8 Tdo 559/2025-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (peudonym) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 27. 11. 2024, č. j. 4 Tmo 29/2024-515, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 80 Tm 13/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 16. 7. 2024, č. j. 80 Tm 13/2023-413, uznán vinným pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, proviněním ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tato provinění a dále za pokus provinění ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2024, byl obviněný podle 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), odsouzen k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, které měl vykonat podle § 31 odst. 4 z.s.m.
odděleně od ostatních odsouzených ve věznicích nebo ve zvláštních odděleních pro mladistvé. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2024, za současného zrušení všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody poškozeným a náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr.
ř. [týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 7. 2. 2024, č. j. 2 ZT 3/2024-6, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku; v souvislosti s tímto výrokem bylo o nároku poškozené pojišťovny rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.].
2. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342, napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (v neprospěch obviněného do výroku o výměře trestního opatření) odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 4 Tmo 29/2024-515, podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 23.
5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342 , zrušil ve výroku o trestním opatření a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil za pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, sbíhající se pokus provinění ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 23.
5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2024 a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písmeno a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2024, č. j. 81 T 199/2023-156, který nabyl právní moci dne 16.
9. 2024, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku, § 25 odst. 3 z.s.m. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 31 odst. 5 z.s.m., § 56 odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku pro účely výkonu trestního opatření do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku- Místku, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 Tm 2/2024-342, který nabyl právní moci dne 21.
6. 2024 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2024, č. j. 81 T 199/2023-156, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že jednání týkající se poškozeného B. F. bylo nesprávně kvalifikováno jako pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soudy nevysvětlily, proč bylo přinejmenším stejně závažné jednání ve vztahu k M. F. kvalifikováno jako provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Kriticky se dovolatel vyjádřil i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, které podle něj nepodporují zvolené právní posouzení skutku. Podle názoru obviněného nedošlo k nekontrolovatelnému pádu poškozeného, ten naopak svůj pád kontroloval tak, že se vůbec neudeřil do hlavy, ani při menší dopadové intenzitě. Zdůraznil, že zjištěná zranění B. F. neodpovídají mechanismu jeho podtržení a následnému pádu ze schodů. V tomto ohledu se tedy podle něj odvolací soud nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 27. 11. 2024, č. j. 4 Tmo 29/2024-515, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k dovolatelem označené sporné právní kvalifikaci [pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku] uvedl, že je rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví, přičemž zdůraznil, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynout, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat nepřímo z okolností objektivní povahy. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom podle státního zástupce zřejmé, že příslušné závěry byly učiněny na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V případě fyzického napadení poškozeného B. F. došlo ze strany obviněného k silnému úderu do hrudi poškozeného na horní části schodiště, kdy poškozený byl skopnut ze schodů tak, že padal dozadu dolů, aniž by byl schopen tento pád kontrolovat. Příslušný znalec, který byl navíc slyšen i v rámci hlavního líčení, i když připustil, že způsobené zranění na těle poškozeného bylo lehkého charakteru, setrval na závěru, že závažná zranění mohla vzniknout. Jednání obviněného tak směřovalo k závažnějšímu následku v oblasti zdraví, k čemuž nedošlo jen náhodou bez
ovlivnění ze strany dovolatele. Naproti tomu v případě napadení poškozeného M. F. jednal obviněný tak, že jej strhl za nohy v horní části schodiště směrem k sobě, v důsledku čehož tento poškozený spadl nejprve na záda a následně se skutálel dolů ze schodů. U tohoto poškozeného bylo objektivizováno mimo jiné zranění v podobě zlomeniny prstu na noze, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života, zejména při chůzi a v práci. Byla mu proto vystavena nemocenská, a po jejím ukončení ještě nemohl tři měsíce vykonávat obvyklé činnosti na pracovišti. V tomto ohledu tedy zranění a omezení v obvyklém způsobu života z něj vyplývající zjevně přesahovalo dobu sedmi dnů, což je minimální doba, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby porucha zdraví byla již považována za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Tomu pak odpovídá kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami uvedenými v dovolání, státní zástupce uvedl, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a zevrubnou odpověď na každý vznesený argument obviněného. O porušení práva na spravedlivý proces ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí se nejedná ani tehdy, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na každou odvolací námitku, a proto se odvolací soud může v případě zamítnutí odvolání do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Navíc je zřejmé, že se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně a nedostatek v rozhodování soudu prvního stupně se týkal pouze roviny trestání, nikoli viny či skutkových zjištění, na nichž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně postaveno. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna.
Ostatně obviněný v podaném dovolání nespecifikoval, jaká skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jaké procesně nepoužitelné důkazy byly v řízení před soudy obou stupňů použity či jaké důkazní návrhy nebyly nedůvodně provedeny. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších nevyslovených úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I.
ÚS 3298/22). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů neshledal porušení práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy k hodnověrnosti obviněného, případně též svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, když zcela důvodně poukázal na jejich nevěrohodnost mj. s ohledem na četnost rozporů v jejich výpovědích navzájem či uvedenou nepravdu např. v případě svědka S. Ch. (dědečka obviněného – např. body 14, 34 rozsudku).
Námitky obviněného tak jsou zjevně nedůvodné.
11. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitku týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. I tuto námitku však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
12. K zpochybňování obviněným právní kvalifikace jeho jednání jako provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je nutno obviněnému připomenout, že se tohoto provinění dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z citovaných ustanovení vyplývá, že při pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele též ve vztahu k hrozícímu následku, jímž je těžká újma na zdraví [§ 122 odst. 2 tr. zákoníku].
13. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
14. S právní kvalifikací jednání obviněného jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku lze souhlasit. Jak totiž plyne z judikatury, v případě útoku proti tělesné integritě poškozeného jde o to, za jaké situace byl čin spáchán, čím byl motivován, jakými slovními projevy byl provázen, zda a jaký předmět byl použit k útoku, jaká byla četnost jednotlivých útočných aktů, do jakých částí těla poškozeného útok směřoval, jakou silou byl veden apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 616/2022). Teprve na základě těchto skutečností a s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku úmysl pachatele směřoval. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 522/2023).
15. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že mladistvý obviněný kopl poškozeného B. F. úmyslně do hrudníku, čím ho srazil z 9 betonových schodů a způsobil mu při pádu zranění v podobě zhmoždění levé nohy, zhmoždění zad v oblasti pravé lopatky, zhmoždění a podvrtnutí malíku pravé ruky, které si vyžádalo jednorázové ošetření v nemocnici XY a které poškozeného omezovalo v běžném způsobu života. Ačkoliv se dovolatel v dovolání pokouší útok a jeho následky bagatelizovat, soud prvního stupně své závěry zcela správně opřel o znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D. (bod 19 a násl., bod 33 rozsudku), na jehož základě pak uzavřel, že v případě nekontrolovaného pádu těla a kontaktu hlavy s podlahou či tvrdou překážkou v podobě zdi, zábradlí či hrany schodů u poškozeného reálně hrozil vznik zlomenin kostí klenby a spodiny lební, nitrolebního krvácení a zhmoždění mozku a otoku mozku. V tomto ohledu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jedná o vážná poranění důležitého orgánu ohrožující život. To, že k uvedeným následkům nedošlo, bylo podle soudu prvního stupně dáno pouze shodou šťastných okolností u uvedeného poškozeného, přičemž tato skutečnost rozhodně nesnižuje závažnost jednání obviněného mladistvého. Tento je navíc osobou se sklony k násilné trestné činnosti, za něž byl opakovaně odsouzen (bod 29 rozsudku odvolacího soudu), takže si musel být jednoznačně vědom, jaké důsledky může jím vedený fyzický útok na poškozeného způsobit. Závěry soudu prvního stupně pak považoval za správné i odvolací soud (bod 27 rozsudku), přičemž s jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
16. Odmítnout musel Nejvyšší soud i námitku, že soudy nevysvětlily, proč v případě útoku na poškozeného M. F. byla zvolena právní kvalifikace provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru patrně obviněný (obhajoba) přehlédl, že již soud prvního stupně uvedl, že tento poškozený utrpěl po útoku zranění, která jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dní (bod 33 rozsudku). Odvolací soud pak v tomto kontextu uzavřel, že zranění poškozeného M. F. naplnila znaky tzv. lehké újmy na zdraví a právní kvalifikaci ze strany soudu prvního stupně tak považoval za správnou (bod 27 rozsudku). Z judikatury k § 122 tr. zákoníku je pak lehce seznatelné, že porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života, aby ji bylo možno kvalifikovat podle tohoto ustanovení musí trvat nejméně sedm dní (viz rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Na takto učiněných závěrech soudy nižších stupňů nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit (viz též bod 36 rozsudku soudu prvního stupně).
17. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu