8 Tdo 672/2008-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 v řízení
o dovolání obviněného W. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
11. 2007, sp. zn. 12 To 89/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 46 T 2/2007, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný W. P. n e b e r e d o v a z b y .
Obviněný W. P. vykonává trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, který mu byl
za pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4
tr. zák. uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn.
46 T 2/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007,
sp. zn. 12 To 89/2007.
V řízení o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání Nejvyšší soud
usnesením ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 672/2008, tak, že podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007,
sp. zn. 12 To 89/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007,
sp. zn. 46 T 2/2007, v části týkající se obviněného W. P. a podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc
jmenovaného obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu proto bylo, aby rozhodl
zároveň o vazbě obviněného.
Podle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže
z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem
na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán,
nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
V přípravném řízení byl obviněný usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. Nt 180/2006, ve spojení s usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 44 To 432/2006, podle § 68 tr. ř. vzat do
vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř. se započtením vazby ode
dne 17. 5. 2006 od 9.20 hodin. Tyto důvody vazby byly posléze modifikovány;
státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 16.
8. 2006, sp. zn. 1 KZV 127/2006, rozhodl tak, že pominul důvod vazby podle § 67
písm. b) tr. ř. a nadále byl obviněný ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §
67 písm. a), c) tr. ř. Naposledy bylo rozhodnuto o vazbě usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 46 T 2/2007, tak, že žádost
obviněného o propuštění z vazby byla zamítnuta a podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř.
byl obviněný ponechán ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) tr. ř., a to až do jeho
převedení do výkonu trestu odnětí svobody. Důvod vazby podle § 67 písm. a) tr.
ř. byl spatřován v jeho nekritickém postoji k trestné činnosti, na základě
čehož soud dovozoval, že nelze předpokládat, že by se odvolacímu soudu, příp.
výkonu trestu, nevyhýbal.
Z hodnocení V. H. S., v níž obviněný vykonává trest odnětí svobody, bylo
zjištěno, že obviněný po dobu výkonu vazby patřil k bezproblémovým obviněným a
příznivě je hodnocen i za dobu výkonu navazujícího trestu odnětí svobody. Podle
sdělení věznice patří mezi nejlépe hodnocené odsouzené a za všestranné plnění
programu zacházení je pravidelně kázeňsky odměňován (do současné doby mu bylo
uděleno 6 kázeňských odměn).
S ohledem na postoj obviněného k výkonu trestu odnětí svobody, délce jeho
dosavadního omezení osobní svobody (téměř 27 měsíců) i kvalitativní změnu v
jeho trestním stíhání nelze konstatovat, že by tu existovaly konkrétní
skutečnosti, které by odůvodňovaly vzetí do vazby. V daných souvislostech není
totiž možné ani pominout, že existence a trvání vazby v přípravném řízení a po
převážnou část řízení před soudem opodstatňovalo především trestní stíhání
obviněného pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2
alinea druhá, odst. 3 tr. zák. a že se měl trestných činů dopustit jako zvlášť
nebezpečný recidivista. Obviněný však nebyl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný
recidivista a trestným činem padělání a pozměňování peněz nebyl uznán vinným,
přičemž ani v dalším řízení navazujícím na rozhodnutí dovolacího soudu nemůže
být rozhodnuto v jeho neprospěch. Za daných okolností není proto spolehlivě
doloženo, že tu jsou konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava,
že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul. O tom, že neexistují konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly
důvody vazby podle § 67 písm. b) či c) tr. ř. bylo rozhodnuto již v předchozích
fázích řízení a dovolací soud tyto závěry respektuje.
Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 8 Tdo 672/2008
Datum rozhodnutí: 20.08.2008
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
8 Tdo 672/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008
dovolání obviněného W. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11.
2007, sp. zn. 12 To 89/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
11. 2007, sp. zn. 12 To 89/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.
8. 2007, sp. zn. 46 T 2/2007, v části týkající se obviněného W. P. z r u š u j
í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc obviněného W. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný W. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp.
zn. 46 T 2/2007, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle § 57a odst. 1 tr. zák.
mu byl uložen trest zákazu pobytu v hl. m. P. na dobu pěti let. Tímtéž
rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. F. a o
zproštění obžaloby spoluobviněných M. S. a J. K. Podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř.
byla poškozená D. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný W. P. pokusu
trestného činu podvodu dopustil se spoluobviněným M. F. tím, že
dne 1. 3. 2006 v salonku v hotelu I. v P., Š., společně předstírali poškozené
D. M. zprostředkování prodeje jejího starožitného prstenu, pravděpodobně
pocházejícího z římské doby, zahraničnímu zájemci za částku 12 milionů korun, a
to tak, že na schůzce, kterou s poškozenou předem domluvil, M. F. představil
poškozené W. P. jako „p.“, který posoudí prsten a provede odhad jeho ceny, a W.
P. v této úloze vystupoval maskován nalepenými kotletami, šedivou parukou a
obarvenou pletí, prsten za použití pinzety a lupy ohledával a poté, co
poškozená pojala k oběma obviněným nedůvěru a ze schůzky odešla, aniž by jim
prsten předala, M. F. nabídl poškozené zvýšení kupní ceny na 19 milionů korun,
dohodl s ní další schůzku v hotelu I., této schůzky konané dne 8. 3. 2006 se
zúčastnila neztotožněná žena, která vystupovala jako dcera M. F. a
představovala se jako B., na tuto schůzku poškozená přinesla červenou krabičku
s prstenem, M. F. přinesl šedočerný kufřík s penězi, předložil poškozené
doklady o výběru potvrzené K. b., pootevřel před poškozenou kufřík tak, aby
poškozená mohla zkontrolovat, že jsou v něm bankovky v nominální hodnotě pět
tisíc zabalené v průhledné folii a přelepené páskami orazítkovanými K. b., pak
kufřík opět zavřel a předal jej poškozené, přičemž sám zkontroloval prsten a
předal jej neztotožněné ženě, která odešla s prstenem, následně pak poškozená i
M. F. schůzku ukončili, poškozená odešla s kufříkem, odnesla si jej do
kanceláře a teprve při otevření prvního balíčku bankovek později v podvečer
uvedeného dne zjistila, že se jedná o padělky bankovek a celou věc oznámila
policii.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění W. P. a M. F. a v neprospěch
obviněných M. S. a J. K. státní zástupce Městského státního zastupitelství v
Praze. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 12 To
89/2007, byla podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný W. P.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině.
Odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou polemizoval se zjištěním soudů, že
to byl právě on, kdo vystupoval jako „p.“. Poznamenal, že byl usvědčován pouze
výpovědí poškozené, přičemž soud nesprávně vyhodnotil provedenou rekognici z
hlediska procesních předpisů a její použitelnosti v trestním řízení. Jeho
fotografie byly poškozené ukázány ještě před rekognicí, ta byla posléze
provedena v rozporu se zákonem a neměla být jako důkaz v řízení před soudem
použita. I kdyby byl tento skutkový závěr správný, pak jeho úloha spočívala
pouze v tom, že se účastnil schůzky, prohlédl prsten a z místa odešel. To byl
jeho jediný prokazatelný podíl a není zřejmé, z jakých důkazů či okolností mohl
odvolací soud uzavřít, že společně se spoluobviněným M. F. byl rozhodnut
zaplatit kupní cenu padělanými bankovkami. Soud prvního stupně podle něj
věnoval subjektivní stránce jeho jednání více pozornosti, ale i on pochybil,
pokud shledal, že oba obvinění jednali po předchozí domluvě a ve vzájemné
spolupráci a chtěli vylákat prsten, o němž se domnívali, že má
několikamilionovou hodnotu, aniž by měli v úmyslu kupní cenu zaplatit.
Zdůraznil, že v souvislosti s právním posouzení skutku měla být pozornost
soustředěna na cenu prstenu, která může být i nulová, maximálně však může jít o
cenu vycházející z odborného vyjádření N. m., podle něhož by cena za
předpokladu, že prsten byl pravý, činila 60 až 120 tisíc Kč. Při absenci
jakýchkoliv důkazů o tom, že se zúčastnil nějakých jednání či domluv o
uskutečnění obchodu a zejména že by znal sjednanou kupní cenu nebo měl o ní
alespoň reálnou představu, nemohlo být jeho jednání posouzeno jako
spolupachatelství pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., §
250 odst. 1, 4 tr. zák., ale mohlo být kvalifikováno spíše jako pomoc k
trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 2
tr. zák., pakliže by cena prstenu nebyla nulová.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze
zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedla, že skutkový stav, který zjistil Městský soud v Praze a který
v napadeném usnesení akceptoval i Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje znaky
pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Jednání obviněného, které spočívalo v tom, že se společně s obviněným M. F. snažil vylákat na poškozené D. M. starožitný prsten, a to prostřednictvím naoko
sjednaného legálního prodeje, kdy bylo licitováno o ceně s takovou benevolencí
v rozmezí úhrady o několik milionů výše od sjednané původní ceny, svědčí podle
ní o faktu, že oba obvinění počítali s tím, že platbu provedou v padělaných
penězích. Zdůraznila, že obviněný W. P. byl prokazatelně osobou, která měla
povědomost o finanční situaci poškozené, která přispívala k jejímu kladnému
rozhodnutí o prodeji, osobou, která měla zprostředkovanou povědomost o
starožitném prstenu ve vlastnictví poškozené, a osobou, která se aktivně
podílela na podvodném vylákání prstenu tím, že se vydávala za znalce,
profesora, který je způsobilý garantovat čestný prodej prstenu, což rovněž
svědčí ve prospěch závěru, že jeho jednání bylo jednáním úmyslně podvodným. Toto jednání bylo neseno úmyslem obviněného získat ojedinělý starožitný prsten
pocházející až z římské doby, z doby 3. a 4. stol. současného letopočtu. Jasně
o tom svědčí aktivní účast obviněného na předmětném prodeji, kdy vystupoval v
roli falešného profesora, který měl evidentně v poškozené vzbudit důvěryhodnost
průběhu celé transakce. Podvodné jednání bylo sice završeno samotným obviněným
M. F., který poškozené za prsten předal 19.000.000,- falešných Kč, ale role a
úloha spoluobviněného W. P. na celém jednání dosahuje takového rozsahu, že není
možné ji považovat za účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak sám
navrhuje, ale takovou formu účasti na skutku je již třeba považovat za
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný se podle jejího názoru
jednoznačně aktivně podílel na podvodném jednání. Neztotožnila se ani s
výhradami dovolatele ohledně stanovení výše škody. Upozornila, že neplatí
bezvýjimečně, že škoda by musela být stanovována podle kritérií, která jsou
uvedena v § 89 odst. 12 tr. zák. Je tomu tak zejména za situace, pokud se
obviněný dopustí trestného činu na nezpůsobilém předmětu. Obvinění vylákali na
poškozené starožitný prsten, o němž se domnívali, že má daleko vyšší hodnotu,
než je hodnota, v níž by mohl být realizován na aukcích. Jen tak je možné
vysvětlit jejich úpornou snahu o získání prstenu, která vedla až k tomu, že
obviněný W. P. se vydával za údajného profesora v přestrojení. Nenastal proto
účinek, který charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv oba obvinění tento účinek zamýšleli. Fakticky
tedy nastal účinek jiný, resp. byla způsobena menší škoda. Uvedenou situaci
bylo třeba posoudit jako nezpůsobilý pokus, neboť za této situace pachatel
mylně předpokládal existenci skutečností, které tvoří pojmové znaky trestného
činu. Při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti nezpůsobilého pokusu pro
společnost je třeba přihlížet k povaze, nikoli skutečného konkrétního zájmu,
nýbrž takového, který pachatel postihnout chtěl.
Z uvedeného úhlu pohledu je
třeba shrnout, že i pokus na nezpůsobilém předmětu je zásadně trestný, avšak
při hodnocení stupně jeho nebezpečnosti pro společnost je třeba zhodnotit i
nezpůsobilost předmětu, ale v rámci a v souvislosti s jinými stránkami
trestného činu, přičemž vlastnost trestného činu lze odepřít jen tehdy,
jestliže podle tohoto zhodnocení čin není nebezpečný pro společnost nebo stupeň
této jeho nebezpečnosti je jen nepatrný. Hlavním měřítkem a kritériem pro
posouzení pokusu na nezpůsobilém předmětu je tedy posouzení stupně společenské
nebezpečnosti a ten byl v daném případě vysoký. Dodala, že mimo rámec zákonného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil
námitky proti skutkovým zjištěním soudů, s nimiž nesouhlasil, zejména proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které, pokud ho usvědčovaly, označil za
nevěrohodné, a proti tomu, že soudy údajně při provádění dokazování vyšly z
nezákonně provedeného důkazu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a
shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž
vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají
jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy neměly dostatek spolehlivých důkazů pro
skutkové zjištění, že se účastnil na akci a že vystupoval jako profesor, který
posuzoval prsten na schůzce s poškozenou v hotelu I. Vytkl, že tento závěr
opřely pouze o výpověď svědkyně D. M. a rekognici, která ovšem nebyla provedena
v souladu s příslušnými procesními předpisy a neměla být jako důkaz použita.
Obviněný tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně
domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny
skutkových zjištění (žádnou účast na trestné činnosti neměl, s nikým nejednal,
cenu prstenu neznal, jako „profesor“ nevystupoval) vyvozoval, že se činu
nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti
skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku.
Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně
právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.,
a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku přesvědčivě vyložil, na podkladě jakých důkazů a úvah při hodnocení
provedených důkazů zjistil, že muž, vydávající se dne 1. 3. 2006 za „p.“, byl
právě obviněný W. P. Odůvodnění rozsudku odpovídá požadavkům § 125 tr. ř.; je
zjevné, že rozhodnutí o vině dovolatele bylo opřeno především o výpověď
svědkyně D. M., jež nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Výhrady obsažené v
dovolání obviněného, vztahující se k zákonnosti rekognice, provedené podle
fotografií se svědkyní D. M. v přípravném řízení, tvořily součást obhajoby
obviněného uplatněné již v předchozích fázích řízení a zejména soud prvního
stupně se s jeho námitkami pečlivě vypořádal (strany 12, 13 jeho rozsudku). Ani
dovolací soud nemá důvod se od jeho závěrů odchýlit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je ale významná otázka, zda
skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly
naplněny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst.
1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu
rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obviněný naplnil znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. tím, že se společným jednáním dopustil
jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání
trestného činu sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, a jehož se dopustil v
úmyslu způsobit uvedeným činem škodu velkého rozsahu, k jehož dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní
skutková zjištění, která by vyjadřovala všechny zákonné znaky pokusu trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., přesvědčivě neobsahuje.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž
se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká,
a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány
všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením
všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu.
Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném
dokazování.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, je-li popis skutku uvedený ve
výroku rozsudku v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě
výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného
činu vyjádřeným v právní větě výroku.
Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný pokusu trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustit tím, že společně s obviněným M. F.
předstírali poškozené D. M. zprostředkování prodeje jejího starožitného
prstenu, pravděpodobně pocházejícího z římské doby, zahraničnímu zájemci za
částku 12 milionů korun, a to tak, že na schůzce, kterou s poškozenou předem
domluvil, M. F. představil poškozené W. P. jako „p.“, který posoudí prsten a
provede odhad jeho ceny, a W. P. v této úloze vystupoval maskován nalepenými
kotletami, šedivou parukou a obarvenou pletí, prsten za použití pinzety a lupy
ohledával, přičemž poškozená, která pojala k oběma obviněným nedůvěru, ze
schůzky odešla, aniž by jim prsten předala. V další části skutkové věty je
popsáno individuální jednání spoluobviněného M. F.
Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze
posoudit jako jednání spolupachatele bezprostředně směřující ke spáchání
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.; popsaný skutek neobsahuje potřebná
relevantní zjištění, jež by se vztahovala nejen k subjektivní stránce tohoto
trestného činu, ale ani skutečnosti charakterizující všechny znaky objektivní
stránky trestného činu podvodu, zejména v jakém smyslu směřovalo k obohacení
pachatele a explicitně též jakou škodu na cizím majetku jím zamýšlel způsobit.
Tyto nedostatky nebyly odstraněny ani rozhodnutím odvolacího soudu, který
označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Dovolateli nutno dát
za pravdu, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je poněkud kusé a není
zcela přesvědčivé.
Nejvyšší soud v daných souvislostech zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty
cestou odůvodnění, jak se o to snažily soudy obou stupňů, nelze považovat za
dostačující. Nutno připomenout, že odůvodnění rozhodnutí je třeba pojímat jako
demonstraci myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v
něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy
tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tj. k jejímu zákonnému vymezení,
co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
565/2002, IV. ÚS 182/04 aj.).
Pro pokus trestného činu se vyžaduje prokázání úmyslu pachatele spáchat trestný
čin. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného
činu. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její
neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a
dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na
cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (k tomu
srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr. aj.).
Z popisu skutku, jak je obsažen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, jasně vyplývá podstata jednání, jímž byla poškozená D. M.
uváděna v omyl jednáním, jehož se dopustili společně obvinění W. P. a M. F.
Vyplývá z něj také, že poškozená pojala k obviněným nedůvěru a že ze schůzky
odešla, aniž by jim prsten předala. V popisu skutku však není vyjádřeno žádné
skutkové zjištění, které by specifikovalo, co bylo cílem této schůzky a zda
jeho dosažení bylo společným a předem pojatým záměrem obou obviněných. Je
pravdou, že v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně právě chybějícím
skutkovým zjištěním věnoval náležitou pozornost. Konstatoval, že obvinění W. P.
a M. F. jednali po předchozí dohodě a ve vzájemné spolupráci již od okamžiku,
kdy se poškozená prostřednictvím dříve spoluobviněného M. S. kontaktovala
postupně s oběma jmenovanými obviněnými, a že jejich záměrem bylo prsten, o
němž se domnívali, že má několikamilionovou hodnotu, na poškozené vylákat bez
toho, aniž by jeho hodnotu poškozené uhradili (strana 15 rozsudku). V jiných
souvislostech pak dodal, že podle výsledků dokazování nelze vyloučit, že
vzhledem k průběhu schůzky dne 1. 3. 2006 obviněný W. P. od další spolupráce s
obviněným M. F. ustoupil, protože si uvědomil, že poškozená jejich podvodné
jednání odhalila a že další navyšování peněz a další schůzky s poškozenou již
bylo samostatné jednání spoluobviněného M. F. Soud prvního stupně naznačil, že
se nabízela i jiná skutková verze další spolupráce obou obviněných, ale při
aplikaci zásady in dubio pro reo omezil oproti obžalobě aktivity obviněného W.
P. právě dnem 1. 3. 2006 s tím, že – na rozdíl od schůzky obviněného M. F. s
poškozenou dne 8. 3. 2006, kdy jí byly předány padělané bankovky – „neexistuje
ani žádný důkaz o tom, že by se obviněný W. P. nějakým způsobem podílel na
výrobě padělaných bankovek a na jejich instalaci do kufříku, a nelze vyloučit,
že na schůzce dne 1. 3. 2006 byly v kufříku např. nepadělané bankovky a pod
nimi v balíčkách svázané prázdné listy papíru anebo že obvinění chtěli průběh
schůzky přizpůsobit tak, aby se mohli zmocnit prstenu a odejít s ním bez toho,
aniž by poškozené dali možnost přezkoumat obsah kufříku, v němž žádné bankovky
nebyly“ (strana 17 rozsudku). Pro úplnost dovolací soud upozorňuje, že s tímto
skutkovým závěrem ovšem koliduje názor odvolacího soudu (jakož i státní
zástupkyně), že obvinění byli rozhodnuti, že cenu prstenu uhradí padělanými
bankovkami (strana 8 napadeného usnesení). Tyto skutkové údaje soudu prvního
stupně i podle názoru dovolacího soudu mohou svědčit ve prospěch závěru, že šlo
o jednání předem promyšlené a plánované, směřující k podvodnému vylákání
prstenu, jehož sjednanou cenu představující podle představ obviněných částku
výrazně převyšující 5 milionů Kč, neměli v úmyslu poškozené vyplatit a na její
úkor se tak obohatit, nicméně ve výroku o vině tyto úvahy dostatečnou oporu
nemají.
Přiléhavý a výsledky dokazování odrážející popis skutku obviněného W. P. v tzv.
skutkové větě výroku o vině je významný i z pohledu jeho výhrad uplatněných v
dovolání. Obviněný totiž namítal, že i pro případ, že by se vydával za
profesora, mohlo být jeho jednání posouzeno nejvýše jako pomoc k trestnému činu
podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to
za předpokladu, že prsten byl pravý a bylo možné uvažovat o jeho ceně v rozmezí
60.000,- Kč až 120.000,- Kč.
Dovolateli by bylo nutno přisvědčit, že jeho jednání skutečně vykazuje znaky
účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud by
ovšem nebylo zařazeno do širšího kontextu rozváděného v odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, jak již bylo pojednáno dříve.
Obviněný také zpochybňoval užitou právní kvalifikaci s ohledem na výši škody,
jejíž způsobení na majetku poškozené jeho činem hrozilo. Škoda velkého rozsahu
na majetku poškozené v konkrétním případě nebyla způsobena jednak proto, že
poškozená pojala k oběma obviněným nedůvěru a ze schůzky dne 1. 3. 2006 odešla,
aniž by jim prsten předala, a jednak ani nemohla být způsobena proto, že prsten
zdaleka cenu převyšující 5 milionů Kč neměl. Obviněný namítal, že ceně prstenu
nebyla věnována náležitá pozornost a že za předpokladu, že by jeho cena nebyla
nulová, ale pohybovala se v rozmezí 60.000,- Kč až 120.000,- Kč, mohl být
skutek posouzen jen podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Ceně prstenu v rámci stanovení výše hrozící škody věnoval soud prvního stupně
potřebnou pozornost a s jeho závěry (strana 16 rozsudku) dovolací soud – s
výhradou v označení nezpůsobilého pokusu – souhlasí.
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za
kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle
prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři
kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc
v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání
stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý
stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je
hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že
teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je
použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně
vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně
vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb.
rozh. tr.).
Současně však nelze nepoznamenat, že tato kritéria se nemusí uplatnit
bezvýhradně. Za určitých okolností je při stanovení výše škody relevantní
specifická povaha předmětů útoku (k tomu např. stanovisko Nejvyššího soudu sp.
zn. Tpjn 304/2005 publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.) a poznatky, že
je-li jím např. umělecký předmět, nelze mechanicky shora konkretizovaná
hlediska v pořadí uvedeném v citovaném ustanovení uplatnit. Stejně tak není
důvod se těmito hledisky řídit, je-li předmětem útoku tzv. nezpůsobilý předmět.
Jak uvádí soud prvního stupně, obvinění W. P., M. F. ale i poškozená se
domnívali, že starožitný prsten pocházející z římské doby, z období 3. až 4.
století, má mnohamilionovou hodnotu, ke schůzce dne 1. 3. 2006 byla jeho cena
stanovena společnou dohodou na 12 milionů Kč. Nenastal-li účinek, který
charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák., mimo jiné i proto, že fakticky mohla být způsobena škoda výrazně
menší, jak vyplývá z odborného vyjádření N. m. v P. a výslechu svědkyně doc.
PhDr. M. D., CSc., je v tomto směru potřeba posoudit čin obviněných jako
nezpůsobilý pokus.
Teorie trestního práva rozlišuje podle zdroje „nezpůsobilosti“ pokus na
nezpůsobilém předmětu útoku, pokus nezpůsobilými prostředky a některými autory
(např. V. K. a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a
doplněné vydání. Masarykova univerzita. B. 2003. str. 291) sem bývá zařazován i
méně běžný pokus nezpůsobilým subjektem trestného činu. Podstatou nezpůsobilého
pokusu bývá omyl (pozitivní skutkový) pachatele; pachatel totiž mylně
předpokládá způsobilost předmětu svého útoku, prostředků, jichž použil k jeho
spáchání anebo konečně i způsobilost svoji jako subjektu obecného nebo
speciálního. Pokus na nezpůsobilém předmětu útoku znamená omyl ve způsobilosti
nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti
individuálního objektu trestného činu a je zjevné, že posuzovanou situaci nutno
vnímat právě takto. Pokud v těchto souvislostech soud prvního stupně v
návaznosti na právní posouzení činu obviněného M. F. hovoří o pokusu na
nezpůsobilém subjektu, evidentně se mýlí, aniž by se ovšem tento omyl mohl
relevantně promítnout do úvah o právním posouzení skutku – stále je posuzován
jako pokus trestného činu.
Pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je obecně trestný (§ 89 odst. 1
tr. zák.) ve vztahu ke všem úmyslným trestným činům a je pro něj
charakteristické, že jeho pachatel svým jednáním bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu. Ani nezpůsobilý pokus trestného činu, tj. takový,
který objektivně nemohl vést k dokonání trestného činu, není zásadně
beztrestný. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního
hlediska, tedy podle jeho stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke
konkrétnímu činu pachatele. Soud tedy musí posoudit zejména konkrétní význam
okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost a její stupeň (§
3 odst. 4 tr. zák.). Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní
stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat
trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele,
tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně
trestána a v jakých souvislostech. Z hlediska subjektivní stránky je třeba
zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého
důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba přihlížet i
k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu (k tomu srov. rozhodnutí
pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. 5 Tdo 1220/2003 publikované v Souboru TR NS sešit 3, č. T 667 aj.).
Soud prvního stupně při právním posouzení skutku obviněného W. P. uzavřel, že
vykazuje formálně znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250
odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody na sedm let. Setrvá-li i
nadále na tomto právním posouzení poté, co budou skutková zjištění ve výroku o
vině náležitě doplněna i o další skutkové okolnosti nezbytné z hlediska tohoto
právního posouzení skutku, která lze jen nepřímo dovozovat z odůvodnění
rozhodnutí, bude třeba větší pozornost věnovat i odůvodnění naplnění materiální
stránky pokusu tohoto trestného činu a zvážit, nakolik je dosud užitá právní
kvalifikace a uložený trest proporcionální ve vztahu k podstatě jednání, jímž
soud prvního stupně uznal obviněného vinným, a jeho stupni nebezpečnosti pro
společnost. Otázkou, zda byly splněny podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
při aplikaci odst. 4 § 250 tr. zák., se blíže nezabýval ani odvolací soud;
konstatoval toliko, že obviněný naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu
trestného činu podvodu spáchaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 250
odst. 1, 4 tr. zák. Jakkoliv ve prospěch obviněného jistě nesvědčí jeho
minulost, nelze nevidět, že k dokonání činu nedošlo, jak již bylo ostatně
řečeno, hned ze dvou důvodů; jednak pro jednání samotné poškozené, která poté,
co pojala nedůvěru k obviněným, z místa schůzky odešla, aniž by jim prsten
předala, jednak z důvodů nezpůsobilého předmětu útoku. Soud prvního stupně sám
uvádí, že na dalším podvodném jednání již dovolatel neparticipoval a ze
spolupráce s obviněným M. F. ustoupil, byť patrně proto, že si uvědomil, že
poškozená jejich podvodné jednání odhalila.
Výrok o vině obviněného W. P. pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1,
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. nelze mít proto za přesvědčivý. Současně je třeba
dodat, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch tohoto obviněného,
neprospívá spoluobviněnému M. F. pro odlišnost skutkových zjištění, jež se ho
týkaly, a proto nebylo aplikováno ustanovení § 261 tr. ř. per analogiam.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného W. P. z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části, která se ho
týkala. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který
v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém
řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Pro úplnost je třeba
vysvětlit, že zákaz reformationis in peius není možno chápat tak, že z podnětu
odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis
rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o
skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného
činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv.
skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v
odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace
přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není
dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby
všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek
náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž
samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah
ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje
právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh.
tr.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková