8 Tdo 859/2025

8 Tdo 859/2025-470

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 5 To 9/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 57 T 2/2024, byl obviněný P. B. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pod body 1), 2) výrokové části tohoto rozsudku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 T 69/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 T 69/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), nemajetkovou újmu, a to každé z nich shodně ve výši 150 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 22.

6. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly obě jmenované poškozené odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jakož i poškozené osoby BBBBB, a AAAAA. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 5 To 9/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod body 1), 2) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr.

zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a za tento zločin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 T 69/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 T 69/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách ve výši 300 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 22.

6. 2024 do zaplacení, a poškozené BBBBB, nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách ve výši 400 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 22. 6. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly obě tyto poškozené odkázány se se zbytkem svých nároků na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný dopustil této trestné činnosti tím, že

1) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2015 do prosince 2017, v bytě č. 10 v Praze XY –XY, ul. XY, který obýval společně se svojí družkou K. S. a jejich nezletilými dcerami BBBBB a AAAAA, a následně od ledna 2018 do března 2018, v bytě na adrese ul. XY, Praha XY – XY, kam se odstěhoval po rozpadu partnerského vztahu, v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně několikrát do týdne, zejména ve večerních hodinách, si lehal do postele ke své dceři, poškozené nezl. AAAAA, nebo si přisedl ke gauči, na němž ležela, a následně, v úmyslu dosáhnout svého vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, počal nezletilou osahávat pod pyžamem na nahém těle, a to zejména v oblasti jejího přirození, kdy ji osahával a hladil na jejím přirození a v některých případech jí zasouval či se pokoušel zasouvat svůj prst do její vagíny, kdy při tomto jednání současně masturboval, a rovněž ji za účelem svého vzrušení pozoroval nahou, když se převlékala nebo koupala, kdy nezletilá jeho jednání strpěla, nijak se, kromě odstrkávání jeho ruky, když jí zasouval či se pokoušel zasouvat svůj prst do její vagíny, nebránila, neboť vzhledem ke svému nízkému věku nebyla schopna jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svoji vůli, a dát tak jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, kdy obviněný využil i svého postavení dospělého a otce a z něj vyplývající autority, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že jako otec nezletilé si byl vědom jejího věku, tedy, že dosud nedovršila věku patnácti let, což bylo zřejmé i z její fyziognomie, přičemž v příčinné souvislosti se shora uvedeným jednáním obviněného došlo u nezletilé k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy k vážné poruše zdraví, která se u nezletilé projevuje flashbacky, poruchami spánku, sociální maladaptací, masivní úzkostností, úzkostnými sny, sníženým sebehodnocením, pocity viny, sebeobviňováním, depresivními příznaky, ztrátou radosti, nedůvěrou k lidem a vyhýbáním se situacím, které trauma připomínají, kdy posttraumatická stresová porucha u nezletilé trvá do současné doby,

2) v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2018 do března 2018, v bytě na adrese ul. XY, Praha XY – XY, který užíval a kam za ním docházely jeho nezletilé dcery BBBBB a AAAAA, si opakovaně lehal do postele ke své dceři, poškozené nezl. BBBBB, kdy ji opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, nejméně zajížděl rukou pod pyžamo a spodní prádlo a osahával ji na nahém těle, zejména v oblasti hýždí, kdy jí rukou zajížděl mezi hýždě, a rovněž ji za účelem svého vzrušení pozoroval nahou, když se převlékala nebo koupala, kdy nezletilá jeho jednání strpěla, nijak se, kromě odstrkávání jeho ruky, nebránila, neboť vzhledem ke svému věku, ale i postavení obviněného, který byl pro ni jednak jako dospělý a jednak jako otec autoritou, nebyla schopna jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svoji vůli, a dát tak jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že jako otec nezletilé si byl vědom jejího věku, tedy, že dosud nedovršila věku patnácti let, což bylo zřejmé i z její fyziognomie, přičemž v příčinné souvislosti se shora uvedeným jednáním obviněného došlo u nezletilé k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy k vážné poruše zdraví, která se u nezletilé projevuje flashbacky, poruchami spánku, výraznou úzkostností, úzkostnými sny, nedůvěrou k lidem včetně vrstevníků, sníženým sebehodnocením, sebepoškozováním, sociální maladaptací, až izolací, problémy se sexuální identitou, depresivní symptomatologií, sníženou frustrační tolerancí a neschopností docházet do školy, kdy posttraumatická stresová porucha u nezletilé trvá do současné doby.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 5 To 9/2025, obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti výrokům o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Namítl, že jedinými přímými důkazy svědčící v jeho neprospěch jsou výpovědi poškozených – jeho dvou nezletilých dcer. Měl za to, že skutková zjištění z nich vyplývající určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených výpovědí, na což poukazoval po celou dobu trvání trestního řízení. Z výpovědí poškozených nevyplývá, že by viděly, jak se před nimi obviněný sexuálně uspokojuje nebo že by se sexuálně uspokojoval při dotýkaní poškozených anebo že by poškozené sledoval při koupání a převlékání. Výpovědi poškozených jsou rozporuplné, zakládají se na domněnkách, nejasnostech a nepravdách, byly dokresleny výkladem orgánů činných v trestním řízení, čímž byly porušeny zásady materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. a in dubio pro reo. Poškozené nebyly v hlavním líčení vyslechnuty (ani ve veřejném zasedání konaném o podaných odvoláních), byl toliko přehrán záznam jejich výslechu, čímž došlo k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Poškozené BBBBB bylo již ke dni veřejného zasedání odvolacího soudu více jak 18 let. V této situaci nebylo možné aplikovat ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. i s ohledem na to, že došlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změně právní kvalifikace trestného činu.

6. Obviněný citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, a ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, podle nichž zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení, v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny tím spíše důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, se zvýšenými požadavky na odůvodnění všech relevantních okolností v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a hodnocení důkazů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, zejména pokud taková svědecká výpověď, stojící proti výpovědi obviněného, představuje jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S odkazem na další nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, připomněl, že pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se obviněný dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v jeho prospěch. Dospěje- li soud k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), c) tr. ř. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08).

7. Oba soudy se ztotožnily se závěry znaleckých posudků znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, týkajících se poškozených, naproti tomu se pouze vágně vypořádaly se závěry znaleckého posudku vypracovaného prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc., z něhož soud prvního stupně vycházel pouze pro účely hodnocení subjektivní stránky obviněného, ale zcela pominul závěry, které z tohoto posudku rovněž vyplývají, a to zejména orientaci obviněného na dospělé ženy a na dospívající dívky, nikoliv děti.

8. Obviněný vytkl, že s ohledem na způsob provádění důkazů byla jeho obhajoba výrazným způsobem omezena. S ohledem na charakter stíhaného zločinu neměl žádnou možnost navrhovat důkazy, kterými by mohl prokázat svou nevinu (když negativní skutečnosti není možné z podstaty věci prokazovat). Orgány činné v trestním řízení veškeré důkazy svědčící ve prospěch obviněného zcela přehlédly (znalecký posudek prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., vyhodnocení dat z mobilního telefonu obviněného nebo lékařské vyšetření poškozených gynekoložkou MUDr. Hanou Kosovou Ph.D., ze dne 9. 6. 2023, které hovoří o tom, že obě dívky měly zevní genitál bez jakéhokoliv poranění a z gynekologického pohledu byly stále panny). Oba soudy nesprávně nepodrobily přezkumu psychickou poruchu poškozené BBBBB, bez bližších zjištění se spokojily pouze s tvrzením, že se jedná o pravdomluvné dítě.

9. Obviněný opětovně upozornil na skutečnost, že není možné, aby byly soudem přiznány úroky z prodlení za dobu, kdy se ještě v prodlení nenacházel. Nárok na nahrazení nemajetkové újmy poškozeným dospěl až nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv již jeho uplatněním před soudem prvního stupně.

10. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265k tr. ř. zrušil (další procesní postup již nekonkretizoval).

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve rekapitulovala dovolací námitky obviněného a obsahově vymezila uplatněné dovolací důvody. Shrnula, že námitky obviněného samy o sobě neodpovídají formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zmíněný nesoulad dovozuje pouze na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění soudy učinily z provedených důkazů. Polemizuje s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními. Navíc skutková zjištění, jichž se dovolatel domáhá, se týkají pouze okrajových skutečností nesouvisejících s těmi, která byla určující pro právní kvalifikaci jeho trestného jednání. V postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Zásada in dubio pro reo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit obviněným zvolený ani žádný jiný dovolací důvod.

12. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě odpovídá námitka týkající se provádění důkazů přehráním výpovědi poškozených AAAAA a BBBBB jako námitku založení rozhodných skutkových zjištění na důkazech procesně nepoužitelných. Státní zástupkyně přisvědčila dovolateli v tom, že jestliže je toho třeba ke správnému rozhodnutí, musí být výslech svědka mladšího než 18 let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. proveden v pozdějším řízení, zejména v řízení před soudem znovu, avšak pouze v nutných případech.

Posouzení, zda jde o nutný případ, záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci a zejména na důkazní situaci. Právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je nepochybně jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces, které je reflektováno v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Nicméně jeho omezení je za určitých okolností možné, takže ani skutečnost, že obviněný neměl po celou dobu řízení možnost klást konkrétnímu svědkovi otázky, nemusí nutně vždy zcela vyloučit použitelnost takové výpovědi.

Je totiž třeba přistoupit k tzv. třístupňovému testu spočívajícímu v zodpovězení otázek: 1.) zda existoval závažný důvod pro nemožnost výslechu svědka obviněným v hlavním líčení, 2.) zda šlo z hlediska viny o výlučný či rozhodující důkaz, 3.) zda byly dány dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 18.

7. 2006, č. 1993/02, ve věci Balšán proti České republice). Právo obviněného na spravedlivý proces totiž není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1, věty druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). V posuzované trestní věci opakováním výslechu nezletilých poškozených hrozila sekundární viktimizace. Omezení práv obhajoby ve vztahu k výslechu nezletilých poškozených bylo v řízení kompenzováno tím, že skutkový stav byl bez pochybností prokázán nejen výslechy nezletilých poškozených, ale i dalšími důkazy, kterých se omezení obhajovacích práv obviněného nedotklo a jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.

Výpověď poškozených nezletilých AAAAA a BBBBB nezůstávají osamoceny, nýbrž jsou podpořeny výpověďmi svědků V. Z., která popsala okolnosti, za nichž se od nezletilé AAAAA dozvěděla, čeho se na ní její otec dopustil, a M. D., který uvedl, že se mu poškozená BBBBB svěřila se svým negativním zážitkem z jednání svého otce již rok, dva před zahájením trestního stíhání dovolatele. Výpověď poškozených dále koresponduje se závěry znaleckých posudků, jakož i výpověďmi znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, respektive klinická psychologie, specializace dětská psychiatrie a psychologie, MUDr.

Ivany Růžičkové a PhDr.

Jaroslavy Fabíkové, které v řízení před soudem shodně potvrdily obecnou věrohodnost poškozených a výskyt posttraumatické stresové poruchy na jejich straně. Podpůrnými důkazy jsou pak rovněž výpověď matky poškozených K. S., které se poškozené se svými traumatickými zážitky samy svěřily, i provedené lékařské zprávy dokládající následky jednání dovolatele na poškozených. Za splnění určitých podmínek je přípustné, aby výpověď nepřítomného svědka byla rozhodujícím důkazem proti obviněnému. Znevýhodnění obhajoby však musí být kompenzováno dostatečnými vyvažujícími faktory, což se v projednávaném případě stalo.

Výslech nezletilých poškozených nebylo možno v hlavním líčení zopakovat pro obavu z tzv. sekundární traumatizace za situace, kdy výpověď nezletilých představovala zásadní důkaz o vině. Soudy dostály povinnosti pečlivě zvažovat, zda připuštěním takovéto výpovědi jako důkazu nebude nepřípustně zasaženo do práva obviněného vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům s tím, že nalézací soud se podrobně zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi nezletilých poškozených, své závěry opřel rovněž o další svědecké výpovědi, provedené důkazy soud hodnotil rovněž v kontextu poznatků získaných na základě znaleckých posudků a podobě svědectví poškozených tedy nebylo jako důkaz zcela osamocené, nýbrž bylo podporováno, jak již bylo naznačeno, dalšími důkazy.

Obhajoba zároveň měla možnost seznámit se s průběhem výslechu poškozených prostřednictvím audiovizuálního záznamu, který byl v hlavním líčení proveden jako důkaz přehráním, mohla se k němu vyjádřit a konkrétními námitkami zpochybňovat věrohodnost poškozených. Ačkoliv obhajoba neměla možnost klást poškozeným otázky přímo v hlavním líčení, nelze s ohledem na existenci výše uvedených vyvažujících faktorů dospět k závěru, že bylo nepřípustně omezeno právo obviněného vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům.

13. Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. se vztahuje pouze na výslech osoby, která je v době řízení stále ještě mladší 18 let. Má-li tedy být v řízení před soudem proveden důkaz svědeckou výpovědí osoby, která byla vyslechnuta před dovršením osmnáctého roku věku, za dodržení podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., ale v době výslechu před soudem již tento věk dovršila, nelze provést tento důkaz přečtením protokolu bez podmínek uvedených v § 211 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1968 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě je ale třeba přihlédnout k tomu, že v době, kdy byl výslech poškozené BBBBB proveden přehráním v řízení před soudem prvého stupně, byl tento důkaz prováděn v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 tr. ř. Poškozená BBBBB podle státní zástupkyně představuje zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o obětech trestných činů“), což vyplývá i z charakteru souzeného skutku a způsobu výpovědi poškozené v hlavním líčení a ze skutečnosti, že trpí výrazným psychickým handicapem. Podle zásady zakotvené v § 3 odst. 1 věty druhé zákona o obětech trestných činů je v pochybnostech třeba oběť za zvlášť zranitelnou považovat. Zvlášť zranitelným obětem přitom právní řád poskytuje vyšší standard práv, a to například pravidlo neopakování výslechu ve smyslu § 20 odst. 3 zákona o obětech trestných činů. Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu („směrnice 2012/29/EU“) zakotvuje ve svém čl. 20 písm. b) pravidlo minimalizace počtu výslechů obětí a též požadavek, aby prováděný výslech byl naprosto nezbytný pro účely vyšetřování trestného činu. Postup nalézacího soudu proto podle státní zástupkyně obstojí především z hlediska ochrany poškozené před případnou sekundární viktimizací.

14. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

15. Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně odkázal na obsah svého dovolání i odvolání. Dále uvedl, že zásadu in dubio pro reo nepodřazoval pod první alternativu výše uvedeného dovolacího důvodu, ale poukazoval na ni v souvislosti s judikaturou Ústavního soudu, která se týká situací, při kterých proti sobě stojí „tvrzení proti tvrzení“. Obviněný nesdílí obavu státní zástupkyně ze sekundární viktimizace podle § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů. Soudy jsou si možnosti vzniku této druhotné újmy dobře vědomy, přičemž podle ustanovení § 17 a násl. téhož zákona zná český právní řád postupy, jakým způsobem možnost vzniku této druhotné újmy eliminovat. Na poškozenou BBBBB nelze vztáhnout ani ustanovení Úmluvy o právech dítěte, jelikož podle čl. 1 této úmluvy již není dítětem, tj. osobou mladší 18 let. Státní zástupkyně ve svém vyjádření potvrzuje, že poškozená BBBBB trpí výrazným psychickým handicapem, na což obviněný upozorňoval po celou dobu trestního řízení s tím, aby byl blíže odborně vyšetřen, za účelem zjištění, zda si poškozená celou záležitost vymyslela a ovlivnila i svou mladší sestru, k čemuž však nedošlo.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

19. Nejvyšší soud však pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v projednávané věci nezjistil. Neshledal zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků stíhaných trestných činů s obsahem provedených důkazů ani pochybení při hodnocení důkazů.

20. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

21. Dovolatel vystavil svou argumentaci především na zpochybnění věrohodnosti obou poškozených, jejichž výpověď podle něj stojí osamoceně proti jeho výpovědi, který spáchání obou skutků plně popřel. Nadto obě nebyly v hlavním líčení, ani ve veřejném zasedání o odvoláních vyslechnuty a byl přehrán záznam o jejich výslechu, přestože poškozené BBBBB bylo již ke dni konání veřejného zasedání odvolacího soudu více jak 18 let, nebylo proto možné na ni pohlížet jako na dítě a aplikovat ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. S odkazem na související judikaturu Ústavního soudu vyvozoval, že v procesní situaci, kdy vedle sebe stojí výpovědi poškozených a jeho výpovědi bez dalších přímých důkazů, tedy v situaci „tvrzení proti tvrzení“, měl soud povinnost přiklonit se pro tu z možných verzí, která je pro obviněného nejpříznivější. Z výpovědí poškozených nevyplývá, že by obviněného viděly, jak se před nimi sexuálně uspokojuje nebo že by se sexuálně uspokojoval při dotýkaní poškozených anebo že by poškozené sledoval při koupání a převlékání. Oba soudy dále nezohlednily skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, tj. znalecký posudek prof. PhDr. Weisse, Ph.D., DSc., vyhodnocení dat z mobilního telefonu obviněného nebo lékařské vyšetření poškozených gynekoložkou MUDr. Hanou Kosovou Ph.D., ze dne 9. 6. 2023, která zjistila, že obě dívky měly zevní genitál bez jakéhokoliv poranění a z gynekologického pohledu byly stále panny.

22. Postupu soudu nižších stupňů, které vinu obviněného ve vztahu k útokům pod body 1) a 2) výroku o vině vyvodily především z výpovědí poškozených, nelze ničeho vytknout. Podstatné totiž je, že soud prvního stupně se v tomto ohledu neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval.

Nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozených a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Z provedeného dokazování je patrné, že výpovědi obou poškozených nestály osamoceně, nýbrž byly podpořeny výpověďmi svědků M. R. (asistentky pedagoga na ZŠ XY, kam docházela poškozená AAAAA) a svědka M. D. (spolužáka poškozené BBBBB od 6. do 9. třídy) a lékařské zprávy z komplexního psychiatrického vyšetření poškozené BBBBB ze dne 17.

5. 2023 (č. l. 229–230). Z nich plyne, že poškozená AAAAA se rozplakala a utekla ze třídy na toaletu poté, co v její třídě během výuky občanské výchovy byl promítnut videospot o lince důvěry a sexuálním zneužívání dětí. Na toaletě se pak svěřila svědkyni M. R. a na dotaz, zda se jí něco takového stalo, potvrdila, že jí něco obdobného prováděl otec a vyhrožoval jí, že si něco udělá s tím, že na „to“ nedošlo, ale na všechno ostatní ano. Poškozená BBBBB se svěřila svému spolužáku svědkovi D. s tím, že se k ní její otec choval nevhodně, mlátil ji a nevhodně na ni sahal, kdy si k ní měl přilehnout a osahávat ji na jejích intimních partiích.

Se sexuálními útoky otce se pak svěřila i ošetřujícímu psychiatrovi MUDr. Janu Klimplovi s tím, že ji otec pozoroval, když se koupala v koupelně, chtěl s ní spát v jedné posteli a zajížděl jí rukou pod spodní prádlo. Ošetřující lékař tyto informace uvedl ve shora uvedené lékařské zprávě ze dne 17. 5. 2023, kterou si následně přečetla matka poškozených, která o sexuálních útocích předtím nevěděla a následně i poškozená AAAA, která až z ní zjistila, že se otec choval i k její sestře BBBBB obdobným způsobem jako k ní.

Dále je nutno vyzdvihnout, že poškozené ani jejich matka nebyly iniciátorky zahájení trestního řízení, neboť trestní oznámení podala svědkyně M. R. jako zástupkyně základní školy, kterou navštěvovala poškozená AAAAA bez vědomí této poškozené i její matky K. S. Nelze tedy vyvodit, že by se poškozené, popřípadě jejich matka, nějak mstily obviněnému, vypovídaly záměrně nepravdivě, chtěly jej očernit anebo byly navedeny matkou. Naopak z protokolů o výslechu svědka – osoby mladší 18 let obsahující doslovné přepisy jejich výpovědí (164–178 a 148– 163, oba ze dne 20.

6.

2023) je patrné, že obě dívky nechtěly svému otci uškodit, a pokud si nebyly nějakou okolností jisté, uvedly, že tomu tak je nebo že si danou okolnost nepamatují. Sexuální útoky ostatně byly jediným důvodem, proč se nadále dcery s otcem nechtěly vídat.

23. Soud prvního stupně jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, pečlivě zhodnotil věrohodnost poškozených v intencích závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a klinická psychologie, oba se zvláštní specializací dětská psychiatrie vypracovaných MUDr. Ivanou Růžičkovou a PhDr. Jaroslavou Fabíkovou (viz body 11.,12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a na jeho závěry Nejvyšší soud bez dalšího odkazuje.

24. Dovolatel také namítl, že obě poškozené měly být vyslechnuty znovu před soudem, a to tím spíše, že poškozená BBBBB v době konání odvolacího řízení již nabyla 18 let věku a nebylo možné na ni v tomto momentu pohlížet jako na dítě. K tomu lze připomenout, že posouzení věrohodnosti svědka a možnosti opakování jeho výslechu, pokud je mladší 18 let, je na soudu, který provádí dokazování, a jako takové spadá pod hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně přibral za účelem odborného zkoumání kritérií, které mohou být relevantní pro závěr o věrohodnosti poškozených obě výše jmenované znalkyně, které se k této otázce podrobně vyjádřily.

Ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. stanovuje, jakým způsobem a za přítomnosti jakých osob má být vyslechnuta osoba mladší 18 let, pokud je tato vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Otázku, zda půjde o takové okolnosti, posoudí orgán činný v trestním řízení, který hodlá provést výslech osoby mladší než 18 let. Ve složitějších případech se jeho rozhodnutí v tomto směru neobejde bez předběžné konzultace s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, pedagogem, dětským psychologem, dětským psychiatrem nebo jiným odborníkem zabývajícím se výchovou dětí a mládeže.

Výslech je nutno provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby výslech nebylo třeba pokud možno v dalším řízení opakovat. Vzhledem k věku této osoby, k její rozumové a mravní úrovni a k předmětu výslechu nutno zvolit i odpovídající formu výslechu, obsah a způsob kladení otázek, rozsah a délku tohoto výslechu, výslechové prostředí atd. Pozornost musí být věnována též zjištění, zda vyslýchaná osoba mladší 18 let nebyla ještě před svým výslechem ovlivňována někým, kdo má zájem na obsahu její výpovědi a výsledku řízení.

K výslechu je nutno přibrat orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže, která má se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispět ke správnému vedení výslechu. Jinou osobou (kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí), která má zkušenost s výchovou mládeže a jejíž přítomností u výslechu svědka mladšího než 18 let lze nahradit účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí, může být zejména pedagog, dětský psycholog nebo psychiatr.

Cílem přibrání některé z uvedených osob je, aby přispěla k správnému vedení výslechu, a to z hlediska všech skutečností, které mohou mít vliv na vyslýchanou osobu mladší než 18 let. Zároveň je přizvaný odborník schopen konkretizovat stupeň duševního a mravního vývoje takové osoby, jemuž má být přizpůsoben obsah, rozsah a průběh výslechu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1500, 1501). Odstavec 2 předmětného ustanovení pak zdůrazňuje, že taková osoba nemá být zbytečně v daném řízení vyslýchána opakovaně, nýbrž toliko v nutných případech.

25. Z uvedených zákonných i teoretických východisek je zjevné, že k učinění závěru o věrohodnosti výpovědi svědka, jímž je dítě mladší 18 let, není nutno žádného speciálního postupu či jiných důkazů (např. opětovný výslech tohoto dítěte v rozporu s § 102 odst. 2 tr. ř.) oproti hodnocení věrohodnosti dospělého svědka, byl-li výslech dítěte o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj, proveden v souladu s § 102 odst. 1 tr. ř. V nyní posuzovaném případě tak došlo poprvé u obou poškozených při výslechu na policii, který prováděla policistka A. S. a byl učiněn za přítomnosti obhájce obviněného Mgr. Víta Brožka, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Radky Miclíkové, opatrovníka poškozených Mgr. Luboše Kučírka a pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí, Městské části Praha 8, Z. K., tedy za splnění zákonných podmínek na takový výslech kladený a posléze je blíže zkoumaly znalkyně psychiatrička a psycholožka se specializací na děti (viz výše).

26. V nyní projednávaném případě tak žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědí poškozených nevyvstaly, a jejich věrohodnost byla zkoumána znalecky při zjištění, jaké psychické následky na nich jednání obviněného zanechalo. Soudy nižších stupňů ověřily, že výslech nezletilých poškozených byl proveden správně v souladu s § 102 odst. 1 tr. ř., byli mu přítomni obhájce obviněného, opatrovník nezletilých i pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a že otázky byly pokládány citlivě a způsobem, který poškozené nenabádal ke konkrétním odpovědím. Odpovědi nezletilých poškozených byly spontánní, jejich výpovědi nebyly vnitřně rozporné a své odpovědi opakovaně potvrzovaly, jejich tvrzení odpovídala i dalším ve věci provedeným důkazům (v podrobnostech k úvahám o věrohodnosti výpovědi nezletilých poškozených body 11., 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 31., 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

27. Je třeba přitakat i názoru státní zástupkyně vyslovenému v jejím vyjádření k dovolání, že obě poškozené je nutno považovat za zvlášť zranitelné oběti. Ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) i c) zákona o obětech trestných činů se za ni považuje bez dalšího dítě a současně i oběť trestného činu znásilnění. Výslech zvlášť zranitelné oběti se podle § 20 odst. 3 tohoto zákona provádí tak, aby později nemusel být opakován. K tomu je nutno přičíst i rozsah psychických následků zjištěných u obou poškozených v podobě posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy na zdraví, za niž se ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr.

zákoníku považuje delší dobu trvající porucha zdraví. U poškozené AAAAA bylo na základě znaleckého zkoumání zjištěné, že u ní došlo k celoživotní újmě a prožité události budou mít vážný negativní vliv na psychiku poškozené a její sexuální vývoj, kdy by měla podstoupit dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou terapii. U poškozené BBBBB jsou výraznější symptomy posttraumatu, jsou u ní dány výrazné depresivní a úzkostné symptomy a sociální maladaptace, přičemž porucha její sexuální identity, považuje-li se nyní za muže, přímo souvisí s daným traumatizujícím zážitkem a jedná se o náhradní řešení, aby přežila.

Současně jsou u ní dány hraniční rysy poruchy osobnosti. Všechny tyto okolnosti v souhrnu svědčí o správném závěru obou soudů o tom, že poškozené nebyly v hlavním líčení, ani ve veřejném zasedání konaném o odvoláních znovu vyslechnuty, neboť je více než důvodné se domnívat, že opakovaný výslech by znamenal s největší pravděpodobností sekundární viktimizaci obou poškozených, čemuž je nutno zabránit. Nic na tomto faktu nemění ani skutečnost, že poškozená BBBBB dovršila 18. roku věku před konáním veřejného zasedání konaném o odvoláních, neboť zájmy poškozených, které trvaly i v odvolacím řízení, v tomto případě převážily nad zásadou bezprostřednosti a ústnosti a právem obviněného poškozeným klást otázky při výslechu před soudem, jelikož jejich výslech v přípravném řízení v intencích § 102 odst. 1 tr.

ř. byl proveden zákonným způsobem s absencí pochybností o jejich věrohodnosti ve speciální místnosti za účasti obhájce obviněného, který jim mohl klást doplňující dotazy prostřednictvím policejního orgánu. Není od věci připomenout, že v hlavním líčení byl důkaz proveden zákonným způsobem, což ostatně ani obviněný nezpochybnil, a nebyl relevantní důvod opakovat jej ve veřejném zasedání odvolacího soudu.

28. Dále lze shrnout, že obviněný ve své dovolací argumentaci znovu uplatňuje námitky obsažené již v odvolání, s nimiž se oba soudy v předchozím řízení beze zbytku vypořádaly. Obviněný ve své podstatě svým dovoláním nenamítl tzv. extrémní nesoulad, ale ve skutečnosti polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními, které zpochybňuje a nabízí vlastní průběh skutkového děje, který byl však provedenými důkazy jednoznačně vyvrácen. Soudy vzaly dostatečně v potaz i znalecký posudek prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., že obviněný je podle znaleckého zkoumání orientován na dospělé ženy a dospívající dívky, nikoliv děti, což nijak nevyvrací skutečnost, že i tak se mohl dopouštět (dlouhodobých) sexuálních útoků vůči svým nezletilým dcerám jako osobám, které jeho chování s ohledem na svůj nízký věk nechápaly a byly lehce dostupnými objekty pro rychlé sebeuspokojení obviněného jako pachatele předmětného zločinu (viz bod 33.

odůvodnění odvolacího soudu). Stejně tak obviněný nemusel mít v mobilu dětskou pornografii, která by měla sama o sobě prokázat či vyvrátit, zda se zločinu znásilnění svých dcer dopustil, neboť pro naplnění skutkové podstaty tohoto činu je to irelevantní. Pokud by dětskou pornografii měl v mobilu uloženou, mohlo by se jednat o další trestný čin výroby a nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zákoníku, což mu však nebylo v žádném stadiu trestního řízení kladeno za vinu. Rovněž soudy zohlednily, že podle gynekologického vyšetření byly ke dni 9.

6. 2023 obě poškozené panny, což nevylučuje způsob, jakým obviněný sexuálně zneužíval obě své dcery. Vůči poškozené AAAAA se dopustil zločinu znásilnění mimo jiné digitální penetrací anebo pokusu o ni (…v některých případech jí zasouval či se pokoušel zasouvat svůj prst do její vagíny…) a poškozené BBBBB mimo jiné zajížděl mezi hýždě a osahával ji na nahém těle, což u nezletilé AAAAA nemuselo vést (a ani nevedlo) k porušení panenské blány a u nezletilé BBBBB ani nemohlo. V obou případech tak obviněný jiného (obě poškozené), zneužívaje jejich bezbrannosti, donutil k pohlavnímu styku, což spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchal takový čin na dítěti mladším patnácti let a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy.

Tento závěr vedl odvolací soud ke korekci původně zvolené právní kvalifikace skutku užité soudem prvního stupně z ustanovení § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku na ustanovení § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, když zohlednil způsob provedení činu i účinnost novelizace trestního zákoníku, která po 1. 1. 2025 byla pro obviněného jako jeho pachatele méně příznivá.

29. Obviněný dále namítl, že nárok na nahrazení nemajetkové újmy poškozených dospěl až nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv již jeho uplatněním před soudem prvního stupně, nebylo proto možné, aby mu poškozeným byly přiznány úroky z prodlení za dobu, kdy se obviněný ještě v prodlení nenacházel. Taková dovolací výtka však nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak lze ji s úspěchem podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný ve svém dovolání neodkázal. Uvedený nedostatek však nebrání Nejvyššímu soudu, aby se i touto námitkou obviněného zabýval.

30. Při odpovědnosti za škodu i nemajetkovou újmu, u níž lze požadovat též úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), je z hlediska počátku prodlení obviněného v trestním řízení rozhodné, kdy se projev vůle poškozeného v podobě jeho řádně uplatněného nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy dostal do sféry dispozice obviněného, čímž je třeba rozumět konkrétní a objektivní možnost obviněného seznámit se s obsahem jemu adresovaného požadavku poškozeného na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 569/2013, publikované pod č. 31/2014 Sb. rozh. tr.). Z předloženého trestního spisu se podává, že opatrovník poškozených uplatnil nároky obou poškozených co do důvodu i výše podáním ze dne 14. 6. 2024 (č. l. 280–283), které doručil nalézacímu soudu do datové schránky dne 14. 6. 2024, v němž u obou poškozených vedle nemajetkové újmy požadoval i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 22. 6. 2024 do zaplacení. S tímto řádně uplatněným nárokem poškozených se obviněný mohl poprvé seznámit nejpozději v hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2024, kdy po přednesení obžaloby státní zástupkyní opatrovník poškozených v přítomnosti obviněného sdělil, v jakém rozsahu, z jakých důvodů a jaký druh nemajetkové újmy požaduje s tím, že uplatnil i úroky z prodlení ve stejném rozsahu jako v jeho předešlém písemně uplatněném nároku (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2024, č. l. 285). Tedy ke dni 22. 6. 2024, kdy byly přiznány takové úroky z prodlení, se již obviněný v prodlení nacházel. K vytýkanému pochybení proto nedošlo.

31. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, v důsledku čehož je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu