8 Tdo 675/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června
2012 o dovolání obviněné J. S., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 39 To 19/2011, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T
173/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 1 T
173/2007, byla obviněná J. S. uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zák.“). Za to byla odsouzena podle § 235 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15
měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním směřujícím proti
výroku o vině i trestu. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 39 To 19/2011, podle § 258 odst. 1 písm.
b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 235
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu 15 měsíců. Shodně bylo rozhodnuto i o náhradě škody a poškozený
A. U. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná shora uvedeného
trestného činu dopustila tím, že:
dne 17. 9. 2004 v části areálu bývalého podniku T. v Š. na ulici V., který v té
době vlastnila společnost EUROPATRANSPORT, s. r. o., se sídlem O., jejíž
jednatelkou byla obviněná J. S., při stěhování firmy P. T. z jedné z hal poté,
co došlo ke sporu mezi P. T. a manželem obviněné J. S. obviněným G. S.,
stíhaným samostatně, který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z daného
areálu, poté po vzájemné dohodě obviněná J. S. a G. S., stíhaný samostatně,
znemožnili odjezd s vysokozdvižným vozíkem značky DVHM 3522 TXT, výrobního
čísla 068235, v hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U., vysokozdvižný
vozík neoprávněně zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i
přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, a až do 14. l2. 2004,
kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií České republiky a vozík
vydala, a tímto jednáním poškozeného A. U. nutila, aby jim zaplatil údajný dluh
(předstíranou neexistující pohledávku), přičemž v zájmu zajištění nepřerušení
své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně zajistit a zaplatit
náhradní vysokozdvižný vozík do doby faktického vrácení zajištěného vozíku dne
18. 4. 2005, čímž mu vznikly další náklady ve výši nejméně 147.089,30 Kč.
Je třeba uvést, že soudy obou stupňů byly při svém rozhodování již vázány
právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp.
zn. 8 Tdo 1060/2009. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání
obviněných J. S. a G. S. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze
dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dlužno doplnit, že v obou označených
rozsudcích nižších soudů byl předmětný skutek posouzen rovněž jako trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, bylo již druhé zrušující rozhodnutí
Nejvyššího soudu v dané věci, když již v předchozím řízení Nejvyšší soud k
dovolání obou jmenovaných obviněných usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8
Tdo 729/2007, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp.
zn. 39 To 49/2006, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, a Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Není od
věci poznamenat, že v těchto zrušených rozhodnutích soudů nižších stupňů byl
předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2
tr. zák.
Obviněná podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2011,
sp. zn. 39 To 19/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněná opakovala svoji verzi, podle které byla společnost EUROPATRANSPORT, s.
r. o., oprávněna požadovat po osobách užívajících předmětnou halu, tj. po
poškozeném A.U., částku odpovídající běžnému nájemnému, popř. náhradu za škody
vzniklé v hale. Trvala na tom, že měla za to, že existuje pohledávka za A. U.,
a na úhradu tohoto dluhu oprávněně uplatňuje zadržovací právo, přičemž sice
dodatečně připouští, že nebyly splněny všechny zákonné předpoklady pro jeho
užití v tomto konkrétním případě, nicméně poukazuje na svoji právní neznalost.
V této souvislosti také vytkla, že přes její opakované návrhy nebyl vyslechnut
svědek Mgr. P., který v inkriminované období společnost EUROPATRANSPORT, s. r.
o., právně zastupoval. Subjektivně se proto domnívala, že jedná legálně, z
čehož dovozuje absenci naplnění znaků subjektivní stránky uvedeného trestného
činu. V této souvislosti opětovně zpochybnila závěr soudů o neexistenci
předcházejícího smluvního vztahu mezi společností EUROPATRANSPORT, s. r. o., a
poškozeným A. U.
Ve svém dovolání však zpochybnila i naplnění znaku objektivní stránky uvedeného
trestného činu, spočívajícího v pohrůžce „jinou těžkou újmou“, když tvrdila, že
poškozený vypověděl, že jeho podnikatelská činnost nebyla nijak omezena a
zadržený vozík byl pouze jedním z dalších pracovních nástrojů. Poukázala i na
to, že na zadržení vozíku se žádným jednáním nepodílela. Dále uvedla, že nebylo
spolehlivě prokázáno, zda poškozený vůbec utrpěl majetkovou újmu, případě v
jakém rozsahu, a jak pociťoval poškozený „výhrůžky“ obviněné. Zpochybnila i
výši škody, která měla poškozenému vzniknout v souvislosti se zadržením vozíku.
Skutečnost, že si poškozený zakoupil nový vysokozdvižný vozík, není podle ní
důvodem pro to, aby např. leasingové splátky byly započteny do vzniklé škody.
Podle obviněné její jednání nepřekročilo hranice běžné v obchodním styku,
nebyla jím naplněna hrozba způsobení jiné těžké újmy, a proto v něm ani nelze
spatřovat trestný čin vydírání.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku-Místku zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po
zevrubném shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že dovolatelka ve svém
mimořádném opravném prostředku sice zpochybňuje existenci subjektivní stránky
trestného činu a některých dalších znaků trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., její argumentace má však primárně skutkový charakter, když
navíc je toto dovolání po obsahové stránce toliko parafrází námitek, kterými se
dovolací soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo
1060/2009. V tomto citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že mezi
společností EUROPATRANSPORT, s. r. o., a A. U. neexistoval žádný relevantní
obchodněprávní vztah a že ani obviněná J. S. nemohla nabýt v dobré víře
přesvědčení, že tomu tak je. K vysokozdvižnému vozíku tudíž nebylo možno
uplatnit zadržovací právo; uplatnění tohoto práva navíc bylo vyloučeno tím, že
obvinění se vozíku zmocnili svémocně a že se do jejich držení nedostal na
základě úkonu vlastníka ani jiné oprávněné osoby. Dále Nejvyšší soud
konstatoval, že pohrůžku jiné těžké újmy lze oprávněně spatřovat nikoliv pouze
v majetkové újmě poškozeného, kterou představovalo zadržování vozíku, ale i v
obavě ze ztráty podnikatelské činnosti, když zadržováním vozíku bylo ohroženo
vyřizování zakázek a chod firmy. Ačkoli tedy obviněná svoje dovolání formálně
směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 39
To 19/2011, fakticky její námitky směřují proti výše citovanému rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí o
dovolání je však závazný nejenom pro nižší soudy (§ 265s odst. 1 tr. ř.), ale i
pro samotný Nejvyšší soud, pokud znovu rozhoduje o dovolání v téže trestní
věci. Státní zástupce proto odkázal v dalším na argumentaci obsaženou v
odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo
1060/2009.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství měl za to, že novým
rozhodnutím ve věci byla odstraněna Nejvyšším soudem vytýkaná vada popisu
skutku ve výroku o vině, když tzv. skutková věta původně neobsahovala žádná
skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku trestného činu podle § 235 odst.
1 tr. zák. „jiného nutil, aby něco konal“. Tomuto zákonnému znaku nyní odpovídá
ta část skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě, podle které
dovolatelka „poškozeného A. U. nutila, aby jim zaplatil údajný dluh
(předstíranou neexistující pohledávku)“. Obviněná ostatně ve svém dovolání ani
neuplatňuje žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu znění tzv.
skutkové věty a zákonných znaků předmětného trestného činu. Své vyjádření proto
uzavřel tak, že dovolací námitky obviněné, pokud je vůbec lze podřadit pod
deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je
zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Ze znění tohoto ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva Nejvyšším soudem.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad,
které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,
opominul nebo trpěl. Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku
odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto
trestného činu spočívající v tom, že obviněná jiného pod pohrůžkou jiné těžké
újmy nutila, aby něco konal.
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku obsahuje konkrétní skutková
zjištění, která obsahují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, čímž byl
odstraněn nedostatek vytýkaný rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2.
2009, sp. zn. 39 To 68/2008, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8.
2008, sp. zn. 1 T 173/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009,
sp. zn. 8 Tdo 1060/2009.
Pro rozhodování o dovolání v této věci je zejména významné to, že Nejvyšší soud
rozhoduje meritorně v téže věci již potřetí. Nelze nepřipomenout, že v daných
souvislostech vystupuje do popředí otázka vázanosti soudů nižších stupňů i
příslušného senátu Nejvyššího soudu právními názory vyslovenými již v rámci
předchozího řízení o dovolání. Touto problematikou se podrobně zabýval velký
senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení dne 11. 2. 2004, sp.
zn. 15 Tdo 44/2004. Velký senát v něm dospěl k jednoznačnému závěru, že právním
názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v
téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc
dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§ 265s odst. 1
tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu
(bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení),
pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání a v rámci dalšího
dokazování nedošlo ke změně původního zjištěného skutkového stavu věci.
Toto rozhodnutí je odůvodněno jednak požadavkem na transparentnost a
předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů a současně i požadavkem principu
právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) pouze za předpokladu, že při nezměněných skutkových
okolnostech je respektováno ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., které vyjadřuje
vázanost soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako
soudem dovolacím.
Na trestní stíhání obviněné J. S. (a to i v případě nového dovolacího řízení)
je proto třeba hledět v tom smyslu, že tvoří jeden celek a otázky, ke kterým
již jednou Nejvyšší soud vyjádřil svůj právní názor, nelze propříště posuzovat
při nezměněných skutkových okolnostech odlišně.
Na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, (ale
v relevantních částech i na usnesení tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn.
8 Tdo 729/2007) je třeba nahlížet jako na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které
existuje nadále, nebylo zrušeno a musí být tudíž jeho právní názor při
nezměněném skutkovém zjištění v téže věci závazný a nezměnitelný nejen ve
vztahu k soudům nižších stupňů, ale v případě dalšího dovolání podaného v téže
věci také ve vztahu k tomu senátu Nejvyššího soudu, který bude věc znovu
projednávat a rozhodovat. V opačném případě by rozhodování Nejvyššího soudu
postrádalo prvky předvídatelnosti aplikace práva a nezaručovalo by potřebnou
míru právní jistoty.
I Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního
názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu…ve svých důsledcích zatěžuje
vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01). Z odůvodnění tohoto
nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z
tohoto práva – mimo jiné – vyplývá povinnost obecných soudů důsledně
respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi.
Samozřejmě také platí, že v řízení po přikázání věci je soud, jemuž věc byla
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který
vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), za
předpokladu, že po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně
skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně
nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad. V předmětné trestní věci se tak
však nestalo.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila kromě jediné výjimky
pouze námitky, které již byly předmětem dovolání v předchozím řízení a k nimž
se Nejvyšší soud již autoritativně vyslovil. To se týká jak námitky ohledně
existence smluvního vztahu mezi společností EUROPATRANSPORT, s. r. o., a
poškozeným A. U. (viz str. 11, 12 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10.
2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009), možnosti uplatnění zadržovacího práva obviněnou
vůči poškozenému (str. 12 citovaného usnesení Nejvyššího soudu s odkazem na
jemu předcházející usnesení Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 27. 6. 2007,
sp. zn. 8 Tdo 729/2007), tak i otázky, zda obviněná naplnila subjektivní
stránku trestného činu vydírání, když Nejvyšší soud konstatoval (str. 12 in
fine usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009), že obviněná J. S.
nemohla v dobré víře nabýt přesvědčení, že mezi předmětnou společností a
poškozeným existuje relevantní obchodněprávní vztah, protože skutkové okolnosti
daného případu nesvědčí pro závěr, že se mohlo jednat o uplatnění domnělého
zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, nýbrž zjevně šlo o
případ pouhého předstírání existence zadržovacího práva, aniž by byly splněny
základní podmínky jeho vzniku. Nelze reálně očekávat, že tento závěr by mohla
zvrátit výpověď svědka Mgr. P. P., který obchodní společnost EUROPATRANSPORT,
s. r. o., podle obviněné právně zastupoval, jak ostatně již uvedl i soud
prvního stupně na straně 4 rozsudku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007,
jakož i odvolací soud na straně 7 rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To
68/2008, a proto absenci výslechu tohoto svědka nelze považovat za procesní
vadu, již by bylo možné označit za případ tzv. opomenutého důkazu, a vyvozovat
tak porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého
procesu.
Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k namítané absenci pohrůžky „jinou těžkou
újmou“ na str. 13 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009.
Argumentace obviněné ve snaze se vyvinit s poukazem na to, že se na zadržení
vozíku „žádným jednáním“ nepodílela, byla již analogicky použita dříve v
dovolání původně společně stíhaného G. S., na což již Nejvyšší soud rovněž
reagoval na str. 10, když rozhodoval o obou dovoláních společně (viz usnesení
Nejvyššího soudu v této věci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007) a
konstatoval, že ze skutkových zjištění obsažených jak v tzv. skutkové větě
výroku o vině, tak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že na
protiprávním zadržování předmětného vozíku se podílel obviněný G. S., nyní
samostatně stíhaný, společně s obviněnou J. S. To bylo jednoznačně prokázáno
výpověďmi více svědků (např. policisty A. M., J. H. a dalších, viz str. 4
rozsudku nalézacího soudu), ale vyplývá to i z toho, že obviněná byla
jednatelkou společnosti, v jejímž areálu byl vozík po více než tři měsíce
neoprávněně zadržován, kdy bez jejího pokynu by to nebylo možné. O jejím
jednání navíc svědčí i dopis zaslaný jménem společnosti EUROPATRANSPORT, s. r.
o., poškozenému A. U. ze dne 5. 10. 2004 (č. l. 39 svazku I. spisu, vedeného
původně pod sp. zn. 1 T 74/2005) i její vyjádření na str. 112 spisu vedeného
pod sp. zn. 1 T 173/2007 (svazek II.), v němž během hlavního líčení jednoznačně
uvedla, že „po určité době jsem rozhodla, že vozík zůstane v našem areálu“. Je
tedy zřejmé, že tvrzení o tom, že se na zadržení vozíku nijak nepodílela, je v
rozporu s její vlastní výpovědí. Zpochybňování tohoto závěru je navíc námitkou
skutkovou, která nezakládá žádný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích
důvodů.
S ohledem na výše uvedené, neměl Nejvyšší soud žádný důvod přiznávat
oprávněnost námitkám, které již byly předmětem jeho přezkumné činnosti, a jež
se navíc nikterak nelišily od těch, které obviněná již uplatnila (a to
opakovaně) i před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly v
souladu s právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v předchozím řízení.
Důvodem zrušení rozhodnutí nižších soudů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, byl toliko nedostatek vyjádření zákonného
znaku „jiného nutil, aby něco konal“ v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí,
kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1
tr. zák., a také, že z popisu skutku nebylo patrno, k čemu byl poškozený
takovým společným chováním obviněné a jejího manžela nucen.
V této souvislosti je vhodné uvést, že zákonný znak trestného činu vydírání
spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. může
zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí
však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových
následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s
pohrůžkou násilí. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je
třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení pracovních či
podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné
pohrůžky apod. (k tomu srov. č. 25/2012 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně v souladu s již dříve provedenými důkazy do skutkové věty
správně doplnil, že obviněná „tímto jednáním poškozeného A. U. nutila, aby jim
zaplatil údajný dluh (předstíranou neexistující pohledávku), přičemž v zájmu
zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně
zajistit a zaplatit náhradní vysokozdvižný vozík“. Odvolací soud pak po zrušení
rozsudku soudu nalézacího do skutkové věty výroku ještě doplnil část věty:
„...do doby faktického vrácení zajištěného vozíku dne 18. 4. 2005, čímž mu
vznikly další náklady ve výši nejméně 147.089,30 Kč“. Upřesnil tak minimální
rozsah nákladů, které poškozenému v důsledku trestné činnosti obviněné a jejího
manžela vznikly.
Z výše uvedeného Nejvyšší soud shledává, že skutková věta výroku po doplněních
provedených oběma soudy naplňuje požadavky, které Nejvyšší soud ve svém
zrušovacím rozhodnutí uložil, když je srozumitelně a výstižně vyjádřen znak
trestného činu vydírání spočívající v tom, že obviněná „jiného nutila, aby něco
konal“, zcela konkrétně je popsáno, co bylo cílem takové trestné činnosti
obviněné, totiž zaplacení zcela neexistující pohledávky za poškozeným, a stejně
tak je jasně vyjádřeno, jaký důsledek v podnikatelské činnosti poškozeného
představovala hrozba obviněné, že bez splnění jejího požadavku vysokozdvižný
vozík nebude poškozenému vrácen, a opodstatněně byl vyhodnocen jako „pohrůžka
jiné těžké újmy“.
Jestliže obviněná v nyní podaném dovolání zpochybnila výši způsobené škody,
která byla do skutkové věty nově doplněna odvolacím soudem v Ostravě (což je ze
strany obhajoby vlastně jediná, dosud v předchozích řízeních neuplatněná
námitka), pak je třeba poznamenat, že z popisu skutku je zřejmé, že se nejedná
o výši škody, ze které by bylo možno přímo dovozovat nárok poškozeného na její
náhradu, protože ta je předmětem občanskoprávního řízení vedeného u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 3/2006, nýbrž pouze o vyjádření minimální
prokázané míry dodatečných nákladů, které poškozenému v důsledku protiprávního
jednání obviněné a spoluobviněného G. S., jejího nyní již samostatně stíhaného
manžela, vznikly a které jsou podle názoru soudu relevantní pro skutkový popis
uvedeného trestného činu. Výše těchto nákladů vyplývá z listin založených na č.
l. 179 – 191 svazku I. spisu, vedeného původně pod sp. zn. 1 T 74/2005, které
byly opakovaně v hlavním líčení čteny. Jednalo se o nájem vysokozdvižného
vozíku Desta, a to za období od 20. 9. 2004 do 29. 10. 2004 (č. l. 182),
následně – z důvodu značné nerentability tohoto nájmu – o výši nákladů
spojených s leasingem nového vozíku na období od 1. 11. 2004 do doby faktického
předání zadržovaného vozíku poškozenému A. U., k němuž došlo dne 19. 4. 2005, a
rovněž platbu za následnou opravu poruch vydaného vozíku, které byly způsobeny
jeho vystavením nevhodným povětrnostním podmínkám v areálu obchodní společnosti
EUROPATRANSPORT, s. r. o., během neoprávněného zadržování.
Jestliže obviněná zpochybňuje zahrnutí leasingových splátek do výše nákladů, je
třeba poznamenat, že ve skutečnosti se jednalo o úspornější způsob obstarání
náhrady za neoprávněně zadržovaný vozík, než byl původní nájem náhradní Desty,
která byla evidentně zamýšlena pouze jako krátkodobé řešení do doby
předpokládaného brzkého vyřešení sporu. Rovněž nelze akceptovat tvrzení
obhajoby, že náklady měly být započteny pouze za období prvních tří měsíců,
tedy do předání vozíku obviněnými policii, když samotné zajištění věci policií
bylo iniciováno výhradně poškozeným a obvinění následným a opakovaným podáváním
stížností (viz č. l. 69 a 129 spisu vedeného pod sp. zn. 1 T 74/2005) přímo
zapříčinili, že vozík nemohl být poškozenému vydán dříve než v dubnu
následujícího roku. Nutno současně připomenout, že výše škody není zákonným
znakem trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Je zjevné, že
odvolací soud opřel tuto část popisu skutkového základu trestného činu vydírání
o výše uvedené důkazy, které hodnotil v souladu s kritérii obsaženými v
ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., nemá Nejvyšší soud důvod jeho závěry
jakkoliv zpochybňovat (nejsou totiž ani z hlediska právního posouzení skutku
rozhodující). Relevantně nepřipadá v úvahu ani námitka porušení zásady zákazu
reformatio in peius, protože nedošlo k dodatečnému zhoršení postavení obviněné;
nejedná se totiž o novou skutečnost, nýbrž tato byla soudům známa již z průběhu
dřívějšího řízení, kde však nebyla zahrnuta do skutkové věty výroku o vině
rozsudku.
Materiální stránkou trestného činu se již také Nejvyšší soud zabýval na
str. 13 a 14 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, a
konstatoval, že i z tohoto hlediska soudy nepochybily, když shledaly v daném
případě příslušný znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
naplněným. Vyslovil rovněž názor, že tuto situaci nelze při splnění formálních
a materiálních znaků trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. zpravidla
řešit jinými prostředky než uplatněním trestního práva, neboť ty jediné jsou
pak efektivní. V nynějším dovolacím řízení Nejvyšší soud na příslušnou část
odůvodnění předchozího usnesení pro stručnost pouze odkazuje. Rozhodně nelze
přijmout argument obviněné, že takové jednání „nepřekročilo hranice běžné v
obchodním styku“. Nejvyšší soud nesdílí názor, že praktiky tohoto druhu, jež
ostatně obviněná neuplatnila ve své podnikatelské činnosti ojediněle, jsou či
by měly být mezi podnikateli běžné, jejich zavádění je nemorální, proti smyslu
poctivého podnikání a nelze je označit jinak než jako vyděračské.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněné (s jedinou výjimkou, která je
však v podstatě zcela irelevantní) je pouze parafrází již dříve opakovaně
uplatňovaných námitek, se kterými se soudy náležitě vypořádaly. Skutek obviněné
byl tedy správně právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra
Kůrková