8 Tdo 74/2025-1030
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněné L. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítá dovolání obviněné L. T. i v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. Š.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná L. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 i poškozený M. Š. Obviněná svým odvoláním brojila proti výrokům o vině a trestu, odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné a odvolání poškozeného směřovala proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen.
Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Obviněná byla nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku (bod 3. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Proti tomuto trestnímu příkazu podala obviněná odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz zrušen a trestní věc obviněné byla projednána v hlavním líčení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 1 tr.
ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně byla obviněná rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn.
44 To 14/2021, podle
§ 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o přiznání nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci soudy rozhodly způsobem rekapitulovaným pod body 1.
a 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
4. Obviněná podala dovolání i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a dovolací soud usnesením ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1157/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné L. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozeného M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
5. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost obviněná a poškozený M. Š. Ústavní stížnost stěžovatelky L. T. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1649/23, odmítnuta. O ústavní stížnosti stěžovatele M. Š. rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23, tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 Tdo 1157/2022-885, bylo v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, porušeno stěžovatelovo základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I.). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 Tdo 1157/2022-885, bylo v tomto rozsahu zrušeno (výrok II.).
6. Z takto rekapitulovaných výsledků dosavadního řízení plyne, že předmět přezkumné činnosti a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stávajícím stadiu řízení je omezen dovoláním obviněné směřujícím i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, a to v kontextu právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23, a při vědomí jeho vázaností, jakož i povinnosti provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h odst. 1 tr. ř.).
II. Dovolání obviněné a její námitky směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, podala obviněná L. T. prostřednictvím svých tehdejších obhájců JUDr. Pavla Kormana, JUDr. Karla Poláka a JUDr. Tomáše Kaisera dovolání směřující i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy a právě této části mimořádného opravného prostředku bude dále věnována pozornost.
8. V dovolání ze dne 20. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kormana uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítla, že nebyly nedůvodně provedeny stěžejní navrhované důkazy, závěry odvolacího soudu byly založeny na nesprávných skutkových zjištěních a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. V daných souvislostech nutno rekapitulovat, že za vadný obviněná označila také výrok o náhradě za ztížení společenského uplatnění po změně právní kvalifikace na přečiny podle § 345 odst. 2 a § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy bez znaku jiné vážné újmy, v tomto případě vazebního stíhání. Odvolací soud poškozenému přiznal za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč. Takový výrok opřel o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, ačkoliv opomněl, že v tomto posudku je ztížení společenského uplatnění shledáváno zejména jako důsledek vazebního stíhání poškozeného. Pokud však odvolací soud při posouzení skutku dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněné nebyl způsoben jiný vážný následek – vazba, pak není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem vazby poškozeného.
9. Dovolatelka (mimo jiné) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok, jímž jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. V dovolání ze dne 15. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Poláka obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Obviněná polemizovala i s příčinnou souvislostí mezi jejím jednáním a nemajetkovou újmou, měla za to, že poškozený nemá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť neměla možnost ovlivnit, zda bude či nebude vzat do vazby. Případný nárok za nezákonné uvěznění by měl podle jejího názoru poškozený uplatňovat v souvislosti se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to vůči státu.
12. Dovolatelka alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř. zrušil výrok, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že podle § 265 tr. ř. se poškozený odkazuje s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 200 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. V dovolání ze dne 20. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kaisera obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a namítla, že nalézací soud porušil zejména hmotněprávní předpisy, nezjistil skutečný stav věci a nerespektoval konstantní judikaturu, přičemž odvolací soud uvedené chyby napravil pouze částečně a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformace in peius.
14. I zde dovolatelka brojila též proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Měla za to, že vzhledem k pravdivému popisu jednání poškozeného ze dne 7. 3. 2018 nelze uvažovat, že by nepřesným popisem událostí ze dne 25. 2. 2018 mohla vzniknout M. Š. větší újma než následkem událostí ze 7. 3. 2018. Navíc podle jejího názoru došlo postupem městského soudu k porušení zákazu reformace in peius, když vůči ní rozhodl přísněji, ač Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí toliko v důsledku jejího dovolání. Po připomenutí vývoje v rozhodování o náhradě původně majetkové škody a posléze nemajetkové újmy včetně odůvodnění konstatovala, že soud prvního stupně po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřehlédl přímé provázání nemajetkové újmy s pobytem poškozeného ve vazbě, a proto jej správně s požadavkem na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení. Odvolací soud pak vyhověl odvoláním poškozeného a státní zástupkyně, přičemž se však nevypořádal s faktem, že M. Š. byl rovněž stíhán pro trestný čin vydírání. Uvědomil si sice, že pro obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody nemohl být vzhledem k ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. vzat do vazby, ale přesto i v tomto bodě zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně a sám náhradu nemajetkové újmy M. Š. přiznal a uvedl, že poškozený svůj nárok založil na vzniklém posttraumatickém stresovém syndromu, aniž se vypořádal s jeho obviněním ze spáchání trestného činu vydírání. Zdůraznila, že neiniciovala ani neovlivnila vzetí M. Š. do vazby, proto neměla být poškozenému náhrada nemajetkové újmy přiznána. Měla za to, že právní titul náhrady škody nelze po proběhlém dovolacím řízení měnit, nehledě na to, že znalec MUDr. Vlastimil Tichý vycházel z prokazatelně lživých tvrzení poškozeného.
15. Obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1. tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání k námitkám obviněné obsaženým v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné.
17. Konkrétně k výhradám směřujícím proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, k neprovedeným návrhům k prokázání nedůvodnosti výše přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění státní zástupce zdůraznil, že posttraumatická porucha byla poškozenému diagnostikována soudním znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, kdy i z jeho výpovědi je zřejmé, že mu bylo známo, že poškozený nemusel ve všech konkrétních tvrzení uvádět pravdu. K důkazu fotodokumentací zmínil, že poškozený odpovídal na otázky znalce ke dni vypracování znaleckého posudku, přičemž fotodokumentace předložená obviněnou se mohla týkat takového chování poškozeného, jehož se již v době zpracování znaleckého posudku dopouštět nemusel. Podstatné je však podle jeho názoru to, že i kdyby se poškozený k některé z otázek znalce vyjádřil nepravdivě (zda kouří, užívá drogy, účastní se hazardních her), taková dílčí otázka, která sama o sobě nebyla předmětem znaleckého zkoumání, není natolik relevantní pro samotné diagnostikování posttraumatické poruchy, aby zpochybnila věrohodnost znaleckého posudku ve vztahu k rozsahu a intenzitě újmy utrpěné poškozeným. K obviněnou zpochybňované věrohodnosti poškozeného podotkl, že znalec lhaní poškozeného neprokázal. Státní zástupce uzavřel, že soudy provedly veškeré relevantní důkazy vztahující se i k důvodnosti a výši uplatněného nároku na náhradu škody, tudíž zamítnutí návrhů na provedení dalších důkazů bylo postupem důvodným a legitimním. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Státní zástupce dále zaslal Nejvyššímu soudu sdělení, v němž uvedl, že se k dalším odůvodněním dovolání obviněné, a to prostřednictvím obhájců JUDr. Karla Poláka a JUDr. Tomáše Kaisera, po seznámení se s obsahem obou podání, jakož i s přihlédnutím k již zaslanému vyjádření k dovolání podanému prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana věcně vyjadřovat nebude.
III. Vyjádření stran v řízení po zrušení části rozhodnutí nálezem Ústavního soudu
19. Poškozený M. Š. prostřednictvím svého zmocněnce Mgr. Jana Boučka Nejvyššímu soudu sdělil, že podle jeho mínění je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné a mělo být odmítnuto stejně tak, jako bylo odmítnuto v meritu věci. Zopakoval, že v řízení uplatnil a nadále uplatňuje nárok v částce 327 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 3. 2019 do zaplacení.
20. Podání poškozeného bylo zasláno k vyjádření obviněné i státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce sdělil, že na ně nebude reagovat. Obviněná k němu implicitně zaujala stanovisko ve svém vyjádření k nyní projednávané věci.
21. Obviněná prostřednictvím obhájce uvedla, že s nárokem poškozeného na náhradu nemajetkové újmy nesouhlasí, neboť jej spatřuje nepřezkoumatelným a nedostatečně odůvodněným, veskrze také neoprávněným. Poukázala na to, že poškozený v řízení uplatňuje určitou finanční částku jako náhradu nemajetkové újmy, avšak znalecký posudek stanoví částku odlišnou. Poškozený svůj nárok nijak detailně neodůvodňuje a znalecký posudek se rovněž nevypořádává s klíčovými aspekty, jež by měly být rozhodné pro stanovení spravedlivé výše náhrady. Tato nejednoznačnost činí uplatněný nárok nepřezkoumatelným a znemožňuje jeho spravedlivé posouzení. Obviněná měla též za to, že v daném případě nedošlo u poškozeného ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, a to jak z medicínského, tak i z právního hlediska. Navíc, případné psychické obtíže poškozeného nelze jednoznačně přičítat jednání obviněné, neboť existuje řada dalších faktorů, které mohly mít na jeho psychický stav vliv, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a tvrzeným následkem, tj. vzetím poškozeného do vazby. Jakékoli tvrzení, že by její jednání vedlo k psychické újmě poškozeného, je tedy spekulativní a nepodložené, a proto i nároky vznesené poškozeným jsou nedůvodné.
22. Obviněná označila skutková zjištění související se vznikem nemajetkové újmy za nedostatečná, navíc znalecký posudek, který by měl sloužit k objektivizaci těchto tvrzení, podle ní neposkytuje jednoznačné závěry, které by odůvodňovaly nárokovanou výši nemajetkové újmy. Proto navrhla, aby soud přistoupil k důkladnému přezkumu oprávněnosti a výše uplatněného nároku a následně tento nárok poškozeného zamítl jako nedůvodný, a naopak aby dovolání v intencích uvedeného petitu obviněné vyhověl.
23. Poškozený v replice na vyjádření obviněné mínil, že zde vyslovené úvahy jsou zjevně založeny na popírání závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23. Po rekapitulaci závěrů o výši zadostiučinění ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého upozornil, že o přiměřenosti výše odškodnění rozhoduje soud na základě volní úvahy s ohledem na specifika věci.
IV. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Veden co do rozsahu své přezkumné povinnosti důsledky plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23, shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné i v části týkající se rozhodnutí o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. Š.
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i), m) tr. ř., v daném kontextu je však relevantní toliko odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě nemajetkové újmy spočívá na jiném nesprávném hmotněprávnímu posouzení a že odvolací soud napravil pouze částečně chyby nalézacího soudu a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformationis in peius.
26. Dovolatelka se jak v dovolání, tak i posléze ve vyjádření po zrušení části usnesení Nejvyššího soudu nálezem Ústavního soudu vyhrazovala proti výroku o povinnosti uhradit poškozenému na náhradu za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 200 000 Kč. Zdůraznila, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi činem, jímž byla uznána vinnou, uvalenou vazbou a následkem v podobě ztíženého společenského uplatnění a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. V dovolání rozváděla také svoji výhradu, že odvolací soud nemohl rozhodnout o její povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění poškozenému, aniž by porušil zásadu zákazu reformationis in peius.
27. Výtkami obviněné ohledně porušení zásady zákazu reformationis in peius se Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1157/2022 zabýval pod bodem 71. usnesení a na zde uvedené závěry lze odkázat. Vadnými je neshledal Ústavní soud ani v usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1649/23, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti L. T. Odvolací soud svým výrokem o povinnosti obviněné k náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhodoval o stejném nároku poškozeného, který řádně a včas uplatnil již v předcházejícím řízení, a po upřesnění nároku poškozeným, které bylo součástí odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně (č. l. 624, 625), specifikoval, který z možných samostatných nároků na nemajetkovou újmu konkrétně poškozenému přiznal. Ačkoliv odvolací soud dospěl na základě znaleckého posudku k vyčíslení nemajetkové újmy k závěru, že by poškozenému měla být přiznána částka vyšší, uložil obviněné povinnost k úhradě toliko částky 200 000 Kč, a to při respektování zásady zákazu reformationis in peius, neboť v této výši přiznal soud poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve svém předcházejícím rozhodnutí zrušeném z podnětu dovolání obviněné Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy, konkrétně k náhradě za ztížení společenského uplatnění, poškozenému v nyní dovoláním napadeném rozsudku nezhoršuje postavení obviněné, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius.
28. V nyní posuzované věci trestní soudy rozhodovaly o nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatele celkem devětkrát v průběhu téměř čtyř let. Způsob, jakým tak učinily, byl Ústavním soudem rekapitulován pod body 24.–31. jeho nálezu, bylo by proto nadbytečné a nefunkční jeho závěry opakovat. Z této rekapitulace je vhodné jen připomenout, že Městský soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 44 To 69/2022-691, rozhodl o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy a přiznal mu částku 200 000 Kč, přičemž se zbytkem jeho nároku za ztížení společenského uplatnění jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1157/2022, částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poškozeného M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
29. Ústavní soud označil za nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že „s ohledem na stávající důkazní situaci nebylo možno rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění“, soudní spis podle něj obsahuje dostatek podkladů, a to i ve vztahu k výhradám Nejvyššího soudu (bod 36. nálezu).
30. Připomněl, že samotnou existenci posttraumatické stresové poruchy (syndromu) Nejvyšší soud nezpochybnil, pokládal však za nutné vést dokazování tak, aby bylo možné jednoznačně určit, zda (resp. v jaké míře) se projevila na straně jedné jako důsledek pobytu stěžovatele ve vazbě a na straně druhé jako důsledek samotného trestního stíhání, což ale Ústavní soud označil za nesprávné. Žádal-li Nejvyšší soud za tímto účelem doplnění dokazování výslechem poškozeného, Ústavní soud oponoval, že poškozeného nelze zatěžovat tím, aby sám byl schopen dostatečně oddělit, zda a případně do jaké míry jeho přetrvávající psychické obtíže pramení z trestního stíhání jako celku nebo „pouze“ z pobytu ve vazbě. Z jeho opakovaných vyjádření k tomu, jaké dopady měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, je přitom patrné, že tyto dvě roviny chápe jako „spojené nádoby“.
31. Ústavní soud také rekapituloval, že poškozený se i k období po propuštění z vazby opakovaně vyjadřoval v přípravném řízení, během výslechu na hlavním líčení, v rámci znaleckého psychiatrického vyšetření a také v písemných podáních adresovaných obvodnímu soudu, městskému soudu i Nejvyššímu soudu. Např. při podání vysvětlení dne 22. 3. 2019 mimo jiné uvedl, že jeho špatný psychický stav pramení z toho, že byl bezdůvodně (tj. na základě křivého obvinění vedlejší účastnice) vzat do vazby. Měl obavy, že se v takové situaci může bez vlastního přičinění ocitnout znovu (č. l. 39 trestního spisu č. j. KRPA-93608/TČ-2019001179). V odborném vyjádření ze dne 11. 2. 2019 (po několikaměsíční intenzivní spolupráci se stěžovatelem) psycholog mimo jiné uvedl, že se poškozený „těžko vyrovnává se skutečností, že byl ve vazbě jen na základě křivého obvinění jeho bývalé přítelkyně“ (č. l. 311 soudního spisu). K dopadům křivého obvinění, které bylo základem jeho trestního stíhání, a to i vazebně, se poškozený dále podrobně vyjadřoval v přípisu ze dne 23. 10. 2019 (č. l. 294–296 soudního spisu). Rovněž během svého výslechu na hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2019 mimo jiné uvedl, že v důsledku jednání obviněné přišel o podnikání, obával se o svůj vztah a o to, že kdyby bylo dáno obviněné za pravdu, skončil by na dlouhou dobu ve vězení (č. l. 321 soudního spisu). Psychický stav a prožívání poškozeného bylo předmětem také znaleckého psychiatrického vyšetření, které proběhlo 20. 7. 2020, tj. více než dva roky po propuštění z vazby. Ačkoli své potíže vztahoval k pobytu ve vazbě, za podstatné považoval, že se v ní ocitl nespravedlivě a přesto, že se snažil žít řádným životem. Popisoval, jak se celé trestní stíhání včetně vazby i nadále projevuje v jeho běžném životě (viz znalecký posudek ze dne 11. 8. 2020, č. l. 373-379 soudního spisu). V návaznosti na písemné vypracování znaleckého posudku byl znalec vyslechnut, a to v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2019 (viz č. l. 409– 410 soudního spisu) a mimo hlavní líčení dne 15. 11. 2021 (č. l. 561–568 soudního spisu). Znalec se přitom vyjadřoval i k ustálenosti zdravotního stavu poškozeného jakožto podmínky posouzení ztížení společenského uplatnění (viz body 37., 38. nálezu).
32. Z hlediska dalšího rozhodování Nejvyššího soudu je rovněž významný závěr Ústavního soudu, jímž upozornil na specifika trestného činu křivého obvinění a křivé výpovědi. Vazba lživě obviněné osoby, je-li o ní rozhodnuto, je nedílnou součástí trestního stíhání, jež měl pachatel v úmyslu přivodit. Ačkoli je tedy újma způsobená samotným trestním stíháním, potažmo i uvalením vazby, striktně vzato důsledkem jednání státu, ten se jejímu vzniku může v případě křivého obvinění a křivé výpovědi vyhnout pouze omezeně, neboť plní to, k čemu se jako moderní stát zavázal (bod 42. nálezu). Tím dal Ústavní soud rovněž jasně najevo, že v posuzovaném případě nelze striktně oddělovat nároky zakládající se na újmě vzniklé samotným trestním stíháním na straně jedné a vazbou na straně druhé.
33. Pro stávající rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání obviněné směřující i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy je namístě připomenout předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu. Obvodní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, jímž poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody (pozn.: správně nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních, svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že poškozenému již bylo přiznáno odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonnou vazbou, a to ve vyšší částce než z hlediska zákazu reformationis in peius limitních 200 000 Kč (bod 21.
rozsudku). Odvolací soud označil názor soudu prvního stupně za nesprávný, neboť v rozporu se zákonem spojil dva odlišné nároky, který může poškozený uplatnit, a to náhradu za ztížení společenského uplatnění a odškodnění ze strany státu za nezákonné držení ve vazbě. Odvolací soud rozvedl, že nárok poškozeného učiněný ve smyslu § 2958 o. z. shledá opodstatněným a řádně doloženým co do výše 200 000 Kč. Poškozený svůj nárok založil na posttraumatickém stresovém syndromu, který se u něj i podle znaleckého posudku projevil jako důsledek trestního stíhání, aniž by bylo relevantní brát v potaz i opakované trestní stíhání poškozeného v minulosti.
Žádal-li zmocněnec poškozeného 327 000 Kč, nebylo možno vyhovět jeho návrhu v celém rozsahu, nýbrž jen co do částky 200 000 Kč a se zbytkem nároku za ztížení společenského uplatnění byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (bod 16. rozsudku).
34. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1157/2022, označil závěry Městského soudu v Praze za nepřesvědčivé a neúplné. Měl za to, že odvolací soud toliko konstatoval oprávněnost nároku poškozeného s odkazem na znalecký posudek a s odkazem na specifikaci nároku poškozeným, aniž blíže rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného v důsledku neoprávněného trestního stíhání vyvolaného obviněnou s následky v podobě ustáleného změněného zdravotního stavu. Upozornil, že dosavadní výsledky dokazování, výslech poškozeného i závěry znaleckého posudku jsou soustředěny k následkům pobytu ve vazbě, nikoliv samotného trestního stíhání. Ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2019 poškozený v souvislosti se svým psychickým stavem uvedl, že byl ve vazbě 3,5 měsíce, kdy na tom byl psychicky hodně špatně, protože kdyby tento tah obviněné dopadl, tak s těmi podmínkami by tam skončil na docela dlouhou dobu, psychický tlak byl obrovský, ještě na to konto, že nic neudělal a přemění se mu ty podmínky (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 320–321). Poškozený se tedy jak ve své výpovědi v hlavním líčení, ale také při vyhledání psychologické pomoci u Z. P., zaměřil zejména na své pocity, které prožíval ve vazbě. K tomu, jak se cítil a co prožíval po propuštění z vazby, se však dostatečně přesvědčivě nevyjádřil ani v hlavním líčení, případně ani ve svých podáních (např. v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž upřesnil svůj nárok). Vyjádření poškozeného je ale v dané souvislosti nezbytné pro posouzení, jakým způsobem a v jaké míře jej v následném životě ovlivnilo trestní stíhání způsobené trestněprávním jednáním obviněné, tedy v jakém rozměru ovlivnilo jeho psychický stav a jeho společenské uplatnění a zda se jedná o ustálenou změnu zdravotního (psychického) stavu (bod 78. usnesení).
35. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23, se staly obsoletními a nesprávnými také úvahy Nejvyššího soudu o příčinné souvislosti mezi posttraumatickou stresovou poruchou zjištěnou u poškozeného a jeho pobytem ve vazbě či obecně vedením trestního stíhání proti němu, a následně i o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým ztížením společenského uplatnění. Ústavní soud zřetelně upozornil na specifika trestného činu křivého obvinění a křivé výpovědi a formuloval závěr, že vazba lživě obviněné osoby, je-li o ní rozhodnuto, je nedílnou součástí trestního stíhání, jež měl pachatel v úmyslu přivodit. V důsledku tohoto právního názoru je třeba jako na neopodstatněnou nahlížet na výtku obviněné, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a újmou vzniklou na straně poškozeného jako následek jeho vzetí do vazby.
36. Pokud jde o existenci posttraumatické stresové poruchy, kterou Ústavní soud verifikoval, není od věci znovu upozornit na znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, podle něhož tato vznikla jako následek nespravedlivého obvinění ze strany obviněné a následného trestního řízení a vazby v rámci tohoto trestního řízení (viz posudek na č. l. 376). Znalec ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2020 (protokol na č. l. 409–410) a ve výpovědi mimo hlavní líčení dne 15. 11. 2021 (protokol na č. l. 561–568) uvedl, že k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného dospěl na základě zprávy psychologa, která byla založena ve spise, a na základě vlastního vyšetření poškozeného. Blíže se pak věnoval samotnému vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Ze zprávy psychologa Z. P. ze dne 11. 2. 2019 se podává, že poškozený vyhledal dne 3. 9. 2018 psychologa, neboť se do té doby stále nevyrovnal s protiprávním umístněním do vazby, dále že rozhovorem a testovými metodami bylo zjištěno, že poškozený trpí posttraumatickým syndromem z vazby a přetrvává u něj deprese, úzkost, poruchy spánku, pesimismus, lítostivost, pochyby o sobě samém a nejistota před lidmi, přičemž ke dni vypracování zprávy po pravidelném setkání s poškozeným na psychoterapii bylo konstatováno, že se obviněný stále těžko vyrovnává se skutečností, že byl ve vazbě jen na základě křivého obvinění bývalé přítelkyně (tj. obviněné), kdy poslední testové vyšetření ze dne 8. 2. 2019 ukázalo, že nedošlo ke snížení míry deprese, ale naopak k mírnému zhoršení (č. l. 311).
37. Za takto popsaných okolností měl odvolací soud všechny potřebné podklady pro závěr, že je dán zákonný důvod pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy (za ztížení společenského uplatnění). Co do výše přiznaného nároku (poškozený požadoval zaplacení částky 327 000 Kč), opíral se odvolací soud o závěry prezentované již v rozsudku ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Zde (viz bod 9. rozsudku) zmínil judikaturu Nejvyššího soudu a soudní praxi, podle níž lze výši nemajetkové újmy stanovit úvahou soudu bez toho, aby byl nutný znalecký posudek. Připomněl délku trvání vazby, která měla negativní následky na psychickém stavu poškozeného, a jako přiměřenou (oproti výrazně vyššímu vyčíslení znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým) stanovil nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Jsa vázán zákazem reformationis in peius, odvolací soud tedy v nyní dovoláním napadeném rozsudku správně rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních.
38. Nejvyšší soud tak shledává rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se náhrady nemajetkové újmy poškozenému M. Š. správným, dovolání obviněné má za zjevně neopodstatněné. Třebaže v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1157/2022, Nejvyšší soud k dovolání obviněné částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poškozeného M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních (bod 4. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), nemůže být tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu porušen zákaz reformationis in peius. Respektování takového zákazu není důsledkem řízení o ústavní stížnosti, zákaz reformationis in peius se uplatní v řízení po zrušení části rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, tj. v posuzovaném případě v řízení o dovolání obviněné, v tom směru, že rozhodnutím dovolacího soudu nemůže být zhoršeno postavení obviněné ve srovnání s dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, což tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu evidentně nenastane.
39. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné i v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. Š., proto je i v tomto rozsahu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu