U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010
o dovolání obviněného JUDr. Z. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 20/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 97/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Z.
D. o d m í t á .
Obviněný JUDr. Z. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
9. 11. 2009, sp. zn. 4 T 97/2009, uznán vinným trestným činem týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. a odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři a půl roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného
trestného činu dopustil tím, že nejméně od roku 1990 do 1. 3. 2009 ve společném
bytě v P., R., psychicky a fyzicky týral svoji manželku A.D., a to tak, že ji
např. budil kopanci se slovy „když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty“, nebo
jí sdělil, že ji bude celou noc štípat a tím pádem ji zcela zničí, hrubě a
vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí
neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským
nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval, aby šla skočit z Nuselského mostu, a v
případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou
likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil,
přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na
jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadení prováděl i v
přítomnosti jejich dcer, a to D. D. a M.K., roz. D.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a jeho manželka A. D. odvoláními
směřujícími proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 20/2010, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i
trestu. S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve shodě s námitkami uplatněnými v předchozí fázi trestního řízení opakoval, že
byl-li uznán vinným i za dobu od roku 1990 do 30. 6. 2004, byl uznán vinným v
rozporu se zákonem, neboť jeho jednání nebylo do 30. 6. 2004 trestným činem.
Odvolacímu soudu podle něj nic nebránilo toto pochybení napravit a pokud tak
neučinil, jedná se o nesprávné právní posouzení věci.
Připomněl, že objektem trestného činu podle § 215a tr. zák. je zájem
společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím. Upozornil, že poškozená,
jeho manželka, v průběhu trestního řízení zcela korigovala své stanovisko,
proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, v němž zdůraznila, že
jednak dostala nepravdivé informace o možnosti vzít zpět souhlas s trestním
stíháním, jednak že se manželské soužití obnovilo. Za takových okolností je
podle něj otázkou, zda je vůbec trestní stíhání a aplikace trestního zákona na
místě.
Ač sám dovolatel připustil, že si je vědom, že jeho výklad je poněkud odvážný,
dovozoval, že jelikož soužití s poškozenou bylo obnoveno a je bezproblémové, je
zjevné, že nebezpečnost jeho činu pro společnost zanikla. Možnost akceptovat
tento názor odůvodnil odkazem na specifické postavení poškozené a nemožnost
procesního postupu podle § 163 tr. ř. Poukazoval rovněž na znění ustanovení §
12 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a zásadu subsidiarity, akcentoval,
že vzhledem k vývoji vztahů mezi ním a poškozenou přestal být jeho čin
společensky škodlivý a trestání tak přestalo být na místě. Poukázal na to, že
jeho potrestání fakticky znamená i nežádoucí represi poškozené. Uzavřel tedy,
že neměl být uznán vinným.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby rovněž zrušil i
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti by jeho projednání nemohlo zásadně
ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena,
není po právní stránce zásadního významu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn
námitkami, jimiž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako
trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo
jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v
páchání takového činu po delší dobu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které
spočívají v tom, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě
a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Skutková část výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která
všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od roku 1990 do 1. 3.
2009 ve společném bytě psychicky a fyzicky týral svoji manželku A.D., a to tak,
že ji např. budil kopanci se slovy „když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty“,
nebo jí sdělil, že ji bude celou noc štípat a tím pádem ji zcela zničí, hrubě a
vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí
neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským
nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval, aby šla skočit z Nuselského mostu, a v
případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou
likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil,
přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na
jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadení prováděl i za
přítomnosti jejich dvou dcer.
Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. jsou v uvedených zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto
trestného činu je primárně zájem na ochraně klidného soužití osob, které bydlí
společně, před závažnými projevy narušování tohoto soužití jimi samotnými.
Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím
rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společně obývaném
bytě (či domě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a
bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké
příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska
publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané
osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy.
Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale
může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a
bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku.
Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o
sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti
a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim
dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity,
charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé
dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako
jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z
hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou
jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Není
pochyb o tom, že jednání obviněného vůči poškozené, jeho manželce a tedy osobě
blízké ve smyslu § 89 odst. 8 tr. zák., charakteristické rysy týrání nese. Za
pokračování v páchání činu po delší dobu je judikaturou považováno období
řádově v měsících, přičemž platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší
dobu bude muset takové zlé nakládání trvat (k tomu přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, 8 Tdo 105/2008, publikované pod č.
58/2008 Sb. rozh. tr. aj.).
Obviněný ostatně ani naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu
podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. relevantně nezpochybnil.
Nesouhlasil však s tím, byl-li tímto trestným činem uznán vinným i za období do
1. 7. 2004, jelikož trestný čin podle § 215a tr. zák. byl zařazen do trestního
zákona s účinností od 1. 7. 2004, a další část jeho výhrad ve své podstatě
směřovala proti existenci materiální stránky trestného činu.
Výhradu vůči časovému vymezení skutku obviněný uplatnil již v odvolacím řízení
a odvolací soud na tuto námitku v zásadě správně reagoval. Připomněl totiž, že
trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a tr. zák. byl zařazen do trestního zákona jeho novelou zákonem č. 52/2004
Sb. s účinností od 1. 7. 2004, v důsledku čehož je třeba teprve od tohoto data
pohlížet na chování obviněného jako na trestný čin, byť nepochybuje o jeho
nevhodném chování i v době předcházející. Tuto vadu ve skutkových zjištěních
soudu prvního stupně sice konstatoval s tím, že „soud prvního stupně měl lépe
upravit znění skutkových zjištění“, ale uzavřel, že o vině obviněného nemá
pochybnosti, a sám nepřistoupil k odstranění tohoto nedostatku (strana 6
napadeného usnesení). Obviněný nepolemizoval s věcnou správností závěrů
odvolacího soudu, měl ale za to, že odvolací soud měl vadu v popisu skutku
odstranit, poněvadž mu v tom nebránila zásada zákazu reformationis in peius, a
sám ve věci rozhodnout. Třebaže dovolací soud s tímto názorem souhlasí a
připouští, že odvolacímu soudu skutečně nic nebránilo jím vytýkaný nedostatek
odstranit, současně je přesvědčen, že pokud tak odvolací soud neučinil, není to
v konkrétní situaci důvodem pro zásah dovolacího soudu do pravomocného
rozhodnutí soudu a pro zrušení napadeného rozhodnutí. Jisto přece je, že skutek
obviněného, byl-li by časově ohraničen dobou od 1. 7. 2004 do 1. 3. 2009, by
nadále vykazoval zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák., jak zmínil i odvolací soud. Úprava popisu skutku a
projednání dovolání v tomto rozsahu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a jisto též je, že tato otázka není po právní stránce zásadního
významu.
Obviněný, vědom si nestandardnosti svého nazírání na trestnost činu, dával dále
vážně k úvaze, zda s ohledem na obnovení soužití s poškozenou a nemožnost
procesního postupu podle § 163 tr. ř. je vůbec na místě jeho trestní stíhání,
když je „zjevné, že nebezpečnost činu pro společnost zanikla“.
Podle § 65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost
nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě
pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Zánik
nebezpečnosti činu pro společnost znamená, že v důsledku uvedených okolností
určitý čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé
skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný, již
postrádá tento stupeň.
Změnou situace se rozumí typicky podstatná změna sociálně politických poměrů,
podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných
společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. V
důsledku změny situace pak zanikla nebo se snížila na stupeň nepatrný konkrétní
společenská nebezpečnost činu, který je právě předmětem rozhodování. Je tedy
zjevné, že v posuzovaném případě o zánik nebezpečnosti trestného činu pro
společnost s odkazem na změnu situace jít nemůže.
Vzhledem k osobě pachatele zaniká podle právní nauky i praxe soudů trestnost
činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost
nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho
strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele
k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí
o jeho trvalé nápravě. Obviněný sice poukazuje na bezproblémovost obnoveného
soužití s poškozenou, ale vzhledem ke konkrétním okolnostem charakterizujícím
trestný čin a osobu pachatele, nelze opodstatněně a bez jakýchkoliv pochybností
usuzovat, že na straně obviněného došlo k takovému obratu v chování, který je
trvalý a který by vylučoval opětovné spáchání trestného činu. Vždyť přece nelze
přehlédnout, že zlé psychické i fyzické nakládání s poškozenou, jeho manželkou,
trvalo nikoliv měsíce, ale léta, že toto zlé nakládání našlo svého odrazu v
osobnostní struktuře a psychice poškozené, jak se podává ze znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalců PhDr.
Terezy Soukupové a MUDr. Bronislava Kobedy (zejména č. l. 168, 169). Navíc i v
minulosti obviněný sliboval změnu svého chování (po incidentu v září 2008), ale
nedlouho poté, co se k němu poškozená vrátila, se vůči ní dopustil násilného
jednání. Úsudek o trvalé nápravě obviněného je relativizován i závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie jmenovaných znalců, podle nichž má obviněný sníženou schopnost
adekvátně zvládat zátěž vázanou především na sociální vztahy. Jeho schopnosti
vcítění a spolucítění jsou malé, o sociální svět má malý zájem, má sklon k
sociálnímu stažení. V jeho chování jsou přítomny tendence k manipulaci. V jeho
osobnosti jsou agresivní rysy a prožitek nízké vlastní hodnoty, jsou v ní
přítomny rysy zvýšené emoční lability. Z psychiatrického hlediska sice není
osobou chorobně agresivní, ale psychologickým vyšetřením byly v testových
metodách přítomny zvýšené sklony k agresivitě. Nezanedbatelné je i zjištění, že
co do motivace jednání obviněného bylo konstatováno, že v zátěžových situacích
mívá narušené porozumění realitě a má sklon k potlačování emocí, což vede k
jejich městnání a ke vzniku vnitřního napětí; uvolnění napětí pak může nabývat
i afektivně agresivní podoby (zejména č. l. 100, 101).
Je jistě správné, že obviněný ve svém jednání přestal a obnovil pokojné soužití
s poškozenou, avšak tato skutečnost bez dalšího nevede a v konkrétním případě
nemůže vést k zániku trestní odpovědnosti v podobě institutu zániku
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dovolací soud chápe, že i výchovný
trest může mít pro obviněného dopad ve všech rovinách jeho života, avšak
případného dopadu si měl být vědom nejpozději v době, kdy takové jednání začalo
být považováno za trestný čin, a páchání trestné činnosti se vyvarovat, nikoliv
až poté, co jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že muselo být řešeno v
trestněprávní rovině. Nic na těchto závěrech nemění ani upozornění obviněného
na specifické postavení poškozené, která s ohledem na právní kvalifikaci skutku
nemá možnost trestní stíhání ovlivnit svým souhlasem (§ 163 tr. ř.), popř. na
vadné poučení, jehož se poškozené ohledně této okolnosti dostalo.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odkaz obviněného na znění
ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a zde
obsaženou zásadu subsidiarity trestní represe není případný. Především nelze
pominout, že trestnost činu byla soudy posuzována za účinnosti trestního zákona
č. 40/1961 Sb. a v tomto kontextu správně obrátily svoji pozornost k naplnění
formálních a materiálních znaků trestného činu, přičemž materiální znaky byly
představovány potřebným stupněm nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2,
§ 88 odst. 1 tr. zák.). Odhlížeje od této základní překážky vylučující použití
ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 však nutno
rovněž konstatovat, že ani zde neobstojí úvaha dovolatele, že jeho čin
nepředstavuje takový případ, ve vztahu k němuž lze uplatňovat trestní
odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková