8 Tdo 785/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K.
N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 94/2010, za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
– pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka
v Táboře p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 8 T 94/2010, byl
obviněný K. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvaceti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na
dvacet měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená Zdravotní pojišťovna
Ministerstva vnitra ČR, pobočka Č. B., K., Č. B., a poškozená Všeobecná
zdravotní pojišťovna, Územní pracoviště Č. B., se sídlem L., odkázány se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil
tím, že dne 9. 6. 2010 okolo 07.50 hodin na křižovatce ulice M. K. s místní
komunikací v P., okres P., řídil nákladní automobil značky Mercedes-Benz Vito,
se kterým jel ulicí M. K. ve směru od P. k manipulačnímu skladu, a na
křižovatce s místní komunikací začal odbočovat vlevo směrem k benzínové čerpací
stanici a přitom vjel s vozidlem do protisměru, kde narazil do osobního
automobilu Audi A4, který řídil L. H., a který jel po místní komunikaci ve
směru od benzínové čerpací stanice, a při této dopravní nehodě došlo ke zranění
spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla tříštivou zlomeninu pravé pažní
kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále došlo ke zranění L. H., který
utrpěl zhmoždění levého předloktí s dobou léčení 2 dny, a v době řízení
nákladního automobilu činila u obviněného alkoholemie nejméně 0,26 g/kg
alkoholu.
Obviněný následně podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání směřující
proti výroku o vině a tudíž i trestu. Z jeho podnětu Krajský soud v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To
235/2011, podle § 257 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu zrušil. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 222 odst. 2 tr. ř. věc
obviněného K. N., stíhaného pro skutek, že „dne 9. 6. 2010 okolo 07.50 hodin na
křižovatce ulice M. K. s místní komunikací v P., okres P., řídil nákladní
automobil značky Mercedes-Benz Vito, se kterým jel ulicí M. K. ve směru od P. k
manipulačnímu skladu, a na křižovatce s místní komunikací začal odbočovat vlevo
směrem k benzínové čerpací stanici a přitom vjel s vozidlem do protisměru, kde
narazil do osobního automobilu Audi A4, který řídil L. H., a který jel po
místní komunikaci ve směru od benzínové čerpací stanice, a při této dopravní
nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla tříštivou
zlomeninu pravé pažní kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále došlo ke
zranění L. H., který utrpěl zhmoždění levého předloktí s dobou léčení 2 dny, a
v době řízení nákladního automobilu činila u obviněného alkoholemie nejméně
0,26 g/kg alkoholu“, v čemž byl obžalobou Okresního státního zastupitelství v
Písku ze dne 19. 11. 2010, č. j. ZT 305/2010-8, spatřován přečin těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, postoupil
Městskému úřadu v P., neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by
mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne
26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, který rozhodl ve věci samé ve druhém
stupni, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch
obviněného. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst.
1 písm. f) a g) tr. ř., neboť měl za to, že jednak bylo rozhodnuto o postoupení
věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jednak
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že se se závěry
odvolacího soudu nelze zcela ztotožnit, byť je možné s určitou výhradou
akceptovat jeho názor v otázce použití bezpečnostních pásů. Konkrétně uvedl, že
krajský soud nesprávně argumentuje ustanovením § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o
silničním provozu), které se však na předmětnou trestní věc nevztahuje, neboť
ukládá povinnost pouze řidičům vozidel kategorie M2 a M3, což jsou podle
přílohy k zákonu č. 56/2001 Sb. vozidla mající více než osm míst k přepravě
osob, kromě místa řidiče. Zákon o silničním provozu sice výslovně neukládá
řidiči motorového vozidla povinnost zabezpečit použití bezpečnostních pásů
přepravovanou osobou, avšak nepřímo lze tuto povinnost dovodit z ustanovení § 5
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, podle kterého je řidič povinen
zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu
nákladu.
Podle dovolatele obviněný porušil svým počínáním zejména ustanovení § 11 odst.
1 zákona o silničním provozu, z něhož plyne, že na pozemní komunikaci se jezdí
vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky,
pokud není stanoveno jinak. Porušení tohoto zákonného ustanovení je zapotřebí
považovat za porušení důležité povinnosti, v důsledku čehož došlo k dopravní
nehodě s výše popsanými následky (poškozená P. K. přitom utrpěla zranění,
mající charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku). Mezi jednáním obviněného a těžším následkem je nepochybně dána
příčinná souvislost. K tomu nejvyšší státní zástupce poznamenal, že právě u
dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž
příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá
činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni
vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Připomněl,
že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal
způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou
příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je,
aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou, přičemž na druhé straně není rozhodující, jestli k následku došlo
působením více okolností, tedy nejenom jednáním jediného pachatele.
V posuzovaném případě je podle něj zřejmé, že porušení povinnosti použít
bezpečnostní pásy, jak to poškozené ukládalo ustanovení § 9 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu, nebylo výlučnou příčinou dopravní nehody s výše
popsanými následky, neboť k těžšímu následku na zdraví poškozené by nedošlo,
pokud by primárně neporušil dopravní předpisy obviněný. Nejvyšší státní
zástupce měl za to, že jednání obviněného bylo hlavní příčinou vzniku následku,
přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že jako další příčina
následku přistoupilo jednání poškozené, která porušila ustanovení § 9 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu tím, že nebyla připoutána bezpečnostními
pásy. K přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým
následkem by totiž došlo pouze v případě, pokud by nepoužití bezpečnostních
pásů působilo jako výlučná příčina, způsobilá vyvolat následek bez ohledu na
porušení dopravních předpisů obviněným. Proto také konstatoval, že jednání
obviněného bylo nalézacím soudem zcela adekvátně posouzeno jako přečin těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a
neexistoval zákonný důvod pro postoupení věci k projednání jako přestupku.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 26. 1. 2012 sp. zn. 14 To 235/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný s tím, že
zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu a s jeho hodnocením významu porušení
povinnosti obsažené v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu poškozenou P. K. K těžkému ublížení na zdraví poškozené by nedošlo,
pokud by poškozená dodržela citované ustanovení zákona o silničním provozu a s
velkou pravděpodobností lze stanovit závěr, že by při rychlosti, kterou
obviněný jel, nebyla zraněna vůbec. Podle obviněného je též významná i míra
porušení § 11 odst. 1 zákona o silničním provozu, když silnice v místě nehody
byla rozbitá, zatáčka byla zarostlá a nebylo do ní vidět, takže musel „vjet
malinko na levou stranu silnice“, přičemž jel ale přiměřenou rychlostí. Pakliže
by se dovolací soud neztotožnil se závěry odvolacího soudu, pak ve shodě s již
uplatněnou obhajobou znovu namítl, že neodpovídá za kvalifikovanou skutkovou
podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2
tr. zákoníku, neboť v jeho jednání lze spatřovat pouze základní skutkovou
podstatu tohoto přečinu. Zjištěná rychlost jím řízeného vozidla nemůže
podporovat úvahy o porušení důležité povinnosti, navíc bylo třeba zabývat se i
otázkou, zda poškozený L. H. při odbočování dával znamení o změně směru jízdy.
Obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j
tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li
rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze učinit, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k
uvedeným důvodům dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání byla významná
otázka, zda odvolací soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když
zrušil rozsudek nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a
věc obviněného podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání Městskému
úřadu v P., protože se podle jeho právního názoru nejedná o trestný čin, avšak
zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu
podle zákona, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu
uvedené v § 147 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je poruchový trestný čin, proto
pro naplnění jeho objektivní stránky je třeba, aby těžká újma na zdraví
poškozeného nastala, pouhé nebezpečí jejího vzniku nestačí.
V kontextu daného případu je z hlediska naplnění zákonných znaků uvedených v §
147 odst. 2 tr. zákoníku relevantní poslední alternativa, tedy porušení
důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat
porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové
povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí
pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k
takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité
povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení
povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu
a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a
které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č.
33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem
trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č.
5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem
objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že
určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek
skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj
k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u
trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání
pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily
následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího
jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou
příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby
jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku v podobě
těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů
či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do
jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek,
který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním
článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy,
kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č.
72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3
Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod
č. T 389., aj.).
Jak správně připomněl i nejvyšší státní zástupce, zejména u dopravních nehod je
každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé
jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod.
neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i
další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost
mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo
(srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev,
bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do
rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat
všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i
příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník
vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky
pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje
nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti
vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že
může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
V návaznosti na dovolací námitky je potřebné v obecné rovině uvést, že při
zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při
dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda pachatel porušil některou
důležitou povinnost mu uloženou zákonem, tedy konkrétně zda byla či nebyla
dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním
předpisem, tj. zákonem o silničním provozu. Z hlediska trestní odpovědnosti
pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo
vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým
způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve
zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na
zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho
nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) nebo b) tr.
zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či
nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností
vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou
faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla,
chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami
apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit
podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Pro
nedbalostní zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti
vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní
vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v
konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba
zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a
jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít
jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb.
rozh. tr.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že dne 9. 6.
2010 okolo 07.50 hodin na křižovatce ulice M. K. s místní komunikací v P. řídil
nákladní automobil značky Mercedes-Benz Vito, konkrétně po ulici M. K. ve směru
od P. k manipulačnímu skladu, přičemž na křižovatce s místní komunikací začal
odbočovat vlevo směrem k benzínové čerpací stanici, přitom vjel s vozidlem do
protisměru, kde narazil do osobního automobilu Audi A4, jenž řídil L. H., který
jel po místní komunikaci ve směru od benzínové čerpací stanice, a při této
dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla
tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále k
nevýznamnému zranění L. H., přičemž v době řízeni nákladního automobilu činila
u obviněného alkoholemie nejméně 0,26 g/kg alkoholu.
Jde-li o povahu zranění poškozené P. K., není sporu o tom, že s ohledem na jeho
povahu a průběh léčení je nutné je kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví
podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jelikož naplňuje znaky delší dobu
trvající a též vážné poruchy zdraví.
Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní
stránce znaky přečinu podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť poškozené P.
K. způsobil těžkou újmu na zdraví, a to tím, že porušil důležitou povinnost
uloženou mu zákonem o silničním provozu. Konkrétně odkázal na povinnost každého
účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně,
aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj
vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí, ani neohrožoval život zvířat a
jeho povinnost své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v
provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Zdůraznil ustanovení § 11 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se na pozemní
komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém
okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Obviněný podle soudu prvního stupně
jednak porušil toto ustanovení, neboť vjel do protisměru a spoléhal na to, že
nebude v protisměru žádné vozidlo, a jednak porušil ustanovení § 5 odst. 1
písm. j) tohoto zákona, podle něhož je obviněný jakožto řidič povinen zajistit
bezpečnost přepravované osoby nebo zvířat a bezpečnou přepravu nákladu. Soud
konstatoval, že obviněný věděl, že poškozená není připoutána, na toto ji ani
neupozornil, a přesto, že věděl, že je nepřipoutána, vykonal jízdu osobním
automobilem. Připomněl rovněž, že při odbočování doleva je třeba dbát zvýšené
opatrnosti, a to zejména v daném místě; obviněný předmětnou trasu a místo znal,
jezdil zde denně a jednal v rozporu se shora uvedenými ustanoveními, a proto
tedy došlo k havárii (strana 7 rozsudku nalézacího soudu).
Naopak odvolací soud, vycházeje z posudku a doplňku posudku znalce z oboru
zdravotnictví, odvětí soudního lékařství, MUDr. Z. Š. a posudku znalce z oboru
doprava E. S., vyslovil názor, že v daném případě měla zásadní vliv na vznik a
charakter zranění poškozené skutečnost, že poškozená nebyla během jízdy
připoutána bezpečnostním pásem. Uvedl, že utrpěla-li poškozená těžké zranění,
pak by podle doplňku posudku znalce MUDr. Z. Š. v případě, že by byla
připoutána, utrpěla těžké zranění pouze s pravděpodobností 6 % (ale nešlo by o
zranění, které skutečně utrpěla). Současně by byla dána 14% pravděpodobnost, že
utrpí zranění lehké. Pokud by byla připoutána, měla by však 80% šanci, že se jí
nic nestane, jako se nic nestalo obviněnému a v zásadě ani poškozenému L. H.
Podle odvolacího soudu za takové situace nebylo možné spravedlivě klást
obviněnému za vinu též způsobení tohoto škodlivého následku. Odvolací soud také
připomněl, že řidič motorového vozidla má pouze povinnost poučit osoby starší 3
let nebo osoby je doprovázející o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém
[§ 6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu], avšak nemá povinnost
připoutání spolujezdce zabezpečit, naopak přepravovaná osoba má sama povinnost
být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo
povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu [ § 9 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu]. V jednání obviněného nespatřoval proto
trestněprávně postižitelný čin (viz strana 4 napadeného usnesení).
Nejvyšší státní zástupce se s úvahami odvolacího soudu neztotožnil a
akcentoval, že je zřejmé, že porušení povinnosti použít bezpečnostní pásy, jak
to poškozené ukládalo ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu, nebylo výlučnou příčinou dopravní nehody s výše popsanými následky,
protože k těžšímu následku na zdraví poškozené by nedošlo, pokud by primárně
obviněný neporušil dopravní předpisy, a to zejména v ustanoveních § 11 odst. 1
a § 5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu. Jednání obviněného označil
za hlavní příčinu vzniku následku, na čemž podle něj nemůže nic změnit ani
okolnost, že jako další příčina následku přistoupilo jednání poškozené, jelikož
k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem
by došlo pouze v případě, že by nepoužití bezpečnostních pásů působilo jako
výlučná příčina způsobilá vyvolat následek bez ohledu na porušení dopravních
předpisů obviněným.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že řešení příčinné souvislosti právě v případech
dopravních nehod je jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny
obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní
odpovědnosti. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele,
které musí být z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, a
způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem) k jeho trestní
odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut
zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí pod č. 20/1981 a č.
21/1981 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi
jednáním obviněného a vznikem těžké újmy na zdraví poškozené nalézacím soudem
spolehlivě zjištěna a není žádným způsobem zpochybněna ani rozhodnutím
odvolacího soudu (k tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 20/1981, 21/1981 Sb.
rozh. tr. aj.). Přestože je zřejmé, že jednání obviněného tvoří pouze jeden
článek řetězu příčin posuzované události, z průběhu děje plyne, že bez jeho
působení by ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené P. K. nedošlo, a tudíž je
možné v jeho jednání, kterým porušil soudy částečně odlišně citovaná ustanovení
zákona o silničním provozu, spatřovat jednu z příčin takto vzniklého následku.
Důležité je zjištění, zda soudy konstatované povinnosti uložené zákonem o
silničním provozu, jež obviněný porušil, mají povahu důležité povinnosti, a zda
právě porušení těchto důležitých povinností bylo v konkrétním případě pro
způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené P. K. příčinou
dostatečně významnou a vývoj příčinné souvislosti byl kryt zaviněním obviněného.
Dovolací soud pokládá za relevantní připomenout, že zákon o silničním provozu
ukládá každému při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinnost chovat
se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo
majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani
neohrožoval život zvířat, své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v
provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu
[§ 4 písm. a) cit. zákona], povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních
komunikacích upravenými tímto zákonem [§ 4 písm. b) cit. zákona]. Vedle těchto
obecných povinností pak citovaný zákon ukládá dále řidiči povinnost zajistit
bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§ 5
odst. 1 písm. j) cit. zákona v tehdy platném znění, nyní § 5 odst. 1 písm. i)
cit. zákona], podle § 21 odst. 1 část věty za středníkem tohoto zákona při
odbočování nesmí řidič ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené
opatrnosti. Významné je ale především připomenout ustanovení § 11 odst. 1
zákona o silničním provozu, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo,
a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není
stanoveno jinak.
Lze souhlasit s dovolatelem, že především ve vztahu k porušení ustanovení § 11
odst. 1 zákona o silničním provozu lze v konkrétní situaci uvažovat o porušení
důležité povinnosti uložené zákonem. Vážných pochybností není ani o tom, že
právě porušení této zákonné povinnosti bylo příčinou střetu s protijedoucím
vozidlem, přičemž při dopravní nehodě utrpěla poškozená P. K. dříve označené
zranění mající povahu těžké újmy na zdraví. Jen pro úplnost dovolací soud
připomíná, že křižovatku, na níž došlo ke střetu nákladního automobilu
Mercedes-Benz Vito řízeného obviněným a osobního automobilu řízeného poškozeným
L. H., obviněný znal, křižovatka je přehledná a prostorná, jak to dokládá
protokol o nehodě v silničním provozu, a na rozdíl od tvrzení obviněného se z
protokolu o nehodě v silničním provozu podává, že povrch křižovatky byl v
dobrém technickém stavu, bez větších výmolů a výtluků. Nelze tudíž akceptovat
jeho námitky, že silnice byla rozbitá, zatáčka byla zarostlá a nebylo do ní
vidět. Jestliže obviněný do zatáčky přes porost skutečně neviděl a v tomto
smyslu byla pro něj křižovatka nepřehledná (výpovědí svědka L. H. na č. l. 90,
91 a ani protokolem o nehodě v silničním provozu s připojenou fotodokumentací
tato okolnost nebyla zjištěna), tím spíše si neměl počínat způsobem zjištěným
soudy a při odbočování vlevo vjet do protisměru.
Pozornost je však třeba soustředit i k ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o
silničním provozu, podle něhož přepravovaná osoba je povinna být za jízdy
připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně
vybaveno podle zvláštního právního předpisu (tj. zákon č. 56/2001 Sb.).
Při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti (popř. ublížení na zdraví z nedbalosti) spáchaného řidičem
motorového vozidla porušením předpisů zákona o silničním provozu jsou orgány
činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu
motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví a sedící na sedadlech povinně
vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též
připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu
jejich zranění (k tomu č. 9/1979 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů reagovaly zcela odlišně na okolnost, že poškozená jako
přepravovaná osoba na předním sedadle vedle řidiče nebyla za jízdy připoutána
na sedadle bezpečnostním pásem. Soud prvního stupně, ačkoliv měl k dispozici
znalecký posudek a výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, MUDr. Z. Š., podle níž, byla-li by poškozená připoutána, neutrpěla
by nejen zjištěné těžké zranění, ale nemusela by podle okolností (závislých na
dalším zkoumání znalce z oboru dopravy) utrpět žádné zranění (č. l. 116, 117),
nepřisuzoval této skutečnosti žádný větší význam z hlediska vyvozování trestní
odpovědnosti obviněného s argumentem, že obviněný věděl, že poškozená není
připoutána. Naopak odvolací soud opatřil znalecký posudek z oboru dopravy
znalce E. S., z jehož závěrů vyplynulo, že obviněný reagoval na automobil AUDI
ve vzdálenosti 19,5 až 20,6 m, rychlost jeho vozidla na počátku reakce činila
42 až 46 km/hod. Významné pak bylo stanovení energeticky ekvivalentní rychlosti
vozidla (EES) obviněného v době nárazu do vozidla AUDI na 20 až 25 km/hod. (č.
l. 161, 162). Posledně zmíněný údaj byl důležitý pro doplnění znaleckého
posudku MUDr. Z. Š., který doplnil svůj původní znalecký posudek tak, že při
EES 20 až 25 km/hod. utrpí statisticky těžké zranění 20 % nepřipoutaných osob
na předních sedadlech, zatímco připoutaných pouze 6 %. V případě užití
bezpečnostního pásu by poškozená nemusela utrpět těžké zranění a
pravděpodobnost, že by se tak nestalo, činila 70 %. Vedle znalcem označených
zranění (povrchové zhmožděniny stěny hrudní), jež by ani nebylo možné považovat
za poruchu zdraví a pravděpodobnost jejichž vzniku by byla 80 %, by mohla
utrpět lehké zranění (podvrtnutí krční páteře až případně zlomeniny žeber) s
pravděpodobností asi 14 % (č. l. 181).
Z výše uvedeného vyplývá, že zatímco podle soudu prvního stupně byla vědomost
obviněného o tom, že poškozená není připoutána bezpečnostním pásem, zásadním
zjištěním pro akcentování jeho povinnosti vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1
písm. j) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění a pro vyslovení
závěru o jeho vině přečinem těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst.
1, 2 tr. zákoníku, odvolací soud této okolnosti žádný větší význam nepřikládal,
o čemž svědčí zjištění, že jí v odůvodnění napadeného usnesení nevěnoval žádnou
pozornost, a naopak zdůraznil, že řidič motorového vozidla je podle § 6 odst. 1
písm. g) zákona o silničním provozu povinen poučit osoby starší 3 let nebo
osoby je doprovázející o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém, nemá
ale povinnost připoutání spolujezdce zabezpečit, naopak přepravovaná osoba má
sama povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem ve smyslu
§ 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.
Dovolací soud souhlasí s výhradou nejvyššího státního zástupce, že odkaz na
ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu není v daných
souvislostech přiléhavý. Podle tohoto ustanovení řidič motorového vozidla je
vedle povinností uvedených v § 4 a 5 povinen poučit osoby starší 3 let nebo
osoby je doprovázející přepravované ve vozidle kategorie M2 a M3, které je
vybaveno zádržným bezpečnostním systémem, o povinnosti použít zádržný
bezpečnostní systém, pokud tato informace není zajištěna jiným způsobem. Podle
přílohy k zákonu č. 56/2001 Sb. vozidla kategorie M2 jsou vozidla, která mají
více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší
přípustná hmotnost nepřevyšuje 5 000 kg, a vozidla kategorie M3 jsou vozidla,
která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž
největší přípustná hmotnost převyšuje 5 000 kg. Výsledky dokazování se zřetelem
na povahu vozidla řízeného obviněným, byť je označováno jako nákladní, svědčí
ve prospěch závěru, že nejde o vozidlo kategorie M2 či M3 a že odkaz na
poučovací povinnost uvedenou v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona o
silničním provozu je nepatřičný. Tento dílčí nedostatek však není pro posouzení
věci nijak zásadní; nelze pominout, že zde existuje obecně formulovaná
povinnost řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby [§ 5 odst. 1 písm. j)
zákona o silničním provozu v tehdy platném znění, nyní § 5 odst. 1 písm. i)
cit. zákona]. Právě tuto povinnost řidiče však odvolací soud pominul a postavil
proti ní povinnost přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle
bezpečnostním pásem ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.
Vztah mezi těmito povinnostmi ale nelze vykládat takto jednostranně, bude vždy
záležet na komplexním posouzení konkrétní situace, za níž došlo k újmě na
zdraví přepravované osoby; není možné jednoznačně tvrdit, že nebyla-li
přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, nemůže se
uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. j) zákona
o silničním provozu v tehdy platném znění a důsledky s ní spojené a obviněného
lze činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by hypoteticky mohla
utrpět, byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním pásem.
Nelze zásadně zpochybnit výchozí úvahu odvolacího soudu, že je primárně
povinností přepravované osoby, aby v zájmu ochrany své bezpečnosti respektovala
a splnila povinnosti, které jí ukládá zákon, jmenovitě pak v ustanovení § 9
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Neučiní-li tak ale, přičemž
obviněný o této skutečnosti ví a akceptuje ji (nepokusí na kupř. na nesplnění
této povinnosti ani upozornit), je na něm, aby tomu také přizpůsobil způsob
jízdy tak, aby dostál povinnosti uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. j)
zákona o silničním provozu v tehdy platném znění. Pro závěr o existenci
nedbalostního zavinění je však případné porušení této povinnosti třeba vždy
hodnotit jak z hlediska míry povinné (objektivní), tak i subjektivní opatrnosti.
Dovolací soud nepomíjí jisté zvláštnosti posuzované věci, a proto nemá úvahy
odvolacího soudu a priori za absurdní či nemístné, není je ale možné bez
dalšího přijmout, jelikož se tento soud nevypořádal se všemi pro rozhodnutí o
vině obviněného významnými skutečnostmi.
Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze závěrů obsažených v doplňku
znaleckého posudku MUDr. Z. Š., aniž by ozřejmil, o jaké podklady se vlastně
opírají. Dovolací soud nemíní zpochybňovat validitu údajů předkládaných
znalcem, nicméně považuje za potřebné vysvětlit zdroj a podklad statistických
údajů, z nichž znalec čerpá, čehož lze dosáhnout doplňujícím výslechem znalce
ve veřejném zasedání.
Závěry znalce MUDr. Z. Š. nelze izolovaně vztahovat jen k porušení povinnosti
uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, jehož se
nepochybně dopustila poškozená P. K. Nedostatkem úvah odvolacího soudu je, že
ač sám deklaruje existenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněného, který
vjel (pod vlivem alkoholu) se svým vozidlem do protisměru na nepřehledném úseku
křižovatky v obci P. a zde se střetl s protijedoucím vozidlem, přičemž došlo ke
škodě nejen na majetku, ale i na zdraví spolujezdkyně obviněného, která utrpěla
těžké zranění (viz strana 4), závěr o tom, že jej nelze uznat vinným přečinem
těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ani žádným
jiným trestným činem, neodůvodnil žádnými přesvědčivými právními úvahami. Není
patrné, zda tak nemohlo být učiněno proto, že jednání obviněného nebylo z
hlediska následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené příčinou dostatečně
významnou či pro nedostatek jeho zavinění k tomuto následku.
Úsudek odvolacího soudu, že obviněnému „nelze klást spravedlivě za vinu též
způsobení tohoto škodlivého následku“, opírající se výlučně o závěry znaleckého
posudku MUDr. Z. Š., se nevypořádává právě se skutečností, že obviněný věděl,
že poškozená není připoutána bezpečnostním pásem, a přesto jel v kritickém
místě způsobem zjištěným soudy nižších stupňů. Bude tedy na odvolacím soudu,
aby posoudil, zda obviněný se zřetelem ke konkrétní situaci zahrnující jak
způsob jeho jízdy, tak vědomost o tom, že poškozená není připoutaná, měl či
mohl předvídat vznik následku v podobě těžké újmy na zdraví jiného. Jinak
řečeno, pro existenci nedbalostního zavinění je třeba, aby si obviněný alespoň
měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro
obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a jen za
těchto okolností by obviněný neodpovídal za následek, který takto vzešel. Není-
li možné dovodit jeho nedbalostní zavinění ke způsobení těžké újmy na zdraví
jinému, je třeba se vypořádat s existencí zavinění ve vztahu k následku v
podobě ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku).
Pro případ, že by bylo na místě uvažovat o zavinění ve vztahu k tomuto
následku, tj. ublížení na zdraví, pak při existenci příčinné souvislosti mezi
jednáním obviněného, jež by muselo mít povahu porušení důležité povinnosti
uložené mu zákonem o silničním provozu, a tímto následkem, bude nutné vypořádat
se s možností právního posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve pro případ, že by ani toto
právní posouzení nepřicházelo v úvahu ať už proto, že jednání obviněného nebylo
v konkrétním případě z hlediska následku příčinou dostatečně významnou či pro
nedostatek jeho zavinění, bude možno učinit spolehlivý závěr, že nejde o
trestný čin.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže
obstát, protože odvolací soud se nevypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými
okolnostmi a předčasně uzavřel, že čin obviněného nevykazuje znaky přečinu
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
ani žádného jiného přečinu, v důsledku čehož pak chybně postupoval podle § 222
odst. 2 tr. ř. a věc postoupil Městskému úřadu v P. s tím, že nejde o trestný
čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Na odvolacím
soudu v řízení po přikázání věci bude, aby znovu vyslechl znalce MUDr. Z. Š. ke
zdrojům, z nichž pocházejí statistické údaje, o něž se opírá, a dále aby se
zevrubně věnoval právnímu rozboru posuzovaného případu v intencích naznačených
tímto usnesením.
Nejvyšší soud shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
důvodným, a proto za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012,
sp. zn. 14 To 235/2011. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž
při novém rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil
Nejvyšší soud.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková