8 Tdo 533/2024-811
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání, které podali obviněný V. M. a obviněný D. I., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 44 To 14/2024-715, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 31/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Obviněný V. M. a obviněný D. I. [dále zpravidla jen „obviněný (dovolatel) M.“, „obviněný (dovolatel) I.“, příp. „obvinění”) byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 4 T 31/2023, uznáni vinnými – obviněný V. M. přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod I. 1. výroku rozsudku), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod I. 2. výroku rozsudku) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz bod II. výroku rozsudku); obviněný D. I. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz bod II. výroku rozsudku). Za uvedené trestné činy (viz shora) byl obviněný M. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, jehož madlo bylo omotáno utěrkou bílo modré barvy, černého vystřelovacího nože zn. Euro Security Products a atrapy granátu a plynové pistole značky EKOL (blíže rozsudek soudu prvního stupně). Obviněný I. byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Z podnětu odvolání obviněného M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2024, č. j. 44 To 14/2024-715, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 4 T 31/2023, výrok o trestu propadnutí věci, a to černého vystřelovacího nože zn. Euro Security Products, atrapy granátu a plynové pistole značky EKOL (blíže usnesení soudu druhého stupně), odvolání obviněného I. podle § 256 tr. ř. zamítl, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (všechny výroky o vině, výroky o nepodmíněných trestech odnětí svobody a u obviněného M. i trest propadnutí věci – kuchyňského nože).
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 44 To 14/2024-715, podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V předmětném dovolání je v úvodu zmíněno skutkové zjištění k trestnému činu vydírání, aby v návaznosti na to bylo obviněnými konstatováno, že násilí, které bylo vůči poškozenému použito „nebylo prostředkem nutícím poškozeného k určitému konání (zaplacení peněz), a tudíž jejich jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin vydírání“, ale šlo o reakci ze strany obviněných na verbální spor obviněného M.
se svědkyní K., které se P. (poškozený) její druh zastal a konflikt vyvrcholil ve vzájemné fyzické napadení. Obvinění v dovolání argumentují tím, že „není podstatné, proč vznikl spor obviněného M. se svědkyní, ani kdo z účastníků koho fyzicky napadl jako první a jakým způsobem, ale podstatné je, že k použití násilí došlo výlučně jen kvůli údajnému nevhodnému chování obviněného M. k družce poškozeného a tedy, že násilí v tomto případě nebylo prostředkem k tomu, aby nutilo poškozeného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo strpěl“.
V této části rovněž odkazují na části pasáží z výpovědí poškozeného a jeho družky, aby konstatovali, že závěry soudů o jejich vině nemají v provedených důkazech oporu a jsou s jejich obsahem v přímém rozporu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. uvádějí, že přestože byli uznáni vinnými spácháním trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku., tj. nejméně se dvěma osobami, neuvádí skutkové zjištění žádný závěr, že by se tato třetí osoba účastnila takovým způsobem, aby bylo možno jednání kvalifikovat jako spolupachatelství.
Sám obviněný M. rozporuje závěry soudů nižších stupňů rovněž k jednání, pro která byl shledán vinným pod body I. 1, 2) rozsudkem soudu prvního stupně, když ve vztahu k jednání pod bodem I. 1) uvedl, že existují důvodné pochybnosti ohledně jízdy vozidel, vzniku možné škody a její výši na vozidle poškozeného, přičemž mu není zřejmé, proč jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, když policie jeho jednání označila za přestupek atd. Ve vztahu k jednání pod bodem I. 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně zpochybňuje znak pohrůžky střelnou zbraní, když sám poškozený se domníval, že šlo o napodobeninu střelné zbraně.
Pokud jde o trestný čin výtržnictví, pak nemůže být podle mínění obviněného M. takto jeho jednání posouzeno, neboť tohoto se měl dopustit ve vozidle, nikoli tedy na místě veřejnosti přístupném ani veřejně. Závěrem podaného dovolání bylo obviněnými navrženo, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněných odmítnout, a to v případě obviněného M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v případě obviněného I. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s ohledem na charakter námitek, kterými tento obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obvinění uplatňují v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek, již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných, je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Ve vztahu k okruhu námitek, které jsou společné oběma obviněným [jednání posouzené podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku], musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy zcela důvodně neuvěřily obhajobě obviněných, že není „podstatné“ proč došlo ke sporu mezi obviněným M. a svědkyní K. Obhajoba – obvinění patrně přehlédli skutkové zjištění a sami dovolatelé toto svojí argumentací, že není „podstatné proč ke sporu došlo“, nepřímo připouští, že se s poškozeným sešli a po něm také požadovali vydání finanční hotovosti.
Za jakých okolností se tak stalo a co tomuto setkání předcházelo, již samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o přátelském setkání, což však obvinění záměrně v dovolání již neuvádějí [přestože poškozený nechal obviněného I. přespat ve svém vozidle a půjčil mu svůj mobilní telefon, odmítal I. mobil, a navíc i doklady od vozidla, které poškozenému vzal, vrátit, dokud mu nedá poškozený částku, kterou měl tento obviněný podle své obhajoby na mobilu poškozeného vyhrát]. Je tedy zřejmé, že setkání se uskutečnilo primárně za účelem vyplacení peněz obviněnému I., což byla ze strany obviněných také podmínka pro vrácení dokladů od vozidla, které obviněný I.
předtím odcizil poškozenému. Skutečnost, že na parkoviště u XY přijeli obvinění za účelem získání peněz od poškozeného vyplývá i z výpovědi svědkyně K. Z její výpovědi je rovněž nezpochybnitelné a dovoláním obviněných nepřímo potvrzeno, že po poškozeném „chtěli“ peníze a na dotaz zmíněné svědkyně „jaké peníze“, reagoval obviněný M. verbálně a následně fyzicky (nutno podotknout, že poté, co se poškozený svědkyně zastal), kdy v průběhu potyčky vytáhl nůž, kterým se snažil poškozeného ohrožovat, stejně jako za použití krátké střelné zbraně z bílého kovu, kterou na poškozeného namířil.
S ohledem na uvedené skutečnosti, kdy primárně snahou obviněných bylo vydání peněz poškozeným a v důsledku pouhého dotazu svědkyně K. došlo k jejímu verbálnímu napadení agresivně vystupujícím obviněným M. a následně k fyzickému konfliktu mezi přítomnými, jednoznačně svědčí pro správnost závěrů soudů nižších stupňů, pokud jednání obviněných kvalifikovaly jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť použití nože při daném konfliktu bylo potvrzeno mj. také výpovědí svědka P.
S.
12. K námitce obviněných (bod 6 dovolání) je vhodné zmínit, že tak, jak je koncipována, není zcela zřejmé, jaká je její podstata, zda obvinění mají na mysli, že nebylo zjištěno, že čin byl spáchán „nejméně se dvěma osobami“, což by odpovídalo zmínce ohledně § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, či zda zpochybňují naplnění znaku spolupachatelství, když uvádějí § 23 tr. zákoníku. Pokud jde o naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“, pak je nutno uvést, že ve skutkovém zjištění je vycházeno z výpovědi poškozeného a svědkyně K., kde tito shodně uvedli, že na místě konfliktu byla přítomna další osoba (muž), který jak dále uvedli, vystoupil z vozidla, kterým přijeli obvinění [svědkyně K.
uvedla, že nechápala, proč se jakoby schovával; poškozený uvedl, že šlo o muže vysoké postavy, tlustého a plešatého, který šel k nim (myšleno poškozeného a svědkyni K.) za obviněnými]. Ze skutkového zjištění rovněž vyplývá, že obviněný I. se následně snažil poškozeného, a to společně s „dosud neztotožněným spolupachatelem dohonit a chytit“. Je tedy zřejmé, že soudy důvodně uzavřely svá skutková zjištění na základě provedeného dokazování, že čin byl spáchán „nejméně se dvěma osobami“. Pokud pak jde o výklad pojmu spolupachatelství, k tomu je možno uvést, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu (srov. rozh.
č. 36/1973 Sb. rozh. tr., rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Při skutkovém zjištění popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně tudíž neexistují pochybnosti o spolupachatelství.
13. S ohledem na výsledky provedeného dokazování posoudily soudy nižších stupňů obhajobu obviněného M. k jednáním, která byla v rozsudku soudu prvního stupně popsána pod body I. 1 a 2) výroku rozsudku jako účelovou a Nejvyšší soud musí konstatovat, že jejich závěry shledal správnými. Z provedeného dokazování je zcela evidentní nekritické a sebestředné chování a jednání tohoto obviněného, který zcela ignoruje pravidla slušného chování, což je mj. jednoznačně prokázáno tím, že byl v minulosti na území České republiky odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr.
zákoníku a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Jeho počínání na silnici popsané pod bodem I. 1) výroku rozsudku, kdy sám připouští, že poškozeného rychle předjel bylo podle něj logické, neboť pospíchal, oproti tomu jednání řidiče vozidla, který na jeho bezohlednou jízdu reagoval jím popsaným způsobem, již bylo nezodpovědné, a proto se po tomto řidiči dalším agresivním počínáním dožadoval vysvětlení, mj. i svým způsobem jízdy (Nejvyšší soud se pouze pozastavuje nad nelogičností obhajoby tohoto obviněného, když svoji agresivní rychlou jízdu omlouvá tím, že pospíchá, aby následně již nepospíchal a agresivně se po poškozeném dožadoval vysvětlení).
Že ze strany obviněného jde o osobu, která má sklony k agresivnímu jednání svědčí nejen výpověď svědka H. (řidiče vozidla) a jeho manželky, ale také kamerový záznam (viz též podrobněji např. body 4, 5, 11 rozsudku), stejně jako závěry vyslovené soudem druhého stupně v bodě 7 jeho usnesení. Skutečnost, že u obviněného není zřejmá známka sebereflexe, je patrna i z jednání (bod I. 2 výroku rozsudku), které je jednoznačně prokázáno nejen výpovědí poškozeného R. F., ale díky jeho duchapřítomnosti také záznamu, který k incidentu tento poškozený pořídil, neboť i za této situace (existence záznamu) je obviněný schopen tvrdit, že k incidentu s cyklistou F.
byl ve své podstatě vyprovokován tím, že poškozený do jeho vozidla udeřil a hodil mu klíč do zadní části vozidla a rozbil sklo světla, proto chtěl po něm hodit dětskou hračku pistoli (měla stříbrnou barvu – stejně jako v případě jednání obviněného pod bodem II. vydírání). Je nutno podotknout, že z agresivity obviněného měl poškozený strach, proto odjel pryč a věc nahlásil na policii. Pokud se obviněný hájí tím, že sám poškozený hovořil o pouhé atrapě zbraně, pak patrně přehlédl, že tak poškozený činil za vypjaté situace, kdy si nechtěl připustit, že by se mohlo jednat o reálnou zbraň.
Za situace, kdy z pořízeného záznamu jednoznačně vyplývá, že obviněný opětovně najíždí k poškozenému cyklistovi a na tohoto míří krátkou střelnou zbraní z bílého kovu a je patrno, že z této zbraně vystřelil, jsou shora uvedené závěry vyslovené k osobě obviněného Nejvyšším soudem zcela důvodné. Za situace, kdy se uvedeným způsobem obviněný choval na místě veřejnosti přístupném, je tvrzení obviněného, že se nemohl dopustit výtržnictví, neboť seděl ve vozidle, a tudíž nebyl na místě veřejnosti přístupném, zcela irelevantní.
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu