8 Tdo 662/2024-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání K. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 8 To 31/2024-53, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 301/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Dovolatelce K. K. (dále zpravidla jen „dovolatelka“) bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, č. j. Nt 301/2024-39, pro čin jinak trestný, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, uloženo podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 98 odst. 1 tr. zákoníku a § 239 odst. 1 tr. ř. ochranné léčení, a to zabezpečovací detence. Podle § 101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku za použití § 98 odst. 1 tr. zákoníku a § 239 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné uloženo ochranné opatření, a to zabrání věci – zavíracího nože stříbrné barvy o celkové délce 19,5 cm s délkou čepele 8,5 cm.
2. Z podnětu stížnosti dovolatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2024, č. j. 8 To 31/2024-53, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a znovu rozhodl tak, že dovolatelce podle § 100 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 98 odst. 1 tr. zákoníku a § 239 odst. 1 tr. ř. uložil ochranné opatření, a to zabezpečovací detenci. Podle 101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a contrario zamítl návrh státního zástupce na uložení ochranného opatření, a to zabrání věci – zavíracího nože stříbrné barvy o celkové délce 19,5 cm s délkou čepele 8,5 cm.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Dovolatelka podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedeným usnesením dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že s ohledem na subsidiaritu zabezpečovací detence ve vztahu k ochrannému léčení by bylo možné ochrany společnosti dosáhnout toliko uložením ochranného léčení v ústavní formě, jelikož nikomu ublížit nechtěla, její jednání mělo pouze demonstrativní charakter a v současné době má již úplný náhled na svoje onemocnění.
Dále poukázala na teoretické vymezení zabezpečovací detence s tím, že v návaznosti na toto vymezení má za to, že oproti době rozhodování o zabezpečovací detenci a období, kdy byl vypracován na její osobu znalecký posudek MUDr. Danou Dufkovou, se změnily osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry a již má motivaci se léčit. Argumentovala rovněž tím, že v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech měla povoleny vycházky i mimo areál nemocnice, měla i celodenní propustky, personál psychiatrické nemocnice v Kosmonosech jí povolil i cestování vlakem a MHD, což by u nebezpečného člověka, u kterého je nutná zabezpečovací detence, nemohl personál psychiatrické nemocnice povolit.
S ohledem na výše uvedené je přesvědčena, že znalecký posudek MUDr. Dany Dufkové neodpovídá jejímu aktuálnímu stavu, jelikož se její stav výrazně zlepšil. Dále vyjádřila své přesvědčení, že byla krácena na svých právech, když jí nebyla poskytnuta možnost být přítomna trestnímu řízení a vypovídat na místě v jednací síni. V této souvislosti poukázala na to, že provedení výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení je sice zcela legitimní forma výslechu, ale její osobní a bezprostřední účast byla důležitá pro posouzení jejího aktuálního zdravotního stavu.
Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že námitky dovolatelky nepovažuje za důvodné, naopak se domnívá, že zákonné podmínky pro uložení příslušného ochranného opatření byly naplněny. Rovněž má za to, že z provedeného dokazování bezpečně vyplynulo, že se dovolatelka dopustila skutku, který by jinak vykazoval znaky zločinu, nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná, její pobyt na svobodě by byl pro společnost nebezpečný a uložení ochranného léčení by nebylo efektivní. V této souvislosti také uvedl, že nebezpečnost pobytu na svobodě a nedostatečnost ochranného léčení se odvíjí od dovolatelčiny plně rozvinuté závislosti na návykových látkách a lécích, naprosté absenci zdržet se jejich požívání, existenci paranoidní schizofrenie, vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností či riziko vysoce agresivního jednání, a to vše ve spojitosti s tím, že dovolatelka v minulosti porušovala léčebný režim, a tedy léčba neměla efekt. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelkou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
8. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které dovolatelka uplatnila v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Poukazovala mj. na to, že znalecký posudek MUDr. Dany Dufkové není aktuální; že změnila pohled na svůj život; již není pro společnost nebezpečná; její jednání bylo demonstrativního charakteru, nechtěla nikomu ublížit atd.
Obsahově shodnými námitkami – argumentací dovolatelky se nalézací soud řádně zabýval v bodech 22. a následujících odůvodnění svého usnesení a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodech 9. a následujících svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
11. I s ohledem na výše uvedené je vhodné uvést, že dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., přičemž k dovolacímu důvodu podle § § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz bod 7), neuvedla žádné námitky, které by pod daný dovolací důvod bylo možné podřadit. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze pak uvést, že námitky dovolatelkou uplatněné směřují primárně do skutkových zjištění a procesu dokazování, když soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně vycházely ze znaleckého posudku a poukazuje na to, že se její zdravotní stav zlepšil, což má potvrzovat její pobyt v psychiatrické léčebně v Kosmonosech.
Z odůvodnění dovolání je přitom patrno, že si je dovolatelka vědoma toho, že její argumentace míří do procesu dokazování, když uvádí, že „Nejvyšší soud by jistě měl posoudit, zda se rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro konečné rozhodnutí, neocitají ve zjevném rozporu s ve věci provedenými důkazy“. Takto uplatněné námitky (v rámci výše uvedené citace) by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem uplatněn nebyl. I přes výše uvedené a s ohledem na to, že argumentace dovolatelky většinově nenaplňuje jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, 6 Tdo 547/2011), a že na stejné námitky bylo řádně reagováno soudy nižších stupňů (viz bod 10), lze uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatelka se dopustila činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, ale pro nepříčetnost nebyla za tento čin trestně odpovědná (což dovolatelka ve své podstatě ani nezpochybňuje). Bylo také zjištěno, že její pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy vedlo k dostatečné ochraně společnosti (tyto závěry soudů jsou dovolatelkou zpochybňovány).
S ohledem na její argumentaci, že se změnily její osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, že má motivaci se léčit a nebere drogy atd., dovozuje, že již není nebezpečná svému okolí. Dovolatelka však již nezmiňuje skutečnosti vyplývající ze spisu a zmíněné soudy nižších stupňů, že již dříve byla schopna krátkodobého zlepšení, o čemž svědčí skutečnost, že jí v minulosti byla změněna ochranná léčba z ústavní formy na formu ambulantní, nicméně v podstatě ihned po změně léčbu přerušila. Uvedené skutečnosti soudy nižších stupňů zmíněné vyplývají rovněž ze znaleckého posudku a vystoupení znalkyně MUDr.
Dany Dufkové, která mj. uvedla, že tvrzení dovolatelky o silné motivaci vést řádný život je značně spekulativní, jelikož vykonávala již dvě protitoxikomanické léčby, žádnou z nich nedokončila, přičemž je u ní plně rozvinutá závislost na návykových látkách a není schopna se zdržet jejich užívání. Znalkyně také došla k závěru, že uložení ochranné léčby by nemělo žádný efekt.
Nelze také pominout, s ohledem
na argumentaci dovolatelky ve vztahu ke znaleckému posudku (kdy poukazovala na to, že tento posudek není aktuální, na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zejména III. ÚS 299/06), že se znalkyně vyjadřovala k jejímu aktuálnímu stavu u hlavního líčení dne 5. 2. 2024, že znalecký posudek byl vyhotoven 2. 12. 2023. Nelze také pominout to, že ze spisového materiálu vyplývá, že znalkyně byla dne 5. 2. 2024 při veřejném zasedání také dotázána, zda setrvává na svých závěrech i poté, co byla přítomna výslechu dovolatelky, na což odpověděla, že setrvává.
Znalkyně také v návaznosti na další dotazy soudu mj. uvedla, že dovolatelka je schopna chápat smysl trestního řízení ve chvíli, kdy není psychotická, tedy v době, kdy bere léky a abstinuje (č. l. 20). V této souvislosti lze uvést, že pokud dovolatelka argumentuje svým pobytem v psychiatrické léčebně v Kosmonosech (kam byla převezena dne 22. 9. 2023) a zlepšením svého zdravotního stavu, tak lze uvést, že byť ze spisového materiálu nevyplývají skutečnosti dovolatelkou tvrzené, tak předně je nutné konstatovat, že krátkodobý pobyt v dané léčebně, po který dovolatelka byla schopna vydržet abstinovat a brát léky, nemůže zvrátit tu skutečnost, že svoji léčbu zatím pokaždé porušila, pokaždé si nakonec drogy opatřila, přičemž také falšovala testy na užívání drog, což vyplývá z dalších ve věci provedených důkazů (tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje i z toho důvodu, že dovolatelka poukazuje na to, že soudy nižších stupňů vycházely pouze ze znaleckého posudku).
S ohledem na výše uvedené se tak obhajoba dovolatelky stran její nápravy jeví jako účelová, případně předčasná. Lze tak uzavřít, že zákonem stanovené podmínky pro uložení zabezpečovací detence byly splněny. Současně je vhodné také dovolatelku upozornit na to, že s ohledem na její recidivu a s ní spojenou ochranu společnosti, má zabezpečovací detence prospěch i pro ni samotnou. Ve vztahu k ochraně společnosti a
zdravotnímu stavu dovolatelky lze také poukázat na § 100 odst. 5, odst. 6 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 372/2014). Pokud dovolatelka zpochybňuje naplnění znaku ochrany společnosti, pak patrně přehlédla, že ze spisového materiálu vyplývá, že v minulosti se již dvakrát dopustila obdobného jednání, a to útoku nožem na policistu a spolucestující v autobuse (viz též body 16 a 17 usnesení soudu prvního stupně), což v souvislosti s dalšími ve věci provedenými a soudy nižších stupňů zmíněnými důkazy jednoznačně odůvodňuje závěr o nutnosti uložit dovolatelce ochranné opatření, a to zabezpečovací detenci, neboť uložení ochranné léčby dovolatelce i s ohledem na její předchozí chování by nemělo žádný (požadovaný) efekt.
12. Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitce dovolatelky, že byla krácena na svých právech tím, že její výslech byl při veřejném zasedání proveden prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Předně je třeba uvést, že sama dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku připouští, že provedení výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení je zcela legitimní forma výslechu. Takto učiněné konstatování je pravděpodobně důsledek toho, že si je dovolatelka vědoma, že stejnou námitku uplatnila již před soudem druhého stupně, který na ni v bodě 13 svého rozhodnutí řádně a podrobně reagoval. I přes to, že se Nejvyšší soud s odůvodněním soudu druhého stupně ztotožňuje, lze v návaznosti na argumentaci dovolatelky uvést, že dovolatelka ani její obhájce nevznesli v průběhu veřejného zasedání žádné námitky stran výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám dovolatelky nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování (k těmto se Nejvyšší soud vyjádřil shora), které podle jejího mínění ovlivnily závěry soudů o nutnosti uložit jí zabezpečovací detenci za její jednání.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu