou před jeho bydliště, kde budou fingovat jeho zadržení, zmocní se jeho věcí, které bude mít při sobě, mimo jiné klíčů od bytu, za jejichž užití následně do jeho bytu vniknou a odcizí zde finanční hotovost a drogy,

následně se dne 25. 7. 2022 společně s dalším neustanoveným mužem, který však v průběhu doby místo opustil, přesunuli vozidlem ŠKODA OCTAVIA, RZ XY, jež řídil a v té době užíval obviněný J. P., aby realizovali dohodnutý plán, poblíž budovy XY v Prahu XY – XY, kde jim obviněný J. L. rozdělil úlohy, přičemž obvinění J. P. a P. H. se budou vydávat za policisty, získají a následně předají obviněnému J. L. klíče od bytu poškozeného K. K., za jejich užití obviněný J. L. vnikne do jeho bytu a zmocní se peněz a zpeněžitelných věcí,

následně uvedeného dne v době od 17:23 hodin do 17:33 hodin obviněný J. P. a obviněný P. H. za součinnosti obviněného J. L. telefonicky kontaktovali z mobilního telefonu s předplacenou SIM kartou účastnického telefonního čísla +XY poškozeného K. K. na jeho mobilním čísle +XY, volající se poškozenému K. K. představil jako příslušník kriminální policie a vyšetřování, poručík B., přičemž si s ním domluvili schůzku téhož dne ve večerních hodinách před budovou XY, XY, Praha XY, s tím, že musí administrativně uzavřít staré spisy, ve kterých má poškozený figurovat, následně poškozený K.

K. téhož dne v přesně nezjištěné době kolem 20:15 hodin přišel v doprovodu svého známého P. B., nar. XY, před budovu XY XY, XY, kde již na ně čekal obviněný J. P., který, předstíraje svoji příslušnost k policii, vyšel z hlavního vchodu policejního ředitelství, sešel po schodech k nim, následně se představil jako policista – poručík B. a v rychlosti jim ukázal policejní průkaz, poté jim řekl, že přišli pozdě, že služebna je již zavřená a že to vyřeší v autě, načež je odvedl do osobního vozidla značky Škoda OCTAVIA RZ XY šedé barvy, zaparkovaného na parkovišti poblíž křižovatky ulic XY x XY, usadil se na místo řidiče, na místo spolujezdce se pak posadil obviněný P.

H., který se představil rovněž jako příslušník kriminální police a vyšetřování s hodností kapitána a ukázal jim policejní průkaz, poškozený K. K. a P. B. se posadili na zadní sedadla a následně se vozidlem vydali k místu bydliště poškozeného směrem do ulice XY, Praha XY, během této jízdy obviněný J. L. opakovaně telefonoval obviněným J. P. a P. H., naléhal na ně, aby vzali poškozenému K. K. jeho klíče a platební kartu, a že se musí zbavit jeho kamaráda pod záminkou, že se v případu objevily nové skutečnosti a K.

K. bude zadržen, tudíž nemůže mít doprovod, v návaznosti na to pak během jízdy obvinění J. P. a P. H. tvrdili, že poškozený K. K. má na svědomí sexuální delikty, konkrétně sex s nezletilými, distribuci drog, že měl se S. „prznit nezletilé chlapce“, že se jedná o staré spisy a jejich nadřízení na ně tlačí, aby je uzavřeli, obviněný J. P. pak poškozenému K. K. řekl, že dnes není problém zavřít i starého člověka, že toho má na svědomí více než dost, a následně se ho dotázal, kolik je schopný zaplatit, aby se ty případy uzavřely v jeho prospěch, na což reagoval P.

B. tím, že začal poškozeného K. K. slovně bránit s tím, že se takto chovat nemohou, na to obviněný P. H. zareagoval tak, že mu nařídil, aby z auta vystoupil, tento tak učinil a čekal na poškozeného K. K. u nedaleké prodejny vín XY, po chvíli vystoupil z vozidla obviněný J. P., přistoupil k P. B. a začal se ho vyptávat, kolik má poškozený K. K. u sebe a v bytě peněž nebo cenností, zda tam s ním ještě někdo bydlí, zda má klíče od bytu a naznačoval, že by tam mohla proběhnout domovní prohlídka, P. B.

odmítl na tyto otázky odpovědět, načež obviněný J. P. nasedl opět do vozidla a s obviněným P. H. a poškozeným K. K., jemuž znemožnili vystoupit z vozu, odjeli před budovu XY v ulici XY, kde u sloupu veřejného osvětlení č. XY obvinění J. P. a P. H.

na poškozeného začali činit verbální nátlak, hrozili mu vězením a požadovali po něm peníze za to, že jeho kauzy smetou ze stolu, když jim zaplatí, a že vědí, že má peníze, a dále se ho vyptávali, kolik má u sebe peněz, kolik má peněz v bytě, kolik jich má na platební kartě a kolik z ní může jednorázově vybrat, dále hrozili, že ho spoutají a požadovali po něm, aby spolupracoval a aby jim vydal všechny věci, co má u sebe, a aby je vložil do plastové misky, kterou před něj dali, což on odmítl,

III. obviněný J. L., obviněný J. P. a obviněný P. H.

obvinění J. P. a P. H. dne 25. 7. 2022 kolem 22.10 hodin vyjeli z místa před budovu XY v ulici XY, Praha XY, od sloupu veřejného osvětlení č. XY směrem na XY, během cesty poškozenému K. K. obviněný P. H. předal mobilní telefon, kde se poškozenému K. K. v telefonu ozval obviněný J. L., který se v předchozí době vůči němu vydával za policistu či jeho spolupracovníka a u poškozeného K. K. fingoval provádění "domovních prohlídek", a do telefonu mu řekl, aby s muži spolupracoval, že o všem ví a že vše bude v pořádku, přičemž spoluobviněným opakovaně telefonoval a psal SMS s tím, aby přitvrdili a vydání věcí od poškozeného dosáhli, následně obvinění J. P. a P. H. odvezli poškozeného K. K. na parkoviště nacházející se naproti ulici XY XY, v Praze XY, během toho jim opět opakovaně telefonoval obviněný J. L. a naléhal na ně, aby poškozenému K. K. vzali klíče a platební kartu, poté co zde obvinění J. P. a P. H. zastavili, neboť ve voze došly pohonné hmoty, tak na poškozeného naléhali, aby jim dal peníze na nákup pohonných hmot nebo vydal platební kartu, což poškozený odmítl, na to mu obviněný J. P. sdělil, že pokud jim nezaplatí, že může skončit ve Vltavě, kam ho shodí ze Železničního mostu, a znovu po něm požadoval vydání platební karty a sdělení PIN, když poškozený znovu odmítl, vystoupil obviněný J. P. z vozu z místa řidiče, otevřel levé zadní dveře vozidla, uchopil příruční tašku poškozeného, kterou měl zavěšenu za popruh křížem přes tělo a svíral ji na hrudníku oběma rukama, když v ní měl uloženu peněženku, finanční hotovost ve výši nejméně 500 Kč, občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny a platební kartu č. XY vydanou ČSOB na své jméno, přičemž trhnutím mu ji strhnul z těla, s taškou se vrátil k místu řidiče, na jehož sedadlo tašku položil a společně s obviněným P. H. tašku prohledali, z peněženky vyndal platební kartu poškozeného a žádal znovu sdělení PIN, když poškozený odmítl, vrátil se k místu, kde ve vozidle poškozený seděl, oběma rukama jej uchopil za krk, který mu tiskl, až poškozený nemohl dýchat, následně obviněný J. P. vzal kanystr a odešel z místa s tím, že jde pro benzín, obviněný P. H. si přesedl na zadní sedadlo k poškozenému K. K. a začal ho přesvědčovat, aby jim zaplatil, aby vybral použitím platební karty 20 000 Kč před půlnocí a 20 000 Kč po půlnoci, jinak až se vrátí obviněný J. P. ještě s další osobou, že s ním nebudou jednat „v rukavičkách“, načež poškozený otevřel dveře vozidla a chtěl vystoupit, čemuž se obviněný P. H. snažil fyzicky zabránit, načež jej poškozený udeřil ruční baterkou do hlavy a z místa utekl,

IV. obviněný J. P. a obviněný J. M.

dne 8. 8. 2022 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v Praze XY, XY, společně vnikli do rodinného domu majitele – poškozeného P. S., nar. XY, tak, že ze zahrady, kam se dostali po překonání nízké, zamčené branky, vstoupili otevřeným francouzským oknem do haly v přízemí, kde se právě nacházel poškozený P. S., načež ho obviněný J. P. oslovil s tím, že spolu mají nějaké nevyřízené účty, když poškozený odvětil, že neví, o co jde, že mu nic nedluží, na to obviněný J. P. řekl, že mu dluží za to, že měl v minulosti vypovídat jako svědek v jeho prospěch, na to poškozený reagoval s tím, že mu žádné peníze nedluží, přičemž obviněný J. M., který spoluobviněného doprovázel z důvodu zvýšení tlaku na poškozeného, se dotázal obviněného J. P., kolik mu poškozený dluží, na což mu odpověděl, že 140 000 Kč, poté se obviněný J. M. začal přehrabovat v černé sportovní tašce, kterou měl v té době u sebe, předklonil se a z tašky vytáhl kotouč lepící pásky tak, aby ji poškozený P. S. viděl, přičemž poškozený ze strachu a z obav z dalšího jednání obviněných řekl, že tolik peněz u sebe nemá, že si musí vzít platební karty a vybrat z bankomatu, následně se pak poškozený vydal v doprovodu obviněných do patra domu, kde si vzal svoji příruční koženou tašku, kde měl uloženu peněženku s platebními kartami, poté všichni nastoupili do vozidla poškozeného, které řídil, a odjeli k bankomatu Komerční banky v Praze XY, ul. XY, kde poškozený prostřednictvím platební karty Air bank vybral hotovost ve výši 50 000 Kč a prostřednictvím platební karty Komerční banky dalších 50 000 Kč, když ve vozidle obviněným tyto finanční prostředky v celkové výši 100 000 Kč předal a sdělil jim, že z karet již další hotovost vybrat nemůže, proto se všichni opět vozidlem vydali zpět do místa bydliště poškozeného, tam ho oba následovali do domu, kde si poškozený vzal ze své šatny z příručního trezoru peněženku se třemi platebními kartami, následně oba obvinění odjeli s poškozeným opět k bankomatu Komerční banky na stejné adrese, kde následně poškozený vybral ze své platební karty Unicredit bank hotovost ve výši 40 000 Kč a tuto částku předal u bankomatu obviněnému J. M., všichni odjeli zpět do místa bydliště poškozeného P. S. a oba obvinění odešli se získanou hotovostí v celkové výši 140 000 Kč z místa pryč,

V. obviněný J. P.

dne 25. 7. 2022 nejméně v době od 20:00 hodin do 0:00 hodin v Praze XY na trase od budovy XY, XY, dále ulicí XY, ulicí XY a ulicí XY v Praze XY řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda OCTAVIA RZ XY šedé barvy, ačkoli věděl, že rozhodnutím Městského úřadu Příbram vydaným pod č. j. MeUPB 82792/2021/Nep ze dne 13. 9. 2021 mu byl uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 10. 2021, dále rozhodnutím Magistrátu hlavního města Praha vydaným pod č. j MHMP 105930/2022/Sop ze dne 20. 1. 2022 mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 14 měsíců, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 2. 2022, s tím, že uvedená rozhodnutí byla jmenovanému doručena fikcí, avšak obviněný se o uloženém zákazu řízení motorových vozidel dozvěděl nejméně prostřednictvím policejního orgánu OŘ Praha II, Místní oddělení Barrandov dne 7. 1. 2022 v rámci úkonů jiného trestního řízení.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 2 To 82/2023, podali obvinění J. P., J. L. a P. H. prostřednictvím obhájců dovolání.

6. Obviněný J. P. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí obsahuje skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.

7. Ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů je podle názoru dovolatele hodnocení skutku po bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl spatřován zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to vůči bývalému partnerovi P. S. Uvedl, že údajné překonání nízké, zamčené branky nebylo při dokazování ničím podloženo, naopak z provedeného dokazování je zjevné, že klíči k ní obviněný stále disponoval. Vůle poškozeného, aby jeho dům opustil, nebyla v průběhu skutku nijak projevena, neboť poškozený obviněné k odchodu nevyzval, naopak s nimi dobrovolně dům opakovaně opustil za pomoci vlastního vozidla, aby uhradil vzájemné pohledávky a rovněž splnil slib opravit obviněnému vozidlo, jak sám potvrdil v následných výpovědích. Obviněný proto nejednal v úmyslu narušovat domovní svobodu poškozeného, ale přišel za svým bývalým partnerem po předchozím ohlášení na návštěvu. Pokud soudy poukazovaly na rozpory ve výpovědích obviněných J. P. a J. M. ohledně skutečnosti, jak rozměrná byla taška, kterou u sebe měl obviněný J. M., pak tento rozpor je jednoduše vysvětlitelný tím, že oba obvinění tašku vnímali pouze okrajově, neboť při předmětném jednání nebyla podstatná. Poukázal také na to, že poškozený je osobou se závažnými psychickými problémy (byl opakovaně hospitalizován a dlouhodobě užívá medikaci). Pociťoval-li jednání s obviněnými jako příkoří, toto jim nesdělil a oni neměli možnost seznat, že je situace z jeho strany vnímána jako útok. Možné pochybnosti ohledně následné změny nahlížení poškozeného na proběhlé jednání jsou patrné i z kontextu celé události, zejména z toho, že poškozený záležitost nahlásil až se značným časovým odstupem. V této návaznosti dovolatel zdůraznil, že soudy zamítly návrh na provedení důkazu zprávou ošetřujícího lékaře poškozeného, kterou by bylo postaveno na jisto, jakou duševní poruchou poškozený trpí, jaké jsou její projevy a následky, tedy nebyl proveden navrhovaný podstatný důkaz.

8. Ve vztahu ke skutkům pod body II. a III. dovolatel rozporoval užití násilí vůči poškozenému K. K., když poté, co došlo vozidlu palivo, poškozený kartu po žádosti obviněného vydal dobrovolně, aniž by na něj vyvíjel nátlak. V této souvislosti navrhoval provedení výslechu obsluhy restaurace, která se od předmětného místa činu nachází v bezprostřední blízkosti a nepochybně by zaznamenala veřejné napadení poškozeného, následný souboj s obviněným P. H. a útěk poškozeného. Soud neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem k osobě poškozeného, jehož výpověď považoval dovolatel za nevěrohodnou, když poškozený měl při opouštění vozidla udeřit obviněného P. H., který toto jednoznačně popřel.

9. Rovněž měl za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení, byl-li skutek kvalifikován jako čin spáchaný organizovanou skupinou, přestože se podle dovolatele o organizovanou činnost nejednalo, když spolupráce mezi obviněnými nevykazovala vyšší míru koordinovanosti a plánovitosti, která by zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (jak organizovanou skupinu charakterizuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 655/2023), naopak jejich jednání bylo zjevně neorganizované, chaotické a neplánované.

10. Ke skutku pod bodem V. zopakoval, že o existenci předmětných zákazů řízení motorových vozidel nevěděl. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí, o obou uložených zákazech byl zpraven prostřednictvím doručení předmětných rozhodnutí fikcí, přičemž v řízení předcházejícím vydání zákazu řízení, jehož porušení je mu vytýkáno, byl zastupován V. V., který v přípravném řízení uváděl, že je pravděpodobné, že tato rozhodnutí obviněnému nepředal. Z uvedeného důvodu obviněný navrhoval výslech V. V., aby bylo tak postaveno na jisto, zda o nich obviněný věděl. Nevyhovění tomuto návrhu vedlo k vadě neprovedení navrhovaných podstatných důkazů.

11. Obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 2 To 82/2023-1398, a věc přikázal k novému projednání.

12. Obviněný J. L. v dovolání použil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. s citací jejich zákonného znění. Měl za to, že zjištěná

13. Úvodem předeslal, že za situace, kdy výpovědi obviněných, svědků i poškozeného jsou nejen rozporné vzájemně, ale i vnitřně, je nutno klást zvýšený důraz na jejich hodnocení a konfrontovat je s objektivními okolnostmi. Měl za to, že skutečnost, že dohoda obviněných J. L., J. P. a P. H. zahrnovala možnost použití násilí či pohrůžky násilí, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Jmenovaní obvinění shodně popsali, jaká byla jejich domluva ohledně toho, co měli s poškozeným vykonat. Domluva byla poměrně strohá, kdy pod záminkou, že jsou od kriminální policie, měli od poškozeného získat věci, co má u sebe (lze celkem spolehlivě dojít k závěru, že mělo jít o klíče od bytu, o dalších věcech pro jednoznačný závěr není v provedeném dokazování podklad); za policisty se měli vydávat obvinění J.

P. a P. H., zatímco obviněný J. L. měl vyčkat na předání klíčů a poté se s nimi vydat do bytu poškozeného a tam odcizit pervitin, dále případně peníze a další věci. Nikdo z tří jmenovaných obviněných neuvedl nic o tom, že by na počátku, resp. před odchodem obviněného J. L. na domluvené místo za účelem převzetí klíčů poškozeného, existovala jakákoli domluva o tom, že by proti poškozenému užili násilí nebo mu jím hrozili. Poté již obviněný J. L. nebyl s obviněnými ve vozidle a komunikace s nimi probíhala pouze telefonicky a její obsah může být zjištěn pouze z výpovědí obviněných nebo svědků.

14. Průběh první části cesty nenasvědčuje tomu, že by obvinění měli v úmyslu užít proti poškozenému násilí (proto byl skutek rozdělen na dva). Následně však měla, způsobem v žádném z rozhodnutí nepopsaných, podle soudů obou stupňů vzniknout jakási dohoda či shoda obviněných na tom, že proti poškozenému užijí násilí či mu jím budou alespoň hrozit. Soud prvního stupně odůvodňuje účast obviněného J. L. i na skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně tlakem, který měl údajně obviněný J. L. vyvíjet prostřednictvím telefonu na obviněného P.

H. a J. P. Obviněný P. H. k tomu uvedl, že telefonáty J. L. byly ve smyslu „ať něco děláme, že tam furt stojíme“ nebo „ať mu to vezmeme“. Tlak dovolatele měl tedy spočívat v tom, že chtěl, aby obvinění J. P. a P. H. už vykonali to, co bylo dohodnuto, nikoli aby užili násilí či přitvrdili. Obviněný J. P. si k telefonátům od dovolatele vybavil pouze to, že se obviněný J. L. ptal, kde jsou a co dělají, což koresponduje s výpovědí obviněného P. H. Nic o tom, že by je obviněný J. L. nabádal k použití násilí ani tento neuvedl a nevyplývá to ani z výpovědi poškozeného.

Ten slyšel pouze telefonát určený přímo jemu, kdy se tento obviněný měl poškozenému představit a nabádat ho, aby zůstal v klidu, obviněným J. P. a P. H. vyhověl, a uvést, že ho pustí a nic se mu nestane. Ani z toho nelze dovodit, že by obviněný J. L. byl jakkoli srozuměn s tím, že na poškozeném bude pácháno násilí – naopak se jeví, že chtěl poškozeného přimět k vydání hotovosti či věcí, které jsou po něm požadovány. I poškozený, který značně měnil svou výpověď, uvedl, že se situace ve vozidle začala dramatizovat až před půlnocí poté, co došla nafta.

O hrozbách násilím hovořil vždy s časovým určením „před půlnocí“ nebo „po 23. hodině“. Ze skutkových zjištění, že obviněný J. L. telefonoval (po 21:52 hod. však již bez úspěchu) dalším obviněným do auta a vykonával „tlak,“ který způsobil, že jinému obviněnému začaly „téct nervy,“ nemůže být hodnocen jako jakákoli účast na tom, že poté tento nervově labilní obviněný vybočil z mezí dohody a použil proti poškozenému násilí, popřípadě že druhý obviněný předtím poškozenému násilím hrozil.

15. Z žádného důkazu neplyne, že by použití takových výhrůžek nebo provedení takového jednání dovolatel po kterémkoli z dalších obviněných požadoval. Takový úmysl nelze dovodit z pouhého zjištění o tom, že opakovaně do vozidla telefonoval, ptal se, jak jsou na tom a kdy už poškozenému ty věci vezmou. Nic podle dovolatele nenasvědčuje ani tomu, že by oním předělem, od něhož již jednání obviněných ve vozidle směřuje k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, měl být odjezd z parkoviště u XY nebo snad telefonát obviněného J. L., při němž s ním hovořil i poškozený. Předělem byl podle jeho názoru až okamžik, kdy obvinění J. P. s P. H. zjistili, že se blíží půlnoc, již nebudou schopni přesvědčit poškozeného k výběru peněz z bankomatu před půlnocí, došla nafta a postupně „ztráceli nervy.“ Zdůraznil také, že kdyby obvinění ve vozidle jednali v rámci domluvy, pak by obviněný J. P. nesebral poškozenému platební kartu, ale zejména klíče, na které obviněný J. L. celou dobu čekal.

16. Oporu v důkazech nemá podle jeho názoru ani zjištění, že se měl vydávat za policistu nebo osobu spolupracující s policí ještě po druhé návštěvě u poškozeného. Poškozený, svědek P. E. a sám obviněný J. L. shodně popsali, že na „druhé návštěvě“ u poškozeného se probírala skutečnost, že obviněný J. L. není policistou. Nejpozději od této chvíle postrádá jakoukoli logiku, aby se obviněný vydával za policistu, a i soud prvního stupně dochází (jinde) k závěru, že tak již nečinil (ačkoli uzavírá, že se vydával za osobu s policií spolupracující). Bez ohledu na nedostatky skutkových zjištění považoval obviněný za nesprávné také právní posouzení skutku popsaného pod bodem I. Uvedl, že předpokladem spáchání trestného činu vydírání je prokázání nucení jiného k tomu, aby něco mj. konal, násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. V řízení však nebylo použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy zjištěno a není ani zřejmé, v čem tuto pohrůžku soudy spatřují, když z výpovědi poškozeného, kterou dovolatel připomněl, vyplývá opak. Měl mu být naopak nabízen prospěch jako protiplnění za poskytnutou finanční úplatu. Jde-li o přisvojení pravomoci úřadu u skutku popsaného pod bodem I. 3), zdůraznil, že ani zjištění soudů neobsahují nic, co by nasvědčovalo tomu, že by dovolatel neoprávněně vykonával úkony vyhrazené v tomto případě policii (ale ani jinému orgánu ve smyslu § 328 tr. zákoníku). I pokud by se skutek stal, tak jak je popsán, je zřejmé, že dovolatel vystupoval jako osoba zprostředkující předání úplatku policistům.

17. Nesprávně bylo podle názoru obviněného J. L. posouzeno i spolupachatelství pod bodem III. Nemohl být spolupachatelem trestného činu loupeže, když k této došlo zcela bez jeho vědomí a bez jakéhokoli jeho jednání. O spolupachatelství se přitom jedná pouze při společném jednání, navíc vedeném společným úmyslem, kdy v projednávané věci absentuje obojí. Dále vyjádřil své přesvědčení o tom, že jednání obviněných pod body II. a III. není jednáním organizované skupiny. Domluva na způsobu spáchání byla velmi strohá, údajné rozdělení rolí se měnilo podle situace a obvinění se o něm dohadovali, nebylo tedy výsledkem jakéhokoli řízení organizátorem. Na spáchání skutku pod bodem III. dovolatel neměl vůbec žádný vliv, tento byl maximálně excesem dvou zbylých spolupachatelů jednajících zkratkovitě pod vlivem nervozity, postupujícího času a komplikace v podobě došlé nafty.

18. Obviněný J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu v rozsahu, v jakém se řízení týká obviněného, k novému projednání a rozhodnutí.

19. Obviněný P. H. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení předmětného skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Ačkoliv dovolatel souhlasil se soudem prvního stupně v tom směru, že plánem obviněných J. L., P. H. a J. P. bylo se vydávat vůči poškozenému za policisty, následně jej odvézt před jeho bydliště, kde budou fingovat jeho zadržení, zmocní se jeho věcí, které bude mít při sobě, mj. i klíčů od bytu, za jejichž užití následně do bytu vniknou a odcizí finanční hotovost a drogy. Soudy nižších stupňů se však nezabývaly tím, proč obvinění J. P. a P. H. od bytu poškozeného s poškozeným odjeli, aniž by podle plánu získali jeho věci a jednali na vlastní pěst. Namísto toho rozvinuly důkazně nepodloženou teorii o stupňování nátlaku na poškozeného. Soudy přehlížely, že obviněný J. P. se zmocnil příruční tašky poškozeného s platební kartou ve chvíli, kdy mu došly v jeho automobilu pohonné hmoty, kartu pak použil skutečně na nákup pohonných hmot, a dále pominuly, že obvinění J. P. a P. H. se nezmocnili při této příležitosti klíčů od bytu poškozeného, ačkoliv to měl být hlavní cíl jejich plánu. Jednání obviněného J. P. tak v danou chvíli zcela jistě nesměřovalo k naplnění plánu a obviněný P. H. se na tomto jednání (zmocnění se příruční tašky s platební kartou a jejího použití) nijak neúčastnil. Dovolatel je přesvědčen, že se nedopustil ani zločinu loupeže, ani zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

21. Dále měl za to, že odvolací soud účelově hodnotí jednání obviněných pod body II. a III. jako vícečinný souběh trestných činů vydírání a loupeže, neboť si je vědom, že jednočinný souběh loupeže a vydírání s ohledem na vztah subsidiarity skutkové podstaty vydírání k loupeži je vyloučený. Účelovost je patrná i ze skutečnosti, že nepochybně spáchaný přečin přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku je přiřazen v jednočinném souběhu ke zločinu vydírání a již nikoli loupeže, přestože obvinění se za policisty vydávali po celou dobu jejich jednání, které je jedním skutkem.

22. Odvolacímu soudu vytkl i mylný výklad výpovědi poškozeného pod bodem 49. usnesení v tom směru, že mu bylo ze strany P. H. vyhrožováno násilným odnětím klíčů a shozením z mostu do Vltavy. Zdůraznil, že poškozený se 28. 2. 2024 z vlastní vůle dostavil k obhájci P. H. a vypověděl, že výroky P. H. vnímal jako dobře míněné varování a nikoli jako výhružku užitím násilí. Uzavřel, že tedy vůči poškozenému nepoužil násilí ani výhružky násilí a ani se na žádném takovémto jednání s nikým předem nedomlouval.

23. Obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 2 To 82/2023-1398, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 47 T 1/2023, a rozhodl o tom, že se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

24. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných po připomenutí jejich argumentace předně konstatovala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnili obvinění v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, proto se s nimi zabývaly již soudy nižších stupňů. Především pak odmítla tvrzení všech obviněných, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obvinění v této souvislosti vznesli, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Uvedla, že jednání obviněných bylo prokázáno zejména věrohodnou výpovědí poškozeného K. K. Soud prvního stupně, vědom si určitých úskalí (zdravotní stav, konzumace omamných látek i psychický tlak ze strany obviněných), tuto výpověď hodnotil spolu s dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka P. E., synovce poškozeného K. K., jakož i obrazovými záznamy z chodby domu, kde poškozený bydlí (v podrobnostech viz bod 34. rozhodnutí soudu prvého stupně). Na základě obsahu těchto provedených důkazů je možno učinit bezpečný závěr o tom, že se na počátku jednání popsaného pod bodem 1. rozhodnutí soudu prvého stupně obviněný J. L. vydával za policistu, aby se dostal pod smyšlenou legendou k provedení domovní prohlídky do bytu poškozeného. Poté v rámci některé z následujících návštěv obviněného J. L. v bytě poškozeného K. K. bylo jeho tvrzení o jeho příslušnosti k Policii České republiky zpochybněno svědkem P. E., a to před poškozeným K. K. Tento za účelem zachování této legendy přibral spoluobviněnou M. K., která jej měla nahradit na pozici policisty konajícího prověřování údajné trestné činnosti poškozeného. Ostatně tento svůj záměr zmocnit se části movitého majetku poškozeného výměnou za jeho beztrestnost realizoval obviněný J. L. následně o 2 měsíce později v rámci jednání popsaného pod body II. a III. rozhodnutí soudu prvého stupně společně s obviněnými (pozn.: zřejmě nesprávně uvedeno „poškozenými“) J. P. a P. H.

25. Obdobně je tomu i v případě skutkových zjištění pod body II. a III. rozhodnutí soudu prvého stupně, kdy soud v potřebném rozsahu popsal rozdělení úloh jednotlivých obviněných při nátlakovém jednání obviněných jako členů organizované skupiny. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obvinění jednali ve vzájemné součinnosti v rámci organizované skupiny, atakovali výhrůžkou shozením z mostu a následně násilným odnětím tašky s penězi a platební kartou poškozeného K. K., jakož i v rámci společného jednání zadržování ve vozidle obviněný J. P. škrtil poškozeného proto, aby získali právě platební kartu jako nosič peněžních prostředků, peníze a klíče od bytu. To vše v rámci realizace prvotního záměru domluveného mezi všemi obviněnými. Velmi podrobně dělbu úkolu mezi jednotlivými obviněnými a předem dohodnutou součinnost rozebral soud prvého stupně pod bodem 36. svého rozhodnutí.

26. Státní zástupkyně uzavřela, že jednání obviněných bylo provedenými důkazy plně prokázáno, přičemž pokud soudy odmítly provést navržený důkaz, pak takové své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Ve shodě s odvolacím soudem měla za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

27. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných P. H. a J. P. jsou zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného J. L. není důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Všichni dovolatelé ve svých podáních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nad to obviněný J. L. uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

30. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného nebylo odvolacím soudem zamítnuto z formálních důvodů, ale bylo zamítnuto podle 256 tr. ř., lze dovodit, že obviněný J. L. mínil uplatnit alternativu druhou, neboť podle jeho názoru byly v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání po věcném přezkoumání napadené části rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto, dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – skutkové námitky

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

32. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 27–37, body 34.–38. rozsudku soudu prvního stupně, str. 17–19, body 44.–48.

usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili ve svých dovoláních, jsou opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

33. K výtkám (dovolatele J. P.) stran neprovedení navrhovaných podstatných důkazů lze v obecné rovině také nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V dalším bude stručně reagováno na konkrétní výhrady vztahující se k tzv. opomenutým důkazům.

Ke skutku pod bodem I. – obviněný J. L.

34. Obviněný J. L. spatřoval ve vztahu ke skutku pod bodem I. nesoulad skutkových zjištěních s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru nemá závěr, že se měl vydávat za policistu nebo osobu spolupracující s policií ještě po druhé návštěvě u poškozeného, oporu v důkazech. Zdůraznil, že při jeho druhé návštěvě se probírala skutečnost, že policistou není, tudíž vydávání se za policistu i po této době by nedávalo smysl. Z výpovědi poškozeného K. K. vyplynulo, že když k němu domů přišel obviněný J. L. poprvé, představil se jako policista, ukázal i předmět, který měl působit jako policejní průkaz, čímž v poškozeném vzbudil dojem, že s ním jedná jako policista. Z takové pozice pak u obviněného činil domovní prohlídky a požadoval po něm úplatek za to, že od poškozeného odvrátí řešení jeho držení drog s kolegy od policie. Poškozený také vypověděl, stejně jako svědek P. E., že tento svědek při druhé návštěvě poškozeného obviněným, jíž byl přítomen, obviněného poznal jako osobu, kterou znal v minulosti a která v té době policistou nebyla. Poškozený uvedl, že byl zmatený a ještě chvíli věřil, že je obviněný od policie, když tento mu řekl, že jméno J. bylo jeho krycí jméno u kriminální policie. Této skutečnosti nevěnoval žádnou pozornost a nepřemýšlel nad tím, zda obviněný je či není policista, s obviněným se o tom nebavil vůbec. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by obviněný poškozenému po tomto údajném odhalení přiznal, že od policie není. Z výpovědí svědka P. E., poškozeného i samotného obviněného naopak vyplývá, že obviněný měl jen obavu z toho, že poškozený jeho identitu prohlédl, a proto také následně přizval do jeho bytu obviněnou M. K., kterou představil jako nadporučíka u policie, aby poškozeného dále utvrzoval v tom, že ve vztahu k němu jedná z pozice, jakou od počátku tvrdil, a že je na policii navázán. Navíc se celou dobu vůči poškozenému choval stejně jako od začátku, kdy se mu představil jako policista a tvrdil, že z titulu tohoto postavení vůči němu činí úkony. Pokud zmiňoval policisty, se kterými spolupracuje, pak z kontextu, kdy se na počátku představil sám jako policista, vyplývalo, že by se mělo jednat o jeho kolegy, nikoliv že není příslušníkem policie a pouze policisty zná. V závěru, že obviněný vůči poškozenému po celou dobu skutku pod bodem I. vystupoval jako policista vykonávající z této pozice úkony, tak nelze shledat vytýkané pochybení.

Ke skutkům pod body II. a III. – obvinění J. P., J. L. a P. H.

35. Obviněný P. H. ve vztahu ke skutkovým zjištěním namítl, že soudy vyložily výpověď poškozeného K. K. mylně v tom směru, že mu bylo ze strany obviněného P. H. vyhrožováno násilným odnětím klíčů a shozením z mostu do Vltavy. Dovolatel zdůraznil, že poškozený se dne 28. 2. 2024 dostavil k jeho obhájci a vypověděl, že výroky obviněného vnímal jako dobře míněné varování, nikoliv výhružku násilím. K takové námitce lze toliko poznamenat, že soudy vycházejí z důkazů, které byly získány zákonným způsobem a byly před soudy v rámci dokazování provedeny.

Poškozený ve výpovědi v hlavním líčení popsal, že měl strach, když mu obviněný P. H. sdělil jejich plán, který zahrnoval i odebrání klíčů od jeho bytu násilím a shození z mostu do Vltavy. Zdůraznil, že poté, co byl škrcen a bylo mu vyhrožováno mj. shozením z mostu, pak tomu, že by ho opravdu shodili, skutečně věřil, proto také udeřil obviněného baterkou a utekl. Poškozený sice vypovídal také o tom, že si obviněný P. H. hrál na dobrého policistu, který se ho bude zastávat, jeho výhrůžky však evidentně bral vážně a zcela důvodně – s ohledem na všechny okolnosti, za nichž byl obviněnými držen ve vozidle, včetně nastalé situace, kdy mu byla odebrána platební karta a byl škrcen, v něm vyvolávaly obavy.

Ostatně tato skutečnost (strach a braní výhrůžek shozením do Vltavy vážně) je nepřímo podporována i výpověďmi svědků D. B. a P. B., kteří uvedli, že jim poškozený po svém útěku vyprávěl o tom, že jej chtěli zabít a hodit do Vltavy. Takovému hodnocení výpovědi poškozeného tak nelze ničeho vytknout.

36. Obviněný J. P. v dovolání rozporoval užití násilí vůči poškozenému K. K. Tvrdil, že poté, co došlo vozidlu palivo, poškozený kartu po jeho žádosti vydal dobrovolně, aniž by na něj vyvíjel nátlak. Vytkl, že soud neprovedl jednak výslech obsluhy restaurace, která se u předmětného místa činu nacházela a napadení poškozeného, boj poškozeného s obviněným P. H. a následný útěk poškozeného by zaznamenala, jednak znalecký posudek k osobě poškozeného, jehož výpověď považoval za nevěrohodnou. Této verzi obviněného však nelze přisvědčit.

Z provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že poškozený obviněnému kartu dobrovolně vydat nechtěl, naopak obviněný mu poté, co se vydání bránil, strhl příruční tašku, v níž měl platební kartu, a následně ho začal škrtit, aby mu poškozený sdělil PIN kód ke kartě. To potvrdil jak poškozený, tak i obviněný P. H. V daném ohledu výpověď obviněného J. P. zůstala osamocená a provedeným dokazováním vyvrácená. V dané souvislosti rozhodně nebyla potřeba provádět výslech obsluhy restaurace, když předmětné události se měly odehrát ve vozidle, nikoliv venku před restaurací nebo snad uvnitř před obsluhou restaurace, ani provádět znalecké zkoumání poškozeného toliko z důvodu, že obviněný P.

H. popřel, že by jej poškozený udeřil, jak poškozený uváděl. Výpověď poškozeného soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou a žádné pochybnosti o jeho duševním stavu, které by mohly mít vliv na věrohodnost jeho výpovědi, neměly; ta byla v zásadě konzistentní, detailní a byla podpořena i dalšími důkazy. Výslech obsluhy restaurace i znalecké zkoumání poškozeného K. K. tak nutno považovat za nadbytečné. Nutno podotknout, že z protokolů o hlavním líčení ze dnů 4. 9. 2023 (č. l. 1024 až 1081), 6.

9. 2023 (č. l. 1086 až 1122), 7. 9. 2023 (č. l. 1124 až 1144), 11. 9. 2023 (č. l. 1182 až 1219) se nepodává, že by byly ze strany obhajoby tyto návrhy formálně vzneseny, v rámci odvolacího řízení obhájce J. P. toliko zmínil, že jeho návrh na provedení výslechu obsluhy restaurace byl zamítnut, samotný návrh k takovému výslechu však ani v tomto řízení neučinil. Znalecké zkoumání poškozeného K. K. stran toho, zda je schopen řádně vnímat prožitý děj, udržet jej v paměti a následně tento nezkresleně reprodukovat, považoval za nadbytečné i odvolací soud (viz bod 46.

odůvodnění jeho usnesení). Označené důkazy nelze považovat za podstatné a jejich neprovedení nelze soudům nižších stupňů vytýkat jako vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Obviněný J. L. vytýkal, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by dohoda obviněných zahrnovala možnost použití násilí či pohrůžky násilí. Takovou dohodu podle jeho názoru nelze dovozovat z tlaku, který měl obviněný J. L. na obviněné J. P. a P. H. vyvíjet prostřednictvím telefonu, chtěl-li, aby obvinění už vykonali to, co bylo dohodnuto. Užití násilí a výhrůžek násilí považoval za exces z mezí dohody vyplynuvší z narůstajícího stresu obviněných J. P. a P. H., zejména poté, co jim došlo ve vozidle palivo a blížila se půlnoc. K tomu lze toliko poznamenat, že ani soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že by snad mělo dojít k nějaké výslovné dohodě obviněných na užití násilí či pohrůžek násilím. Taková dohoda však byla konkludentní a vyplynula z nátlaku obviněného J. L. na spoluobviněné prostřednictvím telefonu, kdy i podle obviněného P. H. jim J. L. do telefonu sdělil, že mají přitvrdit, věci poškozenému odebrat a případně i říct, že použijí donucovací prostředky. Jelikož za donucovací prostředky se považuje právě násilí (zde násilné odebrání klíčů a dalších věcí, které chtěli obvinění od poškozeného získat), je tak zjevné, že i obviněný J. L. spoluobviněné k použití násilí či výhružek násilím takto vedl, a tito s ním konkludentně souhlasili, když se jeho pokyny řídili a tyto rozvíjeli.

Ke skutku pod bodem IV. – obviněný J. P.

38. Obviněný J. P. měl za to, že ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů je závěr, že překonal nízkou zamčenou branku, když podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný klíči stále disponoval. Prokázána podle jeho názoru nebyla ani otázka, jakou duševní poruchou trpí poškozený, jaké jsou její projevy a následky, a nebyl proveden navrhovaný podstatný důkaz zprávou ošetřujícího lékaře poškozeného.

39. Ani takovým námitkám však nelze podle Nejvyššího soudu přisvědčit. Nalézací soud při činění závěru, že obviněný překonal nízkou zamčenou branku, aby se dostal k domu poškozeného, vycházel z výpovědi poškozeného P. S., kterou po pečlivém hodnocení nejen samostatně ale i ve vztahu k dalším důkazům, tedy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., považoval za věrohodnou, a to na rozdíl od výpovědí obviněných J. P. a J. M., které byly i vnitřně rozporné. Závěr o překonání branky (navíc nerelevantní z hlediska právního posouzení skutku) tak není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vadu nelze shledat ani v neprovedení důkazu zprávou ošetřujícího lékaře ve vztahu k duševní poruše, jíž poškozený trpí. Tento důkazní návrh byl zamítnut usnesením v hlavním líčení konaném dne 11. 9. 2023 jako nadbytečný (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1203), a to z důvodu, že v rámci hlavního líčení již byla k důkazu provedena lékařská zpráva o zdravotním stavu poškozeného ze dne 19. 12. 2022 (č. l. 621), mapující období posledního roku před podáním zprávy včetně informace, že poškozený nevykazoval v době trestné činnosti pod bodem IV. výroku o vině projevy onemocnění bipolární poruchou, jíž trpí, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku pod body 31. a 32. Lze uzavřít, že neprovedení předmětného důkazu tak bylo dostatečně a konkrétně odůvodněno, přičemž argumentace pro jeho odmítnutí odpovídala také kritériím požadovaným judikaturou Ústavního soudu, jak bylo vyloženo výše.

Ke skutku pod bodem V. – obviněný J. P.

40. Obviněný J. P. v dovolání dále zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že rozhodnutí o uložených zákazech řízení motorových vozidel mu byla doručena fikcí, a nebylo tak postaveno na jisto, že o jejich existenci v době spáchání skutku věděl. Podle jeho názoru došlo také k vadě neprovedení navrhovaného podstatného důkazu, a to výslechu V. V., který jej v řízení, které předcházelo vydání zákazu řízení, zastupoval a mohl by objasnit, zda obviněný o uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení věděl.

V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že s předmětnou námitkou se již zcela dostatečně a správně vypořádal soud prvního stupně pod bodem 38. odůvodnění rozsudku, jakož i soud odvolací pod bodem 48. odůvodnění usnesení. Jak oba soudy nižších stupňů upozornily, ačkoliv bylo zjištěno, že správní rozhodnutí o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel byla obviněnému doručena fikcí, provedeným dokazováním bylo rovněž zjištěno, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových, který byl obviněnému uložen rozhodnutím Městského úřadu Příbram vydaným pod č. j.

MeUPB 82792/2021/Nep ze dne 13. 9. 2021 na dobu 12 měsíců, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2021, trval do 2. 10. 2022, tedy v době, kdy se obviněný jako řidič motorového vozidla dopustil skutků pod body II. a III (tj. dne 25. 7. 2022). Rovněž z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl dne 6. 1. 2022 jako řidič zadržen hlídkou Policie České republiky, obviněný tak byl nejpozději v lednu roku 2022, tj. před tím, než se dopustil jednání pod body II. a III., nejméně srozuměn s tím, že je postižen zákazem řízení.

S ohledem na uvedené skutečnosti považoval soud prvního stupně výslech svědka V. V. za nadbytečný (viz bod 32. odůvodnění rozsudku), když měl za to, že výslech by ničím stávající důkazní situaci neobohatil. Nejvyšší soud se s takovým názorem soudu prvního stupně s ohledem na důkazní situaci ztotožňuje, když o povědomí obviněného o existenci předmětného zákazu řízení nemá žádných pochybností. Ani tímto neprovedením navrhovaného důkazu tak nedošlo k žádnému opomenutí podstatného důkazu.

41. Za takto vyložených okolností nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů pak tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a usvědčují obviněné z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – právní posouzení skutků

42. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ke skutku pod bodem I. – obviněný J. L.

43. Dovolatel J. L. ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině namítal, že v řízení nebyly prokázány zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nebylo prokázáno použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, z výpovědi poškozeného naopak vyplynulo, že mu měl dovolatel nabízet prospěch jako protiplnění za poskytnutou finanční úplatu. Pokud jde o dílčí skutek pod bodem I. 3), zdůraznil, že zjištění soudů neobsahují nic, co by nasvědčovalo tomu, že neoprávněně vykonával úkony vyhrazené v tomto případě policii, ale ani jinému orgánu ve smyslu § 328 tr. zákoníku. Zdůraznil, že i pokud by se skutek stal tak, jak je popsán, je zřejmé, že obviněný vystupoval jako osoba zprostředkující předání úplatku policistům.

44. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud spatřoval naplněné zákonné znaky uvedeného zločinu spočívající v tom, že obviněný jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, a takový čin spáchal jako člen organizované skupiny.

45. Dovolatel nerozporoval, že by po poškozeném požadoval úplatu, tedy požadoval, aby něco konal, ani to, že se daného jednání dopustil jako člen organizované skupiny. Z hlediska dovolatelovy argumentace, uplatněného dovolacího důvodu a napadeného rozhodnutí je tak podstatné, zda obviněný vůči poškozenému užil pohrůžku jiné těžké újmy.

46. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat i k rozvratu manželství nebo rodinného života (např. ke zkomplikování kontaktu poškozeného s jeho dítětem – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/2005 Sb. rozh. tr.), ke ztrátě zaměstnání apod. Musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1979-II. Sb. rozh.

tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod., přičemž musí z hlediska své závažnosti (viz adjektivum „těžká“) být srovnatelná s pohrůžkou násilím. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1982 a č. 23/2010 Sb. rozh.

tr.)). Příslušník Policie České republiky se může dopustit trestného činu vydírání i tehdy, jestliže poškozeného hrozbou možnosti zahájení trestního stíhání a uplatnění zajišťovacích institutů (např. vazby) nutí k zaplacení dluhu, neboť v takovém jednání lze spatřovat pohrůžku jiné těžké újmy (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1982 a č. 31/2004 Sb. rozh. tr.). Vždy však musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem (srov. ŠÁMAL, P.

a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2214, 2215).

47. Zejména je nutno konstatovat, že dovolatelova argumentace zcela převrací výklad trestného činu vydírání samotného, když při jeho argumentu, že poškozenému nabízel prospěch jako protiplnění za poskytnutou finanční úplatu, by prakticky nebylo možné se předmětného trestného činu dopustit, neboť pachatel vždy nabízí něco (např. že jinému neublíží, nezpůsobí újmu) za to, co po poškozeném chce, aby udělal (něco vykonal, opomněl, trpěl). Taková argumentace je tak zcela v rozporu s pojetím trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku i v rozporu s jakýmikoliv morálními zásadami. Obviněný poškozenému nenabízel snad nějaký legální obchod, postavený na vzájemném protiplnění. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozeného nutil, aby mu poskytl finanční prostředky jako úplatu za to, že zabrání, aby kriminální policie řešila jeho držení drog, což by mohlo vést k odsouzení poškozeného, případně aby byl řešen nepořádek a hluk v domě. Takové jednání je zcela jednoznačně neoprávněnou hrozbou, že v případě, kdy poškozený neudělá, co si obviněný přeje, tj. nezaplatí mu požadovanou finanční úplatu, pak dojde k jeho trestnímu stíhání či přestupkovému řízení, které je zcela nepochybně nutno považovat za jinou těžkou újmu, když tato může souviset s poškozením pověsti, zhoršení vyhlídek zaměstnání aj., ale také s odnětím svobody při jeho odsouzení. Poškozený strachu z takto konkretizované těžké újmy skutečně nabyl, a také proto obviněnému vyhověl a úplatu mu poskytl. Ze strany obviněného se pak nejednalo ani o legální prostředek, ani o legální cíl, ke kterému takové jednání směřovalo – po poškozeném požadoval úplatu za neřešení jeho věci policií, což by také bylo v rozporu se zákonem. To nakonec ve skutečnosti ani nemohl ovlivnit a „prospěch“, který jako „protiplnění“ obviněný poškozenému podle svých slov nabízel, tak ani nebyl skutečný.

48. K námitce, že popis skutku pod bodem I. 3), neobsahuje nic, co by nasvědčovalo tomu, že neoprávněně vykonával úkony vyhrazené v tomto případě policii, ale ani jinému orgánu ve smyslu § 328 tr. zákoníku, a dopustil se tak přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku, je nejprve vhodné připomenout, že označeného přečinu se dopustí, kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci. Z tzv. právní věty se podává, že nalézací soud měl za naplněnou skutkovou podstatu označeného přečinu tím, že obviněný J. L. jednáním pod bodem I. neoprávněně vykonával úkony, které jsou vyhrazeny jinému orgánu veřejné moci.

49. K výkladu zákonného znaku neoprávněného výkonu úkonů vyhrazených orgánu veřejné moci, jehož naplnění dovolatel rozporoval, lze uvést, že úkonem vyhrazeným orgánu veřejné moci se rozumí projev vůle orgánu veřejné moci, jímž uskutečňuje pravomoc a působnost rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů. Jedná se o trvající trestný čin s prvky trestného činu hromadného, nestačí tedy neoprávněné provedení jednoho úkonu, ale musí jich být provedeno více, přičemž však může jít i o opakované provádění stejného úkonu.

Takovými úkony nemusí být způsobena žádná škoda či jiná újma (např. na zdraví či nemajetková újma). Vyhrazeným úkonem orgánu veřejné moci se rozumí takový úkon, který je v pravomoci tohoto orgánu, např. vydání rozhodnutí či jiného individuálního právního aktu, vyhotovení určité veřejné listiny, ale i vydávání opatření obecné povahy (např. umísťování dopravních značek či jiného dopravního značení), dále i zákroky policistů Policie České republiky či strážníků obecní policie, včetně jejich donucovacích oprávnění, dále to mohou být jejich oprávnění kontrolní či inspekční apod. Vždy musí jít o vykonávání vyhrazených úkonů, pouhé představování se jako vedoucí činitel, úřední osoba, zaměstnanec apod. orgánu veřejné moci trestné není.

Znak „neoprávněně“ je třeba vykládat v návaznosti na výkon pravomoci orgánu veřejné moci jako jeho oprávnění vykonávat veřejnou moc, a proto každý, kdo nemá toto oprávnění vykonávat veřejnou moc v rámci orgánu veřejné moci, vykonává vyhrazené úkony neoprávněně (srov. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4112).

50. Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný se měl činu popsaného pod bodem I. 3) dopustit tím, že – stále se vydávaje za policistu – v dubnu 2022 opakovaně docházel k poškozenému do místa jeho bydliště a pod nátlakem, že pokud mu nezaplatí, nebude moci zabránit příslušníkům policie, s nimiž spolupracuje, aby u něj vykonávali prohlídky, jej donutil k vydání finančních prostředků. Nutno přisvědčit dovolateli, že na rozdíl od ostatních dílčích útoků pod bodem I., u nichž je specifikováno, že obviněný k poškozenému docházel s tím, že u něj jde vykonat domovní prohlídku, popř. řešit nepořádek a hluk v domě, tedy provádět úkony, které jsou v pravomoci Policie České republiky, u útoku pod bodem I.

3) žádný takový úkon specifikovaný není. Přestože je zjevné, že vůči poškozenému stále vystupoval jako policista a chtěl po něm úplatu za to, že zabrání kolegům ve vyšetřování jeho věci, která se měla týkat držení drog, ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by obviněný v tomto období vstupoval do obydlí bez souhlasu poškozeného (a následně si přisvojil pravomoc vstoupit do obydlí bez souhlasu uživatele ve smyslu § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky) či se záminkou výkonu jakéhokoliv úkonu, který je v pravomoci kriminální policie, za jejíhož příslušníka se vydával.

Třebaže lze tak mít pochybnosti o naplnění zákonných znaků přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku i ve vztahu k tomuto jednání, nelze pustit ze zřetele povahu označeného trestného činu jako trestného činu trvajícího s prvky trestného činu hromadného. Jisto je, že skutek obviněného pod bodem I. výroku o vině, byl-li časově ohraničen dobou od dubna 2022 do poloviny května 2022, by nadále vykazoval zákonné znaky přečinu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku, proto dovolací soud neshledává potřebným jakýkoliv zásah do pravomocného rozhodnutí soudu.

Úprava popisu skutku a projednání dovolání v tomto rozsahu by nemohly nijak, natož pak zásadně ovlivnit postavení obviněného a jisto též je, že tato otázka není po právní stránce zásadního významu.

51. Lze uzavřít, že jednání obviněného popsané pod bodem I. výroku o vině bylo správně kvalifikováno jako dílčí útok pokračování ve zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body I., II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) v jednočinném souběhu s přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku, neboť ze všech prokázaných okolností je patrné, že se obviněný dopustil jednání, jímž jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal (body I., II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a takový čin spáchal jako člen organizované skupiny (bod II. výroku o vině označeného rozsudku), přičemž neoprávněně vykonával úkony, které jsou vyhrazeny jinému orgánu veřejné moci (body I., II. výroku o vině tohoto rozsudku). Vůči správnosti právního posouzení skutku též jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný neuplatnil žádnou výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává pouze, že zákonné znaky označeného přečinu jednání obviněného, který neoprávněně vniknul do obydlí (v právní větě nepřesně uvedeno „bytu“) jiného, zjevně nese.

Ke skutku pod body II. a III. – obvinění J. P., J. L. a P. H.

52. Dovolatelé J. P. a J. L. vytýkali nesprávnost závěru, že skutky pod body II. a III. spáchali jako členové organizované skupiny, když spolupráce mezi obviněnými podle jejich názoru nevykazovala vyšší míru koordinovanosti a plánovitosti, která by zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení. Měli za to, že jejich jednání bylo naopak chaotické, domluva byla strohá, rozdělení rolí se měnilo podle situace a obvinění se o něm dohadovali, nebylo tak výsledkem jakéhokoli řízení organizátorem.

53. Aniž by bylo nutno opakovat veškerá teoretická a judikatorní východiska, jak je připomněl již odvolací soud pod bodem 49. odůvodnění svého rozhodnutí, v obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že organizovanou skupinou se podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i judikatuře rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858; rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II., č. 45/1986, č. 36/1995, č. 33/2023 Sb. rozh. tr.).

54. Organizovaná skupina přitom nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Vůbec přitom není žádána vnitřní hierarchicky uspořádaná struktura se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jak se nesprávně domníval soud prvního stupně, na nějž navazoval i odvolací soud, stejně tak není třeba její zaměření na soustavné páchání trestné činnosti, což jsou znaky kvalitativně závažnější zločinecké organizované skupiny ve smyslu § 129 tr.

zákoníku (a § 361 a násl. tr. zákoníku), kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována (srov. i obviněným J. P. odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 655/2023, uveřejněné pod č. 33/2023 Sb. rozh. tr.). Existence organizované skupiny není podmíněna ani tím, že by všichni její členové museli být současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny totiž mohou být také účastníci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku anebo i blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2011-I.

Sb. rozh. tr.).

55. S ohledem na argumentaci dovolatelů je však nutno také opakovaně zdůraznit, že podle ustálené judikatury skutečnost, že vlastní provedení útoku není zcela shodné s původními představami členů organizované skupiny, není pro naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny rozhodující, neboť i za situace, kdy je trestná činnost dopředu organizovaná skupinou nejméně tří trestně odpovědných osob a jednotliví aktéři mají rozdělené role, nelze vyloučit, a také se to stává, že při vlastním páchání trestné činnosti nejdou věci tzv. podle plánu. Dokonce ani skutečnost, že snad jejich jednání za těchto okolností na místě činu bylo chaotické a zmatkovité, neznamená, že se nejednalo o organizovanou skupinu. V takových případech proto není bez dalšího vyloučeno, že se jedná o organizovanou skupinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 Tdo 845/2021).

56. Aplikujeme-li tato teoretická východiska na jednání obviněných, nelze než dospět k závěru shodnému se závěry soudů nižších stupňů, že obvinění J. P., J. L. a P. H. se jednání pod body II. a III. dopustili jako členové organizované skupiny. Soudy zjistily, že na trestné činnosti se podílely nejméně tři osoby, které mezi sebou kooperovaly, jejich jednání vykazovalo znaky plánovanosti, koordinovanosti i dělby úkolů, jak vyplývá z popisu skutků v rozsudku soudu prvního stupně. Obvinění J. L. a P.

H. se spolu a následně i s obviněným J. P. v průběhu července roku 2022 sešli a obviněný J. L. jim sdělil plán spočívající v tom, že se budou vydávat za policisty, vylákají poškozeného K. K. před budovu policie, následně ho odvezou před jeho bydliště, kde budou fingovat jeho zadržení, zmocní se jeho věcí, které bude mít při sobě, včetně klíčů od bytu, které předají obviněnému J. L., který za jejich užití vnikne do bytu poškozeného a odcizí zde finanční hotovost a drogy. Následně se pokusili tento, byť stroze předem sjednaný, plán realizovat.

Dne 25. 7. 2022, vydávajíce se za policisty, skutečně vylákali poškozeného před budovu policie s tím, že musí administrativně uzavřít staré spisy, ve kterých má poškozený figurovat, poté, co se ve sjednanou dobu poškozený i se svým známým P. B. na místo dostavil, poškozenému obviněný J. P., který se představil jako policista s průkazem, řekl, že služebna je již zavřená a že to vyřeší v autě, načež je odvedl do vozidla, usadil se na místo řidiče, na místo spolujezdce se posadil obviněný P. H., který se představil rovněž jako příslušník kriminální policie, a následně se vozidlem vydali k místu bydliště poškozeného.

Během této jízdy obviněný J. L. opakovaně telefonoval obviněným J. P. a P. H., naléhal na ně, aby vzali poškozenému jeho klíče a platební kartu, a že se musí zbavit jeho kamaráda. V návaznosti na to pak během jízdy obvinění J. P. a P. H. tvrdili, že poškozený má na svědomí sexuální delikty a bude zadržen, proto nemůže mít doprovod. Za situace, kdy P. B. slovně bránil poškozeného, mu obviněný P. H. nařídil, aby z auta vystoupil, a tento tak učinil. Z vozidla vystoupil obviněný J. P. a s P. B. rozmlouval, pak obviněný nasedl opět do vozidla a s obviněným P.

H. a poškozeným, jemuž znemožnili vystoupit z vozu, odjeli před budovu XY, kde na poškozeného začali činit verbální nátlak, hrozili mu vězením a požadovali po něm peníze za to, že jeho kauzy smetou ze stolu, když jim zaplatí, a dále hrozili, že ho spoutají a požadovali po něm, aby spolupracoval, a aby jim vydal všechny věci, co má u sebe, a aby je vložil do plastové misky, kterou před něj dali, což on odmítl.

57. Kolem 22:10 hodin vyjeli z místa zastavení, kde byli v uskutečnění svého záměru neúspěšní, během cesty poškozenému obviněný P. H. předal mobilní telefon, kde se poškozenému v telefonu ozval obviněný J. L., který se v předchozí době vůči němu vydával za příslušníka policie či jejího spolupracovníka, a do telefonu mu řekl, aby s muži spolupracoval, že o všem ví a že vše bude v pořádku, přičemž spoluobviněným opakovaně telefonoval a psal SMS s tím, aby přitvrdili a vydání věcí od poškozeného dosáhli.

Následně obvinění J. P. a P. H. odvezli poškozeného na parkoviště, během toho jim opět opakovaně telefonoval obviněný J. L. a naléhal na ně, aby poškozenému vzali klíče a platební kartu. Po zastavení jízdy v důsledku nedostatku pohonných hmot obvinění J. P. a P. H. na poškozeného naléhali, aby jim dal peníze na nákup pohonných hmot nebo vydal platební kartu, což poškozený odmítl. Obviněný J. P. mu sdělil, že pokud jim nezaplatí, že může skončit ve Vltavě, kam ho shodí z mostu, a znovu po něm požadoval vydání platební karty a sdělení PIN.

Poškozený znovu odmítl, načež mu tento obviněný vytrhl příruční tašku, v níž měl uloženu peněženku, finanční hotovost ve výši nejméně 500 Kč, platební kartu aj., a společně s obviněným P. H. tašku prohledali. Z peněženky vyndal platební kartu poškozeného a žádal znovu sdělení PIN. Když to poškozený odmítl, začal poškozeného škrtit, následně obviněný J. P. vzal kanystr a odešel z místa s tím, že jde pro benzín, obviněný P. H. si přesedl na zadní sedadlo k poškozenému a začal ho přesvědčovat, aby jim zaplatil, aby vybral použitím platební karty 20 000 Kč před půlnocí a 20 000 Kč po půlnoci, jinak až se vrátí obviněný J.

P. ještě s další osobou, že s ním nebudou jednat „v rukavičkách“, načež poškozený otevřel dveře vozidla, udeřil obviněného P. H. ruční baterkou do hlavy a z místa utekl.

58. Takové jejich jednání nepochybně naplňovalo veškeré znaky spáchání činu vykazujícího zákonné znaky loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku o vině), jakož i vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.) členy organizované skupiny ve smyslu § 173 odst. 2 písm. a), § 171 odst. 3 písm. a) a § 234 odst. 4 písm. a), jakož i § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak je tento znak vykládán v judikatuře i literatuře. Obvinění si byli dobře vědomi kooperace nejméně 3 osob. Rozdělili si mezi sebou úkoly, které na sebe navazovaly, dokonce byly vzájemně podmíněny. Tato dělba úkolů měla ve své návaznosti umožnit provedení jejich záměru získat od poškozeného jeho osobní věci za účelem následného odcizení finanční hotovosti a drog z jeho bytu. To, že k naplnění jejich původního cíle nakonec nedošlo, neboť se jim předem vymyšlený plán nevydařil, poškozený jim nechtěl klíče a jiné své osobní věci vydat a tito pak v důsledku chaosu, zmatkování a stresu svůj plán nedokázali dovézt do zdárného konce a v průběhu jízdy jej v podrobnostech měnili (kdy se stále ale snažili docílit prvotního cíle získat od poškozeného, kterému nedovolili vozidlo opustit, jeho věci a finanční hotovost), ničeho na charakteru jejich skupiny nemění.

59. Obviněný J. L. dále namítal, že se jednáním pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemohl dopustit zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jako spolupachatel. Nezbytnou podmínkou pro závěr o spolupachatelství je společné jednání vedené společným úmyslem, avšak ke zde popisovanému jednání došlo bez jeho vědomí a bez jeho participace na použití násilí nebo pohrůžce násilí proti poškozenému.

60. K tomu lze v obecné rovině připomenout, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a uvedený čin spáchá jako člen organizované skupiny. Tyto zákonné znaky byly také podle tzv. právní věty v rozsudku soudu prvního stupně shledány v jednání obviněných.

61. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (např. všichni spolupachatelé znásilnění za použití násilí postupně souložili se ženou nebo pod pohrůžkami násilí pronášenými všemi spolupachateli s ní současně vedle soulože vykonali srovnatelný pohlavní styk), b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (např. jeden ze spolupachatelů znásilnění nejprve ženu zbil a potom ji držel, aby se nemohla bránit, a druhý ze spolupachatelů na ní vykonal pohlavní styk – srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a 17/1982 Sb. rozh. tr.), c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).

62. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 170/1949 Sbírky), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973-I. a č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku tak je i pachatel, který se zmocňuje cizí věci využívaje skutečnosti, že jeho společník zatím s použitím násilí překonává odpor poškozeného (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 67/1971 Sb. rozh. tr.), nebo ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit (rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

63. Obviněnému lze přisvědčit v tom směru, že se na jednání kvalifikovaném jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícím v užití násilí proti poškozenému či pohrůžce bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, přímo aktivně nepodílel a nebyl mu ani přítomen, přičemž dojem působící na poškozeného ze strany spoluobviněných podpořil toliko jedním telefonátem, při němž přímo s poškozeným hovořil a dal najevo, že je součástí širšího celku, s nímž přišel poškozený v inkriminovanou dobu do osobního kontaktu.

Jeho jednání však nese zjevné znaky vůdčí, nejdůležitější a co do hodnocení společenské škodlivosti také nejvýznamnější role v organizované skupině osob. Byl to obviněný J. L., kdo celý plán vymyslel a vypracoval, vyhledal osoby, které jej budou realizovat, rozdělil mezi ně úkoly. Posléze řídil činnost obviněných J. P. a P. H., opakovaně jim volal a instruoval je, jak si mají počínat (vykázat svědka P. B. z vozidla se záminkou, že poškozený bude zadržen a nemůže mít proto doprovod, odebrat poškozenému osobní věci).

Tuto roli zastával i poté, co se nedařilo naplnit původní plán docílit dobrovolného vydání osobních věcí a klíčů poškozeným, v důsledku čehož obvinění přistoupili k tvrdšímu způsobu získání jeho osobních věcí, kdy obviněný J. L. obviněné J. P. a P. H. instruoval i ve vztahu k trestnému činu loupeže, když bylo zjištěno, že na tyto činil nátlak, aby na poškozeného přitvrdili a sdělili mu, že pokud věci dobrovolně nevydá, budou užity donucovací prostředky, tedy násilí. Obviněný J. L. tak sice nebyl na místě přítomen, přímo se neúčastnil na naplňování znaků skutkové podstaty zmiňovaných trestných činů v tzv. prováděcí fázi (na rozdíl od fáze přípravné), a nemohl tak bezprostředně ovlivnit, co přesně a konkrétně spoluobvinění v daný moment učiní a co přesně poškozenému sdělí, dával jim však instrukce, které byly dostatečně konkrétní v tom smyslu, jakým směrem se mají ubírat a jakým způsobem na poškozeného působit, přičemž sledoval stejný, ostatně jím vytčený cíl, tj. získat věci poškozeného, a za tímto účelem také vyčkával, až mu spoluobvinění předají klíče od bytu poškozeného, aby se zde zmocnil jeho peněz a zpeněžitelných věcí.

Obvinění J. P. a P. H. se jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže, dopustili v záměru dosáhnout vydání osobních věcí od poškozeného, včetně jeho platebních karet a klíčů, jak po nich také od počátku chtěl obviněný J. L.

64. Jestliže obviněný J. L. tímto způsobem působil na obviněné, a to poté, co vymyslel původní plán, průběžně si s obviněnými volal a psal SMS, a tedy byl s nimi v pravidelném kontaktu ohledně toho, co se děje, a instruoval je, jak mají pokračovat, včetně vedení k tomu, aby přitvrdili a řekli poškozenému, že použijí donucovací prostředky, pak také nepochybně přímo chtěl, aby obvinění poškozenému pohrozili bezprostředním užitím násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a byl tak přinejmenším srozuměn s tím, že obvinění J. P. a P. H. tuto instrukci aplikují a v dané míře rozvedou užitím právě zmiňovaného násilí, a že se tím pod jeho řízením dopustí trestného činu loupeže.

65. Nejvyšší soud uzavírá, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný J. L. se dopustil trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v rámci trestné součinnosti s obviněnými J. P. a P. H. a že o žádný exces spoluobviněných, za nějž nelze činit trestně odpovědným i obviněného J. L., nejde. Ačkoliv závěr soudů nižších stupňů o tom, že se obviněný jednání pod bodem III. výroku o vině (stejně jako jednání pod bodem II., proti němuž však dovolatel námitky nevznášel) dopustil ve formě spolupachatelství (§ 23 tr.

zákoníku), není explicitně odůvodněn, soudy se nevypořádaly s otázkou případného organizátorství k trestnému činu, a to jak ve formě zosnování, tak i řízení, lze jeho závěry akceptovat. Za „zosnování“ trestného činu je totiž považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za „řízení“ trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod., jde tedy o koordinaci činnosti hlavních pachatelů, která se odehrává v reálném čase páchání trestného činu.

Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem (k tomu viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 575 až 578, přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/1997, rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.). S ohledem na způsob spáchání skutku, význam a povahu účasti jmenovaného dovolatele na spáchání trestných činů, které zosnoval i řídil, nutno konstatovat, že posouzení jednání tohoto obviněného jako organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku by bylo nejméně stejně závažné, ne-li závažnější než spolupachatelství, proto by bylo nadbytečné se touto skutečností blíže zabývat, a to i s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, neboť taková změna by pro obviněného v konkrétní situaci nebyla příznivější. Obviněný ostatně tuto výtku ani neuplatnil. Navíc cíl sledovaný i tímto obviněným, tj. zmocnění se věcí poškozeného v jeho bytě po obdržení klíčů od spoluobviněných, ve spojení s jeho zaangažovaností a vůdčí rolí dovolují vyslovit závěr, že i jeho jednání bylo článkem řetězu, tedy imanentní součástí takového jednání pachatelů, které ve svém celku tvoří skutkovou podstatu loupeže.

Za takových okolností soudy nepochybily, spatřovaly-li v jednání obviněného J. L. znaky spolupachatelství zločinu loupeže. Platí totiž, že jednotlivé formy účastenství v užším smyslu jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity, přičemž před všemi formami účastenství v užším smyslu má přednost spolupachatelství (viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 567).

66. I obviněný P. H. měl za to, že se skutkem popsaným pod bodem III. výroku o vině nedopustil zločinů loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdil, že obviněný J. P. takto jednal sám a odchýlil se od jejich původního sjednaného plánu zmocnit se především klíčů poškozeného.

67. Ze skutkových zjištění, jak byla učiněna soudem prvního stupně a jak se promítla do skutkové věty výroku o vině pod bodem III., zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný J. P. nejednal sám, když se dopustil výše uvedených trestných činů. Ačkoliv to byl obviněný J. P., kdo ve chvíli, kdy jim poškozený nechtěl vydat platební prostředky na zaplacení pohonných hmot, vytrhl poškozenému tašku, jejímuž odebrání se bránil a svíral ji na hrudníku, a následně poškozeného začal škrtit, aby mu sdělil PIN k platební kartě, čímž naplnil znaky užití násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, je současně nutno zdůraznit, že obviněný P. H. se od tohoto jednání nikterak nedistancoval. Naopak tašku, kterou obviněný J. P. poškozenému silou strhl, v návaznosti na toto jednání s obviněným J. P. oba prohledali, vytáhli z ní platební kartu, tím tedy opatřili bez souhlasu poškozeného platební prostředek, který umožňuje výběr hotovosti a který náleží jinému, a od škrcení posléze obviněného J. P. odrazoval proto, že zjistil, že karta je bezkontaktní, lze s ní tedy do částky 500 Kč zaplatit i bez PINu. Nadto i on přímo na poškozeného spolupůsobil společně s obviněným J. P., když proti poškozenému užil pohrůžky násilí založené na tom, že nevydá-li jim, co po něm chtějí, užijí proti němu donucovacích prostředků (jak sdělil na pokyn obviněného J. L.) a shodí ho z mostu do Vltavy, přičemž v poškozeném skutečně vzbudil obavu o jeho život a zdraví, pokud se jim nepodvolí. Jednání obviněných se tedy doplňovala, byla vzájemně provázaná, tito vzájemně umocňovali svá postavení vůči poškozenému, aby jim vydal své věci.

68. Obviněnému P. H. tak nelze přisvědčit v názoru, že obviněný J. P. jednal excesivně a v rozporu s jejich předchozí dohodou, aniž by směřoval k naplnění hlavního plánu. Při spolupachatelství se totiž nevyžaduje výslovná dohoda (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 2180/1925 Sbírky, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004), ale ani rozmysl nebo předchozí uvážení. O spolupachatelství se při naplnění jeho znaků jedná i při úmyslu prostém při spontánním nebo afektivním jednání spolupachatelů. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při společném jednání totiž může docházet také k aktualizaci společného úmyslu spolupachatelů s ohledem na vývoj páchané trestné činnosti, a to jak u výslovných dohod, tak i u konkludentních dohod, přičemž tato aktualizace se může týkat jak jednoho ze spolupachatelů, tak i všech spolupachatelů, např. když původní dohoda zněla jen na krádež podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku organizované skupiny kapsářů v tramvaji, ale jeden ze spolupachatelů poté, co se snažil nepozorovaně otevřít kabelku a vzít z ní peněženku poškozené, ta se začala bránit a pevně kabelku držet, použil proti ní násilí spočívající v přetahování se o kabelku, až poškozená upadla na zem). Jsou-li všichni spolupachatelé takovému jednání přítomni a z jejich dalšího jednání vyplývá, že se s takovým „vybočením“ jednoho z nich ztotožnili a byli s ním přinejmenším srozuměni (všichni spáchají v uvedeném příkladě trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku), pak nevyvstávají pochybnosti ani o stálé existenci společného úmyslu. Tento závěr vyplývá z toho, že spolupachatelům lze zpravidla přičítat každou okolnost, o které se v průběhu společného páchání trestného činu dozví, nezabrání jí, ač by tak mohli učinit, a přinejmenším se s ní smířili (srov. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 539, 540).

69. V dané souvislosti není od věci připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1329/2017, v němž soud vyjádřil, že znak „užití násilí“ u trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku je naplněn u všech spolupachatelů tohoto trestného činu i v případě, že pouze někteří ze spolupachatelů, v rozporu s předchozí dohodou, že vůči poškozené nebude použito násilí, nakonec toto násilí použijí, v úmyslu zmocnit se peněz poškozené, když se nepodařilo tyto získat lstí (pachatelé se vydávali za policisty). V tomto případě se nejedná o exces (vybočení) těchto spolupachatelů z mezí předchozí vzájemné dohody, za nějž (a za následek při něm způsobený) by ostatní spolupachatelé nenesli vinu, když byl prokázán úmysl všech spolupachatelů zmocnit se peněz poškozené, přičemž všichni byli ozbrojeni funkčními zbraněmi a byli tedy připraveni v případě odporu ze strany poškozené použít násilí, k čemuž nakonec skutečně došlo.

70. V daném případě tak není podstatné, že obvinění se odchýlili od původního záměru vylákat od poškozeného jeho věci, tj. platební prostředky a klíče od bytu, lstí bez užití násilí. Právě změna v úmyslu neužít násilí či pohrůžky násilí za účelem získání věci poškozeného, ale toliko lsti při vydávání se za policisty a vykonávání úkonů, které jsou policistům vyhrazeny, a tedy i změna v následku, který svým jednáním způsobovali, byla důvodem pro rozdělení jejich jednání na dva skutky (II. a III.). Byť nedošlo k výslovné dohodě ohledně změny způsobu získání věcí od poškozeného, obvinění jednali na pokyn obviněného J. L. přitvrdit a případně užít či pohrozit užitím donucovacích prostředků, načež obviněný J. P. takové násilí užil, tašku s osobními věcmi včetně platebního prostředku poškozenému násilně odebral, obviněný P. H. byl takovému jednání přítomen, viděl ho, nezabránil mu, naopak tašku po jejím odebrání prohledal a následně v činu také pokračoval, když vyhrožoval poškozenému použitím násilí, a tak v něm vyvolával obavy o život a zdraví. Jelikož k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou a stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, není významné, že obviněný P. H. sám přímé násilí proti poškozenému neužil (srov. výše zmíněná rozhodnutí uveřejněná pod č. 170/1949 Sbírky a č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Obvinění J. P. i P. H. se tak skutku pod bodem III. dopustili jak společným jednáním, tak i ve společném úmyslu.

71. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele P. H., že soud prvního stupně rozdělil skutky pod body II. a III. výroku o vině a hodnotil jejich jednání jako vícečinný souběh toliko účelově, neboť věděl, že jednočinný souběh trestného činu loupeže a trestného činu vydírání je vyloučený (trestný čin loupeže je v poměru speciality k trestnému činu vydírání). Účelovost je podle dovolatele seznatelná i z postupu soudů, které neučinily závěr o jednočinném souběhu přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku pod bodem III.

72. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. U jednočinného souběhu jde o jediný skutek. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu nebo více trestných činů, anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. O jednočinný souběh se jedná tehdy, jestliže jedním skutkem bylo porušeno nebo ohroženo více zájmů chráněných trestním zákoníkem.

V případě jednočinného souběhu stejnorodého pachatel naplní jedním skutkem vícekrát skutkovou podstatu trestného činu. O jednočinný souběh nestejnorodý jde tehdy, jestliže pachatel naplní jedním skutkem skutkové podstaty více různých trestných činů. U vícečinného souběhu stejnorodého pachatel více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty, u vícečinného souběhu nestejnorodého pachatel spáchá více skutky trestné činy, které naplňují znaky různých skutkových podstat. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit.

Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84, uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatou skutku je tedy trestněprávně relevantní jednání a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část.

Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340 až 341).

73. Jestliže se tyto zásady aplikují na posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že skutek pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně považovaly za samostatný skutek, který je ve vícečinném souběhu se skutkem popsaným pod bodem II. tohoto rozsudku. Jak již bylo uvedeno, jednání obviněných pod body II. a III. byla vedena ke způsobení materiální škody poškozenému při současném omezování jeho svobody, při jednání pod bodem II. však tohoto záměru mělo být dosaženo pohrůžkou jiné těžké újmy, která měla spočívat v nevyhnutelném trestním stíhání poškozeného spojeného s možností odsouzení k trestu odnětí svobody, pokud jim poškozený neposkytne finanční prostředky jako úplatek policistům, za které se vydávali, kdy získání dalších věcí poškozeného, zejména jeho klíčů, se snažili dosáhnout vylákáním lstí s tím, že tyto věci musí odevzdat, neboť je zadržen policisty. Následkem takového jednání tedy mělo být nenucené vydání věcí (zejména klíčů) vylákaných lstí a zároveň poskytnutí finančních prostředků jako úplaty za to, že nedojde ke způsobení jiné těžké újmy poškozenému ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku v podobě jeho trestního stíhání. Na druhou stranu jednání pod bodem III. již směřovalo k násilnému odebrání věcí poškozeného (klíčů i platebních a finančních prostředků) a jeho následkem bylo vyvolání obavy v poškozeném o svůj život a zdraví, jakož i zásah do jeho fyzické sféry jeho škrcením. Z uvedeného důvodu také logicky soudy neučinily závěr, že jednání pod bodem III. kvalifikované jako zde označené zločiny lze posoudit jako spáchané v jednočinném souběhu s trestným činem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea 1 tr. zákoníku, neboť poté, co obvinění neuspěli ve vylákání věcí od poškozeného právě pod záminkou výkonu úkonů policistů vůči poškozenému, přistoupili k jednání (násilí a pohrůžky násilím), při kterém již jejich vystupování v roli policistů nehrálo žádnou roli, vůči poškozenému nevykonávali žádné úkony, jež by bylo možno označit za úkony vyhrazené policejnímu orgánu (orgánu veřejné moci).

Ke skutku pod bodem IV. – obviněný J. P.

74. Ve vztahu ke skutku pod bodem IV. výroku o vině dovolatel J. P. vytýkal, že v průběhu jeho pobytu v domě poškozený nevyjádřil vůli, aby jeho dům opustil. Poškozený obviněné k odchodu nevyzval, naopak s nimi dům opakovaně opustil, z čehož dovodil, že nejednal v úmyslu narušovat domovní svobodu poškozeného.

75. Přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje zavinění úmyslné (§ 15 tr. zákoníku).

76. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

77. Z tzv. právní věty výroku o vině pod bodem IV. se podává, že soud prvního stupně spatřoval naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v tom, že obviněný (úmyslným společným jednáním dvou osob) neoprávněně vnikl do obydlí jiného.

78. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití, vstoupení nebo jiné zasažení do prostoru domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného (srov. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2245). Již z uvedené definice je zjevné, že oprávněný uživatel nemusí vyjádřit vůli, aby pachatel do jeho obydlí nevstupoval či je opustil, nýbrž stačí, že k takovému vstupu nedal souhlas, ať už jakkoliv vyjádřený.