8 Tdo 783/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
srpna 2004 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod
sp. zn. 54 T 46/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 6.
2003, sp. zn. 54 T 46/2001, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona
účinného od 1. 1. 2002, spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák., kterého se dopustil tím, že společně s J. P., jako společníci společnosti
E. T. spol. s r. o. F., s předmětem podnikání „koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej, natěračské a zednické služby“, dne 16. července 1992
v J. n. N. po předchozí dohodě, pod záminkou úvěru do podnikání s textilními
výrobky a výroby uzenářských výrobků, od Č. s. a. s. P., okresní pobočky v J.
n. N., vylákali na podkladě úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, které jako
jednatel společnosti E. T. spol. s r.o. F., podepsal P. K., částku 5 mil. Kč,
přičemž k zajištění úvěru předložili výrazně nadhodnocené drahé kameny, údajně
v ceně 5,286.750,- Kč, které však měly skutečnou hodnotu pouze 634.410,- Kč,
přičemž poskytnuté peníze použili dílem na zaplacení drahých kamenů společnosti
I. s. r. o. F., zast. JUDr. P. V., a to v částce 2,5 mil. Kč, a dílem použili
pro vlastní potřebu, aniž cokoliv investovali do podnikání uváděného jako důvod
úvěru, čímž způsobili Č. s. a. s. P., okresní pobočce v J. n. N., škodu ve výši
minimálně 2,152.340,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. K. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v délce dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou
roků (ke stejnému trestu byl odsouzen i spoluobviněný J. P.). Současně jim byla
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně
poškozené Č. s., a. s., P. částku ve výši 2,152.340,- Kč. Se zbytkem
uplatněného nároku byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, podle §
256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání podané oběma obviněnými proti shora
citovanému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti uvedenému usnesení vrchního soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný P. K. prostřednictvím svého
obhájce JUDr. P. S. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání
směřující proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
Dovolatel oběma napadeným rozhodnutím vytkl nesprávné právní posouzení skutku
popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, protože soudy učinily nesprávný
právní závěr, že po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 24. 5. 2002, původně v této věci vydaný, avšak později zrušený
odvolacím soudem, kterým byl obžaloby pro týž skutek zproštěn v souvislosti s
obdobným způsobem řešení trestních věcí v „kauzách drahých kamenů“, v nichž
soudy České republiky osoby obviněné z těchto podvodů také zprostily, a to i
vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále obviněný napadeným rozhodnutím
vytkl způsob, jakým soudy zhodnotily výpovědi obviněných a na jejich základě
následně vyvodily závěr o jejich vině. Poukázal na absenci důkazů
prokazujících, že v době uzavírání úvěrové smlouvy obvinění věděli o
nadhodnocení drahých kamenů, či dokonce že učinili nějaké kroky k ovlivnění
znaleckého posudku. Popřel také existenci úmyslu obohatit se ke škodě cizího
majetku a poukázal na to, že v době uzavírání úvěrové smlouvy předpokládal, že
pokud nevyjde jeho podnikatelský záměr a úvěr nebude schopen splácet, banka
nebude poškozena, protože uspokojí své pohledávky realizací zástavy.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, a vrátil věc tomuto
soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby, shledá-li podmínky pro
rozhodnutí ve věci, sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby a
poškozený se s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech
občanskoprávních.
K předmětnému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který především
poukázal na to, že dovolatel převážně namítá vadné hodnocení provedených důkazů
a napadá soudem učiněná skutková zjištění. Označený dovolací důvod považuje za
naplněný pouze v námitce, že obviněný po subjektivní stránce nenaplnil
skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. proto, že mu
nebyl prokázán úmysl způsobit Č. s., a. s., škodu, když mu skutečná hodnota
zastavených kamenů nebyla známa. Tyto výhrady obviněného považuje za
neakceptovatelné, protože obviněný si musel být vědom, že v případě realizace
zástavy je nebude banka zřejmě schopna zpeněžit za dvojnásobek ceny, kterou za
ně on sám zaplatil a tím dojde ke vzniku škody. S takovým následkem byl
obviněný proto přinejmenším srozuměn. Vyslovil rovněž, že tento závěr je
součástí soudem učiněných skutkových zjištění ve skutkové větě a podrobně
rozvedených v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Dovolání ze všech těchto
důvodů shledal jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud
jako takové podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání
splňuje všechny obsahové a formální náležitosti, a shledal přitom, že dovolání
obviněného P. K. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.,
posuzoval Nejvyšší soud dále, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a shledal, že
argumentace obviněného, týkající se nesprávného posouzení subjektivní stránky
posuzované věci, je skutečností na označený dovolací důvod dopadající. Podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možné namítat
jednak nesprávnost právního posouzení, což dopadá na vady v právní kvalifikaci
skutku zjištěného na základě provedeného dokazování a vymezeného v napadeném
rozsudku, pokud zvolená právní kvalifikace není v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Dalším okruhem právních nedostatků jsou vady
jiného hmotně právního posouzení, které se netýkají přímo právní kvalifikace,
ale dopadají na jiná ustanovení řešící otázky hmotného práva nejen trestního,
ale může se jednat i o problémy upravené hmotně právními normami spadajícími do
jiných právních odvětví.
Z tohoto vymezení je patrné, že důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. (ale ani žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v § 265b tr. ř.)
nemohou být námitky směřující proti skutkovým zjištěním nebo způsobu, jakým
byly důkazy hodnoceny, a proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat výhradami
obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním nebo která jsou zaměřena
proti rozsahu a hodnocení provedených důkazů. Pro takovéto námitky, které brojí
proti skutkovému základu, se v zákonem vymezených důvodech nenachází žádný
podklad, neboť dovolání není mimořádným opravným prostředkem, kterým by bylo
možné se v rámci zákonných důvodů § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
domáhat změny skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil závěry napadeného rozhodnutí
ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaného dovolání je významná
námitka, že nebyl naplněn znak uvedení někoho v omyl, kterým se rozumí
předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za
takové jednání lze považovat zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů a která
podrobně ve zdůvodnění svých rozhodnutí rozvedly. Ze závěru o podvodných
záměrech obviněného, jež je v napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřen a
rozveden, lze jen konstatovat, že je opodstatněno naplnění subjektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., které bylo správně soudy obou
stupňů spatřováno v takovém jednání obviněného, z něhož je patrná jeho snaha
úvěr od banky vylákat na podkladě předstíraných skutečností, které neměly svůj
odraz v objektivní realitě. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, které má
podklad v provedeném dokazování a vyplývá z odůvodnění obou dovoláním
napadených rozhodnutí, firma E. T., s. r. o., byla založena účelově, a to v
přímé souvislosti se záměrem získat úvěr. Drahé kameny, které byly poskytnuty
bance jako zástava, byly zaplaceny právě až z poskytnutého úvěru, ačkoli oba
obvinění již v zástavní smlouvě stvrdili, že jsou jejich vlastníky. Z kupní
smlouvy, jejímž předmětem byly drahé kameny, vyplynulo, že kupní cena těchto
kamenů byla o více než polovinu nižší oproti odhadní ceně vyčíslené znalcem. S
touto skutečností museli být obvinění v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru
minimálně srozuměni, neboť jim byly okolnosti vztahující se ke všem rozhodným
skutečnostem známy.
Závěr o úmyslu obviněných uvést banku v omyl a následně sebe nebo jiného
obohatit je dostatečně objasněn a odůvodněn jak v odsuzujícím rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, tak i v usnesení Vrchního
soudu v Praze, z nichž je zřejmé, že obvinění v době žádosti o úvěr a při jeho
získání nemohli reálně uvažovat o jeho řádném a včasném splacení a museli být
nejméně srozuměni s tím, že ho v dohodnuté době nesplatí tak, jak se zavázali.
Nepočítali a nemohli ani reálně kalkulovat s konkrétní okolností, která by
tomuto následku mohla zamezit, když neměli garantovány další prostředky na
úhradu úvěru a hodnota zastavených drahých kamenů nepostačovala ke krytí
poskytnutého úvěru ve výši 5,000.000,- Kč. Toto vysvětlení plně odpovídá
zákonnému vymezení nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., že pachatel
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný v dovolání v souladu s uplatněným dovolacím důvodem dále namítal, že
jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák. i z toho důvodu, že nebyl dán jeho úmysl způsobit poškozené
Č. s., a. s., škodu, a že by mohlo být toto jednání kvalifikováno pouze jako
úvěrový podvod podle § 250b tr. zák., což však s ohledem na překážku zákazu
retroaktivity (zásada nullum crimen sine lege scripta), která použití této
právní kvalifikace vylučuje, není možné, protože trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b tr. zák. nebyl obsažen v trestním zákoně účinném v době spáchání
trestné činnosti, k níž došlo v roce 1992, ale stalo se tak až novelou
trestního zákona z roku 1997.
K námitce dovolatele týkající se dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov.
sp. zn. 7 Tz 304/2000) je nutno konstatovat, že názor, podle něhož v případě,
kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli
dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku,
resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna
skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., byť by pachatel
jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit ve smluvené době nebo
jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že
tím uvádí banku v omyl, byl překonán rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, kde byl vyjádřen názor, že v případě úvěru
poskytnutého bankou na základně uzavřené zástavní smlouvy, je nutné zástavu
považovat jen za prostředek pro realizaci vzniklé škody. Hodnota zástavy
vyplývající ze zástavní smlouvy proto nemůže být chápána jako okolnost
ovlivňující škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
O trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jde tehdy, když
pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho
v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak
na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Škoda zde
vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou
objektem trestného činu, a je jí újma majetkové povahy, která v daném případě
vznikne peněžnímu ústavu, který pachateli úvěr vyplatil. Okamžik vzniku této
škody se časově shoduje s momentem, kdy jsou finanční prostředky pachateli
předány.
Tento závěr vyplývá ze zásady, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho
spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, což je tehdy,
když jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména následek.
Jestliže je pachateli peněžním ústavem vyplacena částka, na niž byla úvěrová
smlouva sjednána, a výsledky dokazování byl prokázán závěr o zavinění pachatele
jako jeho vnitřního vztahu k podstatným složkám trestného činu, a tedy i ve
vztahu ke vzniku způsobené škody, je trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.
dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením částky.
Právě z těchto hledisek není vznik škody vůbec vázán na skutečnost, zda při
podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán trestný čin
podvodu, zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem. Z důvodu,
že zástavní právo slouží jako jeden ze způsobů náhrady škody, není možné na
realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze
základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
proto, že tato realizace je již pouhou náhradou škody.
V případě, kdy jde o realizaci zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody
vzniklé trestným činem, zástavní právo může sloužit pouze jako náhrada této
škody. Rozhodně s ní nelze spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé
škodě, protože realizace zástavního práva zpeněžením zástavy nepředstavuje svým
charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradu úvěru, k jejímuž zajištění zástava
sloužila.
Nejvyšší soud na základě těchto právních úvah dospěl k závěru, že je-li při
uzavírání úvěrové smlouvy současně obviněným poskytnuta za účelem zajištění
uvedeného úvěru zástava (uzavřena zástavní smlouva), je trestný čin podvodu
spáchán i za předpokladu, když dlužník byl srozuměn s tím, že hodnota zástavy,
kterou byl úvěr zajištěn, je stejná nebo vyšší, než je výše poskytnutého úvěru.
Poskytnutí takové zástavy není rozhodné proto, že trestný čin podvodu podle §
250 tr. zák. byl dokonán v době, kdy byl úvěr vyplacen. Zástavní právo v
případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé
trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody. Obdobně tyto závěry obecně
platí i o jiných zajišťovacích institutech (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 51/2004).
V souvislosti s vlastní realizací zástavy v případě nesplacení úvěru dlužníkem
nelze opomenout, že v daném případě hodnota zástavy byla stanovena na základě
znaleckého posudku vypracovaného znalcem, avšak mohlo by se také jednat o
hodnotu uvedenou v zástavní či kupní smlouvě nebo hodnotu účetní apod., které
se od sebe mohou značně lišit. Výše částky získané jejím případným zpeněžením
je tedy v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy pro obě smluvní strany nejistá.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný
uznán vinným, byl spáchán v momentu, kdy byly naplněny všechny znaky této
skutkové podstaty, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a ve
vztahu k následku jde o moment vzniku škody, za který je nutné považovat
okamžik, kdy banka na základě úvěrové smlouvy obviněnému vyplatila v ní
specifikovanou částku. Tehdy vznikla peněžnímu ústavu škoda a u obviněných
došlo k obohacení, když uvedení v omyl předcházelo okamžiku uzavření úvěrové
smlouvy.
Je třeba zdůraznit, že valná část námitek dovolatele vznesených jím v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totožná s námitkami
uplatněnými již v rámci odvolacího řízení a též i při obhajobě obviněného v
řízení před soudem prvního stupně, na něž soudy obou stupňů dostatečně
přiměřeně reagovaly. Svůj názor vyjádřily ve shodě s názorem vysloveným nyní,
který je v souladu se stejným závěrem, jak byl již dříve prezentován v
označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že dovolání obviněného podané z výše
citovaného dovolacího důvodu bylo podáno jen formálně, protože z jeho obsahu je
dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými
vadami. Neopodstatněnost podaného dovolání je zjevná již z jeho samotného
obsahu, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony k objasnění věci nebo
dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle
§ 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová