8 Tdo 499/2023-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného J. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2023, č. j. 9 To 406/2022-478, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 89/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. Ž. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2022, č. j. 5 T 89/2022-439, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době zaplatil dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nakládání s odpady (vyjma nebezpečných) a v oboru nakládání s nebezpečnými opady na dobu dvou roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu stran obviněného J. Ž. z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021, č. j. 2 T 127/2021-554, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. [Týmž rozsudkem byla pro shodnou trestnou činnost odsouzena právnická osoba, jejímž jednatelem byl obviněný].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný, spoluobviněná právnická osoba a poškozený odvolání, když z podnětu odvolání poškozeného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 9 To 406/2022-478, podle § 259 odst. 2, 3, 4 tr. ř. doplnil napadený rozsudek tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný J. Ž. povinen zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené České republice, Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno I, se sídlem Brno, Příkop 25, škodu ve výši 792 960 Kč. Podle § 256 tr. ř. bylo týmž rozsudkem zamítnuto odvolání obviněného a spoluobviněné právnické osoby.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského osudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soud prvního stupně zcela bezdůvodně opomenul jím předložené důkazy, které svědčí v jeho prospěch. V této souvislosti poukázal na výpisy z bankovních účtů společnosti Z., s tím, že z daných výpisů vyplývá, že uhradil za briketovací linku plnou kupní cenu, a to nikoliv na konci roku 2017, ale již v květnu roku 2017.
Obviněný má dále za to, že svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty, jelikož jeho jednání nelze hodnotit jako jednání v úmyslu, ať již v přímém či nepřímém. Rovněž namítl, že mu byla v rozporu se zákonem uložena povinnost k náhradě škody, a to za situace, kdy je ve vztahu k jeho osobě vedeno insolvenční řízení, čímž je mu fakticky odebrána možnost splnění stanovené povinnosti ve zkušební době, což může vést k tomu, že nebude schopen ve stanovené lhůtě soudu prokázat, že se osvědčil [mj. též uvedl, že „mu byla v rozporu se zákonem uložena povinnost, aby ve zkušební době zaplatil dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil“].
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího osudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí obsahu dovolání uvedl, že námitky stran neprovedení důkazu se nevztahují ke skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jelikož se jedná o doklady o platbách prováděných v červnu až říjnu 2017, přičemž v květnu 2017 k žádnému zdanitelnému plnění nedošlo a nárok na odpočet DPH na výstupu tak byl uplatněn neoprávněně. Dále uvedl, že námitka stran subjektivní stránky trestného činu nemůže ve světle soudy učiněných skutkových zjištění obstát, jelikož obviněný uplatnil nárok na odpočet DPH na základě fiktivního zdanitelného plnění, a logicky tak nemohl být veden jiným úmyslem nežli úmyslem dosáhnout snížení vlastní daňové povinnosti. K námitkám, které se týkají nároku na náhradu škody, tj. aby ve zkušební době zaplatil dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil a že uvedená povinnost mu byla uložena v rozporu se zákonem, státní zástupce uvedl, že tuto argumentaci v souvislosti s insolvencí, uplatňuje obviněný až nyní, v řízení o dovolání. V návaznosti na shora uvedené konstatoval, že pokud by Nejvyšší soud námitky obviněného připustil, tak s ohledem na znění § 140b zákona č. 182/2006 Sb. insolvenční zákon, by nemohl obstát výrok o náhradě škody a bylo by jej nutno zrušit. Dále uvedl, že i přes probíhající insolvenční řízení by mohl obstát výrok, kterým byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil zaplatil škodu, kterou trestným činem způsobil. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.
ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10 . Obviněný svoji argumentaci převážně zaměřil do tří oblastí, a to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů a že mu nezákonně byla uložena povinnost, aby ve zkušební době zaplatil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil, přestože je proti němu vedeno insolvenční řízení. Nejvyšší soud tak primárně považuje za vhodné reagovat na námitku stran subjektivní stránky trestného činu, ke které je vhodné uvést, že při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
11. K závěrům o vině obviněného je vhodné uvést, že naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se velmi pečlivé zabývaly soudy nižších stupňů, a to včetně stránky subjektivní, kterou obviněný rozporuje. Nalézací soud přitom v bodech 18. – 19. svého rozsudku podrobně rozvedl, ze kterých skutečností vycházel, přičemž správně uvedl, že obviněný jednal zcela vědomě v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, neboť musel vědět, jakého jednání se dopouští, přičemž zájem chráněný zákonem porušit chtěl, když podal za květen 2017 přiznání k dani z přidané hodnoty, do kterého zahrnul zcela vědomě fakturu o obchodu, který neproběhl, kdy takto učinil v úmyslu zkrátit daň. Odvolací soud se pak v návaznosti na námitky obviněného ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně na stranách 4. - 6. svého rozsudku a sám nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž nepochybily ani ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku, když z provedeného dokazování vyvodily, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
12. Ve vztahu k druhému okruhu námitek, tj. neprovedení jím navržených důkazů, lze uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
13. Obviněný stran opomenutých důkazů vznáší námitku, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jím předloženými výpisy z bankovních účtů, ze kterých má vyplývat, že společnost Z. zaslala na bankovní účet společnosti A.G. dne 26. 6. 2017 částku ve výši 100 000 Kč, dne 31. 7. 2017 částku ve výši 700 000 Kč, dne 1. 8. 2017 částku ve výši 500 000 Kč, dne 2. 8. 2017 částku ve výši 340 000 Kč, dne 17. 8. 2017 částku ve výši 650 000 Kč, dne 18. 8. 2017 částku ve výši 340 000 Kč, dne 22. 8. 2017 částku ve výši 300 000 Kč, dne 23. 8. 2017 částku ve výši 1 200 000 Kč a dne 19. 10. 2017 částku ve výši 100 000 Kč, a tedy že obviněný uhradil celou kupní cenu za briketovací linku, a to nikoliv na konci roku 2017, jak soud prvního stupně uvádí, ale v květnu roku 2017, a to ve výši 4 568 960 Kč. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné zmínit, že obviněný poukazuje na jednotlivé platby, které jsou ovšem v konečném součtu v celkové výši 4 230 000 Kč, a není tak jasné, jakým způsobem z nich obviněný dovodil, že došlo k uhrazení celé částky za briketovací linku, jež činila právě zmíněných 4 568 960 Kč. Stejně tak je vhodné poukázat na skutečnost, že první platba proběhla až červnu roku 2017 a poslední platba byla až koncem roku, tedy v říjnu 2017, a to za situace, kdy obviněnému je kladeno za vinu, že v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2017 deklaroval nárok na odpočet daně na výstupu z fiktivního přijatého zdanitelného plnění. Lze tak konstatovat, že není jasné, jakým způsobem by měly mít doklady o platbách prováděných od června roku 2017 vliv na neoprávněnost odpočtu daně z přidané hodnoty na výstupu v květnu 2017. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohl Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci obviněného, že vzhledem k tomu, že pokud se soudy nižších stupňů těmito jeho námitkami nezabývaly, založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí a konstatováním odvolacího soudu o jejich nadbytečnosti, mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
14. Poslední část argumentace obviněného směřovala proti výroku o jeho povinnosti, „aby ve zkušební době zaplatil dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil“. K této povinnosti obviněný uvádí, že s ohledem na probíhající insolvenční řízení, je omezen v možnosti nakládat se svými finančními prostředky, není oprávněn hradit způsobenou škodu, čímž mu je fakticky odebrána možnost splnění stanovené povinnosti ve zkušební době, což může vést k tomu, že nebude schopen ve stanovené lhůtě soudu prokázat, že se osvědčil.
15. K takto uplatněné námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp zn. 4 Tz 6/2009, platí, že „Skutečnost, že podmíněně odsouzený nesplnil uloženou povinnost podle § 59 odst. 2 část věty za středníkem tr. zák. spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem, zpravidla odůvodňuje rozhodnutí soudu o tom, že se vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody (§ 60 odst. 1 tr. zák.), ale jen v případě, když podmíněně odsouzený zavinil nesplnění uvedené povinnosti. Povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem „podle svých sil“ totiž znamená, že podmíněně odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soud rozhodující o osvědčení podmíněně odsouzeného je proto povinen zjišťovat, jaké byly poměry odsouzeného z hlediska jeho možnosti nahradit způsobenou škodu (zejména zda byl zaměstnán, a pokud nikoli, proč tomu tak bylo, zda se zajímal o zaměstnání, zda pobíral sociální dávky a v jaké výši, zda měl k někomu vyživovací povinnost, zda na jeho příjmy či majetek byl veden výkon rozhodnutí k uspokojení jiných pohledávek apod.)“
16. Vzhledem k výše nastíněným teoretickým východiskům lze tak uzavřít, že skutečnost, že s obviněným je vedeno insolvenční řízení, nemá vliv na uloženou povinnost, aby obviněný ve zkušební době podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku zaplatil dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil, jelikož skutečnost, že se obviněný po část zkušební doby či po celou dobu nacházel v insolvenčním řízení, bude posuzována při rozhodování o osvědčení.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu