6 Tdo 613/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2017
o dovolání obviněné E. P ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11.
1. 2017, č. j. 9 To 572/2016-1914, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 88/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t
á .
1) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To
572/2016-1914, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti
rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 T
88/2016 - 1878, kterým byla E. P. (dále jen obviněná, příp. dovolatelka) uznána
vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání tří let, přičemž výkon trestu odnětí svobody jí byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu
čtyř let, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání upraveného zákonem č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů v trvání pěti let; o povinnosti
obviněné k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. 2) Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To
572/2016 - 1914, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. V podaném
dovolání poukázala na to, že „rozhodnutí odvolacího soudu, akceptující závěry
soudu první instance, spočívá na nesprávném právním posouzení skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn“. Dále argumentuje tím, že nikoho neuváděla v omyl a
neměla v úmyslu se na úkor kohokoli obohatit. V dovolání poukazuje dále na to,
že věřila v konsolidaci a opětovnou prosperitu svého podnikání, přičemž
současně uvádí, že „si zřejmě byla vědoma, že plnit závazky přesně v intencích
příslušných ujednání nebude časově zvládat a že za to ponese případnou
odpovědnost v úrovni občanskoprávní…“. Poukazuje na to, že soudy nebyla brána v
úvahu její snaha zachránit situaci, konsolidovat ekonomickou stránku podnikání
a obnovit generování zisku a nereálné vyhodnocení schopnosti dodržet sjednané
termíny samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Podle obviněné bylo nutno brát v úvahu také skutečnost, že k výraznému zhoršení
ekonomické situace došlo v důsledku zesplatnění kontokorentu, stejně jako v
důsledku ztráty zakázky od velké firmy. Obviněná je přesvědčena, že jí „nelze
prokázat úmyslné jednání za účelem vlastního obohacení o nic více, než jednání
s úmyslem zregenerovat ekonomiku vlastní živnosti a následně vyrovnat své
závazky“. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním
napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a
rozhodnutí, případně aby sám Nejvyšší soud obviněnou obžaloby zprostil. 3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že
dovolací námitky obviněné lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se
značnou dávkou tolerance, kdy sice dovolatelka zpochybňuje existenci
subjektivní stránky trestného činu, avšak ve skutečnosti odkazuje na vlastní
hodnocení důkazů, na procesní, nikoli hmotně právní zásadu in dubio pro reo, a
provádí vlastní hodnocení perspektiv jejího podnikání, a proto navrhl dovolání
jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.
ř.) shledal, že dovolání
obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 5) Předně je nutno uvést, že přestože § 265f odst. 1 tr. ř. hovoří mj. o
tom, že dovolání musí obsahovat odkaz na zákonné ustanovení, o které se
dovolání opírá a přestože dovolání neobsahuje přímý odkaz na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., je Nejvyšší soud toho názoru, že obsahové
vyjádření obviněné, že „rozhodnutí odvolacího soudu, akceptující závěry soudu
první instance, spočívá na nesprávném právním posouzení skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn“, jednoznačně vyjadřuje zájem obviněné podat dovolání
prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s
odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně pak bylo nutno posoudit, zda
obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací
důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud po věcné
stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 tr. ř. a
následně zamítl podle § 256 tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). 8) V řízení před soudem prvního stupně, shodně jako v opravném
prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 T 88/2016-1878, poukazuje obviněná na to, že neměla v úmyslu sebe
obohatit na úkor jiného, přičemž podle jejího mínění podvodný úmysl nelze
dovodit, a to ani ve formě eventuálního úmyslu, z toho, zda a nakolik si byla
vědoma nepříznivé ekonomické situace, když z ničeho nebylo možno předpokládat
trvale nedostatečnou ziskovost. Ani ze situace, kdy znala svoji aktuální
ekonomickou situaci, nelze podle jejího názoru dospět k jednoznačnému závěru,
že si byla vědoma, že nebude schopna závazky realizovat a půjčené peníze
vrátit.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky obviněné, které tato
uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, byly použity jako základ
dovolání, přičemž s těmito námitkami se již soudy nižších stupňů v odůvodnění
svých rozhodnutí vypořádaly. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na
rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod
T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 9-14)
rozvedl důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl, aby následně (viz str. 14-17) tyto hodnotil. V souvislosti s hodnocením důkazů soudem prvního stupně
je mj. poukazováno nejen na výpovědi svědků, od kterých si poškozená peníze
půjčovala po tzv. zesplatnění pohledávky ČSOB ve výši přesahující 4 mil. Kč
(20. 5. 2013), což dle tvrzení obviněné ovlivnilo její podnikání i splácení
pohledávek, ale v rámci hodnocení jsou zmíněny také další důkazy, na základě
kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že obviněná jednala v nepřímém
úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti s
argumentací obviněné, že jí nebylo prokázáno, že by chtěla někoho uvést v omyl,
sama se obohatit na úkor kohokoli, je nutno obviněnou upozornit, že její
jednání nebylo kvalifikováno jako přímý úmysl, kdy pachatel „chce porušit zájem
chráněný trestním zákoníkem, způsobem v tomto zákoně uvedeným“, ale že její
jednání bylo kvalifikováno jako nepřímý úmysl, tedy „že věděla, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byla s tím srozuměna“. Z provedeného dokazování, a to nejen výslechem
poškozených (např. svědek Ing. Z.), bylo prokázáno, že již v dřívější době si
obviněná půjčovala peníze a že měla řadu neuhrazených a splatných závazků vůči
svým dodavatelům (viz str. 13 rozsudku, již v letech 2011-2012), že měla
smlouvu o úvěru z roku 2006 (ČSOB) v řádu milionů korun a z důvodu porušení
podmínek ze strany obviněné tento úvěr byl zesplatněn, což vše je v souladu se
znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ze kterého mj. vyplynulo, že k 31. 12. 2012 byla společnost obviněné výrazně předlužena. Sama
obviněná mj. také v dovolání uvedla, že „si zřejmě byla vědoma, že plnit
závazky přesně v intencích příslušných časových ujednání nebude časově
zvládat“. Již tímto konstatováním sama obviněná připouští, že pokud přijímala
zakázky, či si brala půjčky, byla si vědoma toho, že svým závazkům z takto
uzavřených smluv nedostojí.
Argumentace, že v této souvislosti mělo být bráno v
úvahu, že měla zájem o konsolidaci firmy a tudíž nejednala v podvodném úmyslu,
nemůže s ohledem na skutečnosti shora zmíněné (plynoucí z rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně) obstát, stejně jako právně irelevantní odkaz na to,
že došlo ke ztrátě zakázky velkého rozsahu. Předně bylo prokázáno, že firma
obviněné nebyla po delší dobu v dobré kondici (ze znaleckého posudku vyplývá,
že již od roku 2011 vykazuje po ekonomické stránce nestabilitu, to se týká
především likvidity a nízké ziskovosti zakázek), k 31. 12. 2012 byla výrazně
předlužena, této skutečnosti si byla obviněná vědoma, a přesto si počínala tak,
jak je popsáno v bodech 1) až 31) rozsudku soudu prvního stupně, tj. uváděla
jiné v omyl (byla si vědoma, že svým závazkům při špatné finanční situaci své
firmy nedostojí), sebe obohatila a takovým činem způsobila škodu převyšující 4
mil. Kč. 10) Soudy nižších stupňů bylo poukázáno na to, že obviněná jednala v
nepřímém úmyslu. Pro nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] v
případě trestného činu podvodu svědčí mj. takové jednání pachatele, který od
poškozených vylákal finanční prostředky za situace, kdy již na počátku páchání
trestné činnosti věděl o nepříznivých výsledcích svého podnikání a o tom, že
nebude schopen dostát svým závazkům. Pro posouzení subjektivní stránky
trestného činu podvodu je významné též zjištění, že se pachatel spoléhal na
nejistou budoucí událost, s níž nemohl počítat, že skutečně nastane (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010). Ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně je zřejmé, že obviněná byla srozuměna s tím, že ve smluvených
lhůtách nesplní své závazky a předpokládala jejich splnění někdy v budoucnu v
blíže nekonkretizované době po zlepšení stavu svého podnikání. V tomto směru je
možno odkázat rovněž na rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „k
naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se
vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v
úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo
jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že
tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku se obohatil“. 11) Z námitek, které obviněná v podaném dovolání uplatnila, vyplývá
zpochybnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Otázka subjektivní
stránky podvodu je problematikou, která je upravena hmotným právem, tudíž by
bylo možno konstatovat, že námitka takto formulovaná naplňuje dovolací důvod ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v předmětné trestní věci tomu tak
není. Obviněná sice zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, avšak
primárně její námitka spočívá v tom, že důkazy, které byly soudy shromážděny a
následně hodnoceny k otázce subjektivní stránky trestného činu, byly
nedostatečné ve svém rozsahu, především však nesprávně hodnocené. Obviněná
zcela pomíjí výklad, kterého se jí dostalo již soudy nižších stupňů k tzv. nepřímému úmyslu a opětovně v rámci dovolání poukazuje na již dříve uplatněné
námitky.
Neakceptuje hodnotící závěry soudů a předkládá vlastní verzi, „že
nikoho nechtěla podvést, nechtěla se obohatit, věřila v konsolidaci a opětovnou
prosperitu svého podnikání“, a pokud jí soudy nižších stupňů v tomto směru
neuvěřily, porušily tím zásadu in dubio pro reo. V souvislosti s touto zásadou
je potřebné vyjádřit souhlasné stanovisko se závěrem presentovaným státním
zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolávání se uvedené zásady
uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Jak již bylo shora zmíněno, zásada in
dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Námitka tohoto
druhu výlučně směřuje do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter,
týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený
(ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně je nezbytné uvést, že v
souvislosti s argumentací obviněných (obecně) o tom, že měla být aplikována
zásada in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu
dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich
pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že
měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek
byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo
naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje
Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
213/17. 12) Ve vztahu k rozsahu odůvodnění dovolání (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud
pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit
na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro
dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu