8 Tdo 51/2025-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněné P. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 8 To 302/2023-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod č. j. 18 T 33/2023-201, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná P. L. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 4. 2023, č. j. 18 T 33/2023-201, uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podala obviněná a státní zástupce (v neprospěch obviněné) odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 8 To 302/2023-236, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že v civilních soudních řízeních nebylo dosud rozhodnuto o otázce vlastnictví předmětné nemovitosti a nebylo rozhodnuto o povinnosti k vyklizení nemovitosti. V této souvislosti poukázala na jednotlivá rozhodnutí civilních soudů a na průběh řízení před nimi. Dále vyjádřila své přesvědčení, že trestní represe přichází v úvahu až za situace, pokud jsou vyčerpány všechny další možnosti právní ochrany, a že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku trestného činu, jelikož v průběhu trestního řízení byla v přesvědčení, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, přičemž také navrhla, aby bylo rozhodnuto a odkladu výkonu trestu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání poukázal na časovou osu, týkající se dispozice s předmětnými nemovitostmi. V této souvislosti uvedl, že pokud předmětné nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty podle zákona č. 182/2006 Sb., o insolvenčním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a v insolvenčním řízení byly v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona zpeněženy prodejem novému nabyvateli, pak od tohoto okamžiku již obviněná užívala nemovitosti bez právního důvodu. Dále poukázal na právní teorii stran přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že obviněná věděla o prodeji předmětných nemovitostí v insolvenčním řízení, a přesto je nadále neoprávněně užívala. Státní zástupce poukázal rovněž na obviněnou vedený incidenční spor v insolvenčním řízení s tím, že žaloba obviněné na určení neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí, byla zamítnuta, přičemž uvedl, že z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu bylo vedení incidenčního sporu v insolvenčním řízení bezpředmětné. S ohledem na předcházející trestní řízení je přesvědčen, že si obviněná musela být vědoma toho, že se dopouští trestného činu. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitkám obviněné stran subsidiarity trestní represe, ke kterým, po shrnutí teoretických východisek, uvedl, že trestní postih za přečin podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněn pravomocným rozhodnutím civilního soudu o vyklizení neoprávněně užívané nemovitosti, a že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. V této souvislosti také uvedl, že čin obviněné byl natolik společensky škodlivý, že bylo zapotřebí uplatnit prostředky trestního práva, když obviněná byla již v minulosti odsouzena za neoprávněné užívání totožných nemovitostí, a byla si tedy vědoma toho, že její jednání je v rozporu s trestním právem, a přesto v takovém jednání kontinuálně pokračovala. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila v tomto mimořádném opravném prostředku [spis s dovoláním obviněné byl předložen Nejvyššímu soudu 16. 1. 2025], jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jejího odvolání. Poukazovala mj. na to, že v civilním řízení nebylo rozhodnuto o otázce vlastnictví k předmětné nemovitosti; nebylo rozhodnuto o povinnosti k vyklizení nemovitosti; nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu atd.
Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněné se nalézací soud (spíše kuse) zabýval v bodě 6. odůvodnění svého rozhodnutí a následně soud druhého stupně (obšírněji) na ně rovněž reagoval v bodech 9. – 10. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
10. S ohledem na shora uvedené a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud rovněž uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné, ve vztahu k námitkám stran subjektivní stránky trestného činu, opětovně uvést, že nalézací soud se danou argumentací – obhajobou zabýval v bodě 6 a násl. svého rozhodnutí a odvolací soud pak na ni reagoval v bodě 10.
svého rozsudku, kdy oba soudy shodně a důvodně konstatovaly, že obviněná jednala úmyslně ve smyslu ustanovení § 15 písm. a) tr. zákoníku, přičemž soud prvního stupně tento závěr správně dovodil mj. také ze skutečnosti, že již předchozím odsouzením pro týž trestný čin spáchaný na témže místě, byla upozorněna na protiprávnost takového jednání [trestný čin je spáchán úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn].
Nejvyšší soud tak považuje pouze za vhodné připomenout, že obviněnou od spáchání nyní projednávaného trestného činu neodradilo ani to, že byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 1. 2022, č. j. 17 T 72/2021-250, uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, ani usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 9 To 98/2022, kterým byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že obviněná nemohla jednat v dobré víře, když s vědomím trestnosti svého jednání nadále obývala předmětnou nemovitost.
Nad rámec uvedeného lze ve vztahu k námitkám obviněné stran neskončených civilních řízení uvést, že z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2022, č. j. 74 ICm 1103/2021-119 (KSBR 40 INS 25064/2016) (č. l. 130 – 137), ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2023, č. j. 74 ICm 1103/2021, VSOL 2/2023-230 (KSBR 40 INS 25064/2016) vyplynulo, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2022, č. j. 71 ICm 370/2020, 11 VSOL 343/2021-262 (KSBR 40 INS 25064/2016) ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 3.
3. 2022, č. j. 71 ICm 370/2020, 11 VSOL 343/2021 – 267 (KSBR 40 INS 25064/2016) bylo zjištěno, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v řízení, kde se obviněná domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem. Věc byla pravomocně vyřízena tak, že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Nelze tak ani přisvědčit námitkám obviněné, že v civilních řízeních nebylo dosud rozhodnuto o vlastnictví předmětných nemovitostí. Lze rovněž uvést, že i řízení, na které obviněná také poukazuje, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 11/2020, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, sp. zn.
18 Co 186/2022, bylo pravomocně skončeno. Obviněnou lze také, ve vztahu k civilním řízením a námitce subsidiarity trestní represe (viz níže), upozornit na skutečnost, že podmínkou shledání trestní odpovědnosti pachatele za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru není bez dalšího bezvýsledné vyčerpání prostředků civilního práva k ochraně zájmů oprávněného uživatele nemovitosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1026/2018). V daném případě tak nebylo podstatné, zda v době rozhodování soudů nižších stupňů [ne]bylo ještě pravomocně rozhodnuto o vyklizení nemovitosti.
Obviněná v civilních věcech postupovala obstrukčně, její jednání nebylo legitimní snahou o ochranu svého vlastnictví, ale pouhým prostředkem k oddálení řádného užívání předmětné nemovitosti poškozenou, přičemž si obviněná i s ohledem na své vzdělání a s ohledem na pravomocně skončené trestní řízení [zpeněžení v insolvenčním řízení a další] musela být vědoma skutečnosti, že předmětnou nemovitost obývá bez právního důvodu, a že takové jednání bude již řešeno v trestněprávní rovině.
11. Ve vztahu k námitce obviněné vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
12. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Je nutno zdůraznit, že dovolatelka byla potrestána za naprosto totožnou trestnou činnost spáchanou totožným jednáním vůči stejné poškozené, a to i přes to, že byla v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 9 To 98/2022, poučena, že pokud bude v předmětném jednání do budoucna pokračovat, bude se dopouštět další trestné činnosti a lze tak předpokládat přeměnu původně podmíněného trestu na trest nepodmíněný.
13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnou vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněné týkající se odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12.02.2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu