8 Tdo 514/2025

8 Tdo 514/2025-901

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněné V. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 13 To 77/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 96/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. H. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 96/2022, byla obviněná V. H. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla dále uložena povinnost zaplatit poškozenému AAAAA (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 250 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které zaměřila proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 13 To 77/2024, podle § 256 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné byl za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku uložen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změny.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustila tím, že v období nejméně od prosince 2013 do října 2018, v obci XY, v ulici XY, v domě čp. XY, okres XY, s četností nejméně 1x v týdnu zle nakládala se svým tehdy nezletilým synem AAAAA, kterého z malicherných důvodů, bezdůvodně či nepřiměřeně slovně a fyzicky napadala tak, že po něm vyžadovala, aby vstával v časných hodinách a před odchodem do školy uklízel i prostory společně obývanými s ostatními členy rodiny, což byl přinucen dělat opakovaně v průběhu dne, nepřiměřeně ho fyzicky trestala, pokud provedený úklid neodpovídal jejím představám, nejen v důsledku svého předchozího konfliktu se svým manželem R. H. kopala nezletilého AAAAA do zad, bila ho otevřenou dlaní i pěstí do různých částí těla, čímž mu způsobila podlitiny a oděrky po těle, převážně při řešení jejích požadavků na něho křičela, vyhrožovala mu usmrcením, umístěním do výchovného ústavu a dalšími fyzickými tresty, a to i pro neuposlechnutí příkazu k bagatelnímu úkonu, opakovaně ho vykázala z domu s tím, že chce mít od něho klid, s vědomím jeho přítomnosti iniciovala hádky se svým manželem R. H., v jejichž průběhu R. H. jednak častovala hrubými a vulgárními výrazy a jednak ho fyzicky údery rukou do různých částí těla napadala, s vědomím přítomnosti nezletilého AAAAA i několikrát v týdnu bezdůvodně, z malicherných důvodů či nepřiměřeně fyzicky trestala jeho bratra, BBBBB (pseudonym), kdy v důsledku tohoto jejího jednání nezletilý AAAAA opakovaně utekl ze společně obývaného domu k jeho prarodičům, manželům P. a R. P., či se společně se svým otčímem R. H. uzamkl v pokoji, přičemž toto její jednání pociťoval AAAAA jako těžké příkoří, které u něho vyvolalo syndrom týraného dítěte s pravděpodobnou poruchou anxiózně depresivního typu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 13 To 77/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že skutková zjištění nejsou prokázána bez důvodných pochybností, byly nedůvodně zamítnuty její návrhy na doplnění dokazování a použity důkazy nepoužitelné a bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

5. Konkrétně měla za to, že závěry soudů jsou postaveny na výpovědi poškozeného, přičemž jiné důkazy chybí. Předně konstatovala, že v tzv. skutkové větě se uvádí i týrání nezletilého BBBBB, ačkoliv k tomuto nebyly prováděny žádné důkazy a tento ani nebyl vyslechnut. Výpověď samotného poškozeného pak označila za nevěrohodnou. Z listin obsažených ve spise (lékařské zprávy, psychologická hodnocení, zprávy školy aj.) se podává, že nikdo za dobu více než pěti let na něm nepozoroval známky týrání. Dále uvedla, že poškozený je komplikovaná a výbušná osobnost, navštěvoval od první třídy různé instituce kvůli svému chování, přičemž ani v nich si nikdo známek týrání nevšiml. Poukázala i na to, že výpověď poškozeného je shodná s jeho písemným vyjádřením, které bylo přiloženo k trestnímu oznámení, které však nevypracoval ani otec poškozeného nebo poškozený, nýbrž R. H., a to poté, co byl tento odsouzen za napadení poškozené a byl propuštěn ze služebního poměru u Policie České republiky. Měla za to, že ani výpověď tohoto svědka nic neprokazuje a jde o svědka zaujatého a nevěrohodného. Dovolatelka jím byla týrána, na což nikdo nebral ohled. Upozornila i na to, že souběžně s trestním řízením proti ní probíhalo opatrovnické řízení, v němž se nikdo, ani R. H., o žádném týrání nezmínil. V souvislosti s hodnocením výpovědi poškozeného jako nevěrohodné odkázala dovolatelka na výpovědi svědkyň M. D. a J. V. Tvrdila, že odmítnutý svědek BBBBB mohl potvrdit, že se o děti starala s příkladnou péčí a pokud něco vyžadovala, jednalo se o požadavek plnění zcela běžných povinností. Také zdůraznila, že poškozený neměl zdaleka tolik povinností, co jiné děti v okolí. Poukázala i na to, že podle lékařů měla výchovné výsledky „úžasné“. Dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, týkající se situace „tvrzení proti tvrzení“, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09.

6. Za nepoužitelný dovolatelka označila posudek znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, která při hlavním líčení sama připustila, že se může mýlit ve svých závěrech. Její posudek je navíc podle dovolatelky v rozporu s obsahem listin na č. l. 151 a násl., 238 a násl., což nebylo vzato v potaz. Předseda senátu podle dovolatelky vedl hlavní líčení jednostranně. Svědky navržené obhajobou přerušoval, na druhé straně svědky proti obviněné vedl „správným“ směrem. Tím byl porušen čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který garantuje provedení výslechu svědků ve svůj prospěch jako svědků proti sobě. Obviněná vznesla námitky i vůči posudkům znalců PhDr. Nory Martincové a MUDr. Jana Kolomazníka, nepokládala je za důkazy způsobilé k využití pro rozhodnutí. V návaznosti na to brojila proti použití znaleckého posudku jako důkazu proti ní, který byl vypracován v jiné, navíc civilní věci.

7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 1. 2025, č. j. 13 To 77/2024-794, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 T 96/2022-661, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně připomněl, kdy je možno uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že tento dovolací důvod není naplněn prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o dovolacím důvodem vymezenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. K námitkám údajné nesprávné interpretaci důkazů soudy poznamenal, že soudy neprovedly jen dovolatelkou jmenované důkazy, ale jejich závěry byly podpořeny i důkazy dalšími, jež v souhrnu tvoří ucelený řetězec důkazů, z nichž závěr o vině dovolatelky vyplývá. Přistoupila k nim například výpověď R. H., kterou dovolatelka taktéž zpochybnila. V návaznosti na značně podobné výpovědi dalších svědků, bývalých partnerů dovolatelky, je však zřejmé, že svědek R. H. nebyl motivován pomstou vůči dovolatelce, jak tvrdila, ale skutečnou obavou o poškozeného i nezletilého. Svědek L. Z., otec poškozeného, v rámci svědecké výpovědi potvrdil, že se mu poškozený svěřil s důvodem, proč se od dovolatelky odstěhoval, a to pro její agresivní chování vůči němu. Chybějících citových potřeb poškozeného a obecné nechuti k dovolatelce si všimla i jeho pedagogická asistentka a další pedagogové. Obstát podle státního zástupce nemůže ani námitka ohledně nepoužitelnosti znaleckého posudku znalkyně Mgr. Lenky Čermákové. Zdůraznil, že znalkyně byla důkladně vyslechnuta v rámci hlavního líčení a podrobně se vyjádřila k použitým metodám, závěrům a zodpověděla veškeré otázky dovolatelky i soudce. Vyjádření znalkyně, že se může mýlit, je přitom zcela běžnou řečnickou figurou, která sama o sobě vlastní závěry znaleckého zkoumání nijak věcně nezpochybňuje. Závěr znaleckého posudku nadto zcela korespondoval s dalšími provedenými důkazy. Na základě náležitého a přesvědčivého hodnocení provedených důkazů soudy důvodně shledaly obhajobu dovolatelky za vyvrácenou, a naopak verzi poškozeného za přesvědčivě prokázanou.

9. Jde-li o procesní nepoužitelnost znaleckého posudku PhDr. Nory Martincové a MUDr. Jana Kolomazníka, pak státní zástupce konstatoval, že ten byl vypracován v rámci opatrovnického řízení ohledně nezletilého BBBBB, a správně tak proveden jako důkaz listinný podle § 213 odst. 1 tr. ř. Soud na jeho základě dospěl k závěru, že nepřistoupí k výslechu jmenovaného a také se utvrdil o z dokazování vyplývající labilitě dovolatelky. Soudy provedení tohoto důkazu řádně zdůvodnily. Poukázal i na § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Podle státního zástupce se tedy nejedná o procesně nepoužitelný důkaz, nadto jej nelze ani považovat za důkaz, na němž by byla založena rozhodná skutková zjištění ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. K námitce stran nedůvodného neprovedení výslechu nezletilého BBBBB nejprve poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývají podmínky pro zamítnutí provedení navrženého důkazu s tím, že těmto nalézací soud dostál, když dovodil, že se jedná o důkaz nadbytečný, což řádně odůvodnil. Státní zástupce měl za to, že neobstojí ani námitka obviněné, že bylo údajné týrání nezletilého BBBBB zahrnuto do výroku o vině. Zdůraznil, že předmětem řízení je skutek obviněné spočívající v týrání poškozeného AAAAA, přičemž jeho nezletilý bratr je v popisu skutku zmíněn zjevně pouze jako osoba, k jejíž obraně poškozený vystupoval. Závěr dovolatelky, že by výslech nezletilého mohl přinést podstatné zjištění mající vliv na právní kvalifikaci jejího jednání, je z tohoto hlediska zcela spekulativní. Soudy řádně zjistily skutkový stav bez okolností, které by o něm zavdávaly důvodné pochyby. Žádnému z argumentů tak státní zástupce nepřisvědčil, naopak aproboval způsob dokazování i hodnocení důkazů provedený soudem prvního stupně. Porušenými neshledal ani zásady spjaté s právem na spravedlivý proces.

10. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce po připomenutí jeho vymezení konstatoval, že dovolatelka neuvedla

žádné konkrétní argumenty. Namítané nesprávné hmotněprávní posouzení se zjevně odvíjí od jí prosazovaného alternativního skutkového děje, nikoli od skutkových zjištění soudů, proto takovou argumentaci nelze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.

11. Nad rámec uvedeného se státní zástupce vyjádřil k dovolatelkou ne zcela zřetelně uplatněným námitkám zpochybňujícím nestrannost soudu prvního stupně. Konstatoval, že dovolatelka neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani tuto námitku podrobně nerozvedla, a nelze tak z ní věcně dovodit, že by uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídala. Nic pak podle státního zástupce nenasvědčuje ani podjatosti soudce a naplnění podmínek podle § 30 tr. ř.

12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněné na porušení jejích ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatelky zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním, založeným na rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a nedůvodném neprovedení navrhovaných důkazů i procesní nepoužitelnosti provedených důkazů.

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 20.–24., 26., 27., 33., str. 6–12 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 15.–17., 21.–26., str.

5–8 rozsudku soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

17. Jelikož soudy nižších stupňů reagovaly na veškeré podstatné námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku zopakovala, a podrobně, logicky a velice svědomitě se s nimi vypořádaly, bylo by zcela nadbytečné, aby Nejvyšší soud takovou argumentaci opakoval. Pouze ve stručnosti lze proto uvést, že pokud ve věci existoval jediný přímý důkaz usvědčující obviněnou ze spáchání skutku uvedeného v tzv. skutkové větě výroku o vině, a to výpověď poškozeného AAAAA, pak soud prvního stupně zcela dostál judikatuře Ústavního soudu, na kterou poukazovala i dovolatelka, podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny.

Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Soud prvního stupně důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněné a poškozeného a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů.

Hodnotil autentičnost a přesvědčivost výpovědi poškozeného, poukázal na reprodukci detailů i rozvádění podrobností k položeným doplňujícím otázkám. Ve věci nebyl zjištěn žádný motiv poškozeného, který by jej měl vést ke křivému obvinění dovolatelky, není zjevné, čeho by měl ze stíhání či odsouzení obviněné získat, když navíc už v době rozhodování s obviněnou ani nebydlel, ale bydlel u svého otce. Podstatné pak je, že výpověď poškozeného, na rozdíl od výpovědi obviněné, zcela zapadá do kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí bývalých partnerů obviněné, kteří potvrdili její agresivní způsob chování, nepřizpůsobivost a neschopnost kompromisu, silnou dominanci a neschopnost sebekritiky, což vše zapadá do profilu tyrana, jak obviněnou popsal poškozený.

18. Verzi poškozeného potvrzuje i znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Ani tato po znaleckém zkoumání poškozeného neshledala, že by jeho výpověď vykazovala známky konfabulace či že by sám poškozený byl motivován např. mstou či sugescí k nepravdivé výpovědi. U poškozeného shledala, že byl s vysokou pravděpodobností dítětem s dlouhodobým špatným zacházením ve smyslu fyzického a psychického týrání s přidruženými vážnými prožitky emoční a citové deprivace ze strany obviněné, kdy výsledky vyšetření vykazovaly zvýšenou symptomatiku v oblasti úzkostně depresivních poruch.

Proto též dospěla k závěru, že poškozený během života v péči obviněné trpěl dlouhodobě poruchou přizpůsobení anxiozně depresivního typu. Pokud dovolatelka tento důkaz označila za nepoužitelný z důvodu, že samotná znalkyně v hlavním líčení připustila, že se ve svých závěrech může mýlit, pak k tomu lze jen opakovaně, jak již učinily i soudy nižších stupňů, připomenout, že psychologie není exaktní věda a nelze v ní činit závěry s naprostou stoprocentní jistotou. Naopak tedy zcela objektivní připuštění znalkyně o tom, že se může mýlit, a její důraz na pravděpodobnost a její výši u konkrétních závěrů poukazuje na její objektivitu.

Je pak na soudu, aby znalecký posudek hodnotil jako jakýkoliv jiný důkaz v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a nepřebíral závěry znalce bez dalšího. Právě proto připuštění možnosti mýlky a poukaz na pravděpodobnost těch kterých závěrů samotnou znalkyní nebrání soudu vycházet z jejích závěrů po jejich zhodnocení, především i v kontextu dalších ve věci provedených důkazů. Pokud dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznila, že tento posudek je v rozporu s obsahem listin na č. l.

151 a násl. (závěry doplňujícího znaleckého posudku PhDr. Mgr. Libora Pytle, který byl vypracován v jiné věci), pak neuvedla, v čem takový rozpor spatřovala. Takový rozpor neshledal ani Nejvyšší soud, když závěry předm To stejnéětného posudku (který navíc nelze v této věci považovat za znalecký posudek, když byl vypracován v jiné věci a správně provedený v nynějším řízení toliko jako důkaz listinný) se týkají posouzení projevů samotné obviněné, zatímco znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové se týká poškozeného.

lze konstatovat k neurčitému poukazu dovolatelky na rozpor s obsahem listin na č. l. 238 a násl., obsahující protokol o výslechu nezletilého BBBBB, navíc tento protokol nebyl čten a proveden k důkazu pro nesouhlas obhajoby (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2024, č. l. 623–632), nelze z něj proto při činění skutkových závěrů a hodnocení důkazů vycházet. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že v případě námitky zaměřené proti výsledkům znaleckého zkoumání uvedeným ve znaleckém posudku se nemůže jednat o námitku procesní nepoužitelnosti, neboť ta se týká nepřípustného způsobu získání důkazu, nikoliv obsahu, s nímž dovolatelka nesouhlasí, jak bude rozvedeno níže.

19. Zcela lichá je také námitka, že výpověď poškozeného AAAAA neodpovídá obsahu lékařských zpráv, psychologických hodnocení, zpráv školy aj., z nichž se podává, že nikdo za dobu více než pěti let nepozoroval známky týrání na poškozeném. Takové tvrzení totiž neodpovídá důkazní situaci. Předně je nutno konstatovat, že je zcela běžné, ba dokonce typické, že u případů týrání v domácnosti o takovém jednání nikdo kromě zúčastněných neví. K týrání dochází za zavřenými dveřmi, tyrani často umějí mimo domácnost vystupovat spořádaně a neagresivně, bývají typicky dobří manipulátoři, jak ostatně bylo zjištěno i u dovolatelky. Naopak oběti si často dávají jednání ze strany tyranů za vinu, mají sníženou sebehodnotu a o jednání ze strany tyranů se často ze studu, ze strachu i z lásky k tyranovi jiným nesvěřují. Skutečnost, že spousta lidí známky týrání na poškozeném ani agresivní chování ze strany obviněné nepozorovali, o ničem nevypovídá. Dovolatelka zcela záměrně opomněla právě ty důležité informace, které výpověď poškozeného podporují. Takové obsahuje např. zpráva ředitelky základní školy R. O., která byla výchovnou poradkyní poškozeného a uvedla, že tento od malička vyhledával dospělé osoby, byl vděčný za pochvalu a prostý zájem o něj, naopak matka se postupem času přestala o syna zajímat, ledaže hledala sama problémy. I tato pozorovala, že poškozený nebyl v matčině společnosti rád, chtěl žít u babičky a těšil se, až půjde bydlet k otci. Afektované jednání u něj pozorovala, když se měl vrátit domů, nebo když se z domova vrátil. Ačkoliv tato nevypovídala přímo o znacích týrání ze strany obviněné, její zpráva zcela podporuje výpověď poškozeného a sama nasvědčuje tomu, že ze strany obviněné byl poškozený frustrován nedostatkem zájmu a citu a že doma měli problémy, které na něj působily. To, že byl poškozený řádným žákem respektujícím autority a radujícím se z pozornosti dospělých, potvrdila i svědkyně P. R., asistentka poškozeného na druhém stupni základní školy. Tato pak rovněž vypověděla, že poškozený se příliš nesvěřoval, ale občas řekl, že se doma s matkou pohádali a křičeli na sebe, ale i to, že se dobře cítí u prarodičů.

20. V kontextu všech provedených důkazů nemůže obstát ani námitka dovolatelky týkající se motivu msty ze strany jejího bývalého manžela R. H., která by měla mít vliv na věrohodnost a hodnotu jeho výpovědi. Výpověď tohoto svědka ohledně chování a povahy obviněné totiž zcela odpovídala výpovědím dalších bývalých partnerů obviněné, L. Z. a L. B., v tomto ohledu se nikterak nevymyká. Jen těžko pak lze dovodit, že by se obviněné mstili všichni tito svědci. Jeho výpověď měla zejména význam právě při hodnocení osobnosti a způsobu chování obviněné v domácnosti. Nadto, jak již dovolatelka poukázala, ve vztahu k jejímu konkrétnímu zacházení s poškozeným je zásadní právě výpověď poškozeného, u něhož nebyl zjištěn žádný motiv ke křivé výpovědi, ani mu nic nenasvědčovalo.

21. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou dovolatelky, že předseda senátu vedl hlavní líčení jednostranně, když zasahoval do výpovědí svědků vypovídajících ve prospěch obviněné, a naopak naváděl svědky vypovídající v neprospěch obviněné, čímž měl porušit čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že na postup soudu při výslechu svědků měla obhajoba možnost reagovat ihned při hlavním líčení, což však neučinila (bod 33.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, stejně jako Nejvyšší soud, namítané pochybení neshledal opodstatněným (bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pouze v obecnosti lze konstatovat, že není nepřípustné, aby soud naváděl svědky k tomu, aby se drželi projednávané věci a relevantních skutečností s ní souvisejících, a v tomto smyslu pokládal doplňující otázky, či přerušoval, pokud se svědci od výpovědi ohledně relevantních skutečností odklánějí. Nepřípustná je toliko formulace dotazu, z něhož zároveň vyplývá nebo se naznačuje, jak má svědek odpovědět.

Jelikož dovolatelka neupozornila na žádný konkrétní případ dokládající, že svědek byl nevhodně či nepřípustně přerušen, ani případ, že by byl svědek v otázkách nepřípustně naváděn k odpovědi, nezabýval se Nejvyšší soud touto otázkou do větších podrobností, neboť není povinen, ale ani oprávněn argumentaci dovolatelky domýšlet, naopak je při svém přezkumu vázán rozsahem a námitkami podaného mimořádného opravného prostředku.

22. Opodstatnění nelze přiznat ani námitce dovolatelky stran procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku MUDr. Jana Kolomazníka a PhDr. Nory Martincové, vypracovaného v rámci opatrovnického řízení nezletilého BBBBB. Jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

Dovolatelka ani nenamítala, že by předmětný důkaz byl získán procesně nepřípustným způsobem, pouze mu vytkla, že byla znalkyní zkoumána nejvýše 15 minut, že závěry jsou příliš podobné obsahu listiny zpracované „údajným“ znalcem PhDr. Mgr. Liborem Pytlem, který soud k důkazu neprovedl pro jeho neudržitelnost, navíc byl tento posudek vypracován v jiné věci. K tomu lze pouze zopakovat, že znalecký posudek vypracovaný MUDr. Janem Kolomazníkem a PhDr. Norou Martincovou byl v předmětné trestní věci zcela správně proveden jako důkaz listinný, nikoliv jako znalecký posudek, neměl tedy váhu znaleckého posudku jako takového, s čímž k němu také soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů řádně přistupovaly, když jej považovaly pouze za důkaz podpůrný.

Předně soud utvrdil o správnosti již zjištěných skutečností o emočně nestabilní, impulzivní, egocentrické a podezřívavé osobnosti obviněné se sklony ke kverulantství, jak o nich vypověděli poškozený i bývalí partneři obviněné, a poskytl soudu indicie k rozhodnutí o potřebě doplnění dokazování k osobnostnímu profilu obviněné. Jelikož tento listinný důkaz nepostavil dosavadní skutková zjištění ohledně osobnosti obviněné či její příčetnosti na úroveň jakýchkoliv, natož tak důvodných pochybností, soud nezjistil potřebu vypracování znaleckého posudku na obviněnou v nyní projednávané věci.

23. K výtce, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na výslech svědka BBBBB, který mohl potvrdit, že se o děti starala s příkladnou péčí a pokud něco vyžadovala, jednalo se o požadavek plnění zcela běžných povinností, lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

24. Soud prvního stupně zamítl provedení důkazu výslechem svědka nezletilého BBBBB z důvodu jeho nedůvodnosti a nadbytečnosti. V daných souvislostech zdůraznil, že desetiletý nezletilý si jen těžko bude pamatovat události, které se staly v období od jeho narození do jeho pěti let. Poukázal i na jeho zjevnou manipulaci ze strany obviněné, která vyplynula i ze znaleckého posudku MUDr. Jana Kolomazníka a PhDr. Nory Martincové, provedeného v tomto řízení jako listinný důkaz, kdy opět tento sloužil soudu jen jako podpůrný důkaz k rozhodnutí o vhodnosti či nutnosti provedení jiného důkazu, a to výslechu nezletilého (viz bod 28.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud názoru soudu prvního stupně přisvědčil, kromě nadbytečnosti shledal jeho výslech zcela nevhodným. Poukázal na to, že opatrovnické řízení je výslechu nezletilých přizpůsobeno, zatímco v trestním řízení je svědek často dotazován na konfliktní situace, kdy se rozebírají detaily traumatických zážitků a incidenty mezi členy nejbližší rodiny, přičemž takový výslech by mohl být nepřiměřeně traumatizující. Zdůraznil, že v projednávané věci byl proveden dostatek důkazů, které vinu obviněné bez jakýchkoliv pochybností prokazují (bod 20.

str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na základě uvedeného lze uzavřít, že soudy dostály svým povinnostem a dodržely právo obviněné na spravedlivý proces, když zamítnutí zmiňovaného navrženého důkazu odůvodnily v souladu s výše vymezenými kritérii judikaturou Ústavního soudu, a to při úvaze újmy, kterou by takový výslech mohl nezletilému přinést, ve vztahu ke zjevné nadbytečnosti v kontextu již provedených důkazů.

25. Posledně k námitce, že tzv. skutková věta výroku o vině obviněné klade za vinu i jednání proti nezletilému BBBBB, ačkoliv k tomuto nebylo vedeno dokazování, lze poznamenat, že dovolatelce trestněprávně relevantní jednání proti nezletilému nebylo v tomto řízení kladeno za vinu, není proto významné, že se vůči tomuto jednání nevedlo podrobnější dokazování. Jak zdůraznil i státní zástupce ve svém vyjádření, jednání vůči nezletilému popsané ve skutkové větě bylo pouze součástí komplexu jednání zaměřeného proti poškozenému, jež spočívalo v týrání právě poškozeného, který vystupoval na obranu nezletilého a měl o něj obavy (ostatně i proto se uchýlil k řešení věci cestou trestního oznámení, s jehož podáním mu pomohl R. H.). Navíc popsané jednání, jak bylo ve skutkové větě uvedeno, odpovídá výpovědi poškozeného, již soudy považovaly za věrohodnou a s ohledem na další ve věci provedené důkazy i pravdivou.

26. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněnou usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

27. Přestože dovolatelka formálně uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedla, v čem spatřovala nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval. Jen pro úplnost lze poznamenat, že o správnosti jeho právního posouzení není pochybností.

28. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 7. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu