U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání
obviněné H. P., roz. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2.
2016, sp. zn. 6 To 409/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T
21/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné H. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 14.
5. 2015, sp. zn. 104 T 21/2014, byli obvinění Ing. L. K., H. P. a L. P. uznáni
vinnými, že
1. obž. Ing. L. K.:
v době od 24. 4. 2012 v H., okres K., úmyslně, jako technický pracovník Odboru
komunálních služeb Magistrátu města Havířova pověřený zaměstnavatelem pracovní
náplní mj. oprav a rekonstrukce svěřeného majetku, v rámci investiční akce
města – optimalizace sítě elektroměrových rozvaděčů, jejichž součástí byla
výměna a nahrazení 7 ks elektroměrových rozvaděčů ve městě H. novými rozvaděči
v provedení Antivandal, poté, co objednal na základě objednávky tyto rozvaděče
k instalaci na území města, ač věděl od technika zaměstnaného u subdodavatele
rozvaděčů, že 7 ks objednaných rozvaděčů není instalováno a byl s tímto
srozuměn, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ust. § 301 písm. d)
zákona č. 262/2006 Sb. „zákoník práce“ řádně hospodařit s prostředky svěřenými
zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele, přebral bez řádné kontroly na základě dodacího listu č.
20120318 ze dne 27. 6. 2012 od dodavatele uvedených zařízení firmy Morys, s. r.
o., 7 ks údajně vyměněných rozvaděčů v provedení Antivandal, ačkoliv tyto
vyměněny nebyly, což navíc bylo pro Magistrát města Havířova doloženo padělanou
fakturou společnosti ČEZ Distribuce na částku 91 800 Kč za spolupráci při
výměně rozvaděčů, kdy ke spolupráci rovněž nedošlo, čímž zavinil, že byla za
nikdy neprovedené práce dodavateli Morys, s. r. o., potažmo subdodavateli Proof
99, s. r. o., ke škodě Statutárního města Havířov proplacena na základě faktury
ze dne 2. 7. 2012 částka 395 213 Kč za neexistující práce,
2. obž. Ing. L. K.:
v období let 2010 – 2012 v H., okres K., opět jako technický pracovník odboru
komunálních služeb Magistrátu města Havířova, v rámci investiční akce – výměny
svítidel veřejného osvětlení Philips Alu-road, poté co objednal objednávkami u
firmy Morys s. r. o., výměnu svítidel Philips Alu-road v rozporu se svými
povinnostmi vyplývajícími z ust. § 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. „zákoník
práce“ řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, řádně
nezkontroloval objednané a provedené práce a spokojil se pouze s namátkovou
vizuální kontrolou bez zjištění konkrétního stavu zakázky a zakázku přebral bez
takovéto řádné kontroly jako hotovou, ačkoliv bylo vyměněno pouze 592 ks
svítidel veřejného osvětlení a zbývajících 243 ks osvětlení nikdy vyměněno
nebylo, což by bylo odhaleno, pokud by řádně vykonával pracovní povinnosti
vyplývající ze zákona, takže došlo ke škodě Statutárního města Havířov na
základě jím odsouhlasených faktur vystavených smluvním dodavatelem společnosti
Morys, s. r. o., k proplacení celé částky zhotoviteli Proof 99, s. r. o., za
všech 835 ks svítidel, čímž byla Statutárnímu městu Havířov způsobena škoda 2
308 500 Kč,
3. obž. H. P.:
v době od 24. 4. 2012 v H., okres K., vedena záměrem získat neoprávněný
prospěch, jako jednatel obchodní společnosti Proof 99, s. r. o., která jako
subdodavatel realizovala na základě objednávky pracovníka Odboru komunálních
služeb Magistrátu města Havířova Ing. L. K., výměnu elektroměrových rozvaděčů
na území města, ač věděla na základě ústní informace svého podřízeného
zaměstnance, že nebyla provedena výměna 7 ks elektrorozvaděčů v provedení
Antivandal, přesto dala záměrně pokyn k vyhotovení dodacího listu č. 20120318
ze dne 27. 6. 2012, který byl následně cestou smluvního partnera společnosti
Morys, s. r. o., předložen s fakturou ze dne 2. 7. 2012 Magistrátu města
Havířov k proplacení včetně nikdy neprovedených prací, čímž vznikla
Statutárnímu městu Havířov škoda 395 213 Kč,
4. obž. H. P. a obž. L. P.:
v době od roku 2010 do roku 2012 v H., okres K., v úmyslu získat neoprávněný
prospěch, H. P. jako jednatel společnosti Proof 99, s. r. o., a L. P. jako
zaměstnanec této společnosti, v rámci zakázky města na výměnu a montáž svítidel
veřejného osvětlení typu Philips Alu-road, kterou společnost Proof 99, s. r.
o., realizovala jako subdodavatel po objednávkách města, které vyřizoval Ing.
L. K. H. P. z titulu své funkce vydala záměrně ústní pokyn L. P. k vyhotovení
dodacího listu a předávacích protokolů na 835 ks údajně vyměněných svítidel
Philips Alu-road, kterýžto počet byl fakticky uměle navýšen, neboť bylo
vyměněno nejméně o 243 ks svítidel méně, načež L. P. dle pokynu H. P. vědomě
dodací listy vyhotovila, přičemž obě znaly skutečný počet vyměněných svítidel,
zejména dle skladové evidence vedené L. P. a komunikace s dodavatelem svítidel,
v rámci které H. P. s vědomím, že tyto nebude potřebovat, zrušila dodávku
zbylých svítidel, načež na základě těchto dodacích listů byly následně smluvním
partnerem společností Morys, s. r. o., předloženy Magistrátu města Havířova k
proplacení faktury i za nikdy nevyměněná svítidla, čímž vznikla Statutárnímu
městu Havířov škoda 2 308 500 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného Ing. L. K. soud prvního stupně
právně kvalifikoval v bodě 1. rozsudku jako přečin porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. rozsudku
jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §
221 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10
(deseti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
3. Jednání obviněné H. P. popsané v bodech 3. a 4. výroku o vině soud
první instance právně zhodnotil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
4. Skutek obviněné L. P. v bodě 4. výroku o vině nalézací soud posoudil
jako pomoc k zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr zákoníku. Za to jí uložil podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
2 (dvou) let.
5. Soud prvního stupně také rozhodl o nárocích poškozených na náhradu
škody. Obviněnému Ing. L. K. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozenému Statutárnímu městu Havířov částku ve výši
395 213 Kč. Obviněným Ing. L. K. a L. P. uložil podle téhož ustanovení
povinnost uhradit společně a nerozdílně témuž poškozenému škodu ve výši 2 308
500 Kč. Ve vztahu k obviněné H. P. pak poškozené Statutární město Havířov
odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody na
insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod. sp. zn. KSOS 36 INS
8180/2014. Podle téhož ustanovení odkázal poškozenou společnost Morys, s. r.
o., s jejím nárokem na náhradu škody ve vztahu ke všem obviněným na řízení ve
věcech občanskoprávních.
6. Proti citovanému rozsudku podali všichni tři obvinění a poškozené
Statutární město Havířov odvolání. Z podnětu podání všech tří obviněných
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 6 To 409/2015,
napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově podle § 258
odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Za podmínek uvedených v
§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl o vině všech obviněných, popř. i
o jejich trestech.
7. V bodě I. rozsudku odvolací soud uznal obviněného Ing. L. K. vinným,
že
1. v období let 2010 – 2012 v H., okres K., jako technický pracovník odboru
komunálních služeb Magistrátu města Havířova, v rámci investiční akce – výměny
svítidel veřejného osvětlení Philips Alu-road, poté, co objednal objednávkami u
firmy Morys s. r. o., výměnu svítidel Philips Alu-road v rozporu se svými
povinnostmi vyplývajícími z ust. § 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. „zákoník
práce“ řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, řádně
nezkontroloval objednané a provedené práce a spokojil se pouze s namátkovou
vizuální kontrolou bez zjištění konkrétního stavu zakázky a zakázku přebral bez
takovéto řádné kontroly jako hotovou, ačkoliv bylo vyměněno pouze 592 ks
svítidel veřejného osvětlení a zbývajících 229 ks osvětlení nikdy vyměněno
nebylo, což by bylo odhaleno, pokud by řádně vykonával pracovní povinnosti
vyplývající ze zákona, takže došlo ke škodě Statutárního města Havířov na
základě jím odsouhlasených faktur vystavených smluvním dodavatelem společností
Morys, s. r. o., k proplacení celé částky zhotoviteli Proof 99, s. r. o., za
všech 821 ks svítidel, čímž byla Statutárnímu městu Havířov způsobena škoda 2
040 733 Kč.
8. Obviněnou H. P. uznal v bodech 2. a 3. výroku vinnou, že
v době od 24. 4. 2012 v H., okres K., vedena záměrem získat neoprávněný
prospěch, jako jednatel obchodní společnosti Proof 99, s. r. o., která jako
subdodavatel realizovala na základě objednávky pracovníka Odboru komunálních
služeb Magistrátu města Havířova Ing. L. K., výměnu elektroměrových rozvaděčů
na území města, ač věděla na základě ústní informace svého podřízeného
zaměstnance, že nebyla provedena výměna 7 ks elektrorozvaděčů v provedení
Antivandal, přesto dala záměrně pokyn k vyhotovení dodacího listu ze dne 27. 6.
2012, ve kterém vyúčtovala mimo provedených prací i dodávku a práce na výměně
těchto 7 ks elektrorozvaděčů společnosti Morys, s. r. o., s vědomím, že tato
společnost na základě uvedeného dodacího listu předloží Magistrátu města
Havířov fakturu k proplacení a jejímž plněním bude následně dodací list
proplacen, čímž společnosti Morys s. r. o., způsobila škodu ve výši 395 213 Kč,
3. v době od roku 2010 do roku 2012 v H., okres K., v úmyslu získat neoprávněný
prospěch, jako jednatel společnosti Proof 99, s. r. o., v rámci zakázky města
na výměnu a montáž svítidel veřejného osvětlení typu Philips Alu-road, kterou
společnost Proof 99, s. r. o., realizovala jako subdodavatel po objednávkách
města, které vyřizoval Ing. L. K. H. P. z titulu své funkce vydala pokyn k
vyhotovení dodacích listů a předávacích protokolů na 821 ks údajně vyměněných
svítidel Alu-road Philips, kterýžto počet byl fakticky uměle navýšen, neboť
bylo vyměněno nejméně o 229 ks svítidel méně, a tyto předložila k proplacení
společnosti Morys, s. r. o., s vědomím, že tato společnost na základě
uvedených dodacích listů předloží Magistrátu města Havířova faktury k
proplacení a jejichž plněním budou následně dodací listy proplaceny, čímž
společnosti Morys, s. r. o., způsobila škodu ve výši 2 040 733 Kč.
9. Jednání obviněného Ing. L. K. odvolací soud nově právně zhodnotil
jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §
221 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku uložil
trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1
(jednoho) roku a 3 (tří) měsíců. Skutky obviněné H. P. nově uvedené v bodech 2.
a 3. výroku o vině odvolací soud kvalifikoval jako zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to jí podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku stanovil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti)
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
10. Soud druhého stupně v bodě II. rozsudku naopak podle § 226 písm. b)
tr. ř. zprostil obviněného Ing. L. K. obžaloby pro skutek specifikovaný v bodě
1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl spáchat přečin porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž
tak podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby obviněnou L. P. pro skutek
uvedený v bodě 4. výroku téhož rozsudku, jímž měla spáchat pomoc k zločinu
podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku. V obou případech totiž dospěl k závěru, že žalované skutky
nejsou trestnými činy.
11. Odvolací soud rozhodl i o nárocích poškozených na náhradu škody.
Poškozené Statutární město Havířov, se sídlem Havířov-město, Svornosti 86/2, a
společnost Morys, s. r. o., se sídlem Paskov, Rudé Armády 247, odkázal s jejich
nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních.
12. Soud druhého stupně nakonec v bodě III. rozsudku podle § 265 tr. ř.
zamítl odvolání poškozeného Statutárního města Havířov.
13. S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila obviněná H. P. (dále
převážně jen „obviněná“ či „dovolatelka“) a prostřednictvím svého obhájce Mgr.
Reného Gemmela proti němu podala dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byla přesvědčena, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
14. Dovolatelka své podání rozdělila do dvou tematických okruhů. V
prvním z nich se zaměřila na skutková zjištění soudů nižších stupňů, která
jsou, podle jejího názoru, v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. V
tomto smyslu namítla, že závěr soudů o tom, že dodací listy a faktury podepsala
s vědomím jejich nepravdivosti, vycházel z jediného, osamoceného důkazu, a to
výpovědi svědka P. D. Ostře se pak vymezila vůči věrohodnosti tohoto svědectví
i osobě samotného svědka. Jmenovaný měl svým sofistikovaným jednáním, vedeným
snahou destruovat společnost Proof 99, s. r. o., obviněné nejprve úmyslně
předkládat nepravdivé údaje k fakturaci a následně na toto trestné jednání
upozornit anonymem, adresovaným Statutárnímu městu Havířov. Kritizovala i
postoj odvolacího soudu, který sice na jedné straně konstatoval, že nemá
žádných pochyb o podílu zmíněného svědka na předmětné trestné činnosti, na
druhou stranu ovšem neshledal ničeho, co by ubíralo jeho výpovědi na
věrohodnosti, a to i přesto, že svědek jakoukoliv účast na trestném jednání
popíral. Shrnula, že obviněným v dané kauze měl být především on a jako
neakceptovatelný označila postup orgánů v trestním řízení, které proti němu
vědomě nezahájily trestní stíhání, aby nepřišly o jediný usvědčující důkaz vůči
ní.
15. Ve druhé části svého mimořádného opravného prostředku se dovolatelka
vymezila proti právnímu posouzení věci. Nejdříve stručně zopakovala nižšími
soudy zjištěný skutkový stav (srov. výrok napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu v bodě 2. a 3.) a poté uvedla, že takto formulovaný skutek nemůže být
trestným činem hned z několika důvodů:
§ nikoho nelze uvést v omyl vydáním pokynu k vyhotovení dodacího listu
či předávacího protokolu,
§ slovní spojení „proplacení dodacích listů“ je zjevný nesmysl, neboť
dodací listy nelze proplatit (ty slouží pouze k potvrzení o dodání díla),
§ smluvním partnerem společnosti Proof 99, s. r. o., byla společnost
Morys, s. r. o., převzetí díla druhou jmenovanou společností a jeho následné
předání Statutárnímu městu Havířov je třeba považovat za dvě zcela samostatné
fáze, a tudíž vztah mezi společností Morys, s. r. o., a Statutárním městem
Havířov za jejich vlastní záležitost,
§ společnosti Morys, s. r. o., žádná škoda nevznikla, ta dostala v plném
rozsahu zaplaceno (do dne rozhodnutí odvolacího soudu tato společnost
statutárnímu městu ničeho nevrátila, ani v rámci souběžně probíhajícího
civilního sporu).
16. Co se týče výměny 7 ks rozvaděčů dovolatelka poznamenala, že
Statutární město Havířov nemohlo být uvedeno v omyl. Oprávněný zaměstnanec
města a spoluobviněný Ing. L. K. totiž věděl, že tato výměna provedena nebyla.
I přes toto vědomí však město fakturu uhradilo s tím, že rozvaděče budou dodány
následně. Lze tedy hovořit o změně smlouvy o dílo, nikoliv omylu v důsledku
podvodného jednání.
17. O trestný čin podvodu se, podle dovolatelky, nejednalo ani v případě
výměny svítidel. Vystavení dodacího listu a faktury na jejich výměnu za stavu,
kdy toto dílo ve skutečnosti provedeno nebylo, nemá samo o sobě za následek
zaplacení ceny díla. Rozhodným je zde právo objednatele překontrolovat rozsah
provedení díla a podle toho buď stvrdit, nebo nestvrdit dodací list. Statutární
město Havířov, resp. společnost Morys, s. r. o., si měly fyzicky zkontrolovat,
zda dílo bylo zhotoveno. Příčinná souvislost proplacení faktur se neodvíjí od
doručení faktur a dodacích listů, ale od toho, že objednatel svým postojem
projeveným v podpisu dodacího listu potvrdil, že dílo bylo řádně dodáno a sám
se rozhodl cenu díla uhradit. Je tedy věcí objednatele, zda provedení díla
zkontroluje či stvrdí převzetí díla bez jakékoliv kontroly. Obviněná
poznamenala, že při vystavení dodacích listů a faktur vůbec nemohla předvídat,
jak bude objednatel postupovat. Vyjádřila proto názor, že nelze uvést v omyl
subjekt, který může svůj omyl při běžné pečlivosti snadno eliminovat a v této
souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I.
ÚS 558/01. Uzavřela, že jak Statutární město Havířov, tak společnost Morys, s.
r. o., mohly při zachování elementární pečlivosti omyl zcela jednoduše
eliminovat, pokud by před podpisem dodacího listu a úhradou ceny díla jeho
(ne)provedení řádně zkontrolovaly. V posuzovaném případě se tedy nemůže jednat
o trestný čin, nýbrž jen o občanskoprávní spor o vrácení bezdůvodného obohacení.
18. Z výše uvedených důvodů dovolatelka (bez odkazu na zákonná
ustanovení či bližší specifikaci napadených rozhodnutí) navrhla, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i předcházející rozsudek
zrušil a aby sám nově rozhodl tak, že by ji v celém rozsahu obžaloby zprostil
podle § 226 písm. b) tr. ř., popřípadě aby věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření uvedl, že s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné
připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak v podstatě jen
tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Taková situace však v dané
věci nenastala a je nutno vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně.
20. I přes (výše citované) obecné konstatování o nepodřaditelnosti
skutkových námitek pod zvolený dovolací důvod a neshledání nutnosti zásahu do
zjištěného skutkového stavu se státní zástupce nakonec zaměřil na tuto
problematiku podrobněji. Stručně zopakoval skutková zjištění učiněná odvolacím
soudem, který (podle jeho názoru) logicky vysvětlil, proč považoval výpověď
svědka P. D. za věrohodnou, ačkoliv na druhé straně neměl o jeho podílu na
trestné činnosti pochyb. Připomněl, že tato výpověď je souladná s listinnými a
dalšími provedenými důkazy, a poukázal na to, že soud druhého stupně v
odůvodnění svého rozsudku též podrobně a přesvědčivě popsal, proč došel k
závěru, že obviněná věděla o tom, že nebyla provedena výměna 7 ks
elektroměrových rozvaděčů za nové v provedení Antivandal a nejméně 229 ks
svítidel veřejného osvětlení typu Philips Alu-road, a přesto dala pokyn k
vyhotovení dodacích listů společnosti Morys, s. r. o., s vědomím, že tato
společnost následně vystaví Statutárnímu městu Havířov faktury i za výměnu
elektroměrových rozvaděčů, které nebyly vyměněny, a za dodávku světel, které
nebyly dodány, a že společnost Morys, s. r. o., bude požadovat účtované částky
po Statutárním městě Havířov, které požadované částky zaplatilo. Následně
společnost Proof 99, s. r. o., obdržela od společnosti Morys, s. r. o., částky,
které fakturovala jako subdodavatel. V dané situaci tak skutkové a právní
závěry odvolacího soudu vycházejí z provedených důkazů a nejedná se o extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
21. Následně se státní zástupce vyjádřil i k námitkám obviněné proti
právnímu posouzení skutku. Uvedl, že její jednání je nutno posuzovat v celkovém
kontextu skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V dané věci nelze při hodnocení jejího úmyslu oddělit právní a obchodní vztah
mezi společnostmi Proof 99, s. r. o., a Morys, s. r. o., na straně jedné a mezi
společností Morys, s. r. o., a Statutárním městem Havířov na straně druhé.
Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že obviněná se vytýkaného jednání
dopustila s vědomím, že ve skutečnosti nevyměněné a nedodané elektroměrové
rozvaděče a svítidla, které jako jednatelka společnosti Proof 99, s. r. o.,
deklarovala (pokynem k vystavení nepravdivých dodacích listů a předávacích
protokolů při vědomí, že nepravdivé informace tam uvedené budou použity při
fakturaci a následném proplacení ceny díla) vůči společnosti Morys, s. r. o.,
budou následně společností Morys, s. r. o., fakturovány Statutárnímu městu
Havířov a následně že společnost Morys, s. r. o., zaplatí za tyto ve
skutečnosti nevyměněné a nedodané elektroměrové rozvaděče a svítidla
společnosti Proof 99, s. r. o. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na
několika místech podrobně popsal, proč dospěl k závěru, že vytýkaným jednáním
obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to
jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní; na toto odůvodnění
státní zástupce odkázal jako na správné a přiléhavé.
22. K námitce obviněné, že spoluobviněný Ing. L. K. jako zaměstnanec
Statutárního města Havířov věděl o tom, že výměna 7 ks rozvaděčů nebyla
provedena, a proto se nemůže jednat o omyl v důsledku podvodného jednání,
státní zástupce uvedl, že odvolací soud dospěl k závěru, že spoluobviněný sice
o této skutečnosti věděl, ale byl ujištěn, že to bude provedeno dodatečně a
tomuto ujištění uvěřil. K naplnění tohoto ujištění však nedošlo. V této
souvislosti státní zástupce dodal, že se nejednalo o změnu smlouvy o dílo v tom
smyslu, že předmětné rozvaděče budou dodány později, nýbrž o ujištění, že bude
naplněna smlouva stávající.
23. K další výhradě obviněné, že v dané věci nelze uvést v omyl subjekt,
který může snadno omyl při běžné pečlivosti eliminovat, státní zástupce
poznamenal, že kontrola při převzetí díla je právem, nikoliv povinností
objednatele. Úmyslné podvodné jednání nelze omlouvat tím, že ho mohl podvedený
odhalit. Navíc, pokud by ho odhalil, mohlo by se podle okolností jednat o
trestný čin podvodu ve stadiu pokusu. Ani srovnání dané věci s věcí, která byla
řešena Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 558/01 není podle státního zástupce
přiléhavé, neboť ve věci řešené Ústavním soudem šlo o jiný skutkový stav (šlo o
jednání, ve kterém byl spatřován trestný čin podvodu, resp. úvěrového podvodu a
v zásadě šlo o to, zda byl prokázán podvodný úmysl obviněného od počátku jeho
jednání, tj. jednal-li o poskytnutí úvěru s vědomím, že fakticky podnikat
nebude a peníze nebude moci ve smluvené době vrátit bance). V posuzované věci
však z výroku a odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že
obviněná H. P. jednala od počátku vůči společnosti Morys, s. r. o., potažmo ke
Statutárnímu městu Havířov, s vědomím, že deklarovaná výměna předmětných
elektroměrných rozvaděčů a svítidel ve skutečnosti neproběhla.
24. Státní zástupce tak v konečném důsledku dovodil, že podanému
mimořádnému opravnému prostředku není možné v žádné jeho části přisvědčit a
navrhl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil,
aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu
rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné
rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
25. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 22. 7. 2016).
Jeho případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je v dané věci podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo
podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §
265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu
určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti
předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje
Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či
jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud
naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení
skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.
III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového
stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně
garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého
procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci
řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní
práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy
podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna ÚS,
publikované pod č. 40/2014 Sb.).
29. Z právě uvedeného je zřejmé, že první okruh dovolacích námitek, tedy
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými
zjištěními (v němž obviněná zpochybňovala věrohodnost svědecké výpovědi P. D. a
způsob hodnocení tohoto důkazu soudy obou stupňů) z rámce citovaného dovolacího
důvodu ve své podstatě vybočuje a dovolací soud zavazuje výhradně k posouzení,
zda tímto postupem nedošlo zásahu ústavně zaručených práv dovolatelky na
spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto na tuto otázku zaměřil svou pozornost,
vytýkané pochybení ovšem neshledal a argumentaci obviněné v tomto ohledu
nepřisvědčil.
30. Nejvyšší soud se neztotožnil hlavně s tvrzením dovolatelky, že
výpověď jmenovaného svědka byla jediným a osamoceným důkazem vedoucím k závěru
o její vině. Ve skutečnosti však o jejím trestném jednání svědčilo více
vzájemně se doplňujících důkazů, a to zejména listinné důkazy či výpovědi
svědků I. J., P. K., M. K., L. O. a částečně i spoluobviněného Ing. L. K. Z
nich soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že obviněná jako společnice a
jednatelka společnosti Proof 99, s. r. o., nemohla o neprovedení prací touto
firmou nevědět. Lze si totiž jen stěží představit, že by ani z titulu své
funkce neměla přehled o průběhu zmíněných prací a stavu objednávek (když v
tomto ohledu několikrát jednala se zástupci města i dodavateli a dávala pokyny
zaměstnancům společnosti) a že by pouze podepisovala vše, co jí bylo
předloženo, aniž by věděla, zda údaje, které má svým podpisem stvrdit
odpovídají skutečnosti či nikoliv. Muselo jí být zřejmé, že nebyla vyměněna
všechna svítidla veřejného osvětlení, když to byla ona sama, kdo část
objednávky o počtu 259 kusů zrušil (a svítidla nebyla – alespoň ne v potřebném
množství – dodána ani jinou firmou). Nejinak tomu muselo být i v případě 7 ks
rozvaděčů, které její společnost u svého dodavatele neodebrala. Přesto však
dala obviněná pokyn k vystavení dodacích listů na toto nerealizované dílo,
jehož údajné provedení bylo navíc dokládáno i padělanou fakturou společnosti
ČEZ Distribuce, a. s. (přičemž jistě věděla, že žádná spolupráce její firmy s
touto společností nikdy neproběhla – srov. č. l. 59 spisu).
31. Takto zjištěné skutečnosti, stručně shrnuté v předchozím odstavci,
tedy pramenily (jak již bylo uvedeno) z vícero provedených důkazů, nikoliv
pouze výpovědi svědka P. D. Toto klíčové svědectví s ostatními důkazy
korespondovalo a společně s nimi utvořilo logický řetězec přímých a nepřímých
důkazů, vedoucí k závěru o trestném jednání obviněné, jenž nevzbuzuje důvodné
pochybnosti. Z těchto důvodů oba nižší soudy shledaly výpověď jmenovaného
svědka věrohodnou, a to i přesto, že odvolací soud pojal (vcelku opodstatněné)
podezření z jeho podílu na posuzované trestné činnosti. Postup soudů při
hodnocení provedených důkazů a dovozování skutkových zjištění se tak zcela
jistě nevychýlil ze zákonného rámce ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ani z
žádných ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu. V této situaci
Nejvyšší soud nebyl oprávněn do skutkového stavu ustáleného soudy nižších
instancí jakkoliv zasahovat a nevznikla mu tudíž povinnost nadále se věcně
zabývat námitkami skutkového charakteru, nespadajícími pod uplatněný dovolací
důvod.
32. Druhá část dovolací argumentace obviněné se již přímo týkala
právního posouzení zjištěného skutku, a je proto pod zvolený dovolací důvod bez
dalšího podřaditelná. Je ovšem vhodné znovu připomenout, že při jejím posouzení
byl Nejvyšší soud striktně vázán skutkovými zjištěními nižších soudů. Nakonec
dospěl k závěru, že většina hmotněprávních námitek obviněné opodstatněná
nebyla, některým naopak jejich relevanci upřít nelze, a dovolací soud se tedy s
některými jejími názory v určitých ohledech ztotožnil.
33. Na úvod této pasáže je vhodné shrnout rozhodné okolnosti
posuzovaného případu. Statutární město Havířov v rámci dvou investičních akcí
objednalo u svého smluvního partnera (dodavatele), společnosti Morys, s. r. o.,
mj. výměnu elektroměrových rozvaděčů a dále výměnu svítidel veřejného
osvětlení. Tyto práce fakticky realizovala (jako subdodavatel) společnost Proof
99, s. r. o., na základě smluvního vztahu se společností Morys, s. r. o.
Obviněná jako společnice a jednatelka firmy Proof 99, s. r. o., vydávala pokyny
k vyhotovení dodacích listů (kde byly uvedeny jednotlivé práce včetně ceny) a
předávacích protokolů. To vše bylo předloženo společnosti Morys, s. r. o.,
která dílo vyfakturovala a fakturu s předávacími protokoly postoupila
Statutárnímu městu Havířov. Oprávněný zaměstnanec města, spoluobviněný Ing. L.
K., svým podpisem stvrdil převzetí díla a město pak uhradilo jeho cenu
společnosti Morys, s. r. o. Ta následně z těchto finančních prostředků
zaplatila za provedení díla společnosti Proof 99, s. r. o. Právě popsané
struktury smluvních vztahů si byla dovolatelka zcela nepochybně vědoma. V
důkazním řízení bylo navíc postaveno najisto i její povědomí o neprovedení
určitých objednaných prací.
34. Ve světle výše uvedeného nelze akceptovat snahu obviněné (ať již v
obecné rovině nebo vzhledem k formulaci výroku odvolacího soudu) o posouzení
jejího jednání výhradně ke společnosti Morys, s. r. o. Naopak (jak přiléhavě
poznamenal státní zástupce) je nutné chápat jej jako celek, tedy i ve vztahu ke
Statutárnímu městu Havířov. Cílem tohoto řízení ostatně není rozbor
soukromoprávních vztahů mezi jmenovanými subjekty, nýbrž zhodnocení skutku
obviněné v zorném úhlu práva trestního. Z tohoto hlediska není podstatné, zda
firma Proof 99, s. r. o. byla ve smluvním vztahu přímo se Statutárním městem
Havířov či nikoliv, nýbrž to, že veškeré podklady dodané obviněnou (včetně
záměrně uvedených nepravdivých informací) byly určeny, a prostřednictvím
společnosti Morys, s. r. o., se nakonec také dostaly právě ke jmenovanému
statutárnímu městu.
35. Z tohoto důvodu tedy nelze přistoupit na argument obviněné, že vztah
mezi naposledy zmíněnými organizacemi je jejich vlastní záležitostí a zejména,
že nikoho nelze uvést v omyl vydáním pokynu či samotným vyhotovením dodacího
listu a předávacího protokolu. Již bylo několikrát zdůrazněno, že v posuzovaném
případě byl tento úkon prvním z několika na sebe navazujících kroků (fází), na
jejichž konci se nepravdivé údaje dostaly až ke Statutárnímu městu Havířov,
které jimi bylo uvedeno v omyl, v jehož důsledku uvolnilo své finanční
prostředky, které opět v několika krocích (fázích) doputovaly až ke společnosti
obviněné Proof 99, s. r. o. O všech těchto postupných krocích (fázích)
dovolatelka věděla a s touto posloupností ve svém úmyslu protiprávně se
obohatit nepochybně i počítala. Proto nemůže obstát její snaha o vztažení
jejího jednání pouze ke společnosti Morys, s. r. o. V konečném důsledku takto
nemůže úspěšně brojit proti naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku – uvedení v omyl, když tak ve
své podstatě učinila jak vůči společnosti Morys, s. r. o., tak následně (a
hlavně) vůči Statutárnímu městu Havířov. Ze stejných důvodů pak nelze
zpochybnit ani existenci příčinné souvislosti mezi tímto uvedením v omyl, jejím
vlastním obohacením a majetkovou škodou, kterou nakonec statutární město
utrpělo.
36. Mechanismus vzájemných vztahů mezi jmenovanými subjekty i způsob
jednání dovolatelky je zřetelný i ze skutkové věty napadeného rozsudku, ačkoliv
ona sama vyslovila vůči jeho formulaci výhrady. Ani s nimi se ovšem Nejvyšší
soud neztotožnil. Lze sice připustit, že oba skutky, za něž byla odsouzena,
mohly být ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu popsány pregnatněji.
Přesto jsou však v obou jeho bodech uvedeny rozhodné skutečnosti (tedy, že –
stručně shrnuto – obviněná dala pokyn k vyhotovení dodacího listu, resp. i
předávacího protokolu, s vědomím o nepravdivosti určitých údajů, tyto byly
předloženy společnosti Morys, s. r. o., s vědomím, že tato společnost předloží
fakturu statutárnímu městu k proplacení, a že následně dojde k proplacení
dodacích listů, což mělo za důsledek vznik škody v konkrétní výši), z nichž lze
– při posouzení daného jednání v celkovém kontextu vztahů mezi všemi
zúčastněnými – naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu,
včetně příčinné souvislosti mezi nimi, dovodit.
37. Dovolatelce je naopak možno přisvědčit v tom, že obrat „proplacení
dodacích listů“ není správný, neboť ty nelze proplatit. Předmětné dodací listy
ve skutečnosti sloužily jako podklad pro fakturaci díla společností Morys, s.
r. o., na jejímž základě Statutární město Havířov jeho provedení svému
dodavateli zaplatilo a ten poté dílo uhradil subdodavateli, společnosti Proof
99, s. r. o. Proplacena byla tedy až zmiňovaná faktura, nikoliv přímo dodací
listy. Jedná se tak o pochybení nižších soudů, jde však pouze o drobnou
formulační nepřesnost, která nemohla mít a ani neměla na právní posouzení
daného skutku a postavení obviněné jakýkoliv vliv.
38. Zcela za pravdu dal Nejvyšší soud názoru dovolatelky stran určení
osoby poškozeného. Již z dikce zákonného ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř.
vyplývá, že jako poškozený je chápán ten, jemuž bylo trestným činem ublíženo na
zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož
úkor se pachatel trestným činem obohatil. V posuzovaném případě se v prvé řadě
jedná o způsobení majetkové škody, což je zároveň (od hranice 5 000 Kč) jedním
ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně jeho
následkem. Způsobení takové škody proto musí být v příčinné souvislosti jak s
podvodným jednáním, tak s následným obohacením. U trestného činu podvodu je
tedy primárně poškozeným ten, kdo na základě toho, že je pachatelem uveden v
omyl buď on sám, nebo třetí osoba, provede dispozici se svým majetkem ve
prospěch pachatele, resp. třetí osoby.
39. Ze skutkového děje (stručně popsaného výše v odstavci 33.) vyplývá,
že společnost Morys, s. r. o., působila více méně jako prostředník mezi
společností Proof 99, s. r. o., a Statutárním městem Havířov. Z finančních
prostředků, které město za provedené i neprovedené práce svému smluvnímu
partnerovi zaplatilo, poté společnost Morys, s. r. o., tytéž práce uhradila
svému dodavateli – firmě obviněné. Jinými slovy, nedodané zboží a neuskutečněné
práce byly uhrazeny z majetku Statutárního města Havířov jednajícího v omylu,
ve který jej dovolatelka (prostřednictvím firmy Morys, s. r. o.) uvedla, a
právě na jeho úkor se obohatila. Nejen na základě obecných pravidel logického
uvažování, ale i s ohledem na znění již citovaného § 43 odst. 1 tr. ř., stejně
jako § 209 odst. 1 tr. zákoníku, lze dospět k jednoznačnému závěru, že
poškozeným bylo v dané věci primárně Statutární město Havířov.
40. Společnost Morys, s. r. o., by se poškozeným mohla stát pouze
sekundárně, v případě určité formy právního nástupnictví do práv či povinností
města Havířova, např. z důvodu postoupení pohledávky vůči obviněné nebo
společnosti Proof 99, s. r. o. Mohlo by se tak udát i rozhodnutím v již
probíhajícím občanskoprávním sporu, kdy by soud uložil společnosti Morys, s. r.
o., škodu způsobenou trestnou činností dovolatelky (a spoluobviněného Ing. L.
K.) Statutárnímu městu Havířov uhradit. Taková situace však do rozhodnutí
odvolacího soudu prokazatelně nenastala, rozhodnutí ve zmíněném občanskoprávním
sporu vyhlášeno nebylo a společnost Morys, s. r. o., tedy do dané doby městu
žádné finanční prostředky z tohoto důvodu nezaplatila, a to ani z vlastní
iniciativy. Proto v okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nebylo možno o
společnosti Morys, s. r. o., jako o poškozeném vůbec uvažovat.
41. Soud druhého stupně tedy chybně formuloval výrok o vině v bodě 2. a
3. svého rozsudku, když poškozeným označil nesprávnou osobu. Není možné
přehlédnout ani mnohé vnitřní rozpory napadeného rozsudku týkající se této
otázky. Například v bodě 1. skutkové věty popisující trestné jednání obviněného
Ing. L. K., vztahující se ke zčásti neuskutečněné výměně svítidel zn. Phillips
Alu-road, měl jmenovaný obviněný svou nedbalostí způsobit škodu ve výši 2 040
733 Kč Statutárnímu městu Havířov. Ovšem v bodě 3. výroku o vině, pojednávající
o skutku dovolatelky při té samé výměně svítidel, měla být tatáž škoda ve výši
2 040 733 Kč způsobena společnosti Morys, s. r. o. Tento zásadní nesoulad již
mezi jednotlivými body výroku o vině pochybení soudu druhého stupně ještě
zvýrazňuje. Obdobný problém se vyskytl i v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
konkrétně na jeho str. 17, kdy soud konstatoval, že dodavatel, společnost
Morys, s. r. o., „… následně tuto částku proplatil subdodavateli Proof 99, s.
r. o., a to ke škodě Statutárního města Havířov …“. Rovněž na str. 25 soud
uvedl, že obviněná „… získala majetkový prospěch na úkor města Havířova …“. Lze
tedy uzavřít, že odvolací soud nesprávně (hmotně)právně posoudil otázku osoby
poškozeného, a námitku vůči tomu směřující proto uplatnila dovolatelka v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně.
42. Naopak s dalšími výhradami obviněné, vtělenými do jejího mimořádného
opravného prostředku, se Nejvyšší soud již ztotožnit nemohl. Jako zjevně
neopodstatněnou považoval její kritickou poznámku týkající se bodu 2. výroku o
vině rozsudku odvolacího soudu, podle níž město Havířov nemohlo být uvedeno v
omyl, protože jeho oprávněný zaměstnanec, obviněný Ing. L. K. věděl, že již
zmiňovaných 7 ks rozvaděčů ve skutečnosti vyměněno nebylo, a přesto podepsal
předávací protokol stvrzující jejich výměnu. K tomu ovšem dovolatelka (zřejmě
účelově) opomněla dodat, že podle skutkových zjištění nižších soudů, měl být
jmenovaný spoluobviněný ujištěn zaměstnancem firmy Proof 99, s. r. o., svědkem
P. D., že toto dílo bude realizováno dodatečně. Tomu spoluobviněný uvěřil a na
základě toho neprovedenou výměnu (i přes znalost skutečného stavu) potvrdil. A
právě onen nesplněný slib následného provedení dané výměny, lze nepochybně jako
uvedení v omyl chápat. Úvaha dovolatelky o tom, zda šlo o změnu smlouvy o dílo
či nikoliv je z hlediska trestněprávního zcela irelevantní.
43. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani poslední uplatněné námitce obviněné,
vztahující se k bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, tedy, že
nelze uvést v omyl subjekt, který může svůj omyl snadno, při běžné pečlivosti
eliminovat. V tomto ohledu velice obratně poukázala na nález Ústavního soudu ze
dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 (publikovaný pod č. 136/2003 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu lze nad rámec dovolací argumentace
obviněné doplnit, že obdobně vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. T 992 ve Svazku 35/2007). Toto rozhodnutí nepřipomněl
dovolací soud náhodou, neboť to je zjevně inspirováno uvedeným nálezem
Ústavního soudu, hlavně z toho důvodu, že obě rozhodnutí vycházejí z velice
podobného skutkového stavu, navíc se oba případy odehrály ve stejném časovém
období (v letech 1995 – 1996), a proto se na ně vztahovala shodná (tou dobou
účinná) zákonná úprava. Z tohoto důvodu by se z nich daly vyvodit jisté
zobecňující podmínky pro možnost aplikace právních názorů v nich vyslovených na
ostatní případy.
44. V obou těchto kauzách šlo, zjednodušeně řečeno, o situaci, kdy
obvinění v žádosti o poskytnutí úvěru záměrně uvedli nepravdivé informace, na
jejichž základě jim banky poskytly jeden, resp. dva úvěry, které však oni
následně nespláceli, čímž měli těmto finančním institucím způsobit škodu v řádu
milionů korun. Již z tohoto velmi stručného shrnutí je zřejmé, že v dnešní době
by obdobná jednání nespadala pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu
podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale skutkovou podstatu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem v době, kdy se
předmětné skutky udály, nebyl trestný čin úvěrového podvodu součástí tehdy
účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zákon“), a proto se
takové jednání posuzovalo v kontextu skutkové podstaty trestného činu podvodu
tehdy upravené v § 250 odst. 1 tr. zákona. To vyžadovalo, aby byl podvodný
úmysl eventuálního pachatele prokázán již od samého počátku jeho jednání, v
dané situaci tedy nejpozději v době uvedení nepravdivých informací.
45. Tak tomu ale ani v jednom ze zmiňovaných případů nebylo. Soudům se
tehdy nepodařilo spolehlivě prokázat, zda obvinění předkládali bankám
nepravdivé informace o stavu hospodaření jejich obchodních společností již s
úmyslem vylákat od nich finanční prostředky a následně je nevrátit anebo pouze
ve snaze získat snadnější přístup k určité sumě peněz, kterou by využili k
jejich (dosti nereálným) podnikatelským záměrům a půjčené peníze pak bankovním
ústavům řádně splatili. Jinými slovy, nebylo jim prokázáno naplnění subjektivní
stránky trestného činu podvodu od počátku jejich jednání, a to zejména ve
vztahu ke způsobení škody. Pro lepší přehled o okolnostech popisovaných případů
lze na okraj doplnit, že závazky společností zastoupených obviněnými
(jednateli) byly v obou případech zajištěny, a to v prvém případě nemovitostmi
ve vlastnictví obchodní společnosti, ve druhém pak obvinění ručili za závazek
obchodní společnosti svým vlastním majetkem. Lze proto zopakovat, že úmysl
tehdejších obviněných obohatit se na úkor finančních institucí a způsobit jim
takovým jednáním škodu nebyl v době sjednávání úvěrové smlouvy zcela nepochybně
doložen a nedala se tedy vyloučit ani možnost, že obvinění pojali takový úmysl
až následně (po uzavření smlouvy), či že jej dokonce nepojali vůbec.
46. A právě v situaci, kdy podvodný úmysl na samém počátku posuzovaného
jednání nebyl dostatečně zřejmý, věnovaly soudy zvýšenou pozornost i znaku
uvedení v omyl, tedy konkrétně uvedení nepravdivých informací v žádosti o úvěr.
Tehdy v této souvislosti konstatovaly, že nelze na straně oklamaného odhlížet
od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho
způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost omyl
jednoduše eliminovat). Zjednodušeně řečeno seznaly, že poškozené úvěrové
společnosti měly dostatek odborných znalostí a zkušeností k tomu, aby
vyhodnotily nereálnost a rizikovost podnikatelského záměru předloženého
obviněnými, resp. jimi zastupovanými obchodními společnostmi, a aby žádost o
úvěr jednoduše zamítly.
47. Není ale bez zajímavosti, že v mezidobí (krátce poté, co se
předmětné skutky odehrály, ještě však před vynesením popisovaných rozhodnutí)
reagoval na situace obdobné těmto zákonodárce tak, že byl zákonem č. 253/1997
Sb. s účinností od 1. 1. 1998 vtělen do trestního zákona do jeho nového § 250b
trestný čin úvěrového podvodu, kdy k naplnění této nové skutkové podstaty
postačovalo (a dodnes postačuje) uvést při sjednávání úvěru (dnes i při jeho
čerpání) nepravdivé či hrubě zkreslené údaje anebo zamlčení podstatných údajů.
Tímto výrazným zjednodušením možnosti trestního postihu protiprávního jednání
tohoto druhu dal zákonodárce zřetelně najevo, že dosavadní způsob jeho právního
posouzení v rámci trestného činu podvodu nepovažoval za adekvátní. Je též
vhodné zdůraznit, že ani skutková podstata § 250b tr. zákona, resp. § 211 tr.
zákoníku neobsahuje jakoukoliv zmínku o možnosti banky eliminovat svůj omyl s
ohledem na své odborné znalosti, což respektuje i judikatura trestních soudů
při posuzování těchto protiprávních jednání. Pokud by se obvinění, proti nimž
bylo tehdy řízení vedeno, dopustili téhož skutku v dnešní době, byli by s
velkou pravděpodobností uznáni vinnými za spáchání trestného činu úvěrového
podvodu, a to bez ohledu na to, zda by měli v úmyslu úvěr splácet, bez ohledu
na to, zda způsobili nějakou škodu a samozřejmě i bez ohledu na to, zda mohla
poškozená úvěrová společnost svůj „omyl“ ohledně pravdivosti obviněnými
předložených skutečností či (ne)reálnosti jejich podnikatelského záměru
jednoduše eliminovat či nikoliv. I v tomto světle je proto nutné na aplikaci
obou zmiňovaných judikátů nahlížet.
48. Nejvyšší soud se takto podrobně věnoval rozhodnutím Ústavního i
Nejvyššího soudu i vývoji zákonné úpravy nejen proto, aby nechal dostatečně
vyniknout zásadní rozdíly mezi tehdy projednávanými případy a trestní věcí,
která je předmětem tohoto dovolacího řízení, ale též aby poukázal určité limity
v možnosti užití právních názorů v obou těchto judikátech vyslovených. To vedlo
dovolací soud (ve shodě s názorem státního zástupce) k závěru, že domáhat se
vyloučení trestní odpovědnosti z důvodu možnosti poškozeného svůj omyl vcelku
lehce eliminovat, při zvážení všech rozhodných (nižšími soudy zjištěných)
skutkových okolností, v posuzovaném případě nelze.
49. Zejména je třeba zdůraznit, že obviněná naplnila všechny znaky
trestného činu podvodu, jak po stránce objektivní tak i subjektivní, a to
pochopitelně od samého počátku svého podvodného jednání, tedy nejpozději od
předložení dodacích listů společnosti Morys, s. r. o. (s vědomím jejich další
anabáze). To znamená, že již v době, kdy dodací listy společnosti Morys, s. r.
o., od společnosti Proof 99, s. r. o., přebírala, i poté, kdy na jejich základě
sestavovala fakturu za provedené dílo, stejně jako v okamžiku ji následně
předávala svému smluvnímu partnerovi, Statutárnímu městu Havířov, se obviněná
dopouštěla zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,
a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Kdyby spoluobviněný Ing.
L. K. přistoupil ke svým povinnostem odpovědněji a neprovedení některých
vyfakturovaných prací odhalil, nic by nebránilo uplatnění trestní odpovědnosti
dovolatelky na základě výše citované právní kvalifikace. Lze opět zopakovat, že
u zmiňovaných „úvěrových“ podvodů tomu tak nebylo. V době uvádění nepravdivých
údajů nebyl tehdejším obviněným prokázán úmysl finanční prostředky nevrátit a
způsobit tím škodu, čímž logicky nedošlo ani k naplnění všech znaků trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona, a jediným následkem případného
odhalení ze strany banky by tedy bylo pouhé zamítnutí žádosti o poskytnutí
úvěru. Tehdy proto soudy uvažovaly i o možnosti bank svůj omyl eliminovat,
zatímco v případě obviněné není nic takového potřeba, neboť ta všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu bez pochyb naplnila ještě předtím, než
poškozené město dostalo vůbec příležitost svůj omyl eliminovat.
50. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v případě podvodných jednání
(naplňujících veškeré zákonné znaky uvedené v § 209 odst. 1 tr. zákoníku) není
přenesení byť jen části odpovědnosti na poškozeného správné ani žádoucí. Opět
stojí za to připomenout, že již zmíněnou novelizací trestního zákona (bez
ohledu na to, že probíraným judikátům předcházela), zákonodárce úplně vyloučil
možné úvahy o „sumě vědomostí, na jejímž základě by měl (o)klamaný možnost svůj
omyl jednoduše eliminovat“, a to ve vztahu k natolik profesionálním organizacím
s dostatečně odborně vyškolenými pracovníky jako jsou banky (ještě k tomu
přesně v těch případech, jichž se uvedená rozhodnutí týkala).
51. V posuzované věci lze vyzdvihnout trefnou poznámku státního
zástupce, že kontrola převzetí díla je právem, nikoliv povinností objednatele.
Tu je možné zcela jistě zobecnit v tom smyslu, poškozený není ničím zavázán
činit kroky k odhalení potenciálního omylu a i pokud není dostatečně pozorný
(nebo je-li až příliš důvěřivý) a svůj omyl díky tomu skutečně neodhalí (byť
takovou možnost má), nelze tím bez dalšího trestní odpovědnost pachatele u
podvodného jednání v žádném případě vyloučit. To samozřejmě platí i v případě,
že poškozený je právnickou osobou či jinou obdobnou organizací a její
zaměstnanci, kteří mají všechny předpoklady hrozící omyl eliminovat, z mnoha
různých důvodů své povinnosti vůči svému zaměstnavateli řádně neplní (jako
např. spoluobviněný Ing. L. K.). K tomu je vhodné dodat, že pachatelé trestného
činu podvodu určité liknavosti, nepozornosti nebo důvěřivosti poškozený vždy
hojně využívali a využívají dodnes, proto by nemělo být úkolem orgánů činných v
trestním řízení jim jejich konání v tomto ohledu jakkoliv ulehčovat. Z tohoto
důvodu je dovolací soud přesvědčen, že opakovaně citovaný právní názor z nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, by měl být
aplikován pouze ve výjimečných případech a velice zdrženlivě.
52. Ze všeho výše uvedeného lze konstatovat, že obviněná H. P.
relevantně neuplatnila žádnou námitku, na jejímž základě by se dal jakkoliv
zpochybnit závěr soudů nižších instancí o její vině zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se naopak se
skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů i právním posouzením skutku
dovolatelky plně ztotožnil.
53. Nelze však zcela pominout pochybení odvolacího soudu týkající se
určení osoby poškozeného (srov. odstavce 37. až 40. tohoto usnesení), ani to,
že výhrady obviněné proti tomu směřované jsou bezpochyby relevantní. Tento fakt
by sice mohl být podnětem pro zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení,
Nejvyšší soud však po zvážení všech rozhodných okolností posuzovaného případu k
postupu podle § 265k odst. 1 tr. ř. nepřistoupil. Shledal totiž, že postavení
obviněné by se tímto v podstatě vůbec nezměnilo. Jelikož v otázce viny
dovolatelky a právního posouzení jejího činu zaujal dovolací soud shodné
stanovisko jako soudy nalézací i odvolací, nemohlo by se případné další
projednání dané věci soudem druhého stupně ani jeho nové rozhodnutí projevit
jinak než upraveným zněním skutkové věty. Všechny podstatné skutečnosti ve
výroku o vině by ovšem žádných změn nedoznaly a nejinak by tomu muselo být v
navazujícím výroku o trestu. Ačkoliv by důvodem potenciálního zrušení
napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu druhého stupně bylo pochybení stran
osoby poškozeného, nemohla by tato okolnost ovlivnit postavení obviněné ve
vztahu k náhradě škody. Jak Statutární město Havířov, tak společnost Morys, s.
r. o., totiž byly odvolacím soudem odkázány podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních. Jediná možná změna, která by se obviněné
citelně dotkla (tedy stanovení povinnosti nahradit škodu Statutárnímu městu
Havířov), by bylo rozhodnutím v její neprospěch, která za stavu, kdy nepodal
dovolání nejvyšší státní zástupce, pochopitelně přípustná není.
54. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněné H. P. jako celek podle § 265i odst. 1 písm. f)
tr. ř. odmítl, neboť shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně
ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena,
není po právní stránce zásadního významu.
55. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu