8 Tdo 627/2016-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o
dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 2 To 279/2015, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 119/2015,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T
119/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
uhradit poškozené České průmyslové pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem
Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, škodu ve výši 48 882 Kč a poškozenému D. D.,
bytem Z., N. V., škodu ve výši 44 452 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený D. D. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. P.
označených přečinů ublížení na zdraví a výtržnictví dopustil tím, že dne 9. 11.
2014 v době od 1:45 do 1:50 hod. na pozemní komunikaci před objektem kulturního
domu v obci P. (okres Š.), po předchozím požití alkoholu a slovní rozepři, při
které strčil do T. H. tak, že narazil do zdi a způsobil si drobnou tržnou ránu
na hlavě, fyzicky napadl D. D., kterého udeřil pěstí do obličeje, srazil na zem
a následně, když poškozený ležel v poloze na zádech, úmyslně jej nejméně
dvakrát udeřil uzavřenou pěstí do obličeje, a to takovým způsobem, který mohl
vést ke vzniku závažného až život ohrožujícího nitrolebního poranění, přičemž
však poškozenému způsobil pouze středně těžké poranění spočívající mimo jiné v
podkožním krevním výronu levého oka, podkožním krevním výronu a otoku měkkých
tkání v pravé temenní a spánkové krajině, dvou tržných ránách na čele, ráně
kůže levého horního víčka, krevním výronu ve spojivce levého oka, zlomenině
spodiny levé očnice s výhřezem okohybného svalu a tuku v okolí oka, otřesu
mozku a zlomenině nosní kosti, které si vyžádalo pracovní neschopnost v trvání
do 19. 12. 2014, dva operativní zákroky a vynaložení nákladů spojených s
poskytovanými zdravotními službami nejméně ve výši 48 882 Kč, čímž vznikla
hmotná škoda České průmyslové zdravotní pojišťovně.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní
zástupce v neprospěch obviněného odvoláními směřujícími proti všem výrokům
rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15.
12. 2015, sp. zn. 2 To 279/2015, byla podle § 256 tr. ř. odvolání státního
zástupce a obviněného jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem
na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že
soud druhého stupně správně nevyhodnotil důkazy, které byly v průběhu
rozsáhlého dokazování před soudem prvního stupně provedeny. Tvrdil, že
rozhodnutí obou soudů je chybné, pakliže jeho jednání nebylo hodnoceno jako
nutná obrana podle § 29 tr. zákoníku. Opětovně zdůraznil, že v obou případech
nebyl iniciátorem útoku. Poškození D. D. a svědek T. H. byli pod značným vlivem
alkoholu, což mělo vliv jak na jejich chování, tak i na jejich motorické
schopnosti. V obou případech nebyla obrana obviněného vůči útokům T. H. a
následně D. D. natolik razantní, aby ji v případě jejich střízlivosti
„neustáli“ a zvládli ji bez pádu na zem. Nelze tedy souhlasit s tvrzeními obou
soudů, že se ze strany obviněného jednalo o odvetný útok.
6. V případě strčení do T. H. reagoval pouze na to, že T. H. do něj
opakovaně strkal, obviněný se chtěl proti tomuto jeho jednání bránit. Ve vztahu
k T. H. upozornil na to, že aby byl tento schopen svoji výpověď při výslechu
zopakovat, musel mít u sebe k nahlédnutí kopii podání vysvětlení. Popis
události T. H. navíc vůbec neodpovídá tomu, co uváděli ostatní svědci.
7. Ve vztahu ke způsobeným zraněním poškozeného D. D. obviněný namítl,
že to, jak se celá věc skutečně odehrála, neodpovídá popisu obou soudů v tzv.
skutkové větě. I v tomto případě se z jeho strany jednalo pouze o obranu,
poškozený obviněného držel a v momentě, kdy se mu obviněný snažil vytrhnout,
došlo k zavrávorání poškozeného a obviněný na něj upadl, přičemž mu loktem
svoji plnou vahou napadl na obličej, čímž pravděpodobně došlo ke zranění
poškozeného D. D. Závěry obou soudů ohledně toho, že zranění byla poškozenému
způsobena údery pěstí, jsou nejen nesprávné, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu
obviněného i nemožné. Zdravotní stav obviněného mu neumožňuje, aby pravou pěst
zatnul natolik, aby sevřenou pěstí mohl někoho udeřit. Pokud znalecký posudek
tvrdí něco jiného, je nutné upozornit na to, že znalec vyhodnocující mj. i
zdravotní stav obviněného a jeho schopnost zatnout pěst a sevřenou pěstí vést
útok neměl k těmto závěrům dostatečné podklady, když ze strany znalce nedošlo k
vyšetření ruky obviněného případně k vyžádání si zdravotní dokumentace
obviněného. Soud prvního stupně pochybil, když zamítl návrh obviněného na
přezkoumání zranění pravé ruky znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví
ortopedie, který by mohl kvalifikovaně učinit závěry ohledně možnosti
obviněného vést útok údery pěstí. Znalec při výpovědi před soudem rovněž
nevyvrátil, že zranění poškozeného mohla vzniknout i jiným způsobem než údery
pěstí. Rovněž ani svědek T. H. při příjezdu policie na místo incidentu neuvedl
nic o tom, že by obviněný poškozenému D. D. dával rány pěstí, což bylo
potvrzeno i výslechem jednoho ze zasahujících policistů.
8. V dalším poukázal na výpovědi jednotlivých svědků, které ani v jednom
případě nepopisují průběh jednotlivých útoků stejně. Pokud soudy uzavřely, že z
výpovědi jediného nezávislého svědka O. P. vyplynulo, že obviněný poškozeného
dvakrát až třikrát udeřil do obličeje, tak nelze pominout, že i tento svědek
byl značně podnapilý a současně že se nejedná o nezávislého svědka, jelikož je
přítelem obou poškozených (myšleno jak D. D., tak T. H.).
9. Ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný namítl, že zde mělo být
přihlédnuto k tomu, že to byl právě obviněný, kdo byl primárně poškozeným D. D.
napaden, a tedy že si poškozený svá zranění do značné míry zavinil sám svojí
opilostí.
10. Obviněný shrnul, že ze strany obou soudů nebylo dostatečně provedeno
dokazování, když zamítly návrh na provedení znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví ortopedie, který by potvrdil neschopnost obviněného
sevřít pravou ruku v pěst a vést s ní útok pěstí. Soudy se rovněž plně
nevypořádaly s předloženými důkazy, zejména s výslechy svědků, když v
jednotlivých výsleších jsou značné rozpory a tyto neumožňují popsat údajný útok
tak, aby zde nebyly dány žádné pochybnosti o jeho průběhu. Na základě takto
provedeného dokazování neměly soudy dostatečné podklady pro to, aby mohlo být o
předmětném skutku rozhodnuto správně. Nelze souhlasit se závěry odvolacího
soudu, že v daném případě nebyly naplněné podmínky nutné obrany ve smyslu § 29
tr. zákoníku. Z provedeného dokazování je evidentní, že obviněný pouze reagoval
na nevyprovokované napadení ze strany obou poškozených. Jednání obviněného pak
nelze považovat za vybočení z rámce nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr.
zákoníku, když pro nutnou obranu nebyla použita žádná zbraň. Současně obviněný
již od počátku trval na svém tvrzení, že poškozeného v žádném případě neudeřil
pěstí. Jelikož ze sporné důkazní situace není zřejmý průběh útoku, měly soudy
postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. I pokud by
však byla pravda, že obviněný poškozeného D. D. víckrát udeřil, pořád by v jeho
jednání nebylo možné spatřovat vybočení z nutné obrany, protože by k tomu došlo
za situace, kdy se obviněný bránil dvěma útočníkům, které sám nijak
neprovokoval a kteří iniciovali útok. To, že jednání obviněného nelze považovat
za jakýkoliv akt msty dokládá i to, že od poškozeného D. D. obviněný odstoupil
hned, jak bylo zřejmé, že poškozený se svým útokem skončil a obviněného nebude
již dál nijak napadat.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Šumperku zrušil a aby Okresnímu soudu v Šumperku přikázal věc
v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby sám ve věci
rozhodl a zprostil jej obžaloby.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání a průběhu předchozího
řízení konstatovala, že uvedený obsah použité dovolací argumentace především
vypovídá o tom, že je jejím prostřednictvím vyjádřen zásadní nesouhlas se
skutkovými závěry obou soudů o průběhu a vývoji dovolatelova konfliktu s oběma
poškozenými od slovní výměny názorů přes strkání se s poškozeným T. H. po jeho
pád na zem až k jeho navazující potyčce s druhým poškozeným D. D., vystupujícím
tzv. na H. obranu, při které D. D. utrpěl středně těžké zranění tak, jak je
popsáno ve skutkové větě výroku o vině obviněného. Uplatněné dovolací námitky
směřují proti postupu soudů, jakým vyhodnotily výsledky provedeného dokazování,
kdy vzešlé pochybnosti ve skutkových zjištěních měly být za použití zásady in
dubio pro reo vyhodnoceny ve prospěch dovolatelovy verze skutkového děje. Takto
uplatněné dovolací námitky se však nemohou stát způsobilým předmětem dovolacího
přezkumu, založeného na revizi právního posouzení toho skutkového stavu věci,
ke kterému dospěly oba soudy. Současně státní zástupkyně neopomenula, že na
existenci výjimečného důvodu k zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o
dovolání obviněný nepoukázal a ani v duchu takové vady skutkového podkladu
výroku o jeho vině věcně neargumentoval.
13. Nad rámec podaného vyjádření k dovolání ve vztahu k souladu s
provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy uvedla, že výsledky provedeného
dokazování posloužily nade vší pochybnost k objasnění všech rozhodných
okolností jednání obviněného vůči oběma poškozeným a zejména pak vůči
poškozenému D. D., jakož i k prokázání způsobeného následku na jeho zdraví a
konečně i k potvrzení jejich vzájemného vztahu příčinné souvislosti. Soudy tedy
zcela správně nepřisvědčily věrohodnosti uplatněné obhajoby o tom, že poškozený
D. D. upadl na zem pouze v důsledku své značné nestability podnapilého člověka
a že se tak současně stalo při jeho vzájemném strkání s dovolatelem, při kterém
došlo k upadnutí dovolatele s dopadnutím plné váhy jeho lokte na obličej
poškozeného D. D. a tím i ke způsobení jeho zranění. Tento mechanismus
úrazového děje byl zcela vyloučen závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví. Znalec MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., jej klasifikoval jako
nezpůsobilý ke vzniku poranění hlavy poškozeného D. D. Znalec i u hlavního
líčení zopakoval, že si nedovede představit mechanismus pádu tak, jak jej
popisuje obviněný.
14. Ze znaleckého zkoumání podle ní vyplynulo, že obviněný i vzhledem ke
svému poranění dvou prstů pravé ruky je schopen buď pěstí této ruky, či v jiném
jejím postavení zaútočit předpokládanou intenzitou na poškozeného D. D. a
způsobit mu zjištěná poranění. Znalec dospěl ke zjištění, že popsaná poranění
obviněného mu nebrání v sevření ruky v pěst, což potvrdil i sám obviněný. Úder
pěstí je pak veden hřbetní plochou kloubů mezi prsty a záprstními kůstkami,
popisované zdravotní omezení obviněného tak na intenzitu úderu nemá vliv a
soudy správně dospěly k závěru, že obviněný je i s ohledem na své zranění pravé
ruky schopen vést úder pěstí a způsobit jím poškozenému D. D. zranění popsaná
ve skutkové větě výroku o vině.
15. Z uvedených zjištění tedy není pochyb o tom, že byl prokázán a
zachován vztah příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného po sražení
poškozeného D. D. na zem, tedy mezi přisouzeným úrazovým dějem a úrazovými
změnami tak, jak vyplynulo z opatřených skutkových zjištění soudů obou stupňů.
16. Skutkový stav věci přitom vypovídá o opakovaném, resp. nejméně
dvojnásobném úderu pěstí obviněného do obličeje pasivně na zemi ležícího
poškozeného D. D., a to takovým způsobem, který mohl dokonce vést ke vzniku
závažného až život ohrožujícího nitrolebního poranění. Za takové situace,
kterou z podnětu uplatněné dovolací námitky jednání obviněného v nutné obraně
ve smyslu § 29 tr. zákoníku odpovídajícím způsobem již vyhodnotil odvolací
soud, pak lze jen stěží připustit důvodnost právní úvahy obviněného, že tato
okolnost vylučující protiprávnost dovolatelova činu, je přesto v jeho případě
dána.
17. Podle státní zástupkyně zjištěný způsob jednání obviněného vůči
poškozenému D. D. zcela logicky také brání, aby při rozhodování v adhezním
řízení bylo přihlédnuto k tomu, že poškozený si vznik svého zranění zavinil ve
značné míře právě svou opilostí a že byl primárním útočníkem právě on.
18. Uzavřela, že ani výchozí ryze skutkové dovolací námitky, ani
posledně uvedené dvě námitky hmotněprávní povahy (pozn. příčinná souvislost
mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem a rozhodování o náhradě škody v
adhezním řízení) nebyly uplatněny při respektu ke skutkovému podkladu výroku o
dovolatelově vině, zpochybněnému zejména co do přisouzené právní kvalifikace
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, do data
projednání dovolání však Nejvyšší soud repliku k vyjádření státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání je zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr.
ř., a zčásti je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
24. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná
pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak
extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v
řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou
stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy
postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily
skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v
převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci
obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z
odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně,
strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu).
25. Dovolatel opakoval svoji obhajobu, že se trestné činnosti
nedopustil, resp. že primárně došlo k jeho napadení a že jednal v nutné obraně.
Ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu
argumentoval nevěrohodností výpovědi svědka O. P. a uvedl, že svědek nemusel
vypovídat ve shodě s tím, jak se děj skutečně odehrál. Nejednalo se o
nezávislého svědka, byl kamarádem poškozených T. H. a D. D., navíc v čase
události byl stejně jako poškození v podnapilém stavu, což mohlo přispět ke
zkreslenému vnímání celé situace. Oba soudy však srozumitelně vysvětlily, proč
naopak svědecké výpovědi O. P. uvěřily a proč ji považovaly za spolehlivý
důkaz, který logicky doplňoval celou řadu přímých a nepřímých důkazů hovořících
v neprospěch obviněného, zejména je třeba v této souvislosti poukázat nejen na
výpovědi obou poškozených, ale i lékařské zprávy a závěry znaleckého posudku a
výpověď znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D. (viz str. 5 rozsudku soudu prvního
stupně, str. 6 usnesení odvolacího soudu).
26. Obviněný znovu namítal vadu dokazování spočívající v tzv. opomenutém
důkazu, který měl být představován neprovedeným znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví ortopedie. Ten se měl podle mínění dovolatele vyjádřit k
jeho schopnosti vést útok sevřenou pěstí s ohledem na stav jeho již dříve
poraněné ruky. K tomu je možné stručně poznamenat, že vadu tohoto charakteru a
neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený
důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je
však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je
zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými
důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná
pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 134/12). V dané věci soudy nižších stupňů tento obhajobou
navržený důkaz neprovedly. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly
dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud
prvního stupně dovodil, že provedené dokazování je úplné a skýtá patřičný
základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a
to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Odvolací soud pak
zdůraznil, že „… s touto námitkou se řádně vypořádal již okresní soud, který
správně vycházel ze závěrů znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., který jak v
bodě 8 svého znaleckého posudku, tak následně v rámci své výpovědi u hlavního
líčení podrobně popsal, že obžalovaný byl i přes v minulosti utrpěné poranění
pravé ruky (amputace dvou článků ukazováku a poškození kloubu prostředníku)
schopen na poškozeného D. D. pravou rukou zaútočit způsobem popsaným ve
skutkové větě napadeného rozsudku a způsobit mu tam popsaná zranění. S ohledem
na tuto skutečnost pak i krajský soud zastává stanovisko, že doplnění
dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, čehož
se domáhal obžalovaný již v řízení před okresním soudem, by bylo zjevně
nadbytečné“ (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu). Oba soudy ve věci činné
odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k neprovedení dalšího – obhajobou
navrženého – důkazu. Oba soudy vyložily, že dosavadní důkazní řízení bylo
úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž daly
jasně najevo, že další dokazování (a to včetně zpracování znaleckého posudku)
shledaly nadbytečným. Podle soudů obou stupňů se ke schopnosti obviněného vést
útok údery pěstí navíc vyjádřil znalec MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 166, 231, 232 a verte). Z
obsahu znaleckého posudku a výpovědi znalce v hlavním líčení dne 15. 9. 2015 se
podává, že znalec se skutečně vyjadřoval rovněž k otázce, zda obviněným
prodělaný úraz pravé ruky s amputací posledních dvou článků 2. prstu a
poškozením 3. prstu, přičemž sám udával, že ruku je schopen sevřít v pěst, mohl
ovlivnit způsob a intenzitu jeho útoku.
Znalec uvedl, že při útocích vedených
rukou sevřenou v pěst nejsou úderovou plochou sevřené prsty, ale hřbetní plochy
kloubů mezi prsty a záprstními kůstkami. Prsty jsou tedy ohnuty a sevřeny
zejména proto, aby „nepřekážely“. Rukou sevřenou v pěst lze dále jako úderovou
plochu užít např. malíkovou plochu pěsti, tzv. kladivo. Tedy i rukou s uvedeným
postižením lze vyvinou úder dostatečné intenzity bez způsobení si výrazného
poranění. V hlavním líčení dodal, že pro něj byla důležitá informace, že
obviněný je schopen ruku sevřít do pěsti; na to, aby provedl úder, stačí, když
prsty pokrčí. Pevně sevřená pěst je o něco pevnější, ale na vedený úder není
rozhodná. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska
úplnosti jakýmkoliv deficitem, který by znamenal porušení pravidel
spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
27. Pokud pak obviněný namítal, že poškozený T. H. musel při svém
výslechu nahlížet do kopie podání vysvětlení, aby byl vůbec schopen svoji
výpověď zopakovat, k tomu Nejvyšší soud dodává pouze toliko, že trestněprávní
předpisy takovýto postup nevylučují a nezakazují. Dále namítal, že za takto
sporné důkazní situace měly soudy rozhodnout v jeho prospěch a obžaloby jej
zprostit. Jelikož se tak nestalo, soudy při svém rozhodování porušily zásadu in
dubio pro reo.
28. K námitce obviněného ohledně sporné důkazní situace je pak vhodné
dodat, že ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo
možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi
důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k
rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy
může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o
spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za
předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného
není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě
použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v
podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání
trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o
vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením
stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy
hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a
nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak
není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině,
třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Z odůvodnění rozhodnutí soudů
zřetelně vyplývá, že právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
29. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené
důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že
ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry
jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě
závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje.
30. Posuzováno s notnou dávkou benevolence s ohledem na napadená
rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou významnými otázky, zda zjištěné jednání obviněného popsané
v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s
odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně
naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1
tr. zákoníku, resp. zdali není dána okolnost vylučující protiprávnost
spáchaného činu, zde konkrétně jednání v nutné obraně. Obviněný zpochybnil, byť
převážně námitkami skutkové povahy, i závěr, že mezi jeho jednáním a způsobeným
následkem, tj. újmou na zdraví poškozeného D. D., je dána příčinná souvislost a
měl rovněž za to, že byla nesprávně stanovena jeho povinnost k náhradě škody
jmenovanému poškozenému, poněvadž vznik zranění si značnou měrou zavinil sám
svou opilostí. Ani jedné z těchto námitek však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
31. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §
122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo
jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí
znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a
který vyžaduje lékařského ošetření.
32. Dovolatel ve svém podání primárně argumentoval tím, že jednal v
nutné obraně, přitom však při popisu skutku vynechal skutečnosti, které soudy v
předchozím řízení zjistily a které neodpovídaly jím nastiňovanému obrazu nutné
obrany. Dovolatel se snažil předložit Nejvyššímu soudu obraz poškozeného D. D.
jako agresora, tuto jeho snahu je však třeba odmítnout, byť Nejvyšší soud
připouští, že prvotní slovní provokace i na základě svědeckých výpovědí vzešla
od poškozeného T. H. Dovolatelem uplatněná námitka přitom není v dovolacím
řízení ničím novým, neboť takovou námitku se snažil uplatnit již v předchozím
řízení. Postačuje tak odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu a
citovat, že „… krajský soud ve shodě se závěry okresního soudu konstatuje, že v
případě jednání obžalovaného nepochybně nebyly naplněny podmínky nutné obrany
ve smyslu ust. § 29 tr. zákoníku, jakožto okolnosti vylučující protiprávnost
jeho činu. V této souvislosti je totiž nutno zdůraznit, že podle § 29 odst. 2
tr. zákoníku o nutnou obranu nejde, byla-li obraně obžalovaného zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Okresní soud v Šumperku zcela správně dovodil, že u
obžalovaného došlo k vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces extenzívní),
neboť obžalovaný útočil nejméně dvěma údery pěstí do obličeje na již na zemi
bezvládně ležícího zraněného poškozeného D. D., tedy v době, kdy již žádný útok
poškozeného D. vůči obžalovanému netrval a ani obžalovanému útok od poškozeného
zcela zjevně nehrozil…“ (str. 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
33. V této souvislosti zjevně neobstojí výhrada obviněného, že poškozený
D. D. upadl na zem pouze v důsledku nestability podnapilého člověka, že se tak
stalo při vzájemném strkání s obviněným, a to tak, že když se obviněný snažil
poškozenému vytrhnout, došlo k jeho zavrávorání, načež na něj obviněný upadl,
loktem padl plnou vahou na obličej poškozeného, v důsledku čehož mohlo
vzniknout jeho zranění, což vylučuje úvahu o odvetném útoku. Jak přiléhavě
argumentuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, obviněným
prvotně udávaný mechanismus úrazového děje (natažení a pád na poškozeného D. D.
za situace, kdy ho poškozený držel levou rukou za pravé rameno a pravou rukou
za pravé zápěstí) znalec MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., klasifikoval jako
nezpůsobilý ke vzniku poranění hlavy poškozeného D. D. (viz bod 5. posudku).
Naproti tomu znalecky specifikovaný komplex poranění D. hlavy vznikl podle
znaleckého závěru pod bodem 2. předmětného posudku opakovaným tupým či místy i
tupě hranatým, zevním mechanickým násilím nejméně středně velké intenzity,
která byla dostatečná ke zlomení kostí očnice. Přitom všechna poranění, tak jak
byla znalcem popsána v bodě 1. jeho posudku, bylo možno vysvětlit znalci
předestřeným mechanismem úrazu, tedy potencovaným pádem a následnými
opakovanými údery do hlavy poškozeného rukou sevřenou v pěst (tedy tak jak
odpovídá soudy zjištěnému úrazovému ději, potvrzenému zejména výpověďmi obou
poškozených, jakož i svědectvím O. P. a lékařskou dokumentací zranění
poškozeného D. D.). Jmenovaný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, se ve výpovědi v hlavním líčení dne 15. 9. 2015 k dotazu obhájce
obviněného znovu zabýval obhajobou předestíraným mechanismem zranění, spojeným
s dopadem plné váhy loktu obviněného do obličejové části hlavy poškozeného.
Přestože znalec obecně připustil, že by i pádem loktu vůči tělu poškozeného
bylo možno takové zranění způsobit, nelze dovolateli přisvědčit v námitce, že v
této souvislosti uvedl, že zranění mohla vzniknout jakýmkoliv způsobem, který
byl soudem popsán. Znalec dodal, že si nedovede představit ten mechanismus pádu
tak, aby na poškozeného mířil levý loket obviněného za stavu, že poškozený jej
držel za pravé rameno a pravé zápěstí, a proto tento obecný úsudek zcela
logicky podmínil předpokladem „když si odmyslím tuto informaci o držení
těla“ (č. listu 232). Že obviněný byl způsobilý i přes svůj určitý handicap
vést útok způsobem popsaným soudy, bylo již vyloženo v souvislosti s dalšími
dílčími závěry tohoto znaleckého posudku, zaměřenými k této otázce (viz bod
26.).
34. K uplatněné námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle § 29 odst.
1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle
odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním
případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby,
která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním
zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném
ustanovení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).
35. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním
zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní
chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného
trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě
objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední
hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího
bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy
ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze
použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním
zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě
bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí
ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny
zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
36. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o
existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob
provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky
použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když
nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To
však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže
se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity
obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k
překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním
zákoníkem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku,
ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně
nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije
proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně
a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při
posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické
konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o
útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně
nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž
psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k
odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě
a významu útoku. Nelze tak přistoupit na argumentaci obviněného, že pokud proti
poškozenému neužil zbraně, nemohlo se jednat o nepřiměřenou obranu ve smyslu §
29 odst. 2 tr. zákoníku. Nepřiměřenost nutné obrany je nutné posuzovat vždy ad
hoc.
37. Beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se tedy nemůže dovolávat ten,
kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další
útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s
útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání
se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). V daném
případě ve vztahu k poškozenému D. D. navíc není ani zcela zřejmé, že právě on
by měl být iniciátorem útoku, neboť svědek O. P. vypověděl, že „D. se rozešel
naproti P. a ten ho napadl. P. ho úmyslně shodil na zem. Pak mu dal nějaké 2 –
3 rány pěstí…. Pan P. pravděpodobně klečel nebo dřepěl nad panem D. a dal mu
dvě rány pravděpodobně do hlavy. Já jsem to přímo neviděl. Pan P. byl zády ke
mně, takže jsem neviděl. Rány jsem neviděl. Když nad ním klečel, tak ho
mlátil…“ (č. listu 226).
38. Jestliže nejsou zcela splněny všechny nastíněné předpoklady k
beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv.
exces). Exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost
obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní) anebo tak, že
obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. exces
extenzivní). O nutné obraně ale nelze uvažovat např. ani za situace, kdy dvě
osoby od počátku konfliktu na sebe navzájem fyzicky útočí, protože pro jednání
v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu. V tomto
směru proto není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za
některý z trestných činů, jehož skutková podstata je uvedena ve zvláštní části
trestního zákona, zejména trestných činů proti životu a zdraví.
39. Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
konstatuje, že ačkoliv se dovolatel ve svém podání snažil stavět do role osoby
vyprovokované, napadené a bránící se, rozhodující soudy nižších stupňů tomuto
jeho pojetí nejenže nepřisvědčily, ale právě naopak učinily závěr, že to byl
obviněný, kdo na poškozeného zaútočil a srazil jej na zem, kde jej opakovaně,
resp. nejméně dvakrát udeřil silou značné intenzity. Pokud za tohoto soudy
zjištěného průběhu děje (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obsah
rozhodnutí nižších soudů) obviněný v podaném dovolání nastiňoval obraz sebe
sama jako osoby se bránící a předkládal tvrzení o tom, že jednal v nutné
obraně, a to i kdyby poškozeného D. D. udeřil vícekrát, poněvadž by k tomu
došlo za situace, kdy se bránil dvěma útočníkům, které nijak neprovokoval a
kteří na něj zaútočili opakovaně, v důsledku čehož se nemohlo jednat o vybočení
z nutné obrany, nelze tomuto tvrzení přiznat reálný základ. V žádném okamžiku z
časového průběhu konfliktu Nejvyšší soud nenalezl, že by se obviněný bránil,
naopak z celého děje vyplývá, že to byl on, kdo útočil na poškozeného D. D.,
který byl navíc pod vlivem alkoholu a jeho schopnost bránit se tak byla snížena.
40. Další relevantně uplatněná námitka obviněného se vztahovala k
absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě újmy na
zdraví poškozeného D. D., což se podle něj mělo promítnout do výroku o náhradě
škody jmenovanému poškozenému. Ve vztahu k této námitce je nutno zdůraznit, že
Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění učiněného právě soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud musel souhlasit se
závěry nalézacího a odvolacího soudu i v tom, že v daném případě je dána
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a celkově způsobeným následkem
(účinkem), tj. újmou na zdraví poškozeného D. D., což mělo zásadní význam i pro
úvahy soudů při rozhodování o uplatněných nárocích poškozených na náhradu
škody. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v tomto směru naprosto přesvědčivá a
Nejvyšší soud na ně plně odkazuje (str. 7 rozsudku nalézacího soudu, zejména
pak str. 8 usnesení odvolacího soudu).
41. V obecné rovině platí, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele
škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání
pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K
přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez
ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy obviněný tvrdil, že mělo být
přihlédnuto k tomu, že jednak byl primárně napaden on a že vznik zranění si
značnou měrou zavinil poškozený sám svou opilostí, nelze jeho argumenty
přijmout. Již odvolací soud poznamenal, že poškozený byl vskutku pod nikoliv
zanedbatelným vlivem alkoholu, což ale platí i pro obviněného. Z hlediska
aplikace ustanovení § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale správně
akcentoval, že zranění poškozeného vznikla přímým útokem obviněného údery pěstí
na ležícího a prakticky bezbranného poškozeného, ovlivnění poškozeného
alkoholem se na jejich vzniku nijak nepodílelo, nebylo ani jednou z příčin
vzniku újmy. Správně proto uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro případné
poměrné snížení náhrady škody (bolestného).
42. Protože dovolání obviněného M. P. bylo dílem opřeno o námitky, které
pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně
uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu