m zasedání konaném dne
22. srpna 2012 o dovolání obviněných pprap. J. L. a T. V. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 To 412/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn.
6 T 49/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných pprap. J. L. a T.
V. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2011, sp. zn.
6 T 49/2010, byli obvinění pprap. J. L. a T. V. uznáni vinnými přečinem
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jehož se dopustili tím, že
dne 23. 12. 2008 v době kolem 15:50 hodin na silnici I/48 ve směru od P. na
F.-M., poblíž autobusové zastávky F. – K., okres F.-M., jako příslušníci
Policie ČR, služebně zařazeni jako vrchní asistenti Oblastního ředitelství
služby cizinecké policie O., poté, co při výkonu služby, spočívající v kontrole
cestujících autobusu zjistili, že občané U. N. O., O. D., S. M., H. M., Y. B.,
a M. B., nepředložili doklad o sjednaném zdravotním pojištění, čímž se
nesplněním povinnosti podle § 103 písm. r) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, dopustili přestupku podle § 157 odst. 1 písm.
v) zák. č. 326/1999 Sb., v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch,
spočívající v získání finanční částky pro svou vlastní potřebu, obvinění
požadovali po těchto osobách jako pokutu za přestupek částku ve výši 200,- Kč
až 500,- Kč a finanční hotovost ve výši nejméně 200,- Kč převzali od S. M., H.
M., O. D. a Y. B. a ve výši 500,- Kč převzali od M. B., avšak přestupcům
nepředali jako potvrzení o převzetí finančních částek díly B pokutových bloků,
uložení pokut nevykázali v systému ETŘ ani CIS, získané finanční prostředky v
celkové výši nejméně 1.300,- Kč si ponechali pro svou vlastní potřebu, přičemž
jednali v rozporu s § 157b odst. 8 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky, v rozporu s čl. 3 odst. 3, čl. 5 odst. 3 a čl. 10 odst.
2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. prosince 2007,
kterým se upravuje postup příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky při
manipulaci s bloky k ukládání pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a
finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, a dále v rozporu s čl. 1
odst. 1, 3, a čl. 15 odst. 1, 3 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 83
ze dne 22. června 2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie České
republiky v souvislosti s řízením o přestupcích, a to v návaznosti na § 2 odst.
1 písm. k) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a § 157b odst. 4, §
161 odst. 1 písm. b) a § 164 odst. 1 písm. l) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky.
Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni, každý podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon těchto trestů podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
byl každému uložen peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 500,-
Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, byl stanoven
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou
měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu služby ve služebním poměru u Policie České
republiky na dobu tří roků.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných
uvedený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5
To 412/2011, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými skutkem
popsaným shodně s rozsudkem soudu prvního stupně a tento čin posoudil jako
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zák. Za něj každému obviněnému uložil podle § 158 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře
10.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl
vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v
trvání dvou měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněným uložil
také tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby ve služebním
poměru u Policie České republiky na dobu tří roků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájce
JUDr. Kolji Kubíčka obvinění J. L. a T. V. jedním podáním společné a jednotné
dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), k), l) tr.
ř. V jeho obsahu dovolatelé nejprve shrnuli dosavadní průběh řízení a
vysvětlili, v čem spatřují naplnění jednotlivých dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítli, že samosoudce
Okresního soudu ve Frýdku-Místku JUDr. Vladimír Kuchař, který jejich věc
rozhodoval, byl z projednávaní této věci vyloučen. O jeho podjatosti obvinění
sice měli pochybnosti již s ohledem na některé úkony prováděné tímto soudcem v
průběhu řízení, avšak nabyli o ni jistoty až v souvislosti se zprávou na
internetu, kterou nalezli až po 17. 1. 2012 (tj. po dni vyhlášení napadeného
rozhodnutí). Uvedenou podjatost spatřovali v tom, že v průběhu řízení před
soudem prvního stupně sice vnímali náznaky šikany a podjatosti, avšak
nedisponovali dostatkem vjemů a informací, aby mohli úspěšně tvrdit, že se
jedná o soudce vyloučeného. Skutečným obrazem o průběhu hlavního líčení
zachycujícím nevhodné výroky jmenovaného soudce je pouze zvukový záznam o
průběhu jednání na CD nosiči, k němuž však neměli a nemají přístup, když
písemně zpracovaný protokol o hlavním líčení není přesným obrazem toho, jakým
způsobem hlavní líčení probíhalo. Za projev podjatosti soudce obvinění
označili, že na počátku hlavního líčení jim soudce nejprve neumožnil, aby mohli
sedět vedle svého obhájce, a teprve na základě „zásahu předsedkyně soudu“ jim
toto právo bylo umožněno. Nasvědčoval tomu i způsob vedení výslechu svědka M.
H. (což obvinění dokládali srovnáním doslovných citací protokolu o hlavním
líčení a zvukové nahrávky). Poté, co proběhlo odvolací řízení (kde tyto námitky
neuplatnili), však nabyli přesvědčení o vyloučení jmenovaného soudce s ohledem
na články uveřejněné Serveru Novinky z deníků Právo a Mladá fronta Dnes,
týkající se jistého případu konaného „v loňském roce“ v trestních věcech jiných
policistů, v nichž byl tehdy z uvedené zmiňované věci soudce JUDr. Vladimír
Kuchař, jenž ji rovněž projednával, pro podjatost vyloučen. Tuto tehdy v
mediích probíranou kauzu obvinění doložili podrobnými citacemi z novinových
článků a internetových zpráv i přesto, že se týkala zcela jiné věci s
dovolateli jakkoli nespojené. Dovozovali toliko spojitost v tom, že jiný
jmenovaný soudce byl ve zcela odlišné trestní věci vyloučen zřejmě proto, že
řízení vedl nestandardním způsobem. Na základě těchto úvah dovolatelé
argumentovali ve prospěch svých tvrzení o vlastní představě, podle níž
vyvozovali podjatost i soudce, který projednával v řízení před soudem prvního
stupně jejich trestní věc.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřovali v tom, že odvolací soud, který jim za vinu kladený skutek převzal z
rozsudku soudu prvního stupně, tento právně posoudil podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zák a změnil i právní věty. Za vadu považovali, že tyto změny jsou pro
ně méně příznivé, neboť skutková podstata uvedeného trestného činu podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým je uznal vinnými odvolací soud, užívá pojem
„odporujícím zákonu“, kdežto skutková podstata tohoto přečinu podle § 329 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku používá pojem „odporující jinému právnímu předpisu“. V
tomto nestejném vyjádření obvinění spatřují odlišnost, která podle nich
představuje porušení zákazu reformace in peius, neboť za správnější a pro ně
výhodnější považují rozhodnutí prvoinstančního soudu, který jejich čin posoudil
podle nové právní úpravy podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což lépe
vystihovalo podstatu jejich jednání, neboť jejich čin spočíval v porušení
povinností ze závazného pokynu policejního prezidenta. V této souvislosti
obvinění poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05 a I. ÚS
670/05, v nichž byla řešena problematika práva obviněného na spravedlivý proces
s ohledem na čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ze
kterých dovozovali, že činy, jimiž byli uznáni vinnými, neměly být posouzeny
jako uvedený trestný čin, ale že s ohledem na to, že nejednali v rozporu se
zákonem, ale jen právním předpisem mělo být jejich jednání posouzeno jako kárné
provinění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl podle
obviněných naplněn tím, že rozsudek soudu druhého stupně neobsahuje ve výroku,
jímž byli uznáni vinnými, „výrok o tom, co se ve vztahu k obviněným výrokem
stalo, zda byli nově odsouzeni či cokoliv jiného“. Celý výrok tohoto rozsudku
je tak podle jejich názoru nepřezkoumatelný.
Ze všech těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 5 To 412/2011, a věc poté vrátil odvolacímu
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitce podjatosti soudce
uvedl, že tato skutečnost v průběhu trestního stíhání nebyla uplatněna, neboť
ji obvinění považovali za významnou až po vynesení rozsudku odvolacího soudu
poté, co si na internetu přečetli články o jiných případech vyloučení soudce
JUDr. Vladimíra Kuchaře z důvodu podjatosti. V dovolání však nejsou uvedeny
žádné poznatky o podjatosti tohoto soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř.,
nýbrž toliko výhrady o tom, že způsob, jakým tento soudce vedl hlavní líčení,
neodpovídal představám obhájce obviněných. Takové spory však důvodem pro
vyloučení soudce podle § 30 tr. ř. nejsou. Státní zástupce přitom zdůraznil, že
dovolatelé odkazují na okolnosti v jiném případu, v němž měl být soudce JUDr.
Vladimír Kuchař vyloučen proto, že tehdy souzeným policistům stranil, zatímco v
nyní dovolávané věci tomu mělo být bez jakéhokoliv naznačeného důvodu naopak. V
části podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spočívající podle dovolatelů v porušení zákazu reformace in peius, jde o
dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. Pokud odvolací soud kladl větší důraz na jednání v rozporu se zákonem (a
nikoliv jen na jednání v rozporu s jinými právními předpisy) a tuto skutečnost
vyjádřil v právní větě, jde toliko o přesnější vyjádření téže skutečnosti, a
nikoli o otázku hmotněprávní. Dovolateli namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu ve výroku označeném bodem IV. je nesrozumitelnou výhradou.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zmiňováno
toliko v preambuli dovolání, aniž by bylo dále jakkoliv zdůvodněno. Státní
zástupce z těchto důvodů navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných
jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami
oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Se zřetelem na to, že
dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř.,
zkoumal, zda označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), k), l) tr. ř.
lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že je
nejprve nutné zkoumat, zda namítaná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání,
již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Až teprve při splnění této podmínky lze
posuzovat, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. Zákon totiž neumožňuje, aby
dovolatel věděl o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, a přitom takovou
námitku neučinil, ale uvedl ji až v dovolání. Přitom však musí být ověřeno, zda
se o podjatosti nedověděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť v
takovém případě by ji objektivně nemohl před tímto rozhodnutím namítat.
K této námitce Nejvyšší soud z obsahu spisu v projednávané věci shledal, že
obvinění podjatost soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku JUDr. Vladimíra
Kuchaře v průběhu celého řízení vedeného před soudem prvního stupně ani v rámci
odvolacího řízení nevytýkali, ale uplatnili ji poprvé až v podaném dovolání
argumentací, že podezření na možnou podjatost a neobjektivnost tohoto soudce
získali teprve na základě internetových a novinových článků po 17. 1. 2012,
tedy poté, co v této věci již rozhodl odvolací soud.
Z této okolnosti Nejvyšší soud vycházel pro svůj závěr, že obvinění splnili
podmínku § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a okolnost o podjatosti soudce jim v
původním řízení a před rozhodnutím orgánu druhého stupně nebyla známa, a proto
jimi nemohla být namítnuta dříve než v dovolacím řízení.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněnými shledávané skutečnosti jsou takovými
okolnostmi, které by mohly vést k závěru, že samosoudce JUDr. Vladimír Kuchař
byl z projednávání této trestní věci vyloučen.
Je nutné uvést, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí
napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu),
který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z
vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti,
že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k
jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému
orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly
učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním
řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako
státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako
zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v
přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Námitky obviněných, že samosoudce JUDr. Vladimír Kuchař v dovoláním napadeném
rozsudku jako soudce prvního stupně rozhodl, ač v průběhu vedeného řízení
kritizovali některé jeho konkrétní úkony, a své úvahy o jeho podjatosti
vyvodili toliko na základě analogie z novinových článků o zcela jiné trestní
věci jiných policistů, v níž došlo zřejmě k vyloučení stejného soudce, jde o
výhrady, které nedopadají na podjatost podle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř.,
protože nesměřují proti tomu, že soudce, jehož podjatost je zmiňována, byl v
projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Nemůže
se jednat ani o to, že byl vyloučen proto, že by v přípravném řízení nařídil
domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž
byla poté podána obžaloba, protože tento výčet je taxativní.
Vznesenou námitku by bylo možné podřadit pouze pod okolnosti vyjádřené v
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., v alternativě podjatosti z důvodu poměru k
projednávané věci (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 16, č. T-800). K tomu je však třeba uvést,
že z obsahu spisového materiálu ani z obsahu vlastních námitek však nevyplývají
žádné objektivní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že soudce JUDr.
Vladimír Kuchař byl vyloučen z vykonávání úkonů v projednávané věci jen proto,
že již dříve konal hlavní líčení v obdobné trestní věci jiných obviněných, jež
mu byla pro nevhodné výroky a chování v průběhu řízení odňata. Pro vyloučení
soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny
zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu
konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním
řízení, nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na
rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Pouhé poznámky a výroky
učiněné v průběhu hlavního líčení a obviněnými subjektivně vnímané jako
nevhodné nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně
a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr nyní jmenovaného soudce k věci nebo
osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných
případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám na řízení
zúčastněným nebo k věci samé (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh.
tr.).
Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve
smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost
dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele, ale o
takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní
okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není
schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
O takovou skutečnost se v projednávané věci rozhodně nejedná. Obvinění
nezmínili žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by se bylo možné domnívat, že
samosoudce rozhodující jejich trestní věc v prvním stupni má k jejich věci nebo
k jejich osobám jakýkoliv osobní vztah. Vytýkali-li přesto soudci jisté
nesrovnalosti v jím vedeném řízení, jde o zcela malicherné výhrady, v nichž
nebylo možné shledat negativní či jiné postoje samosoudce k tomuto řízení. Lze
jen připomenout, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen
z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. mezi ně nepatří otázka odborné úrovně
způsobilosti soudce (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Rovněž je
třeba k tomu, že obvinění své výhrady čerpali z novinových článků, a to navíc
ve zcela jiné věci nemající jakýkoliv vztah k té, která je nyní projednávána,
zdůraznit, že v podmínkách informační společnosti, v níž dochází k inflaci
různých informací a vlastně k devalvaci obsahové hodnoty takových informací,
kdy rychlost poskytnutí informace má větší hodnotu než její obsahová přesnost a
kdy média vytvářejí často virtuální svět sám o sobě, nelze akceptovat, aby
vyloučení zákonného soudce z rozhodování bylo závislé výlučně na informacích
šířených médii (srov. usnesení ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 3164/2007,
uveřejněné pod č. 2 ve sv. 48 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal v projednávané
věci žádné konkrétní skutečnosti, které by soudce rozhodujícího v předmětné
trestní věci vylučovaly z jejího projednávání a činění úkonů trestního řízení,
a tudíž považoval výhradu dovolatelů za ničím nepodloženou. Ohledně ní proto
dovolání obviněných považuje za zjevně neopodstatněné.
Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatnit, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Ve vztahu k zjištěnému skutku je proto možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Obvinění prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu v zásadě namítali, že
nesprávnost použití právní kvalifikace podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
neboť se přes výhradu o porušení zákazu změny k horšímu domáhali své
beztrestnosti s argumentem, že jejich jednání může být posouzeno jen jako kárné
provinění. Pro tento svůj závěr vycházeli z dikce ustanovení § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák., které užívá pojem „odporující zákonu“, který nesprávně
odvolací soud použil i v právní větě, ač v jejich případě nedošlo k porušení
zákona, ale jen „právního předpisu“ v podobě konkrétního Závazného pokynu
policejního prezidenta.
K této výhradě, která má právní povahu a dopadá na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto mohl Nejvyšší soud z jejího podnětu zkoumat
její opodstatněnost, lze uvést, že podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se dopustí ten, kdo jako
veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
S ohledem na okolnosti obviněnými namítané je nejprve třeba připomenout, že v
právní teorii pojmy „právního předpisu“ a „zákona“ v zásadě vyjadřují obdobně,
že jde o právní normu vydanou v souladu se zákonem (zákon č. 309/1999 Sb., o
Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších právních
předpisů). Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že zákon je druh právního
předpisu, který je schválen zákonodárným sborem v legislativním procesu, v
našem právním sytému má povahu primárního právní předpis. Pojem „právní
předpis“ je tedy pojmem obecnějším, je definován jako jeden ze stěžejních
pramenů práva, nazývá se též obecně závazným normativním právním aktem.
Výstavba právních předpisů vytváří soustavu založenou na zákonech jako právního
předpisu s nevyšší právní silou (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník.
2. rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 711 a s. 1211).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v daných souvislostech není pro posouzení
správnosti uvedené právní kvalifikace rozhodné, zda byl použit pojem „zákona“
či „právního předpisu“, neboť oba pojmy vyjadřují shodné normativní právní
akty. Lze navíc konstatovat, že pojem zákon, který řešil v projednávané trestní
věci odvolací soud v tzv. právní větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, je
zcela v souladu s tím, jak je tento znaky vyjádřen ve skutkové podstatě
trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž obviněného uznal
vinným. Tato právní skutečnost pak plně koresponduje se skutkovými okolnostmi,
jak jsou uvedeny v jejich popisu, kde soudy shledaly, že obvinění činem, jehož
se dopustili, jednali v rozporu jednak s konkrétními ustanoveními vymezenými v
zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, na území České republiky, a zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky. Porušili tedy výslovně i povinnosti
vymezené jim přímo těmito zákony. Tudíž již touto skutečností obvinění naplnili
znaky uvedené skutkové podstaty. K pochybení však nedošlo, ani pokud soudy
porušení uvedených povinností obviněnými shledaly v právním předpisu nižší
právní síly, a to v konkrétních ustanoveních Závazného pokynu policejního
prezidenta č. 204 ze dne 31. prosince 2007, a Závazného pokynu policejního
prezidenta č. 83 ze dne 22. června 2006, neboť i tyto právní akty lze podřadit
pod pojem právního předpisu, a tedy i zákona.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že právní dikce zvolená
zákonodárcem v ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (podle něhož
nesprávně čin obviněných posoudil soud prvního stupně) tuto skutkovou podstatu
trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby vymezuje tak, že se jej dopustí
úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu
anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím „jinému právnímu předpisu“. Je tedy zřejmé, že tato nová
právní úprava volí uvedený obecnější pojem, než je tomu u trestného činu podle
§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle kterého bylo trestné jednání obviněných
v souladu se zákonnými podmínkami podle § 6 odst. 1 tr. zák. (§ 12 odst. 1 tr.
zákoníku) odvolacím soudem posouzeno.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených úvah shledal, že odvolací soud
nepochybil, jestliže obviněné uznal vinnými uvedeným trestným činem.
Obvinění v dovoláních označili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod může být naplněn ve dvou
alternativách, buď že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo jestliže určitý
výrok byl sice v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou
zákonem. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to
popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V
rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává,
takovým chybějícím výrokem může být absence výroku o rozhodnutí o některém z
více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž soud druhého stupně
rozhodoval v rozhodnutí napadeném dovoláním (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb.
rozh. tr.).
Obvinění v dovoláních, která podali a v nichž dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. označili, zmínili výhradu spočívající v tom, že z výroku o
vině odvolacího soudu není zřejmé, jak ve vztahu k obviněným po zrušení
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl; zda je nově odsoudil a uznal vinnými, či
jaký případný jiný postoj k jejich jednání zaujal. Takové námitky lze označit z
pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně
právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně
neopodstatněné. Předpokladem uplatnění dovolání v souladu s tímto dovolacím
důvodem je, aby byly vady, přesněji nedostatky v úplnosti, vytýkány obsahu
výrokové části rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. To znamená, že
přezkoumávána z podnětu tohoto důvodu může být toliko výroková část napadeného
rozhodnutí. V souladu s tímto zákonným vymezením je i stávající soudní praxe
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 20, pod T-486,
ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 uveřejněné tamtéž roč. 2003, sv. 23,
pod T-531, ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, uveřejněné v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2006, sv. 25, pod T-889 a jiných).
Neúplným či chybějícím, a tudíž nepřezkoumatelným je takový výrok, který
neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. v případě
výroku o vině je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným
pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není
citována tzv. právní věta [srov. § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř.], či takový
esenciální výrok v rozhodnutí zcela absentuje.
Nejvyšší soud však shledal, že obvinění svojí výhradou v zásadě odvolacímu
soudu vytýkali toliko zřejmou gramatickou chybu, resp. nedostatek spočívající
ve formulaci, že „…s přihlédnutím k ust. § 259 odst. 3 tr. ř. se obžalovaní …
jsou vinni, že…“, namísto významově správného znění „… s přihlédnutím k ust. §
259 odst. 3 tr. ř. se obžalovaní … uznávají vinnými, že …“. Taková výhrada
ovšem není způsobilá citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. naplnit, neboť poukazuje jen na zřejmé písařské nesrovnalosti.
Jestliže obvinění v dovolání označili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že tento dovolací důvod však nebyl v projednávané věci
naplněn, jelikož odvolací soud odvolání podaná obviněnými neodmítl ani nezamítl
podle § 253 či § 256 tr. ř., jak má na mysli citované ustanovení, nýbrž z
jejich podnětu podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i
řízení jeho vydání předcházející a na základě tohoto přezkumu následně
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. sám učinil nové meritorní rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. proto nemohl být obviněnými relevantně uplatněn, neboť pro
takový postup nebyly splněny zákonem požadované a předpokládané podmínky, když
žádný z obviněnými zvolených a výše rozvedených důvodů nebyl v dovolání
uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání
obviněných jsou jako celek zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová