8 Tdo 846/2024

8 Tdo 846/2024-2227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 2 To 12/2024-2177, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 97 T 6/2023, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný P. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 97 T 6/2023-2106, uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea první, alinea druhá, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad 1 výroku), jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku (ad 1, 2 výroku), jednak přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea první tr. zákoníku (ad 2 výroku), jednak zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea první, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku (ad 3 výroku), přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ad 4 výroku), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto trestné činy byl podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených ve výroku rozsudku. O nároku poškozených na náhradu majetkové škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.

2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 97 T 6/2023-2106, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 2 To 12/2024-2177, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 2 To 12/2024-2177, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V předmětném dovolání v bodě I. rekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání, aby následně v bodě II. odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkami a odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Podstata jeho námitek, jak uvedl v dovolání, spočívá v tom, že „neznal věk poškozených, že se sice v některých případech stalo, že poškozené sdělily svůj věk, ale z tohoto jejich sdělení nebylo možno spolehlivě vycházet a jejich věk určit. Jednalo se celkově o situace, při kterých obecně sdělení ohledně věku komunikujících osob nebývají věrohodná, pravdivá, nebývají vážně míněna a zejména z chování poškozených bylo možno důvodně a spolehlivě usuzovat, že se jedná o osoby staršího věku, než jak uvádějí, o osoby starší osmnácti let. Uvedená okolnost je znakem skutkové podstaty daného trestného činu, a pokud není tento znak naplněn, nejedná se o takový trestný čin. Dále soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že tuto komunikaci s poškozenou měla činit osoba jím označená jako Jurii. Současně argumentuje tím, že nebyla vyvrácena ani jeho námitka, že žádná data, profil „poškozeným neukradl a nevnikl do jejich účtů“. V důsledku nesprávného postupu soudů došlo k tomu, že napadená rozhodnutí jak soudu nalézacího, tak i odvolacího soudu trpí zásadním nedostatkem a nemohou obstát, proto navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že přestože obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými námitkami primárně zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav a soudům ve své podstatě vytýká, že porušily zásadu in dubio pro reo. Zásadní námitkou obviněného je podle státní zástupkyně zpochybnění subjektivní stránky jednání obviněného, kdy tento zpochybňuje svoji vědomost o věku dívek, se kterými komunikoval. Vzhledem k tomu, že podle mínění státní zástupkyně „neexistují extrémní skutkové rozpory vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“, navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech [obhajoba odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu (extrémního rozporu-nesouladu)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání

9. K podanému dovolání je nutno uvést, že obviněný svojí argumentací odvolacímu soudu vytýká, že tento ve své podstatě odkázal na závěry - odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s jeho námitkami, kterými nalézacímu soudu vytýkal, že se nevypořádal s jeho námitkami, že neznal věk dívek, se kterými komunikoval, když na uvedených platformách sdělení o věku nebývají zpravidla pravdivá. Vzhledem k tomu, že věk je pak znakem skutkové podstaty trestného činu, nemohl takový trestný čin naplnit. Dále vytýkal nalézacímu (potažmo odvolacímu) soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že to nebyl on, kdo s poškozenou komunikoval, ale byla to osoba označená jako Jurii a v neposlední řadě, že nebyla vyvrácena ani jeho námitka, že žádná data, profil poškozeným „neukradl“ a nevnikl do jejich účtů, pokud s nimi disponoval, tak mu je poškozené poskytly dobrovolně.

10. Ve vztahu k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit pouze následující skutečnosti, neboť ve své podstatě se jedná o tytéž námitky, kterými se zabýval ve svém rozhodnutí již velmi podrobně soud prvního stupně, potažmo následně soud odvolací, tudíž není úkolem ani povinností Nejvyššího soudu za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v této otázce jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, aby opětovně v tomto mimořádném opravném prostředku znovu opakoval již jednou vyřčené, navíc za situace, kdy tvrzení dovolatele, že se soudy jeho námitkami nezabývaly, je zjevně nepravdivé. V této souvislosti lze jednak zmínit rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 16) a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Stejně tak lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

11. S ohledem na strohost argumentace dovolatele v tomto mimořádném opravném prostředku, ve své podstatě v rozsahu vyjádřeném v bodě 3) tohoto usnesení, považuje Nejvyšší soud rovněž za podstatné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, a závěr v tomto rozhodnutí mj. vyslovený, že není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah, pokud tyto nejsou dostatečně vyjádřeny v dovolání.

12. Zmiňuje-li obviněný v dovolání tři okruhy námitek, pak i přes skutečnost, že se k nim již dostatečně vyjádřily soudy nižších stupňů, s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, uvádí tento následující.

13. Obviněný poukazuje na to, že neznal věk dívek, se kterými komunikoval, aniž by uvedenou problematiku více rozvedl. Nejvyšší soud tedy musí konstatovat, že pokud se v právní kvalifikaci objevuje pojem dítěte, pak dítětem ve smyslu trestního zákoníku § 126 se rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak. Jde-li o poškozenou AAAAA (pseudonym), pak aniž by muselo být vycházeno z výpovědi poškozené, kterou v tomto směru obviněný znevěrohodňuje, tak patrně dovolatel přehlédl, že to byl on sám, kdo v rámci komunikace s touto poškozenou mj. uváděl, „zlato víš v čem je u tebe problém…Že ti není víc jak 15…“, případně ještě výstižnější vyjádření k věku poškozené, kdy uvedl „…ty pochop, že ti je nebo skoro ještě není 14…“.

V případě poškozené BBBBB (pseudonym) odhlédne-li Nejvyšší soud od výpovědi poškozené (nutno podotknout, že soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů k závěru o hodnověrnosti poškozených, kterýž to závěr Nejvyšší soud považuje za správný), jen aby zdůraznil, že dovolatel o věku poškozené (poškozených) věděl, pak rovněž z komunikace mezi obviněným a poškozenou vyplývá, že tento věděl o jejím věku, kdy činil dotaz, „ Jo hele kdy ti bude 15“, k čemuž mu poškozená sděluje, že je jí 17 let.

Jde-li o poškozenou CCCCC (pseudonym), nelze než konstatovat, že rovněž tato poškozená obviněnému měla říct, kolik jí je let. Současně nelze přehlížet ani další skutečnosti jako např. fotografie či videa, která dokládají správnost úvah soudů nižších stupňů k věku poškozených. Bezpochyby na věrohodnosti tvrzení obviněného (ve vztahu k věku poškozených) nepřidá zjištění, že v případě komunikace s těmito poškozenými se vydával za chlapce ve věku cca 17 let, čímž bezpochyby dosáhl snadněji svého cíle, než kdyby se presentoval jako starší padesátník, tudíž i v tomto směru jsou úvahy nalézacího soudu správné.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v otázce posuzování jednotlivých důkazů a hodnotících závěrů velmi podrobné, přičemž podrobné je také v otázce hodnocení důkazů, lze na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil nejen odvolací soud, ale i soud Nejvyšší, v plném rozsahu odkázat s jednoznačným závěrem, že obviněnému byl znám věk poškozených, věděl o tom, že komunikuje s poškozenými mladšími osmnácti (resp. patnácti) let.

14. Další námitkou obviněného bylo tvrzení, že se soudy „nevypořádaly s námitkou, že to nebyl odsouzený, který s poškozenou komunikoval jako osoba označená jako Jurii“. Také v tomto případě je tvrzení obviněného nepravdivé. Předně je nutno uvést, že pokud byl zjištěn kontakt (v telefonu obviněného) na osobu jménem Jurii, pak se jednalo o osobu Yurii Mychovych, který však uvedl, že obviněného nezná a kontakt na obviněného měl z toho důvodu, že poptával práci ve stavebnictví, ale nic z toho nebylo (viz bod 65 rozsudku). Nalézací soud na základě provedených důkazů pak logicky vysvětlil (bod 66 rozsudku), proč považuje obhajobu obviněného za nelogickou, když se hájil tím, že měl domnělému Juriji (toho ani nedokázal označit) půjčit telefon a tato osoba od roku 2017 do roku 2020 jej měla používat ke komunikaci s poškozenou CCCCC, aby následně telefon vrátila obviněnému, který tímto telefonem komunikoval s další poškozenou, přitom je pak s podivem, že (proč byl a jakým způsobem byl) pornografický materiál zachycující poškozenou CCCCC byl uložen také na dalších zařízeních, které byly v držení obviněného.

15. Poslední námitkou obviněného bylo tvrzení, že „žádná data, profil poškozeným neukradl a nevnikl do jejich účtů“. V souvislostí s touto námitkou je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku – jehož naplnění spočívá v tom, že získal přístup k počítačovému systému a neoprávněně vložil data do počítačového systému. Na tomto místě je nutno uvést, že již uvedené tvrzení zmíněné v dovolání je zjevně zavádějící, neboť ani sám obviněný nemůže objektivně popřít, že skutkové zjištění ani odůvodnění, které se k uvedenému skutku vztahuje, neuvádí (nezmiňuje), že by obviněný měl „data nebo profil ukrást“. Naopak skutkové zjištění na základě provedeného dokazování konstatovalo pouze tolik, že obviněný „nezjištěným způsobem získal přístup do facebookového účtu poškozené CCCCC…“. V odůvodnění svého rozsudku (body 69-72) nalézací soud rozvedl své úvahy k tomu, jakým způsobem získal přístupové údaje poškozené. Že jde ze strany soudu prvního stupně o logické závěry, svědčí i ta skutečnost, že při domovní prohlídce u obviněného byl zajištěn mj. telefon zn. Nubia, který byl mj. spárován s účtem „CCCCC“. Pokud pak z tohoto účtu bez vědomí a souhlasu poškozené byly zaslány zprávy matce poškozené, mj. také vulgární urážky, lze stěží zpochybňovat správnost úvah a závěrů soudů nižších stupňů, že to byl obviněný, kdo naplnil znaky shora uvedeného přečinu.

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13.11.2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu