8 Tdo 774/2021

8 Tdo 774/2021-531

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 dovolání

obviněné L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, jako odvolacího soudu v

trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2019, a

rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T

107/2019, byla obviněná L. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“)

uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c)

tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého

znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

(ad 2. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr.

zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro

jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s

ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit

poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání

směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2.

2021, sp. zn. 44 To 14/2021, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř.

napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o

přiznání nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že

obviněná L. T. se při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle

§ 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku odsuzuje podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se podle § 81 odst. 1,

§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému

M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl

poškozený se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve

věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila

označených přečinů tím, že

1. dne 8. 3. 2018 v době kolem 14:05 hod. v XY, v rámci trestního řízení

vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1.

oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném

poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání

vysvětlení podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné uvedla, že dne 25.

2. 2018 v době po 18:00 hod. šla do bydliště svého bývalého přítele M. Š., nar.

XY, a to z důvodu, že u něj měla nějaké zapomenuté věci, včetně pracovního

flash disku, kdy na něj zazvonila, on jí přinesl věci, které u něj zapomněla

(vyjma flash disku), a pak spolu šli do blízké vinárny "K. ", poté jí nabídl,

že ji odveze domů, s čímž souhlasila, avšak tento ji místo odvozu domů vozil

různě po XY, přitom jí nadával, říkal, že její bratr V. T. chcípne, že se o to

postará, chtěl po ní, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, a

dále uvedla, že když zastavili na červenou, tak ji držel za ruku, aby z vozidla

nemohla vystoupit, v průběhu cesty brečela, přičemž ji M. Š. vozil dlouhou

dobu, asi přes dvě hodiny, a na základě této její výpovědi bylo ve věci dne 22.

3. 2018 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř.

proti osobě M. Š., nar. XY, pro trestný čin omezování osobní svobody dle § 171

odst. 1 tr. zákoníku a dále pro trestný čin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2

písm. e) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit mimo jiné právě tím, že dne 25.

2. 2018 L. T. cca 2 hodiny vozil po XY, křičel na ni, že jsou zkurvená rodina,

že její bratr chcípne, a požadoval, aby bratr stáhnul trestní oznámení podané

na jeho osobu, a bránil jí opustit vozidlo tím, že ji opakovaně držel za ruku,

když zastavil na červenou; M. Š. byl v důsledku předmětného trestního stíhání v

době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, přičemž z rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, ve spojení s usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 7 To 430/2018, vyplývá, že

M. Š. byl dle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se

k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro

nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den

obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl

L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný

z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z

bankomatu, a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi

hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do

jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil

cca 2 hodiny různě po Praze a ani jí nebránil vystoupit z vozidla, přičemž

shora uvedené nepravdivé informace obviněná uvedla s vědomím toho, že M. Š. byl

v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v dané době byl ve zkušební

lhůtě podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody,

2. dne 17. 4. 2018 v době kolem 13:04 hod. v XY v rámci trestního řízení

vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1.

oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném

poučení jako svědek do protokolu o výslechu svědka k události ze dne 25. 2.

2018 vypovídala zcela shodně, jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v XY, v průběhu

hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T

105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., nar. XY, který byl obžalován mimo

jiné pro přečin omezování osobní svobody § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se

měl dopustit dne 25. 2. 2018 na obviněné shora uvedeným způsobem, kdy následně

byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 7. 2018 obžaloby z uvedených důvodů

shora zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť soud vzal za prokázané, že se

uvedený skutek nestal, přičemž věděla, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k

trestu odnětí svobody a v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného

odložení výkonu trestu odnětí svobody i ve zkušební době podmíněného propuštění

z výkonu trestu odnětí svobody.

4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci

obviněné poprvé. Obviněná byla nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem

křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad 1.

výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle

§ 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a

přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2

písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 3. výroku o vině), za což byla

podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2

tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl

podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební

dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým

nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Proti citovanému

trestnímu příkazu podala obviněná odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz

zrušen a trestní věci obviněné byla projednána v hlavním líčení. Rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, byla

obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3

písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého

znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

(ad 3. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr.

zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro

jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s

ostrahou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti

obviněné nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti tomuto rozsudku

podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského

soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020, byl podle § 258 odst.

1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř.

byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To

14/2021, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž

odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) tr.

ř. Namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, nalézací soud byl

obsazen soudcem, který měl být z projednávání věci vyloučen, ve věci existoval

extrémní rozpor ve skutkových zjištění, že bylo rozhodnuto o náhradě škody v

rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a že odvolací soud rozhodl,

aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

6. Část dovolání obviněná zaměřila proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byla

uznána vinnou. Po připomenutí odborné literatury, z níž vyplývá potřeba

naplnění přímého úmyslu ve vztahu ke lživému obvinění, přičemž navíc je

vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého

postačuje i srozumění s tímto následkem, zopakovala důvod trestního oznámení na

poškozeného a svou výpověď učiněnou před soudem v hlavním líčení. Uvedla, že se

za poškozeným vydala, aby jí vrátil flash disk, který mohl obsahovat informace

o klientech ze zaměstnání, poškozený ji však vozil autem po Praze a bránil jí

vozidlo opustit a fyzicky ji v autě napadal, což zadokumentovala i policie.

Zdůraznila, že o tomto chování poškozeného nikdo nevyslovil žádné pochybnosti.

Měla za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nenaplňují požadavky vyjádřené v

citované odborné literatuře, protože rozhodně nejednala ve specifickém úmyslu

přivodit poškozenému trestní stíhání, když zapomněla na přerušení jízdy dne 25.

2. 2018. Stála si za tím, že její jednání nebylo křivým obviněním. Nesprávnou

právní kvalifikaci spatřovala i ve vztahu k jednání posouzenému jako trestný

čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Měla za to, že nebyl

naplněný znak, že pachatel musí uvést úmyslně nepravdu o okolnosti, která má

podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění. Tento znak není podle jejího

názoru patrný ani z výroku napadeného rozsudku, navíc se pro orgány činné v

trestním řízení ohledně zahájení trestního stíhání poškozeného nejednalo o

podstatnou okolnost. Toto své jednání označila za bagatelní v porovnání s

podezřením ze spáchání trestného činu vydírání, o kterém zcela nepochybně

vypovídala pravdu. Rekapitulovala, že nesprávná byla pouze část její výpovědi a

že důležitá okolnost, tj. bránění v opuštění vozidla poškozeného, nepochybně

nastala a byla důvodem telefonátu na linku 158, přesto tato skutečnost není

zmíněna v žádném z rozhodnutí.

7. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

dovolatelka uvedla, že soud prvního stupně byl obsazen soudcem, který se měl z

projednávání věci vyloučit, neboť ze způsobu odůvodňování obou jeho rozhodnutí,

ale i ze způsobu rozhodování lze mít vážné pochybnosti o jeho nestranném

přístupu. Nestandardní postup spatřovala také v jejím zajištění policií a

dodání k soudu poté, co se pouze jednou nedostavila k hlavnímu líčení, ačkoliv

svou neúčast včas omluvila. K požadavku na nestrannost soudce poukázala na

závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS

371/04. Zdůraznila, že tento soudce se vyjadřoval negativně a emotivně vůči

její osobě, a to opakovaně i přes výslovné upozornění odvolacího soudu na

nevhodnost takových vyjádření. Konstatovala, že vzhledem k nezastupitelnosti

soudu prvního stupně při dokazování má vyloučený soudce zásadní vliv i na

činnost odvolacího soudu, který je hodnocením důkazů soudem prvého stupně

zásadně vázán. Předmětný soudce podle jejího názoru postupoval v rozporu s

trestním řádem a zásadou spravedlivého procesu, jelikož se nevypořádal se všemi

aspekty případu. Rovněž poukázala na formální přístup odvolacího soudu, který

nezasahoval do hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, ačkoliv toto

odporovalo požadavkům uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř.

8. Dále se obviněná vyjadřovala k trestní minulosti poškozeného. Poznamenala,

že v době trestního oznámení neměla povědomí o této jeho minulosti, pouze

věděla, že jej čeká nějaký soud. Připomněla, že rejstřík trestů poškozeného

vykazuje sedm záznamů, a na rozdíl od soudce soudu prvního stupně se domnívala,

že některá jednání poškozeného jsou velmi závažná a svědčí o neúctě ke svému

okolí a agresivitě. Uvedla, že s trestní minulostí poškozeného se seznámila až

při prostudování spisu, proto tvrzení soudu prvního stupně, že o trestní

minulosti věděla a chtěla ji zneužít při podání trestního oznámení, považovala

za spekulaci nemající oporu v dokazování, naopak z provedených důkazů je podle

ní zřejmé, že poškozený má tendenci svou trestní minulost tajit.

9. Extrémní rozpor ve skutkových zjištěních dovolatelka spatřovala již v

závěrech uvedených ve výroku ad 1. rozsudku soudu prvního stupně, neboť její

výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 nebyla důvodem pro křivé obvinění

poškozeného ze spáchání trestného činu vydírání. Zopakovala, že poškozeného

úmyslně křivě neobvinila, když pouze popsala, co si z onoho večera pamatovala.

Konstatovala, že poškozený nebyl zproštěn z důvodu, že by se obviněná dopustila

křivé výpovědi, ale z důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že byl

označený skutek trestným činem. V dané souvislosti poukázala na nález Ústavního

soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1463/18, který sice shledal porušení

základních práv poškozeného v rozhodování o vazbě, rozhodně však nepřisvědčil

argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní

stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že nemá trestněprávní

charakter. Za nesprávné tak pokládala úvahy odvolacího soudu o vázanosti

zprošťujícím výrokem při posuzování trestní odpovědnosti obviněné. Zdůraznila,

že neprokázání trestného činu neznamená automaticky naplnění skutkové podstaty

trestného činu křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého

posudku.

10. Obviněná s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nemajetkové újmy. Vadu spatřovala

zejména v tom, že soud prvního stupně rozhodoval i ohledně nároku poškozeného

na základě stejného skutkového stavu jako při vydání trestního příkazu, který

byl zrušen v důsledku odporu podaného obviněnou, přesto na rozdíl od trestního

příkazu přiznal poškozenému náhradu škody (správně nemajetkové újmy) ve výši

327 000 Kč. Měla tedy za to (též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006), že byla porušena zásada zákazu

reformationis in peius. Dále vytkla, že soud prvního stupně vycházel ze

znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, vůči němuž obviněná vyjádřila

celou řadu námitek již ve svém odvolání. Předmětný znalecký posudek je podle

obviněné nepřezkoumatelný. Podle obviněné chybí i prokázání příčinné

souvislosti mezi jednáním popsaným ve výroku rozhodnutí a údajnou škodou.

Opětovně uvedla, že nesprávná část její výpovědi nebyla důvodem k podání

trestního oznámení a že poškozený byl obviněn i pro jiný skutek, který

vykazoval nesrovnatelně vyšší společenskou škodlivost, což vyplývá i z trestní

sazby přiřazené oběma jednáním. Pro obvinění poškozeného a jeho následné vzetí

do vazby tak bylo rozhodující jednání ze dne 7. 3. 2018, ke kterému došlo

přesně tak, jak vypověděla. Poznamenala, že odvolací soud tvrzenou majetkovou

újmu snížil a označil ji za nemajetkovou, přičemž ji odůvodnil trváním vazby,

nezabýval se však otázkou, zda by k rozhodnutí o vazbě nedošlo toliko v

souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst.

2 tr. zákoníku ve spojení s trestním stíháním poškozeného za fyzické napadení

bratra obviněné.

11. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že důsledně nenapravil veškerá pochybení

v činnosti nalézacího soudu. Měla za to, že odvolací soud se měl zabývat

otázkou viny, a neučinil-li tak, rozhodl, aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, čímž naplnil dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a následně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám

ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné předně podotkl, že dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad

rozhodnutí, nikoliv vad procesních, proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat

proces dokazování jako celek, ani rozporovat skutková zjištění. Zdůraznil, že

nalézací soud realizoval důkladné dokazování a svým povinnostem dostál i

odvolací soud. Měl za to, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu nelze ničeho

vytknout. Námitky obviněné, kterými zpochybnila skutková zjištění a označila je

za extrémně nesouladná, nelze pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod podřadit. Jiná situace podle státního zástupce nastala v případě námitek, podle kterých u

přečinu křivého obvinění nebyl naplněn specifický úmysl vyjádřený požadavkem,

že jednala v úmyslu přivodit poškozenému za jednání ze dne 25. 2. 2018 trestní

stíhání, a v případě trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého

posudku pak nebylo postaveno najisto, že nepřesná část její výpovědi byla

podstatnou okolností pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Tyto

námitky však označil za zjevně neopodstatněné. Za významné považoval zjištění,

že obviněná v rámci oznámení údajné trestné činnosti poškozeného M. Š. a

posléze i v průběhu výpovědí před policejním orgánem a před soudem jako

svědkyně uváděla úmyslně nepravdivý popis událostí, ke kterým mělo mezi ní a M. Š. dojít dne 25. 2. 2018. Nešlo jen o drobné nepřesnosti ve výčtu proběhnuvších

událostí, ale jednalo se o naprosto lživý popis chování M. Š. Ten sice zcela

odporoval realitě, současně se však stal výchozím bodem jeho trestního stíhání

pro závažný trestný čin spojený s údajným omezením osobní svobody obviněné,

stejně jako se stal předpokladem navazujícího rozhodnutí soudu o vzetí do

vazby. Odkázal na odstavec 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle něhož

obviněná evidentně věděla, že jde o informace lživé. Konstatoval, že pokud tyto

informace orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení opakovaně

uváděla, přičemž v případě výpovědí ze dne 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018 tak činila

dokonce v přítomnosti svého zmocněnce, nepochybně konala chtěně a záměrně, a

tedy v úmyslu přímém. Podle státního zástupce muselo být obviněné s ohledem na

její inteligenci, vykonávané zaměstnání, stejně jako s přihlédnutím k jejím

informacím o minulosti poškozeného, jasné, že takto závažné sdělené skutečnosti

povedou k jeho trestnímu stíhání. S ohledem na znalost trestní minulosti

poškozeného musela být rovněž srozuměna s tím, že pravděpodobným, a z pohledu

orgánů činných v trestním řízení i logickým krokem, bude jeho vzetí do vazby. Bezdůvodné trestní stíhání a především neopodstatněné vzetí do vazby, se kterým

byl spojen bezprecedentní zásah do osobní svobody poškozeného, je pak

nepochybně namístě vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 345 odst. 3 písm. c) a §

346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za zavádějící označil tvrzení dovolatelky,

podle kterého oznámení jednání, ke kterému mělo dojít dne 25. 2.

2018, bylo z

hlediska rozhodování orgánů činných v trestním řízení a především vzetí M. Š. do vazby bagatelní v porovnání s další trestnou činností, pro kterou byl

trestně stíhán. Zdůraznil, že nepravdivě oznámené jednání, které podle všech

dovolatelkou sdělených údajů nasvědčovalo podezření z trestného činu, rozhodně

nemělo bagatelní povahu, neboť odůvodňovalo zahájení trestního stíhání M. Š. Jak je pak zřejmé z rozhodnutí soudů v rámci vazebního řízení, důvodem pro jeho

vzetí do vazby bylo právě i jeho údajné jednání ze dne 25. 2. 2018, ze kterého

byl křivě obviněn. Státní zástupce uzavřel, že nalézací soud učinil, pokud jde

o výrok o vině, správná skutková zjištění a jednání obviněné přisoudil také

odpovídající právní kvalifikaci.

14. K výhradě proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, kterou obviněná

podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když měla za

to, že pokud soud nárok nepřiznal v trestním příkazu a učinil tak až v

navazujících rozhodnutích poté, co byl trestní příkaz z podnětu jejího odporu

zrušen, nerespektoval zákaz reformationis in peius, státní zástupce nejprve

zdůraznil, že takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit,

neboť ten se vztahuje k výroku o trestu. Doplnil, že předmětná námitka je

procesního charakteru, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu by však mohla

být posouzena pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle

jeho přesvědčení však v trestní věci obviněné k porušení uvedeného zákazu

nedošlo. Připomněl ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř., z něhož vyplývá, že byl-li

proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou podán ve lhůtě odpor, trestní příkaz

se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v

hlavním líčení pak samosoudce není vázán právní kvalifikací ani druhem a

výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Podle názoru státního zástupce,

není-li soud při následném projednání věci vázán právní kvalifikací ani druhem

a výměrou trestu, nemůže být vázán ani původním výrokem o náhradě škody a

nemajetkové újmy, tím spíš, pokud má poškozený právo učinit návrh podle § 43

odst. 3 tr. ř. dokonce ještě u hlavního líčení, nejpozději před zahájením

dokazování. Pokud jde o zbylé námitky směřované proti výroku o náhradě

nemajetkové újmy, pak ačkoli i ty jsou zčásti postaveny na námitkách skutkových

a procesní povahy, podle státního zástupce je s velkou dávkou tolerance pod

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, jsou však

neopodstatněné. Poznamenal, že poškozený M. Š. jednáním obviněné psychickou

újmu na zdraví prokazatelně utrpěl, neboť v důsledku nepravdivého obvinění, z

podstaty věci nespravedlivého trestního stíhání, a zejména pak navazujícího

vzetí do vazby, trpěl celou řadou příznaků typických pro posttraumatickou

stresovou poruchu. Příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelky a způsobeným

následkem na psychickém zdraví M. Š. tak nepochybně naplněna byla. Jakési

zlehčující tvrzení obviněné, podle něhož soudy neberou v potaz, že trestně

stíhán a vzat do vazby byl poškozený i pro další trestnou činnost, je z tohoto

pohledu bezpředmětné. Odvolacímu soudu státní zástupce stran výroku o

povinnosti nahradit nemajetkovou újmu vytkl pouze to, že dostatečně zřetelně

nerozvedl, zda v rámci náhrady nemajetkové újmy přiznává nárok na bolest či na

tzv. další nemajetkovou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle

§ 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tvoří

jednotlivé, dílčí a zcela samostatné nároky. Jde tedy o nárok na náhradu za

bolest, nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění a konečně nárok na

náhradu další nemajetkové újmy. Konstatoval, že odvolací soud měl pravděpodobně

v rámci přiznání nároku na nemajetkovou újmu na mysli přiznání nároku za bolest

v širším slova smyslu, neboť v bodě 9.

odůvodnění rozsudku připomíná, že vazba

obviněného trvala 110 dní a měla negativní následky na jeho psychický stav. V

takovém případě, přiznal-li odvolací soud nárok dokonce v nižším rozsahu, než

požadoval poškozený a než jak vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila

Tichého, o důvodnosti a správnosti přiznaného nároku nemůže být podle státního

zástupce pochyb.

15. Co do námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, kterou dovolatelka

podřadila pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce

připomněl, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění

dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, tedy že ve věci

rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí učinil soudce, který

byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o

jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Druhým z uvedených předpokladů je to, že tato

prvně zmíněná okolnost buď nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním

řízení známa, anebo již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně

neúspěšně namítnuta. Podle státního zástupce ke splnění druhé podmínky došlo,

neboť ačkoli obviněná před soudem prvního stupně námitku podjatosti nevznesla,

v podaném odvolání jisté pochybnosti o nestrannosti soudce vyjádřila.

Neztotožnil se však s námitkou, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Poznamenal,

že obviněná neuvedla žádný faktický důvod, jenž by i jen vzdáleně svědčil o

naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu § 30 tr. ř.,

přičemž výhrady vůči JUDr. Ondřeji Láznovi budovala výlučně na nesouhlasu se

způsobem, jakým zmiňovaný soudce hodnotil provedené důkazy, potažmo na

výhradách k argumentům, jimiž odůvodnil závěr o vině a trestu. Takto

koncipovaný faktický nesouhlas se způsobem rozhodnutí soudu však státní

zástupce za důvod vyloučení samosoudce nepovažoval. Námitku obviněného

postavenou na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tudíž

shledal zjevně neopodstatněnou.

16. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

v jehož rámci dovolatelka vyjádřila, že v řízení, které předcházelo vydání

napadeného rozhodnutí, byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),

g) a h) tr. ř., a odvolací soud proto pochybil, pokud její řádný opravný

prostředek zamítl, pak státní zástupce tomuto závěru nepřisvědčil, neboť měl za

to, že rozhodnutí nalézacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení

skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, stejně tak ve věci

nerozhodl vyloučený soudce, a konečně obviněné nebyl uložen ani takový druh

trestu, který zákon nepřipouští, stejně jako jí nebyl uložen trest ve výměře

mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byla

uznána vinnou.

17. Státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatelky dílem pod vytýkané dovolací

důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl tedy, aby

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle

§ 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje

náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že

dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i

odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti

němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i

řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je

částečně důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání

platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového

dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala

na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) tr. ř. S

odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání

podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve dvou alternativách (srov. ŠÁMAL,

P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2013, str. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv.

formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253

odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové

rozhodnutí, nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových

náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně

poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 2) řádný

opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody

uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je

zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1

písm. a) až k) tr. ř.

20. Obviněná v dovolání uplatnila alternativu první, neboť podle jejího názoru

nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí, jaké učinil

odvolací soud, když nerozhodoval o vině obviněné. K tomu je třeba zdůraznit, že

odvolací soud nerozhodl o odmítnutí či zamítnutí odvolání obviněné proti

rozsudku soudu prvního stupně z formálních důvodů, tedy podle § 253 odst. 1 tr.

ř., naopak na podkladě jejího odvolání napadený rozsudek přezkoumal a částečně

zrušil, nelze tedy uvažovat o alternativě první citovaného dovolacího důvodu,

která předpokládá chybějící procesní podmínky pro odmítnutí či zamítnutí

řádného opravného prostředku. Ve vztahu k námitkám, jimž odvolací soud

nepřisvědčil a na jejichž podkladě nezměnil obviněnou napadený výrok o vině z

rozsudku soudu prvního stupně, lze uvažovat o naplnění toliko druhé alternativy

citovaného dovolacího důvodu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod

č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Jelikož tedy obviněná ve svém dovolání poukázala

rovněž na vady předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a tyto podřadila pod

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., Nejvyšší soud

posuzoval opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

ve vztahu k vyjmenovaným důvodům dovolání.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci

vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,

kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím

orgánu druhého stupně namítnuta.

22. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán,

nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla

před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

23. Obviněná sice v řízení předcházejícím dovolacímu řízení výslovně nevznesla

námitku podjatosti samosoudce rozhodujícího v prvním stupni, z obsahu trestního

spisu se však podává, že výhrada týkající se podjatosti samosoudce nalézacího

soudu byla v předchozím řízení, konkrétně v rámci řádného opravného prostředku,

ze strany obhajoby učiněna, když obhájce obviněné JUDr. Tomáš Kaiser nejen v

jím zpracovaném písemném odůvodnění odvolání (č. l. 427), ale i v rámci

přednesu odvolání poukazoval na zaujatost soudce a jeho nepatřičné vyjadřování

(viz protokol o veřejném zasedání o odvolání ze dne 17. 2. 2021 na č. l. 454).

V tomto směru tudíž lze formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s jistou dávkou benevolence považovat za

splněné.

24. Další podmínka, s níž zákon spojuje možnost podání dovolání z důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a která musí být s výše uvedenými formálními

předpoklady naplněna současně, spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený

orgán. Musí tedy jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také

ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soudce (samosoudce, člen senátu, předseda

senátu) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §

265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

25. S ohledem na argumentaci dovolatelky a výhrady týkající se podjatosti

samosoudce rozhodujícího v její věci v prvním stupni je podstatné ustanovení §

30 odst. 1 tr. ř. Podle něj je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen

mimo jiné osoby soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k

projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,

zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v

trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny

vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

26. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo

vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může

vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího

soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje

v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci

může záležet i v tom, že orgán uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu

blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr

vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter.

Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých

okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Pro poměr k osobám, jichž

se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo

pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v

§ 30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském,

švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo

naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156.

Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374 až 376).

27. Ve vztahu k námitkám obviněné je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle

které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné)

nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen

„Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je

třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního

řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému

soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též

vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení

jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.

28. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavní soud ve

své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení

nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu

ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Zatímco subjektivní nestrannost lze

zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována,

pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem

na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle

judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru

skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy

Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999,

sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě

soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností

soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn.

III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné

ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně

svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.

3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).

29. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve

věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, ze dne 7. 6. 2005)

považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však

Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví

účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není

určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních

okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým –

nikoliv nezaujatým – vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a

rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce

k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a

intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude

schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky

i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence

nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně

závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a

trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).

30. Nejvyšší soud konstatuje, že v případě samosoudce JUDr. Ondřeje Lázny

rozhodujícího v projednávané věci v prvním stupni na základě obsahu trestního

spisu nelze shledat ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu

§ 30 odst. 1 tr. ř. Podle obviněné spočívala podjatost samosoudce JUDr. Ondřeje

Lázny v tom, že se v rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyjadřoval ve

vztahu k obviněné negativně a emotivně, že nerespektoval konstantní judikaturu

ve prospěch obviněné, ale také v procesním postupu vedoucím k vydání

předmětného rozhodnutí, když obviněnou nechal zajistit policií k dodání k soudu

poté, co se pouze jedenkrát nedostavila k hlavnímu líčení po včasné omluvě

neúčasti. Je nutno poznamenat, že z obsahu trestního spisu se nepodává žádná

skutečnost svědčící o nepřípustně zaujatém poměru JUDr. Ondřeje Lázny ať už k

trestní věci obviněné, tak k osobám obviněné či jejímu obhájci; nelze proto

uvažovat o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pokud jde o obviněnou

citovaná vyjádření tohoto soudce, v nichž shledávala negativní emotivní

vyjádření k její osobě, pak je třeba uvést, že z pasáže rozsudku soudu prvního

stupně citované obviněnou v dovolání (viz bod 11. odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu) se nepodávají takové skutečnosti, které by zakládaly

pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti soudce k trestní věci obviněné nebo

obviněné samotné. Soudce se sice v uvedené pasáži vyjadřoval nepřípadně

emotivně až excesivně (s podivem nevzal na zřetel předchozí kritickou poznámku

odvolacího soudu pod bodem 9. jeho usnesení ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To

37/2020), nikoliv však k samotné obviněné, nýbrž obecně k trestnému činu

křivého obvinění, který především hodnotil z hlediska mravního, a to s ohledem

na argumentaci obviněné a její bagatelizaci takového jednání. Ve vyjádření

soudce tak nelze důvodně spatřovat žádné okolnosti dokládající jeho

nestrannost. Pokud jde o obviněnou namítané nerespektování judikatury tímto

soudcem či hodnocení důkazů v neprospěch obviněné, pak ani na základě takové

námitky nelze shledat odůvodněnou pochybnost o nestrannosti a nezaujatosti

soudce. Předně je nutno podotknout, že námitky ohledně správnosti jeho

rozhodnutí je třeba hodnotit v rámci přezkoumání věci samotné a i v případě,

kdy se jakýkoliv soudce dopustí chyby v rámci hodnocení důkazů či právní

kvalifikace a jiného právního hodnocení, lze takové vady napravit v rámci

opravných řízení. Předmětná tvrzení dovolatelky tudíž neopodstatňují zákonem

předvídaný důvod pro vyloučení soudce JUDr. Ondřeje Lázny z vykonávání úkonů

trestního řízení pro poměr k věci či k obviněné.

31. Dovolatelka opřela svůj závěr o podjatosti soudce JUDr. Ondřeje Lázny též o

jím učiněná procesní opatření směřující k jejím zatčení poté, co se obviněná

nedostavila k hlavnímu líčení dne 21. 10. 2019, ačkoliv se údajně včas

omluvila. K tomu je třeba uvést, že v uvedeném postupu nelze shledat relevantní

pochybení. Obviněná se nedostavila k hlavnímu líčení, k němuž byla včas

předvolána (viz č. l. 264), a to bez náležité omluvy. Dovolatelka svou

nepřítomnost omluvila telefonicky až po době stanovené pro začátek konání

hlavního líčení s tím, že je jí nevolno, avšak ani následně toto nijak

nedoložila, např. lékařskou zprávou (viz úřední záznam na č. l. 289). Nutno

připomenout, že o dostatečnosti omluvy obviněného rozhoduje podle okolností

případu orgán činný v trestním řízení, který obviněného předvolal. Přihlédne

přitom zejména k uváděnému důvodu nedostavení se, k osobním a rodinným poměrům

obviněného, k délce lhůty, kterou měl k dispozici od předvolání do doby, kdy se

měl dostavit, k naléhavosti výslechu a k následkům spojeným s jeho zmařením pro

nepřítomnost obviněného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156.

Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1395 až 1404). Soudce JUDr.

Ondřej Lázna tak v souladu s uvedenými východisky posuzoval omluvu obviněné z

hlavního líčení a vyhodnotil ji jako nedostatečnou, když v ní s ohledem na její

nepodloženost spatřoval obstrukci (viz příkaz k zatčení ze dne 24. 10. 2020 na

č. l. 291). V této souvislosti je namístě poznamenat, že obviněná se dne 7. 11.

2019 k soudu dostavila, samosoudci vyložila, proč ani dodatečně formálně řádně

omluvu nedoložila, a vzala na vědomí termín odročeného hlavního líčení (č. l.

314).

32. Žádná z dovolatelkou uváděných výtek vůči postupu soudce JUDr. Ondřeje

Lázny tak nezakládá opodstatněné pochybnosti o jeho poměru k projednávané věci

ani k obviněné. Námitky, jimiž obviněná dokládala existenci důvodu dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., má proto dovolací soud za zjevně

neopodstatněné.

33. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů

dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že

dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem

stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě

procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani

nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem

odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci

nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat

Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

34. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl

soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o

trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též

dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně

soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem

pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

35. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud

přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v

případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování

o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních

práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a

chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy

Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,

sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna

ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž

zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy

důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v

rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k

tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,

ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

36. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání uvedeného v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání obviněné je významná otázka, zda

skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho

rozsudku pod bodem 1. a 2., vykazují všechny zákonné znaky přečinů, které v

nich byly shledány, tj. přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3

písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině) a přečinu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině).

37. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku

se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho

trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v

zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Z

tzv. právní věty pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

vyplývá, že obviněná se měla předmětného přečinu dopustit tím, že jiného

úmyslně lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání

a spáchala takový čin v úmyslu způsobit mu jinou vážnou újmu.

38. Objektem trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku

je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně osob před

lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného

činu směřujícího k trestnímu stíhání poškozeného. Lživě obvinit znamená

nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou

podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně v rozporu se skutečností

informovat o podstatných okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být

trestný čin spáchán a kdo je pachatelem, přičemž toto obvinění musí směřovat

vůči určité osobě; není třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí,

je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě

dovodit, o kterou osobu jde (k tomu rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé

obvinění se musí týkat jen trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pro

naplnění znaků této skutkové podstaty není relevantní, zda osobě lživě obviněné

bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla

orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že

pachatel jiného lživě obvinil, a to právě v úmyslu přivodit jeho trestní

stíhání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3238).

39. Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý ve vztahu k

lživému obvinění [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde

vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání. Úmysl vyžaduje

rovněž naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. c)

citovaného ustanovení. K poškození v zaměstnání, k narušení rodinných vztahů

ani ke způsobení jiné vážné újmy nemusí dojít, stačí, že pachatel s tímto

úmyslem jedná. U tzv. specifického úmyslu a úmyslu vyžadovaného v kvalifikované

skutkové podstatě postačí i úmysl nepřímý eventuální (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2019 Sb. rozh. tr.).

40. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku se ve stručnosti podává, že

obviněná po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě

nepravdivých údajů při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné

uvedla, že ji poškozený dne 25. 2. 2018 místo odvozu domů různě vozil po Praze,

přitom jí nadával, říkal, že její bratr chcípne, že se o to postará, chtěl po

ní, aby její bratr stáhl trestní oznámení, držel ji za ruku, když zastavili na

červenou, a bránil jí ve vystoupení z vozidla po dobu přibližně přes dvě

hodiny, přičemž na základě tohoto vysvětlení bylo zahájeno trestní stíhání

poškozeného pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.

zákoníku a dále pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e)

tr. zákoníku, přičemž v důsledku předmětného trestního stíhání byl poškozený v

době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě. Obviněná uvedené nepravdivé

informace uvedla s vědomím, že poškozený byl v minulosti odsouzen k trestu

odnětí svobody a v dané době byl ve zkušební lhůtě podmíněně odloženého výkonu

trestu odnětí svobody.

41. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst.

2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo

znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako

soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná

přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má

podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně

poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou

vážnou újmu. Z právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod

bodem 2. se podává, že obviněná naplnila zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku tím, že jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné

řízení podle trestního řádu, a před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která

měla podstatný význam pro rozhodnutí, a spáchala takový čin v úmyslu způsobit

jinému jinou vážnou újmu.

42. Objektem trestného činu podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na

správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení

před jmenovanými orgány veřejné moci. Pachatelem trestného činu křivé výpovědi

a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku může být

pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce

podávajícího znalecký posudek. Jedná se o tzv. speciální subjekt ve smyslu §

114 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě obviněná vystupovala v postavení

svědka. Křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro

rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke

konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam

(viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3245 až 3246). V tzv. skutkové větě ve výroku

rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je

třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková

zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má

podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní

větě výroku o vině (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.

23/2018 Sb. rozh. tr.).

43. Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který je možno spáchat i s

úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka jeho

skutkové podstaty neobsahuje žádný další tzv. fakultativní znak, jako je cíl,

pohnutka, záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty.

Zavinění pachatele se zde musí vztahovat i na to, že jako svědek v trestním

řízení uvádí nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí,

popřípadě že zamlčuje takovou podstatnou okolnost. Postačí však jen hrubá

(laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje nebo

jeho zamlčením může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění

skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu),

pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve

smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla

usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a

nedůležitého charakteru (k tomu již zmiňované rozhodnutí uveřejněné pod č.

23/2018 Sb. rozh. tr.). Co do úmyslu vyžadovaného ve vztahu k okolnosti

podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 346 odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku postačí i úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné

pod č. 30/2019 Sb. rozh. tr.).

44. Ze skutkové věty výroku o vině se podává (zkráceně), že obviněná po řádném

poučení jako svědek dne 17. 4. 2018 před policejním orgánem do protokolu o

výslechu svědka k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala zcela shodně (blíže

neupřesněno), jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v průběhu hlavního líčení

konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 v trestní věci poškozeného pod sp. zn.

39 T 105/2018, v níž byla na poškozeného podána obžaloba mimo jiné pro přečin

omezování osobní svobody § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit

dne 25. 2. 2018 na L. T. (nyní obviněné) shora uvedeným způsobem, kdy následně

byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 7. 2018 obžaloby zproštěn podle § 226

písm. a) tr. ř., neboť soud vzal za prokázané, že se uvedený skutek nestal,

přičemž věděla, že poškozený byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a

v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu

odnětí svobody.

45. Výše rekapitulovaná skutková zjištění rozsudku soudu prvního stupně především

neobsahují vyjádření všech zákonných znaků přečinu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Nejenomže zde není explicitně

uvedeno, v čem spočívalo její nepravdivé tvrzení jako svědka – v tomto ohledu

nelze akceptovat vyjádření „vypovídala zcela shodně“, odkazující patrně na

údaje obviněné uvedené při podání vysvětlení dne 8. 3. 2018, ale navíc její

výpovědi k události ze dne 25. 2. 2018 před policejním orgánem ze dne 17. 4.

2018 (č. l. 112 až 134) a před soudem v hlavním líčení dne 13. 7. 2018 (č. l.

77 až 85) rozhodně nelze označit za obsahově shodné. Zatímco ve výpovědi před

policejním orgánem hovořila o tom, že ji poškozený vozil po XY bez zastavení

cca 2 hodiny a znemožnil jí vystoupit kupř. i tím, že ji držel za ruku, v

hlavním líčení vypovídala zjevně vyhýbavě, připustila, že z automobilu řízeného

poškozeným vystoupila a že pokud ji poškozený držel za ruku, mohlo to být i

uklidňující gesto z jeho strany. Obsahová odlišnost výpovědí obviněné ostatně

našla svého výrazu i v podané obžalobě. Soud prvního stupně změnou popisu

skutku nejspíše reagoval na výtku odvolacího soudu, že popis skutku převzatý z

obžaloby je „zbytečně rozvláčný, podrobný a opakující se“ a že obviněná ve

všech svých výpovědích ve dnech 8. 3., 17. 4. a 13. 7. 2018 v podstatě popsala

chování poškozeného M. Š. vůči dní dne 25. 2. 2018 stejným způsobem (bod 10.

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020).

Změněný popis skutku (nikoliv jeho právního posouzení) však nelze označit za

správný a přiléhavý, neodráží skutečný obsah postupně učiněných výpovědí

obviněné a neskýtá spolehlivý podklad pro vyslovení závěru o tom, ve které z

nich uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, a

jaké údaje lze takto označit.

46. V dalším řízení je proto nezbytné popis skutku změnit při respektování

zákazu reformace in peius tak, aby odpovídal skutečnému vyznění postupně

učiněných výpovědí obviněné a aby obsahoval konkretizaci, v čem spočívalo její

nepravdivé tvrzení jako svědka.

47. Za další závažný nedostatek popisu tohoto skutku nutno označit i

skutečnost, že zde chybí skutkový údaj dokládající, že obviněná čin spáchala v

úmyslu způsobit jinému vážnou újmu. Je-li u přečinu křivého obvinění podle §

345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tato zvlášť přitěžující okolnost

vyjádřena tím, že poškozený M. Š. byl v důsledku předmětného trestního stíhání

v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, u přečinu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku již tato zvlášť přitěžující okolnost v popisu skutku vyjádřena

není, což je o to významnější při závěru o reálného souběhu uvedených přečinů v

rozsudku soudu prvního stupně. Situace navíc žádá podrobného vysvětlení

existence této přitěžující okolnosti u skutku pod bodem 2., tj. přečinu křivé

výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst.

3 písm. b) tr. zákoníku, již také proto, že skutek měl být spáchán ve dnech 17.

4. a posléze 13. 7. 2018, přičemž poškozený byl ve vazbě od 26. 3. 2018 (v

hlavním líčení, v němž byla obviněná slyšena v procesním postavení svědka, bylo

posléze rozhodnuto o jeho propuštění z vazby).

48. Oba přečiny, jimiž byla obviněná uznána vinnou, tedy jak přečin křivého

obvinění podle § 345 tr. zákoníku, tak přečin křivé výpovědi a nepravdivého

znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku obsahují okolnost podmiňující

použití vyšší trestní sazby spočívající „ve spáchání činu v úmyslu způsobit

jinému jinou vážnou újmu“. Obecně vzato, není pochybností o tom, že takovou

vážnou újmu může představovat i vzetí poškozeného do vazby. Soudy nižších

stupňů, ať už explicitně nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí spatřovaly vážnou

újmu způsobenou poškozenému v tom, že poškozený byl v důsledku trestního

stíhání ve vazbě v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018. Obviněná přitom podle

soudu prvního stupně uvedla při podání vysvětlení nepravdivé informace „s

vědomím toho, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v

dané době byl ve zkušební lhůtě podmíněného odložení výkonu trestu odnětí

svobody“ (skutek ad 1.), nebo „věděla, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k

trestu odnětí svobody a v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného

odložení výkonu trestu odnětí svobody i ve zkušební době podmíněného propuštění

z výkonu trestu odnětí svobody“ (skutek ad 2.). Jde-li o tuto okolnost

podmiňující použití vyšší trestní sazby, bylo již řečeno, že z hlediska

zavinění je k jejímu naplnění nezbytný úmysl, přičemž postačí úmysl nepřímý

(eventuální).

49. Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že trestný čin je spáchán

úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit

nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku],

nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro

případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

50. Obviněná popřela, že by její jednání jakkoliv směřovalo k rozhodnutí o

vzetí do vazby M. Š., tvrdila, že jediným důvodem jejího trestního oznámení a

důvodem pro užití přísnější právní kvalifikace bylo nezpochybněné podezření ze

spáchání trestného činu vydírání. Obviněná zpochybnila v důsledku toho i

existenci potřebného zavinění k označené okolnosti podmiňující použití vyšší

trestní sazby. Vzhledem k okolnostem případu není významné zabývat se otázkou

přímého úmyslu, pozornost je třeba soustředit k úmyslu nepřímému (eventuálnímu).

51. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah

pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna

vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového

následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo

ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z

hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom

je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá

způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je

nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však

srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k

zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných

okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,

která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a

to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní

zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s

tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem

chráněný takovým zákonem.

52. Soud prvního stupně v daných souvislostech ve vztahu k přečinu křivého

obvinění konstatoval, že oznámení obviněné jednoznačně přímo vedlo k trestnímu

stíhání poškozeného a to ho ohrožovalo i vážnou újmou, o které obviněná i zcela

jistě věděla, neboť znala trestní minulost svého bývalého přítele, a ten byl

následně i vzat do vazby. Ve vztahu k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého

znaleckého posudku poznamenal, že obviněná jistě věděla, že stíhání tehdy

obviněného poškozeného Š. jednoznačně vede k jeho věznění a popřípadě i dalšímu

zhoršení jeho situace dalším uvězněním (bod 9. rozsudku).

53. Odvolací soud k použití zvlášť přitěžující okolnosti upozornil, že obviněná

pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři a následně při podání

svědeckých výpovědí byla zastoupena svým zmocněncem, renomovaným advokátem v

oblasti trestního práva, navíc věděla, že M. Š. byl dříve trestán, přinejmenším

byla informována, že Okresní soud v Pardubicích rozhodoval o podmíněném

propuštění M. Š. z nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak musela být také

srozuměna s tím, že v rámci svého trestního stíhání může být M. Š. vzat do

vazby (bod 7. rozsudku).

54. Třebaže v popisu skutku pod bodem 1. a 2. lze zaznamenat odlišnosti ohledně

znalosti obviněné, jaká je trestní minulost poškozeného, nutno dodat, že tyto

nejsou příliš významné a navíc zjištění soudů o tom, jak relevantně znala

obviněná trestní minulost poškozeného, nemají zásadní význam. Obviněná v

dovolání namítla, že trestní minulost poškozeného neznala, že na jeho informace

nebylo spolehnutí, že s množstvím záznamů v jeho trestním rejstříku se

seznámila až v trestním řízení při prostudování spisu, které jí jako poškozené

bylo umožněno. Z obsahu jejích postupně učiněných výpovědí k této otázce lze

zjistit, že její údaje jsou nejednoznačné. V hlavním líčení dne 13. 7. 2018 na

otázku, zda věděla, že byl M. Š. v minulosti trestán, že byl v té době „v

podmínce“, odpověděla, že ano, že jí to říkal (č. l. 80 a verte). V hlavním

líčení dne 20. 11. 2019 uvedla, že „slyšela, že byl asi 16x trestaný a nějaký

rozjednaný věci měl, ale on sám nikdy neřekl, jak se věci mají, kolik toho má a

na kolik let“. Dodala, že něco měl v Pardubicích, tam s ním byla (č. l. 317). Z

uvedeného vyplývá, že obviněná si byla vědoma trestní minulosti poškozeného, a

ačkoliv ji nemusela znát podrobněji či s ní být seznámena samotným poškozeným,

muselo jí být zřejmé, že poškozený již byl v minulosti vystaven trestnímu

stíhání.

55. V dalším řízení je však třeba (vedle odstranění tohoto spíše formálního

nedostatku) zaměřit pozornost především na pečlivé odůvodnění úmyslného

zavinění obviněné k uvedené zvlášť přitěžující okolnosti. Podle dovolacího

soudu totiž nelze přesvědčivě založit závěr o byť nepřímém úmyslu obviněné

způsobit poškozenému jinou vážnou újmu, která má být konkrétně představována

vazbou poškozeného trvající od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018, na znalosti trestní

minulosti poškozeného, která byla v posuzovaném případě spíše povrchní, a na

jejím pracovním zařazením coby sekretářky advokátní kanceláře, jak to učinil

odvolací soud. Nelze je bez dalšího podpořit ani argumentací, že oznámení

obviněné jednoznačně vedlo k trestnímu stíhání poškozeného a to ho ohrožovalo i

vážnou újmou, o které obviněná i zcela jistě věděla. To by ve výsledku

znamenalo, že bude-li přicházet v úvahu právní kvalifikace skutku jako přečinu

křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, což předpokládá prokázání

specifického úmyslu přivodit trestní stíhání, je s tím imanentně spjato i

použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 345 odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, bude-li přicházet v úvahu jako důsledek trestního stíhání.

Zjednodušeně řečeno, bude-li prokázán specifický úmysl přivodit trestní

stíhání, je prokázán i úmysl způsobit vážnou újmu spočívající ve vzetí do

vazby. Aplikováno na posuzovaný případ taková konstrukce vzbuzuje jisté

pochybnosti s ohledem na to, že to není obviněná, kdo by mohl do rozhodnutí o

vazbě jakkoliv zasáhnout a sama ve své výpovědi neuvedla nic, co by

opodstatňovalo některý z vazebních důvodů (byla to ona sama, kdo M. Š. 25. 2.

2018 kontaktovala).

56. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že jednou z významných výhrad

obviněné vůči naplnění zákonných znaků přečinu křivého obvinění podle § 345 tr.

zákoníku bylo i zpochybnění tzv. specifického úmyslu, tedy úmyslu přivodit

trestní stíhání poškozeného ve smyslu § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Třebaže se

soudy této otázce věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí jen velmi stručně,

není pochyb o tom, že tento vyžadovaný specifický úmysl byl prokázán. Soud

prvního stupně v těchto souvislostech akcentoval nepravdivé trestní oznámení, v

důsledku čehož, v celém kontextu věci (zejména vzhledem k utvrzování orgánů

činných v trestním řízení o oznámených skutečnostech opakovanou svědeckou

výpovědí obviněné) nemůže být pochyb o úmyslu vedoucímu k trestnímu stíhání

poškozeného (bod 9. rozsudku). Odvolací soud na zpochybnění subjektivní stránky

tohoto přečinu reagoval konstatováním, že uvádí-li někdo nepravdivé, lživé

údaje, musí tak činit chtěně a úmyslně. Připomněl, že obviněná vypovídala před

policejním orgánem před zahájením trestního stíhání M. Š. ve dnech 2. 3., 8. 3.

a 12. 3. 2018, v posledních dvou případech za přítomnosti T. K., v jehož

advokátní kanceláři pracovala jako sekretářka. Postup obviněné proto odvolací

soud kvalifikoval jako trestní oznámení, jednoznačně prokazující i její úmysl

M. Š. způsobit trestní stíhání (bod 7. rozsudku).

57. Opíraje se o stávající skutková zjištění soudů, dovolací soud sdílí názor

soudů, že byl prokázán úmysl přímý ve vztahu ke lživému obvinění, protože

uváděla-li orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení nepravdivé

informace dokonce opakovaně, nepochybně konala chtěně a záměrně. Stejně tak

ovšem, a to je v daných souvislostech relevantní, akceptuje i jejich názor, že

obviněná jednala v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, a to nejméně v

úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], byť lze

připustit, že popis skutku není v tomto ohledu zcela precizní. Tento údaj v něm

sice není explicitně obsažen, ale zřetelně z něj s ohledem na obsah údajů

sdělovaných obviněnou policejnímu orgánu vyplývá. Vezme-li se v úvahu obviněnou

v té době vykonávané zaměstnání sekretářky advokátní kanceláře, zkušenosti zde

získané, její inteligence, musela být nejméně srozuměna s tím, že takto závažné

skutečnosti sdělované policejnímu orgánu povedou k trestnímu stíhání

poškozeného. Nic na tom nemůže změnit ani obviněnou tvrzená motivace činu, tj.

jen snaha o získání pracovního flash disku.

58. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, kam se věc tímto rozhodnutím

vrací, aby odstranil vytknuté vady nejen v popisu skutku především pod bodem

2., ale i dosud neúplnou a tedy i nepřesvědčivou argumentaci zavinění k zvlášť

přitěžující okolnosti uvedené v § 345 odst. 3 písm. a) a shodně i § 346 odst. 3

písm. b) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu v úmyslu způsobit jinému

jinou vážnou újmu.

59. Pro úplnost nelze nezaznamenat, že podle ustálené judikatury (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.) musí soud,

který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého

posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vyřešit okolnost, zda

obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, samostatně jako předběžnou

otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny

obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez

ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení

tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Totéž lze vztáhnout

bez pochybností i na trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 i odst. 2

tr. zákoníku co do závěru o „lživém obvinění“. Na rozdíl od soudu prvního

stupně, který se s touto předběžnou otázkou, byť stručně, v souladu s výše

vyloženým požadavkem správně vypořádal, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu

vyplývá, že v tomto ohledu svoji přezkumnou povinnost nesplnil, když explicitně

uvedl: „Jestliže v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 výpověď

poškozené E. T. o chování obviněného M. Š. ve večerních hodinách dne 25. 2.

2018 v jeho osobním automobilu vůči poškozené je hodnocena jako nepravdivá,

není třeba tuto skutečnost v projednávané věci L. T. znovu prokazovat“ (bod 7.

rozsudku). V dalším řízení není možné ani případně před odvolacím soudem řešení

této předběžné otázky pominout.

60. Dovolatelka uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., jehož naplnění spatřovala v nesprávnosti výroku o náhradě škody, respektive

nemajetkové újmy, když měla za to, že odvolací soud přiznal poškozenému náhradu

nemajetkové újmy, ačkoliv ta nebyla přiznána v trestním příkazu, který byl

zrušen na základě odporu podaného obviněnou, a byla tak podle jejího názoru

porušena zásada zákazu reformationis in peius. Dále vytýkala, že soud prvního

stupně přiznal poškozenému náhradu majetkové újmy, ačkoliv spis neobsahoval

žádný důkaz, který by pro vznik majetkové újmy svědčil. Měla za to, že chybělo

prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním popsaným ve výroku rozhodnutí a

údajnou škodou, neboť poškozený byl obviněn i pro jiný skutek, který vykazoval

nesrovnatelně vyšší společenskou škodlivost, tudíž to bylo rozhodující pro jeho

následné vzetí do vazby. Ani odvolací soud, který soudem prvního stupně

tvrzenou závažnou majetkovou újmu snížil a označil ji za nemajetkovou, se podle

obviněné dostatečně nezabýval tím, zda by k rozhodnutí o vazbě nedošlo toliko v

souvislosti s podezřením ze spáchání jiného trestného činu, pro který byl

poškozený obviněn. Obviněná v dané souvislosti odmítala posudek MUDr.

Vlastimila Tichého, který neprovedl u poškozeného žádné obvyklé vyšetření a

spokojil se s pohovorem, při kterém mu poškozený uvedl řadu nepravdivých

skutečností.

61. K takto rekapitulované podstatě výhrad dovolatelky je třeba předně

poznamenat, že zákonný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit,

pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo

mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně

na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Výše uvedené výtky dovolatelky tak pod

daný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky proti výroku o náhradě škody či

nemajetkové újmy lze posoudit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., pod nímž lze mimo jiné namítat jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení, které se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu

nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné

obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá

porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž

se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného

obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou

škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah

náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za

škodu apod.

62. Pokud jde o obviněnou vytýkané porušení zákazu reformationis in peius, je

třeba připomenout, že zákaz reformationis in peius, tedy princip zákazu změny k horšímu, vyjadřuje v trestním řízení obecně

požadavek zákazu zhoršení postavení osoby, která podala opravný prostředek nebo

v jejíž prospěch byl opravný prostředek jinou oprávněnou osobou podán, a to jak

přímo v opravném řízení, tak i v následujícím řízení po zrušení napadeného

rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Předpokladem uplatnění tohoto

principu je, že se ohledně takové osoby vede opravné řízení výhradně v její

prospěch. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité

právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě

škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3085 až

3088, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013).

63. Jak naznačila dovolatelka, je si vědoma, že zásada zákazu reformationis in

peius se při novém rozhodování po podání odporu proti trestnímu řízení

neuplatní. V jejím konkrétním případě, když povinnost k náhradě nemajetkové

újmy jí nebyla trestním příkazem uložena, však měla změnu k horšímu, k níž

takovým výrokem došlo, za nepřípustnou libovůli soudce.

64. V souvislosti s nyní projednávanou situací a argumentací obviněné je nutno

zdůraznit, že zákaz reformace in peius se v případě zrušení trestního příkazu

na základě odporu podaného oprávněnou osobou při novém rozhodování neaplikuje.

Podle § 314g odst. 2 tr. ř. není samosoudce při projednání věci v hlavním

líčení vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v

trestním příkazu. Dovolací soud ve shodě se státním zástupcem zastává názor, že

není-li soud za popsané procesní situace vázán právní kvalifikací ani druhem a

výměrou trestu, nemůže být vázán ani původním výrokem o náhradě škody a

nemajetkové újmy, případně tím, že takový výrok učiněn nebyl. Státní zástupce v

této souvislosti přiléhavě připomněl, že to platí tím spíš, neboť poškozený má

právo učinit návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost

nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným

činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení podle § 43 odst. 3 tr. ř.

dokonce nejpozději ještě u hlavního líčení před zahájením dokazování. Pokud

tedy soud prvního stupně, respektive následně odvolací soud, který výrok o

náhradě nemajetkové újmy uložené rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a nově o

něm sám rozhodl, uložil obviněné povinnost k náhradě nemajetkové újmy

poškozenému, neučinil tak v rozporu se zákazem reformace in peius a rozhodnutí

soudce nelze označit ani za projev jeho libovůle. Poškozený totiž uplatnil svůj

nárok na nemajetkovou újmu včas v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř., tj. před

zahájením dokazování u hlavního líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne

20. 11. 2019 na č. l. 316, kde zmocněnkyně poškozeného hovoří o „nemajetkové

újmě vzniklé v důsledku zásahu do osobnostních práv“, návrh na „náhradu škody“

za nemateriální újmu č. l. 251), tento svůj návrh také odůvodnil (aniž by však

konkretizoval, o jaký konkrétní nemajetkový nárok se jedná, a to s odkazem na

příslušné ustanovení občanského zákoníku) a uvedl, v jaké výši nárok uplatnil.

Bylo na soudech nižších stupňů, aby provedenými důkazy nárok poškozeného co do

jeho důvodu a výše prověřily a především odstranily nedostatek spočívající v

nedostatku specifikace nároku na nemajetkovou újmu, což ale neučinily.

65. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že na soudu v dalším řízení

bude, aby identifikoval, o jaký z možných dílčích, samostatných nároků na

nemajetkovou újmu se konkrétně jedná, a aby se zdůvodněním přiznaného nároku na

náhradu nemajetkové újmy pečlivěji zabýval, a reagoval tak i na námitky

obsažené v dovolání. V případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu

nemajetkové újmy podle § 2958 o. z., se situace navíc komplikuje i tím, že zde

upravené nároky, tj. odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se k

plnému vyvážení a) utrpěné bolesti, b) další nemajetkové újmy či nahrazení c)

ztížení společenského uplatnění, se považují rovněž za samostatně stojící

nároky (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo

2245/2017), kterou je třeba respektovat i při rozhodování o těchto nárocích

uplatněných v rámci adhezního řízení. Uplatňuje-li poškozený nárok na náhradu

při ublížení na zdraví (§ 2958 o. z.) v souvislosti s tím, že v důsledku

jednání obviněné se u něj vyvinula posttraumatická stresová porucha, mělo by z

jeho podání být zřejmé, zda uplatňuje nárok na odčinění vytrpěné bolesti (v

pojetí tzv. bolesti v širším smyslu, tj. jak bolesti fyzické, tak i duševního

strádání), nebo na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uplatnění prvně

uvedeného nároku přichází v úvahu tehdy, pokud se psychické onemocnění

projevilo jen v časově omezeném období, tj. jestliže jeho projevy postupně

odezněly, uplatnění druhého nároku je namístě tehdy, pokud se následky tohoto

onemocnění projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu. V

obecné rovině je třeba upozornit i na skutečnost, že vedle nároků, které

upravuje § 2958 o. z., vystupuje do popředí rovněž možná náhrada nemateriální

újmy, která byla poškozenému způsobena zásahem do přirozených práv člověka ve

smyslu § 2956 o. z. (čemuž by mohl odpovídat zmocněncem poškozeného udávaný

„zásah do osobnostních práv“). Podle citovaného ustanovení platí, že vznikne-li

škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném

ustanoveními první části občanského zákoníku, nahradí škodu i nemajetkovou

újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní

útrapy. Jinými slovy vyjádřeno, soud rozhodující v adhezním řízení musí

posoudit, jaký charakter má nárok uplatněný poškozeným v tomto řízení, tj. zda

jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno podle § 2956

o. z., či o nárok plynoucí z § 2958 o. z. (a který ze zde upravených). V

uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku (k

tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/2020 Sb. rozh. tr.).

66. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné v celém rozsahu zrušil rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, jakož i

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019,

současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu v pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl. Při novém rozhodování jsou jak soud prvního stupně, který

se jistě vystříhá nepatřičných právních úvah a poznámek nesouvisejících s

konkrétním případem, tak i odvolací soud vázány právním názorem, který v tomto

usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku

dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke

změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v

neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném

zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 8. 2021

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu