8 Tdo 840/2025-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného R. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 2 To 4/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 51/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 7 T 51/2023, byl obviněný R. Z. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. K. částku 363 913,12 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 2 To 4/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného R. Z. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že v době nejméně od 23. 6. 2021 do 1. 10. 2021 poté, co se na jaře roku 2021 dohodl s poškozeným D. K. na spolupráci spočívající v zakázkovém dovozu předem vybraných vozidel ze zahraniční, které vybíral poškozený, a poté, co pro něj realizoval několik úspěšných dovozů automobilů z Německa, převážně v Olomouci a na jiných místech v okrese Olomouc, použil pro vlastní potřebu částku ve výši 13 900 EUR (v té době v přepočtu 363 913,12 Kč), kterou mu dne 17. 6. 2021 zaslal poškozený D. K. na bankovní účet společnosti Z. s. r. o., jejímž je jediným jednatelem, č. XY vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., na nákup a dovoz vozidla značky TOYOTA HILUX, k jehož nákupu a dovozu následně z vysvětlitelných důvodů nedošlo, přičemž ve smluvním vztahu ohledně nákupu a dovozu jiných automobilů s poškozeným dále pokračoval, avšak platbu ve výši 13 900 EUR do současné doby poškozenému nevrátil a tyto finanční prostředky nepoužil ani na nákup jiného vozidla pro poškozeného, kdy naopak jako jediný disponent účtu č. XY finanční prostředky ve výši 13 900 EUR postupně užíval pro vlastní potřebu tak, že je vybíral jako hotovost z bankomatů nebo jimi hradil platební kartou nákupy u obchodníků, a to až do úplného vyčerpání všech finančních prostředků na tomto účtu, který byl ke dni 27. 4. 2022 zrušen, čímž poškozenému D. K. způsobil škodu ve výši 363 913,12 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 2 To 4/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s citací jejich zákonného znění.
5. Konkrétně měl za to, že výsledky dokazování nemohou ve vztahu k jeho jednání odůvodnit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tvrzeného trestného činu zpronevěry, a to ani po objektivní stránce, jakož ani po subjektivní stránce. Zejména pak spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými závěry ve vztahu k tvrzenému jednání obviněného vůči poškozenému, stejně tak ve vztahu k závěrům o právní kvalifikaci v důsledku
nedostatečných skutkových zjištění. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v závěru o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody, a to i v případě skutkových zjištění soudů obou stupňů, jak k nim dospěly ve svých rozhodnutích.
6. Podle dovolatele soudy bez bližšího odůvodnění zcela jednostranně preferovaly tvrzení poškozeného, a to za situace, kdy v hlavním líčení vyšlo najevo, že poškozený spolupráci s obviněným, jakož i formu, jakou měli mezi sebou účtovat dodávky jednotlivých vozidel i souvisejících služeb, popisoval několika odlišnými způsoby. Obviněný nesouhlasil s tím, že by se jednalo o nepodstatné odchylky. Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo nutné zjišťovat, jak mezi sebou poškozený a obviněný účtovali poskytnuté finanční prostředky, bylo obhajobou opakovaně navrhováno, aby došlo k odbornému zkoumání účetnictví poškozeného i společnosti Autoemergency, s. r. o. Zejména bylo navrhováno, aby soud prvního stupně od poškozeného, jakož i od společnosti Autoemergency, s. r. o., vyžádal kompletní účetnictví a související dokumenty týkající se všech dovážených vozidel. Nalézací soud se však s návrhem na zadání znaleckého posudku řádně nevypořádal. Takto byla zcela zmařena možnost objektivizace obchodních transakcí mezi poškozeným a dovolatelem, to vše za situace, kdy samotný obviněný těmito dokumenty nedisponoval. Nalézací soud se zaměřil pouze na vedení účetnictví obviněného. Dovolatel měl za to, že nalézací i odvolací soud pochybily, když nevyzvaly poškozeného a společnost Autoemergency, s. r. o., k doložení účetnictví a souvisejících dokumentů, ze kterých bude patrné, jaká vozidla byla poškozeným „zobchodována“. Podle dovolatele nebylo možno vycházet toliko z výpisů z účtu, když samotný poškozený přiznal, že ve výpisech nejsou obsažena všechna vozidla. Nejdříve poškozený tvrdil, že obviněný přivezl pouze vozidla podle výpisů, následně připustil, že byla dovezena i další vozidla, že obviněný uvedl některá vozidla duplicitně. Opakované změny výpovědi poškozeného a její doplňování značně snižují věrohodnost výpovědi poškozeného, k čemuž měl jak nalézací, tak i odvolací soud přihlédnout. Sám poškozený v přípravném řízení o řadě vozidel nehovořil a až v hlavním líčení po předestření jednotlivých důkazů potvrdil, že vlastně s výjimkou vozidla č. 20 (jednalo se o Toyotu Hilux), byla vozidla obviněným dovezena podle jím předloženého seznamu. Z vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že z částky 13 900 EUR byla minimálně částka 10 900 EUR použita na nákup vozidla VW T4 Multivan. Bylo prokázáno, že nákup jednotlivých vozidel probíhal v určité chronologické řadě, kdy finanční prostředky přetékaly na další a další vozidla. Dovolatel upozornil, že ve skutkových zjištěních chybí, jak měl s prostředky naložit pro svoji potřebu a jak se soudy obou stupňů vypořádaly s dalšími nákupy vozidel pro poškozeného. Dále vytkl, že soudy obou stupňů nedůvodně neprovedly navržené důkazy týkající se vyžádání dokumentace o nákupu a prodeji vozidel poškozeným a společností Autoemergency, s. r. o., když tyto důkazy byly zásadní k určení, zda poškozený skutečně zajišťoval prostřednictvím obviněného dovoz pouze jím tvrzených vozidel či zde byla další vozidla, která byla hrazena v hotovosti.
7. Dovolatel měl rovněž za to, že věc je založena na nesprávném právním posouzení. Věc podle něj nespadá do působnosti trestního práva, neboť se jedná fakticky o civilní spor dvou podnikatelů. Zdůraznil, že i podle Ústavního soudu je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady k vzniku trestněprávní odpovědnosti (viz nález sp. zn. I ÚS 4/04). Dovolatel mínil, že podrobně vysvětlil, jakým způsobem probíhal obchodní vztah mezi ním a poškozeným, když tento byl značně komplikovaný právě z důvodu nevedení řádné evidence jak na straně poškozeného, tak i obviněného, a mezi oběma subjekty probíhaly časté transakce (hotovostní i bezhotovostní) v reakci na poptávku poškozeného na dovoz vozidel.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 5. 2025, č. j. 2 To 4/2025-532, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2024, č. j. 7 T 51/2023-487, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu projednání a rozhodnutí, pokud sám Nejvyšší soud nerozhodne podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po připomenutí vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, kterými obviněný poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu, neboť obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, když konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. K námitce obviněného, jíž soudu prvního stupně vytkl neakceptování důkazního návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, uvedl, že citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Musí jít tedy o takové důkazy, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Tak tomu je, až pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Státní zástupce měl však za to, že v posuzované věci byl dostatečně prokázán skutkový stav, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Proto ani navrhované další důkazní prostředky by nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů. Navrhovaný důkaz pak nejenže podle státního zástupce nebyl podstatný, soudy se s ním navíc dostatečně vypořádaly, když vyložily, z jakých důvodů nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazních prostředků (viz odst. 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, odst. 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ani tyto námitky tak podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
10. Uplatněný dovolací důvod nenaplňují podle státního zástupce ani námitky, jimiž obviněný zpochybnil věrohodnost poškozeného. Z provedeného dokazování žádné pochybnosti o jeho věrohodnosti nevyplynuly. Státní zástupce připomněl, že z jeho výpovědi vyplynulo, že v rámci obchodní spolupráce s obviněným zaslal prostřednictvím aplikace Messenger odkaz na předem vybrané vozidlo v zahraničí, poté obviněný provedl kalkulaci ceny a nákladů na dovoz takového vozidla a poškozený mu předem zaslal určenou částku na bankovní účet.
Jak přitom také vyplynulo z bankovních výpisů, poškozený zasílal obviněnému i případně vzniklé vícenáklady související s dovozem vozidel. Pokud jde o vozidlo Toyota Hilux, také v tomto případě zaslal poškozený na bankovní účet obviněného požadovanou částku, vozidlo však nebylo dovezeno, proto poškozený požádal obviněného o vrácení částky ve výši 13 900 EUR, kterou mu však obviněný odmítl vrátit s odůvodněním, že dovezl jiné a jím blíže nespecifikované vozidlo. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru účetnictví nebyla předmětná částka poškozenému vrácena a ani nedošlo k jejímu započtení na případné pohledávky obviněného.
Rovněž bylo výsledky provedeného dokazování vyloučeno, že by obviněný vyčerpal zmiňovanou částku na nákup jiného vozidla. Nákup vozidla VW Multivan byl totiž financován z dalších peněz poškozeného, které poskytl obviněnému. S ohledem na množství dovozů jednotlivých vozidel poškozený logicky nevyčkával na uzavření každého obchodního případu (tj. při sjednání koupě dalšího vozidla nečekal na dovoz konkrétního vozidla z předchozího obchodního případu), přičemž ani úhrada kupní ceny za konkrétní vozidlo nebyla podmíněna zaplacením kupní ceny za jiné vozidlo.
11. Podle státního zástupce neodpovídá argumentace dovolatele ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zčásti není opodstatněná. Pod citovaným důvodem obviněný vytkl, že výsledky provedeného dokazování nemohou odůvodnit závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky žalovaného přečinu, a dále že soudy nedůvodně uplatnily prostředky trestního práva. První oblast námitek totiž dovolatel založil na zpochybnění výsledků provedeného dokazování a na nesouhlasu se skutkovým stavem, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a který je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Důvodnou však neshledal námitku obviněného, kterou v podstatě vytkl nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Předně uvedl, že s ohledem na kontext dovolání, kdy obviněný nejprve poukazoval na údajnou neexistenci objektivní a subjektivní stránky žalovaného přečinu, vyznívá taková námitka poněkud nekonzistentně. Použití citovaného ustanovení totiž přichází teprve v úvahu, jsou-li v konkrétní věci naplněny všechny zákonné znaky konkrétního trestného činu. Po vyložení situací, za nichž lze citované ustanovení uplatnit, státní zástupce konstatoval, že v případě obviněného se o takovou situaci nejedná, když obviněný využil zavedený model obchodování s poškozeným a ponechal si k dalšímu užití částku ve výši 363 913,12 Kč [tj. částku, která více než trojnásobně přesahovala hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 3 tr. zákoníku], kterou poškozenému nevrátil a ani neprojevil snahu ji vrátit. Šlo proto již o kriminální čin, na který bylo třeba reagovat prostředky trestního práva a uplatněním trestněprávní represe.
12. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odvolání obviněného přezkoumal a poté zamítl, přichází v úvahu toliko druhá varianta citovaného dovolacího důvodu, která předpokládá spojení s některým dalším z dovolacích důvodů a jeho naplnění. Rozhodnutím soudů obou stupňů však nebyly vytknuty takové vady, které by opodstatňovaly existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a námitky, jimiž obviněný vytkl nesprávné právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státního zástupce částečně neodpovídaly deklarovanému důvodu dovolání a ve zbývající části je shledal jako neopodstatněné. Z uvedených důvodů měl za nenaplněný i tento dovolací důvod.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. první alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co soud druhého stupně na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel formulací vytýkaných vad odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Dovolatel pod tímto dovolacím důvodem uplatnil námitky proti učiněným skutkovým zjištěním z důvodu extrémního rozporu s provedenými důkazy i nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů.
18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor (resp. obviněným namítaný extrémní rozpor) skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 24.–27. rozsudku), s jehož závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (body 13.–19. usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.
19. Dovolatel svou argumentaci stavěl na výtce proti jednostranné preferenci tvrzení poškozeného ze strany soudů a nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů, a to zkoumání účetnictví poškozeného a společnosti Autoemergency, s. r. o., které by podle jeho názoru mohly účtování poskytnutých finančních prostředků mezi poškozeným a obviněným ozřejmit, a zřejmě tak i prokázat obviněným domnívanou nevěrohodnost poškozeného. Předně lze k této výtce připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20.
5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III.
ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že tento nepovažoval vypracování znaleckého posudku na účetnictví poškozeného jako fyzické osoby a společnosti Autoemergency, s. r. o., v souvislosti s předmětem tohoto řízení za relevantní. V této souvislosti konstatoval, že v účetnictví poškozeného se logicky nemohou nacházet důkazy, které by prokázaly, jakým způsobem naložil obviněný s finančními prostředky, které mu poškozený poslal, a dodal, že trestní soud nenahrazuje rozhodování civilního soudu o tom, jestli si strany dluží nějaké finanční prostředky za cca rok své spolupráce (viz bod 24.
odůvodnění rozsudku). Ani soud odvolací nepovažoval důkazní návrh obviněného na vyžádání účetnictví poškozeného za nezbytný k řádnému objasnění věci. Dokazování měl za provedené v dostatečném rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině bez důvodných pochybností, proto považoval opatřování dalších důkazů za nadbytečné a nehospodárné (viz bod 19. odůvodnění usnesení). Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů nepochybily, pokud návrhu obviněného na zkoumání účetnictví poškozeného nevyhověly. Nejenže dokazování bylo provedeno řádně a v rozsahu dostatečném pro učinění relevantních skutkových zjištění, která nevykazují žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného, jak bude pojednáno níže, a jakékoliv další důkazy tak byly nadbytečné, nad to ani Nejvyššímu soudu není jasné, jaké skutečnosti relevantní pro objasnění projednávané věci by z vyžádání účetnictví poškozeného a jeho znaleckého zkoumání mohly vyplynout.
Předmětem projednávaného jednání je totiž způsob naložení se svěřenými finančními prostředky právě obviněným, nikoliv poškozeným. To, že poškozený částku ve výši 13 900 EUR obviněnému na vozidlo Toyota Hilux zaslal, prokázáno bez pochyby bylo, důležité tedy je, jak s uvedenou částkou naložil obviněný. Podstatné pak není ani to, že ne všechna vozidla byla obsažena na výpisu z účtu obviněného, pokud za ně bylo zaplaceno hotově. Platby obviněnému ze strany poškozeného v hotovosti neopravňují obviněného disponovat s jinými finančními prostředky zaslanými mu na konkrétní účel podle své libosti, naopak se jednalo o prostředky na opatření jiných vozidel.
Pokud tak obviněný zdůrazňoval, že mu poškozený poskytoval finanční prostředky na vozidla i v hotovosti, pak toliko potvrdil, že mu poškozený za vozidla, která měl pro něj obstarat, skutečně platil. Ostatně to vyplynulo i z výpisu z účtu obviněného, ale i z Messenger komunikace mezi obviněným a poškozeným. Na základě těchto důkazů pak není pochyb o tom, že jediným sporem bylo nevrácení částky 13 900 EUR ze strany obviněného poškozenému, přičemž obviněný započal s tvrzením různých nekonkrétních dluhů, jejichž důvod i výši (opět převážně nekonkrétně) měnil i v průběhu samotného hlavního líčení, a je tak zjevné, že se jednalo ryze o účelová tvrzení, která měla za cíl odvrátit povinnost vrátit svěřené prostředky poškozenému poté, co nebyly na sjednaný účel využity.
21. Dovolatel zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného poukazem na opakované změny v jeho výpovědi, aniž by však ve svém dovolání jakékoliv konkrétní změny, které měly snižovat věrohodnost poškozeného, vytkl. Nejvyšší soud přitom není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatele, pokud není dostatečně konkrétní. Dovolatel sám sice v obecnosti zmiňoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými závěry, kdy vytýkal, že obchodování mezi poškozeným a obviněným nebylo dostatečně objasněno, že nebyly provedeny navrhované důkazy a výpověď poškozeného byla nevěrohodná, neuvedl však žádný konkrétní důkaz, který by měl být v rozporu, natož tak zjevném či extrémním, s konkrétními skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly.
Věrohodnost poškozeného rozhodně nesnižuje skutečnost, že v přípravném řízení nehovořil o řadě vozidel, pokud pak v hlavním líčení potvrdil, že mu byla obviněným předestřená vozidla dovezena. Opět je nutno zdůraznit, že předmětem řízení je částka 13 900 EUR, která byla obviněnému svěřena na nákup vozidla Toyota Hilux, a není tak podstatné, zda poškozený v rámci přípravného řízení zmínil všechna jimi obchodovaná vozidla. Podstatný pak v daném smyslu je pouze způsob, jakým ke spolupráci obviněného a poškozeného docházelo, kdy z jejich výpovědí vyplynulo, že poškozený obviněnému vždy zaslal odkaz na vozidlo, které chce opatřit, včetně finančních prostředků na jeho nákup.
Věrohodnost poškozeného je zejména potvrzena i ostatními ve věci provedenými důkazy, když odpovídá jak výpisu z účtu obviněného a jeho účetnictví (byť to nebylo vedeno řádně), tak i messengerové komunikaci. Je logická a s těmito důkazy provázaná, a to na rozdíl od výpovědi obviněného, který ji navíc v průběhu řízení značně měnil jak co do způsobu, jakým spolu s poškozeným obchodovali, způsobu hrazení plateb, tak i co do částek, které mu měl údajně poškozený dlužit, a nekorespondovala ani s tím, čeho se obviněný po poškozeném dožadoval v rámci jejich vzájemné messengerové komunikace v reakci na žádost poškozeného o vrácení nevyužitých finančních prostředků.
Obviněný ani na výzvu poškozeného žádné své pohledávky za poškozeného řádně neúčtoval a do té doby je dokonce ani nezmiňoval, učinil tak až v reakci na žádost poškozeného o vrácení částky 13 900 EUR. Je to posléze i způsob jednání a komunikace obviněného zachycené v předmětné komunikaci, které nepřímo poukazují na nekalost jeho jednání, když se stanovení přesné dlužné částky vyhýbal, reagoval naprosto zmatečně, neprofesionálně a netransparentně, až nakonec přestal komunikovat. V rámci podaného dovolání pak obviněný opakovaně zmiňoval, že bylo potvrzeno, že z částky 13 900 EUR byla minimálně částka 10 900 EUR použita na nákup vozidla VW T4 Multivan a že nákup jednotlivých vozidel probíhal v určité chronologické řadě, kdy finanční prostředky přetékaly na další a další vozidla.
Zcela tak pomíjí, že bylo naopak prokázáno, že poškozený obviněnému zaslal i částku 10 900 EUR na nákup vozidla VW T4 Multivan (byť v poznámce platby nesprávně označené, avšak dodatečně vysvětlené), částka 13 900 EUR tak obviněnému i nadále po úhradě vozidla VW T4 Multivan zůstala na zakoupení vozidla Toyota Hilux. Z výpisu z účtu i výpovědi poškozeného pak jednoznačně vyplynulo, že poškozený obviněnému hradil vždy na konkrétní vozidla, a to i pokud předem uhrazená vozidla ještě nebyla nakoupena.
Tvrzení dovolatele, že finanční prostředky přetékaly na další vozidla, není tudíž pravdivé. Nic zvláštního za dané situace není ani na tom, že poškozený s obviněným dále obchodoval a platil mu na další vozidla i po nezakoupení vozidla Toyota Hilux (když z tohoto nesešlo nějakým závadným jednáním obviněného a byl zde předpoklad, že se vozidlo podaří sehnat jinde), a to až do té doby, kdy se celá záležitost táhla delší dobu a poškozenému se nepodařilo od obviněného získat ani předmětné vozidlo, ani finanční prostředky zaslané mu na nákup tohoto vozidla.
Ani Nejvyšší soud tak nepřisvědčil výtkám dovolatele stran nevěrohodnosti poškozeného, existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními či nedůvodného neprovedení podstatného důkazu. V podrobnostech pak lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
22. Vytkl-li dovolatel, že ve skutkových zjištěních chybí vysvětlení, jak měl s prostředky naložit pro svou potřebu, nelze než podotknout, že z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku není podstatné, jakým konkrétním způsobem pachatel se zpronevěřenou věcí, kterou si již přisvojil, naloží (viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2589), nejedná se tak o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková námitka nejenže nespadá pod uplatněný (ale ani jiný) zákonem vymezený dovolací důvod, nad to ani soudy nižších stupňů neměly důvodu se jí, či namítanou absencí daných skutkových zjištění, zabývat.
23. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž vytkl jak nesprávné právní posouzení skutku, tak i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Pokud namítl, že výsledky dokazování nemohou ve vztahu k jednání obviněného odůvodnit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tvrzeného trestného činu zpronevěry, a to ani po objektivní, jakož ani po subjektivní stránce, pak k tomu neuvedl jedinou konkrétní námitku zakládající povinnost Nejvyššího soudu se přezkumem naplnění znaků skutkové podstaty označeného trestného činu zabývat.
Stejné stanovisko je třeba zaujmout k námitce jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které spatřoval v závěru o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody, neboť ani k této neuvedl nic konkrétního, a naopak i v navazující části svého dovolání pokračoval ve výtkách vůči hodnotícím závěrům ohledně provedených důkazů. Je tak zřejmé, že obviněný, jde-li o tyto námitky, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. toliko formálně, ačkoliv jeho výtky směřovaly proti dokazování samotnému, a nikoliv právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení stojícím na skutkových závěrech, které vyplynuly z provedeného (a správně a logicky vyhodnoceného) dokazování.
Jelikož Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatele, těmito zcela obecně formulovanými výtkami se proto blíže nezabýval.
25. Za dostatečně konkrétní lze považovat námitku, že věc je založena na nesprávném právním posouzení, když ani nespadá do působnosti trestního práva, neboť se jedná fakticky o civilní spor dvou podnikatelů, čímž se de facto dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Subsidiarita trestní represe je základní zásadou trestního práva, vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.).
Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, stejně tak i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23.
3. 2004, sp. zn. I ÚS 4/04).
26. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
27. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Výhradou této povahy se již zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 20. usnesení jsou zcela přiléhavé. Podstata jednání obviněného, který využil důvěry a již zavedeného obchodního vztahu s poškozeným k tomu, aby se k jeho škodě neoprávněně obohatil, když poškozeným svěřené prostředky nevyužil na předem sjednaný účel, jak tomu bylo ve všech ostatních případech, kdy spolu s poškozeným obchodovali, ale ani je poškozenému po jeho výzvě nevrátil (ani žádným způsobem nevyúčtoval), čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 363 913,12 Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu uvedené v § 206 odst. 3 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto důvody dovolání zjevně neopodstatněné (popř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.), platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu