8 Tdo 705/2024-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2024 o dovolání obviněného V. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 13 To 55/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 152/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 1 T 152/2023, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, který spáchal tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 7. 2018, převážně v rodinném domě na adrese XY, XY č. p. XY, ale i na dalších přesně nezjištěných místech v okolním lese, v přesně nezjištěném počtu případů, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení, poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, dceru své družky K. R., na jejíž výchově a péči o ní se jako nevlastní otec podílel, osahával na prsou, hýždích a přirození, a to nejprve přes oblečení, později i na nahém těle, vyžadoval od ní, aby se dotýkala jeho penisu, její rukou jím vedenou prováděl masturbaci, jednání vůči ní se stupňovalo, od přesně nezjištěné doby kolem 13 let jejího věku jí začal zavádět prsty do pochvy a vyžadovat orální uspokojování, požadoval po ní, aby si brala penis do úst a prováděla mu felaci až do vyvrcholení, přičemž ejakuloval vždy do jejích úst, v tomto jednání pokračoval i po dovršení jejích 15 let, tedy od 30. 6. 2022 do 6. 4. 2023, za účelem svého sexuálního uspokojení ji stále osahával na nahém těle, zaváděl jí opakovaně prsty do pochvy, vyžadoval provádění felace až do vyvrcholení do jejích úst, a to i přesto, že po celou dobu jeho počínání s tím poškozená nesouhlasila, jeho jednání vždy strpěla ze strachu z něj, který tím vůči ní zneužil svého postavení a ohrozil její další psychický, mravní a sexuální vývoj, projevující se zejména problémy v její socializaci, opakujícími se potížemi ve vztazích s vrstevníky, depresivními symptomy, emocionální rozkolísaností, což v důsledku u poškozené vede k jejímu celkově nevyrovnanému neuropsychickému vývoji.
2. Za tyto trestné činy obviněného podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, a podle § 84 tr. zákoníku nad obviněným vyslovil dohled, podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu, kterou trestnou činností způsobil, a k datům 30. 3., 30. 6., 30. 9. a 30. 12. každého roku dokládat její úhradu probační službě, a rovněž za použití § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku povinnost zdržet se kontaktu osobního, telefonického, písemného, či prostřednictvím sociálních sítí s poškozenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 150.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky počínaje dnem 6. 12. 2023 do zaplacení.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 13 To 55/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Odvolání poškozené zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., protože jej podala jako osoba, která se odvolání výslovně vzdala.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce proti všem výrokům z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolání, protože nebyly provedeny navržené důkazy a byly porušeny zásady stanovené pro dokazování podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a došlo k porušení principu in dubio pro reo, protože soud dostatečně nedbal na to, že ve věci proti sobě stály výpovědi obviněného a poškozené.
5. Obviněný poukázal na obsah znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Ivanou Horáčkovou a PhDr. Janou Procházkovou na poškozenou AAAAA, u nichž považoval za vadu, že znalkyně nepracovaly s videozáznamem z výslechu poškozené, ale pouze s jeho přepisem, což snižuje jeho vypovídací hodnotu. Závěrům znalkyň neodpovídá jednání poškozené po zahájení trestního stíhání obviněného a po jeho odsouzení, protože ho vyhledávala, a pokud byl v místě jejich dosavadního bydliště, snažila se s ním vejít do kontaktu, a to přesto, že má pravomocně uloženu povinnost zdržet se kontaktu s ní. Na námitky obviněného, ať za ním z tohoto důvodu nechodí, nereagovala, o čemž svědčí i čestné prohlášení M. a J. Š., jimž se s tím svěřil (toto prohlášení připojil v příloze podávaného dovolání, jakož i snímky obrazovky svého mobilního telefonu s SMS dokladující komunikaci s poškozenou. On se snažil kontaktu s poškozenou vyvarovat, aby se nevystavil negativním důsledkům porušení uložené povinnosti. Toto neadekvátní chování poškozené vzbuzuje pochybnosti o správnosti znaleckého posudku jako celku a vede k pochybnostem o důvodnosti závěru soudů o věrohodnosti poškozené, jejž soudy utvářely právě na podkladě uvedeného znaleckého posudku, a obviněným vznesené námitky soudy odmítaly a bagatelizovaly je.
6. Soudům též vytýkal, že řádně neobjasnily všechny rozhodné skutečnosti a nebraly do úvahy, že se činu, jenž mu je kladen za vinu, nedopustil, protože se skutek z objektivních důvodů nemohl stát tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, když jeho zdravotní stav tomu neodpovídal. Poukázal na znalecký posudek znalce MUDr. Luďka Daneše, jenž potvrdil, že diabetici mají většinou problémy s erekcí a může u nich dojít k výraznému snížení chuti do sexuálního života. Vzhledem k tomu, že si obviněný cukrovku neléčil, znalec považoval uvedené komplikace za velice pravděpodobné.
7. S ohledem na uvedené zdravotní problémy obviněný navrhoval doplnění dokazování o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví diabetologie a urologie, které by měly prokázat, že nebyl schopen sexuálních aktivit, jak je popisovala poškozená. Zmínil, že dlouhodobě trpí i plísňovým onemocněním penisu, které je vysoce nakažlivé, a proto, pokud by docházelo k orálnímu styku, jak tvrdila poškozená, musel by ji nakazit, ale taková nákaza u ní zjištěna nebyla. Přestože obviněný tyto důkazy navrhoval již v přípravném řízení, a následně před soudy, orgány činné v trestním řízení mu nevyhověly, a tím porušily zásady stanovené pro řádné objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
8. Z uvedených důvodů obviněný považoval za nepravděpodobné, aby k intimním sexuálním kontaktům s ním docházelo při jím dosahované erekci, a to i dvakrát denně, protože takovouto frekvenci s ohledem na svůj zdravotní stav, i podle znalce MUDr. Luďka Daneše, považoval za málo pravděpodobnou. Tyto skutečnosti týkající se zdravotního stavu obviněného výrazně zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozené, a tedy i vinu obviněného. Skutková zjištění soudů obou stupňů z těchto důvodů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z těchto důvodů rovněž obviněný považoval za spekulativní závěry soudu, že pro obviněného, který možná měl problémy s potencí, bylo jednání ve vztahu k poškozené náhražkové a kompenzoval si jím svoji neschopnost mít sex s dospělou partnerkou. Poukázal však na to, že v době činu vedl s družkou K. R. standardní sexuální život, který ustal až před třemi lety, a proto nemohlo jít o kompenzaci neschopnosti mít sex s dospělou partnerkou. Navíc podle znalce preferuje dospělé ženy, když na dětské objekty u něj byly reakce nulové či negativní.
9. Obviněný rovněž poukázal na to, že kromě uvedených zdravotních problémů se činu, jenž mu je kladen za vinu, nemohl dopustit i z důvodu časového režimu fungování rodiny a bytových poměrů, v nichž rodina žila, což jsou rovněž skutečnosti, které vylučují, aby k sexuálním kontaktům docházelo v té frekvenci a místech, jak je poškozená popisovala. Proto obviněný soudům vytýkal, že za účelem objasnění jeho bytové a rodinné situace neprovedl jím navrhovanou výpověď jeho matky H. Q., která s jeho rodinou byla v pravidelném kontaktu.
10. Nesprávnost obviněný spatřoval i v tom, že soud při hlavním líčení provedl jako důkaz prohlášení poškozené, ač vznikají pochybnosti o jeho autorství, neboť se podle SMS jako autorka označila sestra poškozené H. Nedůsledným podle něj bylo i to, že se soudy nezabývaly dostatečně skutečnostmi vyplývajícími z facebookového účtu, na nějž po zahájení trestního stíhání obdržel od poškozené zprávy erotického obsahu, což vylučuje následky, které jeho jednání na ni mělo mít.
11. Vzhledem k tomu, že nebylo z uvedených důvodů prokázáno, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou vadné i právní závěry o naplnění znaků žalovaných trestných činů podle § 187 odst. 1, 2 a § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 13 To 55/2024, ve věci sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby zrušil toto usnesení i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 1. 2024 sp. zn. 1 T 152/2023, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedla, že argumentace obviněného odpovídá jím dosud vedené obhajobě před soudy nižších stupňů, s níž se v dostatečné míře vypořádaly a své závěry uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích. Jeho výhrady směřují proti hodnocení důkazů, a to v otázce věrohodnosti poškozené a vytýkají neprovedení důkazů navržených obviněným v rámci jeho obhajoby. Ve smyslu stávající judikatury k tzv. opomenutým důkazům poukázala na to, že návrhy obviněného na doplnění dokazování vypracováním znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví diabetologie a odvětví urologie, byly nalézacím soudem pro nadbytečnost zamítnuty, přičemž nalézací soud jejich nadbytečnost zdůvodnil tím, že nemohly k objektivnímu posouzení věci přispět. Tento závěr má oporu ve výslechu znalce MUDr. Luďka Daneše, který sice připustil, že schopnost erekce i ejakulační proces mohly být diabetem u obviněného narušeny, ale takový závěr nelze objektivně doložit, stejně jako to, zda mohl či nemohl mít erekci i vícekrát denně. Rovněž však uvedl, že pokud muži mají problémy s erekcí, a nenajdou sebevědomí a odvahu ke styku s dospělou ženou, kterou by upřednostnili, sáhnou někdy po nejbližších a nejjednodušších objektech. S poukazem na výpověď manželky obviněného v průběhu hlavního líčení je zřejmé, že problémy v sexuálním životě měl obviněný ještě před dobou, než se vůči poškozené začal dopouštět jednání, jímž byl shledán vinným. K další obhajobě obviněného uvedla, že z lékařské zprávy urologické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice ze dne 13. 10. 2023 vyplývá, že obviněný, který se na pracoviště sám dostavil s pupínky na penisu, byl vyšetřen se závěrem, že mykóza nebyla zjištěna. Poukázala se zřetelem i na další výsledky dokazování, že i kdyby měl v průběhu styků s poškozenou mykózu, nutně ji nemusel nakazit. Výpověď matky obviněného nepovažovala za potřebnou, neboť její výslech nelze považovat za podstatný důkaz, protože nemohla nic doložit k trestnému jednání obviněného. Z uvedených důvodů neshledala vady v tzv. opomenutých důkazech.
13. V procesním postupu při provádění důkazu prohlášením poškozené neshledala obviněným namítané vady a shrnula, že v posuzované věci nejsou dány žádné, natož extrémní rozpory rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, které by mohly vést k úspěšnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Protože obviněný uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. fakticky nenaplnil, protože právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení žádnými argumenty nenapadal a jejich nesprávnost v hmotně právním smyslu nevytýkal, ale zjevně ji odvozoval od jím vytýkaných nesprávných rozhodných skutkových zjištění, je dovolání jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupkyně navrhla, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
16. Obviněný v dovolání odkázal na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
17. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro zjištění existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin.
18. Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že výhrady obviněného směřovaly proti úplnosti provedeného dokazování a jeho správnosti. Neúplnost dokazování spojoval s neprovedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví urologie a diabetologie, a neprovedení výslechu jeho matky, a rovněž poukazoval na nevěrohodnost poškozené, která se po činu a s odstupem doby snažila navázat kontakt s obviněným, přestože ho měl zakázaný. Za vadu označoval i to, že se soud nevypořádal s autorstvím písemného prohlášení, které údajně podala poškozená, což obviněný zpochybňuje.
20. Nejprve je vhodné uvést, že podle obsahu takto vyjádřených výhrad lze připustit, že naplňují důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pokud šlo o námitky proti nevěrohodnosti poškozené, a že nedůvodně nebyly provedeny navrhované důkazy. Pokud obviněný užil rovněž důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v obsahu podaného dovolání k němu neuvedl takovou výhradu, která by mohla být po obsahové stránce považována za dopadající na tento důvod, protože nevytýkal nedostatky v právním posouzení věci, tj. neuváděl výtky proti jednotlivým znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a nebrojil fakticky ani proti použité právní kvalifikaci jinými relevantními námitkami.
21. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné, že obviněný těmito námitkami jen opakuje svou dosavadní argumentaci, jíž podložil i odvolání, o němž rozhodoval dovolací soud a své závěry k ní vyložil v přezkoumávaném rozhodnutí. K potřebě doplnění dokazování se odvolací soud vyjádřil v bodě 7. přezkoumávaného rozhodnutí, kde se ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně o nadbytečnosti obviněným navrhovaných důkazů, v bodech 9., 10.
rozvedl své úvahy ohledně tvrzení obviněného o nevěrohodnosti poškozené, a o okolnostech, vztahujících se k tomu, že jej po činu vyhledávala a že nenapsala soudem jako důkaz provedené prohlášení, své stanovisko zaujal v bodě 13., rovněž poukázal na správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně subjektivní stránky a poukázal na správnost závěru o druhu a výši trestu. Z uvedeného je zjevné, že se odvolací soud se stejnými výhradami obviněného vypořádal, reagoval na ně a své závěry k nim jasně vyjádřil.
Přičemž nelze odhlédnout od toho, že soud prvního stupně obdobné obhajobě obviněného věnoval potřebnou pozornost a objasňoval skutečnosti významné pro závěry o jeho vině se zřetelem na jím uváděnou obhajobu. Nutno podotknout, že se zabýval nejen tím, co uváděla poškozená, ale její výpověď zasazoval do kontextu i dalších ve věci provedených zjištění plynoucích z jiných důkazů. V té souvislosti lze poznamenat, že za významné považoval výpovědi učitelky H. O., co jí poškozená a za jakých okolností popsala, a psycholožky Jany Stavové, která skutečnosti uváděné poškozenou rovněž potvrdila (viz bod 3.
rozsudku). Soud se zabýval též i výsledky zkoumání duševního stavu poškozené, a vyjádřil své názory a úvahy ke znaleckým posudkům znalkyň MUDr. Ivany Horáčkové, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie, a PhDr. Jany Procházkové, znalkyně se specializací klinická psychologie (viz body 5. a 6. rozsudku), jejichž závěry hodnotil a posuzoval v souvislosti se všemi ve věci provedenými důkazy (viz body 8. až 10.). Rovněž je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se věnoval i obhajobě obviněného o tom, že nebyl pro onemocnění cukrovkou schopen erekce, a měl plísňové onemocnění, které by musel přenést na poškozenou, což se nestalo.
Pro své závěry vycházel z výpovědi znalce MUDr. Luďka Daneše, specialisty pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který byl oprávněn se s ohledem na tuto odbornost vyjádřit i ke schopnosti obviněného jako pacienta s diabetes k obecným zásadám vztahujícím se k této nemoci. I když připustil, že obviněný trpící uvedenou chorobou, měl vlivem diabetu sníženy sexuální funkce, ale tuto skutečnost nemohl doložit, připustil možnost komplikací. Nevyloučil však, že by uvedených aktivit obviněný vůbec nebyl schopen, a na druhou stranu se přiklonil i k tomu, že změna objektu sexuálního zájmu mohla tuto schopnost podmínit.
S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně (viz bod 12. rozsudku), a v souladu s ním i odvolací soud (viz bod 7.
usnesení), nepovažovaly za nutné, aby byl obviněný podroben znaleckému zkoumání znalcem z oboru urologie a diabetologie, protože byl podle nich rozsah provedeného dokazování dostatečný a o věrohodnosti poškozené nevznikaly pochybnosti, tudíž byl i nadbytečný. Rovněž za nadbytečný označily soudy výslech matky obviněného, protože, jak poukázal i odvolací soud v bodě 12. přezkoumávaného usnesení, skutečnosti týkající se bytových poměrů byly objasněny.
22. K obviněným zmiňovanému písemnému prohlášení poškozené lze z obsahu spisu zjistit, že toto učinila poškozená vlastnoručně napsaným přípisem ze dne 2. 12. 2023, v němž popsala, proč se delší dobu nikomu se zneužíváním ze strany obviněného nesvěřila (stud, obavy o matku a sestru), jakož i své pocity psychické i fyzické (nespavost, třes nohou, bolest břicha a hlavy), popsala obavu z přítomnosti obviněného i navázání intimního kontaktu s chlapcem svého věku, žádá potrestání obviněného (č. l. 314 spisu). Soud prvního stupně jej v hlavním líčení dne 22. 1. 2024 přečetl a založil do spisu na č. l. 314, obviněný k němu žádných připomínek neměl (č. l. 333 spisu).
23. Nejvyšší soud připomíná, že podle článku 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu, vede a provádí důkazy, jež také hodnotí podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Nejvyššího soudu, aby do tohoto hodnocení zasahoval. Jak bylo výše uvedeno, možnost přezkoumání správnosti skutkových závěrů je dána pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soud učinil. Takové vady spočívají v kardinálních procesních nedostatcích, libovůli při provádění i hodnocení důkazů či jejich deformaci Nejvyšší soud neshledal. Při zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněného. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal výpověď poškozené, kterou se obviněný snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, zejména výpověďmi svědkyň a dalších listinných důkazů. Právě vyhodnocení tohoto důkazu soud věnoval velkou pečlivost. Jestliže soudy nevyhověly obhajobě obviněného, vysvětily, jaká zjištění a jaké prokázané okolnosti o tom vypovídají.
24. Nejvyšší soud jen nad rámec úvah soudů obou stupňů zdůrazňuje, že skutečnost, že poškozená obviněného vyhledávala později, když již byla jeho trestná činnost odhalena, respektive snažila se s ním navázat kontakt, aniž by bylo objektivně prokázáno v jaké intenzitě a z jakých důvodů, nesvědčí o její nevěrohodnosti, ani o tom, že by ke skutku, jak jej vylíčila a popsala, nedošlo, naopak toto její jednání by bylo možné vyložit i jako důsledek trestného jednání obviněného, jenž jí pohlavně zneužíval po velice dlouhou dobu a provozoval s ní velmi intenzivní sexuální styk, který trval od jejích 11 let až do její dospělosti. Nebylo by proto od věci, že se u ní projevil určitý zvyk, či sexuální závislost na něm. Takový závěr je však jen jednou z možností potvrzující věrohodnost verze poškozené, a ani tato okolnost nesvědčí pro to, že si uváděné skutečnosti vymyslela.
25. Soud prvního stupně při řádně provedeném dokazování věnoval potřebnou pozornost odstranění rozporů mezi výpověďmi poškozené, resp. nejasnosti v jejím podání vysvětlil, a to i se zřetelem na závěry znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené, viz body 5., 6., 10. Soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zabýval se i dalšími námitkami obviněného, o něž své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opíral.
26. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o takové důkazy, které vzešly z procesu, který není zatížen žádnými nedostatky ani nelogičnostmi, a bylo možné zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soudy nepominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně zevrubné, zejména se zaměřením na nikoli podstatné rozpory ve výpovědích poškozené a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
27. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
28. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný v dovolání neuváděl žádné jiné skutečnosti než takové, s nimiž se soudy obou stupňů v předchozích stádiích trestního řízení vypořádaly. Jen pro úplnost lze zmínit, že pokud jde o neprovedené důkazy, v tomto směru se soudy vypořádaly s návrhem obviněného a vysvětlily, proč se s ním neztotožnily. Nejde proto o extrémní vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť soud nezaložil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale ani jeho protiústavnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Uvedený postup soudů obou stupňů, který byl dovoláním zpochybňován, nesvědčí ani o tom, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz, jenž spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Naopak, jak je uvedeno, soudy se návrhem obviněného zabývaly a shledaly, že k objasnění viny není jím uváděné dokazování nutné. Nejvyšší soud proto nezjistil známky libovůle soudů nebo jejich snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V projednávané věci nejde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
29. Lze shledat, že závěr, že se skutek stal, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a že jej spáchal obviněný, nevzbuzují obviněným poukazované pochybnosti. Soudy obou stupňů dostály svým povinnostem, věc řádně bez vad a extrémních nedostatků objasnily, a proto jsou námitky obviněného uvedené podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřené proti skutkovým okolnostem nedůvodné.
30. Nejvyšší soud na základě obsahu podaného dovolání shledal, když obviněný poukazoval na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplnil (viz bod 13. shora), protože žádné námitky hmotněprávní povahy nevznesl a vady v právním posouzení neuváděl. Proto Nejvyšší soud, který je vázán pro rozsah své přezkumné povinnosti uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a nebyl proto oprávněn domýšlet si dovolací argumentaci obviněného anebo ji za něj dotvářet, případně propojovat s jím užitými dovolacími důvody, a proto správnost posouzení skutku jako zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku bez potřebného podkladu v dovolání nepřezkoumával. Přesto jen pro úplnost poznamenává, že toto právní posouzení nevykazuje extrémní nedostatky, v nichž by bylo možné spatřovat porušení základních práv obviněného. VI. Závěr
31. K námitkám obviněného je proto možné uzavřít, že jeho vina byla objasněna a závěry soudů k tomu rozvedené byly srozumitelně a jasně vyloženy, a proto o ní nevznikají obviněným uváděné pochybnosti. Přezkoumávaná věc nevykazuje známky procesních vad či nelogických rozporů ve skutkových zjištěních, z nichž vyvozené právní závěry o tom, že obviněný naplnil znaky shora uvedených trestných činů logicky vyplynuly. Skutková zjištění popsaná v napadených rozhodnutích byla v potřebné míře a bez důvodných pochybností objasněna, aniž současně došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
32. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 9. 2024 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu