8 Tdo 826/2025-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná E. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 To 144/2025-642, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 18/2024, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 To 144/2025-642. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněná E. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 3 T 18/2024-601, uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. O nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 5. 6. 2025 pod č. j. 11 To 144/2025-642, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že odvolací soud porušil její právo na obhajobu, když konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti. V této souvislosti uvedla, že požádala o odročení veřejného zasedaní ze zdravotních důvodů, tyto důvody řádně osvědčila lékařským potvrzením, přičemž odvolací soud na její žádost nijak nereagoval a až v napadeném usnesení uvedl, že ji neshledal důvodnou.
Dovolatelka má také za to, že odůvodnění odvolacího soudu, že jí lékařem bylo pouze doporučeno necestovat a nikoliv zakázáno, nelze akceptovat, neboť se veřejné zasedání mělo konat ve vzdálenosti větší než 200 km od jejího bydliště a cesta k němu by znamenala ohrožení jejího zdravotního stavu. Dále je přesvědčena, že nalézací soud hodnotil důkazy, které provedl v původním hlavním líčení (následně byla obžaloby zproštěna) jinak, a bez toho, aby je zopakoval, pouze na základě zrušovacích usnesení odvolacího soudu, který ovšem žádné dokazování neprováděl, nakonec respektoval názor vyslovený odvolacím soudem a jí uznal vinou a odsoudil.
Rovněž poukazuje na úmysl jejího zemřelého manžela stran nakládání s finančními prostředky s tím, že manžel chtěl, aby s finančními prostředky mohla nakládat i po jeho smrti, k čemuž jí udělil zmocnění. Dle obviněné takový úmysl manžela vylučuje i nepřímý úmysl obviněné se obohatit. V této souvislosti také poukázala na to, že jako osoba bez právního vzdělání nebyla schopna právně posoudit, zda finanční prostředky nespadají pod společné mění manželů. Obviněná také uvedla, že dokazování soudů zůstalo neúplné, když neprovedly dokazování znaleckým posudkem ohledně ceny náhrobku, a že se jedná výhradně o občanskoprávní spor, který není na místě řešit prostředky trestního práva.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, případně i rozhodnutí soudu nalézacího a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a nikoliv předvolal, čímž bylo obviněné dáno právo zasedání se zúčastnit, ale nebyla to její povinnost. Dle státního zástupce odvolací soud také náležitě vysvětlil, proč nepovažoval osobní účast obviněné u veřejného zasedání za nezbytnou, a proto tímto postupem nedošlo k porušení práv obviněné. Dále státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a pro úplnost tak na skutková zjištění soudů obou stupňů odkazuje. Stran námitek obviněné ohledně absence subjektivní stránky pak uvedl, že obviněná převážně rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, tudíž se jedná o totožné námitky, se kterými se soudy podrobně zabývaly. V této souvislosti poukázal na to, že na základě provedených důkazů nemohla být obviněná přesvědčena o tom, že by jí měly finanční prostředky na účtu zesnulého manžela náležet, a musela být srozuměna s tím, že převodem předmětných finančních prostředků budou poškozeni faktičtí dědicové. Dále poukázal na právní teorii ve vztahu k uplatněné námitce subsidiarity trestní represe s tím, že obviněná nenabízí žádnou relevantní argumentaci, která by svědčila o tom, že by posuzovaný skutek neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Jak již bylo uvedeno k obecné charakteristice (viz shora body 7 a 10), dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, kterým je garantováno právo na spravedlivý proces. Právem obviněného, garantovaným v čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem.
K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení).
Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nález ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha, 2002).
12. K námitce obviněné spočívající v tvrzení, že byla zkrácena na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v její nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr.
ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263 tr. ř.
13. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle tohoto ustanovení, se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví „něco jiného“ např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení). Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal, a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož obviněná nebyla v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 1, 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
14. V předmětné trestní věci bylo ze spisového materiálu zjištěno, že hlavní líčení ve věci bylo na žádost obhájce obviněné (č. l. 419) odročeno z 18. 3. 2024 na 25. 3. 2024, kdy k hlavnímu líčení se dostavila obviněná i její obhájce (č. l. 432). Dále bylo hlavní líčení odročeno na 2. 5. 2024 za účelem předvolání svědkyně. K pokračování odročeného hlavního líčení ze dne 2. 5. 2024 se obviněná dostavila spolu s obhájcem (č. l. 463), dále bylo hlavní líčení odročeno na 27. 6. 2024 za účelem dalšího dokazování, k pokračování hlavního líčení dne 27. 6. 2024 se dostavila obviněná s obhájcem (č. l. 481). Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 6. 2024, č. j. 3 T 18/2024-497, byla
obviněná zproštěna obžaloby. Proti tomuto rozsudku podali poškození a státní zástupce odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2024, č. j. 11 To 283/2024-527, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně. K hlavnímu líčení ze dne 30. 10. 2024 se obviněná dostavila spolu s obhájcem (č. l. 533), a Okresní soud v Kolíně pak rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 3 T 18/2024-553, uznal obviněnou vinnou. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce (neboť nebylo v souladu s jím podanou obžalobou) a obviněná odvolání, o kterých Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.
1. 2025, č. j. 11 To 24/2025-589, rozhodl v neveřejném zasedání tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. K hlavnímu líčení ze dne 26. 2. 2025 se opětovně osobně dostavila obviněná i její obhájce (č. l. 597) a Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 3 T 18 18/2024-601, uznal obviněnou vinnou (v souladu s požadavkem státního zástupce). Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání. Krajský soud v Praze vyrozuměl obviněnou o termínu veřejného zasedání podle vzoru 14, které bylo obviněné z důvodu jejího nezastižení vloženo do domovní schránky dne 30.
5. 2025. Vyrozumění bylo také doručeno obhájci obviněné do datové schránky dne 12. 5. 2025 (č. l. 634). Dne 3. 6. 2025 byla odvolacímu soudu zaslána omluva z nařízeného veřejného zasedání a žádost o jeho odročení, kde bylo mj. uvedeno, že u obviněné došlo k celkovému zhoršení zdravotního stavu, zejména pohybového aparátu, kdy není schopna volného a bezbolestného pohybu a je nucena postupovat léčbu, která vyžaduje zejména klidový režim a lékařem jí bylo doporučeno necestovat. Dále bylo výslovně uvedeno, že obviněná na své osobní účasti na veřejném zasedání trvá a nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno a případně rozhodnuto v její nepřítomnosti (č. l.
636). K omluvě a žádosti byla přiložena lékařská zpráva – nález - vystavená dne 3. 6. 2025 MUDr. Zbyňkem Maškou, ze které se podává, že „vzhledem k zdravotnímu stavu a probíhající léčbě pohybového aparátu nedoporučuji cestovat. Režim doma, klidový dle poučení“ (č. l. 637). Dne 5. 6. 2025 bylo zahájeno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné a jejího obhájce (č. l. 639). Usnesením bylo vyhlášeno, že věc bude projednána v nepřítomnosti obviněné a následně bylo vydáno usnesení o zamítnutí odvolání obviněné.
15. Lze také uvést, že z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že „o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud. Lékařská zpráva je přitom pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese "hájitelné tvrzení" o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat. Ani skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, sama o sobě nemusí vést k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání.
Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování sami posoudili odůvodněnost omluvy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22, bod 21).“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 720/23). S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí ovšem Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud takto nepostupoval.
V rámci svého usnesení odvolací soud pouze stroze konstatoval (bod 4. rozhodnutí odvolacího soudu), že „odborný lékař (ortoped) vzhledem ke zdravotnímu stavu obžalované a probíhající léčbě pohybového aparátu pouze nedoporučil obžalované cestovat, tedy nikoliv, že by její zdravotní stav vylučoval možnost účastnit se nařízeného soudního jednání“, a takto odvolací soud postupoval, aniž by si např. telefonátem odbornému lékaři či dožádáním dalších zpráv od obviněné vyjasnil, zda zdravotní stav obviněné umožňuje účast na veřejném zasedání (viz shora – takové tvrzení je soud povinen zkoumat), přičemž za této situace nelze ani přehlížet žádost obviněné o odročení veřejného zasedání, na jehož osobní účasti trvala.
Pro tento závěr (o povinnosti takové tvrzení zkoumat) nelze v této souvislosti totiž pominout tu skutečnost, že obviněná narozená dne XY je ve věku XY let, pobývá v Brně a měla tak absolvovat více než 200 km dlouhou cestu do Prahy, aniž by byla přesně známa okolnost, pro kterou dochází „k léčbě pohybového aparátu, pro kterou ortopéd nedoporučil obviněné cestovat“. Nutno podotknout, že před touto omluvou se obviněná spolu se svým obhájcem osobně účastnila všech hlavních líčení v předmětné trestní věci, a to v Kolíně, kam se přes svůj věk dostavovala, a pouze jedinkrát bylo ze strany jejího obhájce požádáno o odročení z důvodu indispozice na straně obhájce (viz bod 12), nelze tedy ani uvažovat o tom, že by se obviněná svojí žádostí snažila o nějaké „obstrukční“ jednání (možná rizika účasti na jednání – viz shora).
Obviněná také ve své žádosti o odročení výslovně uvedla, že se chce jednání před odvolacím soudem zúčastnit. Lze také poukázat na to, že žádost o odročení veřejného zasedání byla soudu zaslána 3. 6. 2025, veřejné zasedání bylo nařízeno na dne 5. 6. 2025, přičemž v mezidobí nebylo obviněné ani jejímu obhájci (tomu v rámci komunikace do datové schránky) sděleno, že žádosti o odročení nebude vyhověno. Lze tak uzavřít, že odvolací soud nedostatečně posoudil opodstatněnost omluvy obviněné a její žádost o odročení veřejného zasedání, čímž porušil její právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť v předmětné trestní věci dle názoru Nejvyššího soudu byl upřednostněn prvek rychlosti řízení, před prvkem práva na spravedlivý proces (viz též body 13 a 15 shora).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud vyhověl námitkám obviněné, které tato uplatnila pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a z tohoto důvodu zrušil usnesení odvolacího soudu, námitkami uplatněnými pod dovolacími důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
se již podrobněji nezabýval, musí ovšem v této souvislosti konstatovat, že je vhodné, aby odvolací soud měl po vráceni věci k novém projednání a rozhodnutí mj. také uvedenou problematiku v rámci argumentace dovolatelky na mysli, stejně jako otázku navržených důkazů a vypořádání se s touto argumentací v odůvodnění svého rozhodnutí.
16. Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným musel Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 To 144/2025-642, neboť v postupu odvolacího soudu shledal výše zmíněná pochybení. Současně musel zrušit také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dále poukazuje na znění § 265s tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).