8 Tdo 770/2024

8 Tdo 770/2024-1096

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), t. č. ve výkonu trestního opatření ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 1 Tmo 14/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 63 Tm 2/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 63 Tm 2/2024, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) shledán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), za což mu bylo podle § 185 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. l) a § 31 odst. 1, 2 z. s. m. uloženo trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody ve výměře 4 let, které podle § 31 odst. 4 z. s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. mladistvému uložena povinnost zaplatit poškozeným G. F., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy za vytrpěné bolesti v penězích částku 194 501 Kč, na náhradě další nemajetkové újmy na jejích osobnostních právech v penězích částku 250 000 Kč a na náhradě škody částku 11 566 Kč, to vše včetně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně ode dne 15. 2. 2024 do zaplacení, a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, na náhradě škody částku 149 290 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladistvý a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Mladistvý je

zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, státní zástupkyně v neprospěch mladistvého brojila proti výroku o trestním opatření. Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 1 Tmo 14/2024, z podnětu odvolání mladistvého napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvý byl uznán vinným pokusem provinění znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření nepodmíněného odnětí svobody v trvání 4 let, které podle § 31 odst. 4 z. s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I.). Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto (výrok II.).

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se mladistvý pokusu provinění znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 12. 8. 2023 v době od 01:39 do 01:57 hodin v Praze XY, v ulici XY za zastávkou MHD XY ve směru na XY, bez varování surově fyzicky napadl poškozenou G. F., nar. XY, v úmyslu přinutit ji pro své sexuální uspokojení k pohlavnímu styku, a to tak, že ji opakovaně bil velkou silou údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozená začala krvácet, útoku se fyzicky bránila, snažila se volat o pomoc a schovat se pod lavičku na zastávce, avšak mladistvý využil své fyzické převahy i zkušeností z boxu a v útoku pokračoval, opakovaně bil poškozenou do obličeje, tlakem na krk ji rdousil, a to vše až do okamžiku, kdy poškozená upadla na zem a ztratila vědomí, načež ji bezvládnou odtáhl z dohledu případných kolemjdoucích a cestujících až na travnatou plochu za keři za přístřeškem zastávky MHD, kde ji vysvlékl z kalhot, spodních kalhotek, ponožek a zul jí botu, zatímco druhou poškozená ztratila již při vláčení, vyhrnul jí mikinu, tričko i sportovní podprsenku tak, že jí obnažil prsa, poté poškozenou, která krvácela z četných ran v obličeji včetně zlomeniny kůstek nosu a tržně zhmožděných ran na horním i dolním rtu, stylizoval do polohy na zádech s roztaženýma nohama do široka od sebe, sám se svlékl do naha a využil bezbrannosti poškozené, která byla stále v bezvědomí, a pokusil se s poškozenou uskutečnit pohlavní styk souloží, avšak při tomto jednání byl vyrušen přivolanou hlídkou Policie ČR a dal se na útěk zanechávaje na místě činu a v jeho blízkosti na trase útěku své spodní prádlo, tričko, boty a malou příruční tašku s doklady a dalšími osobními věcmi;

přestože byl hlídkou pronásledován, podařilo se mu utéct, přičemž poškozené svým jednáním způsobil mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu, a to zlomeninu spodiny pravé očnice s posunem úlomků do čelistní dutiny s uskřinutím nitroočnicového tuku, částečným uskřinutím dolního přímého očního svalu s dvojitým viděním a snížením zorného pole směrem vzhůru a lehkým vklesnutím oční koule do očnice, víceúlomkovou zlomeninu zevní stěny pravé čelistní dutiny s vpáčením úlomků do čelistní dutiny, zlomeninu ramene dolní čelisti vpravo, neúplnou zlomeninu pravého jařmového oblouku, zlomeninu nosních kůstek s lehkým vpáčením úlomků, dále krvácení do pravé čelistní dutiny, drobný krevní výron pod pavučnicí při řase mozečku vlevo, otřes mozku, pohmoždění měkkých tkání obličeje s otokem měkkých tkání, oboustranný brýlový krevní výron s otokem očních víček znemožňující otevření očí a mnohočetné další krevní výrony na obličeji, více vpravo, tržně zhmožděné rány horního a dolního rtu, krevní výrony na krku, mnohočetné krevní výrony na těle, a to vpravo na hrudníku, na levém rameni, levém boku, levém koleni, pravé paži a hřbetu pravé ruky, a oděrku na levém kotníku, tedy zranění, které si vyžádalo opakovanou hospitalizaci, chirurgické řešení v celkové narkóze a následné opakované laserové ošetření zbytnělých jizev v obličeji a které omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů a bude pravděpodobně doprovázeno trvalými následky v podobě dvojitého vidění při pohledu vzhůru, a v důsledku jednání mladistvého došlo u poškozené dále k rozvoji posttraumatické stresové poruchy projevující se úzkostně depresivní symptomatikou, neurotickými rysy, poruchou koncentrace pozornosti, rychlou unavitelností, odtažitostí od sociálního světa, rezervovaností, psychickou zranitelností, emoční labilitou, poruchami spánku, flashbacky, vyhýbavým chováním, jejíž příznaky přetrvávají dosud a vyžadují dlouhodobou psychiatrickou a psychologickou léčbu, tedy mladistvý poškozené způsobil poškození fyzického i psychického zdraví mající charakter těžké újmy na zdraví.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 1 Tmo 14/2024, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že nesouhlasí s popisem skutku v napadeném rozsudku, jeho právní kvalifikací ani uloženým trestním opatřením, neboť jeho jednání vůči poškozené nebylo sexuálně motivováno.

5. Dovolatel rozvedl, že není pravdou, že by se úmyslně dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že násilím donutí poškozenou k pohlavnímu styku a čin spáchá souloží, k dokonání čehož nedošlo, a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví. Poukázal na výpověď poškozené, která uvedla, že se nedomnívá, že by v rámci jejího fyzického napadení došlo k pohlavnímu styku, přičemž se odvolávala i na informace ošetřujících lékařů, když navíc měla do pochvy zavedený tampon. Tato výpověď koresponduje i s dalšími důkazy, zejména stopami DNA, které odpovídají fyzické potyčce, nikoli však sexuálnímu násilí. Provedenými důkazy je tak vyloučeno, že by se mladistvý úmyslně dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že násilím donutí poškozenou k pohlavnímu styku a čin spáchá souloží, k čemuž nedošlo. Konstatoval, že k motivaci svého jednání se již vyjádřil ve své výpovědi v hlavním líčení, v níž popsal, že byl pod vlivem alkoholu a zlobil se kvůli předchozímu incidentu, a proto se mu reakce poškozené zdála sprostá a z nahromaděné frustrace ji napadl. Z jeho strany však nebyl žádný sexuální motiv, a to i vzhledem k věkovému rozdílu. Poté, co poškozená ztratila vědomí, se zalekl a odtáhl ji tak, aby ji neviděli jiní lidé, a to za zastávku, kde jí chtěl pomoct. Kalhoty a spodní prádlo se jí stáhly mimoděk, když ji vlekl po zemi. Své tričko si sundal, protože ho nechtěl zašpinit krví, od níž měl ruce. Trenýrky si sundal již předtím na návštěvě u kamaráda, protože mu bylo horko, a měl je v tašce, následně je užil k otření krve z rukou. Dále dovolatel zdůraznil, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se dostatečným způsobem nezabýval subjektivní stránkou provinění, zejména vzhledem k výpovědím poškozené a dovolatele, napadený rozsudek tak postrádá podstatné náležitosti, když chybí přesvědčivé zdůvodnění existence zavinění.

6. Dále mladistvý připomněl, že jeho trestní stíhání bylo původně kvalifikováno policií jako provinění znásilnění ve třetím odstavci s tím, že jeho jednání mělo směřovat toliko ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. V návaznosti na to uvedl, že je v rozporu se závěry napadeného rozsudku přesvědčen o tom, že právní kvalifikace pokusu provinění znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku důkazní situaci prokazatelně neodpovídá a není k ní tedy ani žádný právní důvod. V daném směru poukázal na závěry vypracovaného znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.

7. Jde-li o trestní opatření, měl za to, že odvolací soud nepřihlédl k významným polehčujícím okolnostem, když dovolatel doznal fyzické napadení poškozené, nad svým jednáním projevil lítost a omluvil se nejen v rámci své výpovědi, ale i formou vlastnoručně napsaného dopisu poškozené, v minulosti neměl problémy s agresivním chováním, nebyl trestně stíhán ani souzen, jeho jednání tak bylo jednorázovým excesem vyvolaným předchozím požitím alkoholu v kombinaci s frustrací ze ztráty telefonu a bezdůvodného napadení ze strany cizích mladíků. Nadto uvedl, že již v plné výši poškozené uhradil všechny jí uplatněné nároky.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2024, č. j. 1 Tmo 14/2024-1013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně uvedla, že se jedná v zásadě jen o opakování námitek, které uplatňoval již v rámci řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, přičemž soudy se s nimi již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále konstatovala, že námitky stran nenaplnění subjektivní stránky pro absenci sexuální motivace útoku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byť právní argumentace se spíše stáčí k hodnocení provedených důkazů. Otázkou, zda brutální fyzický útok mladistvého na poškozenou byl sexuálně motivován, se však již velmi podrobně zabýval jak soud prvního stupně (viz body 33. až 37. odůvodnění jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a státní zástupkyně se s jejich argumentací zcela ztotožnila. Zdůraznila, že zda došlo k vaginální souloži nebylo možno prokázat, nicméně z provedených důkazů je evidentní, že k tomu jednání mladistvého bezprostředně směřovalo a nedošlo k němu pouze proto, že byl vyrušen příjezdem policejní hlídky. Oba soudy podle státní zástupkyně vyhodnotily správně i verzi mladistvého o tom, proč byla poškozená obnažena a on bez spodního prádla, když tuto považovaly za nepřijatelnou až absurdní, a zcela zjevně účelovou. Poškozená upadla do bezvědomí a na větší část útoku si nepamatuje, proto její domněnky o tom, zda došlo či nedošlo k souloži, nejsou pro posouzení věci relevantní.

10. Pokud jde o námitky týkající se toho, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k významným polehčujícím okolnostem při ukládání trestního opatření, a z nichž vyplývá, že uložené trestní opatření považoval mladistvý za nepřiměřeně přísné, pak státní zástupkyně upozornila, že k této své argumentaci nepřipojil žádný dovolací důvod, pod který by ji chtěl podřadit. Lze se tak pouze domnívat, že možná cílil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně námitky proti nepřiměřenosti trestu nenaplňují tento, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Posledně citovaný dovolací důvod lze však uplatnit pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Mladistvému bylo uloženo trestní opatření v zákonné trestní sazbě ve smyslu § 31 odst. 1 z. s. m., přičemž trestní opatření odnětí svobody nepodmíněně lze v zásadě uložit za kterékoli provinění. Podle ustálené judikatury by měl Nejvyšší soud zasáhnout pouze pokud by shledal, že uložené trestní opatření je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, avšak to není daný případ, neboť ačkoli ve věci existují významné polehčující okolnosti, nelze odhlédnout od vysoké míry brutality činu, jeho trvalých následků na poškozené, ale zejména nedostatku sebereflexe mladistvého a trvajících pochybnostech o upřímnosti jeho tvrzené lítosti.

11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání mladistvého odmítl.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud)

zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Ačkoliv dovolatel formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho námitky stran tvrzené absence úmyslného zavinění jako obligatorního znaku provinění znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spočívaly v nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů stran motivace jeho jednání. Mladistvý tvrdil, že jeho jednání mělo směřovat toliko k těžkému ublížení na zdraví, nikoliv ke znásilnění poškozené, přičemž tento svůj závěr založil na vlastní skutkové verzi toho, kdy, kde a za jakých okolností došlo ke svléknutí jeho i poškozené. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů lze však za splnění dalších podmínek uplatnit toliko pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen.

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu nalézacího ztotožnil (zejména str. 16–23, body 33.–48.

rozsudku soudu prvního stupně, str. 6–8, body 17.–22. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež mladistvý uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

16. Dovolatel své námitky, že jeho jednání vůči poškozené nebylo sexuálně motivované a nesměřovalo k jejímu znásilnění, založil zejména na tvrzení, že kalhoty i kalhotky se poškozené svlékly samovolně, když ji táhl kousek od zastávky, sám si sundal tričko pouze proto, že měl zakrvácené ruce a nechtěl si jej zašpinit, a trenýrky si sundal již dříve u kamaráda kvůli horku a dření, následně je použil k utření krve z rukou. Rovněž poukazoval na skutečnost, že ani z lékařských zpráv a výpovědi poškozené nevyplynulo, že by na poškozené vykonal soulož.

Pokud jde o tvrzení, že poškozená vypověděla, že neví o tom, že by na ní byla mladistvým vykonána soulož, přičemž tato skutečnost nevyplynula ani z lékařských ošetření, v důsledku čehož nelze učinit závěr o tom, že by došlo k jejímu znásilnění, pak s tímto nelze než souhlasit. Také proto však mladistvý nebyl uznán vinným dokonaným proviněním znásilnění, ale toliko jeho pokusem. Zbylá argumentace mladistvého je však v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními i logickým vyhodnocením provedených důkazů.

Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškozená byla nalezena v poloze, která umožňovala mladistvému pohlavní styk, měla sundané legíny i kalhotky, které byly nalezeny o kus dál, a naopak vyhrnuté všechny části vršku oblečení, včetně sportovní podprsenky, a to až do podpaží, byla tedy prakticky celá obnažená. Sám mladistvý pak na místě činu při svém útěku zanechal mimo jiné své tričko, boty a spodní prádlo (viz protokoly o ohledání místa činu, včetně náčrtků a fotodokumentace a úřední záznamy o zásahu na místě činu č. l.

199–242). Na základě těchto zjištění nelze dospět k jinému logickému závěru, než že mladistvý poškozené poté, co upadla po jeho napadení do bezvědomí a odvlekl ji mimo zrak případných kolemjdoucích, záměrně sundal kalhoty i kalhotky, vyhrnul jí vrchní části oblečení, aby ji obnažil, naaranžoval ji do polohy, v níž by na ní mohl vykonat pohlavní styk formou soulože, k němuž se bezprostředně chystal, když si sám sundal oblečení, avšak byl vyrušen přivolanou policejní hlídkou. Obhajoba mladistvého, že se oblečení poškozené sundalo samovolně při jejím vláčení, je pak zcela neuvěřitelná až absurdní, jak poukázala i státní zástupkyně.

Jen těžko si lze představit, že by se poškozené při krátkém vláčení po cca 10 metrech vzdálenosti (jak sám u soudu vypověděl) zcela stáhly těsné legíny, u nichž každý z obecných zkušeností ví, že jejich sundání vyžaduje určité úsilí, včetně kalhotek, a naopak by se jí nad prsa vyhrnuly vrchní části oblečení, včetně pevně držící sportovní podprsenky. Jediné, co poškozená skutečně ztratila při vláčení nebo předcházejícím útoku mladistvého, byla levá bota. Tomu odpovídaly i šrámy na jejím těle, kdy jediné odřeniny na těle odpovídající tažení po pevném povrchu byly na patě její levé nohy.

Ani vysvětlení toho, proč bylo na místě nalezeno oblečení mladistvého, nelze uvěřit. Mladistvý ve svém dovolání uvedl, že si tričko sundal proto, že měl zakrvácené ruce, a nechtěl si jej zašpinit.

Nelze ovšem rozumně vysvětlit, jak si sundal tričko, pokud měl zakrvácené ruce, aniž by si jej při takovém manévru zašpinil. Výskyt jeho spodního prádla na místě činu vyložil tak, že tyto si sundal již u kamaráda a na místě činu je použil pro utření rukou, které měl od krve. Pokud si naopak utřel ruce do trenýrek, které si údajně sundal již u kamaráda, neměl důvod se bát, že si tričko zakrvácenýma rukama vůbec zašpiní, naopak by si při jejich vytahování z tašky, kde je údajně měl, zašpinil i tuto tašku.

Z jakého důvodu pak na místě činu ve scénáři, který soudům předestřel, zůstaly jeho boty, pokud se tedy na místě činu kromě trička nesvlékal, již nevysvětlil. Jeho argumentace se tak vzájemně vylučuje a je zcela nelogická i ve světle ostatních provedených důkazů a vyplynuvších zjištění. Závěr o jeho bezprostřední snaze se sexuálně ukojit na bezvládném těle poškozené nelze zpochybnit ani zjištěním o věkovém rozdílu mezi poškozenou a mladistvým, ani skutečností, že tato měla v dané době zavedený tampon, jak uvedl i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, MUDr.

Petr Křepelka, Ph.D. (viz znalecký posudek na č. l. 466–476). Jelikož se oba soudy nižších stupňů s předmětnou argumentací dovolatele již zcela adekvátně vypořádaly, lze na jejich odůvodnění v podrobnostech odkázat (viz body 36., 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

17. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. zjevného rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud dovolací, nemohou obstát. Pro úplnost je s ohledem na dovolatelem formálně uplatněný dovolací důvod nutno konstatovat, že ačkoliv mladistvý deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a svou argumentaci založil toliko na vlastní verzi skutkových zjištění, záležející v odlišném tvrzení o tom, kdy a kde se mladistvý svléknul a jak došlo k obnažení poškozené, která jej teprve vedla k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, proto se Nejvyšší soud s ohledem na vázanost skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.

19. Jde-li o výhradu dovolatele, že policejní orgán kvalifikoval jeho jednání jako provinění znásilnění podle třetího odstavce § 185 tr. zákoníku, přičemž on byl odvolacím soudem odsouzen za pokus provinění znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přestože ze závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplynulo, že jeho jednání směřovalo toliko k těžkému ublížení na zdraví poškozené, pak dovolacímu soudu není jasné, čeho se dovolatel tímto konstatováním domáhal. Právní kvalifikace užitá odvolacím soudem (na rozdíl od právní kvalifikace učiněné soudem prvního stupně) odpovídá učiněným skutkovým zjištěním i závěru znalce MUDr. Jiřího Hladíka, na který dovolatel poukázal, když mu nebylo odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně kladeno za vinu, že jeho jednání směřovalo ke způsobení smrti podle § 185 odst. 4 tr. zákoníku, ale toliko ke způsobení těžké újmy na zdraví podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, čehož se vlastně dovolatel v dané části dovolání také zřejmě domáhal. Z poměrně zmatečné argumentace dovolatele tak lze dospět k závěru, že toliko okopíroval argumentaci užitou ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v níž pouze přepsal právní kvalifikaci provinění, jímž byl uznán vinným posledním odsuzujícím rozsudkem, aniž obsah tohoto rozsudku a jeho výroku o vině ve své argumentaci reflektoval. Domáhal-li se mladistvý v odvolání právě kvalifikace podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku namísto § 185 odst. 4 tr. zákoníku, odvolací soud jeho námitkám vyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně napravil.

20. Ani výhrady zaměřené proti nezohlednění polehčujících okolností při ukládání trestního opatření vyjmenovaných dovolatelem nemohou založit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu (trestním opatření), považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (trestní opatření) nebo úhrnný trest (trestní opatření), popř. společný trest (trestní opatření) za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale mladistvý v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

21. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu či trestního opatření v případě mladistvých (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

22. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest (trestní opatření) je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (trestního opatření), je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází- li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

23. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestního opatření odnětí svobody nepodmíněného mladistvému nedopustil. Mladistvý byl shledán vinným pokusem provinění znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření nepodmíněného odnětí svobody v trvání 4 let, které podle § 31 odst. 4 z.

s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Mladistvý byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 1 roku až 5 let. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento dovolatelem zmiňované polehčující okolnosti při ukládání trestního opatření v úvahu bral, když tyto výslovně zmiňoval pod bodem 28. odůvodnění svého rozhodnutí, a právě jen pro jejich existenci neuložil trestní opatření odnětí svobody ve výměře při horní hranici trestní sazby, jak navrhovala i státní zástupkyně, nýbrž ve výměře 4 let.

Kratší výměře trestu podle odvolacího soudu bránil zavrženíhodný způsob brutálního napadení poškozené resultující ve vysoké společenské škodlivosti jeho činu, jakož i následky na fyzickém i psychickém zdraví poškozené (viz v podrobnostech bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uvedl, že se při úvahách o trestním opatření zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (viz zejména body 50., 51. odůvodnění jeho rozsudku), který poukázal na řadu přitěžujících okolností, a to že mladistvý spáchal provinění surovým způsobem, poškozená až do okamžiku ztráty vědomí útok mladistvého plně vnímala, trpěla jím, nedokázala se ubránit, bála se, že útok nepřežije, přičemž je obecně známým faktem, že násilí působící velkou silou, které poškozuje lidské tkáně tupými tržně zhmožděnými ranami, je velice bolestivé, což vedlo k dalším okolnostem, a to následku v podobě vážné déletrvající újmy na fyzickém a současně i psychickém zdraví poškozené, dále že mladistvý při svém jednání projevil naprostou neúctu k lidské důstojnosti poškozené a jejímu zdraví a životu, kvalita života poškozené a vyhlídky do budoucna se zásadním způsobem zhoršily.

Jako polehčující sice zmínil dosavadní vedení řádného života, čemuž však nemohl přikládat velkou váhu s ohledem na skutečnost, že mladistvý se dopustil takto závažného zločinu již v 15 letech věku, tedy v prvním roce trestněprávní odpovědnosti. Formálně deklarovanou lítost mladistvého pak neshledal upřímnou, a naopak vnímal bezcitný přístup k věci a absenci sebekritického náhledu na věc jako faktory významně komplikující možnosti jeho nápravy (viz také bod 38. odůvodnění rozsudku). Zohlednil také snahu k náhradě nemajetkové újmy poškozené, ta však byla učiněna ze strany jeho rodičů, přístup mladistvého byl naopak laxní.

Pokud jde o nakumulovanou frustraci z předcházejícího incidentu, kterou si měl mladistvý na poškozené podle svých slov vybít, či předchozí požití alkoholu (což podle něj také mělo být zohledněno snad v jeho prospěch), pak lze poukázat na bod 44., v němž soud prvního stupně konstatoval, že bylo zjištěno, že předcházející incident nebyl tak vážný, jak mladistvý vypověděl, a s ohledem na časový odstup neměl vztah k nyní projednávanému jednání mladistvého. Pokud jde o alkohol, pak bylo zjištěno, že ovlivněn byl jen mírně, bez forenzně významného vlivu.

Okolnosti, na které mladistvý poukazoval, tak nejenže byly částečně shledány nepravdivými a částečně nebyly příliš významné, navíc je soudy nižších stupňů při svých úvahách o trestním opatření zjevně zcela přiléhavě zohlednily. Je třeba konstatovat, že odvolací soud obviněnému uložil sankci sice přísnou, ale přiměřenou, vyměřil-li mu trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody v trvání 4 let, tedy v horní polovině trestní sazby stanovené pro pokus provinění znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku. S ohledem na všechny okolnosti relevantní pro ukládání trestního opatření nejde o trestní opatření extrémně přísné či zjevně nespravedlivé.

24. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání mladistvého je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu