8 Tdo 785/2024

8 Tdo 785/2024-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. S., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 To 58/2024-246, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 17/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný V. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2024, č. j. 91 T 17/2023-227, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 1 T 28/2022, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 1 T 28/2022, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. O povinnosti obviněného nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2024, č. j. 91 T 17/2023-227, podal obviněný odvolání, které Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2024, pod č. j. 7 To 58/2024-246, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 To 58/2024-246, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V předmětném dovolání uvádí, že již ve svém odvolání poukazoval na skutečnost, že jednání, pro které byl uznán vinným nelze podle jeho mínění podřadit pod ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť ze skutkového zjištění nalézacího soudu nevyplývá, že by někoho uvedl v omyl, když sám soud konstatoval, že byl zmocněn k přebírání zboží v předmětné provozovně. Podle mínění dovolatele měl nalézací soud postupovat v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť mezi manžely, pro které pracoval, došlo ke sporům, on zastupoval při odběru zboží podle občanského zákoníku právnickou osobu a za předpokladu, že by překročil rozsah svého zmocnění, měla se společnost svých nároků domáhat prostředky civilního práva. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že přestože obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl podle jeho mínění obviněný na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť námitky v dovolání uplatněné svým charakterem tomuto dovolacímu důvodu odpovídají [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když obviněný argumentuje tím, že nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu a uplatňuje ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (subsidiaritu trestní represe). Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud na totožné námitky dostatečným způsobem reagoval, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání

10. K podanému dovolání je nutno uvést, že obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že jeho odsouzení je vybudováno na nesprávných závěrech nalézacího soudu, následně potvrzených soudem odvolacím, že se dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku [na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že se ztotožňuje s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že charakter námitek obviněným (obhájcem) uplatněných, odpovídá nikoli dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., ale dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Současně považuje dovolací soud za potřebné, jednak s ohledem na skutečnosti vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů k uvedené problematice (viz níže), jednak s ohledem na judikaturu nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu a ESLP (mj. též bod 11 níže) uvést, že již nalézací soud v bodě 11 svého rozsudku rozvedl své úvahy k jednání obviněného a otázce právní kvalifikace, když konstatoval, že obviněný uvedl jinou osobu v omyl a na cizím majetku způsobil škodu, za situace, kdy byla zřejmá motivace obviněného obohatit se na úkor jiné osoby.

Rovněž odvolací soud se zabýval otázkou právní kvalifikace. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že bylo prokázáno, že obviněný sice disponoval tzv. registračním listem odběratele (jak se obviněný hájil) a na jeho základě mohl podle potřeby realizovat drobnější nákupy, nemohl však již realizovat nákupy v řádech desítek či stovek tisíc korun (viz výpověď svědkyně N.). Rovněž bylo prokázáno, že v rozhodné době nebyly vztahy mezi N. a N. ideální, čímž měl obviněný vytvořen prostor pro využití této situace a na základě již zmíněného registračního listu objednat a odebrat zboží, které neskončilo, jak tvrdil dovolatel, ve firemním skladu, případně zapracované na stavbách (viz např. bod 10 rozsudku), ale bylo mj. obviněným nabízeno k prodeji na portálu Bazoš.cz, což bezpochyby nepřidá na věrohodnosti obhajoby obviněného.

Pokud se dovolatel pozastavuje nad tím, resp. tvrdí, že nebyl naplněn znak uvedení v omyl či využití omylu [„ze soudem zjištěného skutkového stavu tedy nevyplývá, že by obviněný uvedl někoho v omyl …“ (viz bod 3 dovolání)], pak nelze než odkázat vedle skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz bod 4), stejně jako vyjádření státního zástupce, který ve shodě se soudem druhého stupně konstatoval, že poškozená společnost I love pets s.r.o., byla uvedena v omyl tím, že poškozená společnost nepředpokládala, že obviněný bez příslušného pokynu jednatele poškozené sám o vlastní vůli nakoupí a odebere zboží v rozsahu ke kterému nebyl oprávněn, a tím zaváže poškozenou společnost k úhradě vystavených faktur na úkor této společnosti v rozsahu, ke kterému nebyl oprávněn [srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh.

tr.]. Pro podvodný úmysl pak bezpochyby svědčí i následné jednání obviněného, kdy zboží nabízel k prodeji na portálu Bazoš.cz.

Za takto popsaného stavu lze stěží akceptovat výhrady obviněného uvedené v dovolání (viz bod 4) s tvrzením, že skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu, když obviněný v této souvislosti zdůrazňuje pouze některá skutková zjištění vytržená z kontextu, která mají navodit zdání beztrestného jednání. Stěží lze také přijmout argumentaci dovolatele o jeho beztrestnosti za situace, kdy sice jako nesprávné zdůrazňuje zjištění soudu, že využil skutečnosti a jménem společnosti odebral zboží, toto však již nezaplatil a použil pro vlastní potřebu, avšak již současně pomíjí ty skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování, že využil registračního listu, kterým sice byl zmocněn k odběru zboží [synonymum slova „použít“ ve vazbě k okolnostem, za kterých odběr provedl, bez pověření k takové transakci atd.

vede k výkladu využití takové situace k vlastnímu prospěchu], avšak k tomuto odběru nebyl jednatelem pověřen, uvedené zboží použil pro vlastní potřebu (následně nabízel – viz shora) avšak toto nezaplatil, a pouze na základě jemu vyhovujících informací dovozoval odpovědnost podle jiného právního předpisu.

11. Ve vztahu k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit pouze následující, neboť ve své podstatě se jedná o tytéž námitky, kterými se zabýval již soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, který na ně reagoval a není úkolem ani povinností Nejvyššího soudu za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v této otázce jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, aby opětovně v tomto mimořádném opravném prostředku znovu opakoval již jednou vyřčené. V této souvislosti lze jednak zmínit rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 14) a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.

ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Stejně tak lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.“

12. Ve vztahu k námitkám o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.).

13. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného (za situace zjištění, že odebrané zboží dále prodává) uplatněna.

14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu