8 Tdo 51/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 v řízení o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 37/2020, o vazbě obviněného
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. M. nebere do vazby.
1. Obviněný J. M. (dále též jen „obviněný“) v současné době vykonává ve věznici s ostrahou trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců, který mu byl uložen za pokračující zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 T 37/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021.
2. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 37/20202, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 T 37/2020. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu tedy bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.
4. Obviněný byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 26 Nt 902/2020, podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. (obviněný byl zadržen dne 5. 2. 2020 ve 14:05 hodin). Podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyla přijata nabídka záruky za chování obviněného učiněná M. M. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib obviněného. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyla nahrazena vazba dohledem probačního úředníka a podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. nebylo uloženo předběžné opatření náhradou za vazbu. Vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. ř. trval po dobu přípravného řízení. Po podání obžaloby Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 7 T 37/2020, rozhodl tak, že podle § 72 odst. 3 tr. ř. se obviněný ponechává nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Současně rozhodl tak, že nebyl přijat návrh na přijetí záruky důvěryhodné osoby podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a podle § 73a tr. ř. nebyl přijat návrh na přijetí peněžité záruky. Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 To 75/2020, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. ř. trval až do nástupu obviněného do výkonu trestu odnětí svobody dne 4. 2. 2021.
5. Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. Ze žádných objektivně zjištěných skutečností nevyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a s ohledem na dobu, jež uplynula od spáchání činu, není ničím reálně podložena ani obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Uvedené platí zvláště se zřetelem k tomu, že v důsledku zrušení označených rozsudků soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu přichází v úvahu výkon původně uloženého trestu ve výměře 3 let rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Proto bylo rozhodnuto, že obviněný J. M. se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 51/2022
Datum rozhodnutí: 16.03.2022
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Hodnocení důkazů, Loupež, Pokračování v trestném činu, Společné řízení, Věcná příslušnost
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku, § 17 tr. ř., § 21 odst. 1 tr. ř., § 116 tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
8 Tdo 51/2022-748
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 37/2020, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 T 37/2020.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1.–2. jednak pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ústavní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození G. V., nar. XY, bytem XY, a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Z jejich podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a dále v celém výroku o trestu, výroku o uloženém ochranném opatření a výroku o uplatněném nároku poškozených. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku uvedeným pod bodem 2) rozsudku, byl obviněný podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ambulantní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený G. V., nar. XY odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného ohledně skutku pod bodem 1) vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 T 37/2020-626, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok vině pod bodem 2) a celý výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. M. byl pod body 1.–2. uznán vinným jednak pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 2, § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 32 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 T 37/2020-626, podal obviněný rovněž odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém výroku o trestu a výroku o uplatněném nároku poškozeného. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku pod bodem 1.–2. a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2. rozsudku byl obviněný podle § 173 odst. 2, § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické ve formě ambulantní.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený G. V., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 32 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
5. Podle konečných skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil výše uvedených trestných činů tím, že
1. dne 29. 8. 2019 kolem 22:00 hodin v XY, v ulici XY 50 m od křížení železničního přejezdu XY ve směru k traťové značce 2.1, bez předchozího varování zaútočil na poškozeného M. H., narozeného XY, tak, že jej dřevěným klackem o délce 144 cm a o průměru cca 6 cm opakovaně, nejméně sedmkrát, udeřil do celého těla, zejména do levé horní končetiny a levé dolní končetiny, následkem čehož poškozený upadl na zem, a obviněný bezprostředně po útoku prohledal batoh poškozeného, odkud odcizil občanský průkaz a kartičku pojištěnce, oba doklady na jméno poškozeného, dva starší mobilní telefony, jeden zn. Huawei, druhý nezjištěné značky, a peněženku s blíže nezjištěnou hotovostí, a tímto útokem způsobil poškozenému zejména tříštivou zlomeninu těla obou kostí levého předloktí s posunem úlomků, zlomeninu horního předního trnu lopaty kyčelní kosti vlevo s malým posunem kostních úlomků a pruhovitý podkožní krevní výron o velikosti 5 x 12 cm na levém boku v oblasti kyčelního kloubu, přičemž zlomeniny ruky vedly u poškozeného k podstatnému omezení v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců z důvodu vyloučení plnohodnotného zatížení levé horní končetiny a zlomenina horního předního trnu lopaty kyčelní kosti vedla u poškozeného k podstatnému omezení v běžném způsobu života po dobu kolem šesti měsíců z důvodu vyloučení plnohodnotného zatížení levé dolní končetiny,
2. dne 2. 9. 2019 kolem 21:50 hodin v XY, v ulici XY u domu čp. XY zezadu fyzicky napadl poškozeného G. V., narozeného XY, tak, že ho úmyslně povalil na zem a zalehl ho, a když se poškozený ležící na břiše snažil ze sevření vymanit, bránil mu v pohybu tím, že ležel na jeho zádech, přičemž mu vzal z levé zadní kapsy kalhot peněženku, následně se poškozený přetočil na bok a částečně se posadil, chytil jednou rukou mikinu obviněného na zádech a druhou rukou část peněženky, která se otevřela, obviněný se s ním o peněženku přetahoval a přitom ji roztrhl, a dále poškozený svlékl obviněnému mikinu, poté obviněný utekl pryč s částí peněženky, v níž se nacházely platební karta České spořitelny, a. s., č. XY, řidičský průkaz a karta Všeobecné zdravotní pojišťovny, vše na jméno poškozeného, malý technický průkaz a doklad o pojištění k vozidlu registrační značky XY a karta povolení k pobytu cizince na území České republiky.
6. Pro úplnost je nutno uvést, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, podal obviněný dne 30. 4. 2021 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 169/2022, podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, podal obviněný dne 21. 12. 2021 prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pod bodem 1. V něm vytkl extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
8. Ve vztahu k tomuto skutku dovolatel nejprve připomenul, že byl usvědčen především na základě biologické stopy na klacku, který byl nalezen poblíž pravděpodobného místa útoku. Soudy rovněž poukazovaly na výpověď poškozeného M. H., který u hlavního líčení obviněného jako pachatele nevyloučil. V neposlední řadě je zde výpověď samotného dovolatele, které však soudy neuvěřily, a jednotlivá jeho tvrzení označily za nepřesvědčivá. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že výsledky odborného vyjádření z oboru genetika nebyly jediným usvědčujícím důkazem, a to vzhledem k existenci dalších nepřímých důkazů, tvořících s označeným odborným vyjádřením spojený řetězec usvědčujících důkazů. Soud ovšem nijak konkrétně nevyjádřil, jaké důkazy měl na mysli. Odvolací soud pak pouze zmínil výpovědi obviněného a poškozeného, ani on ale nevysvětlil, co mělo tvořit onu „řadu nepřímých důkazů“. V této souvislosti dovolatel namítl, že žádné další nepřímé důkazy svědčící o jeho vině nebyly ve věci konstatovány a ani prováděny.
9. Obviněný dále uvedl, že jeho trestní věc je nutno postavit na roveň věci, kterou řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 3579/17. V dříve posuzovaném, skutkově velmi podobném případu Ústavní soud konstatoval, že DNA profil stěžovatele na injekční stříkačce nalezené na místě činu nemůže sloužit jako přímý důkaz o jeho vině. Jedná se toliko o nepřímý důkaz svědčící o tom, že stěžovatel s injekční stříkačkou manipuloval, nikoliv že se dopustil jednání popsaného v obžalobě. Ústavní soud rovněž zpochybnil význam výpovědi nezletilého poškozeného, který neoznačil stěžovatele jako útočníka ani při rekognici v přípravném řízení, ani při agnoskaci v soudní síni. Důkazní hodnota celého úkonu za daného stavu je snížena na minimum. Ústavní soud proto dovodil, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., neboť závěry obecných soudů stále vyvolávaly důvodné pochybnosti o tom, zda se stěžovatel předmětného skutku dopustil. V řízení tak došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu rozhodování in dubio pro reo, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), neboť v posuzované věci byl dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
10. Vadnost napadeného rozhodnutí lze, podle názoru dovolatele, paralelně ztotožnit s vadností rozhodnutí soudů ve věci shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Znovu připomenul, že stěžejním důkazem pro posouzení viny představovaly biologické stopy – zjištění jeho DNA na úrovni individuální identifikace na klacku, kterým mělo být na poškozeného útočeno. Obviněný kategoricky trval na tom, že se nejedná o přímý důkaz svědčící o jeho vině, nýbrž toliko o nepřímý důkaz o tom, že se předmětného klacku s největší pravděpodobností dotýkal nebo s ním manipuloval.
Samostatně však z tohoto důkazu nelze v žádném případě vyvozovat, že s ním dovolatel útočil proti tělu poškozeného M. H. Obhajoba nadto namítala možnost tzv. sekundárního přenosu DNA, avšak soudy se jí vůbec nezabývaly, ani v rovině obecného zdůvodnění. Soudy taktéž nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, že klacek patří mezi předměty přírodního původu, jež se mohou nacházet kdekoliv v přírodě i ve městě, přičemž je obvyklé, že lidé na ně sahají a manipulují s nimi. Taktéž místo, kde k útoku došlo, je volně přístupné veřejnosti, hojně využívané pro zkracování cesty.
Při vztažení těchto notoriet na konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu není možné konstatovat ani to, že předmětný klacek byl útočnou zbraní, a pokud ano, není jisté, zda nebyl na místo útoku donesen z jiného místa. Ač na něm byly s nejvyšší pravděpodobností zajištěny i stopy DNA poškozeného (nikoli na úrovni individuální identifikace), nebyly na něm zjištěny žádné stopy krve ani trichologický materiál, které by svědčily o tom, že klacek byl s jistotou použit při útoku na jeho osobu. Dále dovolatel poukazoval na výpovědi poškozeného i svědků J.
H. a A. T., z nichž není zřejmé, zda byl poškozený napaden klackem či tyčí. Výpovědi poškozeného taktéž neodpovídají skutečné rozměry klacku. Na základě těchto skutečností obviněný uzavřel, že přesné místo útoku bylo určeno toliko pravděpodobností, stejně jako nebylo s jednoznačnou jistotou prokázáno, že předmětný klacek byl útočnou zbraní. Soudy neřešily ani otázku, zda pachatel útočnou zbraň na místě ponechal, nebo ji odnesl s sebou. Lze připustit i stav, že poškozený při napadení upadl na ležící klacek a tímto způsobem se na něj dostal smíšený profil DNA.
11. Obviněný v podrobnostech rozebíral také výpověď poškozeného M. H. Zdůraznil především, že při rekognici podle fotografií nebyl schopen útočníka přesně určit s tím, že dovolatele vyloučil. U hlavního líčení jej poškozený jako možného pachatele nevyloučil a upřesnil, že jeho dřívější vyjádření plynulo z toho, že obviněného zná, a proto si nedovedl představit, by na něj zaútočil právě on. Doplnil, že útočníka nemohl ani poznat, neboť byla tma, on si chránil obličej a z pachatele viděl pouze siluetu. Za této situace soudy označily výpověď poškozeného za důkaz svědčící ve spojení s profilem DNA na klacku a ostatními důkazy (což byla v podstatě pouze výpověď dovolatele) o jeho vině předmětným skutkem. Takovéto hodnocení důkazu považoval obviněný za hrubě nesprávné a příčící se § 2 odst. 6 tr. ř. Opět připomenul nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/17 a v jeho duchu poznamenal, že paměťová stopa poškozeného mohla být poznamenána dříve ukázanými fotografiemi, přesto však ani v hlavním líčení nebyl schopen určit, zda byl dovolatel útočníkem či nikoliv. Pokud pak poškozený vysvětloval, že obviněného vyloučil, protože si nedovedl představit, že by na něj zaútočil někdo, koho zná, nešlo již o přímou výpověď, ale o „hodnocení důkazu“ svědkem. Za nejzásadnější aspekt výpovědi poškozeného považoval dovolatel vyjádření, že útočníka ve tmě vůbec nemohl poznat. Soud však bez zjevného podkladu považoval tuto výpověď za usvědčující. Přitom poškozený nepopsal ani postavu dovolatele v souladu se skutečností. Hodnocení svědecké výpovědi poškozeného jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy proto obviněný označil za exces, jímž byly porušeny principy presumpce neviny a in dubio pro reo.
12. Soudy opřely svůj závěr o vině také o výpověď samotného dovolatele. Jeho tvrzení, že na místě s dalšími osobami několikrát byli pod vlivem pervitinu, dělali tam nepořádek, lezli po stromech, šermovali klacky apod., soudy neuvěřily s poukazem na to, že není přesvědčivé. K tomu obviněný namítl, že hodnocení přesvědčivosti výpovědi je otázkou skutkovou a nikoli právní, proto musí být podpořena nějakým relevantním důkazem, který však v dané věci není. S ohledem na nedostatečné objasnění skutkového stavu nemůže soud vyloučit přesvědčivost a věrohodnost jakékoliv výpovědi dovolatele, byť by racionalitou neodpovídala počínání průměrně rozumného člověka. Tímto postupem soudy popřely právo na obhajobu ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. a princip in dubio pro reo. V daném směru obviněný opětovně připomenul výše zmiňovaný nález Ústavního soudu. Vytkl rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a extrémní rozpor jeho závěrů s provedenými důkazy. Zejména zdůraznil, že nikdy netvrdil, že by se na místě činu s dalšími osobami měl nacházet v době útoku na poškozeného. Pokud tedy soud tímto způsobem argumentoval, jedná se o jeho výmysly plynoucí z nedostatečného seznámení se se spisovým materiálem.
13. Součástí tohoto dovolání obviněný učinil (na základě sdělení svého obhájce ze dne 18. 2. 2022) také námitky obsažené v dovolání ze dne 30. 4. 2021, směřující proti výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 T 37/2020-539, který byl v nezměněné podobě potvrzen odvolacím soudem a v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku byly zde uvedenými skutkovými zjištěními vázány soudy i při následném ukládání společného trestu. Obviněný v něm odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a namítl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Ve vztahu k tomuto skutku obviněný namítl věcnou nepříslušnost Krajského a Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu prvního a druhého stupně. Dané pochybení se podle něj odvíjí od nesprávného posouzení skutků pod body 1. a 2. výroku prvního rozsudku soudu prvního stupně jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Dovolatel s odkazem na rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr. připomněl, že musí být zjištěna subjektivní souvislost mezi jednotlivými skutky. Uvedený znak však v tomto trestním řízení ani nebyl předmětem dokazování a soudy se jím vůbec nezabývaly, což zakládá dílčí nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Dále poukázal na poznatky o jeho trestní minulosti a především o jeho osobnosti (snížená inteligence a mimo jiné též impulzivními rysy), které podle jeho názoru svědčí o absenci jakékoliv subjektivní souvislosti mezi skutky pod bodem 1. a 2. výroku o vině. S konstatováním, že posuzované jednání bylo nesprávně hodnoceno jako pokračování v trestném činu, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1976, sp. zn. 3 Tz 29/76, obviněný uzavřel, že ve věci provedené důkazy neposkytovaly dostatečný podklad pro závěr o věcné příslušnosti krajského soudu k projednání skutku pod bodem 2. v prvním stupni. Tímto bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
15. S ohledem na vše shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud nyní dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o vině a trestu, včetně dalších výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Dále aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout; alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1. a opětovně rozhodne o vině a trestu ohledně skutku pod bodem 2. obžaloby.
16. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně odmítla, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Následně státní zástupkyně citovala příslušnou pasáž rozsudku odvolacího soudu, aby vyzdvihla, že nález stopy DNA spolu s odpovídající výpovědí poškozeného M. H. obviněného z jednání kladeného mu za vinu usvědčuje.
17. Státní zástupkyně se rovněž v teoretické rovině zabývala pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že jednání obviněného jeho pojmové znaky v souhrnu v případě obou skutků splňuje. Doplnila, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. umožnila oddělené projednávání a rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu. Věcná příslušnost Krajského soudu v Praze tedy byla v daném případě zachována.
18. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině namítl extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Proti skutku pod bodem 2. výroku o vině výroku o vině brojil prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Této tezi odpovídala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž na podkladě žádného dovolacího důvodu nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.
4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií, tedy půjde-li o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
22. Obviněný namítl, že skutková zjištění týkající se jednání pod bodem 1. výroku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně vytýkal, že závěr soudů o jeho vině předmětným skutkem je postaven na jediném, navíc ještě nepřímém důkazu – stopách DNA na klacku nalezeném v blízkosti místa činu. Ten však stojí ve věci zcela osamoceně, jelikož další provedené důkazy, včetně výpovědi poškozeného i obviněného verzi obžaloby nikterak nepodporují s tím, že pokud soudy dospěly k opačnému závěru, stalo se tak na základě hrubě nesprávného hodnocení označených důkazů, jež se vymykalo požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí soudů obou instancí shledal, že tyto výhrady dovolatele jsou ve svém jádru opodstatněné.
23. Teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342–345).
24. Soudy shodně konstatovaly, že z loupežného přepadení poškozeného M. H. obviněného usvědčovaly primárně stopy DNA na klacku o délce 144 cm a o průměru cca 6 cm, který byl jimi označen za útočnou zbraň. Tento důkaz je podle jejich názoru podporován dalšími ve věci provedenými důkazy, konkrétně postupnými výpověďmi poškozeného a obviněného, soud prvního stupně ještě poukázal na souvislost se skutkem v bodě 2. výroku o vině (bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o klíčový důkaz v podobě zmiňované biologické stopy, nevznikly žádné důvodné pochybnosti ani o jeho obsahu ani jeho hodnocení ze strany soudů, ostatně sám dovolatel v tomto směru žádné konkrétní výhrady nevznesl. Lze proto jen ve stručnosti připomenout, že odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky (č. l. 267), byla u stopy na slabším konci klacku zjištěna shoda s DNA profilem dovolatele (na úrovni individuální identifikace), zatímco profil stanovený ze stopy na silnějším konci klacku obsahoval většinu znaků DNA profilu obviněného i poškozeného, nicméně tuto shodu nelze považovat za shodu na úrovni individuální identifikace. Proto bylo v odborném vyjádření konstatováno, že „na základě zjištěné shody nelze vyloučit přítomnost biologického materiálu uvedených osob v analyzovaném vzorku“ (č. l. 268).
25. O povaze a významu závěrů citovaného odborného vyjádření nemá Nejvyšší soud také žádné pochybnosti. V této souvislosti není sporu o tom, že soud prvního stupně věnoval jeho prověření mimořádnou pozornost, v hlavním líčení opakovaně vyslechl jako znalkyni zpracovatelku odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kpt. Mgr. Jelu Jakubovou i znalce RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D., na jehož oponentní stanoviska znalkyně reagovala způsobem, který lze akceptovat. O poznání složitější situace panuje stran hodnocení dalších důkazů, v prvé řadě výpovědi poškozeného M.
H. Se soudy nižších stupňů lze bezpochyby souhlasit, že dané svědectví jako takové bylo v průběhu trestního řízení zcela konstantní a ve všech svých částech věrohodné. Poškozený logicky vysvětlil, proč u rekognice podle fotografií uvedl, že to nebyl obviněný, kdo na něj zaútočil (vůbec jej nenapadlo, že by to mohl udělat někdo, s kým se znal a potkával se s ním). Akceptovat by bylo v zásadě možné i jeho popis postavy pachatele z přípravného řízení, ač údaj o výšce obviněného nekoresponduje s realitou; poškozený hodnověrně vysvětlil, že pachatele během útoku vnímal jako velikánského (byť ve skutečnosti je dovolatel toliko střední postavy).
Jeho další charakteristika, jakožto urostlého Roma s krátkými vlasy, již obviněnému víceméně odpovídá, ač namísto slova „urostlý“ by byl vhodnější spíše výraz vyjadřující nadváhu, kterou dovolatel v posuzovaném období měl (viz foto na č. l. 324). Přesto je však takový popis velice obecný na to, aby byl způsobilý pro spolehlivou identifikaci pachatele. V dané souvislosti pak není možné přehlédnout zejména opakovaná vyjádření poškozeného z hlavního líčení, že útočníkovi vůbec neviděl do tváře, neboť světlo šlo ze strany pachatele a ze strany poškozeného byla tma, proto viděl v podstatě jen jeho siluetu.
Poškozený tudíž nemohl vyloučit, že to byl obviněný, kdo na něj zaútočil, právě proto, že jej nepoznal (č. l. 519). Lze tedy shrnout, že z výpovědí poškozeného učiněných jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení bylo možno dovodit skutkové zjištění, že byl přepaden krátkovlasým Romem, kterého patrně vnímal jako většího, než jakým ten ve skutečnosti byl, a kterému do obličeje vůbec neviděl a ani vidět nemohl. I z laického pohledu by bylo zcela zjevné, že výpovědní hodnota takto neurčitého popisu útočníka není příliš vysoká.
Považovat proto daný důkaz za usvědčující z hlediska identifikace obviněného jakožto pachatele skutku pod bodem 1. je ze strany obou nižších soudů přinejmenším kontroverzní, zakládající pochybnost, zda byla plně respektována zásada volného hodnocení důkazů uvedená v § 2 odst. 6 tr. ř.
26. Obdobně je třeba nahlížet také na obsah výpovědí dovolatele. Tu soudy zcela důvodně považovaly za nevěrohodnou, neboť nebyla konstantní a některá tvrzení obviněného o tom, jak na místě byli „fetovat“ a šermovali tam klacky, popř. na vše sahali, působila dosti účelově. K tomu může Nejvyšší soud doplnit, že zejména výpověď v hlavním líčení nedávala ani logický smysl, neboť obviněný hovořil o tom, že na místě měl být v prosinci, neví jakého roku (k útoku na poškozeného M. H. došlo dne 29. 8. 2019), sahal však na vše – na stromy i jablka (č. l.
465 a 466). Dovolatel nebyl schopen v průběhu trestního řízení objasnit ani otázku přímo nesouvisející s posuzovanou trestnou činností, a to jak dlouho vlastně užíval pervitin, když i v tomto směru svá tvrzení neustále měnil. Na druhou stranu je ovšem nutné poznamenat, že nevěrohodnost obhajoby obviněného sice za určitých okolností může poskytnout jistý obrázek o celkovém skutkovém ději, avšak je velmi problematické hodnotit nevěrohodnou výpověď obviněného jako usvědčující důkaz, neboť obviněný má v rámci svého ústavně garantovaného práva na obhajobu možnost hájit se způsobem, jaký uzná za vhodné.
Ještě obezřetněji je s výpovědí obviněného nutno zacházet za stavu důkazní nouze (jaký panuje v posuzovaném případě) a navíc za situace, kdy dovolatel vhledem ke svému intelektu na hranici subnormy až lehké mentální retardace (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie) má omezenou schopnost podat ucelenou a smysluplnou výpověď. Kromě toho je potřeba vyzdvihnout, že v předmětné trestní věci soudy zjistily pouze a jedině to, že obhajoba obviněného je nedůvěryhodná, aniž by však na základě provedeného dokazování drtivou většinu z jeho tvrzení jakkoliv vyvrátily anebo aby z jeho slov dovodily nějaké konkrétní skutečnosti svědčící naopak o vině.
V této souvislosti je možno poukázat na náhled Ústavního soudu na obhajobu obviněného vyjádřený v nálezu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle něhož právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno.
S ohledem na vše výše zmíněné je tudíž možno uzavřít, že ani z výpovědí obviněného nemohly vyplynout takové skutečnosti, které by mohly být bez dalšího hodnoceny jako usvědčující jej ze spáchání skutku pod bodem 1. výroku o vině.
27. Jako poslední nepřímý důkaz proti dovolateli označil soud prvního stupně souvislost mezi skutky 1. a 2. výroku o vině, přičemž druhý z nich byl v tomto trestním řízení bez důvodných pochybností prokázán. Je namístě připomenout, že čtyři dny po útoku na poškozeného M. H., dne 2. 9. 2019, byl spáchán skutek spočívající v tom, že obviněný napadl a oloupil poškozeného G. V. Je nepochybné, že spáchání skutku v bodě 2. výroku svědčí o tom, že dovolatel byl schopen v posuzovaném období takový trestný čin spáchat. Přesto však ani tento fakt není způsobilý prokázat jakoukoliv konkrétní skutkovou okolnost týkající se jednání pod bodem 1. výroku o vině. Přes blízkou časovou souvislost obou „loupežných přepadení“ je třeba podotknout, že se jednalo o vcelku běžnou trestnou činnost tohoto typu, která se nevyznačovala nějakými specifickými znaky svědčícími pro jednání téhož pachatele, ostatně i způsob vedení útoku byl v obou případech odlišný. Proto skutečnost, že dovolatel se v blízké době prokazatelně dopustil jiného trestného činu loupeže, má velice nízkou, až zanedbatelnou důkazní sílu ve vztahu k doložení, zda spáchal rovněž jednání pod bodem 1.
28. Žádné další důkazy, které by společně s odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, tvořily ucelený řetězec důkazů svědčících o vině, soudy při svém rozhodování k dispozici neměly. Shora probrané skutečnosti, které soudy obou stupňů chápaly jako důkazy vedoucí k usvědčení obviněného (srov. bod 37. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. rozsudku odvolacího soudu), pak měly nejen jednotlivě, ale dokonce i ve vzájemné návaznosti natolik nízkou vypovídající hodnotu, že nebyly způsobilé vytvořit onen potřebný uzavřený řetězec důkazů dokládající bez důvodných pochybností vinu dovolatele. To znamená, že stopa DNA na slabším konci klacku nalezeném na předpokládaném místě činu je v zásadě jediným usvědčujícím důkazem, který však stojí v řízení prakticky osamoceně. Přes jeho bezpochyby nezanedbatelnou důkazní sílu je nutno klást si otázku, zda toto postačuje k rozhodnutí o vině obviněného skutkem popsaným v bodě 1. výroku o vině.
29. Obhajoba v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17. Je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané trestní věci odsouzen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že vstoupil do domu, přitlačil nezletilého poškozeného ke zdi, pohrozil mu, že má u sebe nůž, kterým jej probodne, načež mu odcizil věci v celkové hodnotě 1 152 Kč. Stěžejním důkazem v odkazovaném případě bylo odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, na základě kterého byla konstatována shoda profilu DNA, zajištěného z pístu injekční stříkačky nalezené na místě činu, která podle svědectví poškozeného vypadla pachateli z kapsy, s profilem DNA obviněného.
Poškozený v rámci rekognice v přípravném řízení obviněného (stěžovatele) jako pachatele trestného činu vyloučil (s jistotou označil jiného figuranta), ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že je mu jeho osoba povědomá, poznává jej podle rysů obličeje, přesto jej však jako pachatele neoznačil. Obecné soudy hodnotily i výpověď nezletilého poškozeného z hlavního líčení jako usvědčující, s výjimkou soudu Nejvyššího, který vyzdvihoval zejména nalezený izolovaný profil DNA stěžovatele na injekční stříkačce.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že uvedený profil DNA vypovídá pouze o tom, že stěžovatel přišel s touto stříkačkou do styku, že se jí dotýkal, nikoliv že spáchal předmětný skutek. Jde tedy o nepřímý důkaz, který dokazuje jinou skutečnost, než je dokazovaná. Dále zdůraznil, že agnoskace u hlavního líčení nemá kvalitu důkazního prostředku rekognicí, neboť paměťová stopa poznávajícího je ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi). Pokud si navíc poškozený nebyl ani u hlavního líčení jist, zdali je stěžovatel totožný s osobou pachatele loupežného přepadení (pouze jej jako možného pachatele nevyloučil), je snížena důkazní hodnota celého úkonu téměř na minimum.
K obhajobě stěžovatele (např. že skutek mohla spáchat jiná osoba v jeho oblečení) Ústavní soud pronesl, že byť se tato verze může jevit jako značně nepravděpodobná, obecným soudům se ji hodnověrným způsobem nepodařilo vyvrátit, resp. se jí v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly. Celkově Ústavní soud zhodnotil, že skutkový stav nebyl v projednávané věci dostatečně objasněn, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, principu in dubio pro reo a k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny.
30. Není pochyb o tom, že jak věc řešená Ústavním soudem, tak případ dovolatele projednávaný v tomto trestním řízení jsou si do jisté míry podobné. Přesto není namístě automaticky vztáhnout zde učiněné závěry i na posuzovanou věc, aniž by nebyly zváženy specifické okolnosti, které oba tyto případy od sebe odlišují. Rozdíl, a to nikoliv bezvýznamný, lze vystopovat již ve výpovědích obou poškozených; poškozený M. H., na rozdíl od nezletilého poškozeného v poukazované věci, důvěryhodným způsobem vysvětlil, proč u rekognice podle fotografií obviněného jako pachatele vyloučil a v hlavním líčení již nikoliv (ačkoliv zde je vnímání obviněného jako možného pachatele ovlivněno jeho fyzickou přítomností v jednací síni, č. l.
519). Proto závěr, že poškozený obviněného jako pachatele nepoznal, avšak ani nevyloučil, může v této trestní věci obstát mnohem více než ve srovnávané věci. Podstatným rozdílem je ale předmět, na kterém byla zjištěna stopa DNA, jelikož je třeba rozlišovat mezi útočnou zbraní, se kterou musel pachatel nutně a velmi razantním způsobem manipulovat, a věcí, kterou měl pachatel sice při sobě, ale skutečně u ní nelze vyloučit, že patřila jiné osobě a pachatel s ní měl pouze omezený kontakt. Proto by se této trestní věci dalo v teoretické rovině uvažovat i o tom, že stopa DNA na předmětném klacku by eventuálně a za splnění dalších předpokladů mohla pro usvědčení obviněného postačovat.
V této souvislosti ovšem nelze pominout, že důkazní nouze se v daném případě vztahuje i na další podstatné okolnosti posuzovaného jednání. Kromě toho, že nebylo přesně lokalizováno místo činu, téměř chybějí i důkazy o tom, že zmiňovaný klacek byl opravdu útočnou zbraní využitou k napadení poškozeného. Přestože takový závěr je vzhledem k okolnostem případu vysoce pravděpodobný (klacek byl nalezen v bezprostředním okolí místa, kde muselo dojít k útoku, navíc poblíž peněženky poškozeného, kterou mu pachatel odcizil), přesto nelze odhlédnout od skutečnosti, že na něm nebyla s dostatečnou mírou jistoty identifikována ani DNA poškozeného, ani jeho krev či trichologický materiál.
Stejně tak nebyly na věcech poškozeného, s nimiž pachatel prokazatelně manipuloval, tj. na jeho peněžence a batohu, nalezeny žádné biologické či daktyloskopické stopy dovolatele. Z toho lze uzavřít, že objektivní důkazy zajištěné v této trestní věci prokazují bez důvodných pochybností fakt, že obviněný přišel do styku s klackem, který byl nalezen v blízkosti místa činu. Žádný další důkaz, který by spojil osobu obviněného s místem, časem či osobou poškozeného, opatřen a ani proveden nebyl (pátrání po původu telefonu zn. Huawei poškozeného zajištěného u V.
Š. nevedlo k žádnému relevantnímu výsledku, č. l. 316 až 319).
31. V tomto světle nelze než poukázat na již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (obdobně také např. nálezy ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
32. Dovolací soud nemůže pominout, že presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, na něž obviněný odkazoval, jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, aj.). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
33. Shrneme-li důkazní situaci v této trestní věci, dovolatel je usvědčován jediným nepřímým důkazem (srov. i nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3579/17). Tento nepřímý důkaz sám o sobě nesvědčí o loupežném přepadení jako takovém, nýbrž pouze o tom, že obviněný měl v ruce již opakovaně zmiňovaný klacek. Dále je soudy zjištěný skutkový děj podporován důkazy, jejichž vypovídající hodnota je velice nízká (výpověď poškozeného, který pachatele nepoznal, výpověď dovolatele, které soudy neuvěřily, a jeho trestná činnost spáchaná pár dní poté). Jiné důkazy, které by prokazovaly okolnosti projednávaného „loupežného přepadení“, nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině nebyly eliminovány veškeré pochybnosti, zda jeho pachatelem je skutečně obviněný J. M. Podle dovolacího soudu nedostatečně odůvodněný závěr o vině obviněného v rozsudku soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, podle něhož lze vinu obviněného dovodit nejen ze zjištění, že na jednom z konců nalezeného klacku, jímž byl i podle jeho přesvědčení poškozený udeřen, byla zajištěna DNA obviněného bez pochybností, na druhém s velmi vysokou pravděpodobností, ale podpůrně i z postupně provedených výslechů poškozeného a i výpovědí obviněného, v nichž nedokázal racionálně vysvětlit přenos DNA na jeden, resp. oba konce klacku.
34. Nejvyšší soud připouští, že podezření o tom, že to byl právě obviněný, kdo se daného činu dopustil, je zcela reálné. Souhrn provedených důkazů však musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání právě obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). V tomto kontextu se nabízí doplnit dokazování o výslech znalkyně kpt. Mgr. Jely Jakubové (eventuálně jiného znalce z oboru genetika) k dalším okolnostem souvisejícím s identifikovaným profilem DNA obviněného. Nabízí se otázka, zda lze stanovit časový okamžik, ke kterému byla stopa, z níž byla izolována DNA, zanechána na předmětném klacku, zda to bylo právě v den, kdy byl tento předmět jako útočná zbraň použit a pak zajištěn (29. až 30. 8. 2019), případně zda tomu mohlo být i dříve, v jakém časovém horizontu a jaké faktory nutno v těchto souvislostech vzít v potaz. Současně je třeba objasnit, zda by byl profil DNA obviněného na klacku identifikován i v případě, dotýkala-li by se jej v inkriminovaný den jiná osoba, jejíž profil DNA by nebyl k dispozici v Národní databázi DNA. Konečně nechť se vyjádří také k objasnění otázky, zda je profil DNA za každých okolností zanechán na všech předmětech, s nimiž přišla osoba do kontaktu. Jinými slovy zda je možné, aby byl profil DNA zjištěn na klacku, ale už nikoliv na peněžence či batohu, jichž se ve stejném časovém okamžiku dotýkala osoba, jejíž profil DNA byl identifikován.
35. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 2 To 64/2021, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 T 37/2020-626, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, a to v rozsahu, v jakém rozhodoval ve druhé fázi řízení, které v této trestní věci vedl a jehož výsledkem byl právě rozsudek ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 T 37/2020-626. Jeho úkolem bude znovu zabývat se pečlivě hodnocením důkazů provedených v návaznosti na jednání pod bodem 1. výroku o vině, uvážit význam nepřímého důkazu v podobě zjištěného profilu DNA obviněného na klacku, jenž byl označen za útočnou zbraň, v kontextu dalších provedených důkazů.
Dovolací soud nemá závěr soudu prvního stupně, že právě jím označené nepřímé důkazy tvoří „spojený řetězec usvědčujících důkazů“, za dostatečně podložený a odůvodněný. Vyjádřil se k omezené možnosti hodnotit výpověď poškozeného jako důkaz usvědčující, vyložil, že výpovědi obviněného, jakkoliv nepřesvědčivé, jako důkaz usvědčující hodnotit nelze a že stejně nutno nahlížet i na soudem prvního stupně zmiňovanou časovou návaznost jednání uvedeného pod bodem 1. a 2. rozsudku. Na soudu prvního stupně proto bude, aby s přihlédnutím k těmto korekcím znovu provedené důkazy vyhodnotil a uvážil, na které z nich lze skutečně pohlížet jako na relevantní usvědčující důkazy tvořící s nezpochybnitelným důkazem – opakovaně zmiňovaným profilem DNA obviněného – logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě usvědčují ze spáchání inkriminovaného jednání právě obviněného.
Především v této souvislosti mohou nabýt na významu poznatky zjištěné z doplňující výpovědi znalkyně kpt. Mgr. Jely Jakubové k otázkám již dříve naznačeným. Netřeba připomínat, že vyvstane-li možnost provést relevantní důkaz další, bude na soudu prvního stupně, aby tak učinil a všechny provedené důkazy vyváženě hodnotil a vyvodil odpovídající závěr. Lze připomenout, že Krajský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
36. Ve věci je tedy znovu aktuální rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 2 To 10/2021, jímž byla věc ohledně skutku pod bodem 1) vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, zatímco Vrchní soud v Praze sám pravomocně rozhodl o vině, trestu, ochranném opatření i náhradě škody ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině (srov. odst. 2 tohoto usnesení). Také proti tomuto rozsudku uplatnil obviněný své dovolací argumenty, které učinil součástí svého druhého mimořádného opravného prostředku ze dne 21. 12. 2021. Prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. v jádru namítal, že Krajský soud v Praze v prvním stupni a Vrchní soud v Praze ve druhém stupni nebyly věcně příslušné k projednání skutku nyní uvedeného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Jak již bylo zmíněno, dovolatel vytkl první alternativu citovaného ustanovení, kdy v rámci této argumentace, na podporu svého názoru o věcné nepříslušnosti soudů, které ve věci rozhodovaly ohledně skutku v bodě 2. výroku o vině, zpochybnil právní posouzení skutků ad 1. a 2. jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Učinil tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
38. Nejvyšší soud v této fázi řízení nepovažuje za nutné řešit otázku pokračování v trestném činu, a to hned ze tří důvodů. Za prvé proto, že zrušil rozhodnutí soudů ohledně skutku pod bodem 1., který měl být dílčím útokem pokračování ve zločinu loupeže, a není tedy jisté, zda bude dovolatel i tímto jednáním uznán vinným či nikoliv. Za druhé je potřeba si uvědomit, že i v případě, byl-li by v dalším stadiu řízení opětovně uznán vinným skutkem v bodě 1., bylo by pro něj posouzení obou těchto jednání jako pokračování ve zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku co do výsledku řízení příznivější, než kdyby byl odsouzen za dva samostatné skutky, z nichž jeden by byl posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a druhý jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. V daném směru pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že jakákoliv argumentace vyznívající v neprospěch obviněného je v rámci dovolacího řízení v konkrétním případě vyhrazena jedině nejvyššímu státnímu zástupci na základě § 265d odst. 1 písm. a) tr.
ř., přičemž i pro řízení o odvolání platí, že v neprospěch obviněného může rozsudek napadnout odvoláním zásadně jen státní zástupce (§ 247 odst. 1 tr. ř.). Za třetí je potřeba konstatovat, že právní hodnocení otázky, zda oba dva skutky tvoří jeden pokračující trestný čin či nikoliv, nemá žádný vliv na věcnou příslušnost krajského a vrchního soudu k projednání a rozhodnutí této trestní věci.
39. V obecné rovině je možno připomenout, že soudní příslušnost vychází ze zásady stanovené čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny, podle jehož znění příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Proto jen zákon určuje, který soud je příslušný k projednání věci, čímž se dovršuje i princip zákonného soudce garantovaný rovněž čl. 38 odst. 1 věta první Listiny (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 275). Zákonem je v daném případě trestní řád, jenž v § 16 stanoví, že řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud. Výjimka je upravena hned v ustanovení § 17 tr. ř., podle jehož odst. 1 věty prvé platí, že krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. V přezkoumávané věci je podstatné, že obžaloba byla podána pro dva dílčí útoky, ohledně kterých mělo být vedeno jediné, společné trestní řízení před jedním soudem. Věcná příslušnost krajského soudu v prvním stupni byla založena právním posouzením skutku jako pokračujícího zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož trestní sazba (§ 173 odst. 2 tr. zákoníku) činí pět až dvanáct let odnětí svobody. Pro úplnost je třeba dodat, že není rozhodné, zda se jednalo o dva samostatné trestné činy nebo dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu, význam má pouze to, že bylo konáno společné řízení (§ 20 odst. 1 tr. ř.). Pokud alespoň o jednom ze skutků, který je součástí podané obžaloby, musí být na základě § 17 tr. ř. vedeno řízení před krajským soudem v prvním stupni, je tento soud bez dalšího oprávněn projednat i další skutky začleněné do téže obžaloby, které by jinak (samostatně) náležely do pravomoci soudu okresního. Podle § 21 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů. Lze doplnit, že opačný postup by nebyl možný, což ostatně vyjadřuje i zákonné znění § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, ledaže by rozhodl soud vyššího stupně.
40. Lze tedy uzavřít, že Krajský soud v Praze i Vrchní soud v Praze byly soudy věcně příslušné k projednání obou skutků, pro které byla podána obžaloba. Bylo tudíž v pravomoci Vrchního soudu v Praze rozhodnout o vině dílčím útoku pod bodem 2. a uložit za něj trest, ochranné opatření i rozhodnout o náhradě škody.
41. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu