8 Tdo 546/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného J. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 7 To 98/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 4 T 8/2022, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 20. 1. 2021 kolem 12.30 hodin v Praze XY, XY č. XY, v suterénu domu, v bytě č. XY, který obýval společně s poškozenou K. H., nar. XY, v úmyslu ji usmrtit ji nejprve velkou silou rdousil rukama na krku, čímž jí způsobil pásovitě uspořádané podkožní krevní výrony na přední ploše krku do úrovně předních okrajů obou kývačů na ploše 16x5 cm, čárkovité a pruhovité oděrky vpředu na krku a po stranách krku s drobnými krevními výrony v podkoží krku, zlomeninu horního rohu chrupavky štítné vpravo s krevním výronem v okolí a četné tečkovité krevní výrony pod sliznicí hrtanu, otok mozku, tečkovité krevní výronky ve spojivkách očí, na kůži obličeje, v měkkých pokrývkách lebních a pod poplicnicí, dále jí přesně nezjištěným mechanismem tupého násilí malé až střední intenzity způsobil popsaná drobná povrchová zranění, zejména v oblasti rukou, a poté jí velkou silou zasadil kuchyňským nožem s rukojetí černého zabarvení délky 35 cm s délkou čepele 22 cm a šířkou čepele v nejširším místě 4,9 cm bodnou ránu do oblasti pravé hrudní dutiny, kdy čepel nože pronikla do dutiny hrudní do hloubky cca 21 cm a došlo k prakticky úplnému průbodu pravé dutiny hrudní, průbodu 2. a 3. žebra vpravo vpředu při hrudní kosti a přilehlé části hrudní kosti, průbodu horního laloku pravé plíce, k prakticky úplnému přetětí horní duté žíly a kmene pravé průdušky se zakrvácením pravé hrudní dutiny a průbodu 5. žebra vpravo při páteři s vytvořením dutiny v hlubokém zádovém svalstvu vyplněné krví, přičemž poškozená následkem bodného poranění hrudníku bezprostředně po činu zemřela.

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření zabrání kuchyňského nože.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 7 To 98/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a odvolací soud ponechal nedotčen výrok o vině a trestu napadený odvoláním, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. Obviněný nejprve poukázal na obsah svého odvolání a způsob, jak o něm bylo odvolacím soudem rozhodnuto a svůj nesouhlasný postoj s tímto rozhodnutím, protože byl vadně zjištěn skutkový stav věci a soudy nesprávně posoudily a nepřípustně dotvořily skutek ve vztahu k jeho osobě, aniž by braly do úvahy zásady stanovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr. i dalších rozhodnutí Ústavního soudu. Nedostatky namítal z důvodu nejednoznačnosti znaleckých závěrů ohledně jeho příčetnosti, protože soudy měly vzít v potaz znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jejž obviněný uložil zpracovat a který měl být hotov ke konci května 2024, tedy poté, co již rozhodl odvolací soud. Zásadní vadou podle obviněného bylo, že se soudy vadně vypořádaly se všemi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které byly v této trestní věci zpracovány, vadně je hodnotily, a proto neopodstatněně své závěry o tom, že obviněný byl v době činu příčetný, opřely o znalecký posudek ústavu.

6. Na podporu svých výhrad obviněný zdůraznil výsledek znaleckého zkoumání soudními znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Vlastimilem Tichým, a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D., kteří na základě vydaného opatření policejního orgánu ze dne 9. 2. 2021 pod č. j.: KRPA-19482-130/TČ-2021-00071 provedli jeho znalecké posouzení a dne 1. 6. 2021 shledali, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době spáchání trestného činu zcela vymizelé v důsledku vlivu psychotické dekompenzace s bludy u hraniční poruchy osobnosti.

Neztotožnil se naproti tomu s druhým znaleckým posudkem rovněž zpracovaným podle požadavku policejního orgánu pod č. j.: KRPA-19482-239/TČ-2021-00071 znalkyněmi MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., protože neodpovídá jeho skutečným poměrům. Zmínil, že podle průběhu hlavního líčení, kde byli znalci slyšeni a vypořádali se všemi otázkami účastníků, a nebylo ani po skončení hlavního líčení naznačeno či přímo deklarováno, že závěry prvního posudku jsou nejednoznačné, nepovažoval za nutné již tehdy navrhovat vypracování třetího znaleckého posudku, protože podle něj pro to nebyl důvod.

Ten neměl ani Městský soud v Praze, jenž na základě spekulativních a ničím nepodložených závěrů druhého posudku přibral dne 23. 8. 2022 jako znalecký ústav Psychiatrickou nemocnici Bohnice k vypracování revizního znaleckého posudku. Tento znalecký ústav bez znaleckého vyšetření obviněného vypracoval dne 19. 5. 2023 revizní znalecký posudek, v němž uvedl, že vliv léků na rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu nedokáže s jistotou specifikovat, avšak lze považovat za pravděpodobné, že obviněný jednal pod jejich vlivem.

Kategorickým závěrům se ovšem vyhýbá. Za této situace měl soud vycházet ze zásady in dubio pro reo a zprostit obviněného obžaloby, když se nepodařilo s naprostou jistotou prokázat, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu nebyly vymizelé. Po soudech požaduje, aby vzaly v potaz i v době hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání dosud nezpracovaný znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který nechal sám vypracovat, a vypořádaly se s nejednoznačnými závěry revizního posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice.

7. Soudům nižšího stupně vytknul, že jednostranně hodnotily některé v trestním řízení shromážděné a provedené důkazy v jeho neprospěch (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01), neboť z obou napadených rozhodnutí nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami soudů při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o jeho vině. Odvolací soud svým procesním postupem závažně porušil zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03 aj.). V daném případě nebylo postaveno najisto, zda obviněný skutečně spáchal čin uvedený v podané obžalobě jako osoba zcela nebo zčásti trestně odpovědná, či zda se jej dopustil ve stavu nepříčetnosti, který si ani z nedbalosti nepřivodil a nezavinil. Pokud tedy soudy obviněného uznaly vinným předmětným trestným činem, takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což zakládá uplatněné dovolací důvody, a zároveň to svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu a práva na účinné opravné prostředky.

8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 7 To 98/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 4 T 8/2022, a všechna případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím ve věci samé podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno toto dovolání, a udělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Z vyjádření státního zástupce

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) zmínil nesprávné označení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jde o označení, které bylo změněno novelou zákona č. 220/2021 Sb., která modifikovala pořadí, resp. věcné znění dovolacích důvodů zakotvených v taxativním výčtu § 265b odst. 1 tr. ř., což obviněný zcela nerespektoval, protože pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmiňoval vady nesprávného hmotněprávního posouzení, a důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poukazoval na vadný postup odvolacího soudu. Nezaregistroval tedy, že podle slovního vyjádření důvodů jde v současné době o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

10. K námitkám obviněného směřujícím k tomu, že nebyl příčetný a že soudy vadně zpracované posudky vyhodnotily, státní zástupce uvedl, že příčetnost se vztahuje k trestní odpovědnosti podle § 26 a § 27 tr. zákoníku, popřípadě § 114 tr. zákoníku, což však obviněný nikterak nerozporoval, neboť dovoláním pouze polemizoval s postupem při přibírání jednotlivých znalců, když ústavní posudek shledával nadbytečným. Jde tedy o polemiku, která nepřekračovala meze běžných výhrad s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů.

11. K tomu státní zástupce stručně vyložil, že problematika nepříčetnosti je považována za otázku právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, jakmile konkrétní okolnosti nasvědčují, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a duševní zdraví obviněného objasněno, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Takový znalecký posudek pak slouží jako jeden z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Městský soud v Praze si byl v posuzované věci uvedených souvislostí vědom, zabýval se detailněji duševním stavem, resp. příčetností obviněného, a v kontextu řešení pachatelství skutku vysvětlil, kterému z předložených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se přiklonil (viz body 71. až 87. rozsudku Městského soudu v Praze). K důkazu znaleckým posudkem státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.

12. Rovněž konstatoval již v přípravném řízení zjištěnou nejednoznačnost a nepřesvědčivost závěrů znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., které se jevily být v rozporu s jinými ve věci provedenými důkazy, což vedlo k přibrání nových znalkyň MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., jež u obviněného duševní poruchu forenzně významného chorobného charakteru nezjistily a k eventuálnímu narušení psychických funkcí obviněného v době činu se pro jeho striktní nespolupráci nemohly spolehlivě vyjádřit, stejně tak k zachování či snížení rozpoznávacích schopností. Jelikož existovaly rozpory těchto dvou znaleckých posudků a s ohledem na nespolupráci obviněného se znalkyněmi přicházelo v úvahu přibrání znaleckého ústavu k posouzení duševního stavu obviněného, byl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 podán návrh podle § 116 odst. 2 tr. ř. na nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, k němuž došlo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 37 Nt 5872/2021, a obviněný byl umístěn v Psychiatrické nemocnici Bohnice za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 61 To 24/2022, však bylo předmětné rozhodnutí zrušeno a návrh na pozorování ve zdravotnickém ústavu byl zamítnut. Z podnětu Městského soudu v Praze byl posléze vypracován revizní znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie Psychiatrickou nemocnicí Bohnice a záleželo již na tomto soudu, aby ve věci zpracované tři znalecké posudky postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil, přičemž doložil, proč provedení dalšího znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z podnětu obhajoby jako nadbytečné odmítl.

13. Na podkladě ve věci dostatečně provedeného a zhodnoceného dokazování vyplynulo, že u obviněného nebyla přítomna duševní porucha, která by u něj vedla k vymizení schopnosti rozpoznat protiprávnost jednání a schopnosti své jednání ovládat. Obdobnou skutečností se ke shodným námitkám zabýval již odvolací soud, jenž v kontextu dalších skutkových zjištění týkajících se vystupování, chování a motivace obviněného (svědecké výpovědi z okolí obviněného, telefonické oznámení, záznam policejní hlídky atd.; viz body 41. až 69. usnesení Vrchního soudu v Praze) uplatněnou obhajobu neshledal důvodnou, naopak zjištění soudu prvního stupně považoval za zcela správné.

14. Z těchto důvodů státní zástupce, když dovolání shledal podaným z jiných než zákonem stanovených důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně udělil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

15. Obviněný se k tomuto stanovisku státního zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání

17. Obviněný dovolání podal dne 21. 5. 2024 a opřel je o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

poukazoval na nesprávné právní posouzení, podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítal, že došlo k zamítnutí jeho odvolání, přestože v předchozím řízení byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že tyto důvody uplatnil ve znění před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Z hlediska stávající právní úpravy obviněným uvedené argumenty odpovídají důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud však při posuzování dovolání vycházel ze zásady, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh.

tr.) a při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022. Výhrady obviněného zkoumal se zřetelem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., od 1. 1. 2022 ve stejném znění vymezený pod písmenem m).

18. Nejvyšší soud s ohledem na slovní vyjádření uplatněné obviněným k jednotlivým důvodům poukazuje na to, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. m), dříve písm. l) spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Na podkladě obsahu přezkoumávaného spisu shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, což dokládá, že rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal z hledisek § 254 tr. ř., a proto obviněný mohl prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu namítat jen existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) [h] tr. ř., který současně též uplatnil.

19. Protože obviněný označil důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z hlediska stávající právní úpravy je vymezen v zákoně tak, že se uplatní, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) [původně g)] tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

VI. K námitkám obviněného

21. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že z obsahu námitek přiřazených k obviněným označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jeho stávající zákonné dikce korespondují, protože obviněný vytýkal, že skutková zjištění týkající se závěru o příčetnosti nemají dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, což lze považovat za námitky proti podstatné okolnosti dotýkající se alternativy označeného důvodu spočívající v tom, že „rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu…“, neboť příčetnost pachatele trestného činu je obligatorním obecným požadavkem na subjekt trestného činu.

Nepříčetností se rozumí stav, v němž někdo pro duševní chorobu nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Protože jde o rozhodnou skutečnost, Nejvyšší soud proto posuzoval důvodnost obviněným vznesených výhrad, i když zásadně směřujících proti postupu při prováděném dokazování, a zpochybňoval nutnost zpracování druhého a třetího znaleckého posudku, když sám považoval za správný první znalecký posudek znalců MUDr.

Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. Za zcela nadbytečné a nesprávné pak označil zpracování a provedení ústavního znaleckého posudku podaného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, který vyzněl stejně jako druhý posudek v jeho neprospěch, když u něj nejistil žádnou duševní poruchu chorobného charakteru, která by mohla mít vliv na jeho příčetnost. Domáhal se navíc toho, aby soudy vyčkaly jím zadaného revizního znaleckého posudku, jejž měla podat k požadavku obhajoby Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, který však soudy označily s ohledem na výsledky již provedeného dokazování za nepotřebný a nadbytečný a vyčkat na jeho zpracování odmítly.

22. Vhodné je zdůraznit, že této námitce uplatněné v předešlých fázích řízení se soudy obou stupňů věnovaly s náležitou péčí a při posuzování správnosti, přesvědčivosti i objektivnosti všech tří posudků rozvedly své úvahy a doložily, z jakých důvodů určily, že posudkem, který bude podkladem pro jejich závěry, je právě znalecký posudek ústavu podaný Psychiatrickou nemocnicí Bohnice. Jak se podává v přezkoumávaných rozhodnutích, úvahy soudů vzešly z procesu, při němž soud prvního stupně k důkazu provedl oba znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vyžádané v přípravném řízení orgány činnými v trestním řízení (č. l.

107 až 143, 774 až 785), a to jednak jako listinné důkazy a jednak provedl i osobní výslech jejich zpracovatelů, tj. prim. MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. a MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D. V tomto směru se soudy nezpronevěřily zásadám vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dodržely i pravidla plynoucí z § 105 odst. 1 a násl. tr. ř., jimiž se mělo objasnit, zda u obviněného byly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti v době jím spáchaného činu.

Při nejasnostech a pochybnostech závěrů u prvního posudku postupovaly v souladu s § 109 tr. ř., podle něhož je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Soudy postupovaly ve smyslu citovaného ustanovení, protože shledaly u prvního znaleckého posudku zpracovaného prim. MUDr. Vlastimilem Tichým a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D. závažné nedostatky, které odstraněny nebyly, a proto byly přibrány další znalkyně MUDr.

Gabriela Leblová a PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D. Vzhledem k tomu, že jejich výsledky se zcela rozcházely s tím, co zjistili první znalci, a vzájemné rozpory se nepodařilo odstranit ani výslechem těchto znalců při hlavním líčení, bylo zcela namístě, že soudy postupovaly podle § 110 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Takový postup byl plně opodstatněný zejména proto, že šlo o zásadní otázku trestní odpovědnosti obviněného, kterou bylo třeba objasnit. Bylo nutno najisto postavit, zda byl v době činu příčetným (respektive vyloučit jeho nepříčetnost ve smyslu § 26 tr.

zákoníku), a proto bylo nezbytné, aby toto posouzení bylo založeno na jasných a nezpochybnitelných závěrech, tzn. skutkovém podkladu při uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve smyslu § 105 odst. 1 a § 116 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4219/12, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11).

23. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že posudek ústavu byl nadbytečný a že soudy obsah znaleckých posudků vadně hodnotily, protože lze jen připomenout, že soudy znalecký posudek hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů (srov. § 2 odst. 6 tr. ř.). Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec (psychiatr nebo psycholog) na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, a další). Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů se s námitkami obviněného dostatečně vypořádaly a respektovaly jak ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tak i pravidla plynoucí z § 105 odst. 1 a násl. tr. ř., § 108, 109, 110 tr. ř. Jen pro úplnost je třeba uvést, že soudy dostatečně posoudily všechny skutečnosti tak, jak je znalci v postupně zpracovaných posudcích rozvedli a jak své závěry před soudem vyargumentovali.

24. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal vadnost závěru, že vyšly z posudku ústavu, který korespondoval s v pořadí druhým zpracovaným posudkem, kdežto první, jenž obviněného shledal nepříčetným, považovaly za nesprávný, nemají tyto námitky oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou jen nepodloženou obhajobou obviněného, jíž se však soudy zabývaly a věnovaly jí potřebnou pozornost, a to se zřetelem na konkrétní výsledky znaleckého zkoumání popsané jednotlivými znalci. Na podkladě uvedených znaleckých závěrů i způsobu, jakým se soudy vypořádaly se všemi námitkami obviněného, na něž přiléhavě reagovaly, je třeba shrnout, že dostatečně zvážily všechny rozhodné skutečnosti, které byly podstatné pro závěr o tom, že obviněný v době činu byl příčetný, protože žádné ze zjištěných okolností, za nichž k činu došlo, ani zdravotní stav obviněného a jeho momentální psychické rozpoložení v době činu, nesvědčily pro závěr, k němuž dospěli znalci prim. MUDr. Vlastimil Tichý a PhDr. Jiří Klose, Ph.D., tedy že by obviněný v době činu trpěl duševní chorobou, v důsledku níž by měl vymizelé rozpoznávací i ovládací schopnosti.

25. Znalkyně zpracující druhý znalecký posudek při svém výslechu v hlavním líčení uvedly (č. l. 986 verte až 995 verte), že vyšly z podkladů, z nichž vycházeli i znalci MUDr. Vlastimil Tichý a PhDr. Jiří Klose, Ph.D., avšak bez toho, aby obviněného vyšetřily, protože k tomu obviněný již svůj souhlas nedal. Měly však k dispozici zdravotní dokumentaci také z druhé, podstatně delší hospitalizace obviněného v Psychiatrické nemocnici Bohnice, z níž vycházely per analogiam pro pozorování duševního stavu obviněného na psychiatrickém oddělení a z které vyplynul jednoznačný závěr, že v době hospitalizace byl obviněný duševně zdravý, trpěl toliko forenzně nevýznamnou smíšenou poruchou osobnosti a převládaly u něj projevy odpovídající simulaci, přičemž pokud psychiatři z Psychiatrické nemocnice Bohnice uvedli v diagnózách diferenciální simulaci, nejde o běžný postup, jak se snažil naznačit při svém výslechu v hlavním líčení (č. l.

979 až 986) MUDr. Vlastimil Tichý, nýbrž právě naopak, je-li psychiatrem uvedena, jde již o vážné podezření.

26. Jelikož soudy shledaly takové nejasnosti, které se ani výslechem znalců nepodařilo odstranit a jejich názory se i nadále diametrálně ohledně duševního stavu obviněného lišily, důvodně došlo k přibrání ústavu (§ 110 tr. ř.) Psychiatrické nemocnice Bohnice (viz opatření soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 4 T 16/2018 na č. l. 1008 až 1011). Ze závěrů tohoto revizního znaleckého posudku (č. l. 1024 až 1054), které zpracující znalci (celkem 9 znalců) prostřednictvím určeného zástupce MUDr. Jiřího Švarce, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychiatrie, stvrdili při svém výslechu v hlavním líčení (č. l.

1060 až 1065), vyplynulo, že obviněný opět odmítl vyšetření (viz č. l. 1015). Znalci ústavní posudek přesto zpracovali na základě lékařských zpráv, pozorování obviněného v době jeho hospitalizace v téže nemocnici, podkladů, které opatřili a zajistili předchozí znalci, a rovněž z obsahu trestního spisu, který měli k dispozici. Seznámili se i s předchozími závěry znalců a při zpracování posudku reagovali na všechny rozhodné skutečnosti, včetně obhajoby obviněného. Znalci při zpracování ústavního posudku dostatečně jasně a podrobně vysvětlili, z jakých důvodů dospěli k závěru, že u obviněného nejsou patrny příznaky duševní poruchy, kromě smíšené poruchy osobnosti, což je trvalá charakteristika, která nemá vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu.

Zkoumali i vliv léčby obviněného Zolpidemem a Alprazolamem na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu, pokud tyto léky neužil až po činu. I když nebyli, včetně znalce toxikologa, schopni s jistotou jejich účinnost pro nejasné podklady specifikovat, označili za pravděpodobné, že jednal pod jejich vlivem za předpokladu, že je užil před spácháním činu. Jednoznačně však i přes tuto nejasnost z podrobně rozvedených důvodů uzavřeli, že se u obviněného o prvními znalci konstatovanou psychotickou poruchu, jež by způsobila vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, nejedná.

Nic kromě bizarního chování obviněného v cele předběžného zadržení a při přijetí do Psychiatrické nemocnice Bohnice nesvědčilo pro příznaky schizofrenie či jiné forenzně významné duševní choroby či poruchy, spíše šlo o faktory psychogenní či dočasný vliv návykových látek. O duševní chorobě z jeho minulosti ani přítomnosti rovněž nic nesvědčí, a ani všechna další zjištění a vyšetření žádné skutečnosti o tom, že by u něj o tuto chorobu šlo, neuvádějí. Znalci poukázali shodně na to, že psychotická porucha v nejlepších případech odeznívá až po týdnech či měsících léčby, zatímco v případě obviněného měla odeznít po několika dnech, což její existenci vylučuje.

Takové chování bylo možné přičítat spíše psychické reakci zvané akutní reakce na stres nebo intoxikaci léky či simulaci. Jelikož schizofrenie, kterou shledali zpracovatelé prvního psychiatrického posudku, je celoživotní psychotické onemocnění, které se rozvíjí po nějakou dobu, může vzniknout náhle a při dobré prognóze se za několik týdnů až měsíců zaléčí, je toto onemocnění u obviněného podle názoru ústavu vyloučeno. MUDr.

Jiří Švarc vysvětlil i možné příčiny bizarního chování a bludů obviněného psychogenními příčinami jako např. katastrofická událost, uvěznění osoby, pachatelství trestného činu (tzv. vazbová psychóza), avšak takové projevy nemají forenzní význam ve smyslu vlivu na rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu. Ani u obviněného na základě jeho sdělení a popisu událostí bezprostředně před činem první skupinou znalců zjištěné paranoidní prožitky nejsou jistým příznakem duševní poruchy snižující schopnosti rozpoznávací a ovládací, ani nejsou samy o sobě bludem.

Zmínil, že porovnáním videozáznamu zachycujícího zadržení obviněného krátce po činu, jeho komunikace se svědkem J. B., předchozí komunikace před činem s rodinou svědčí o tom, že se obviněný choval racionálně, zatímco chování během intoxikace je trvalé a probíhající po celou dobu intoxikace. Je proto velmi málo pravděpodobné, že by obviněný jednal pod vlivem intoxikace léku a záhy při komunikaci se sousedem a policií se choval již normálně, tedy bez známek duševní poruchy. Znalec rovněž odmítl, že by indikace léku Neurol byla špatně či nepřípadně provedena a že by mohla způsobit ovlivnění obviněného forenzně významným způsobem.

27. Soud se při hodnocení uvedených znaleckých posudků neomezil jen na ně samotné, ale při jejich posuzování bral do úvahy výsledky celého procesu dokazování. Vycházel z výstupní zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 26. 1. 2021, v níž je popsán průběh hospitalizace obviněného v době bezprostředně navazující na jeho zadržení po činu, kde byl opět učiněn závěr, že nelze vyloučit simulaci, pro kterou jeho projevy a jejich nespecifičnost a krátkodobost svědčí (č. l. 1024 a 1054). V návaznosti na další provedené dokazování (viz body 2. až 68. rozsudku soudu prvního stupně) soud velmi pečlivě (viz body 71. až 87. rozsudku) posuzoval závěry podávající se z jednotlivých důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, i toxikologie. Nevzbuzuje proto jeho postup ani učiněné závěry pochybnosti ve smyslu obviněným vytýkaných skutečností, protože své závěry soud utvořil po pečlivém vyhodnocení všech důkazů v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze považovat za vadu, pokud se soud přiklonil k závěrům vysloveným v revizním ústavním znaleckém posudku, jenž koresponduje v podstatných závěrech a zjištěních se závěry znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D.

28. Na základě pečlivého posouzení všech rozhodných skutečností důvodně soud shledal, že obviněný se v době činu patrně nacházel ve stavu mohutné emoční rozkolísanosti, nikoli však ve stavu, který by jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti ovlivňoval ve smyslu jejich naprostého vymizení (srov. § 26 tr. zákoníku). Uvedené závěry shledal správnými i odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na podkladě námitek obviněného obsahově shodných s těmi, které uplatnil i v dovolání, konstatoval, že nezjistil obviněným vytýkané vady (viz body 20. až 73. usnesení). Konstatoval chování obviněného těsně po činu, z něhož usuzoval na jeho lucidní postoj k celé věci, neboť po činu v řádech minut vyšel z bytu a sdělil svědku J. B., že zabil poškozenou, aby zavolal policii, což svědčí o tom, že byl schopen rozpoznat závažnost a škodlivost svého činu. Reagoval i na výhrady obhajoby týkající se vzájemných vztahů mezi některými znalci v této věci podávajícími znalecký posudek, u nichž důvod jejich vyloučení či neschopnost učinit objektivní znalecké posouzení neshledal (viz body 30. až 34. usnesení). Odvolací soud také vysvětlil, že posuzování znaleckých posudků a vyvozování odpovídajících skutkových a právních závěrů není otázkou medicínskou, ale jde toliko o hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. (viz bod 68. usnesení).

29. Nejvyšší soud považuje k námitkám obviněného, s nimiž se neztotožnil, protože nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nad rámec výše uvedeného dodat k nevyslyšenému požadavku obviněného na to, aby byl proveden další, v pořadí čtvrtý posudek, jejž zadal Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a který soudy neprovedly zásadně proto, že byl zpracován až po rozhodnutí odvolacího soudu, že takové žádosti nebylo zcela důvodně vyhověno. Odvolací soud nepřipustil tento zcela nadbytečný důkaz v trestním řízení proto, že k závěru o vině obviněného zcela postačovaly tři předchozí posudky, a to z důvodů, které byly výše rozvedeny, navíc nic neopodstatňovalo, aby se na jeho dopracování vyčkávalo. Zcela nedůvodným byl požadavek obviněného, aby tento důkaz provedl v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud, jenž důkazy provádí jen zcela výjimečně, je-li jich potřeba k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout (srov. analogicky § 265r odst. 7 tr. ř.), což není situace, která by v dané věci nastala. Neshledal však ani důvod, aby byla tato skutečnost impulzem pro zrušení a vrácení věci soudu nižšího stupně za účelem doplnění dokazování o tento posudek. Je třeba upozornit, že tato situace neznamená v posuzované této věci ani existenci tzv. opomenutého důkazu, o nějž by se mohlo jednat jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba, neboť rozsah dokazování nemůže být bezbřehý (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16).

30. Z výše popsaného postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že nejasnosti, které mezi prvními dvěma posudky vznikly, byly v průběhu dokazování odstraněny, a znalecké závěry, které ohledně existence duševní poruchy u obviněného shodné nebyly, se díky reviznímu posudku ujednotily na závěru, že obviněný žádnou duševní chorobou (schizofrenií, případně paranoidní schizofrenií či jinou forenzně významnou poruchu) v době činu netrpěl, ale že ji jen předstíral, jak se znalci shodli (MUDr. Jiří Švarc, MUDr. Gabriela Leblová, PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D.; viz č. l. 774 až 785, 986 verte až 995 verte, 1024 až 1054, 1060 až 1065).

31. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzení obviněného o porušení principu in dubio pro reo. Obsahem tohoto pravidla totiž je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Aplikace uvedených zásad je tedy namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci výsledky provedeného dokazování dostatečně objasnily vinu obviněného i stav, v němž čin spáchal, a proto vylučují, aby bylo možné uvažovat o tom, že předmětné pravidlo bylo naplněno.

32. Je třeba uzavřít, že soudy v přezkoumávané věci postupovaly při hodnocení obsahu znaleckých posudků podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. v přezkoumávaných rozhodnutích vyhodnotily a vysvětlily. Ze všech výše uvedených skutečností byla otázka příčetnosti obviněného v době činu dostatečně na základě provedeného dokazování zjištěna, protože i ve vztahu k ní soudy dodržely všechny postupy předepsané § 105 a násl. tr. ř. i § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) [h] tr. ř., jak byl výše popsán, obviněný výhradami, jež rozvedl v dovolání, po obsahové stránce nenaplnil. Posoudí-li se totiž jím uváděné argumenty, žádný z nich nesměřuje proti vadnosti právního posouzení v jeho hmotněprávní podobě, všechny námitky obviněný soustředil proti tomu, že se soudy opíraly o nesprávný znalecký posudek, čímž nedodržel vymezení uvedeného důvodu, který je určen k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotněprávního posouzení.

34. Nejvyšší soud však podotýká, že zjistily-li soudy, že obviněný netrpěl v době činu duševní chorobou ve smyslu § 26 tr. zákoníku, jím uváděná výhrada, že nepříčetný byl, nemá v daném případě žádné opodstatnění, neboť výsledky provedeného dokazování jsou ve smyslu výše uvedených závěrů soudů zcela jasné a nevzbuzující pochybnosti. Pro zpochybňování hmotněprávního závěru o příčetnosti obviněného ve věci nejsou žádné podklady. Nic nesvědčí o porušení zásad pro určení příčetnosti obviněného, která je otázkou právní, a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie, což soudy dodržely. Znalecký důkaz z tohoto oboru byl jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a byl hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr., rovněž nález Ústavního soudu z 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/2011). Jestliže soudy všechna tato i další výše uvedená pravidla dodržely, je vhodné jen dodat, že ani v tomto směru nelze shledat porušení spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování ve věci parné nejsou, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že nejde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Všechny zjištěné skutečnosti svědčí pro to, že důkazy, zejména znalecké posudky byly hodnoceny v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a postup obou soudů dosud činných ve věci nevykazuje ani známky libovůle či extrémních nelogičností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

VII. Závěr

35. Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil obviněným namítané nedostatky, a protože tento závěr mohl učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu