8 Tdo 622/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
srpna 2009 o dovolání obviněných J. P., B. P., J. H., B. N., a J. P., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 3 To 54/2008, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 15/2005, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. P., B. P., J.
H., B. N., a J. P. o d m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 T 15/2005, byli
obvinění uznáni vinnými; J. P. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným [v bodech 1),
2), 3), 10), 15), 18)], dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
148 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodech 4), 5), 6), 7), 8), 9), 11), 12)], B. P.
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným [v bodech 2), 3), 15), 18)], dílem ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodech
4), 5), 6), 7), 8), 9), 11), 12)], J. H. trestným činem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným [v
bodech 1), 2), 3), 13), 14), 15), 16), 18)], dílem ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodech 4), 17)], B. N. trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. (v bodě 16) a J. P. pokusem trestného činu zkrácení daně,
poplatku a jiné podobné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. (v bodě 17).
Podle popsaných skutkových okolností se obvinění uvedených trestných činů
dopustili útoky popsanými v bodech 1) – 18) společně se spoluobviněnými P. Č.,
M. P., V. Č., Z. O., J. O. a J. H., v zásadě tak, že „obvinění v rámci účelově
vytvářených řetězců firem prováděli částečně či zcela simulované obchody se
zbožím neznámého původu, kdy ke zdanitelným plněním nedocházelo vůbec, či
docházelo pouze částečně, nebo v podstatně nižších cenových relacích, než jsou
uváděny ve smlouvách a dalších dokladech“. Každý z konkrétně popsaných bodů 1)
- 18) je uvozen tím, že obvinění (u každého bodu jmenovaní) „s úmyslem vylákat
na finančním úřadě vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH) z
titulu vývozu zboží do zahraničí poslední firmou v účelově vytvořeném řetězci,
když na počátku řetězce nebyla DPH uhrazena, transakce s tímto úmyslem
realizovali“. Konkrétní transakce jsou u každého jednotlivého bodu 1) – 18)
podrobně popsány. Uvedeným jednáním vylákali nebo se pokusili vylákat od
finančních úřadů nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty - obviněný J. P. daň
ve výši 59.863.762,59 Kč, B. P. 52.159.749,29 Kč, J. H. 56.442.261,69 Kč, B. N.
2.457.617,70 Kč, J. P. 2.796.200,- Kč.
Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že J. P. byl podle § 148
odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, B. P. byl
podle § 148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou, J. H. podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně tohoto obviněného
zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 8.
2006, sp. zn. 25 T 72/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla
podkladu, B. N. podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a J. P. podle § 148 odst.
3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání dvou let.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech ostatních spoluobviněných.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. P., J. H., B. P., B. N. a J. P. a
také další spoluobvinění (P. Č., J. O. a J. H.) odvolání, o kterých Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 3 To 54/2008, rozhodl tak,
že I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. H.
napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu o jeho vině a trestu rozhodl.
II. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných P. Č., J.
P., J. H., B. P., a J. O. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné odsoudil;
J. P. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let,
pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem,
B. P. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let,
pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem,
J. H. podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem, současně zrušil výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 z 21. 8. 2006, sp. zn. 25 T 72/2005, jakož i další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněných B. N. a J. P. byla podle
§ 256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění J. P., B. P., J. H., B. N. a J. P. podali proti uvedenému rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 3 To 54/2008
prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. H. též i o důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.
Obviněný J. P. ve svém dovolání poukázal na to, že se je jednalo o
předprodávání konkrétních komodit a že bylo v rozporu se skutečným stavem věci
a bez náležitých důkazů zboží označeno jako neexistující, simulované a shledáno
trestným. Jak soud nalézací tak i odvolací provedly řadu důkazů, avšak
neprovedly další důkazy navrhované obhajobou v odvolání. Soudy nehodnotily
důkazy objektivně a nestranně. Za vady označil, že byl uznán vinným jako
fyzická osoba, ačkoli v popisu skutku se konstatuje jednání právnických osob.
Podle obviněného pro závěr, že obchody byly jen simulovány, jak tvrdí soudy,
není dostatek důkazů. Závěr o vytváření účelových řetězců nemá oporu v
dokazování. Vytkl též nedostatečné postupy při hodnocení provedených důkazů,
zejména zmínil vypovídací schopnosti výpovědi svědka H. a Ing. P. V., zdůraznil
porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že
nejsou důkazně podložena skutková tvrzení o účelově zhotovených smlouvách,
fakturách, a tedy ani o účelově uskutečněných vývozech. Není jakkoli podložen
ani závěr, že by se obvinění na akci domluvili, jak předpokládá struktura
výroku, a zcela absentuje důkaz pro závěr, že by obviněný tuto činnost konal s
vědomím, že první v řadě obchodníků neodvedl zákonem stanovenou DPH. Na základě
těchto vad rozsudku obviněný zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by se obchody
neuskutečnily, protože pro takové tvrzení není dostatek důkazů. Nalézací soud
se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, skutková zjištění
nejsou úplná ani jasná, neboť vycházejí z hodnocení pouze částí výpovědí
jednotlivých svědků a navíc jsou v rozporu s jinými částmi jejich výpovědí,
jakož i dalšími výpověďmi jiných svědků a listinnými důkazy. V případě, že by
nalézací soud objektivně hodnotil všechny důkazy, a to jak v neprospěch, tak ve
prospěch obviněných, nemohl by dojít k nesprávnému posouzení celého obchodu
jako simulovaného a tedy naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu krácení
daně. Nesprávné hodnocení obchodu, který proběhl legálně, jako protiprávního
nasimulování rozhodných skutečností, pak zakládá dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru dovolání obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) oba rozsudky podle § 265i odst.
3, odst. 4 tr. ř. přezkoumal a postupoval podle § 265k tr. ř. a napadené
rozsudky v plném rozsahu zrušil a nalézacímu soudu přikázal, aby ve věci znovu
jednal a rozhodl.
Obviněný B. P. argumentaci ve svém dovolání vystavěl na závěru, že pokud S., s.
r. o., obchodovala, zboží, které bylo předmětem uvedených obchodů, prokazatelně
existovalo a bylo obchodováno co do zjištěného druhu a množství, a bylo rovněž
vyvezeno do zahraničí. Obviněný zmínil, že byl pouze jedním z jednatelů této
firmy a na obchodech, které jsou předmětem výroku rozsudku se mimo dvou případů
nepodílel, ovšem v těch případech nebylo ze strany celních orgánů zjištěno
žádných závad. Obchody, které jsou předmětem rozsudku, obviněný nedojednával a
s obchodními partnery nejednal, stejně jako neznal nikoho z obchodních partnerů
vyjma druhého jednatele firmy, spoluobviněného J. P. Obchody, které jsou
předmětem výroku rozsudku dojednával druhý jednatel firmy spoluobviněný J. P.,
jímž byl ujišťován, že po právní a obchodní stránce obchody probíhají a jsou
zcela v pořádku, neboť se ve firmě zabýval jinými obchodními aktivitami. Firma
S., s. r. o., plnila daňové povinnosti a nemůže být činěna odpovědnou za to,
pokud některý jiný daňový subjekt při předprodávání, tedy nákupu a prodeji
předmětného zboží, svou daňovou povinnost nesplnil. Předmětné zboží bylo
obchodováno za cenu a v množství, které bylo předmětem uzavřených obchodních
dohod a je právně irelevantní, zda se cena jevila jako vyšší či nižší, než byla
hodnota zboží, když cena je předmětem dohody obchodních subjektů a nelze
posuzovat, zda zboží při prodeji bylo nadhodnoceno či podhodnoceno. Soud
prvního stupně tak podle obviněného v napadeném rozhodnutí zjištěný skutkový
děj nesprávně posoudil jako trestný čin, když dospěl k nepodloženému závěru, že
byly naplněny formální i materiální znaky uvedeného trestného činu a v důsledku
toho rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, ačkoli při správném posouzení
skutkového děje měl soud rozhodnout tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze, k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. H. podal dovolání jednak z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale též i podle § 265b odst. písm. h) tr. ř. Ve vztahu k těmto důvodům
nejprve poukázal na obsah svého odvolání s tím, že v něm opakovaně popřel, že
by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Ve vztahu k rozhodnutí
odvolacího soudu namítl, že nemá oporu v provedeném dokazování, neboť bylo
jednoznačně prokázáno, že chemické zboží existovalo, původní vlastník nevedl
žádnou evidenci, zboží se naváželo i vyváželo nekontrolovaně, nicméně
existovalo. Rovněž z celních deklarací a z výpovědí řidičů je patrné, že došlo
k vývozu zboží a dodávkám zboží mimo území České republiky. Obchody, kterých se
obviněný J. H. účastnil, byly účetně dokladované a z výtěžku těchto obchodů
obviněný řádně odvedl daně. Obviněný setrval na tom, že zboží existovalo, a
neztotožnil se se závěry soudů, které na základě provedeného dokazování
shledaly, že obchody fakticky nebyly realizovány. Pro takový závěr soudy
nemohly vycházet ze zmatených dožádání ruské strany. Namítl též, že se soud
prvního stupně vůbec nezabýval jeho obhajobou spočívající v tom, že předmětné
obchody realizoval jednak kvůli nepříliš významnému zisku z rozdílu mezi
nabytím a prodejem zboží, jako hlavně z důvodu vykázání obratu. Nalézací soud
nerespektoval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, nebyla prokázána
subjektivní stránka jednotlivých skutků a vůbec není prokázána výše vzniklé či
potenciálně hrozící škody, která by měla mít původ v zaviněném jednání
obviněného, které však zároveň nese znaky trestného činu. Důkazy, které soud
provedl, byly nesprávně hodnoceny, přičemž soud nevzal v potaz ostatní důkazy,
které vypovídají v prospěch obhajoby obviněného. Ve vztahu k výroku o trestu
obviněný vytkl, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu veškeré okolnosti případu,
zejména ty, které obviněnému polehčovaly. Obviněný zdůraznil, že se jednání,
které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil, neboť veškeré příjmy vždy řádně
zdanil. Soudy obou stupňů poté, co ve svém rozsudku vyjmenovaly důkazy, pak
jednostranně provedly vlastní hodnocení těchto důkazů, kde dospěly k závěru, že
žádné z obchodů nebyly realizovány. S ohledem na shora uvedené obviněný v
závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Ve svém dovolání obviněný B. N. vyjádřil přesvědčení, že výsledky vedeného
řízení nikterak neprokázaly skutečnosti o jeho protiprávním jednání. Obviněný
jednoznačně popřel jakékoli fingování nákupů či prodeje a skutečnost, že
společnost B., s. r. o., nakoupila textilní zboží a toto následně prodala
gruzínské společnosti Š. Ltd., označil za zřejmý fakt. Obviněný také zcela
jasně popsal i způsob transportu předmětného zboží, tedy to, že při nakládce
zboží byli přítomni pánové N. a T., zboží bylo naloženo do kamionu, který odjel
do garáží provozovny společnosti A. J., a následně došlo k celnímu odbavení v
provozovně V. Vina obviněného tedy z trestního spisu nikterak nevyplývá a
nehovoří o ní ani další spoluobvinění. Z provedených důkazů v hlavním líčení
soud prvního stupně dovodil nesprávná skutková zjištění a při hodnocení
skutkových zjištění pak postupoval způsobem, který je v rozporu se zásadou „in
dubio pro reo“ a § 2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního ani druhého stupně důsledně
nepostupovaly podle této zásady, a ač nebylo provedenými relevantními důkazy
prokázáno, že obviněný čin spáchal, tak jak je v rozsudku soudu prvního stupně
popsán, soudy rozhodly, že naplnil všechny znaky trestného činu podle § 148
odst. 1, odst. 3 tr. zák. Obviněný však zpochybnil samotný popis údajného
skutku s tím, že obsahuje jednoznačné a nepřehlédnutelné formální vady, za něž
označil, že není tvrzeno, jaký byl údajný podíl obviněného na celém skutku a že
údajný přeplatek byl vyplacen. V dané věci by tedy naplnění skutkové podstaty
trestného činu muselo spočívat ve vědomém předstírání neexistujícího obchodu se
společností Š. Ltd. a následně v uplatnění nároku na odpočet DPH ve výši
2.457.670,70 Kč, a to buď přímo fyzickým jednáním anebo pokynem pracovníkovi
společnosti B., s. r. o., aby takový právní úkon učinil. Ani v tomto směru
ovšem obviněnému nebylo nic prokázáno. Dalším pochybením napadeného rozhodnutí
je, že se odvolací soud v odůvodnění omezil pouze na konstatování obsahu
odvolání obviněného, aniž by jakkoli zdůvodnil svůj učiněný závěr. Odvolací
soud v rámci napadeného rozhodnutí prakticky pouze konstatoval existenci
podaného odvolání, a dále se tímto již vůbec nezabýval. Z napadeného rozhodnutí
nikterak nevyplývá, proč odvolací soud podané odvolání zamítl, ani není patrno,
proč se tímto odvolací soud vůbec nezabýval. Důvody pro zamítnutí odvolání
obviněného mu tak nejsou známy a z napadeného rozhodnutí nevyplývají. Absenci
jakéhokoli odůvodnění výroku odvolacího soudu obviněný považuje za procesní
pochybení a v této souvislosti poukázal na extrémní nesoulad, který spočívá v
tom, že odvolací soud ve vztahu k obviněnému vůbec žádná skutková zjištění
neuvedl, přičemž vycházel z konstrukce extrémního nesouladu jako důvodu
dovolání, tak jak mj. je uvedeno v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo
94/2008. Obecné zhodnocení rozsudku soudu prvního stupně, jak obviněný v
dovolání citoval, nelze podle něj považovat za uvedení skutkových zjištění,
která odvolací soud považuje za správná, tak, že by na nich bylo možno stavět i
právní závěry.
V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v
celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. a současně aby zrušil i rozhodnutí
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí, nebo, aby podle § 265m tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí sám
ve věci rozhodl a rozsudkem obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Obviněný J. P. v dovolání uvedl, že ze žádného rozhodnutí nevychází popis
toho, co měl protiprávně učinit. Podle obviněného tak v obsahu skutkových
zjištění nejsou uvedeny skutečnosti svědčící o jeho motivaci k trestnému činu,
v čem je jemu za vinu kladený trestný čin spatřován, a co bylo úmyslem
obviněného. Obviněný vyjádřil, že popis skutkových zjištěních postrádá
okolnosti, z nichž by vyplynula jeho subjektivní stránka. Dále poukázal na to,
že nebyl ve věci zajištěn a ani proveden jediný důkaz, který by objasňoval jeho
úmysl. Podle obviněného jak provedené dokazování, tak i popis skutku, včetně
odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou úplné a dostačující. Obviněný též
poukázal za nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, která považoval za
nepřezkoumatelná a nedostatečná. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud
napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudům nižších stupňů k novému
rozhodnutí.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce působící u
Nejvyššího státního zastupitelství. Ke všem uvedeným dovoláním souhrnně uvedl,
že vylíčená skutková podstata skutkového děje se opírá o dostatečný důkazní
podklad, který byl také odpovídajícím způsobem vyhodnocen u každého
jednotlivého jednání (viz str. 24-49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
a str. 17-18 rozsudku odvolacího). Text odůvodnění odvolacího soudu rozhodně
nenechává na pochybách, že ve vztahu k dovolatelům B. N. a J. P. našel výrok o
zamítnutí odvolání svůj odraz v odpovídajících pasážích napadeného rozsudku.
Žádná z uplatněných skutkových námitek není způsobilá zvrátit souhrn opatřených
skutkových zjištění, která se stala podkladem závěru o vině všech obviněných.
Se zdůrazněním toho, že jde tato argumentace nad rámec předmětného řízení o
dovolání, státní zástupce poukázal na konkrétní skutečnosti, jež oba soudy
rozvedly ve svých rozhodnutích a jež obhajobu obviněných vyvracejí. Ve vztahu k
dovolání obviněného J. P. k námitce o nepřezkoumatelnosti výše způsobené škody
poukázal na stranu 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a že nemůže
obstát zpochybnění účelovosti vyhotovení smluv, faktur se zřetelem na všechny
ve věci provedené důkazy. Proto není pochyb o tom, že obviněný J. P. konal vše
s vědomím, že prvý v řadě obchodníků neodvedl zákonem stanovenou daň z přidané
hodnoty. K dovolání obviněného J. P. zdůraznil, že popis tomuto dovolateli
přisouzeného skutku plně odpovídá znění přiznané právní věty a z hlediska
zpochybněné míry zavinění se s obviněným nelze ztotožnit. Za správné označil
konkrétní pasáže napadených rozhodnutí, na něž odkázal. Ze všech těchto důvodů
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných B. P., J. H., B. N. odmítl podle
§ 265i dost. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných J. P. a J. P. aby odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněných J. P., B. P., J. H., B. N. a J. P. jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody
lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé svá dovolání opřeli o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze souhrnně ke všem uvést, že podle
tohoto dovolacího důvodu je možné dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li
tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). V
konkrétním případě podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí být tento důvod v
dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze tedy postupovat opačně,
že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu
I. stupně a v návaznosti na to i soudu II. stupně, kdy je třeba důkazy
opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a v
důsledku takových vad napadat správnost vydaných rozhodnutí. V takovém případě
nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro
podání dovolání není uveden.
Podle obsahu podaných dovolání je zřejmé, že dovolatelé tato pravidla v rámci
podaných dovolání nerespektovali, protože brojili proti způsobu, jakým soudy
vymezily skutkový stav věci, jak hodnotily ve věci provedené důkazy a v jakém
rozsahu provedly dokazování.
K výhradám jednotlivých obviněných vyjádřených v dovolání, je potřeba uvést, že
obviněný J. P. především brojil proti skutkovým zjištění, jež soudy vzaly za
prokázané. Neztotožnil se s tím, že by zboží, které bylo předmětem fingovaných
obchodů neexistovalo, ale tvrdil, že se jednalo o předprodávání komodit, tedy,
že šlo o řádné obchody založené na skutečném prodeji a koupi. Na podporu těchto
svých výhrad vytýkal nedostatky v provedených důkazech a neúplnost provedeného
dokazování, jakož i nesprávné zhodnocení ve věci provedených důkazů ve smyslu §
2 odst. 5, 6 tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění jsou založená na
účelově zhodnocených smlouvách.
Na základě těchto skutečností je patrné, že obviněný J. P. nevytýká žádné
skutečnosti právní povahy, ale výhradně napadená rozhodnutí považuje za
nesprávná ve způsobu, jakým bylo provedeno dokazování a na jeho základě byl
vymezen skutkový stav věci, který je zcela v rozporu s tím, jak jej obviněný
interpretuje v rámci svých tvrzení a uváděné obhajoby. Těmito argumenty
obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Obviněný B. P. se zaměřil rovněž proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy došly.
Podle obviněného jsou učiněná zjištění chybná, a proto i použitá právní
kvalifikace není správná. Jestliže obviněný své argumenty vystavěl na názoru,
že zboží, s nímž jeho firma obchodovala, prokazatelně existovalo, bylo
obchodováno co do zjištěného druhu a množství a bylo vyvezeno do zahraničí, jde
o námitky, které se vůbec neslučují s tím, jak jsou dílčí útoky ve věci
popsány. Jak ze skutkových zjištění vyplývá, trestná činnost spočívala právě v
tom, že obchody byly částečně nebo zcela simulované a neproběhly tak, jak je na
fakturách uvedeno. Obviněný rovněž v rozporu s tím, co bylo soudy skutkově
zjištěno tvrdil, že obchody nedojednával, smlouvy neuzavíral, účetnictví
nevedl. Vývozní doklady, které byly vystaveny, odpovídaly tomuto sortimentu.
Z takto uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný nebrojil proti použité
právní kvalifikaci ani nevytýkal žádné jiné právní nedostatky, ale při setrvání
na své obhajobě veškeré výtky vznášel ke skutkovým závěrům, s nimiž se
neztotožnil. Tyto argumenty, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou
v jednotlivostech vytrhávány jak ze skutkových, tak i důkazy potvrzených
souvislostí, nelze pod označený ale ani jiný dovolací důvod podřadit.
Pokud v dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. obviněný J. H. soudům vytýkal, že nebraly dostatečně na zřetel, že po celou
dobu trestního řízení popíral, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno
za vinu, a že důkazy, které provedly, hodnotily zcela účelově tak, aby mohly
dojít k nesprávnému závěru, že předmětné obchody neexistovaly, tento dovolací
důvod nenaplnil. Výhrady obviněného jsou zaměřeny proti postupu při hodnocení
důkazů a závěrů, které soudy na základě výsledků provedeného dokazování
učinily. Výhradou vztahující se k vyčíslené škodě se obviněný domáhal změn ve
vypočtené celkové výši vylákaného nadměrného odpočtu DPH, který byl jeho
trestným jednáním způsoben, čímž brojil proti skutkově zjištěnému stavu věci a
nikoliv proti právní otázce vycházející ze zásad rozhodných pro vymezení škody
velkého rozsahu např. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.
Dovolání podané obviněným B. N. je rovněž založeno na výhradách vycházejících z
tvrzení, že výsledky provedeného dokazování neprokázaly skutečnosti, které jsou
obsahem skutku, jak je v napadeném rozhodnutí popsán a nelze z nich dovodit
protiprávní jednání obviněného. Obviněným zdůrazněné disproporce v jednotlivých
jím rozváděných skutečnostech, stejně jako výhrada, že nebylo respektováno, že
popíral spáchání činu, jak byl ve vztahu k němu vymezen, nelze pod označený
dovolací důvod podřadit, protože obviněný vytýkal skutkové nedostatky, a
nikoliv nesprávnost použité právní kvalifikace. Nedostatky či absence
odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti nimž obviněný rovněž brojil, nespadají
pod žádný dovolací důvod, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání proti
důvodům rozhodnutí nepřípustné.
Obviněný J. P. v dovolání sice zmínil nedostatky v subjektivní stránce, ovšem
tuto výhradu, která má právní povahu, nevymezil žádným konkrétním problémem z
hlediska jeho hmotněprávního charakteru vymezeném ustanovením § 4 tr. zák.,
event. § 6 tr. zák., ale založil ji toliko na výhradě proti popisu skutkových
zjištění s tím, že nebyly provedeny důkazy jeho úmysl prokazující. Proto, i
když obviněný označil formálně právní skutečnost, fakticky a obsahově k ní
nevznesl žádné výhrady mající materiální povahu, jak je u § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. zákonem vyžadováno.
Z povahy vytýkaných vad Nejvyšší soud shledal, že je mimo jakoukoliv
pochybnost, že ačkoli obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích
formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po
stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž
prostřednictvím se domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než
jak učinily soudy obou stupňů, a následně změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) zřejmě
dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že všemi obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé
neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
K dovolání obviněného J. H. uplatněného na podkladě dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potřeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit pokud byl obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z
dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou
alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře
mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
31 až § 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo
naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Rozsudkem soudu druhého stupně byl obviněnému J. H. podle zákonné sazby podle §
148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Jestliže
lze pachatele podle § 148 odst. 4 tr zák. potrestat trestem odnětí svobody na
pět až dvanáct let, je zcela zřejmé, že trest odnětí svobody, k němuž byl
obviněný odsouzen, je druhem trestu, který zákon připouští. Výměra v trvání
šesti let koresponduje rovněž s trestní sazbou, kterou lze za uvedený trestný
čin vyměřit. V daném případě tudíž nebylo splněno ani jedno ze zákonem
stanovených hledisek, s nimiž zákon spojuje možnost uplatnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jestliže obviněný svými výhradami brojil proti výši uloženého trestu odnětí
svobody, což však tento dovolací důvod nepřipouští, a takto uplatněné námitky
nejsou obsahem nejen označeného, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř., obviněný podal dovolání z jiného
důvodu, než zákon vymezuje.
Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť všechna shora uvedená dovolání
byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani
nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová