8 Tdo 641/2024-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 4/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 129/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2023, sp. zn. 10 T 129/2023, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, směřující výhradně proti výroku o trestu. To bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 4/2024, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že ačkoliv si byl vědom, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 2. 2018, č. j. 2 T 10/2018-50, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2018, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, tj. od 13. 6. 2021 do 13. 6. 2024, dne 8. 8. 2023 v době okolo 10:10 hod. řídil nejméně v úseku dálnice XY po km XY ve směru na Brno, v katastru obce XY, okres XY, motorové vozidlo zn. MAN, RZ: XY, a byl při tom kontrolován hlídkou Celního úřadu pro Kraj Vysočina a Policie České republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 4/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
5. Za naplnění uplatněného dovolacího důvodu dovolatel považoval i situaci, kdy obviněnému nebyl snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, ačkoliv pro to byly splněny podmínky podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku. Doplnil, že pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nespadá pouze požadavek na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Dovolatel nejprve citoval znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, načež připomenul, že prohlásil svou vinu a svého jednání litoval. Vyjádřil přesvědčení, že důvody pro snížení trestu pod dolní hranici odnětí svobody, resp. pro uložení alternativního trestu, dány byly. Obviněný žil řádným životem, začal podnikat a řešil své oddlužení, které bylo sice nepravomocně zrušeno, nicméně se tak stalo především z důvodu jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v této trestní věci. Uvedený trest může vést k faktické likvidaci jeho podnikání a mít zcela opačný účinek, než je změna jeho chování po výkonu trestu a jeho náprava. Přitom on jednoznačně projevil snahu po nápravě a prohlásil vinu. Uložený trest by jej tak mohl spíše demotivovat. Řízení vozidla během výkonu jeho výdělečné činnosti bylo skutečně ojedinělým excesem, při němž nebyl pod vlivem návykových látek, nezpůsobil dopravní nehodu, ani se nedopustil žádného přestupku. Dovolatel nabídl uložení alternativního peněžitého trestu ve výši 200 000 Kč. Byl ochoten přijmout jeho kombinaci s uložením trestu obecně prospěšných prací s případným dohledem probačního úředníka. Takováto kombinace alternativních trestů by s ohledem na jeho poměry, prohlášení viny a snahu po nápravě vedla k dosažení účelu trestu nepochybně více než trest nepodmíněný.
7. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265m odst. 1 tr. ř. tímto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnému uloží alternativní trest nebo kombinaci alternativních trestů podle jeho návrhu.
8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve poznamenal, že prostřednictvím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného důvodu vymezeného v § 265b tr. ř. nelze namítat nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu. Na tuto skutečnost státní zástupce upozornil z důvodu, že se obviněný domáhal adekvátnějšího zohlednění kritérií definujících jeho osobní a majetkové poměry, a to např. i ve spojení s podnikáním, jakož i naznačoval vhodnost peněžitého trestu či další alternativní sankce.
9. Jestliže se námitky obviněného soustředily na aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že dosud byla prosazována judikatura, podle které námitka nesnížení trestu na základě některé z fakultativních alternativ § 58 tr. zákoníku není podřaditelná pod vypočtené dovolací důvody. Určitý benevolentnější výklad však přinesl nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V dané věci přicházela v úvahu možnost aplikace toliko institutu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je ovšem nutné respektovat jeho výjimečný charakter a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech kumulativně stanovených podmínek v něm uvedených. Musí jít o souhrn takových výjimečných okolností, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují, a výrazně tím proto snižují jeho závažnost. Takovou konstelací, reflektující zjevnou tvrdost zákona, se však v obsahu nyní podaného dovolání neargumentuje. Zároveň se ukazuje, že trestání obviněného zde nevykazuje ani ústavněprávní deficity, kdyby zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný, k čemuž dochází tam, kde byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Soud prvního stupně se totiž individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, což vyplývá z bodu 3. odůvodnění rozsudku. V návaznosti na podané odvolání se repetitivními námitkami zabýval rovněž odvolací soud pod bodem 5. odůvodnění usnesení. Nabízí se zvýraznit především speciální recidivu na straně obviněného a spáchání činu v době podmíněného propuštění. Dříve ukládané tresty, které lze označit za alternativní vůči nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nevedly k očekávané nápravě.
10. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
13. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyžadoval aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterou si v praxi představoval tak, že by mu namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti byl uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč v kombinaci s trestem obecně prospěšných prací s případným dohledem probačního úředníka. Takto pojatá argumentace ovšem nemůže naplnit ani obviněným zvolený ani jakýkoli jiný důvod dovolání taxativně vymezený v § 265b tr. ř.
15. Nejprve a spíše jen na okraj je vhodné poznamenat, že Nejvyšší soud i v současné době v zásadě setrvává na právním názoru, který se odráží v jeho dlouholeté, konstantní judikatuře, a to že aplikaci § 58 odst. 1, 2, 3, 6 a 7 tr. zákoníku si v dovolacím řízení nelze nárokovat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, nebo ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023). Nicméně v tomto konkrétním případě se jádro věci nachází úplně někde jinde, poněvadž dovolatel ve skutečnosti vznesl zcela odlišný požadavek, než který by mohl být realizován ať již postupem podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nebo v intencích kteréhokoliv jiné možnosti upravené v ustanovení § 58 tr. zákoníku.
16. Je potřeba zdůraznit, že § 58 tr. zákoníku upravuje podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem pro určitý trestný čin vymezený v jeho zvláštní části. Dovolateli byl ukládán trest v rámci sazby uvedené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku, která činí až dvě léta. Dolní hranice tedy není u této konkrétní trestní sazby vůbec vymezena, nelze proto logicky uvažovat o jejím prolomení směrem dolů. Tomu odpovídá i standardní právní nauka, podle níž použití § 58 tr. zákoníku nepřichází v úvahu tam, kde vůbec není stanovena dolní hranice trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1077). Tuto skutečnost ostatně dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku reflektoval, jelikož místo snížení vyměřeného trestu se domáhal uložení jiného (mírnějšího) druhu trestu. Tímto ovšem zcela vybočil z rámce § 58 tr. zákoníku, který se týká pouze trestu odnětí svobody, u jiných druhů trestů není možné použít podobný postup ani analogicky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1077). Žádné z ustanovení § 58 tr. zákoníku proto nelze vykládat ani aplikovat tak, že by namísto snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby byl stanoven jiný (mírnější) druh trestu. Už vůbec nepřichází v úvahu, aby byl tímto způsobem nahrazen jiný druh trestu, než je odnětí svobody, tedy např. pro obviněného nevýhodný trest zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku za příznivější trest peněžitý nebo obecně prospěšných prací (jak bylo také požadováno v podaném dovolání). Uložení alternativního trestu je odvislé nejprve od vyhodnocení podmínek uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a posléze použití ustanovení upravujících některý z těchto trestů (§ 60 až § 80 tr. zákoníku), ustanovení § 58 tr. zákoníku s tímto postupem nemá nic společného.
17. Lze tedy shrnout, že dovolatel se fakticky domáhal aplikace zcela jiných ustanovení, a nikoli § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Svými výhradami se primárně dožadoval odlišného (pro něj příznivějšího) vyhodnocení obecných zásad pro ukládání trestů podle § 39 až § 42 tr. zákoníku a na tomto základě navrhoval uložení jiných, mírnějších, alternativních trestů ve smyslu § 67, § 68, § 63 apod. tr. zákoníku. Jde tedy o „klasickou“ námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, která nemůže naplnit žádný dovolací důvod, jak bylo judikováno ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002.
18. Za této situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
19. Námitku porušení zásady proporcionality trestní represe však obviněný ve svém dovolání ani nevznesl. Nadto Nejvyšší soud v uloženém trestu žádnou takto závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) neshledal. Naopak považuje rozhodnutí soudů obou instancí za zcela správné a příslušnou sankci hodnotí jako přiměřenou. K tomu lze jen ve vší stručnosti poznamenat, že dovolateli byl uložen první (správní) zákaz činnosti již pět měsíců poté, co získal řidičské oprávnění skupiny B. On ale řízení motorových vozidel rozhodně nezanechal, v rozmezí let 2017 až 2023 byl při této činnosti přistižen celkem sedmkrát, což vedlo postupně k šesti pravomocným odsouzením za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (zatím poslední je rozhodnutí v této trestní věci). V předcházejících trestních věcech mu byl celkem čtyřikrát uložen trest zákazu činnosti (které všechny bez výjimky porušil), čtyřikrát peněžitý trest, dvakrát trest obecně prospěšných prací, jednou podmíněný a jednou dokonce nepodmíněný trest odnětí svobody. Nic z toho jej však neodradilo od páchání další trestné činnosti obdobné povahy. Za této situace je trest vyměřený soudem prvního stupně naprosto odpovídající. Dovolatel namítal, že uložený trest jej může demotivovat ve snaze o jeho nápravu a zároveň povede k likvidaci jeho podnikání. Nicméně ze shora uvedeného je patrné, že žádný z dosud uložených trestů neznamenal motivaci k jeho nápravě. Kromě toho je poněkud zarážející, že obviněný jakožto osoba bez řidičského oprávnění si zvolil podnikání v oboru odtahové služby (které ostatně i vykonával při spáchání posuzovaného trestného činu). Lze tudíž shrnout, že výrok o uloženém trestu je zcela zákonný a správný a v podrobnostech je možno odkázat na vyčerpávající hodnocení kritérií pro ukládání trestu ze strany soudu prvního stupně v bodě 3. jeho rozsudku i na přezkoumání jeho bezchybného postupu popsané v bodě 5. usnesení odvolacího soudu.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu