8 Tdo 522/2023-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného J. D., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 To 235/2022-396, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 156/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 10. 2022, č. j. 3 T 156/2021-369, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kapesního zavíracího nože černomodré barvy zn. HAZET 2157-3, 1 ks baseballové pálky Slugger a 2 ks trubek vysavače.
2. Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 10. 2022, č. j. 3 T 156/2021-369, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 To 235/2022-396, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že učiněná skutková zjištění nejsou správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Podle obviněného ve výpovědi poškozené existují logické rozpory, zejména ve vztahu ke způsobeným zraněním, která nepřesahují stupeň střední. V této souvislosti výslovně uvedl, že na hlavu poškozené útočil pouze rukou, přičemž to, jak poškozená popisuje způsob vzniku poranění na hlavě, neodpovídá objektivnímu nálezu prezentovaného znalcem ve znaleckém posudku. Rovněž zdůraznil, že jeho jednáním nemohlo vzniknout jiné závažnější poranění než to, které vzniklo, a proto nelze dovodit, že by jednal v úmyslu poškozené způsobit zranění, které má charakter těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, jak nesprávně dovodily soudy. Podle obviněného tak jeho jednání nemohlo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, když provedené důkazy soudům neumožňovaly při respektování zásady in dubio pro reo bez pochybností dovodit skutkový stav, který dovodily a rozhodnout tak o jeho vině a trestu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 To 235/2022-396, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba předmětné důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Podle státní zástupkyně je nepochybné, že obviněný vedl cílené údery dlaní i pěstí, stejně jako kopy do různých částí těla, což v oblasti trupu a končetin poškozené způsobilo masivní hematomy. Do oblasti boků, trupu a končetin vedl rovněž údery basebalovou pálkou a sporadicky i tyčemi od vysavače, přičemž nejnebezpečnějšími byly opakované údery na hlavu poškozené, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité a základní smyslové orgány. Státní zástupkyně tak souhlasí se zvolenou právní kvalifikací i s učiněnými skutkovými zjištěními. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možno podřadit námitku obviněného týkající se neprávné právní kvalifikace z důvodu, že jeho jednání nemohlo způsobit zranění takové intenzity, která má charakter těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podmínkám jeho naplnění považuje Nejvyšší soud za vhodné vedle zmíněného obecného výkladu (viz bod 7.) ve vazbě na námitky obviněného k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.],
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných důkazů a znaleckého posudku. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora body 7.
a 9.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud na podkladě námitek přezkoumal podle § 254 tr.
ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, aby konstatoval, že „Soud I. stupně dospěl ke správným a úplným skutkovým zjištěním na základě všech důkazů provedených u hlavního líčení, přičemž dokazování bylo provedeno v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 trestního řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.“ (bod 6. usnesení odvolacího soudu). K takto formulovaným závěrům nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat, neboť učiněná skutková zjištění jsou podložena nejen výpovědí samotné poškozené, ale i výpovědí svědka J.
V. s tím, že ucelený okruh důkazů uzavírá řada soudem prvního stupně hodnocených listin dokumentujících poranění poškozené, včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
12. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
13. Ve vztahu k námitkám které obviněný situoval v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné dále poznamenat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (zmínil mj. nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, zdůrazňoval, že při hodnocení důkazů došlo k porušení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. .ř., že k žádné těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku nedošlo aj.). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně „své skutkové a právní závěry zcela přesně a pečlivě odůvodnil a ve svém rozhodnutí provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu “ (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitkám k němu obviněným uplatněných je nutno uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z citovaných ustanovení vyplývá, že při pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele též ve vztahu k hrozícímu následku, jímž je těžká újma na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku).
17. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
18. Se závěrem soudů, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, lze souhlasit. Úmysl je formou zavinění a vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Autentickým důkazem zavinění je výpověď obviněného. Jestliže obviněný popírá zavinění, jak tomu bylo v posuzované věci, je možné na zavinění usuzovat z objektivních okolností činu. V případě útoku proti tělesné integritě poškozené jde o to, za jaké situace byl čin spáchán, čím byl motivován, jakými slovními projevy byl provázen, zda a jaký předmět byl použit k útoku, jaká byla četnost jednotlivých útočných aktů, do jakých částí těla poškozené útok směřoval, jakou silou byl veden, pominout nelze ani celkovou dobu trvání útoku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 616/2022). Teprve na základě těchto skutečností, s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu, je třeba dovodit, k jakému následku úmysl pachatele směřoval. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
19. V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný poškozenou několik hodin fyzicky napadal, a to útoky různé intenzity do různých částí těla. Jednalo se například o bití pěstmi, kopání do žeber, kopání bosou nohou do horní poloviny těla a hlavy. Dovolatel poškozenou bil rovněž baseballovou pálkou a tyčí od vysavače. O vysoké intenzitě útoku vypovídají i vzniklá zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek, řadě podlitin a hematomů. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že především údery na hlavu mohou způsobit závažná poranění naplňující znaky těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Zjištění soudů se navíc opírají o závěry znalce, který poukázal na skutečnost, že v útokem zasažených oblastech se nachází důležité orgány, zejména mozek, jehož poškozením může být reálně ohroženo nejen zdraví, ale samotný život, přičemž zabít člověka lze i jen prudkým úderem pěsti, o to pak snadněji kopem nohou nebo nějakým předmětem (bod 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že obviněný vedl opakované a razantní útoky do míst výskytu životně důležitých orgánů, musel být nepochybně srozuměn se skutečností, že poškozené může způsobil těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud tak konstatuje, že soudy zvolená právní kvalifikace jednání dovolatele je správná.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu