8 Tdo 751/2016-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání
obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze
dne 4. 5. 2015, sp. zn. 4 Tmo 5/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 38/2013,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 Tm 38/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil činem popsaným
tak, že
se spoluobviněnými J. B., B. M., mladistvým „PETRKLÍČEM“ *), a P. V., dne 28. 9. 2012 kolem 16.40 hodin v R., okres K., na ulici P., se záměrem vypátrat
vozidlo zn. VW Corrado, které bylo dříve odcizené obviněnému J. B., nejprve
zablokovali osobním motorovým vozidlem zn. Fiat Marea combi, které řídil
obviněný B. M. a v němž obvinění seděli, osobní motorové vozidlo zn. VW Golf,
řízené M. H., neboť na tomto vozidle se nacházela kola z odcizeného vozidla J. B. zn. VW Corrado, a když z vozidla vystupovali, poškozený M. H. začal s
vozidlem couvat, proto znovu nastoupili do vozidla zn. Fiat Marea Combi a
pronásledovali M. H., do jehož vozidla dvakrát narazili, narazilo do dalšího
vozidla zn. Škoda Octavia, poté v prostoru před vjezdem k rodinnému domu na
ulici P. obvinění J. B., B. M., mladistvý „PETRKLÍČ“, J. S. a P. V. vystoupili
z vozidla zn. Fiat Marea combi, kterým zablokovali vozidlo zn. VW Golf řízené
M. H. a obstoupili toto vozidlo, a se záměrem fyzicky M. H. napadnout, obviněný
B. M. držel v ruce železnou trubku délky 83,5 cm, skočil na přední kapotu
tohoto vozidla a vykopl čelní sklo, následně obviněný P. V. rozbil baseballovou
pálkou pravé přední a pravé zadní okno vozidla, další z nich rozbil levé přední
okno vozidla, a když se M. H. pokoušel rozbitým okénkem z vozidla vylézt, to se
mu nepodařilo, ale následně ho obviněný P. V. vytáhl z vozidla před rozbité
okno ven, kde ho srazil na zem a držel mu pravou rukou za zády a klečel na něm,
poté se mladistvý „PETRKLÍČ“ opakovaně dotazoval, kde je vozidlo zn. VW Corrado
a přitom ho fyzicky napadl tak, že ho udeřil vícekrát pěstí do hlavy a do
obličeje, posléze obvinění P. V., mladistvý „PETRKLÍČ“, J. B. a obviněný J. S. ho každý nejméně 1x udeřili pěstí nebo kopem do těla a rovněž se ho dotazovali,
kde je vozidlo zn. VW Corrado, následně obviněný B. M. v přítomnosti obviněných
J. B., mladistvého „PETRKLÍČE“, J. S. a obviněného P. V. se M. H. opětovně
dotazoval, kde se v současné době nachází odcizené vozidlo zn. VW Corrado, ze
kterého pochází kola nasazená na vozidle zn. VW Golf, které poškozený řídil, a
když byl nespokojen s jeho odpověďmi, uchopil mu ukazováček levé ruky, začal mu
s ním kroutit s tím, že mu ho zlomí, když mu to neřekne, a následně, co mu prst
vykloubil, uchopil mu ukazováček pravé ruky, se kterým mu rovněž kroutil, z
jeho sevření se však po chvíli podařilo M. H. vyprostit, poté ho však obviněný
B. M. znovu fyzicky napadl a to tak, že mu šlápl na pravou stranu obličeje a
nejméně 2x ho kopl do hlavy, přičemž svým jednáním obvinění J. B., B. M.,
mladistvý „PETRKLÍČ“, J. S. a P. V. způsobili M. H.
četné krevní podlitiny na
kořeni nosu, na čele vpravo velikosti 4 cm, v pravé spánkové části hlavy
velikosti 3 cm, natržení sliznice dutiny ústní, zhmoždění v oblasti pravého
předloktí a zápěstí s pohmatovou bolestivostí a kožní oděrky pravé ruky s
průměrnou dobou léčení do 7 dnů, a obviněný B. M. i vykloubení ukazováku levé
ruky s průměrnou dobou léčení v délce 2 týdnů, rozbitím skleněné výplně oken a
dveří vozidla zn. VW Golf, způsobili B. M. a P. V. P. K., majiteli vozidla,
škodu ve výši 13.120 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle § 175 odst.
2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo
rozhodnuto o vině (provinění) a trestech (trestním opatření) ostatních
spoluobviněných a také o náhradě škody tak, že poškozeného M. H. podle § 229
odst. 1 tr. ř. soud odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, jako soud odvolací rozhodl o
dovoláních mladistvého obviněného B. M. a obviněných B. M., J. S. a P. V. a
odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky tak, že v
bodě I. z podnětu odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky podle
§ 259 odst. 2, 3 tr. ř. z opaku, doplnil rozsudek soudu prvního stupně tím, že
mladistvému „ PETRKLÍČOVI“ a obviněným B. M., J. S., J. B. a P. V. uložil podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky škodu ve výši 8.250 Kč. V bodě II. odvolání mladistvého „PETRKLÍČE“ a
obviněných B. M., J. S. a P. V. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. S.
prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
které zaměřil proti všem jeho výrokům z důvodu nesprávnosti právního posouzení
věci, protože jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Výhradami proti použité
právní kvalifikaci brojil především proti kvalifikačním znakům, že trestný čin
spáchal „minimálně se dvěma osobami“ a „se zbraní“, protože skutková věta
neobsahuje zejména u užití zbraně úmysl obviněného k jejímu užití směřující.
5. Podle obviněného z činu, jak je popsán, neplyne, že by poškozeného
nutil, aby něco konkrétního trpěl, nadto se zbraní. Obviněný zdůraznil, že je
nutné, aby formulace skutkové věty byla jasná, jednoznačná, aby nedocházelo k
jejímu výkladu ad hoc nebo dokonce k tíži obviněného, avšak z formulace
skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně plyne pouze to, „…že obvinění měli
poškozeného fyzicky napadnout, přičemž jej všichni měli nejméně 1 krát udeřit a
dotazovat se jej na odcizené vozidlo…“. Tento popis neodpovídá zločinu vydírání
se zbraní, neboť v něm není vyjádřen a popsán úmysl obviněného J. S. nutit
jiného k něčemu násilím a za použití zbraně. Zdůraznil též, že on sám neměl
žádnou zbraň, žádnou zbraní nevyhrožoval ani nikoho nevydíral, ani žádný jeho
úmysl k tomuto nesměřoval, ostatně nic takového není ani zahrnuto do skutkové
věty.
6. V dovolání obviněný rovněž vytýkal, že tak, jak soud prvního stupně
shrnul zjištěný skutkový stav, jeho závěry neodpovídají skutečným výsledkům
dokazování, protože soud poukázal na to, že „objektem trestného činu je u
vydírání svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka spočívá v tom, že
pachatel jiného k něčemu nutí… a že cíl pachatele musí být adresovaný
poškozenému a ten jej musí vnímat…. Že užití zbraně znamená její užití k útoku,
překonání odporu nebo má-li ji alespoň u sebe…“. Podle obviněného však z popisu
skutku nic takového ve vztahu k jeho osobě neplyne, protože naprosto bez
povšimnutí a vyhodnocení zůstala skutečnost, že po nehodě nesetrval v místě
budoucího incidentu, ale šel stavět výstražný trojúhelník. I když dovolatel na
tuto skutečnost poukazoval před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, soudy
ji nevzaly v potaz, a naopak spolupachatelství vyložily velmi extenzivně.
Obviněný poukázal na to, že výsledky dokazování je tato jeho obhajoba
potvrzena, protože to, že v době incidentu u havarovaného vozidla nebyl,
potvrzují též výpovědi svědka P. P. i spoluobviněného J. B., ze kterých
vyplynulo, že jedna osoba šla z místa nehody pryč, a to k dále stojícímu
vozidlu, přičemž se jednalo právě o obviněného J. S. Samotný poškozený M. H.
přitom uvedl, že neví, zda byli na místě přítomni všichni obvinění, když měl
hlavu k zemi a dění kolem neviděl. Neví ani, kdo vše jej měl uhodit, a rovněž
uvedl, že kromě obviněného B. M. (staršího) si sám pro sebe jednání ostatních
obviněných nevyhodnotil jako vydírání, když tito obvinění se jej pouze
dotazovali.
7. S ohledem na shora uvedené vyjádření poškozeného podle obviněného
nelze dovodit v jeho jednání naplnění objektivní stránky trestného činu
vydírání. K tomu zdůraznil, že se z výpovědi poškozeného nemohou vybírat pouze
ty části, které podporují obžalobu, a ostatní vyjádření poškozeného zcela
opomíjet, když případné pochybnosti a rozpory ve vyjádřeních poškozeného mají
být vyhodnoceny ve prospěch obviněného, a nikoli k jeho tíži.
8. Obviněný rovněž poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného, čímž
připomenul, že tyto námitky uplatnil již v podaném odvolání, kde zdůraznil, že
poškozený si nejen ve svých výpovědích protiřečí (zejména ohledně tvrzení, že
každý z obviněných jej jedenkrát udeřil oproti tvrzení, že při incidentu byl
hlavou dolů a nic neviděl, atd.), ale i na to, že poškozený byl obviněnými
usvědčen z krádeže. Poškozený připustil, že byl v době incidentu pod vlivem
marihuany a pervitinu, a že jeho rozporuplná výpověď zůstává při srovnání s
výpověďmi ostatních svědků či obviněných osamocena.
9. Ze všech těchto v dovolání uvedených důvodů obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 4.
5. 2015, sp. zn. 4 Tmo 5/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné,
soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 Tm 38/2013, zrušil.
10. K dovolání obviněného státní zástupce působící u Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém písemném vyjádření nejprve zdůraznil podstatu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukázal na to, že pod něj nelze
podřadit námitky obviněného, kterými poukazuje na trestní minulost poškozeného
a s tím související nevěrohodnost jeho osoby a skutečnost, že výpověď
poškozeného zůstávala oproti zbylým výpovědím v podstatě osamocena. Pokud
obviněný zpochybňoval spolupachatelství a naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty zločinu vydírání, zejména pak jeho objektivní a subjektivní stránky,
tyto námitky již s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, avšak státní
zástupce je nepovažoval za důvodné, protože se s nimi oba soudy ve svých
rozsudcích náležitě vypořádaly. Odkázal na úvahy soudu odvolacího uvedené na
stranách 8 až 13 jeho rozsudku a strany 11 až 13 rozsudku nalézacího soudu, se
kterými se ztotožnil, protože ze skutkových zjištění vyplývají potřebné
skutkové okolnosti pro závěr, že dovolatel s ostatními čin spáchal ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, podle kterého citace
ustanovení o spolupachatelství není nezbytnou součástí výroku o vině předmětným
trestným činem, který byl spáchán ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství
není žádnou zvláštní formou trestné činnosti. Poukázal i na obecné podmínky, za
kterých o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku i rozhodovací soudní praxe
jde, s důrazem na to, že dohoda pachatelů na společném jednání nemusí být ani
výslovná, postačí její uzavření konkludentní formou, tedy jinak než formou
slovní, kdy jeden z pachatelů bez dalšího přistupuje k jednání druhého. V daném
případě skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že všichni
obvinění se předmětného jednání dopustili společně, a to po předchozí dohodě.
11. Státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného o nedostatku
subjektivní stránky, neboť v souladu se závěry odvolacího soudu konstatoval, že
když se pachatel k trestnému jednání nedozná, subjektivní stránku lze dovozovat
z dalších indicií, zejména pak z vlastního chování a jednání toho kterého
pachatele. V posuzovaném případě obvinění cestovali na místo činu jedním vozem,
a s ohledem na průběh protiprávního jednání museli být všichni velmi dobře
obeznámeni s tím, co je skutečným záměrem „akce“. Po zablokování automobilu
užívaného poškozeným tohoto začali pronásledovat, po nějakou dobu za ním i
běželi, přičemž v automobilu, v němž cestovali, měli dokonce předem připravenou
železnou trubku, kterou následně užili ke spáchání trestného činu. Obvinění s
různou intenzitou a mírou napadali poškozeného, vozidlo, ve kterém cestoval,
bezohledně devastovali a dotazovali se poškozeného na v minulosti odcizený
automobil. Z takto popsaných skutkových zjištění je zcela vysledovatelný názor
soudů, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Na důvodnosti tohoto závěru nic nemění ani skutečnost, že např.
obviněný J. S. na poškozeného útočil méně intenzivně, a že on sám zbraň fyzicky
neměl, neboť v případě jednání spáchaného ve spolupachatelství každý z
pachatelů odpovídá, jakoby skutek spáchal sám, podstatné je, že svou
přítomností „napomáhal“ úspěšnému dokonání činu. Poškozený M. H. navíc za
situace, kdy na něj s různou intenzitou útočilo pět osob, které jej současně
nutily prozradit místo, kde se nachází odcizené vozidlo, musel pociťovat
oprávněnou obavu o své zdraví či život, jeho svobodné rozhodování tak bylo
podstatným způsobem ovlivněno. Protože shledal dovolání obviněného zjevně
neopodstatněným, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
12. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci
obviněného dne 27. 5. 2016, přičemž obviněný na toto vyjádření reagoval tím, že
zopakoval základní argumenty, které uvedl v podaném dovolání, když zdůraznil,
že skutkový stav věci neodpovídá skutečným výsledkům dokazování. Neztotožnil se
ani s názorem státního zástupce ohledně pojímání spolupachatelství, který
považoval za příliš extenzivní, a naopak za důležité považoval zhodnocení
intenzity, s níž se obviněný do trestné činnosti zapojil. Obviněný v
podrobnostech odkázal na své dovolání, přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále
zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého
dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání
jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
14. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních
ustanovení.
15. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zásada je spojena s požadavkem, aby
označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění
uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny
hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že
dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne
9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU
445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v
nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se
jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které
by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž
mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k
průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N
167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových
zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000,
sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4
SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý
závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a
není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný
[srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. Výhrady mimo označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nejvyšší soud dovolání obviněného posuzoval se zřetelem na takto
vymezené podmínky, na základě kterých lze věcně přezkoumat správnost právních
závěrů učiněných soudy nižších stupňů, a z jeho obsahu shledal, že obviněný
část námitek uplatnil mimo tento, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod, neboť
brojil proti učiněným skutkovým zjištěním tím, že vytýkal nejasnost formulace
skutkové věty, a tvrdil, že se činu, jak byl soudy popsán, nedopustil, protože
nebyl na místě činu, neboť v době, kdy k útoku na poškozeného došlo, stavěl
výstražný trojúhelník. V té souvislosti rovněž brojil proti vyhodnocení
věrohodnosti poškozeného M. H. nebo poukazoval na nedostatky ve skutkových
zjištěních, v rámci kterých nebylo jeho konkrétní jednání vůbec prokázáno. K
těmto výhradám je třeba z hlediska shora vymezených kritérií uvést, že s
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, neboť obviněný
vytýkal skutečnosti, které nemají právní povahu, jak předmětný dovolací důvod
předpokládá, ale zdůrazňoval v rámci své vlastní obhajoby okolnosti, které
skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily,
neodpovídají. Protože nejde o námitky, které by korespondovaly s některým z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud se jimi nemohl
po obsahové stránce zabývat a z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí
přezkoumávat.
19. Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec obviněným uplatněného
dovolacího důvodu považuje za vhodné poukázat na to, že soudy obou stupňů
věnovaly roli a konkrétní činnosti obviněného J. S., jíž se do společného
jednání ostatních spoluobviněných zapojil, potřebnou pozornost, a je třeba
poukázat na strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud
shledal, že obvinění jednali ve společném úmyslu zjistit od poškozeného
informace ohledně odcizeného vozidla, přičemž do skutkového děje se obvinění
zapojovali postupně, s větší či menší intenzitou, kdy jednotícím úmyslem všech
obviněných bylo přijet do R. a zjistit, kde se nachází odcizené vozidlo J. B.
Daného jednání se dopustili se zbraní, tj. za použití vozidla a zejména kovové
tyče a baseballové pálky.
20. Rovněž je třeba zmínit, že soudy se věnovaly v potřebném rozsahu i
všem dalším rozhodným skutkovým okolnostem i tomu, na základě kterých poznatků
či skutečností došly k závěru, že čin obviněných proběhl způsobem, jak je ve
výroku přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně popsán. Lze jen zmínit, že
soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku popsal a v jeho odůvodnění
vysvětlil k obdobným námitkám, které jsou uvedeny i v dovolání, z jakých důvodů
obhajobě obviněného neuvěřil.
21. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná zejména závěry, které tento
soud učinil ve vztahu k věrohodnosti poškozeného M. H., proti níž především
námitky obviněného směřovaly. Soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 13 až
14 dostatečně rozvedl své úvahy, které zvažoval a jimiž se řídil při posuzování
věrohodnosti této výpovědi, uvedl, k čemu zejména přihlížel a které skutečnosti
bral v potaz. Kromě toho soud prvního stupně dále dostatečně popsal jednotlivé
důkazy, ze kterých vycházel a které hodnotil, jakož i to, na základě jakých
myšlenkových postupů tak činil.
22. S postupy soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který k
obdobným výhradám obviněného posuzoval, zda byly splněny podmínky § 2 odst. 5,
6 tr. ř., a s respektem k těmto zásadám neshledal ve způsobu, jakým soud
prvního stupně věrohodnost poškozeného posuzoval, žádné vady. Navíc se
vypořádal i s tím, že poškozený měl být v době činu pod vlivem marihuany, tak,
že s odkazem na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dospěl
k závěru, že uvedená okolnost se na vnímání poškozeného žádným zásadním
způsobem neprojevila, a že v době, kdy se stal objektem trestného činu, měl
zcela zachován kontakt s realitou (viz strany 9 až 10 rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud se rovněž dostatečně věnoval také výpovědi svědka R. M.,
protokolu o ohledání místa činu s přiloženou fotodokumentací, závěry znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Margity Smatanové, Ph.D.,
i závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal, že tyto důkazy
podporují verzi poškozeného, která tak rozhodně nestojí osamoceně. Zdůraznil
také, že svědci s výjimkou poškozeného nesledovali celý průběh incidentu, nýbrž
se na místo dopravili až s několikaminutovým zpožděním (viz strana 11 rozsudku
odvolacího soudu) a konstatoval své závěry i k obhajobě obviněných (viz strana
8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů
nižších stupňů jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a
rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem
interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám
obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutkové závěry
nevzbuzují žádné vady ani pochybnosti a bylo možné na jejich podkladě posuzovat
správnost právních závěrů a úvah ohledně naplnění znaků skutkové podstaty
zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
24. Přestože obviněný v části dovolání uplatnil výhrady, které s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, své
další námitky zaměřil v souladu s ním i proti použité právní kvalifikaci, jíž
vytýkal, že skutek, jak je popsán, nenaplňuje všechny znaky trestného činu
vydírání v jeho základní skutkové podstatě, protože poškozeného nenutil, aby
něco konal, ale nenaplnil ani kvalifikované znaky, že čin spáchal se zbraní a s
nejméně dvěma osobami. Výhrady vznesl i proti spolupachatelství.
25. Takto formulovanými výhradami obviněný v souladu s označeným
dovolacím důvodem své dovolání zaměřil proti nesprávnosti právního posouzení
jeho činu jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr.
zákoníku, neboť z uvedené části jeho obsahu je patrné, že tímto mimořádným
opravným prostředkem nebrojil proti přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, a proto se Nejvyšší soud zabýval v souladu s podaným dovoláním jen
obviněným uplatněnými výhradami ohledně trestného činu vydírání (srov. § 265i
odst 3 tr. ř.).
26. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby
něco konal, opominul nebo trpěl, podle odstavce 2 písm. b) se jej dopustí
nejméně se dvěma osobami a podle odstavce 2 písm. c) se jej dopustí se zbraní.
27. Objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco
konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl
toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému, a ten jej
musí vnímat.
28. Znak násilí není v zákoně definován, ale musí se vždy vzít v úvahu
souvislost, v níž je používán nebo v jejíž spojitosti je vykládán. Rozumí se
jím ve vztahu k osobě v zásadě fyzický útok spočívající v použití fyzické síly
proti člověku (za určitých souvislostí nelze vyloučit ani útok psychický), a
takové použití síly nemusí mít ani za následek ublížení na zdraví. V případě
zločinu vydírání jde o takové násilí, kterým pachatel působí na vůli oběti s
cílem, aby se podrobila jeho požadavkům ve snaze přinutit ji, aby konala nikoli
z vlastní vůle, ale podle vůle pachatele. Jde tedy o násilný akt, tj. takové
jednání, při němž je využívána síla jako prostředek k ovládnutí druhého. Takto
chápané násilí má různé podoby, a to jak fyzické tak i psychické. Násilí u
trestného činu vydírání musí být prostředkem nátlaku na vůli napadaného.
29. V případě pohrůžky násilí není vlastní násilí přímo konáno a
okamžitě použito, ale je jím jen do budoucna hroženo, tzn., že je pachatelem
dávána jednoznačně najevo možnost, že určitá forma násilí může být v budoucnu
použita. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i
pohrůžka násilím, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti.
30. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že obviněný
spáchal čin nejméně se dvěma osobami [§ 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], je
po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle
pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností
nejméně tří osob. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání
pachatele. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní
odpovědnost nezbytné, aby obviněný o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl
[srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004
(uveřejněné pod č. 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65 (uveřejněné
pod č. 37/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je trestný čin
vydírání spáchán se zbraní podle § 118 tr. zákoníku, jestliže pachatel nebo s
jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo
zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí,
pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli,
čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se tu rozumí nejen
zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle,
bodná zbraň jako kord), ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V
konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv.
kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem). Zbraní může být i motorové
vozidlo. Jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku spáchaný se zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku lze posoudit i útok
pachatele provedený tak, že pachatel jako řidič jednoho motorového vozidla za
jízdy najížděl na jiné motorové vozidlo, které řídil poškozený, pachatel
způsobem své jízdy nutil poškozeného k prudkému brzdění a vytlačoval motorové
vozidlo řízené poškozeným z jízdního pruhu, přičemž tak pachatel činil se
záměrem působit na vůli poškozeného, aby zastavil jím řízené motorové vozidlo a
aby jednal s pachatelem. Obdobně i tehdy, když pachatel svým automobilem
najížděl na automobil řízený poškozeným ve snaze donutit jej k zastavení [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. z n. 3 Tdo 648/2009
(uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2009, seš.
57, č. T 1206)].
32. Pro prosouzení správnosti použité právní kvalifikace, vůči níž
obviněný brojil, je třeba též připomenout, že podle § 23 tr. zákoníku byl-li
trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
33. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu
směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na
sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým
jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze
spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty
trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80
(uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo
když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž
jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné
návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.
11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66
(uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém
celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11.
1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak
jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí
vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu
konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že
jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu
společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská
škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost,
že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni
při jejím páchání.
34. K odpovědnosti spolupachatele (§ 23 tr. zákoníku) k okolnostem
podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je též vhodné uvést, že je třeba tuto
odpovědnost posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v
závislosti na jeho zavinění ve smyslu § 17 tr. zákoníku, protože sama okolnost,
že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve
spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé
odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití
vyšší trestní sazby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp.
zn. 5 Tz 90/69 (uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Při posuzování této odpovědnosti je však třeba vycházet z toho,
že spolupachateli se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem (§
23 tr. zákoníku) přičítá i tehdy, jestliže jej sám zavinil jen z nedbalosti [§
17 písm. a) tr. zákoníku], ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71 (uveřejněné
pod č. 49/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 7. 1971,
sp. zn. 1 To 78/71 (uveřejněné pod č.71/1971-II. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a ze dne 20. 8. 1981, sp. zn. 1 To 78/81 (uveřejněném pod č. 5/1982
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Jak Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, soudy
obou stupňů se zabývaly naplněním všech znaků uvedené právní kvalifikace, a to
na základě skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně ve výroku o
vině, jak je výše (v bodě 1. tohoto usnesení) popsán, ve vztahu ke každému ze
spolupachatelů, kteří se na tomto společném jednání podíleli. Soud prvního
stupně, jenž se zabýval rolí každého z obviněných (viz strany 12 a 13 rozsudku
soudu prvního stupně).
36. Odvolací soud učinil závěr ohledně společného jednání obviněných,
jejž založil na konstatování společné předchozí domluvy, o níž svědčí to, že
lešeňovou trubku užitou při spáchání trestné činnosti bez dalšího z kufru
vytáhl obviněný P. V., ačkoli vozidlo patřilo obviněnému B. M., tedy musel si
ji již ve vozidle přivézt. Pro závěr o tom, v jakém směru který z obviněných
jednal, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž se opíral o výpověď
poškozeného M. H., že v době, kdy mu obvinění kladli dotazy, kde je předmětné
vozidlo (když se jej „ptali“), tak jej „všichni nějakým způsobem napadali“ (viz
strany 8 až 11 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále konstatoval, že
zjištěné skutečnosti svědčí pro jednoznačný závěr o spolupachatelství všech
obviněných, ve kterém se dopustili jak zločinu vydírání, tak i přečinu
výtržnictví, kdy v dané věci byly splněny obě podmínky jednání ve
spolupachatelství, tedy jak společné jednání, tak i úmysl k tomu směřující.
Zdůraznil, že podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely
na spáchání trestného činu stejnou měrou, nemusí být navíc dána ani výslovná
dohoda pachatelů, když postačuje toliko dohoda konkludentní (viz strana 11
rozsudku).
37. Kromě těchto úvah vedoucích k závěru, že obvinění jednali za
podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, odvolací soud se zabýval i
tím, že v činu i ohledně dovolatele jsou naplněny nejen znaky základní skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ale i jeho
kvalifikované podoby podle odstavce 2 písm. b), c) tr. zákoníku. S ohledem na
učiněná skutková zjištění a roli jednotlivých obviněných, v níž se podíleli na
společném jednání, odvolací soud dovodil i naplnění znaku spáchání uvedeného
trestného činu se dvěma osobami, jakož i to, že u všech obviněných jde o
spáchání činu se zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Své úvahy v tomto smyslu
rozvedl na straně 12 a 13 v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Ve vztahu k
těmto kvalifikačním znakům dovodil též u všech obviněných úmysl přímý podle §
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud na základě takto učiněných závěrů soudů nižších
stupňů, jež jsou v rámci dovolání obviněného napadány v zásadě proto, že se
dovolatel neúčastnil veškerého dění a jednání, které je připisováno různým
pachatelům, kteří se na předmětné události tvořící skutek, jenž je kladen všem
obviněným za vinu, zúčastnili, a nepodílel se na všech jednotlivých jednáních,
považuje za nutné zmínit, že tyto výhrady nemají žádné opodstatnění. Naopak je
třeba zdůraznit dostatečné objasnění role obviněného J. S., které svědčí o tom,
že se dopustil jím vytýkaného zločinu, jehož zákonné znaky naplnil jak v
základní, tak i v kvalifikační podobě. Tato právní úvaha soudů obou stupňů se
odvíjí od jejich správného závěru o tom, že obviněný čin spáchal jako
spolupachatel za podmínek vymezených v § 23 tr. zákoníku v rámci vzájemné
součinnosti všech aktérů tohoto činu, když se zapojil do realizace společného
záměru, jejž všichni realizovali ve vzájemné souhře a spolupráci. Proto i
Nejvyšší soud v této souvislosti na podporu správnosti úvah soudů nižších
stupňů jen připomíná, že všichni obvinění postupovali jednotně, s cílem získat
od poškozeného potřebné informace o odcizeném vozidle. K tomuto účelu využívali
nejen své početní převahy, ale předem byli připraveni rovněž na variantu, že
proti poškozenému použijí násilí či výhružku násilí, neboť k tomuto účelu měli
ve vozidle přichystánu železnou trubku. Ve svém jednání přitom postupovali
zcela jednotně, směřovali k dostižení a následnému zastrašení poškozeného. Za
tím účelem spolupracovali v počtu pěti pachatelů a za účelem dosažení svého
cíle použili zbraně. Za tu je při zjištěných okolnostech třeba považovat nejen
trubku či baseballovou pálku, s níž vůči tělu poškozeného zasahovali obvinění
B. M. a P. V., ale i motorové vozidlo Fiat Marea (viz výklad shora – bod 30.),
kterým nejprve zablokovali vozidlo poškozeného, a poté jím do vozidla
poškozeného i dvakrát narazili. V dané souhře a vzájemné součinnosti není pro
spolupachatelství a z něj plynoucí právní důsledky rozhodné, že obviněný J. S.
nebyl osobně tím, kdo tyto zbraně použil, rozhodné je, že o jejich užití věděl
a byl s tím, že je jiní použijí, srozuměn. Podstatné je i to, že poté, co
poškozený s vozidlem havaroval, byl obviněný J. S. tím, kdo poškozeného
sedícího v jeho vozidle s ostatními spolupachateli obstoupil. Byl přitom
srozuměn i s tím, že obviněný B. M. v té době držel v ruce železnou trubku a
tuto použil vůči vozidlu poškozeného, tudíž plně vnímal a účastnil se toho, že
na toto vozidlo jeho spolupachatelé i se zbraní útočili, a to až do doby, než
jej poškozený začal opouštět přes okno. Jeho aktivní jednání pokračovalo i
poté, co obviněný P. V. vytáhl poškozeného z vozidla a srazil jej na zem,
protože se sám účastnil fyzického napadání poškozeného, a to ve spojitosti s
požadavkem na získání informace o odcizeném vozidle.
39. Ze všech těchto skutečností plyne, že obviněný J. S. byl do celého
činu v rámci společného záměru zapojen od samého počátku až do jeho konce, a
pokud jde o jeho úlohu, ta byla jen jedním článkem celého řetězce rolí, jež
měli další spolupachatelé mezi sebou rozděleny, když žádný z nich během dané
události nepochyboval o tom, co má dělat, nedotazoval se v tomto směru
ostatních, kteří v době napadání poškozeného fyzicky disponovali se zbraní, tj.
tyčí a pálkou. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů tak činili sice
pouze dva z obviněných, ostatní obvinění se však proti tomuto postupu nijak
nevymezili, ale naopak pokračovali v další činnosti, tj. rozbíjení vozidla
poškozeného a následně fyzického napadání poškozeného, a to společně, kdy
někteří tak činili prostřednictvím zbraní, jiní pak poškozeného napadali pěstmi
či kopy, všichni však již svou přítomností vzbuzovali v poškozeném pocit
početní převahy, čímž zvyšovali efektivitu jednání ostatních spolupachatelů.
40. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možno akceptovat námitku
obviněného, že svým jednání nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
41. Nejvyšší soud ze všech těchto okolností shledal, že soudy obou
stupňů jednání obviněného J. S. správně posoudily jako čin spolupachatele podle
§ 23 tr. zákoníku a nepochybily, pokud jej uznaly vinným zločinem vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Nezjistil proto vady,
které ve svém dovolání obviněný vytýkal, a protože tyto závěry mohl učinit
toliko na podkladě předložených napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších
stupňů se již v potřebném rozsahu námitkami obviněného zabývaly, a obsahu
spisu, dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.