USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněné Z. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 279/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 58/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná Z. V. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2024, č. j. 1 T 58/2023-1400, uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 67 T 45/2022, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, v právní moci dne 16. 1. 2024, byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 67 T 45/2022, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, v právní moci dne 16. 1. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 5 To 279/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2024, č. j. 1 T 58/2023-1400, zrušil toliko ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a o náhradě škody, odsoudil obviněnou za tento trestný čin i za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 67 T 45/2022, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, v právní moci dne 16. 1. 2024, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost dle svých sil hradit poškozeným způsobenou škodu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 67 T 45/2022, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, v právní moci dne 16. 1. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, přičemž poukázala na 40 skutkových tvrzení, aby se k nim následně vyjádřila. V této souvislosti mj. poukázala na emailovou komunikaci mezi poškozenou a svědkem K.; poukázala na to, že mohla být tichou společnicí ve společnosti svědka K.; žádný dodatek ke smlouvě o zápůjčce ze dne 12.
8. 2014 nebyl uzavřen a rozebrala také skutková tvrzení stran využití finančních prostředků. Dále uvedla, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin. V této souvislosti argumentovala tím, že soudy nižších stupňů nezkoumaly naplnění jednotlivých znaků trestného činu. Obviněná má za to, že v řízení nebylo prokázáno či zkoumáno, že by někoho uvedla v omyl, využila něčího omylu, nebo že by zamlčela podstatné skutečnosti. Poukázala na to, že poškozená mohla být informovaná o jejích exekucích a neexistenci jejího bankovního účtu a peníze byly poskytnuty ve prospěch svědka K.
Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu nalézacího a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci rozhodl sám.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že přestože je dovolání obviněné rozsáhlé, tak jeho podstatná část je pouze nesouhlasnou polemikou s dílčími skutkovými závěry soudů. Státní zástupce má za to, že pokud je na skutková zjištění nazíráno v úplnosti, nelze dospět k jinému závěru než takovému, že obviněná na úkor poškozené pod nepravdivou záminkou vylákala částku v celkové výši 5 000 000 Kč, přičemž nemohlo být v jejích silách dodržet předmětnou smlouvu o zápůjčce, když sama byla zatížena exekucemi, a to ani za situace, kdy by skutečně byla tichou společnicí. Státní zástupce dále uvedl, že obviněná předstírala, že vylákané finanční prostředky budou užity pro lukrativní investice do oblasti dentální medicíny, a to přesto, že si byla vědoma toho, že tímto způsobem využity nebudou, ale že je použije jiným způsobem pro vlastní potřebu. Státní zástupce má za to, že v dokazování provedeném nalézacím soudem nelze identifikovat takovou nesrovnalost anebo nelogičnost, jež by mohla zakládat dovolatelkou namítaný zjevný rozpor v dokazování, přičemž na této skutečnosti ničeho nemění ani skutečnost, že nebyla zcela objasněna role svědka Z. K. Nesouhlasně se státní zástupce vyjádřil také k námitkám stran návrhů na doplnění dokazování, ke kterým uvedl, že u návrhu na provedení důkazu diářem poškozené se nemůže jednat o důkaz opomenutý, neboť soudy se tímto důkazem zabývaly a relevantně dovodily, že se jedná o důkaz nadbytečný. K navrhovaným důkazům o údajných vztazích poškozené a svědka K. pak uvedl, že takové důkazy nemají bezprostřední vztah k předmětu řízení, a i kdyby bylo prokázáno, že mezi poškozenou a svědkem docházelo k obchodní spolupráci, nejde o podstatný důkaz, na němž by bylo možné vystavět rozhodná skutková zjištění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
5. V replice k vyjádření státního zástupce dovolatelka zdůraznila, že se se závěry státního zástupce ve vyjádření uvedenými nemůže smířit, tyto jsou zcela nedostatečně zdůvodněné neodpovídající realitě, když v něm (vyjádření) nebylo ani adekvátně reagováno např. na postavení svědka K., její postavení coby tiché společnice, případně byl odmítnut návrh na doplnění dokazování obstaráním diáře poškozené.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. S ohledem na argumentaci obviněné, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.
ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
14. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska a uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 39. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 5. a násl.). I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněné, která je vystavěna na rozporování jednotlivých skutkových zjištění a předkládání své vlastní verze skutkového děje, uvést, že obviněná si také v mnoha ohledech ve své argumentaci částečně protiřečí, když poukazuje např. na neexistenci společnosti Impladenta a následně uvádí, že ona společnost měla být koupena svědkem K.
[uvedená námitka byla obviněnou zmíněna v části Ke skutkovým údajům ve výrokové části (skutkové okolnosti) pod body 5 a 6 jejího dovolání, aby však sama na tyto výhrady reagovala toliko pod neodpovídajícím bodem 4 (byť Nejvyšší soud i na tuto část argumentace dovolatelky reagoval (viz shora), dovolí si upozornit na skutečnost, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších nevyslovených úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I.
ÚS 3298/22). Za potřebné považuje také uvést, že k uvedené námitce se obviněná vyjadřovala v řízení před soudy nižších stupňů a zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku reaguje na existenci jednotlivých společností ve výroku rozsudku zmíněných (viz např. str. 33-34 či 39; IMPLADENTA – byl čistě obchodní název tohoto podniku – str. 33). Podstatné z hlediska trestného činu podvodu je zjištění, že obviněná uváděla poškozené, že je tichou společnicí a finanční prostředky získané od poškozené jsou jejími investicemi do rozvoje firem, zabývající se dentální medicínou, se záměrem vyrábět zubní implantáty, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno].
Pokud pak obviněná poukazuje na to, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, že mohla být tichou společnicí ve společnosti svědka K., pak lze uvést, že nalézací soud se touto otázkou zabýval na straně 42 svého rozhodnutí [tichou společnicí by se mohla stát, až by zajistila pro firmu K. investory (za její vstup do firmy cca 3 000 000 Kč)] a odvolací soud reagoval na stejnou námitku v bodě 7. svého rozsudku.
Ve vazbě na výše uvedené je vhodné konstatovat, že tato, obviněnou předkládaná, skutková okolnost byla zcela vyvrácena výpovědí svědka K., který mj. uvedl, že obviněná věděla, že není tichou společnicí, a že se jí může teprve v budoucnu stát za splnění určitých podmínek (za situace, pokud mu zajistí zafinancování firmy částkou 3 miliónů korun českých – viz str. 41). I sama obviněná ve své výpovědi uvádí, že se teprve v budoucnu měla stát tichou společnicí, tudíž si musela být vědoma toho, že v době uzavírání smluv s poškozenou není tichou společnicí ve společnosti svědka K., přesto tuto skutečnost poškozené sdělovala (v dovolání a replice soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné zjištění ohledně této skutečnosti).
Pokud pak obviněná rozporuje využití finančních prostředků, nelze pominout, že to byla právě obviněná, která s podvodně získanými finančními prostředky, které měly sloužit jako investice poškozené (což bylo poškozené tvrzeno obviněnou) do rozvoje firem zabývající se dentální medicínou, manipulovala způsobem, aby je nebylo možné vysledovat. K těmto okolnostem je nutno uvést, že obviněná poškozenou uvedla v omyl nejen tím, že jí tvrdila, že je tichou společnicí, že finanční prostředky poskytnuté poškozenou budou využity jako investice do rozvoje firem zabývajících se dentální medicínou, ale v omyl ji dále uvedla i tím, že jí nedala své číslo bankovního účtu, ale číslo účtu svědka A., kterého instruovala, aby finanční prostředky přeposlal svědkovi S., který je následně, na základě instrukcí obviněné, přeposílal dále či vybíral v hotovosti.
Dále je nutno uvést, že na obviněnou v uvedené době byla vedena celá řada exekucí, tudíž pokud by jakékoliv finanční prostředky měly přijít na její účet, staly by se předmětem exekuce, což rovněž prokazuje správnost úvah soudů nižších stupňů o podvodném jednání dovolatelky. Ze svědecké výpovědi svědka K. pak také vyplynulo, že obviněnou od poškozené získané finanční prostředky nebyly do jeho podnikání investovány, jak se hájí obviněná. Jediné prostředky, které byly poslány na účet společnosti svědka K., byla částka 1 650 000 Kč, která ovšem nebyla zamýšlena jako investice, ale v podstatě šlo o splátku dluhu obviněné, který ji vznikl vůči svědkovi K.
v důsledku úkonů jím prováděných, jejím známým. Stran využití finančních prostředků, které obviněná získala podvodným vylákáním od poškozené a s ohledem na její argumentaci ohledně jejich použití, lze také uvést, že ze svědecké výpovědi svědka S. vyplynulo, že sice v té době pořizoval byt, ale chyběly mu pouze dvě výplaty, přičemž dané prostředky během několika dní obviněné vrátil v hotovosti. Nelze tak přisvědčit argumentaci obviněné, že prostředky ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 8. 2014 byly použity k nákupu bytu.
Pokud pak obviněná poukazuje také na skutkové zjištění obsažené ve skutkové větě, a to „…musela si být obžalovaná vědoma již v době uzavření předmětné Smlouvy o zápůjčce ze dne 12. 8. 2014 ve znění dodatku ze dne 14. 8. 2014…“ s tím, že ke smlouvě ze dne 12. 8. 2014 nebyl uzavřen dodatek dne 14. 8.
2014, tak lze uvést, že i zde obviněná připouští, že bylo dohodnuto, právě oním dodatkem, jakým způsobem bude využit 1 mil. Kč ze smlouvy ze dne 5. 8. 2014. To, že k jeho uzavření došlo dne 14. 8. 2014, pak vyplývá nejen z onoho dodatku (č. l. 257), ale i z vyjádření poškozené (č. l. 269). Je sice pravdou, že nalézací soud měl tuto skutečnost podrobněji rozvést v odůvodnění svého rozhodnutí, nicméně se nejedná o nedostatek natolik podstatný, aby představoval důvod ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu.
15. I s ohledem na výše uvedené pak nelze přisvědčit ani argumentaci obviněné, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, resp. že se soudy nižších stupňů nesprávně či nedostatečně zabývaly naplněním objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Předně je třeba konstatovat, že nalézací soud se naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu řádně zabýval na str. 41 – 42 svého rozsudku, přičemž s ohledem na provedené dokazování došel ke správnému závěru, že všechny zákonné znaky byly naplněny.
Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že obviněná uzavřela s poškozenou smlouvy o zápůjčce s tím, že finanční prostředky budou využity jako investice do podnikání svědka K., přičemž finanční prostředky takto využity nebyly. Z velké části do společnosti svědka ani nedorazily, a ta část finančních prostředků, která byla svědkovi zaslána, byla splátkou dluhu obviněné (jednalo se o částku 1 650 000 Kč - viz shora bod 14). Nutno též podotknout, že o podvodném jednání bezpochyby svědčí skutkové zjištění, že obviněná v době uzavírání smluv byla pod exekucemi, nebyla tichou společnicí (za kterou se vydávala) ve společnosti svědka K.
Přehlédnout vedle uvedených skutečností nebylo možno ani již shora zmíněné exekuce vedené na obviněnou a termíny, ve kterých se zavázala finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč s úrokem 10 % splatit poškozené do 30. 9. 2015 (uvedená suma měla být zaslána ve třech splátkách v průběhu druhé poloviny srpna roku 2014), což potvrzuje správnost úvah soudů nižších stupňů, že si musela být vědoma toho, že nebude schopna dlužnou částku uhradit. V této souvislosti lze také uvést, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že se obviněná prezentovala jako někdo, kdo je tichým společníkem, celé podnikání organizuje a svědek K.
jedná na základě jejích pokynů (str. 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu – výpověď poškozené). Vhodné je také zopakovat, jak bylo již uvedeno výše, že obviněná nechala poškozenou zaslat finanční prostředky na účet svědka A., nikoliv na svůj účet, svědka A. následně instruovala, aby finanční prostředky přeposlal svědkovi S., kterého instruovala, aby část finančních prostředků zaslal svědkovi K., které byly použity ke splacení jejího dluhu, a ve zbytku byly vybírány v hotovosti. Dle uzavřených smluv měly být přitom finanční prostředky zaslány na účet obviněné (dle přesvědčení poškozené), nikoliv na účet třetí osoby, jejíž účet obviněná ve smlouvě použila.
Je tak jednoznačné, že obviněná uvedla poškozenou v omyl, přičemž nalézací soud řádně uzavřel, že tak jednala v úmyslu přímém. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněné, která je v rozporu s provedeným dokazováním. Vhodným se jeví rovněž uvést, že obviněná nepřeberným množstvím informací (včetně dovolání) se snaží znepřehlednit podstatu svého jednání a jeho podřazení pod příslušnou právní kvalifikaci.
Za situace, kdy obviněná uváděla nepravdivé informace (minimálně ohledně svých exekucí, účtu jiné osoby, účelu, ke kterému vylákané finanční prostředky mají sloužit atd.), aby následně vylákané finanční prostředky byly v rozporu s účelem, ke kterému měly sloužit, použity (např. na účet dcery obviněné byla zaslána částka 150 000 Kč, na účet Českobratrské církve evangelické částka ve výši 200 000 Kč, ve výši 21 000 Kč na účet D. Š.), jsou pak závěry soudů nižších stupňů o podvodném úmyslu obviněné (při naplnění všech zákonných znaků – viz shora) zcela logické.
16. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněné ohledně neprovedení navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněnou učiněné důkazní návrhy a odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněná vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí odvolacího soudu k této problematice a dodává, že na návrh dovolatelky na doplnění dokazování bylo řádně reagováno. Přes výše uvedené lze uvést, že z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1485) vyplývá, že obhájce obviněné k návrhům na doplnění dokazování poukazuje na diáře poškozené a na kopii daňového dokladu, přičemž k oběma návrhům se odvolací soud vyjádřil v bodě 8. svého rozhodnutí. Lze také uvést, že ani z odvolání či z některého jeho doplnění (č. l. 1399, č. l. 1426, č. l. 1433 – 1435, č. l. 1450 – 1452, č. l. 1455 – 1476) není patrno, že by obviněná navrhovala i jiné důkazy, než na které reagoval odvolací soudu v bodě 8. svého rozhodnutí, a které shledal nadbytečnými.
18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž je třeba konstatovat, že soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnou vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
19. Okrajově je třeba k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněná rovněž uplatnila, nad rámec obecného konstatování, které je vyjádřeno v bodě 9) tohoto usnesení, uvést, že zmíněný dovolací důvod nebyl naplněn v první alternativě, která je vázána na procesní námitky zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. K druhé alternativě je vhodné uvést, že odvolání obviněné nebylo zamítnuto podle § 256 tr. ř., ale odvolací soud po provedeném přezkumu podle § 254 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné (jiné odvolání podáno nebylo) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, byť toliko ve výroku o uloženém trestu a obviněné uložil podstatně mírnější trest, nespojený s odnětím svobody, byť jako souhrnný, jak učinil soud prvního stupně.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (či IV. ÚS 1444/25), ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu