USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání
obviněného Z. S., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4.
2021, sp. zn. 8 To 50/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 75/2020, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, ve výroku pod bodem II., jímž
byl podle § 259 odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 4. 2. 2021, č. j. 6 T 75/2020-563, doplněn o výrok: Podle § 260 tr. ř. se
vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc obžalovaného Z. S. pro skutek
popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své
oznámení „stáhla“ s tím, že pokud se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec
poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď
u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním
popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle § 175
odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Současně se zrušují také další
rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstává napadené usnesení beze změny.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 2021, sp.
zn. 6 T 75/2020, byl obviněný Z. S. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán
vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný
odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, bylo výrokem I. toto odvolání
obviněného podle § 265 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Výrokem II. byl podle §
259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, že
podle § 260 tr. ř. se vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc
obviněného pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit
poškozenou, aby své oznámení „stáhla“ s tím, že pokud se nedomluví, že ji
zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji
doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl
společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil
výše uvedených trestných činů tím, že v přesně nezjištěné době od 29. 1. 2020
do 28. 2. 2020 v XY, ulici XY, okres XY, přestože mu bylo usnesením Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2020, č. j. 11 Nc 1701/2020-21,
vykonatelným týmž dnem, předběžným opatřením uloženo opustit dům na této
adrese, nezdržovat se v něm a nevstupovat do něho a jeho bezprostředního okolí
ve vzdálenosti 100 metrů, toto rozhodnutí nerespektoval a v domě se neoprávněně
zdržoval, neboť dne 29. 1. 2020 zůstal v domě i po odjezdu soudního
vykonavatele, kterému tento den předal klíče od domu, v domě navíc poškozenou
S. S., svoji manželku, bezprostředně po odjezdu soudního vykonavatele nutil pod
pohrůžkou: „že ji zbije jako psa“, aby napsala odvolání proti uvedenému
předběžnému opatření svým jménem, přitom jí vulgárně nadával: „ty kurvo,
zasraná, kvůli tobě mám podmínku, furt jen běháš na policajty, tobě už stejně
nikdo nikdy neuvěří“, pohrůžku umocnil tím, že ji chytl rukama za zápěstí, a
řekl jí, aby si okamžitě sedla k počítači a začala psát, jinak že ji klidně
zabije a postará se o to, aby jí sociálka sebrala děti, kdy poškozená ze
strachu odvolání napsala, následně po několika dnech, v přesně nezjištěné době
ve druhém týdnu předběžného opatření telefonicky kontaktoval poškozenou s tím,
že má pro něj přijet, že pojede domů, a když mu poškozená odmítala vyhovět, tak
jí sdělil: „že on prostě domů pojede, a to buď po dobrým nebo po zlým“, že „ani
sociálka mu nebude určovat, kdy má jít domů a že pokud mu v tom poškozená bude
bránit, že ví co nastane“, dále jí říkal, že „pokud to někde oznámí, že ji
zakope na zahradě nebo ji zbije tak, že ji u toho zabije“, a z tohoto důvodu
poškozená S. S. pro obviněného ze strachu dojela a dovezla jej do domu XY, kde
obviněný posléze poškozenou nutil pod pohrůžkou zabití a pod pohrůžkou, že něco
udělá dětem, aby mu umožnila v jejich domě přebývat, dále vyhrožoval v domě i
jejich nezletilým dětem: „že nesmí nikde říkat, že je doma, jinak že si je
odveze zlá paní ze sociálky a už nikdy neuvidí maminku“, přičemž z obavy, že
své výhrůžky naplní, poškozená obviněnému umožnila v domě přebývat přibližně
týden, poté dům obviněný přibližně na týden opustil, následně v něm neoprávněně
přebýval nejdéle do 28. 2. 2020, přičemž v průběhu této doby opakovaně
poškozenou S. S. neustále zastrašoval, že pokud oznámí, že on bydlí v domě, že
ji zbije a zabije, „že pokud bude zase někde něco řešit, tak ji zabije a může
něco udělat dětem“, a s ohledem na jeho předchozí opakované násilné jednání
vůči její osobě poškozená obviněnému umožnila přebývat v domě a tuto skutečnost
neoznámila, přestože věděla o výše uvedeném předběžném opatření.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8
To 50/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v
němž odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proti výroku II. napadeného
usnesení obviněný zvolil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr.
ř. a vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž
byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Dovolatel ve svém obsáhlém podání nejprve shrnul všechny uplatněné
námitky. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že dokazování
směřovaly nikoliv k prokázání skutků, kladených mu za vinu v obžalobě, ale ke
skutečnostem (nepodloženým), které se obžaloby netýkaly. Již ve svém odvolání
namítal, že soud prvního stupně zcela rezignoval na hodnocení důkazu WhatsApp
komunikace mezi ním a poškozenou v období od 23. 1. 2020 do 9. 3. 2020. Přitom
se jedná o jediný autentický a přímý důkaz o jejich chování v inkriminované
době, který vyvrací výpověď poškozené v mnoha jejích částech a zakládá
nevěrohodnost poškozené. Ani znalec PhDr. Karel Netík se nevěnoval těm zásadním
pasážím dané komunikace, které jsou důležité pro posouzení věrohodnosti
poškozené. Nadto určité zprávy posoudil jako důkaz o některých skutečnostech
(např. že se obviněný pravidelně pohybuje v domácnosti), což mu nepřísluší.
Dovolatel pak vyjádřil zásadní nesouhlas se způsobem, jakým hodnotil obsah
WhatsApp komunikace odvolací soud. Ten podle jeho názoru veškeré skutečnosti a
zprávy obhajoval pouze obecným odkazem na údajnou patologickou závislost
poškozené na jeho osobě. Konkrétně připomenul komunikaci ze dne 29. 1. 2020,
která by měla dokládat, že poškozená nejevila žádné známky traumatu z napadení
či vydírání anebo strach z obviněného a že jej naopak litovala, chtěla za něj
bojovat a bez problémů se pustila do sepisování odvolání. Rovněž komunikace ze
dne 30. 1. 2020 měla svědčit o bezproblémovém soužití a rodinném životě obou
aktérů. Citací části komunikace z 5. 2. 2020 dovolatel polemizoval se závěry
obou soudů o okolnostech sepsání druhého odvolání proti předběžnému opatření
zmiňovanému ve výroku o vině. V daném světle zpochybnil také úvahy odvolacího
soudu, že poškozená se chová jinak, když je v jeho přítomnosti a jinak v jeho
nepřítomnosti. Tento závěr soudu označil za tendenční a nepodložený žádným
relevantním důkazním prostředkem. Komunikace z 5. 2. a 10. 2. 2020 pak měla
vyvracet skutkové zjištění, že dovolatel měl nutit poškozenou, aby jej nechala
ve společném obydlí a aby o tom nikomu neříkala. Z ní totiž prokazatelně
vyplývá pravý opak, tedy že poškozená chtěla, aby porušoval zákaz uložený
předběžným opatřením, a to ať už na něm byla patologicky závislá či nikoliv.
Hodnotil-li odvolací soud některé pasáže z komunikace ze dne 15. 2. až 21. 2.
2020, pak se absolutně nevěnoval skutkovým větám uvedeným v obžalobě, neboť
příslušné pasáže se vůbec netýkají skutků, kladených obviněnému za vinu. V
neposlední řadě dovolatel ostře zkritizoval vyjádření odvolacího soudu, že z
předmětné komunikace nelze dovozovat žádné zásadní skutečnosti a že na jejím
podkladě nelze dospět k závěru, že se projednávaný skutek nestal. On naproti
tomu konstatoval, že jde o stěžejní a jediný autentický důkaz pro posouzení
vztahů jeho a poškozené v daném období. Lze z něj minimálně dospět k závěru o
nevěrohodnosti výpovědí poškozené, a že ji rozhodně nemusel k ničemu nutit. K
tomuto tématu proto uzavřel, že soudy hodnotily důkaz WhatsApp komunikací
svévolně, v extrémním rozporu s jeho skutečným obsahem.
6. Obviněný se taktéž neztotožnil s hodnocením, resp. spíše absencí
hodnocení odposlechů hovorů mezi ním a poškozenou probíhajícími po jeho vzetí
do vazby. Jediným argumentem byla opět tvrzená patologická závislost poškozené
na něm. Soudy však nehodnotily emociálně chladné vystupování poškozené, která
několikrát svému manželovi řekla, že je jeho problém, že je ve vězení, a že
neměl být nevěrný. Dovolatel se pouze snažil (ač trochu nešťastně) poškozenou
přesvědčit, aby uvedla na policii pravdu s tím, že jí se vším pomůže a že se na
ni nezlobí. Ve vyhodnocení tohoto důkazu v kontextu s dalšími důkazy obviněný
opět spatřoval extrémní rozpor. V bodech 49. a 50. napadeného rozhodnutí se pak
odvolací (podle názoru dovolatele) soud postavil do role jakéhosi „obhájce“
poškozené, když bez jakékoliv důkazní opory vysvětloval, proč v jednání před
různými orgány uváděla zcela odlišné skutečnosti o dění ve společné domácnosti.
Obviněný dále připomenul, že soudům obou stupňů navrhl nespočet důkazů k
prokázání věrohodnosti výpovědi poškozené, které by jistě byly podkladem pro
navrhovaný dodatek ke znaleckému posudku PhDr. Karla Netíka. Šlo především o
výslech bratra dovolatele K. S., bývalých partnerů poškozené J. V. a R. H. o
jejich soužití s ní, rovněž P. E. a J. M. Vedle výslechu jmenovaných svědků
navrhoval i vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie,
ve kterém by byla zkoumána jeho obecná i specifická věrohodnost, i revizního
znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie ohledně věrohodnosti
poškozené. Soudy obou stupňů však tyto důkazy považovaly za nadbytečné a
neprovedly je. S tímto postupem se obviněný neztotožnil, neboť měly zpochybnit
věrohodnost výpovědi poškozené, a vyjádřil názor, že opomenutím těchto důkazů
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud nezhodnotil ani
SMS ze dne 2. 9. 2016, která opět staví tvrzení poškozené do zcela jiného
světla. Soudy obou stupňů měly porušit právo na spravedlivý proces dovolatele
také tím, že rezignovaly na přezkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené,
nevypořádaly se s rozpory mezi jejími jednotlivými výpověďmi, jakož ani s
rozpory mezi výpovědí poškozené s dalšími důkazy.
7. Za podstatnou vadu řízení považoval obviněný neprovedení důkazu
lokalizačními údaji jeho mobilního telefonu ke zjištění, jak dlouho se zdržoval
ve svém obydlí dne 29. 1. 2020, poté, co si přijel pro své věci se soudním
vykonavatelem. Není přitom důležité, kdy odjel soudní vykonavatel, nýbrž jak
dlouho tam pobýval on. Spornou otázku, zda zůstal po odjezdu soudního
vykonavatele v obydlí či nikoliv, nemůže soud vyložit v neprospěch dovolatele.
Zvláště za situace, kdy proti sobě důkazně stojí na jedné straně pouze výpověď
poškozené a na druhé straně jeho tvrzení, výpověď soudního vykonavatele M. H. a
navržený důkaz neprovedený soudem. Vyhodnocení skutkových zjištění jsou v
rozporu se zásadou in dubio pro reo, a zakládají tak podstatnou vadu řízení a
extrémní rozpor mezi (ne)provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nesprávným
postupem soudu prvního stupně bylo navíc porušeno jeho právo na řádnou
obhajobu, rovnost stran i spravedlivý proces. Následně obviněný zpochybnil
způsob hodnocení svědecké výpovědi M. H. i S. V, aby opět poukázal na
nevěrohodnost výpovědi poškozené a nutnost vypracování revizního znaleckého
posudku k posouzení otázky její věrohodnosti.
8. Dovolatel měl rovněž za to, že na posuzovaný skutek byla nesprávně
aplikována kvalifikovaná skutková podstata podle § 175 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že soudy zmiňované stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2001, se týká věcí, v nichž je zahájeno
trestní stíhání a poškozený, na kterého je působeno ze strany pachatele, dosud
nebyl předvolán jako svědek. K tomu obviněný zdůraznil, že v době skutku proti
němu ještě zdaleka nebyly činěny žádné úkony ze strany Policie České republiky,
ještě nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. Dále poukázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 334/2009, vydané 8 let po vydání
stanoviska sp. zn. Tpjn 303/2001, podle něhož ustanovení § 175 odst. 2 písm. e)
tr. zákoníku poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v
trestním řízení předvoláni ke svědecké výpovědi, tedy svědkům v tzv. formálním
pojetí. Obviněný v tomto směru doplnil, že pro aplikaci předmětné kvalifikované
skutkové podstaty na jeho jednání je potřeba, aby věděl, že poškozená byla na
policii a že proti němu podala trestní oznámení. V době, kdy údajně podle
obžaloby mělo dojít k trestnému činu, však žádné trestní řízení neprobíhalo.
9. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud zatížil řízení vadou
též ve výroku II. napadeného usnesení, kterou lze podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1) písm. f) tr. ř. Na to citoval zákonné znění ustanovení §
254 a § 260 tr. ř. a namítl, že odvolací soud může přezkoumávat pouze ty výroky
a ty vady, které uvedl obviněný ve svém odvolání. Rozhodně nemůže podle § 260
tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření, když z doslovného výkladu
tohoto ustanovení vyplývá, že aby mohl odvolací soud vrátit věc státnímu
zástupci, je potřeba aby nejdříve rozsudek zrušil. To se však nestalo a
odvolací soud tímto výrokem překročil svou pravomoc. Napadené rozhodnutí je z
tohoto důvodu v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., neboť je způsobilé
za určitých okolností zvýšit výměru nepodmíněného trestu dovolatele (zahájením
dalšího trestního stíhání). Pokud by se přitom neodvolal do rozsudku soudu
prvního stupně, k takovému rozhodnutí, které potencionálně může zhoršit jeho
postavení ve smyslu zásady zákazu reformace in peius, by nedošlo.
10. Obviněný uzavřel, že v předmětném trestním řízení byla porušena
zásada kontradiktornosti řízení v jeho neprospěch, když orgány činné v trestním
řízení nereflektovaly jeho obranu a nedodržely svou povinnost dokazovat
skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Namísto
toho nerespektovaly relevantní návrhy důkazů obhajoby k vyvrácení některých
zásadních nepodložených tvrzení, čímž jej zkrátily na jeho ústavně zaručených
právech. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
11. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Ve vyjádření, došlém dovolacímu soudu až po nařízení neveřejného
zasedání, v podrobnostech odůvodnil svůj názor, že většina námitek obviněného
nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále
konstatoval, že neshledal ani vytýkaný extrémní rozpor mezi obsahem provedených
důkazů a skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Naopak vyslovil přesvědčení,
že daný soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový
podklad pro své rozhodnutí, patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů a
přesvědčivě se vypořádal s obhajobou obviněného. Pro úplnost se státní zástupce
zaměřil i na skutkové námitky dovolatele týkající se zejména věrohodnosti
výpovědi poškozené. Uvedl, že tato otázka byla podrobena pečlivému zkoumání,
soud prvého stupně ji po stránce obsahové hodnotil velmi obezřetným způsobem v
souladu s jinými důkazy, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které
z ní vyplývalo, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.). Závěr o věrohodnosti poškozené učinil zejména na základě
závěrů znaleckého zkoumání, kterým nebyla shledána žádná její snaha obviněného
záměrně poškodit, byla naopak konstatována její závislost na něm i syndrom
týrané osoby. Dále státní zástupce vyzdvihl, že výpověď poškozené sice byla
zásadním důkazem, nebyla nicméně důkazem jediným (osamoceným). V této
souvislosti poukázal také na výpovědi dalších svědků. Podle názoru státního
zástupce netrpí důkazní řízení v předmětné trestní věci ani vadou opomenutých
důkazů. Neztotožnil se s námitkou stran nehodnocení důkazu spočívajícím ve
WhatsApp komunikaci z období 23. 1. 2020–9. 3. 2020 mezi poškozenou a
obviněným. S předmětnou výhradou se dostatečným způsobem vypořádal odvolací
soud, podle něhož obsah této komunikace svědčí právě o patologické závislosti
poškozené na dovolateli. Nadto obsah WhatsApp komunikace byl předmětem
posouzení ve znaleckém posudku PhDr. Karla Netíka, ze kterého soud prvého
stupně vycházel. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce stran nehodnocení
odposlechů hovorů uskutečněných po vzetí obviněného do vazby. Také jimi se
soudy obou stupňů řádně zabývaly, považovaly je za další doklad patologické
závislosti poškozené na svém muži, přičemž konstatovaly, že jejich podstatou je
manipulativní nátlak obviněného na poškozenou s cílem dosáhnout změny její
usvědčující výpovědi a následujícího propuštění z vazby. Velmi podrobně se
odvolací soud zabýval též námitkou týkající se neprovedení důkazu lokalizačními
údaji, stejně jako otázkou setrvání dovolatele v domě po odjezdu soudního
vykonavatele dne 29. 1. 1920. Soud prvního stupně věnoval i pozornost návrhu na
doplnění dokazování označených v podaném dovolání a shledal je nadbytečnými,
což odpovídajícím způsobem odůvodnil. Odvolací soud se s jeho postupem
ztotožnil a vedle toho se dopodrobna zabýval také návrhy obhajoby na
vypracování dalšího znaleckého posudku, popř. doplnění posudku PhDr. Karla
Netíka.
Státní zástupce proto k této části uzavřel, že důkazní řízení netrpí
vadami, které by zakládaly porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a
které by odůvodňovaly výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění.
12. Výhradu, že v posuzovaném případě nebyla naplněná kvalifikovaná
skutková podstata podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť dané
ustanovení poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v
trestním řízení předvolání ke svědecké výpovědi, považoval státní zástupce za
zjevně neopodstatněnou. Ve shodě se soudy obou stupňů poukázal na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001 (o kterém bude
podrobněji pojednáno dále). Poté zdůraznil, že poškozená byla svědkem v
materiálním slova smyslu, protože svými smysly vnímala okolnosti neoprávněného
setrvávání obviněného v předmětném domě. Státní zástupce připomenul skutková
zjištění soudů, z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolatel poškozenou nutil, aby
neučinila oznámení o tom, že porušuje zákaz vyplývající mu z předběžného
opatření vydaného usnesením Okresního soudu v Karlových Varech zdržovat se a
vstupovat do domu a jeho bezprostředního okolí. O tom mj. svědčí jeho vulgární
výrok citovaný ve skutkové větě výroku o vině slovy: „ty kurvo zasraná, kvůli
tobě mám podmínku, furt běháš na policajty, tobě už stejně nikdo nikdy neuvěří“
a zejména výrok, že „pokud to někde oznámí, že ji zakope na zahradě nebo ji
zbije tak, že ji u toho zabije“. Z těchto výroků vyplývá, že obviněný věděl o
možnosti, že poškozená může věc řešit oznámením orgánům činným v trestním
řízení, a že ji svými výhrůžkami (mimo toho, že si vynucoval svoje setrvání v
předmětném domě) nutil k tomu, aby jeho protiprávní jednání neoznamovala. V
této souvislosti státní zástupce přiměřeně odkázal na závěry Nejvyššího soudu
vyslovené v usnesení ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, ze kterých
vyplývá, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku se dopouští i pachatel, který v bezprostřední časové souvislosti se
spácháním jiného trestného činu nutí poškozeného, tj. svědka v materiálním
smyslu, aby věc vůbec neoznamoval orgánům činným v trestním řízení (a tedy
nemohl pachatele svojí budoucí výpovědí usvědčit). Státní zástupce proto
konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jakož i přečinu
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Argumentace dovolatele, že odvolací soud rozhodl výrokem o vrácení
věci státnímu zástupci k došetření, aniž pro to byly splněny podmínky podle §
260 tr. ř., jakož i to, že takovým rozhodnutím došlo k porušení zásady zákazu
reformatio in peius, nenaplňuje podle názoru státního zástupce ani uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ani žádný jiný zákonem
předpokládaný dovolací důvod. Přestože státní zástupce vyjádřil nad správností
postupu odvolacího soudu pochybnosti, zdůraznil, že výrok podle § 260 tr. ř.
vůbec nelze dovoláním napadat, když rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci
k došetření nepatří mezi rozhodnutí ve věci samé, která jsou vymezena v § 265a
odst. 2 tr. ř.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
JEŠTĚ DORAZIT.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že
dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti
němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v
dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
17. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu
dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně
vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají
tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno
k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
19. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněný
ne zcela respektoval, jelikož celou řadou svých dovolacích námitek brojil
výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Argumentoval tím, že
soudy obou stupňů nedostatečně či svévolně hodnotily provedené důkazy (a to
především obsah WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou), že rezignovaly na
důkladnější zkoumání věrohodnosti poškozené (např. dalším znaleckým zkoumáním)
a v této souvislosti opomenuly důkazy navržené obhajobou. Jinak řečeno většina
jeho výhrad byla vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a
polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem bylo primárně
zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj.
sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo
ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně
nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
21. Dovolatel soudům obou stupňů vytýkal zejména svévolné hodnocení
důkazů, na jehož základě měly přijmout skutkové závěry, které jsou v extrémním
nesouladu s obsahem těchto důkazů. Cílem všech jeho skutkových výhrad bylo
zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené, na jejímž podkladě byl obviněný
uznán vinným ze spáchání shora označeného skutku, resp. té jeho části, která
byla právně kvalifikována jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2
písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto zaměřil svou pozornost na otázku,
zda byla věrohodnost svědectví poškozené opravdu posouzena nižšími soudy v
rozporu se základními principy trestního řízení a právem dovolatele na
spravedlivý proces. Dospěl však k závěru, že nikoliv a že hodnocení veškerých
důkazů plně odpovídalo požadavkům zakotveným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
22. Obviněný považoval za klíčový důkaz WhatsApp komunikaci, když jím
citované pasáže měly svědčit o nepravdivosti tvrzení poškozené, že ji měl
vydírat a nutit ji k sepsání odvolání anebo k tomu, aby mohl setrvávat ve
společné domácnosti i přes zákaz uložený mu předběžným opatřením Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2020. V daném směru kritizoval soudy
obou stupňů, že se tímto důkazem zabývaly pouze okrajově, přestože se jednalo o
„jediný autentický důkaz pro posouzení vztahů dovolatele a poškozené“ v
předmětném období, odvolacímu soudu rovněž vytkl, že veškeré zde uvedené
skutečnosti a zprávy obhajoval údajnou patologickou závislostí poškozené na
jeho osobě. Lze připustit, že ta část komunikace, kterou obviněný ve svém
podání vyzdvihl, by mohla vzbuzovat dojem, že poškozenou nijak nevydíral, do
ničeho ji nenutil s tím, že ona činila veškeré kroky z vlastní svobodné vůle.
Rovněž by se z těchto selektivně citovaných zpráv mohlo zdát, že vztahy obou
aktérů byly v inkriminovaném období harmonické. Nicméně po zhodnocení WhatsApp
komunikace jako celku, tedy nejen těch pasáží, které dovolatel vytrhl z
kontextu a zvýraznil je ve svém podání, nelze než nabýt dojmu zcela opačného.
23. Nejvyšší soud, který se s předmětnou komunikací seznámil (CD na č.
l. 76), aby – v souladu s požadavkem obviněného – získal poznatky o autentickém
jednání obou manželů, zjistil, že poškozená pravidelně vyjadřovala zcela
jednoznačnou touhu odejít od manžela a rozvést se, aby však vzápětí – několik
dní poté – psala, jak dovolatele miluje a nedokáže bez něho žít, jen za pár dní
ovšem znova vyslovovala (i pomocí vulgárních výrazů) značnou nelibost nad
vzájemným soužitím i povahou svého manžela a zopakovala svůj záměr se s ním
rozvést, aby jej za krátký čas zase oslovovala „lásko“ a takto stále dokola,
byť po odebrání jejich dětí (dne 24. 2. 2020) se konverzace vyhrotila více do
negativního módu. Poškozená dovolateli vyčítala nejen jeho časté nevěry, ale
opakovaně též domácí násilí, které měl páchat na ní i na dětech (výbuchy
vzteku, výhrůžky, výčitky, bití, škrcení), přesto se až do posledního dne
komunikace (9. 3. 2020) občas objevují její zprávy, kterými znovu vyjadřuje
určitou náklonnost ke svému muži (např. „na vždy stejně zůstaneš v mém srdci“).
Obviněný poškozenou opakovaně zmiňované násilí nijak vehementně nepopíral,
obvykle změnil téma nebo reagoval útočně – nějakou výčitkou vůči ní, zejména,
že jej stále chodila udávat na policii (to bylo velmi časté), přičemž veškeré
problémy, do kterých se manželé dostali, svaloval takřka výhradně na ni,
případně na státní instituce (policii, OSPOD atd.).
24. Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, které
Nejvyšší soud nepovažuje za nadbytečné, neboť dobře odhaluje kontext posuzované
trestné činnosti. Ze svědeckých výpovědí, zejména poškozené S. S., nezl.
„AAAAA“*) a J. K., znaleckých posudků, zpráv policejních orgánů i rozsudku
Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 19 T 81/2016, zcela
jednoznačně vyplývá, že v rodině S. dlouhodobě probíhalo domácí násilí ze
strany dovolatele, a to nejvíce vůči manželce (poškozené), ale též nezletilým
dětem. I přesto však poškozená ve vztahu setrvávala dlouhé roky, obviněnému vše
odpouštěla, a pokud čas od času nahlásila jeho násilné jednání příslušným
orgánům, obvinění záhy opět vzala zpět (např. nedala souhlas s trestním
stíháním po napadení v září 2019 a odmítla vypovídat také v hlavním líčení v
řízení před Okresním soudem v Sokolově). I v této trestní věci poškozená v
témže duchu zcela změnila výpověď dne 8. 4. 2020 před policejním orgánem. Výše
uvedená WhatsApp komunikace je v naprostém souladu s těmito dalšími důkazy. I
laik by pouze na základě této komunikace velmi pravděpodobně dospěl k názoru,
že poškozená se není schopna od obviněného odpoutat, a to i přes jeho zcela
neakceptovatelné dlouhodobé jednání. Nadto hned dva ve věci činní znalci –
PhDr. Karel Netík, CSc., i Mgr. Zuzana Boušková zjistili u poškozené
patologickou závislost na dovolateli a zároveň syndrom týrané osoby, což zcela
přesně zapadá do kontextu výše uvedených důkazů. Pokud tedy poškozená, která
obviněnému dlouhodobě tolerovala daleko závažnější útoky než „pouhé“
vyhrožování zbitím či zabitím, mu v inkriminované době posílala i láskyplné
zprávy a měla chuť bojovat za jeho návrat do společné domácnosti, ještě to – s
ohledem na nezdravý charakter jejich partnerského vztahu – neznamená, že k
vydírání z jeho strany nemuselo dojít. Naopak je potřeba se ztotožnit s
odvolacím soudem, podle kterého dovolatelem tolik (a podle názoru Nejvyššího
soudu mírně kontraproduktivně) akcentovaná WhatsApp komunikace posuzované
jednání přímo neprokazuje, ale ani jej nevyvrací.
25. Hodnověrnost svědectví poškozené nemůže proto probíraná WhatsApp
komunikace vyvrátit, přičemž totéž platí i pro odposlechy hovorů z vazby, které
se vyvíjejí ve velmi podobném duchu jako předchozí elektronická komunikace, byť
s ohledem na specifika nově nastalé situace (pobyt obviněného ve vazbě). Jejich
hlavním motivem je především jeho snaha, aby poškozená jako již mnohokrát v
minulosti obvinění proti němu stáhla. Poškozená se těmto tlakům nejprve
bránila, nevěděla ani, jak by měla změnu svého postoje policejnímu orgánu
vysvětlit. Nicméně v hovoru dne 3. 4. 2020 nakonec opět podlehla a souhlasila,
že obvinění stáhne. Napadlo ji, zda by nebylo dobré svést její první a
usvědčující výpověď ze dne 10. 3. 2020 na vydírání ze strany OSPODu, zeptala se
na názor dovolatele, který to považoval za dobrý nápad a řekl poškozené, že
toto by měla na policii uvést (č. l. 62). Dne 8. 4. 2020 pak poškozená svou
výpověď radikálně změnila a trestné jednání obviněného popřela. I tyto
telefonní hovory tedy zcela zapadají do mozaiky nevyváženého vztahu obou
manželů, svědčící opět o patologické závislosti poškozené na obviněném. Nemohou
však nijak snížit věrohodnost její výpovědi učiněné v hlavním líčení.
26. Soudy obou stupňů tudíž správně vycházely z výpovědi poškozené,
která je podporována takřka všemi provedenými důkazy, byť většinou nepřímo.
Kromě důkazů, které v obecné rovině prokazují násilné jednání obviněného vůči
poškozené (ale též svým předchozím partnerkám), a to včetně vyhrožování z jeho
stany (kdy mimo jiné svědek nezl. „AAAAA“ před soudem uvedl, že dovolatel
poškozené často vyhrožoval zbitím či zabitím), lze poukázat ještě na
skutečnost, že dne 29. 1. 2020 byl obviněný velice silně rozladěn předběžným
opatřením, přičemž jednání se sociálními pracovníky toho dne bylo velice
vyhrocené (srov. výpověď J. K. či zprávu OSPODu na č. l. 287). Při všech
poznatcích o jeho výbušném a agresivním chování tento fakt rozhodně nevylučoval
tvrzení poškozené, že ji výhrůžkami donutil sepsat odvolání – právě naopak.
Uvedený závěr nemůže nijak zvrátit ani obsah WhatsApp komunikace z večerních
hodin dne 29. 1. 2020, kdy lze poškozené bez problémů uvěřit, že se k dané
události již nechtěla vracet, neboť obviněného nechtěla zbytečně provokovat, na
jeho výhrůžky byla zvyklá a vše pro ni dopadlo vlastě dobře, jelikož k
fyzickému násilí tentokrát nedošlo. Vedle toho je zde na místě připomenout již
mnohokrát akcentovaný poznatek o její patologické závislosti na obviněném.
27. Lze tak shrnout, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, byl vyvozen na základě zcela logického a správného
hodnocení důkazů, v němž nebyl přítomen žádný náznak ústavně nepřípustné
svévole. Oba soudy se námitkami obhajoby pečlivě zabývaly a dostatečným
způsobem se s nimi vypořádaly. Odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje kritéria §
125 odst. 1 tr. ř. Shora bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není povinen v
dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění, pokud není shledán extrémní
rozpor mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Z tohoto důvodu se v
podrobnostech vyjádřil pouze k těm zásadnějším skutkovým výhradám dovolatele,
aby zdůvodnil, že v daném směru žádný zásah do jeho práva na spravedlivý proces
nezjistil. Některé další jeho výtky se týkaly jen dílčích úvah odvolacího soudu
(např. stran chování poškozené) či hodnocení výpovědí dalších svědků (S. V., M.
H.), resp. určitých jejich tvrzení, anebo SMS z roku 2016. Žádnou z nich přitom
nelze považovat ani za důvodnou, natož aby namítané vady dosahovaly intenzity
zásahu do základních práv a svobod. Proto lze v podrobnostech odkázat na str. 5
až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s jehož hodnotícími úvahami se
Nejvyšší soud zcela ztotožnil a neshledal v nich jakékoliv porušení procesních
ustanovení trestního řádu.
28. K zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani
zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování. V této souvislosti je opět
příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5.
1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05),
podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu
obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za
potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale
také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně
vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je
argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je
argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno.
29. V posuzovaném případě se soudy všemi návrhy obhajoby na doplnění
dokazování řádně zabývaly a rozhodly o nich. Svá rozhodnutí proto nezatížily
ústavně nekonformní vadou opomenutých důkazů. Zamítnutí návrhů na výslechy
svědků označených v podaném dovolání zcela logicky odůvodnily tím, že z
hlediska prokázání konkrétních okolností skutkového děje nemají prakticky žádný
důkazní význam, přičemž i Nejvyšší soud zastává názor, že skutečnosti, které by
měly být požadovanými výslechy získány, nejsou sto potvrdit ani vyvrátit již
ustálená skutková zjištění. Potřeba nebylo ani dalšího znaleckého zkoumání
věrohodnosti výpovědi poškozené, jelikož tato otázka byla v řízení spolehlivě a
bez důvodných pochybností vyřešena nejen dosavadním znaleckým zkoumáním, ale
též vyhodnocením dalších provedených důkazů, které svědčily mnohem více o
pravdivosti tvrzení poškozené nežli o opaku. Soudy proto nepochybily, když
návrh na vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti
poškozené zamítly pro jeho nadbytečnost s tím, že v návaznosti na to nevyhověly
ani návrhu na přibrání znalce ke zhodnocení věrohodnosti výpovědi (obhajoby)
obviněného. Důvody takového rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil odvolací soud na
str. 4 (srov. body 12. až 14.) napadeného usnesení. Soud prvního stupně se v
odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal také s návrhem obviněného na opatření
lokalizačních údajů jeho mobilního telefonu (viz bod 67. rozsudku). Není od
věci dodat, že průběh příslušné části skutkového děje (tj. po odjezdu soudního
vykonavatele) byl prokázán věrohodnou výpovědí poškozené.
30. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla relevantně
uplatněna námitka týkající se použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §
175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se však touto hmotněprávní
námitkou správně vypořádaly. Dovolatel argumentoval tím, že předmětné
ustanovení poskytuje ochranu pouze svědkům v tzv. formálním pojetí, kteří již
byli orgánem činným v trestním řízení předvolání ke svědecké výpovědi. Ani
Nejvyšší soud se s tímto jeho postojem neztotožnil, poněvadž tento neodpovídá
již ustálené rozhodovací praxi. Dospěl proto k témuž závěru jako nižší soudy,
zatímco výhradu obviněného hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
31. Je namístě připomenout, že zločinu vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou
násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo
trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti
s výkonem jejich povinnosti. Za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako
svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel
vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle
uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy
osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem
odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z
trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1750 až 1766). Obdobně vyznívá
též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn.
Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož jednání
pachatele uvedené v ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti
osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s
úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka
vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bez ohledu na to,
zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (shodně
také usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2012, č. 28/2013, č.
48/2013 Sb. rozh. tr.).
32. Ve světle výše uvedeného nelze než konstatovat, že poškozená byla
nepochybně svědkem v materiálním smyslu, tzn. svědkem předpokládaným v
ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Primárně ona byla tím, kdo byl
přítomen a svými smysly vnímal jednání dovolatele, jímž vědomě porušoval
předběžné opatření ze dne 29. 1. 2020. Oba přitom věděli, že jde o počínání
nezákonné, neboť on byl za trestnou činnost stejného druhu již v minulosti
odsouzen, s čímž byla ona seznámena. Již v době páchání shora popisovaného
skutku byla poškozená potenciálním svědkem, který by před orgány činnými v
trestním řízení mohl vypovídat proti němu. Toto obviněný velice dobře věděl,
poněvadž poškozená v minulosti opakovaně nahlašovala jeho násilné jednání
policejnímu orgánu a svědčila proti němu v přípravném řízení ve věci vedené u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 81/2016, které skončilo jeho
pravomocným odsouzením. Nadto z WhatsApp komunikace mezi manželi je dobře
patrné, že dovolatel opakující se „udávání“ ze strany poškozené vnímal velice
úkorně, jako obrovskou zradu, což jí také neustále vyčítal, a to prakticky při
každém z jejich četných konfliktů. Fakt, že by mohla být svědkem v případném
trestním řízení proti němu vedeném, mu tak byl nejenže dobře znám, ale v
podstatě s ním musel na základě svých minulých zkušeností počítat. Proto jeho
slova (vtělená do skutkové věty výroku o vině), že „pokud to někde oznámí, že
ji zakope na zahradě nebo ji zbije tak, že ji u toho zabije“ nebo „že pokud
bude zase někde něco řešit, tak ji zabije a může něco udělat dětem“, byla
vedena jednoznačným úmyslem odradit poškozenou od řádného plnění jejích (v
daném případě nikterak nereálných) budoucích povinností vyplývajících z
trestního řádu. Jak již bylo zmíněno výše, pro takový závěr není rozhodné, zda
bylo v tu dobu zahájeno trestní stíhání či nikoliv. K poukazu obhajoby na
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 9 To 334/2009 je možno
podotknout, že se s názorem v něm vysloveným, tj. že by měla být poskytována
totožná ochrana svědkovi jako znalci či tlumočníkovi, se nelze ztotožnit, neboť
důvod předvolání svědka na straně jedné a přibrání znalce či tlumočníka na
straně druhé je zcela rozdílný. Zatímco svědek se stal přímým či nepřímým
účastníkem prokazovaného děje (ještě před zahájením trestního stíhání
pachatele), znalec ani tlumočník do faktického dění nijak nezasahovali,
nevěděli o něm, osobně se jich vůbec nedotklo a do jejich přibrání orgánem
činným v trestním řízení s ním neměli (na rozdíl od předvolaného svědka) nic
společného. Jejich úkolem není popsat určitou vlastní zkušenost, nýbrž
poskytnout neosobní informace vyplývající z jejich odbornosti.
33. Další své výhrady obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. f) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci
jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního
stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné
podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst.
2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Jeho
prostřednictvím tedy může být namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení
věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162). Dovolatel v tomto ohledu napadl výrok II.
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla podle § 260 tr. ř. vrácena státnímu
zástupci k došetření trestní věc obviněného pro další skutek popsaný v podané
obžalobě způsobem konkretizovaným ve výroku pod bodem II. napadeného usnesení,
přičemž soud prvního stupně skutková zjištění odpovídající tomuto dalšímu
skutku ze své skutkové věty vypustil. Obviněný v úvodu svého podání deklaroval
naplnění uplatněného dovolacího důvodu tím, že bylo rozhodnuto o postoupení
věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Měl tedy
za to, že došlo k nezákonnému vydání rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu
ve smyslu důvodu dovolání podle § 265a odst. 1 písm. d) tr. ř.
34. V tomto kontextu je však nutno přesunout pozornost k otázce, zda lze
tuto část napadeného usnesení odvolacího soudu považovat za tzv. rozhodnutí ve
věci samé, proti němuž zákon umožňuje podat dovolání, a tedy k otázce
přípustnosti dovolání proti výroku pod bodem II. usnesení odvolacího soudu.
Zákonnou úpravu dané problematiky obsahuje ustanovení § 265a tr. ř. Podle §
265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci
samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a
odst. 2 tr. ř. je obsažen taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, kterými se
rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě
ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
35. V prvé řadě si lze povšimnout, že rozhodnutí o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. (stejně jako kupř. rozhodnutí o vrácení
věci soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř.) nezapadá do žádné z
kategorií rozhodnutí vyjmenovaných v § 265a odst. 2 tr. ř. Evidentně je nelze
zařadit ani do rámce ustanovení § 265a odst. 1 písm. d) tr. ř., a to zejména
proto, že skutek zde není řešen po stránce věcné, nýbrž pouze procesní, čímž se
pochopitelně vymyká z parametrů pro rozhodnutí ve věci samé. To ve svém
důsledku znamená, že nejsou splněna pravidla přípustnosti uvedená jak v odst.
1, tak i v odst. 2 ustanovení § 265a tr. ř. Zde lze připomenout také závěry
trestněprávní doktríny, konkrétně již citovaného komentáře k trestnímu řádu,
podle nichž dovolání není přípustné proti jinému rozhodnutí než ve věci samé –
např. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem prvního nebo druhého
stupně, o přerušení trestního stíhání, o vzetí obviněného do vazby, o jeho
propuštění z vazby, proti rozhodnutím ve vykonávacím řízení atd. (srov. ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 3141). Lze tedy uzavřít, že námitky vznesené v poslední části
podaného dovolání a směřující proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení
odvolacího soudu nejsou z hlediska věcného přípustné k projednání v dovolacím
řízení.
36. Nejvyšší soud ale nepřehlíží, že podstata námitek obviněného
nesměřuje proti věcné správnosti výroku o vrácení věci státnímu zástupci k
došetření, ale procesnímu postupu odvolacího soudu. Podle mínění dovolatele
odvolací soud nemohl tento výrok z podnětu jeho odvolání učinit, neboť mohl
přezkoumávat pouze ty výroky a ty vady, které uvedl ve svém odvolání a učinil-
li tak, potencionálně zhoršil jeho postavení v rozporu se zákazem reformace in
peius. Navíc ze znění § 260 tr. ř. podle dovolatele vyplývá, že vrátit věc
státnímu zástupci k došetření lze jen za předpokladu předchozího zrušení
rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž nedošlo.
37. Jakkoliv výhrady obviněného proti postupu odvolacího soudu nelze
explicitně podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr.
ř., nelze je zcela ignorovat, poněvadž mají nepřímou vazbu na zachování zásad
spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006,
sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 304/04), správnost
právního posouzení skutku a v této souvislosti i rozsah přezkumné povinnosti
odvolacího soudu. Napadený výrok odvolacího soudu je totiž skutečně
kontroverzní ve světle požadavku na dodržování zásad uvedených v § 254 odst. 1
tr. ř. a do jisté míry i zásady zákazu reformace in peius ve smyslu § 259 odst.
4 tr. ř.
38. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že
odvolací soud výrokem pod bodem II. o vrácení věci státnímu zástupci k
došetření v rozsahu zde vymezeném zamýšlel odstranit formální pochybení, jehož
se dopustil soud prvního stupně, nerozhodl-li správně o všech skutcích
popsaných v obžalobě (bod 63. napadeného usnesení). Odvolací soud takto rozhodl
jen z podnětu odvolání obviněného, které bylo podáno proti všem výrokům
rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění odvolání ale obviněný nevytkl vadu
spočívající v tom, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s obžalovací
zásadou a že nebylo rozhodnuto o všech skutcích uvedených v žalobním návrhu.
Státní zástupce odvolání nepodal.
39. V daném kontextu není od věci připomenout, že opravné řízení je
ovládáno dispoziční zásadou, tzn. nemůže dojít k přezkoumání věci, aniž by byl
podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. V zásadě proto není důvodu,
aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných
odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, a to z
hlediska všech vad přicházejících v úvahu. Odvolací řízení se proto řídí nyní
vázaností odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vymezením výroků,
které jsou odvoláním napadány, a také v něm vytýkanými vadami. Tento princip je
však v § 254 tr. ř. modifikován a rozšířen tak, že odvolací soud má povinnost v
konkrétním případě jít nad rámec výroků nebo vad vymezených v odvolání, aby
odvolatel nebyl poškozen neznalostí práva a aby jinak důvodně a správně
vymezené vady neznamenaly pro formální překážky nemožnost jejich odstranění.
Proto ustanovení § 254 odst. 1, 2 tr. ř. stanoví, že nezamítne-li nebo
neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a
odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno
odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska
vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud
přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno
odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti
němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového
výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba
proti němu mohla podat odvolání. Další logické rozšíření rozsahu přezkoumávání
rozsudku stanoví § 254 odst. 3 tr. ř., podle něhož v případě, že oprávněná
osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti
na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve
výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům
podáno odvolání (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn
303/2012, uveřejněné pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je však i nadále omezen
osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a
předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen
ty oddělitelné výroky, proti nimž odvolání odvolatel skutečně podal a správnost
postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení
odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat. Oddělitelným výrokem je takový výrok,
který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit.
Oddělitelným je tedy i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném
řízení rozhodnuto o více skutcích (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014). Dovolací soud připomíná také právní závěry
obsažené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 6/2017 Sb. roz. tr., na
něž je zde nutno přiměřeně odkázat. Podle nich nebyl-li odvolací soud na
podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině, neboť
vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj původ v tomto výroku,
nemohl na podkladě tohoto odvolání rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního
stupně v celém rozsahu, a to ani z důvodu potřeby nápravy zjevné nesprávnosti
výroku o vině. Přiměřeně na posuzovanou věc tak platí, že nepodal-li obviněný
odvolání proti absenci výroku rozhodnutí o dalším skutku uvedeném v žalobním
návrhu, a neučinil-li tak ani státní zástupce, nemohl odvolací soud rozhodnout
o doplnění výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a to ani z
důvodu potřeby odstranit nesprávnost výroku o vině, nebylo-li v rozporu s
obžalovací zásadou rozhodnuto o všech skutcích uvedených v žalobním návrhu.
Nešlo o odstranění vady ve prospěch obviněného mající původ ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně napadeném jeho odvoláním.
38. Dovolatel vytkl také porušení zákazu reformationis in peius. K tomu
lze jen ve stručnosti poznamenat, že výrokem II. napadeného usnesení ani podle
dovolacího soudu nebylo fakticky zhoršeno postavení obviněného, poněvadž ani
policie ani státní zástupce jím nebyli k ničemu zavázáni, přičemž veškeré kroky
byli oprávněni učinit i sami z moci úřední bez jakékoliv ingerence soudu
druhého stupně. Stejný význam z hlediska materiálního postavení obviněného má
totiž jak konstatování soudu prvního stupně o spáchání dalšího skutku obviněným
po sdělení obvinění (bod 69. rozsudku soudu prvního stupně), tak i rozhodnutí
odvolacího soudu o vrácení věci v tomto rozsahu státnímu zástupci k došetření.
I přes uvedené lze ale přijmout tvrzení obviněného, že nebýt takového
rozhodnutí, jeho postavení potencionálního obviněného by nebylo formálně
podloženo rozhodnutím soudu, na něž posléze státní zástupce musí odpovídajícím
a zákonem předvídaným způsobem reagovat. Lze připomenout právní závěry obsažené
v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle nichž
zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody
odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v
důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná
nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý
fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být
zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna
obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
39. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele neodpovídá žádnému
dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř., část z nich je zjevně
neopodstatněná, část dokonce nepřípustná. Toliko k odstranění dříve vytknuté
vady v procesním postupu odvolacího soudu rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8
To 50/2021, ve výroku pod bodem II., jímž byl podle § 259 odst. 2 tr. ř.
rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 T
75/2020-563, doplněn o výrok: Podle § 260 tr. ř. se vrací státnímu zástupci k
došetření trestní věc obžalovaného Z. S. pro skutek popsaný v obžalobě a
spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení „stáhla“ s tím, že
pokud se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické
naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4.
2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného
rozsudku spáchat zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstalo napadené usnesení beze změny. Učinil
tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková