8 Tdo 818/2025

8 Tdo 818/2025-544

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 To 31/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 10/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 81 T 10/2024, byl obviněný L. M. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nože s černo zelenou rukojetí celkové délky 190 mm a délkou čepele 80 mm. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Fakultní nemocnici Olomouc, IČ 00098892, se sídlem 779 00 Olomouc, Zdravotníků 248/7, částku 45 730 Kč a Zdravotnické záchranné službě Olomouckého kraje, příspěvková organizace, IČ 00849103, se sídlem 779 00 Olomouc, Aksamitova 557/8, částku 3 740,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. ode dne 11. 2. 2025 do zaplacení.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 To 31/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nože s černozelenou rukojetí celkové délky 190 mm a délkou čepele 80 mm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Fakultní nemocnici Olomouc, IČ: 00098892, se sídlem Olomouc, Zdravotníků 248/7, částku 45 730 Kč a Zdravotnické záchranné službě Olomouckého kraje, příspěvková organizace, IČ: 00849103, se sídlem Olomouc, Aksamitova 557/8, částku 3 740,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. ode dne 11. 2. 2025 do zaplacení.

3. Podle skutkových zjištění se obviněný této trestné činnosti dopustil tím, že dne 9. 7. 2024 v době kolem 21:10 hod. v parku XY poblíž ul. XY v Olomouci, nedaleko lávky přes XY, po předcházející slovní rozepři ve stavu opilosti fyzicky napadl poškozeného A. L., kterého bodl zavíracím nožem o délce čepele 8 cm do levé boční plochy hrudníku v oblasti podpaží, s vědomím, že takto může poškozenému způsobit závažné poranění životně důležitých orgánů, včetně masivního krvácení vedoucí až k jeho smrti a způsobil mu tak zranění spočívající v bodném poranění ve formě lineární rány na kůži s hladkými okraji o délce 2 cm, probíhající dlouhou osou šikmo zepředu dozadu, shora dolů, středem v úrovni střední podpažní řasy a cca 3 cm pod vrcholem levé podpažní jamky, s bodným kanálem probíhajícím měkkými tkáněmi hrudní stěny, nepronikajícím do levé pohrudniční dutiny, s poraněním větve levé podpažní tepny s tepenným krvácením, vedoucím k masivní krevní ztrátě spojené s oběhovou nestabilitou, v jejímž důsledku byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě, když k jeho úmrtí nedošlo jen díky poskytnutí včasné odborné lékařské péče, a tohoto jednání se dopustil na frekventovaném místě, kde se pohybuje větší množství osob, které takové napadení a následky s tím spojené mohou významně pohoršit, a to přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 1999, č. j. 3 T 275/98-23, který nabyl právní moci dne 18. 5. 1999, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný L. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 To 31/2025, dovolání. Mimořádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině i trestu s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že rozhodná skutková zjištění obou soudů určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu pokusu vraždy ve formě nepřímého úmyslu je spekulativní a ničím nepodloženou konstrukcí, která postrádá jakoukoli oporu v provedeném dokazování, což představuje flagrantní porušení zásady volného hodnocení důkazů a principu in dubio pro reo.

5. Namítl, že závěr o naplnění subjektivní stránky představuje pouhou spekulaci o vědomí či srozumění obviněného jako pachatele s tímto skutkem, ačkoli jej nepodporuje žádný z přímých důkazů, tj. ani výpověď poškozeného či obviněného anebo důkazů nepřímých v podobě znaleckých posudků a svědeckých výpovědí. Soud tuto spekulaci založil víceméně na obecném psychologickém rozboru obviněného a jeho minulých činů, které nemohou sloužit jako důkaz o spáchaní jakéhokoli současného činu, a na jeho stavu intoxikace alkoholem, který naopak v kontextu najisto postavených skutečností, tedy především samotného způsobu provedení útoku, podporuje naopak závěr obhajoby.

6. U konfliktu obviněného s poškozeným nebyla žádná další osoba, která by jej mohla nezávisle popsat, aby bylo možno usuzovat na objektivní okolnosti nepřímé povahy, z nichž lze otázku existence úmyslu prokazovat. Poškozený útok popsal jako jedno rychlé bodnutí kapesním nožem zboku, které pomalu ani nestačil zaregistrovat a bránit se mu. Obviněný útok na poškozeného nerozporoval, avšak nebyl si ani v první chvíli jist, zda poškozeného trefil. Nebylo proto třeba rozsáhlého vyslýchání svědků, neboť nebyli útoku přítomni, popřípadě nebylo třeba doplňovat tuto skutečnost jakýmikoli dalšími nepřímými důkazy menší relevance.

Alkoholem posilnění svědci mohli vypovídat leda k situaci před útokem, kdy popsali, že obviněný měl s poškozeným slovní konflikt, aniž by se shodovali, o co mezi nimi šlo (kvůli Ukrajině, jiné bezdomovkyni, ukradeným věcem dcery atd.) a jak a kde slovní útok proběhl. Z žádné z těchto výpovědí nevyplynulo, že by obviněný vyhrožoval smrtí či jakýmkoli závažným ublížením na zdraví.

7. Soudy opřely své závěry o znalecký posudek MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., z oboru soudního lékařství, v němž v čl. 4.2. nazvaném Výsledky analýzy dat je uvedeno, že nelze hodnotit úhel, pod kterým rána pronikla do těla, tedy nelze bez důvodných pochybností určit, zda byla mířena na oblast výsledného dopadu, tj. do podpažní jamky, kde se nachází tepna. Mohla být mířena i na jakoukoli jinou oblast levé ruky a odchýlit se. Dále pak z čl. 6.1. a 6.3. tohoto posudku, vztahujících se ke vzájemnému postavení obviněného a poškozeného v době provedení útoku, plyne, že sám znalec nebyl schopen objektivně určit, na jakou část těla poškozeného obviněný vědomě mířil.

Skutečnost, že nějaká část jeho těla, u níž může potencionálně dojít ke vzniku smrtelného zranění, byla při útoku k dispozici, automaticky neznamená, že na ni útok skutečně mířil. Znalec se dále v čl. 6.4. posudku nebyl nijak schopen vyjádřit k tomu, zda útok byl skutečně mířen proti jakýmkoliv životně důležitým orgánům. Odpověď na tuto otázku v posudku naprosto chybí. Žádný soud nižšího stupně znalce nevyslechl, aby si případně tyto nedostatky znaleckého posudku doplnil tak, aby mohl být závěr o provedení útoku konkretizován.

Znalecký posudek proto není dostatečným podkladem k určení, jak byl útok veden a s jakým úmyslem jej obviněný spáchal. Obviněný citoval z bodu 37. rozsudku soudu prvního stupně a bodu 22. odůvodnění odvolacího rozsudku. K tomu uvedl, že ačkoli sám znalec nebyl schopen se vyjádřit k vzájemnému postavení obviněného a poškozeného a k otázce úhlu dopadu rány obviněného, a to i přesto, že jednak měl k dispozici všechny dostupné materiály a je odborníkem, jehož posouzení by mělo být v řízení nejpřesnější, soudy naprosto bez jakékoli odbornosti, ale i bez jakéhokoli podkladu v provedeném dokazování dospěly ke zcela překvapivému závěru, že obviněný „zcela jistě nevedl útok na paži“, ale na hrudník poškozeného s tím, že zde soud prvního stupně uvedl vykonstruovaný závěr v podobě obrany ze strany poškozeného, díky níž nebyl zasažen hrudník, ale „pouze“ levá podpažní jamka.

Odvolací soud tento závěr označil za srozumitelný a správný. Tento závěr však ve skutečnosti nemá oporu v žádném důkazu plynoucího ze spisu, kdy za celou dobu trestního řízení nebylo s takovou eventualitou vůbec operováno. Sám poškozený několikrát uvedl, že útok byl tak rychlý, že ho téměř ani nezaznamenal. Naopak, pokud se soud v odůvodnění opírá o svědeckou výpověď poškozeného ze dne 11. 7. 2024, kterou označil za zcela věrohodnou, pak poškozený v rámci výslechu sám doslovně uvedl, že se útoku nestihl nijak bránit, obviněný jej píchnul a odešel.

8. Poškozený během výslechu dne 11. 7. 2024 dále uvedl, že útok vedl obviněný zboku. Tím je vyloučen jakýkoli úmysl zasáhnout poškozeného do hrudníku. Odvolací soud, který považoval závěr soudu za správný, však samotnou věrohodnost poškozeného paradoxně popírá, když zmínil, že v řízení není možné samotný útok důkazně zrekonstruovat. To je však v rozporu s výpovědí poškozeného, který u soudu prvního stupně ukázal či naznačil, jak a kam ho obviněný bodnul. Není proto zřejmé, co konkrétněji na takto rychlém jediném útoku by mělo být podrobeno širší rekonstrukci.

Z uvedeného je zřejmé, že útok byl rychlý, zahrnoval jedno bodnutí do oblasti levé paže. Pokud by měl obviněný úmysl poškozeného usmrtit, pak by poškozeného pravděpodobně bodl opakovaně a nepochybně do jiné oblasti než směrem pod levou paži. Dovodil-li soud prvního stupně středně velkou intenzitu útoku s kapesním nožem s 8 cm čepelí, nelze z tohoto dovodit úmysl (byť nepřímý) usmrtit poškozeného. Střední intenzita úderu vedeného kapesním nožem je plně slučitelná i s úmyslem „pouze“ ublížit na zdraví a za absence dalších důkazů je s ohledem na zásadu in dubio pro reo nutno se k ní jako ke kvalifikaci příznivější pro pachatele přiklonit.

9. Ze způsobu provedení útoku a místa zásahu na těle poškozeného jediným bodnutím, nadto při chůzi a ještě silně pod vlivem alkoholu, nelze učinit spolehlivý závěr o úmyslném zavinění obviněného. Pokud by chtěl poškozeného usmrtit, nebo pokud by měl být alespoň srozuměn s tím, že taková eventualita nastane, vybral by si obvyklejší místo, při jehož jediném zásahu s pravděpodobností hraničící s jistotu jej může usmrtit, např. krk, srdce nebo plíce, kde je plocha větší, jednodušeji dostupná a je zde vyšší jistota, že jediný úder zasáhne životně důležitý orgán.

S tímto argumentem se oba soudy rovněž nijak uspokojivě nevypořádaly, resp. zcela jej opomenuly. Soud prvního stupně namísto toho vymyslel vlastní, ničím nepodloženou konstrukci útoku, když dovodil, že obviněný mířil na hrudník (což je podloženo toliko prostou domněnkou soudu a mírou alkoholu v krvi), a bodnutí mělo podle obou soudů mířit pod levou paži čistě vlivem náhody při obraně ze strany poškozeného. Tento konstrukt však neodpovídá místu zásahu a ani explicitnímu tvrzení poškozeného, že se útoku nestihl bránit, jakož i popisu skutku ze strany obviněného (jediných dvou osob účastných fyzickému konfliktu).

Poškozený si z incidentu příliš nepamatoval, i kdyby nůž viděl, opět tato skutečnost není v řízení nijak relevantní s ohledem na to, že ani obviněný nezpochybňuje, že nůž v ruce měl a tímto poškozeného do levé ruky jednou bodl. Podstatná skutečnost, kterou obhajoba konzistentně ze všech výpovědí poškozeného dovozuje, je ta, že ani z jedné výpovědi poškozeného nevyplynula žádná skutečnost, která by mohla být považována za důkaz toho, že se útok ze strany obviněného odehrál se smrtícím úmyslem. Argumentace odvolacího soudu o tom, že zavírací nůž si obviněný musel nejprve připravit a rozložit jej, a tedy předcházelo uvážení jeho použití, za stavu silné opilosti a psychických předpokladů obviněného je třeba považovat za nevýznamnou, protože neprokazuje úmysl (ani nepřímý) poškozeného usmrtit, nýbrž jen a pouze vůči poškozenému nůž použít (což obhajoba ani obviněný sám nesporuje).

Použití nože není znakem skutkové podstaty zločinu vraždy, když tímto nožem může být (a nakonec i nemusí) způsobeno ublížení nebo těžké ublížení na zdraví.

10. Obviněný znovu odkázal na své předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 188/2009 (ve věci rozhodoval stejný soudce jako v nyní projednávaném případu). Domníval se, že pokud v tehdejším případě bodl poškozeného dvakrát, z toho jednou do levé paže (jako v tomto případě) a jedenkrát do břicha (což je podstatně závažnější okolnost než v daném případě) a byl odsouzen toliko pro trestný čin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, nelze v daném případě vyvozovat, že dopustil-li se daleko mírnějšího útoku – vedení jednoho bodu do oblasti levé paže – měl v úmyslu jiného usmrtit.

Pokud soud prvního stupně uvedl, že v tehdejším případě byl trestný čin kvalifikován jako ublížení na zdraví proto, že nebyl znám předmět, kterým obviněný útočil, je toto vysvětlení naprosto neuspokojivé a nemá žádnou hodnotu pro posuzování tohoto případu. Obviněný nesouhlasil, že na základě tohoto případu byl poučen, že v levé ruce se nacházejí žíly a tepny. Tyto se nachází v celém lidském těle, což by znamenalo, že ať by útok směřoval kamkoli na těle, měla by útočící osoba záměr oběť usmrtit, protože se může stát, že tepnu nebo žílu zasáhne.

Obviněný má poměrně nízké IQ a není schopen s lékařskou přesností odhadnout, kam bodnout, aby jediným bodnutím zasáhl život ohrožující orgán a současně nemířil na tradiční místo v oblasti krk, srdce, plíce. Obviněný měl v úmyslu toliko poškozenému ublížit na zdraví a mohl být maximálně srozuměn s tím, že mu může způsobit nějaké zranění. Ani po útoku, kdy poškozený fungoval, byl schopen pohybu a dohadoval se, zda mu má být přivolána lékařská pomoc, nemohl obviněný usuzovat, že by jeho útokem mohl poškozeného usmrtit.

Obviněný byl opilý, potkal se s poškozeným, kterého pod vlivem momentálního emocionálního rozpoložení impulzivně jednou ohnal kapesním nožem, útok směřoval na ruku. Poškozený po zásahu zůstal stát, držel si zasažené místo. Obviněný poodešel, nebyl si vůbec jist, zda poškozeného vůbec trefil, když svědkyni J. K. řekl, že asi někoho bodnul. Nemohl mít proto vražedný úmysl a s usmrcením nemohl být ani srozuměn a s eventualitou smrti poškozeného vůbec nepočítal. Obviněný citoval ze související soudní judikatury ohledně zavinění (rozhodnutí uveřejněná pod č. 19/1971-II., č. 19/1969 a 5/2012 Sb. rozh.

tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Srovnal věc uveřejněnou pod č.19/1969 Sb. rozh. tr. s nyní posuzovaným případem a upozornil, že v judikované věci Nejvyšší soud konstatoval, že bez dalšího nelze vyvodit zavinění ve formě úmyslu za situace, kdy pachatel zaútočil na poškozeného ránou do prsou, tj. místa, kde se nachází srdce a plíce. Argumentem a maiori ad minus by mělo být shledáno, že v případě zasažení levé paže tato skutečnost nemůže být vůbec vyvozena, pokud je založena toliko na místě zásahu a na odhadovaném směru a míření útoku.

Odvolací soud tuto argumentaci považoval za nesrozumitelnou a nelogickou.

11. Obviněný nezpochybnil svou agresivitu pod vlivem alkoholu, což však neprokazuje jeho úmysl v tomto stavu někoho zabít, respektive nezakládá jakousi do budoucna neomezeně platnou domněnku o tom, že takto obviněný vždy koná. Přestože se někdy pod vlivem návykových látek pokusil ublížit na zdraví jiným osobám, není to argumentem pro odsouzení jej za pokus vraždy. Jestliže opakovaně ubližuje na zdraví jiným osobám, má být odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví v kvalifikované skutkové podstatě, nebo mu toto má být přičteno k tíži jako přitěžující okolnost.

12. Soudy dospěly k nesprávnému závěru o srozumění s hrozícím následkem. Odvolací soud v bodě 26. svého rozsudku tento závěr odůvodnil s důrazem na nástroj, který obviněný použil ke svému útoku, na oblast těla, vůči které útok nožem směřoval, a svoji pozornost zaměřil i na intenzitu útoku. Odkazem na poznámky obhajoby ke každému tomuto dílčímu závěru o srozumění obhajoba trvala na tom, že k závěru o srozumění nelze dospět. Své pochybení stran nenaplnění úmyslu sám soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud přejímá) zhmotnil v bodě 37. odůvodnění rozsudku, kde explicitně uvádí, že obviněný útočil proti části těla, kde mohl předpokládat závažný následek. Slovní spojení „mohl předpokládat“ je definičním znakem intelektuální složky vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro nepřímý úmysl je však nezbytná i složka volní – srozumění, tedy aktivní akceptace možného následku. Pro takové srozumění však v řízení nebyl proveden jediný důkaz. Zásadní je v tomto ohledu judikatura Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. IV. ÚS 433/02, který jasně stanovil, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Zásah tepny v podpaží byl za daných okolností tragickým, avšak z hlediska zavinění obviněného nanejvýše nedbalostním následkem impulzivního jednání v opilosti.

13. Závěr o tom, že obviněný byl srozuměn s možností způsobení smrti poškozeného, je podle dovolatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v rámci dovolacího řízení je Nejvyšší soud povinen jej korigovat. Za této situace, kdy existují poměrně zásadní a neodstranitelné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy, bylo povinností soudů postupovat v souladu se základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného. Jak uvádí Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 722/09, z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, nejsou-li v důkazním řízení odstraněny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Odsouzení za pokus o vraždu nemůže stát na domněnkách a spekulacích. Musí být podloženo důkazy, které jsou s to vyvrátit všechny rozumné pochybnosti. To se v tomto řízení prokazatelně nestalo.

14. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 To 31/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 81 T 10/2024, ve výrocích o vině zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v celém výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích, které mají v uvedených výrocích svůj podklad.

Dále aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil přiměřený úhrnný trest v zákonné sazbě odpovídající této mírnější právní kvalifikaci. In eventum, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že sám ve věci meritorně rozhodnout nemůže, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr.

ř. a po zrušení obou napadených rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl vázán právním názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti spekulativních závěrů o zavinění a o nutnosti důsledné aplikace zásady in dubio pro reo.

15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve rekapituloval dovolací námitky obviněného a obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody. Shrnul, že dovolání obviněného v podstatné části představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů a způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. V dílčí části obviněný naopak vznáší námitky chybného posouzení subjektivní stránky přisouzeného zločinu, což je svým charakterem námitka právní, jež by odpovídala spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., který však obviněný výslovně neuplatnil. Obviněný totožné námitky uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi pečlivě vypořádaly. Státní zástupce mu vytkl, že neformuluje konkrétní rozpor určitého skutkového zjištění s konkrétním obsahem provedeného důkazu. K tomu je však třeba připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka dovolatele týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

Těmto požadavkům formulace dovolacích námitek obviněného rozhodně neodpovídá, neboť v podstatě pouze obecně namítá, že závěr soudů o naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu z provedených důkazů nevyplývá, ovšem činí tak vlastní interpretace takových důkazů, popřípadě jen jejich vyňatých částí. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani tvrzené porušení principu in dubio pro reo, který se v posuzované věci ani nemohl uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

16. Z obsahu provedených důkazů je zjevné, že z nich vyvozená skutková zjištění jsou náležitým podkladem závěru o vině obviněného, přičemž soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádaly se ve svých rozhodnutích s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Státní zástupce ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení § 125 odst. 1 tr.

ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Státní zástupce proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění nepovažuje za důvodné.

17. Ve vztahu k fakticky právní námitce o nedostatku subjektivní stránky stíhaného zločinu státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje zejména s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, jenž na obsahově totožné námitky obviněného podrobně a pečlivě reagoval. Oproti obviněnému, který poukazuje toliko na dílčí pasáže z výpovědí svědků, či znaleckého posudku, soudy se provedenými důkazy zabývaly v jejich vzájemné souvislosti a bez zřejmých pochybností dovodily, že pokud obviněný mířil ranou nejméně střední intenzity proti levé části hrudi poškozeného, byl srozuměn se vznikem poranění, které mohlo vést ke smrti poškozeného.

Ohrožení poškozeného na životě přitom bylo zcela reálné, nikoli vzdálené či hypotetické. Obviněný v tomto směru účelově bagatelizuje povahu užité zbraně, a naopak nepřiměřeně akcentuje své osobní poměry (nízké IQ, značnou opilost). Oproti tomu odvolací soud vcelku přiléhavě poukázal na předchozí zkušenosti obviněného se způsobením bodného poranění a zároveň i na nutnost obviněného manipulovat se zavíracím nožem tak, aby se mohl stát útočnou zbraní. Pokud obviněný právě tento bod úvah zpochybňuje a upozorňuje, že útok nožem netvoří znak zločinu vraždy, lze mu přitakat jen potud, že obecné vymezení zločinu vraždy skutečně takový znak nevykazuje.

Nicméně odvolací soud se manipulací s nožem zabýval jakožto součástí širšího posouzení způsobu útoku, což je okolnost, kterou je soud povinen při hodnocení subjektivní stránky vzít v úvahu, a to pochopitelně v souvislosti s dalšími zjištěnými okolnostmi. V tomto směru pak nemůže obstát ani námitka obviněného týkající se odlišného posouzení svého úmyslu v jiné své trestní věci. Posouzení subjektivní stránky pachatele je vždy zcela neoddělitelně spojeno s konkrétní situací určitého jedinečného jednání.

Závěry soudů ve vztahu k podobnému jednání obviněného před mnoha lety tak nelze mechanicky aplikovat na jednání nyní projednávané. Ostatně v totožné logice by bylo možno uzavřít, že pokud již jedna rána nožem proti hrudi ve věci nyní projednávané svědčí o úmyslu obviněného přivodit poškozenému smrt, pak dvě rány proti ruce a břichu poškozeného v předchozí trestní věci tím spíše hovoří pro závěr o nesprávnosti tehdy přijaté (mírnější) právní kvalifikace. Státní zástupce považuje za zjevné, že takovým způsobem relevantně argumentovat nelze.

Argumentuje-li obviněný ve vztahu k předchozímu odsouzení zásadou maiori ad minus, není z textu dovolání patrné, co je tím vlastně myšleno. Pojem a maiori ad minus totiž označuje výkladovou metodu interpretace právní normy, zcela jistě se nejedná o jakousi zásadu posouzení subjektivní stránky jednání pachatele poměřováním dvou rozdílných skutkových situací. Z tohoto hlediska jde skutečně o námitku značně nesrozumitelnou. Stejně tak se státní zástupce v této souvislosti neztotožňuje ani s názorem obviněného na údajný argumentační faul odvolacího vrchního soudu, neboť je zřejmé, že danou část odůvodnění naopak sám obviněný účelově vytrhává z kontextu celkových úvah odvolacího soudu.

18. Státní zástupce nesouhlasil ani se zjednodušující argumentací obviněného, že pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, volil by s ohledem ke svým osobnostním omezením a konkrétní situaci „jistější“ cíl svého útoku. Touto námitkou ovšem obviněný zpochybňuje subjektivní stránku ve formě úmyslu přímého, který však na jeho straně shledán nebyl. Jde tak sice o námitku právní, avšak obsahově se míjející s právním posouzením soudů obou stupňů, které na straně obviněného shledaly existenci úmyslu nepřímého. Na tom ničeho nemění ani obviněným rozporovaná formulace „mohl předpokládat“ v bodu 37. rozsudku nalézacího soudu, kterou i zde toliko účelově vytrhuje z kontextu. Tato pasáž odůvodnění totiž dále pokračuje rozvedením „(a z předchozí osobní zkušenosti přímo věděl)“, což onu formulaci posouvá do zcela opačné polohy, než se obviněný pokouší naznačovat. V tomto smyslu je to naopak obviněný, kdo se dopouští tzv. argumentačního faulu, neboť na podkladě účelové vytržené formulace nalézacího soudu podsouvá závěr, který tento soud neučinil. Tato námitka zároveň zřetelně naráží na obsahové limity dovolacích námitek ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř., neboť představuje pouhou polemiku s formulací odůvodnění soudních rozhodnutí.

19. Státní zástupce shrnul, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nelze tak ve věci shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily.

20. Státní zástupce proto dovolání obviněného v tom rozsahu, v jakém odpovídá (byť pouze nevýslovně) uplatněnému dovolacímu důvodu, hodnotil jako zjevně neopodstatněné a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

24. Nejvyšší soud však pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v projednávané věci nezjistil. Neshledal zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků stíhaných trestných činů s obsahem provedených důkazů ani pochybení při hodnocení důkazů. Ve shodě se státním zástupcem lze shrnout, že obviněný ve své dovolací argumentaci znovu rozvedl námitky obsažené již v odvolání, s nimiž se zejména odvolací soud pečlivě a zevrubně vypořádal. Takto znovu uplatněná argumentace je hojně vytržena z kontextu, popřípadě opomíjí relevantní závěry obsažené zejména v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Obviněný nadto ve své podstatě svým dovoláním nenamítl tzv. extrémní nesoulad, nýbrž fakticky zásadní měrou svým dovoláním napadal právní posouzení stíhaného skutku toliko ve vztahu k pokusu zločinu vraždy (nikoli přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku), když vyvracel existenci svého nepřímého úmyslu usmrtit poškozeného a namítal, že stíhaný skutek měl být posouzen nikoli jako pokus vraždy, nýbrž pokus ublížení na zdraví. Takové dovolací výtky však lze s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný ve svém dovolání neodkázal. Uvedený nedostatek však nebrání Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného přezkoumal.

25. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku zločinu pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku evidentně naplňují.

26. Z hlediska posouzení, zda jde o přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění, resp. úmyslu eventuálnímu, i obecně uznávaný postoj právní teorie. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

27. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

28. Zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

29. Obviněný v dovolání mimo jiné zmiňuje, že zásah tepny v podpaží byl z hlediska zavinění obviněného nanejvýše nedbalostním následkem impulzivního jednání v opilosti. Nutno připustit, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním, jímž se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

30. Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba v daných souvislostech hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek, tj. smrt poškozeného, nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé. Opíraje se o tato teoretická východiska je zjevné, že námitkám obviněného zpochybňujícím nepřímý (eventuální) úmysl nelze přitakat.

31. Odvolací soud s ohledem na určitou nepřesnost formulace skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně právě ve vztahu k zavinění obviněného poté, co konstatoval, že se ztotožňuje s rozsahem dokazování a správností skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, upřesnil a precizoval popis skutku ve skutkové větě svého rozsudku tak, aby lépe odpovídal zavinění ve formě nepřímého úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Velmi obsáhle se vyjádřil a vyvrátil nyní znovu uplatněnou dovolací argumentaci obviněného, kterou namítal již ve svém odvolání.

32. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména body 30., 34.–38. rozsudku soudu prvního stupně, bod 20.–33. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá takový vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně pečlivě hodnotil výpověď poškozeného A. L., svědků R. P. a A. J., kteří poskytovali poškozenému první pomoc, aby nevykrvácel, a dále svědků O. P., R. P., R. P. a přítelkyně obviněného J. K., protokoly o prohlídce těla, vydání věci – kapesního zavíracího nože s černozelenou rukojetí s délkou čepele 80 mm, celkové délky 190 mm (č. l. 76–85), záznamy o dechové zkoušce zúčastněných osob a k věci vypracovaným znaleckým posudkům ohledně jejich ovlivnění alkoholem, následcích na zdraví poškozeného a psychologické a psychiatrické zkoumání obviněného.

Z nich dovodily okolnosti předcházející útoku, průběh samotného útoku, způsob napadení, druh použité zbraně, chování obviněného po činu a následky na zdraví poškozeného.

33. Odvolací soud nejprve vymezil základní teoretické předpoklady úmyslného zavinění u trestného činu vraždy (bod. 24., 25. odůvodnění). Akcentoval, že obviněný útočil evidentně na velmi rizikovou partii lidského těla z hlediska možného ohrožení lidského života (hrudník), přičemž vzhledem k použitému nástroji (nůž s čepelí délky 8, resp. 8,5 cm, s velmi špičatým broušeným hrotem a pilkovým ostřím na části břitu), způsobu a razanci útoku musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit.

To, že k následku trestného činu nedošlo, bylo věcí pouhé náhody, neboť v případech, jako je tento, útočník není zpravidla schopen zcela přesně posoudit a ovlivnit to, zda zasáhne přesně dané místo na těle poškozeného, tedy zda např. útok bude veden o několik málo centimetrů v jiném směru či nikoli. Je logické, že obviněný velmi ovlivněn alkoholem v daném okamžiku nebyl schopen zcela korigovat to, zda nůž po průniku do těla poškozeného nezasáhne některý z důležitých orgánů nebo právě tepnu, jak tomu bylo v nyní posuzované věci.

K tvrzení obviněného o absenci úmyslu (a to i nepřímého), spojeného s usmrcením poškozeného, je třeba uvést, že u nepřímého úmyslu není významné to, že pachatel přímo nesměřoval k tomu, aby nastal škodlivý následek (smrt poškozeného), ani to, že takový následek mu byl v představách dokonce nepříjemný. V takových případech je podstatné, že pachatel zásadně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že škodlivý následek nenastane (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010, bod 26.

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitce obviněného spočívající v tom, že použití nože není znakem skutkové podstaty zločinu vraždy, když tímto nožem může a nemusí být způsobeno i ublížení nebo těžké ublížení na zdraví, lze přisvědčit, avšak oba soudy nižších stupňů se použitím zvolené zbraně zabývaly v kontextu všech okolností způsobu útoku obviněného a promítly je posléze zejména do úvah o splnění podmínek zavinění ve formě nepřímého úmyslu.

34. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Je nutno souhlasit s názorem státního zástupce, že obviněný účelově vytrhává z kontextu celkových úvah odvolacího soudu jednotlivé aspekty jeho útoku nožem směřujícího proti tělu poškozeného.

Nelze souhlasit ani s výhradami souvisejících se znaleckým posudkem ev. č. 58337/2024, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D. (č. l. 33–53), tedy že ani tento znalec nebyl schopen objektivně určit, na jakou část těla poškozeného obviněný vědomě mířil, kdy tato otázka je předmětem komplexního dokazování, které oba soudy učinily, nikoli výlučně otázkou odbornou. Odvolací soud se podrobně zabýval okolnostmi, jakým způsobem obviněný manipuloval s nožem před bodnutím poškozeného, připomněl oblast, kam obviněný směřoval útok, předchozí zkušenosti obviněného se způsobením bodného poranění ve vztahu k jeho vědomosti o možnosti způsobení fatálního následku podle oblasti, kam jeho útok směřuje, vypořádal se také s poznatky o osobnosti obviněného, jeho agresivitou umocněnou požitím alkoholu, kdy v opilosti bez příčiny bezdůvodně opakovaně útočil vůči osobám bodnořeznými předměty, tedy důvodně zhodnotil tento aspekt jako výslednici osobních vlastností obviněného jako pachatele daného činu.

35. Dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, není přiléhavý, neboť v této věci byly dány významně odlišné skutkové okolnosti v podobě předchozí fyzické agrese poškozeného, kdy primárním cílem obviněného bylo odstrašit poškozeného od fyzického napadení. Pachatel se v tehdy posuzované věci bránil nožem, přičemž byl obklopen hloučkem osob, o nichž věděl, že k němu zaujímají nepřátelský postoj, a o nichž nemohl s jistotou vědět, zda se nezapojí do útoku proti němu, s velmi omezenou možností, pokud vůbec byla, z místa činu utéci.

Zmiňované okolnosti sice podle názoru Ústavního soudu nesplňovaly podmínky pro využití institutu nutné obrany podle § 13 tr. zák. (nyní § 29 tr. zákoníku), což ale orgány činné v trestním řízení nezbavilo povinnosti přihlédnout k nim při posuzování subjektivní stránky trestného činu, tedy byť eventuálního úmyslu usmrtit poškozeného. Stejně tak nejsou případná tvrzení obviněného, že se pod vlivem momentálního emocionálního rozpoložení impulzivně jednou ohnal vůči poškozenému kapesním nožem, který byl podle něj poměrně malý.

Fakticky se jedná o zpochybňování najisto postavených skutkových okolností, když bylo relevantně zjištěno, že obviněný na poškozeného zaútočil nečekaně s odstupem času od jejich půtek způsobem, že neumožnil poškozenému se nijak bránit, když jej náhle bez sebemenšího slovního projevu či upozornění jednou bodl nožem způsobilým způsobit smrtelné zranění, nejméně střední intenzitou do horní poloviny trupu z levé strany pod levou rukou.

36. Obviněný měl za to, že měla být užita zásada a maiori ad minus ve vztahu k jeho předchozímu odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 2 T 188/2009 Tím byl uznán vinným pokusem ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. (č. l. 139–141) pro dva útoky proti tělu poškozeného, které nezjištěným bodnořezným předmětem směřoval do břicha a levé paže. Tedy útočil vícekrát a byl shledán vinným mírnějším trestným činem než nyní, kdy jedno bodnutí do hrudi poškozeného je kvalifikováno jako pokus vraždy, tedy tím spíše měl být za nynější méně závažný útok čítající jen jednu ránu nožem uznán vinným mírnější právní kvalifikací jako v předchozím případě. Oba soudy se tímto argumentem podrobně zabývaly (nalézací soud v bodech 36.–37. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 29.–31. odůvodnění napadeného rozsudku). Nalézací soud porovnal totožné a rozdílné aspekty obou případů a odmítl tuto zásadu aplikovat jako nepřípadnou. Oba soudy shodně z trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 188/2009 náležitě vyvodily osobní zkušenost obviněného a jeho vědomí o tom, že bude-li útočit záměrně na paži poškozeného, i v takovém případě je možné mu způsobit smrtelné zranění, kdy si musel být vědom, že může dojít k přetětí tepny a žil, k masivnímu krvácení a potencionálně ke smrtícímu zranění, když i v případě věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 188/2009 k obdobným následkům (nadto i k porušení nervu řídícího pohyblivost) došlo a smrt poškozeného byla odvrácena včasně poskytnutou odbornou lékařskou péčí s tím, že zranění paže bylo závažnější než zranění břicha.

37. Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že v tehdejší věci bylo velmi pravděpodobně rozhodnuto nesprávným způsobem ve prospěch obviněného, neboť rozsah zranění a způsob útoku spíše zpochybňují správnost tehdy použité mírnější právní kvalifikace. Nyní však Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat dřívější odsouzení obviněného. Naopak z uvedeného je patrné, že obviněný nelogicky upozorňuje na své předchozí odsouzení, kdy byla pravděpodobně nesprávně užita mírnější právní kvalifikace v jeho prospěch s tím, že by měla být užita i v nyní posuzovaném případě. Pokud již v předchozím případě obviněný věděl, že obdobným útokem může dojít k život ohrožujícímu zranění, tím spíše musel být srozuměn s možností smrti poškozeného, pokud za použití bodnořezného nástroje nejméně středně silnou intenzitou zasáhl poškozeného do oblasti horní části těla – hrudní krajiny zleva nahoře, tj. do míst, kde se nachází srdce jako typický představitel orgánu, který po zasažení s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti způsobí poškozené osobě smrt.

38. Dovolací tvrzení obviněného o argumentačním faulu tzv. slaměného panáka, kterého se měl dopustit odvolací soud, je nesrozumitelný a nelogický. Obviněný jej spatřuje v závěru odvolacího soudu učiněného v bodě 37. odůvodnění odvolacího soudu, který v něm však obsažen není (napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje 36 bodů). Měl-li dovolatel na mysli bod 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, žádný takový závěr spočívající v tom, že by soud uvedl, že obhajoba usiluje o to, aby z důsledku, že k závažnějšímu následku u poškozeného nakonec nedošlo, vyvodila absenci trestněprávní odpovědnosti obviněného, respektive minimálně mírnější právní kvalifikaci, zde není obsažen.

Obviněný uvedl, že neoznačoval absenci fatálních či jiných závažných následků za důvod pro nedostatek jeho trestní odpovědnosti, nýbrž posuzování důkazů vztahující se k prokázání či neprokázání úmyslu v době útoku. Z napadených rozhodnutí však plyne, že přesně tomu však soud prvního stupně dostál, když jak zde, tak i jinde v odůvodnění svého rozsudku porovnal obě trestní věci a činil úvahy vztahující se právě k zavinění, respektive k jasnému závěru o nepřímém úmyslu obviněného. Logicky tedy dospěl k závěru, že pokud nyní obviněný najisto nožem zasáhl přímo hrudník poškozeného a poranil v místě uložené vysokotlaké krevní řečiště, útočil proti části těla, kde mohl předpokládat a z předchozí osobní zkušenosti přímo věděl, že takový útok nožem může způsobit závažný následek, včetně případného poranění takového krevního řečiště a možnosti vykrvácení poškozeného v případě neposkytnutí včasné první pomoci.

Tedy v této části na základě osobní zkušenosti obviněného byl s takovým následkem obeznámen. Oba soudy nižších stupňů byly povinny prokázat a dovodit zejména skutečnost, že nepřímý úmysl směřoval právě ke způsobenému následku, tj. způsobení zranění, které mohlo vést ke smrti poškozeného, která nenastala jen v důsledku poskytnutí nejprve laické a posléze odborné lékařské pomoci. Tento na ně kladený požadavek přesvědčivě splnily.

39. Námitky obviněného znovu uplatněné v dovolání jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména posléze i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

40. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

41. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu