USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovoláních obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 10 To 103/2023-986, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 11/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítají.
1. Obviněný J. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. jako „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2023, č. j. 20 T 11/2023-914, uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná ve výrocích pod body 1 a 2 citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to zavíracího nože s koženým pouzdrem (uložen v přiložené obálce č. j. KRPC-9167-243/TČ-2023-020070), kukly černé barvy zn. MILTEC (uložena v přiložené obálce č. j. KRPC-9167-244/TČ-2023-020070), víceprvkového kapesního nože (uložen v přiložené obálce č. j. KRPC-9167-245/TČ-2023-020070), mobilního telefonu značky Realme, model C31 (RMX3501), IMEI1 XY, IMEI2 XY, včetně silikonového obalu zadní strany, SIM karty O2, číslo ICCID XY a micro SDHCI paměťové karty značky Kingston, nezjištěného výrobního čísla, kapacity 16 GB (uložen v přiložené obálce č. j. KRPC-9167-247/TČ-2023-020070). O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2023, č. j. 20 T 11/2023-914, napadli obviněný a jeho otec odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 10 To 103/2023-986, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájců dovolání.
4. V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž úvahy soudu prvního stupně týkající se jeho ukládání jsou podle něj nepřesvědčivé a nesprávné. V této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně nesprávně či neúplně interpretoval některé důkazy, což může potvrzovat závěr, že uložený trest v trvání 4 let je nepřiměřeně přísný. Významnou část námitek pak obviněný věnoval závěrům soudů o jeho vině, ke kterým připojil vlastní výklad se svým hodnocením, proč je považuje za nesprávné se zaměřením zejména na zpochybnění vzniklé posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Přestože na několika místech podaného dovolání zmiňuje, že si je vědom, že prohlásil svoji vinu, přesto jím uplatněné námitky obsahově směřují mj. také k jím tvrzeným nedostatkům skutkového zjištění, zejména v souvislosti s otázkou vzniklé posttraumatické stresové poruchy (viz shora), zkoumání zdravotního stavu poškozené, případné možné podjatosti zpracovatelů posudku s ohledem na postavení otce poškozené atd. Námitky rovněž uplatnil vůči přiznanému nároku na náhradu nemajetkové újmy, kdy lze podle jeho názoru běh úroku z prodlení přiznat nikoliv od uplatnění nároku, ale až od jeho přiznání pravomocným soudním rozhodnutím. Pokud tedy byl počátek běhu úroku z prodlení přiznán od 14. 7. 2023, stalo se tak v rozporu se zákonem. Dovolatel dále uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, přičemž jejich naplnění se automaticky předpokládalo. Podle obviněného „pouhý předpoklad, že by konkrétní věc mohla být nástrojem trestné činnosti, nemůže odůvodňovat její propadnutí, pokud takový předpoklad nebyl prokázán“.
5. V dovolání (včetně jeho doplnění) podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Nezvala obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Výslovně v tomto dovolání uvedl, že toto „směřuje fakticky i proti celému výroku o vině a trestu artikulovanému v rozsudku soudu I. stupně“. Pokud jde o uplatněné námitky, soud podle dovolatele nemůže přijmout prohlášení viny v rozporu s právem na spravedlivý proces. V této souvislosti zdůraznil, že pokud by soudy nepostupovaly podle § 206c tr. ř., tak by ve svém hodnocení vycházely z ústavně nekomfortně provedených důkazů, takto však byly vykládány proti němu. Své poměrně rozsáhlé námitky pak směřoval zejména proti vzniklému následku posouzenému jako těžká újma na zdraví, věrohodnosti poškozené aj. Poukazuje mj. na to, že soud prvního stupně přijal jeho prohlášení viny ve chvíli, kdy reálný zdravotní stav poškozené neodpovídal tomu, co bylo uváděno ve znaleckých posudcích [mj. uvádí, že v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně, již uvedené závěry nebyly v souladu s realitou, neboť poškozená brzy po vypracování posudků složila maturitu, nabízela pedagogické služby v rámci doučování, což podle dovolatele je v rozporu se závěry uvedenými v posudcích].
6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný v obou dovoláních (podaných prostřednictvím dvou obhájců) navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 10 To 103/2023-986, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2023, č. j. 20 T 11/2023-914, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám v jeho prospěch.
7. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve vztahu k uplatněným námitkám předně zdůraznila, že obviněný v rámci hlavního líčení u Krajského soudu v Českých Budějovicích prohlásil dne 6. 9. 2023 svou vinu ve vztahu ke skutku uvedenému v obžalobě a souhlasil s jeho právní kvalifikací. Následně pak podal odvolání pouze do výroku o trestu a do výroku o náhradě nemajetkové újmy týkající se přiznaného příslušenství, a to úroků z prodlení. Podaná dovolání by tak byla podle státní zástupkyně přípustná pouze proti zmíněným výrokům (výroku o trestu a náhradě
nemajetkové újmy), avšak dovolatel podanými dovoláními de facto napadá správnost výroku o vině a použitou právní kvalifikaci, což je nepřípustné. K prohlášení viny obviněným pak uvedla, že jeho přijetím nebyla porušena ústavně zaručená práva obviněného. Ve vztahu k námitkám týkajícím se uloženého trestu konstatovala, že je lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ten obviněný výslovně neuplatnil), přičemž námitky týkající se údajné nepřiměřenosti trestu tento dovolací důvod nenaplňují.
Poukazuje rovněž na to, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 5 do 12 let, takže uložený trest v trvání 4 let za nepřiměřený označit nelze a není ani neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. by pak s jistou mírou tolerance byly podřaditelné námitky obviněného týkající se propadnutí v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných věcí, tyto námitky však nepovažuje za opodstatněné, neboť věci byly užity ke spáchání daného trestného činu či k jeho spáchání byly přinejmenším určeny.
Ve vztahu k námitkám dovolatele týkajícím se výroku o povinnosti k úhradě nemajetkové újmy uvedla, že splatnost nemajetkové újmy, kterou poškozená uplatnila, nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o.z. dne 13. 7. 2023 (tento den se obviněný dozvěděl o nároku) a jejím neuhrazením se dovolatel dostal počínaje dnem 14. 7. 2023 do prodlení. Soud prvního stupně tak povinnost k náhradě nemajetkové újmy včetně úroků z prodlení ve výši 15 % z přiznané částky uložil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání v rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněná, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného jsou částečně přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila, který zpracovával již odvolání obviněného, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný v rámci hlavního líčení konaného dne 6. 9. 2023 po přednesu obžaloby a zákonném poučení o svých procesních právech, kterého se mu v dosti podrobném odůvodnění soudem prvního stupně za přítomnosti obhájce dostalo, tedy i o právu prohlásit svoji vinu, takto učinil a soud jeho prohlášení viny přijal.
15. V souvislosti s tímto úkonem obviněného je nutno, a to s ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných prostřednictvím obhájců, uvést, že z § 206c odst. 1 tr. ř. vyplývá, že prohlášení viny se musí týkat skutku či některého ze skutků uvedených v obžalobě s tím, že musí být zároveň vysloven souhlas s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. pak platí, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat s tím, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
16. Vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku považuje Nejvyšší soud za nezbytné rovněž zmínit konstantní judikaturu, podle níž platí, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z usnesení odvolacího soudu je přitom patrné, že odvolání obviněného bylo podáno pouze do výroku o trestu a také do části výroku o náhradě nemajetkové újmy (bod 8). Na základě této skutečnosti tak platí, že dovoláním bylo možno napadnout pouze tyto výroky. Pokud by dovolání směřovalo pouze a výslovně do výroku o vině, pak by bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
17. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2023 (č. l. 893 verte) vyplývá, že dovolatel po poradě s obhájcem a po poučení ze strany soudu podle § 206a tr. ř. a následujících výslovně uvedl, že se cítí být vinným skutky uvedenými v obžalobě a souhlasil s jejich popisem a právní kvalifikací (nesouhlasil s navrženým trestem). Dále výslovně uvedl, že chce skutečně využít svého práva prohlásit vinu spácháním skutků uvedených v podané obžalobě s tím, že rozumí, co je jejich podstatou, včetně jejich právní kvalifikace. Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ze strany obviněného se jedná o určité a jednoznačné prohlášení viny ke všem skutkům uvedeným v obžalobě s tím, že nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2138/23).
18. Nejvyšší soud považuje za nutné, a to ve vztahu k námitkám týkajícím se způsobené těžké újmy na zdraví u poškozené (posttraumatické stresové poruchy), dále uvést, že prohlášením viny obviněný mimo jiné souhlasil s právní kvalifikací svého jednání uvedeného v obžalobě. Z ní vyplývá, že státní zástupce jednání obviněného právně kvalifikoval podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 843 verte), což je jednání spočívající v tom, že pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl s tím, že takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví. Při prohlášení viny si tak dovolatel musel být vědom [tento úkon činil za přítomnosti obhájce (osoby práva znalé)], že souhlasí s tím, že v důsledku jeho jednání předmětná těžká újma na zdraví poškozené vznikla (srov. bod 20 tohoto usnesení). Uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést v souvislosti s tím, že u obviněných (jakož i v předmětné trestní věci), kterým jsou po jejich prohlášení viny a jejím přijetí soudy ukládány tresty neodpovídající jejich představám, zejména nepodmíněné tresty odnětí svobody, se stalo praxí zpochybnit toto prohlášení viny v odvolacím řízení a následně v řízení o dovolání.
19. Pokud jde o dovolání podané prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Nezvala (obhájce, který obviněnému zpracoval až dovolání), z obsahu podaných námitek je zřejmé, že tyto směřují vůči učiněným skutkovým závěrům či proti zvolené právní kvalifikaci a jednoznačně s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces se obviněný domáhá přezkoumání otázky viny, skutkových zjištění, kdy soudem přijaté prohlášení viny považuje za nezákonné. Žádná z námitek v tomto dovolání zmíněných se netýká výroků, které mohly být dovoláním napadeny, kromě obecného konstatování, že dovolání směřuje také do výroku o trestu. Jejich uplatněním se tak obviněný ocitl mimo přípustný přezkum v rámci dovolacího řízení a takové námitky považoval Nejvyšší soud za nepřípustné (viz shora bod 16, až na zpochybnění výroku o trestu).
20. I přes shora uvedené konstatování musí Nejvyšší soud uvést, že pokud je shora zmíněným dovoláním (viz body 5 a 19) předestřeno a nalézacímu soudu vytýkáno, že nedostál svým povinnostem, které vyplývají z ustanovení § 206c odst. 4, resp. 5 tr. ř., které uvádí, že „soud prohlášení viny nepřijme, není- li v souladu se skutkovým stavem, nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření obou procesních stran“, a tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, pak je nutno uvést, že soud prvního stupně v situaci, kdy přijal prohlášení viny, v odůvodnění svého rozsudku rozvedl své úvahy, ze kterých mj. vyplývá, že si ověřil, zda je ve věci opatřenými důkazy dostatečně podloženo, že se obviněný skutečně dopustil předmětné trestné činnosti a ověřil, že v průběhu řízení nedošlo k jakémukoliv porušení jeho práv (body 1, 2 rozsudku), tudíž mohl prohlášení viny obviněného přijmout.
Pokud obhajoba v dovolání (Mgr. Nezval) např. zmiňuje, že těžká újma na zdraví poškozené nebyla prokázána, ale ani objektivně nenastala a zmiňuje např. skutečnost, že poškozená složila dne 18. 9. 2023 maturitu, pak je vhodné uvést, že u hlavního líčení dne 6. 9. 2023 žádnou takovou informací nemohl soud prvního stupně disponovat, proto mu lze stěží vytýkat, že přijal prohlášení viny obviněného. Nadto je vhodné zmínit, že soud druhého stupně např. v bodě 105 svého usnesení nalézacímu soudu vytkl, že vyhověl návrhu na provádění výslechu znalců u hlavního líčení, přestože obviněný prohlásil svoji vinu, kterou soud přijal.
Na tomto místě je pak potřebné uvést, že výslech znalců mohl být ze strany nalézacího soudu veden mj. také za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodování o druhu a výši trestu, tudíž i otázkou přiměřenosti trestu, a to v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž existence nebyla znalci zpochybněna a na tomto jejich závěru může stěží něco změnit část výpovědi znalce MUDr. Kašparů, že příznaky posttraumatické stresové poruchy se nedají žádným způsobem objektivizovat a znalec tak vychází při vyšetření z toho, na co si vyšetřovaný subjektivně stěžuje (viz též bod 26 dovolání sepsaného JUDr.
Dusilem), neboť také znalkyně MUDr. Dokulilová uvedla, že u poškozené byly zachyceny symptomy posttraumatické stresové poruchy. Současně také uvedla, že „kvalita konkrétního popisu jednotlivých událostí odpovídá s vysokou mírou pravděpodobnosti spíše paměťové reprodukci a jmenovaná tak splňuje kritéria specifické věrohodnosti. Z těchto skutečností vyplývá, že informace poškozené k jejímu zdravotnímu stavu nebyly vymyšlené ani nadhodnocené. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné též zmínit (k výhradám uplatněných v dovolání prostřednictvím Mgr.
Nezvala), že znalci MUDr. Kašparů byly také předloženy u hlavního líčení dne 26. 9. 2023, tedy již po prohlášení viny obviněným a jejím přijetí soudem, lékařské zprávy (viz č. l. 900-901), a po seznámení s nimi znalec na svých závěrech setrval. Zpráva ze dne 15.
9. 2023 vypracovaná MUDr. Šuléřovou mj. konstatovala, že obviněná velmi zhubla. Mívá děsivé noční můry, přetrvává vyhýbavé chování, dlouhodobě sociálně selhává, nebyla schopna chodit do školy, byla nucena odložit maturitní zkoušku atd. Z této zprávy rovněž plyne, že i přesto, že dochází na systematickou psychoterapii 1x týdně až 1x za 14 dnů, zatím se nepodařilo její psychický stav stabilizovat. V rámci objektivity informací považoval Nejvyšší soud za nanejvýš vhodné zmínit alespoň část z této zprávy.
Přestože dovolatel prostřednictvím svých obhájců se ve své podstatě snaží zpochybnit otázku viny v souvislosti se vznikem posttraumatické stresové poruchy, kdy po náležitém poučení prohlásil svoji vinu mj. také ke skutku, který toto skutkové zjištění ohledně existence posttraumatické poruchy u poškozené uvádělo, a tudíž by postačovalo odkázat na již shora zmíněné rozhodnutí č. 20/2024 Sb. rozh. tr., považoval Nejvyšší soud za vhodné, a to vzhledem k tvrzení obviněného (obhajoby), že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve vazbě na nerespektování ustanovení § 206c odst. 4, 5 tr.
ř., uvést, že k žádnému porušení práva na spravedlivý proces, v intencích výtek obhajoby, nedošlo.
21. Pokud jde o námitku uplatněnou v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila, podle níž je uložený trest nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud musí vyjádřit svůj souhlas se státní zástupkyní, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedenou námitku tak je třeba považovat za nepřípustnou [Nejvyšší soud pouze okrajově podotýká, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl odkazem na uvedené ustanovení uplatněn (viz § 265f odst. 1 tr. ř.), přesto Nejvyšší soud nepostupoval formalisticky a vzhledem k obsahovému uplatnění tohoto důvodu se jím zabýval]. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že obviněný byl podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku v posuzovaném případě ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 12 let. Obviněnému byl soudem prvního stupně při aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné sazby, přičemž uvedené ustanovení výslovně uvádí, že „může“ být použito pro snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, pokud pachatel prohlásil svoji vinu. Uložený trest tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Navíc soud prvního stupně detailně popsal, z jakých skutečností při stanovení trestu vycházel, a to při zohlednění relevantních polehčujících okolností (bod 36 a násl. rozsudku).
22. Z obsahu námitek uplatněných obviněným v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila je rovněž zřejmé, že některé z nich (viz shora bod 20) směřují rovněž proti skutkovým závěrům. Proti skutkovým závěrům směřují rovněž námitky obviněného uplatněné v dovolání, které bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. Nezvala (viz též bod 19). I ty je třeba s ohledem na uvedené označit za nepřípustné.
23. Za přípustné naopak považoval Nejvyšší soud námitky týkající se tvrzení, že trest propadnutí věci byl uložen v rozporu se zákonem [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a dále námitky ve vztahu k výroku, který se týká počátku běhu promlčecí lhůty k úhradě nemajetkové újmy. Tyto námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je, jak již bylo uvedeno, naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
24. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit trest propadnutí věci, která je nástrojem trestné činnosti. To především znamená, že jde o věci, které byly s danou trestnou činností spojeny nebo k jejímu spáchání použity či určeny. Nejvyšší soud připouští, že uložení trestu propadnutí věci mohlo a mělo být soudem prvního stupně odůvodněno podrobněji, a to z důvodu přesvědčivosti daného rozhodnutí. Na druhou stranu ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá (dovolatel s nimi při prohlášení viny vyslovil souhlas), že obviněný poškozené několik měsíců vyhrožoval zabitím či ublížením na zdraví, přičemž své výhružky umocňoval tím, že v rámci komunikace s poškozenou vytvářel dojem, že je osobou z prostředí organizovaného zločinu, že disponuje zbraněmi a zasílal jí prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na sociálních sítích fotografie zmrzačených lidských těl, zbraní apod. Uplatněnou námitkou se navíc zabýval již odvolací soud, který zcela výstižně poukázal na to, že jde o nože či další věci zajištěné u obviněného (bod 274), přičemž v celkovém kontextu učiněných skutkových zjištění lze konstatovat, že jde o věci, které byly nástrojem trestné činnosti či k ní byly určeny. Dále je třeba poukázat i na skutečnost, že z protokolu o zadržení osoby podezřelé vyplývá (č. l. 50), že obviněný dne 16. 1. 2023 vyhrožoval přes SMS své spolužačce, že má u sebe nůž a střelnou zbraň, načež byl zadržen v budově školy hlídkou policie s tím, že věci, o jejichž propadnutí bylo rozhodnuto, se u něj nacházely, což potvrzuje závěr o tom, že byly nástrojem trestné činnosti.
25. Odvolací soud se detailně zabýval i námitkou obviněného týkající se určení okamžiku prodlení v dané věci (okamžiku odkdy dochází k náběhu úroků z prodlení) v souvislosti s výrokem o náhradě nemajetkové újmy. S jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a plně na ně odkazuje. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z nálezu Ústavního soudu, sp. II. ÚS 2149/17, vyplývá, že rozhodnutí, kterým je přiznána náhrada nemajetkové újmy, má pouze deklaratorní charakter. To znamená, že nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění. Oba soudy zcela správně vyšly ze skutečnosti, že se obviněný seznámil s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy při prostudování spisu dne 12. 7. 2023 (nárok byl součástí spisového materiálu na č. l. 784 až 785), přičemž následující den 13. 7. 2023 mělo z jeho strany dojít k plnění. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, odvolací soud zcela správně uzavřel, že se dovolatel dostal do prodlení den následující, tj. 14. 7. 2023. Ve vztahu k této námitce obviněného odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 50/1986 -II. Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že úroky z prodlení jsou jen příslušenstvím nároku poškozeného na náhradu škody a takový nárok je možno upřesnit do doby, dokud se soud odebere k závěrečné poradě (v předmětné trestní věci se tak stalo u hlavního líčení před zahájením dokazování). Námitku obviněného je tak třeba považovat za neopodstatněnou.
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovoláních a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu