8 Tdo 658/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
června 2006 o dovolání obviněného B. S., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 58/2006, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5
T 127/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. o d m í t á .
Obviněný B. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9.
2005, sp. zn. 5 T 127/2005, uznán vinným, že
„1. dne 27. 10. 2004 v 16:10 hodin v T., okres F.-M., řídil osobní motorové
vozidlo zn. Škoda Fabia, kdy byl kontrolován strážníkem Městské policie T.,
2. dne 15. 11. 2004 kolem 19:45 hodin v H., okres K., jako účastník dopravní
nehody na silnici I. třídy řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia,
3. dne 2. 12. 2004 v 18:20 hodin v K., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda
Fabia, kdy byl kontrolován strážníkem Městské policie K.,
přestože rozhodnutím Městského úřadu v Třinci, odboru právního, ze dne 11. 8.
2004 pod č. j. Prv/DP – 326/04, v návaznosti na rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 30.
9. 2004, s právní mocí dne 11. 10. 2004, pod č. j. DSH/11776/04, mu byla
uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na 12 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.
zák. a podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), § 54
odst. 1, 3 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč; pro případ,
že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest
odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák.
soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu dvou let.
Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 58/2006, jako nedůvodné podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. R. H. dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání namítl, že soudy obou stupňů
nezohlednily všechny důkazy, které byly v této trestní věci provedeny. Setrval
na tvrzení, že byl mylně informován svou matkou Ing. H. S. ohledně doby, kdy
mohl uvedené motorové vozidlo řídit. Z toho dovozoval, že jednal v dobré víře,
a to až do okamžiku, kdy mu byla doručena výzva obecního úřadu k odevzdání
řidičského průkazu (na podporu svého tvrzení odkázal na informace poskytnuté mu
pracovnicí Obecního úřadu v T., která se agendou evidence řidičských průkazů
zabývala). Kladl důraz na to, řidičský průkaz řádně odevzdal téhož dne, kdy
obdržel příslušnou výzvu k jeho odevzdání. Na základě těchto skutečností
obviněný usuzoval na absenci svého zavinění, nedostatečné zhodnocení materiální
stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a nepřiměřeně přísnou výši
uloženého trestu, která je v rozporu s ustanovením § 23 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby jej
podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil podle §
265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jemuž bylo
dovolání předloženo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém
vyjádření ze dne 17. 5. 2006 konstatoval, že argumentaci obviněného, již ve
svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze přisvědčit. Odkázal na
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se obsahově shodnými námitkami
obviněného rovněž zabýval, a doplnil, že řízení o odnětí řidičského oprávnění
nelze zaměňovat s řízením o vlastním přestupkovém jednání a uložení sankce za
spáchaný přestupek. Podle názoru státního zástupce obviněný tím, že si osobně
převzal rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 25. 10. 2004 a po tomto datu
řídil motorové vozidlo, naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce
všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl
Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby tak dovolací soud rozhodl podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti podání
uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní
posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného v části, že soudy prvního a druhého stupně nezohlednily
všechny ve věci provedené důkazy, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak
byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový
stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv.
právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze strany obviněného
jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci
dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním
posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod
zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu však v posuzovaném případě
nebylo.
Vyjádřil-li obviněný dále nesouhlas s výší uloženého trestu (obviněný blíže
nespecifikoval, zda měl na mysli peněžitý trest či trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel), je třeba uvést, že ta část
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká “jiného nesprávného
hmotně právního posouzení”, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s
níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny
jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují
pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od
potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví
dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k
tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z tohoto pohledu nelze námitky obviněného stran nepřiměřené výše uloženého
trestu akceptovat, neboť opět nejde o námitky vztahující se k problematice
právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Také okruh těchto výhrad
nedopadá na žádný z důvodů dovolání stanovených v ustanovení § 265b odst. 1, 2
tr. ř.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho
mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout
jako podaný z jiné důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání vznesl také výhrady, které by deklarovaný důvod
dovolání mohly zakládat. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání
obviněného je významná otázka, zda byly naplněny formální i materiální znaky
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného
je v této části opodstatněné.
Ve vztahu k formálním znakům uvedeného trestného činu obviněný relevantně vytkl
nedostatek naplnění subjektivní stránky a tvrdil, že ač řídil motorové vozidlo
až do okamžiku doručení výzvy příslušného obecního úřadu k odevzdání řidičského
průkazu, řídil se tvrzením své matky a jednal v dobré víře.
K takto formulované námitce je v obecné rovině zapotřebí nejprve uvést, že
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo
jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních
orgánů. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému
výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu
sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Zákonem předpokládaný následek
může způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon
rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil.
Ve smyslu § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a)
chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních
znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění
ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou
hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění
soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je
zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z
okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického
myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu,
který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové
podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které
tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny
skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou
znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů,
pak je pro posouzení, zda obviněný trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchal či nikoliv,
rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v
tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam
však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá,
že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které
spočívají v tom, že pachatel mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu tím,
že vykonával činnost, která mu byla zakázána.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného
činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují, že obviněný celkem ve třech
případech v průběhu měsíců října až prosince 2004 řídil na různých místech M.
k. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, přestože na základě rozhodnutí
Městského úřadu v Třinci ze dne 11. 8. 2004, č. j. Prv/DP – 326/04, ve spojení
s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a
silničního hospodářství, ze dne 30. 9. 2004, č. j. DSH/11776/04, jež nabylo
právní moci dne 11. 10. 2004, mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců od
nabytí právní moci rozhodnutí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z takto popsaných skutkových zjištění
evidentně vyplývá zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm.
a) tr. zák., tak jak jej dovodily soudy obou stupňů, a námitky obviněného
(které ostatně uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů), že jednal v dobré
víře, nelze přijmout.
Soudy prvního i druhého stupně vyšly ve vztahu k posouzení otázky zavinění
obviněného shodně ze zjištění, že sankce, která byla obviněnému uložena na
základě rozhodnutí Městského úřadu v Třinci ze dne 11. 8. 2004 ve spojení s
rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 30. 9. 2004,
spočívala (vedle pokuty ve výši 10.000,- Kč) v zákazu činnosti spočívajícímu v
zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců (rozhodnutí nabylo
právní moci dne 11. 10. 2004). Zdůraznily přitom, že skutečnost, že uvedený
zákaz činnosti platí na stanovenou dobu právě od okamžiku právní moci
rozhodnutí, byla v citovaném rozhodnutí Městského úřadu v Třinci výslovně
uvedena “… ukládá sankce … započitavající se od nabytí právní moci
rozhodnutí” (č. l. 9 spisu), a poukázaly na to, že svědkyně Ing. H. S. svou
výpovědí vyvrátila tvrzení obviněného týkající se údajně nesprávného poučení ze
strany jeho matky Mgr. E. S. o tom, že je oprávněn řídit motorová vozidla až do
doby, kdy mu bude doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu. Toto tvrzení
obviněného soudy obou stupňů vyhodnotily jako zcela účelové s tím, že
rozhodnutí Městského úřadu v Třinci s příslušným poučením bylo řádně doručeno
matce obviněného, která jej v té době zastupovala, přičemž obviněnému samotnému
(stejně jako jeho matce) bylo dne 25. 10. 2004 doručeno rovněž rozhodnutí
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v Ostravě o odvolání (srov. č. l. 6, 6a
a 6b spisu). Obviněný měl tedy podle jejich názoru po návratu z USA dostatek
času na to, aby se nejenom dostatečně seznámil s výše uvedenými písemnostmi,
ale měl rovněž možnost seznámit se jako účastník řízení s celým přestupkovým
spisem vedeným u Městského úřadu v Třinci, popř. se informovat o podmínkách
začátku běhu sankce zákazu řízení motorových vozidel.
Nejvyšší soud nemá důvod přesvědčivé závěry soudů obou stupňů jakkoli
zpochybňovat. Je-li součástí výroku o uložené sankci zákazu činnosti z
rozhodnutí Městského úřadu v Třinci, právní odbor, ze dne 11. 8. 2004, č. j.
Prv/DP-326/04, konstatování, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců se započítává od nabytí právní moci
rozhodnutí, musel si být obviněný vědom toho, že motorové vozidlo nemůže řídit
právě ode dne, kdy uvedené rozhodnutí nabude právní moci, nikoliv až ode dne,
kdy mu bude doručeno rozhodnutí téhož orgánu ze dne 3. 12. 2004 (č. l. 13
spisu) o odnětí řidičského oprávnění (s poučením o povinnosti odevzdat řidičský
průkaz do pěti pracovních dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí).
Pokud obviněný i přesto, že věděl, že není oprávněn řídit motorové vozidlo ode
dne, kdy rozhodnutí, jímž mu byla tato sankce uložena, nabude právní moci, po
tomto dni opakovaně jednal tak, jak je popsáno ve skutkové části výroku o vině,
svým jednáním zájem chráněný trestním zákonem porušit chtěl a jeho jednání bylo
evidentně zahrnuto úmyslem přímým podle § 4 písm. a) tr. zák.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že byl oprávněn řídit motorová vozidla až do
dne doručení „výzvy k předložení řidičského průkazu”, pak nelze nezaznamenat,
že obviněný se svými argumenty v této části v podstatě domáhal záměny řízení o
odnětí řidičského oprávnění s řízením o vlastním přestupkovém jednání a
následném uložení sankce za spáchaný přestupek. Takový postup však není možný,
neboť se jedná o dvě zcela samostatná řízení, která jsou na sobě navzájem
nezávislá.
Zásadně totiž platí, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění
dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným
správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel.
Ustanovení § 113 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, až následně ukládá povinnost držiteli
řidičského průkazu, kterému bylo odňato řidičské oprávnění, odevzdat řidičský
průkaz obecnímu úřadu příslušnému podle místa jeho trvalého pobytu do pěti
pracovních dnů ode dne rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění.
Z uvedeného vyplývá, že obviněným zmíněná “výzva k předložení řidičského
průkazu” (ve skutečnosti se jednalo o rozhodnutí Městského úřadu Třinec, odbor
právní, ze dne 3. 12. 2004, č. j. Prv/DP-326/04-By, o odnětí řidičského
oprávnění, které obviněný osobně převzal téhož dne), neměla na právní moc
rozhodnutí, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, žádný
vliv. Obviněný byl uloženou sankcí vázán právě ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí (tj. ode dne 11. 10. 2004) a právě od tohoto dne nebyl oprávněn
řídit žádné motorové vozidlo, přičemž jeho tvrzení o mylném informování ze
strany jeho matky Ing. H. S. či pracovnice Městského úřadu v T. na tomto závěru
nemůže nic změnit. Jelikož jediným účelem rozhodnutí o odnětí řidičského
oprávnění bylo to, aby obviněný fakticky odevzdal řidičský průkaz příslušnému
obecnímu úřadu, nebylo možno námitkám obviněného v tomto směru přitakat. (K
otázce subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. lze dále odkázat např. na rozh. č. 8/2003
Sb. rozh. trest. či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7
Tdo 202/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
sešit 25, T 885., str. 8).
Z podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný své námitky rovněž soustředil na
existenci materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Nejvyšší soud proto
řešil otázku, zda posuzovaný skutek dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro
společnost, který byl vyšší než nepatrný.
Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné
jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak
vykazuje znaky trestného činu.
Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Lze konstatovat, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou,
která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3 odst. 1 v
souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro
společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy
chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo
ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním
okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které
jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost
činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje
celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních
znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy
zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost,
než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením
formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. ř. se proto
uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním
případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům trestného činu této skutkové podstaty.
O takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Přestože obviněný tvrzení
o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže
nerozvedl, je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že v poměrně
krátkém časovém úseku cca pěti týdnů (od konce října do začátku prosince roku
2004) ve třech případech neoprávněně řídil osobní motorové vozidlo (v prvním a
třetím případě byl kontrolován strážníkem Městské policie v T., ve druhém
případě byl účastníkem dopravní nehody). Nejednalo se tedy o ojedinělou jízdu,
která by úvahy o nedostatku materiální stránky projednávaného činu mohla
založit. Uvedená frekvence jízd obviněného v poměrně krátkém časovém úseku je
naopak skutečností, která závěry soudů o naplnění i materiální stránky
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, plně podporuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného B. S.,
které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., akceptovat. Proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a