8 Tdo 506/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
31. května 2012 o dovolání obviněné M. M., proti usnesení Krajského soudu v
Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 2 T 135/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v
Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, a rozsudek Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu ve Žďáru nad
Sázavou p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, sp. zn.
2 T 135/2011, uznal obviněnou M. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“)
vinnou, že:
„úmyslně zanechala ve vaně bez dohledu a jakékoliv pomoci svého
nezletilého syna, kterého položila do vany na záda a sprchovou hadicí pustila
do vany vodu, aniž se přesvědčila, zda výpusť z vany není ucpaná a ani
nezabezpečila, aby k jejímu ucpání nemohlo dojít, přičemž si byla vědoma, že
nezletilý má sníženou pohyblivost, není schopen se ve vaně posadit, postavit či
se sám z vany dostat a ona je jedinou osobou v bytě, která mu může v případě
ohrožení na zdraví či životě pomoci, odešla do obývacího pokoje, kde si lehla a
poslouchala hlasitou hudbu ze sluchátek MP3 přehrávače po dobu několika desítek
minut, aniž by úmyslně zkontrolovala syna ve vaně, kde došlo z nezjištěných
příčin k ucpání vany gumovou zátkou a během doby nejméně 38 minut ke zvednutí
hladiny vody do výše nejméně 20 cm, ve které nezletilý utonul, což zjistila až
poté, co ji na tuto skutečnost upozornil její nezletilý syn, který utopeného
bratra ve vaně nalezl“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval
jako zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst.
1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a podle § 195 odst. 4 trestního
zákoníku jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro
jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do
věznice s dozorem.
O odvolání podaném obviněnou rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v
Jihlavě tak, že je usnesením ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojila a
prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Vetešníka podala proti němu dovolání, v
němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především neshledala naplnění objektivní stránky trestného
činu opuštění dítěte podle § 195 trestního zákoníku. V podrobnostech uvedla, že
tato skutková podstata vyžaduje ponechání dítěte jeho osudu za takových
okolností, že pro dítě vzniká nebezpečí smrti či újmy na zdraví. Pro naplnění
objektivní stránky je navíc vyžadováno, aby pachatel vystavil dítě hrozícímu
nebezpečí, kdy záchrana nebo pomoc je jen otázkou náhody (odkázala přitom na
rozhodnutí č. 5/1984 Sb. rozh. trest.). Dále uvedla, že za spáchání tohoto
trestného činu jsou postihovány osoby povinné péčí o dítě, které je zanechaly
na místě s úmyslem se k němu nevrátit a nadále o něj nepečovat, příp. osoby,
které opustily dítě na delší dobu, obvykle na několik dní, aniž mu zabezpečily
základní potřeby. Předpokládané nebezpečí zde musí hrozit již za stavu, v jakém
bylo dítě opuštěno, nikoliv až přistoupením dalších okolností.
Obviněná také poukázala na každodenní domácí rutinu, která i podle
výpovědí ostatních dětí žijících v domácnosti spočívala v tom, že poškozeného
syna nechávala ve vaně se koupat či sprchovat, vyndala gumovou zátku a děti si
pak společně hrály, nosily bratrovi hračky apod. Také kritického dne si
počínala naprosto běžným způsobem, následně však usnula v obývacím pokoji.
Proto je názoru, že takové jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin opuštění
dítěte podle § 195 trestního zákoníku.
V další části podání se dovolatelka podrobněji věnovala rozboru
subjektivní stránky její trestné činnosti. Zdůraznila, že trestný čin opuštění
dítěte vyžaduje po subjektivní stránce úmysl jak ve vztahu k ponechání dítěte,
tak ve vztahu k ohrožení dítěte na životě a zdraví. Poukázala na rozdíl mezi
nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí s tím, že jako matka si byla vědoma
určitého nebezpečí, které hrozí malým dětem prakticky neustále, avšak
spoléhala, že se nic nestane. Jednala zcela běžně a reálnou možnost ohrožení
zdraví či dokonce života poškozeného si nepřipouštěla. Rozhodně nejednala v
úmyslu se k synovi nevrátit a dále o něj nepečovat.
V této souvislosti obviněná odkázala na rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh.
trest., podle něhož vztah lhostejnosti k následku nelze považovat za srozumění
s následkem, jinými slovy ani skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k
naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
Podle názoru dovolatelky lze její jednání kvalifikovat jako trestný čin
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť
způsobila synovi smrt tím, že porušila důležitou povinnost důsledně chránit
zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni
jeho vývoje podle § 31 odst. 2 zákona o rodině.
S ohledem na všechny výše uvedené argumenty obviněná považovala
rozhodnutí soudů nižších stupňů za věcně nesprávná, a proto v závěru svého
podání navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc tomuto soudu vrátil, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ke dni rozhodování Nejvyššího soudu svého
práva vyjádřit se k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl
jí uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], a bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou
uplatněný dovolací důvod.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení
je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v
návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Ve světle těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněnou
jsou z hlediska uvedeného dovolacího důvodu relevantní. Jelikož je zároveň
považoval za důvodné, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho
povinností naopak bylo, aby podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší
soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti
nimž bylo dovolání podáno.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v
obecné rovině) uvést, že zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené
osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku spáchá ten,
kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama
nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví,
spáchá-li čin na dítěti mladším tří let a způsobí-li takovým činem smrt.
Objektem tohoto trestného činu je lidský život a lidské zdraví. Z hlediska
subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný; úmysl pachatele se musí
vztahovat k zákonnému znaku „opustí dítě“, současně ale musí zahrnovat i znak
„vystavení nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“ dítěte. K okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku, jímž se
rozumí těžká újma na zdraví nebo smrt, však postačuje zavinění z nedbalosti.
Podle § 15 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn. Podle odst. 2 tohoto ustanovení srozuměním se rozumí i smíření
pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle § 16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním v konkrétním
případě naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž
je jí kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku (v tzv. skutkové větě – viz shora), případně rozvedený v
jeho odůvodnění.
Z navazující tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se
podává, že soud považoval za naplněné ty znaky předmětného zločinu, které
spočívají v tom, že obviněná „opustila dítě, o které měla povinnost pečovat a
které si samo nemohlo opatřit pomoc, a vystavila ho tím nebezpečí smrti, čin
spáchala na dítěti mladším tří let a způsobila činem smrt“.
Pod pojmem opuštění dítěte ve smyslu zákonných znaků § 195 trestního zákoníku
se podle standardní judikatury rozumí jednání, následkem kterého je dítě
neschopné samo si pomoci ponecháno svému osudu, tedy přerušení péče o dítě za
takových okolností, kdy vzniká pro dítě nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti (k
tomu srov. rozhodnutí č. 47/1978 Sb. rozh. trest., obdobně rozhodnutí č.
35/1978 a č. 5/1984 tamtéž).
Znak vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví je judikaturou
vykládán jako stav nebezpečí, při kterém je záchrana dítěte vystavena jen
náhodě. Tak je tomu i tehdy, jestliže dítě mohlo být zachráněno jinou osobou,
ale není jisté, zda se tato osoba dítěte ujme a poskytne mu potřebnou pomoc (k
tomu srov. již shora citované rozhodnutí č. 47/1978 Sb. rozh. trest.).
Na posuzovanou věc lze přiměřeně vztáhnout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 21/2006, pod č. 848. Podle jeho právní věty
1. „Samotná délka přerušení péče o dítě nemusí být vždy rozhodná pro naplnění
znaku opustí dítě, o které má povinnost pečovat ve smyslu § 212 odst. 1 tr.
zák. (nyní § 195 odst. 1 trestního zákoníku). Rozhodující je totiž souhrn všech
relevantních okolností, za jakých je dítě ponecháno bez odpovídající povinné
péče. Proto je třeba vzít v úvahu věk dítěte, stupeň jeho tělesného a duševního
rozvoje, povahu prostředí, v němž bylo ponecháno samotné, včetně okolností,
které znamenaly objektivní existenci nebezpečí pro život a zdraví opuštěného
dítěte. Došlo-li při opuštění dítěte ke smrti dítěte nebo k jeho ublížení na
zdraví, může být takové jednání trestným činem opuštění dítěte podle § 212
odst. 1, 2 tr. zák. (nyní podle § 195 odst. 1, 4 trestního zákoníku) jen tehdy,
jestliže je úmyslným zaviněním pachatele zahrnuta i skutečnost, že opuštěním
dítěte ho vystavil nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví; vztahuje-li se k
této skutečnosti zavinění pachatele pouze z nedbalosti, lze jeho jednání
posoudit jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, popřípadě
i odst. 2 tr. zák. (nyní podle § 143 odst. 1, příp. i odst. 2 trestního
zákoníku).“
Právní věta 2. citovaného rozhodnutí se vztahuje k zavinění pachatele a
stanoví: „Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého
úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel
spoléhá, že nezpůsobí následek, mají charakter dostatečných důvodů. Za
dostatečné je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném
případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního
práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu byly reálně způsobilé.
Srozumění se vznikem následku, který je uveden v trestním zákoně, ve smyslu § 4
písm. b) tr. zák. (dnes § 15 odst. 2 trestního zákoníku) je možné dovodit i v
případě, když cílem pachatelova jednání sice bylo dosažení určitého následku
nezávadného z hlediska trestního práva, jestliže však pachatel věděl, že v
důsledku jeho jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně
tak namísto zamýšleného následku nastat trestněprávně relevantní následek,
který je pro pachatele nepříjemný, přičemž pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal,
neboť nechtěl ani za cenu takového rizika ustoupit od svého záměru.“
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání podané obviněnou je důvodné.
Z hlediska argumentů uplatněných v dovolání je rozhodné posouzení především
subjektivní stránky jednání obviněné (konkrétně toho, zda jednala s úmyslem
opustit dítě a s vědomím toho, že takovým jednáním mu může vzniknout nebezpečí
smrti nebo ublížení na zdraví), případně posouzení toho, zda mezi jejím
jednáním a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost.
Soud prvního stupně při úvahách o zavinění obviněné na způsobeném následku
uvedl, že „… za uvedených okolností přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 15
odst. 1 písm. b) trestního zákoníku fakticky opustila svého ještě ani ne
dvouletého a pohybově retardovaného syna …, přičemž musela nutně vědět a být
srozuměna s tím, že v důsledku různých příčin může dojít k ucpání výtoku vany
zátkou bez řetízku …“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud tuto velmi stručnou úvahu soudu prvého stupně o zavinění obviněné
podrobněji nerozvedl, pouze konstatoval, že „… vzhledem ke zjištěným okolnostem
věci (zanechala zaostalé dítě v objektivně nebezpečném prostředí, nechodila je
kontrolovat, nereagovala na upozornění svého staršího syna, přičemž je nalezla
utonulé po nezjištěném časovém odstupu) obviněná jednala v úmyslu nepřímém
podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku“ (srov. stranu 3 odůvodnění jeho
usnesení).
Z těchto citací je zřejmé, že oba soudy nižších instancí se s otázkou zavinění
obviněné náležitě nevypořádaly, neboť v podstatě jen paušálně poukázaly na to,
že je obecně nebezpečné zanechat malé (ještě ne dvouleté) a navíc retardované
dítě samotné ve vaně s puštěnou vodou. Z těchto skutečností vyvozovaly nejen
nepřímý úmysl obviněné opustit dítě, o které měla povinnost pečovat, ale zřejmě
i její (rovněž nepřímý) úmysl vztahující se ke způsobenému následku.
S takovým závěrem se ovšem Nejvyšší soud nemohl identifikovat.
Pro správné vyhodnocení otázky, zda obviněná jednala v nepřímém úmyslu či jen z
vědomé nedbalosti, bylo třeba zhodnotit všechny okolnosti, na základě kterých
bylo možné spolehlivě posoudit její zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům
zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst.
1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, tedy jak ke znaku „opuštění dítěte“,
tak ke znaku „vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na
zdraví“ (konkrétně ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení smrti
nezletilého poškozeného).
Zavinění (jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. U trestných činů
ohrožovacích postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby
se vztahovalo na samotnou poruchu; postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací. Při
aplikaci na zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §
195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku to znamená, že musí být
prokázán ohrožovací úmysl ve vztahu k vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo
ublížení na zdraví.
Najít přesnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí
vědomou je nepochybně složitou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální
úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se shoduje s vědomou
nedbalostí podle § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v intelektuální
složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka
vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění
vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní
pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem ani
jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl
jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i
nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle
předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo.
Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je
schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel
ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů
spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není
srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále nutno zaměřit se na vztah
případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný
vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v odborné
literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv.
pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění
pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde
lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho
kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené
kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně
právnímu následku. Skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k
eventuálnímu úmyslu, pokud tento předpokládá srozumění pachatele s následkem,
neboť srozumění je formou chtění. Nemá-li čin znaky činu úmyslného, nutno jej
při vztahu lhostejnosti posuzovat jako kulpózní, zanedbal-li pachatel ovšem
náležitou opatrnost. (K tomu srov. Solnař. V., Základy trestní odpovědnosti,
Academia, Praha, 1972, str. 222, obdobně též Solnař. V., Fenyk. J., Císařová.
D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání,
Nakladatelství Orac, Praha, 2003, str. 286.)
K tomu je ještě vhodné dodat, že při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16
odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl,
že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákoníkem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno
spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. K posouzení
přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a
ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. trest.,
obdobně č. 75/1958 tamtéž). Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se
přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily
následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za
jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku.
V dané věci při nalézání hranice mezi zaviněním obviněné v podobě nepřímého
úmyslu a vědomou nedbalostí oba soudy nižších instancí především neměly
přehlédnout některé významné skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí samotné
obviněné a z výpovědí jejích nezletilých dětí. Tak například obviněná, která ve
svém podání k otázce svého zavinění obecně uvedla, že si jako matka sice byla
vědoma určitého nebezpečí, které hrozí malým dětem prakticky neustále,
kritického dne však jednala zcela běžně a reálnou možnost ohrožení zdraví či
dokonce života poškozeného si nepřipouštěla, na č. l. 98 trestního spisu
konkrétně vypověděla, že „… věděla, že ponechat dítě samotné ve vaně je obecně
nebezpečné …“, a na otázku „jak často se koupal nezl., jakým způsobem, jak
dlouho býval ve vaně?“ odpověděla, že „… každý den. Dala jsem ho do vany,
pustila jsem mu vodu, osprchovala jsem ho. Někdy jsem mu dala sprchu do ručičky
a nechala ho ve vaně samotného. On ve vaně ležel a dával si druhou ručku pod
tekoucí vodu ze sprchy, líbilo se mu to. Jiným způsobem se nekoupal, jen jsem
ho někdy oplachovala v umyvadle, ve vaně jsem ho nechávala jak kdy dlouho,
nevím kolik minut, ale chodila jsem se na něho dívat … ve vaně ležel na zádech
…“.
Tato její výpověď byla potvrzena i svědeckými výpověďmi nezletilé (č. l. 101
spisu) „… nezl. napustila mamka kousek vody, někdy tam s ním byla mamka, někdy
se koupal sám … nezl. ve vaně ležel. Někdy měl ve vaně špunt, někdy se sám
takhle cákal sprchou. To špunt ve vaně nebyl …“, nezl. (č. l. 104 spisu) „…
nezl. se doma koupal pořád, tak dvakrát za den, když se pokadil. … potom nezl.
byl ve vaně, ležel a měl v ruce sprchu, ze které tekla voda malým proudem a
dával si sprchu na sebe … nezl. ve vaně byl sám, ale chodili jsme se na něj
koukat. Když se nezl. koupal, tak špunt od vany býval pryč, dával se třeba na
umyvadlo.“, a nezletilého (č. l. 77 až 79 spisu) „… nezl. dala máma do vany a
sprchoval se … maminka dala nezl. do vany, seděl. Byl tam špunt vevnitř … nezl.
se koupal vždy ve vaně, špunt byl na stolku, nezl. se umýval sám, jen vodou
...“.
Z uvedených důkazů tak vyplývá, že v domácnosti obviněné bylo běžnou praxí
položit nebo posadit poškozené dítě do vany a nechat mu puštěnou vodu (nebo mu
napustit trošku vody), aby se mohlo libovolně „cachtat“ a omývat, příp. si hrát
se svými sourozenci. Běžné bylo i to, že toto dítě v koupelně pobývalo také z
části bez dozoru, jen za občasné kontroly buď ze strany matky nebo sourozenců.
Jeho obviněná matka však i v těchto případech – stejně jako kritického dne –
byla v bytě přítomna, takže se nacházela v dosahu poškozeného. Za této situace
ovšem oba soudy nižších instancí mohly jen obtížně dovodit, že obviněná jednala
s úmyslem svého nezletilého syna opustit, resp. s úmyslem (byť jen eventuálním)
ponechat jej ve vaně s tekoucí vodou, vystavit jej tak nebezpečí smrti a již se
k němu nevrátit. To ovšem současně znamená, že jimi použitá právní kvalifikace
jako zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195
odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku nemůže obstát. V tomto směru
lze – vedle odkazu na již shora citovanou judikaturu a odbornou literaturu –
přisvědčit i argumentaci samotné dovolatelky, že postih za takový trestný čin
přichází v úvahu spíše u osob povinných péčí o dítě, které je zanechaly na
(zpravidla odlehlém) místě s úmyslem se k němu nevrátit a nadále o něj
nepečovat, příp. takové osoby, které opustily dítě na delší dobu (obvykle na
několik dní), aniž mu zabezpečily základní potřeby. Navíc pak předpokládané
nebezpečí musí dítěti reálně hrozit již za stavu, v jakém bylo dítě opuštěno,
nikoliv až přistoupením dalších okolností.
Výsledky až dosud provedeného dokazování spíše svědčí pro závěr, že obviněná
sice byla schopna rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem (takovou okolností nepochybně je
již ponechání dvouletého a navíc retardovaného dítěte bez dozoru ve vaně s
tekoucí vodou), ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že i takové dítě si
bude ve vaně (tak jako opakovaně v minulosti) nějakou dobu samo hrát, že voda
bude skrze výpusť volně odtékat a že se mu nic (stejně jako v mnoha předešlých
případech) nepřihodí. V důsledku svého rutinního počínání obviněná nejspíš
dostatečně nevnímala ani to, kde se v té době nacházela gumová zátka a (stále
bez přiměřených důvodů) spoléhala na to, že nemůže dojít k ucpání výpusti, v
důsledku toho k navýšení hladiny stále přitékající vody a nakonec i k
tragickému následku.
Takový závěr by ovšem svědčil jen o jejím nedbalostním zavinění, resp. o její
vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a nutně
by vyústil ve zcela odlišnou právní kvalifikaci. Pokud totiž oba soudy nižších
stupňů zjistily, že obviněná svým lehkovážným jednáním zásadním způsobem
zanedbala rodičovské povinnosti vyplývající jí ze zákona o rodině č. 94/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů (podle jeho ustanovení § 31 odst. 2 „Při
výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně
chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled
odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných
prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho
zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.“), pak by reálně
přicházelo do úvahy posoudit její jednání jako zločin usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, případně i odst. 2 trestního zákoníku (tedy i jako
porušení důležité povinnosti uložené podle zákona). Není totiž sporu ani o tom,
že mezi porušením této její povinnosti a následkem trestného činu je příčinná
souvislost (k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1962, č.
39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.).
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
jak usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp.
zn. 42 To 339/2011, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011. Současně podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nakonec podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad
Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho
odsuzujícím výrokem byl položen základ nesprávného rozhodnutí.
Po zrušení napadených rozhodnutí se tak trestní věc obviněné vrací do stadia
řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby
se věcí ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil,
znovu pečlivě zabýval a učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za
správné, zákonné i spravedlivé. Nejvyšší soud mu sice neukládá povinnost
doplnit provedené důkazy, nicméně nalézací soud by měl znovu zvážit, zda bude
moci ve věci rozhodnout bez toho, že by v hlavním líčení vyslechl obviněnou (k
jejímu výslechu v řízení před soudem totiž dosud nedošlo).
Odůvodnění nového rozhodnutí musí samozřejmě odpovídat požadavkům obsaženým v
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je totiž
považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího
libovůli v rozhodování. Pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným
hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě
posouzena (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 125/2004 aj.).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustanovení § 265s odst. 1 tr.
ř. orgán činný v trestní řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil, a že podle ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. bylo-li
napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
obviněného, nemůže v novém rozhodnutí dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Případné rozhodnutí podle § 265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud činit
nemusel, neboť podle jeho zjištění obviněná ke dni tohoto rozhodnutí uložený
trest odnětí svobody nenastoupila a tedy ani nevykonávala.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a