8 Tdo 574/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 14. července 2004 o dovolání podaném obviněným P. J., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 48 T 1/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003. Současně podle § 265k odst. 2
tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. J. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp.
zn. 48 T 1/2003, uznán vinným, že
od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti
P.CR, s. r. o., se sídlem v P., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí
maso a pro účely celního řízení vedeného C. ú. pro. P. – H., se sídlem P.,
předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti P., s. r. o.,
zahraniční faktury znějící na odesilatele zboží firmu N., Ltd. G., ačkoli tato
společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž
skutečnými odesilateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti H. I. a. E. v
Číně a firma S. KG. GmbH a. C. v H. – SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito
společnostmi vystavených byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na
fakturách předkládaných obviněným k celnímu řízení, a tímto svým jednáním
zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919,- Kč, což je částka bez DPH.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
„trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3
tr. zákona č. 152/1995 Sb.“ a uložil mu za to „podle § 148 odst. 3 tr. zák. č.
152/1995 Sb.“ trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle
§ 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr.
zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého
podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na pět
let.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní
soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To
97/2003, a rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v
celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným skutkem, jenž popsal shodně jako soud prvního stupně,
avšak právně ho posoudil jako „trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. (zák. č. 265/2001 Sb.)“. Za to
mu uložil „podle § 148 odst. 4 tr. zák.“ trest odnětí svobody v trvání pěti
let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s
dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej na pět let.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 25. 2. 2004, jeho
obhájcům Mgr. P. Z. a JUDr. P. K. shodného dne 13. 2. 2004 a Městskému státnímu
zastupitelství v Praze dne 10. 2. 2004.
Dne 26. 4. 2004 učinil obviněný P. J. prostřednictvím obhájce Mgr. P. Z. na
poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
a které bylo adresováno Nejvyššímu soudu v Brně. V obecné rovině jednak namítl,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako
trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
a na nesprávném posouzení předpisů hmotného práva, zejména zákonů č. 140/1961
Sb., č. 588/1992 Sb., č. 550/1992 Sb. a č. 13/1993 Sb., a dále uvedl, že neměl
v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, čímž jsou dány dovolací důvody
vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) a c) tr. ř.
K první námitce, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, obviněný v podrobnostech rozvedl, že jeho jednání
spočívající v tom, že „dovezl ze zahraničí kuřecí maso“ nevykazuje žádné znaky
předmětného trestného činu a mohlo by být nejvýše rámcem pro případnou jinou
trestnou činnost; obdobně brojil proti formulaci „pro účely celního řízení …
předkládal prostřednictvím svého deklaranta … zahraniční faktury …“, když měl
za to, že takové skutkové zjištění nepopisuje, jakým jednáním a v jakém
okamžiku byl daný trestný čin dokonán, ačkoliv chybějící popis místa, času a
způsobu spáchání trestného činu je o to naléhavější, neboť faktura provází
zboží na celé jeho cestě až k českému deklarantovi a tomu ji nelze předložit
pouhým předáním. Dále namítl, že popis skutku postrádá část, jež by vypovídala
o tom, že se jej mohl či měl dopustit osobně, a pak nevyjadřuje příčinnou
souvislost mezi jeho jednáním a následkem, tj. úniku daní a cla, a také, že
ani v popisu skutku, ani v odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, jaký fiskální
předpis měl porušit. Stejně tak v rozsudku odvolacího soudu absentuje zjištění
jeho úmyslu zkrátit clo a způsobit škodu velkého rozsahu; v této souvislosti
poukázal na to, že z předmětného obchodu vyplynul pro jeho společnost značný
příjem, a proto částka, kterou zaplatil na dani z příjmu je v podstatě stejná
jako ta, kterou měl zaplatit ve formě cla, což u něj vylučuje úmysl zkrátit
fiskální poplatky. Další výhradu uplatnil k označení trestního zákona ve
výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, když uvedl, že není možné, aby
byl odsouzen na základě jiného zákona než zákona č. 140/1961 Sb., a pokud se
tak stalo podle zákona č. 265/2001 Sb., bylo jeho jednání subsumováno pod
zákon, který sám o sobě trestním zákonem není a § 148 odst. 1, 4 ani
neobsahuje. Konečně v rámci namítané nesprávné právní kvalifikace skutku vytkl
odvolacímu soudu, že nevěnoval dostatečnou pozornost materiální stránce
předmětného trestného činu, neboť do svých úvah nezahrnul rozhodující kritéria
uvedená v § 3 odst. 4 tr. zák. (výše škody jen nepodstatně převyšuje hranici
škody velkého rozsahu, soud neuvážil významné sociální aspekty na jeho straně,
jeho věk, řádný způsob života před spácháním činu a po něm, časový odstup
zahájení trestního stíhání od spáchání činu; tyto skutečnosti mohou být
významné jak z hlediska materiálních podmínek pro použití vyšší trestní sazby
ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., tak z hlediska § 40 odst. 1 tr. zák. a
mimořádného snížení trestu odnětí svobody).
V rámci výhrady k nesprávnému posouzení norem hmotného práva dovolatel nejprve
uvedl, že soud druhého stupně zaměnil jej jako fyzickou osobu s právnickou
osobou – společností P. CR spol. s r. o., neboť dovoz kuřecího masa a
předkládání faktur bylo ve skutečnosti jednáním jmenované společnosti a jako
takové nepodléhá trestnímu právu. Dále namítl, že pokud soud na podkladě
zjištění, že dané faktury nebyly autentické, dospěl k závěru o jeho vině,
učinil tak v rozporu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, jenž nevyžaduje, aby na daňovém dokladu byl uveden podpis
vystavovatele; v této souvislosti pak zdůraznil, že praxe elektronických či
kopírovaných podpisů na fakturách je v zahraničí i v České republice zcela
běžná. Další pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že neprovedl navržený
důkaz vyžádáním pomoci úřadů Gibraltaru s tím, že současný právní stav
neumožňuje účinně se takové pomoci domáhat, i když Gibraltar jako součást Velké
Británie je vázán Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních
publikovanou pod č. 550/1992 Sb., a nemohl tak předjímat, zda by příslušné
úřady pomoc s odvoláním na čl. 2 Úmluvy skutečně odmítly. Konečně soudu vytkl i
to, že v rozporu s celním zákonem (zákon č. 13/1993 Sb.) konstatoval, že celní
hodnota měla být stanovena na základě faktur firem H. a S. prodávajících zboží
do H.; pokud by tomu tak bylo, musel by celní úřad stanovit výši cla podle §
68, nikoliv podle § 66 citovaného zákona, a pro stanovení výše škody, jak je
uvedena v rozsudku, tak neexistuje zákonný podklad.
Prostřednictvím druhého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.,
který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, obviněný namítl, že
Vrchní soud v Praze konal veřejné zasedání o jeho odvolání přesto, že se k němu
nedostavil jeden z jeho dvou zvolených obhájců; tím, že jmenovaný soud nedal
druhému obhájci příležitost k uplatnění obhajoby a vyhlásil rozsudek za
přítomnosti jen jednoho z nich, rozhodl ve věci předčasně, neboť obviněný neměl
v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (odkázal přitom na nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 308/97).
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, podle § 265k odst. 2 tr.
ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 756 spisu, předsedkyně senátu soudu
prvního stupně zaslala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis
dovolání s upozorněním, že se může k dovolání obviněného vyjádřit a souhlasit s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství
v Brně, kam bylo doručeno dne 18. 5. 2004.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze
dne 31. 5. 2004 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci přisvědčil
námitce obviněného, že v odvolacím řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít
měl; v tomto směru uvedl, že obhajoba obviněného dvěma či více obhájci není
vyloučena a pokud tomu tak v konkrétním případě je, jednají tito za obviněného
jeho jménem a takto prováděnou obhajobu je třeba v každé její fázi procesně
pokládat za jednotný úkon, přičemž je dovršena teprve tehdy, je-li dána
příležitost k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného
podílejí (odkázal přitom na shodný nález Ústavního soudu jako dovolatel). K
argumentům obviněného uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že za dané situace je předčasné se k nim
jakkoli vyjadřovat, když se jedná o výhrady směřující proti rozhodnutí soudu,
které bylo učiněno v řízení trpícím závažnou, podstatnou a nezhojitelnou vadou,
pro niž nemůže obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a tomuto soudu přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by obviněný
již vykonával trest odnětí svobody uložený zrušeným rozsudkem, státní zástupce
navrhl, aby dovolací soud rozhodl ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se
nebere do vazby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v
posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §
265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a
zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h)
tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3
tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem
vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že argumentace obviněného, kterou uplatnil v
rámci jím deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.,
je pod něj podřaditelná, a proto postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a
přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející. Dospěl pak k
závěru, že dovolání obviněného je v této části důvodné.
Důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o porušení
ustanovení o nutné obhajobě bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v § 36
tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce. Právo na obhajobu totiž patří mezi
nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o
lidských právech a svobodách, tak i ústavními předpisy, a jeho porušení je
třeba považovat za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení.
Otázku přítomnosti osob při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení § 234
tr. ř. Podle jeho odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního
zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. „Něco jiného“ zákon (trestní
řád) stanoví např. v § 263 odst. 3, podle něhož při veřejném zasedání konaném o
odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při
hlavním líčení; důvody nutné obhajoby se zde odvozují od úpravy stanovené pro
hlavní líčení (§ 202 odst. 4, věta druhá, tr. ř.), odvolací soud však musí
samostatně zkoumat, zda i nadále trvají. V této souvislosti je třeba upozornit
i na to, že nestačí, že obviněný si obhájce zvolil, resp. mu byl ustanoven,
nutná je též jeho osobní účast u veřejného zasedání.
Podle § 202 odst. 4, věty druhé, tr. ř. v případech nutné obhajoby (§ 36) nelze
konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Tímto ustanovením je zajišťováno
reálné právo obviněného na obhajobu požadavkem na nezbytnou nepřetržitou
přítomnost obhájce u hlavního líčení, jestliže jde o případ, v němž jsou dány
důvody nutné obhajoby [je přitom nerozhodné, zda byl obhájce obviněnému
ustanoven (§ 39 tr. ř.), nebo zda si jej obviněný zvolil (§ 37 tr. ř.)]. Jinak
řečeno, nedostaví-li se obhájce, ačkoliv byl o hlavním líčení řádně vyrozuměn,
lze je konat v jeho nepřítomnosti jen, pokud není dán některý z důvodů nutné
obhajoby. Pokud je takový důvod dán, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti
obhájce, a to ani tehdy, jestliže se obviněný takového postupu domáhá nebo se
na tom s obhájcem dohodne.
Podle § 37 odst. 3 tr. ř. jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a
orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců
zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení,
určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí
oznámí všem zvoleným obhájcům; oba, resp. všichni obhájci vykonávají své
zmocnění společně. Rozhodnutí se zde činí usnesením, proti kterému není
stížnost přípustná (srov. § 141 odst. 2, věta druhá, tr. ř.).
Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tyto ústavní záruky se promítají
i do trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. ř.), jenž je ve shodě s Ústavou vybudován
na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr.
ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného
řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III.ÚS 83/96).
V této souvislosti je třeba zmínit i další rozhodnutí Ústavního soudu týkající
se dané problematiky. V první právní větě nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6.
1998, sp. zn. III. ÚS 308/97, je uvedeno: Obhajoba obviněného (obžalovaného,
dále jen obviněného) v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci
není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci a
nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení
(kupř. § 41 odst. 4, § 304 tr. ř.), jednají obhájci vždy za obviněného a
výlučně jeho jménem a v důsledku toho sluší takto prováděnou obhajobu v každé
její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon, neboť takový úkon je
vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se upíná (k němu je
přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost
(možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného
podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené
lhůty, ty – z procesní pozice obviněného – jsou naplněny okamžikem, kdy
proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného samotného (§ 248
odst. 2 tr. ř. per analog.).
S účastí a procesní taktikou obviněným zvolených dvou (více) obhájců v trestním
řízení se vypořádal Ústavní soud obdobně také ve svém nálezu ze dne 12. 10.
2000, sp. zn. III.ÚS 312/98, v němž uvedl: Jestliže obecný soud rozhoduje ve
veřejném zasedání [§ 232 a násl. trestního řádu (dále jen „tr. ř.“)], aniž by o
tomto zasedání všechny obžalovaným zvolené obhájce řádně a včas uvědomil (§ 233
odst. 3 tr. ř.), porušuje tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li v posuzované věci
odvolací soud o stěžovatelově odvolání, aniž měl prokázáno, že lhůta k přípravě
k veřejnému zasedání byla poskytnuta všem zvoleným obhájcům (případně, že v den
veřejného zasedání byli o něm uvědoměni), rozhodl za současného porušení již
zmíněného ústavně zaručeného práva předčasně. Rozhodl-li obecný soud o
ustanovení obhájce obžalovanému přesto, že ten si pro svoji obhajobu obhájce
(jednoho nebo více) sám zvolil, a jestliže svým procesním postupem nadto
neumožnil jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv (jednal v jeho
nepřítomnosti za situace, kdy měl zjištěno, že obhájce nebyl o nařízeném
jednání řádně a včas uvědoměn - § 198 odst. 1 tr. ř., § 202 odst. 3 tr. ř.),
porušil svým postupem ústavně zaručené právo obžalovaného na obhajobu (čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Konečně je vhodné připomenout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 927/2002, v němž tento vyslovil, že odvolací soud tím, že
rozhodoval ve veřejném zasedání, aniž by o tomto zasedání oba obviněným zvolené
obhájce řádně a včas uvědomil (§ 233 odst. 2 tr. ř.), porušil tímto postupem
ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod), neboť jednomu z obhájců upřel výkon jeho jinak nesporného procesního
práva.
V dané věci v den konání veřejného zasedání (13. 1. 2004) o odvolání obviněného
P. J. byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. Z obsahu spisu
přitom vyplývá, že obviněný měl v řízení před Vrchním soudem v Praze dva
zvolené obhájce; Mgr. J. Z. udělil plnou moc dne 9. 3. 2001 (č. l. 3 spisu),
JUDr. P. K. si zvolil na základě plné moci ze dne 25. 3. 2003 (č. l. 491
spisu), tj. oba zmocnil ke svému zastupování ještě v řízení před soudem prvního
stupně. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze dne 24. 4. 2003 ve smyslu §
37 odst. 3 tr. ř. určila k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech
trestního řízení obhájce Mgr. P. Z. (pro úplnost je vhodné doplnit, že toto
rozhodnutí nebylo učiněno ve formě usnesení a ve spise není založen doklad
potvrzující, že bylo doručeno druhému obhájci JUDr. P. K., jak vyžaduje
posledně citované zákonné ustanovení; toto pochybení však na rozhodnutí
dovolacího soudu nemělo žádný vliv).
Jak je zřejmé z referátu založeného na č. l. 641 spisu, Vrchní soud v Praze
nařídil veřejné zasedání na den 16. 12. 2003, přičemž oba jmenované obhájce a
rovněž obviněného o tom vyrozuměl (vyrozumění bylo doručeno obhájcům shodného
dne 3. 11. 2003 a obviněnému dne 7. 11. 2003). S ohledem na to, že JUDr. P. K.
přípisem ze dne 4. 11. 2003 soudu sdělil, že jednání se pro kolizi nemůže
zúčastnit a požádal o jeho odročení, bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání na
13. 1. 2004, o čemž byli oba obhájci vyrozuměni dne 18. 11. 2003 a obviněný dne
9. 12. 2003. Dne 13. 1. 2004 došlo elektronickou poštou odvolacímu soudu
podání, jímž obviněný omluvil svou absenci u jednání z důvodu pracovního
zaneprázdnění a nevyhovění žádosti o poskytnutí pracovního volna
zaměstnavatelem. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2004 (č. l.
684 a násl. spisu) vyplývá, že se k němu dostavil a zúčastnil se jej pouze
obhájce Mgr. P. Z.; soud druhého stupně usnesením rozhodl, že jednání bude
konáno v nepřítomnosti obviněného P. J., a k nepřítomnosti obhájce JUDr. P. K.
konstatoval, že „byl řádně vyrozuměn, navíc ze spisu vyplývá, že doručování
bylo soudem určeno přes Mgr. Z. … veřejné zasedání o odvolání bylo odročeno 16.
12. právě z toho důvodu, že o to požádal dr. K., současně on sám uvedl, že mu
nic nebrání, aby se jednání u soudu dnešního dne zúčastnil, soudu není známo,
proč zde není, nicméně tato skutečnost nebrání tomu, aby jednání bylo konáno,
neboť obhajoba obviněného je zajištěna prostřednictvím Mgr. Z. …“. Po
přednesení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, podání zprávy o stavu
věci, přednesení odvolání obhájcem Mgr. P. Z. (když tento k dotazu předsedy
senátu uvedl, že přednese souhrnné odvolání, v němž uvede námitky ze všech
písemných řádných opravných prostředků, tj. i podání druhého obhájce a
obviněného), vyjádření státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v
Praze, když obhájce navrhl doplnit dokazování opětovným výslechem svědka K. a
provedením dříve navrhovaných důkazů, které soudem prvního stupně nebyly
akceptovány (státní zástupkyně provedení důkazů nenavrhla), což bylo odvolacím
soudem zamítnuto, a přednesení závěrečných návrhů, soud druhého stupně vyhlásil
rozsudek již shora citovaného znění.
Při aplikaci shora uvedených zákonných ustanovení na daný případ dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že je naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z výše rozvedených skutečností je nepochybné, že obviněný P. J. si pro
předmětné trestní řízení zvolil dva obhájce (§ 37 odst. 3 tr. ř., § 38 odst. 1
tr. ř.), nejdříve Mgr. P. Z. a později JUDr. P. K., oba ještě ve stadiu řízení
před soudem prvního stupně. Jmenovaní obhájci vykonávali obhajobu i před soudem
odvolacím, když ani z jejich strany, ani ze strany obviněného nedošlo k
vypovězení, resp. odstoupení od plné moci. Soud druhého stupně tím, že
projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného a rozhodl o něm, ačkoliv
tomuto zasedání nebyl přítomen jeden z jeho zvolených obhájců a u obviněného
byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., znemožnil nepřítomnému
obhájci výkon jeho nesporného procesního práva, rozhodl ve věci předčasně, a
konal tak veřejné zasedání v rozporu s výše uvedenými ustanoveními trestního
řádu a Listiny základních práv a svobod, tj. porušil svým postupem ústavně
zaručené právo obviněného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod). Nepřítomnost druhého obhájce (JUDr. P. K.) měla pro obviněného v
řízení před odvolacím soudem ten důsledek, že nemohl realizovat též
prostřednictvím tohoto obhájce, kterého podle zákona měl a musel mít, svá
obhajovací práva.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání z tvrzeného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. důvodným, když Vrchní
soud v Praze se dopustil závažného procesního pochybení, pro které je nutno
veřejné zasedání u něj konat opětovně, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř.
rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a současně
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně se trestní věc obviněného P. J.
vrací do stadia řízení po podání odvolání obviněným do rozsudku soudu prvního
stupně. Povinností odvolacího soudu proto bude dovolání projednat, věcně je
podle hledisek stanovených zákonem přezkoumat a následně o něm rozhodnout.
Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v
důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení § 265s odst.
2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Rovněž tak je nutno připomenout i ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., které je
nutno při dalším rozhodování respektovat.
Druhým důvodem, o nějž obviněný opřel svoje dovolání, byl ten, který je uveden
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k důvodům, pro které Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž bude povinen věc znovu projednat a
rozhodnout, postačí na tomto místě pouze uvést, že pokud obviněný svým podáním
brojil též proti způsobu vedení dokazování, hodnocení provedených důkazů a
správnosti učiněných skutkových zjištění (tak tomu bylo například tehdy,
jestliže tvrdil, že fakturu nelze předložit českému deklarantovi prostým
předáním, nesouhlasil se závěrem soudů o tom, že dané faktury nebyly autentické
s tím, že zdůraznil, že podle zákona o dani z přidané hodnoty není třeba, aby
na daňovém dokladu byl uveden podpis vystavovatele, stejně jako v případě, kdy
vytkl soudu druhého stupně, že zamítl provést důkaz dožádáním orgánů
Gibraltaru), resp. namítal, že v rámci úvah o trestu nebyly zohledněny
okolnosti týkající se především jeho osoby a způsobu jeho života, neuplatnil ve
skutečnosti deklarovaný důvod dovolání, nýbrž výhrady, které stojí mimo jeho
rámec. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důvody dovolání jako
specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem
č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním
není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud
není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet
z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav
posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Vrchní soud v Praze se však v průběhu odvolacího řízení a zejména ve svém
rozhodnutí bude muset vypořádat se všemi dalšími námitkami obviněného, které
by byly pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Dospěje-li
znovu k závěru o vině obviněného, musí přesně citovat to účinné ustanovení
trestního zákona, které na stíhaný skutek aplikoval (např. „… tr. zák. ve znění
zákona č. 265/2001 Sb.“), aby ani v tomto směru nevznikaly žádné pochybnosti.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a