8 Tdo 888/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném
zasedání dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněné mladistvé A. Š., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze - soudu pro mládež ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 1 Tmo
22/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - soudu pro
mládež pod sp. zn. 51 Tm 3/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé A.Š. o d m
í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - soudu pro mládež (dále jen
„krajský soud“) ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 51 Tm 3/2007, byla obviněná
mladistvá A. Š. (dále jen „mladistvá“) uznána vinnou proviněním návodu k
trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 219 odst. 1, 2
písm. b), h) tr. zák. a dále proviněními neoprávněného držení platební karty
podle § 249b tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Podle popsaného skutkového zjištění se mladistvá těchto provinění dopustila
tak, že v přesně nezjištěné době nejméně od 18. 1. 2007 v Ch. přesvědčila P.
J., aby usmrtil její matku J. Š., neboť je omezovala ve vzájemném vztahu, poté
se domluvili na době a způsobu provedení činu za použití kladiva, P. J. v téže
době se postupně snažil zajistit automobil k odvozu těla tím, že domlouval s M.
H. odvoz 80 kg břemene, naposledy dne 22. 1. 2007 na následující den v ranních
hodinách, poté dne 23. 1. 2007 v době od 05.00 hod. do 06.00 hod. v Ch., v ul.
S., napadl P. J. v úmyslu usmrtit spící J. Š. ranou kladivem do hlavy velké
intenzity, vrátil se do pokoje, kde čekala A. Š. a po chvíli, když viděli matku
jít do koupelny, požadovala mladistvá po obviněném P. J., aby matku „dodělal“,
obviněný P. J. nato J. Š. v koupelně čtrnácti ranami proměnlivé intenzity
udeřil kladivem do hlavy a přesně nezjištěným nožem ji opakovaně bodl velkou
silou do levé části krku, čímž jí způsobil mnohonásobné tržně zhmožděné rány na
hlavě, bodnořezné rány levé strany krku s porušením krční žíly, průdušnice,
jícnu a levého laloku štítné žlázy a na následky posledně uváděného zranění
poškozená na místě zemřela. Následně oba společně uklízeli stopy od krve a
mladistvá kolem 06.30 hodin přivedla do bytu M. H., který měl zajistit odvoz
těla, což po zjištění skutečností odmítl; mladistvá a obviněný P. J. nato
rozebrali obývací stěnu za účelem ukrytí těla, které obviněný sám vložil do
šatní skříňky a po vzájemné dohodě mladistvá téhož dne kolem 17.00 hodin
požádala mladistvého D. M. o poskytnutí blíže neurčené pomoci, čemuž vyhověl a
teprve na místě v lesním prostoru nad P. M. v Ch. se postupně dozvěděl od obou
obviněných, že zabili matku J. Š. a od obviněného P. J., že potřebují odvést
tělo uložené ve skříni nahoru do lesa, kde viděl oba obviněné jak se neúspěšně
pokouší kopat díru. Pomoc neodmítl, v bytě v ulici S., Ch., převzal od
obviněného P. J. odměnu 1.000,- Kč pod podmínkou mlčenlivosti a posléze
společně všichni naložili skříňku s tělem na rudlík, který za tímto účelem
koupil P. J. v B., avšak z důvodu špatného terénu tělo odvezli za garáže vedle
P. M. v Ch., kde jej obviněný P. J. s mladistvou zakryli sutinami a dne 5. 2.
2007 bylo tělo nalezeno.
Mladistvá byla za tato provinění podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 2, odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti
mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně
některých zákonů, ve znění dalších právní předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003
Sb.“), odsouzena k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání devíti
roků, pro jehož výkon byla § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 a § 8 odst.
2 zák. č. 169/1999 Sb. zařazena do zvláštní věznice pro mladistvé.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. J. a mladistvého D. M., a
rovněž i o náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný P. J. a
mladistvá A. Š., otec mladistvé L. Š., prarodiče mladistvé Ing. V. Š. a Mgr. L.
Š. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl z podnětu všech těchto
odvolání rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 1 Tmo 22/2007, podle § 258 odst.
2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o trestu obviněného P. J. a ve výroku o trestním
opatření uloženém mladistvé A. Š. zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody tak, že mladistvou
odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 2, 3
zák. č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi
roků, pro jehož výkon ji podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 a § 8
odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. zařadil do zvláštní věznice pro mladistvé a
obviněnému P. J. uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1
tr. zák. a § 29 odst. 1, 2 tr. zák. výjimečný trest odnětí svobody v trávní
sedmnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podala mladistvá prostřednictvím obhájce Mgr. P. S. z
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. dovolání.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledala
výrok o vině neúplný v tom, že vyjádření „přesvědčila obviněného P. J., aby
usmrtil její matku“ nesplňuje požadavky obsahu rozsudku vymezené v ustanovení §
120 odst. 3 tr. ř., že místo spáchání činu je určeno jen názvem obce a čas
spáchání činu je vymezen dobou „nejméně od 18. 1. 2007“. Podle mladistvé zcela
ve výroku chybí uvedení způsobu spáchání činu. Za nedostatek označila, že
skutek nevyjadřuje, jakou intenzitou přesvědčila obviněného P. J., aby usmrtil
její matku, když výraz „přesvědčila“ shledala nekonkrétním s tím, že si pod tím
lze představit nejen formu návodu, ale i další formy trestné součinnosti § 164
– 166 tr. zák. Zejména ve výroku chybí uvedení toho, jakým konkrétním jednáním
měla u obviněného rozhodnutí k vraždě vyvolat, jak jej měla přesvědčit, aby se
k jednání rozhodl, za jakých okolností, kdy a kde se tohoto jednání měla
konkrétně dopustit. Nedostatečným shledala i popis následku, který měla svým
jednáním způsobit. Namítla, že u jednotlivých forem trestné součinnosti se
následek podstatně odlišuje, a proto měla být ve výroku rozsudku uvedena nejen
subjektivní stránka protiprávního jednání mladistvé, tedy vymezení toho, v čem
měl spočívat úmysl přesvědčit či jinak podpořit P. J., ale též objektivní
stránka, tj. vymezení konkrétního jednání obviněné, kterým měla přimět P. J. k
rozhodnutí spáchat trestný čin.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla mladistvá
výhrady pro nesprávnost použité právní kvalifikace, kterou shledala v
kvalifikačních znacích v případě trestného činu vraždy, a to ve vztahu k zvlášť
surovému způsobu provedení a ohledně zvlášť zavrženíhodné pohnutky. K první
výhradě namítala, že návod, tak jak je popsán skutek, mohl směřovat výhradně
jen k prostému usmrcení člověka kladivem, k čemuž podle skutkových zjištění
soudu postačuje jedna či dvě rány do hlavy a tedy, že nemohla mít představu,
jakým způsobem nakonec obviněný P. J. vraždu dokoná. Z tohoto důvodu jej
nemohla k takovému způsobu provedení ani navést, když o dokonání činu nožem
obviněná vůbec nevěděla. Neztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že musela
být i s takovým způsobem útoku ze strany obžalovaného srozuměna, že tento
mechanismus útoku nepředpokládala, předpokládat jej však měla a mohla, v čemž
shledal zavinění v nevědomé nedbalosti, která k užití vyšší trestní sazby
postačuje. Podle mladistvé je však takové posouzení v rozporu s hmotným právem,
protože ustanovení § 6 písm. b) tr. zák. dopadá pouze na případy, kdy jde o
skutečnosti, které už existují v době činu a nejsou způsobeny až vlastním
jednáním pachatele. Tento závěr podle mladistvé nemá oporu ani ve zjištěném
skutkovém stavu. Ze skutkových zjištění podle mladistvé vyplývá, že měla
obviněného navést k usmrcení poškozené jednou ranou kladivem. Ačkoli soud
prvního stupně vzal za zjištěné, že mladistvá vyzývala obviněného P. J., aby
poškozenou „dodělal“, nebylo prokázáno, že by jej takto nabádala k dokončení
činu nějakým určitým konkrétním způsobem. Skutečnost, že o vlastním surovém
způsobu provedení věděla, dovodil soud pouze z toho, že obviněný P. J. má
kladivo a že slyšela několik ran. Podle mladistvé však tato okolnost nemá z
hlediska zavinění právní význam, jelikož nastala až poté, co se mladistvá měla
dopustit návodu k vraždě. Návod byl dokonán ve chvíli, kdy se obviněný k vraždě
rozhodl, tedy o několik dní dříve než k vraždě došlo, a proto není rozhodné,
kolika ranami byl obviněným čin spáchán, event. dokonán dalším nástrojem. Podle
mladistvé soud pochybil při úvahách o použití vyšší trestní sazby podle § 219
odst. 2 písm. b) tr. zák., jestliže vycházel výhradně z okolnosti, že věděla o
opakovaném použití kladiva. S okolností užití nože soud prvního stupně použití
trestní sazby obviněné vůbec nespojuje, a pokud tak činí odvolací soud, je
takovým postupem odvolacího soudu porušena zásada zákazu reformace v neprospěch
obžalované.
Závěr soudu o tom, že znak jiná zvlášť zavrženíhodná pohnutka, je naplněn
malicherností důvodu, z něhož se mladistvá rozhodla zbavit své matky, velkou
bezcitností a naprostou neúctou k lidskému životu, podle mladistvé
nekoresponduje s hmotným právem, protože morální bezcitnost a neúcta k lidskému
životu jsou znaky skutkové podstaty každého trestného činu vraždy. Žádné jiné
znaky soud prvního stupně neuvedl. V této souvislosti poukázala na to, že
charakter zvlášť zavrženíhodné pohnutky nelze přičítat pohnutkám, které mají
podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého
afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod.
Pokud soud dospěl k závěru, že motiv činu byl založen na lidské lásce a
nenávisti, obavách o budoucnost mileneckého vztahu a z toho vyplývajícího
narůstajícího tlaku ve vzájemných vztazích mezi matkou a dcerou, dcerou a jejím
milencem, jakož i mezi matkou a milencem dcery, pak se nemůže jednat o znak
vyjádřený v § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. mladistvá podřadila
výhrady proti uloženému trestu, které založila na úvahách vyjádřených k
předchozím dovolacím důvodům, s tím, že měla být uznána vinnou toliko návodem k
provinění vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a proviněními neoprávněného
držení platební karty podle § 249b tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a) tr. zák. ve spolupachatelství ve znění zák. 218/2003 Sb., za což jí měl být
podle základní trestní sazby uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. trest
nepřevyšující pět let. Odvolacím soudem uložený trest odnětí svobody v trvání
osmi roků považovala za uložený mimo zákonnou trestní sazbu.
V závěru uvedla, že i když respektuje, že odvolací soud je vázán skutkovým
stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení, požádala dovolací soud, aby při
přezkoumávání napadených rozhodnutí vzal v úvahu i skutečnost, že se cítí ve
smyslu obžaloby nevinná a trvá na tom, že vraždu své matky nezosnovala ani se
na ní nepodílela. S ohledem na shora uvedené námitky navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek soudu druhého stupně i
rozsudek nalézacího soudu zrušil a Krajskému soudu v Ústní nad Labem přikázal,
aby věc znovu projednal a rozhodl.
Pokud Nejvyšší soud obdržel dne 11. 8. 2008 doplnění dovolání zpracované
obhájcem, které podal u krajského soudu dne 7. 8. 2008, jde o podání učiněné
již po uplynutí lhůty vymezené v § 265e odst. 1 tr. ř., jež činí dva měsíce od
doručení rozhodnutí. Obviněná rozhodnutí odvolacího soudu obdržela dne 14. 3.
2008 a její obhájce dne 13. 3. 2008, uvedená lhůta tudíž uplynula dne 14. 5.
2008. Skutečnostmi, které jsou v tomto doplnění rozvedeny se proto dovolací
soud nemohl zabývat.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutí žádný výrok nechybí
a neshledal ani vadu, která by měla za následek neúplnost výroku. S odkazem na
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. uvedl, že v popisu skutku jsou všechny potřebné
skutečnosti uvedeny. Město Ch. je dostatečným určením místa a je upřesněno i
konkrétní adresou. Doba vymezená „nejméně od 18. 1. 2007“, je též dostatečná,
když je ve výroku dále konkretizováno, že skutek byl realizován dne 23. 1. 2007. Výraz „přesvědčila“ vyjadřuje, že dovolatelka vyvolala v obviněném P. J. vnitřní rozhodnutí trestný čin spáchat. Další argumenty v těchto souvislostech
uvedené označil za nonsens nevyžadující podrobnější zdůvodnění. K dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkonstatoval, že mladistvá pouze
opakuje námitky uplatněné již v řízení o odvolání, s nimiž se odvolací soud
plně vypořádal. Tyto námitky vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, neboť soud
učinil skutková zjištění, že mladistvá nejenže předem obviněného P. J. přiměla
k zavraždění poškozené způsobem, který sám o sobě zvlášť surovým nebyl (rána
kladivem), ale v době, kdy poškozená po útoku vstala a šla do koupelny,
opětovně obviněného k zavraždění poškozené naváděla výzvou, aby poškozenou
„dodělal“. Tento výraz nepochybně vyjadřuje, že bude spočívat v dalších (nyní
již devastujících) útocích tímtéž kladivem či v použití nějaké jiné vhodné
zbraně, tedy i nože, jako předmětu k usmrcení dobře použitelného a dostupného. Právě tento v pořadí druhý návod státní zástupce považoval za významný pro
právní kvalifikaci skutku též podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., protože
svědčil o podstatně důraznějším způsobu vedoucím k usmrcení. Námitky, že motiv
skutku byl založen na lidské lásce, nenávisti a obavách o budoucnost
mileneckého vztahu, vylučuje možnost jeho posouzení jako spáchaného ze zvlášť
zavrženíhodné pohnutky ve smyslu odst. 2 písm. h) § 219 tr. zák. Podle státního
zástupce odporují běžným hlediskům morálky civilizované společnosti. Zdůraznil,
že šlo mezi pachateli o jednoměsíční známost, že k brutální vraždě matky došlo
jen proto, že matka mladistvé nebyla jejímu milenci příliš nakloněna. Žádné
konkrétní kroky v jejich neprospěch přitom poškozená nepodnikala a běžně se
zajímala o život své nezletilé dcery, jak k tomu nakonec byla i povinna (§ 31
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů). K dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že
dovolatelka vychází z předpokladu, že její jednání mělo být posouzeno toliko
jako návod k provinění vraždy podle základní skutkové podstaty podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., k § 219 odst. 1 tr. zák., a z toho následně dovozuje, že
trest, který jí byl soudem uložen podle kvalifikované skutkové podstaty, je
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Závěrem státní zástupce shrnul, že
dovolání mladistvé je nutné ze všech uvedených důvodů posoudit jako zjevně
neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
mladistvé je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno
oprávněnou osobou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit § 265e odst. 1, 2 tr. ř., posuzoval, zda
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. k), g) h) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro
provedení přezkumu dovolacím soudem, a též zda relevantně uplatněné důvody jsou
opodstatněné.
Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho
existence je založena na dvou podmínkách, a to buď že nebyl učiněn určitý
výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí, anebo výrok sice byl v napadeném
rozhodnutí učiněn, ale není úplný. V daném případě mladistvá namítla neúplnost
výroku, za níž se považuje to, že výrok neobsahuje některou podstatnou
náležitost stanovenou zákonem, např. když není rozhodnuto o způsobu výkonu
trestu odnětí svobody, není u právní kvalifikace uvedeno příslušné ustanovení
zákona atd.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu mladistvá brojila proti výroku o vině,
v části tzv. skutkové věty, jíž vytkala nedostatečný popis skutkových zjištění,
za které považovala nepřesné uvedení místa spáchání činu označeného pouze
názvem obce, nekonkrétní vymezení času určeného neurčitou dobou a dále to, že
nebyl podrobně rozveden způsob, jímž se měla návodu, který je jí kladen za vinu
dopustit.
K tomuto je potřeba uvést, že tzv. skutková věta obsahující popis skutku, v
němž je spatřován konkrétní trestný čin, je součástí výroku o vině, jehož
náležitosti jsou vymezeny v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Podle něho výrok,
jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně
označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a
uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a
způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k
tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných
znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve smyslu tohoto
ustanovení tzv. skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek,
jehož se obviněný podle zjištění soudu dopustil, a které jsou relevantní z
hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu. Nevyhovuje-li popis skutku
všem uvedeným náležitostem významným pro použití do úvahy připadající právní
kvalifikace, může se jednat o takovou neúplnost výroku o vině, která zakládá
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18, roč. 2002, č. T- 436).
Rovněž je však potřeba vymezit, že o vadu, která by naplňovala uvedený dovolací
důvod, jde jen tehdy, když ve výroku o vině v tzv. skutkové větě nebyly uvedeny
všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v projednávaném případě
konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného
ustanovení, podle kterého byl posuzován ( viz rozhodnutí č. 43/1994-I. Sb.
rozh. tr.).
Jestliže je ve skutkovém zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
popsáno, že v přesně nezjištěné době nejméně od 18. 1. 2007 v Ch. A. Š.
přesvědčila P. J., aby usmrtil její matku J. Š., neboť je omezovala ve
vzájemném vztahu, poté se domluvili na době a způsobu provedení činu za použití
kladiva, P. J. v téže době se postupně snažil zajistit automobil k odvozu těla
tím, že domlouval s M. H. odvoz 80 kg břemene, naposledy dne 22. 1. 2007 na
následující den v ranních hodinách, poté dne 23. 1. 2007 v době od 05.00 hod.
do 06.00 hod. v Ch., v ul. S., napadl P. J. v úmyslu usmrtit spící J. Š.…, je
zřejmé, že mladistvá nenamítla takový nedostatek, v němž by mohla být
shledávána opodstatněně vada v označeném dovolacím důvodu předpokládána.
Vymezení činu dobou „nejméně od 18. 1. 2007“, a dále daty 22. 1. 2007 a 23. 1.
2007, je dostatečným časovým určením činu. Rovněž místo je ze skutkových
skutečností zřejmé.
Za opodstatněnou nelze považovat ani výhradu o nedostatečném vyjádření znaků
důležitých pro posouzení činu mladistvé jako návodu, neboť ten vyplývá z
formulací „přesvědčila P. J., aby usmrtil její matku,…poté se domluvili na době
a způsobu provedení činu za použití kladiva… a když viděli matku jít do
koupelny, požadovala mladistvá po obviněném P. J., aby matku dodělal“. Vzhledem
k tomu, že ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je návod spatřován v tom,
že obviněný jiného navede ke spáchání konkrétního trestného činu, tedy u něho
úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, je zřejmé, že ve výroku rozsudku
popsané skutkové okolnosti uvedený znak v potřebné míře vyjadřují.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud považoval popis skutku úplným jak z hlediska
formálních požadavků na náležitosti výroku o vině ve smyslu § 120 odst. 3 tr.
ř., tak i pro spolehlivé právní posouzení. Jsou v něm též dostatečně vyjádřeny
všechny rozhodné skutečnosti tak, že skutek v podobě, v jaké je popsán nelze
zaměnit s jiným, odpovídá použité právní kvalifikaci, a je v souladu s právní
větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního provinění
(srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Výhrady mladistvé o neúplnosti skutkového zjištění posoudil Nejvyšší soud jako
neopodstatněné.
Mladistvou dále vznesené výhrady, že nelze dovodit návod ve vztahu ke
kvalifikovaným znakům skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst.
1, 2 písm. b), h) tr. zák., podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jsou námitkami právní povahy, a proto korespondují se
zákonnými znaky uvedeného dovolacího důvodu, podle něhož lze dovolání podat,
spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že mladistvá byla uznána vinnou účastenstvím ve formě návodu
podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst.
1, 2 písm. b), h) tr. zák., je potřeba uvést, že účastníkem na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je ten, kdo
navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce).
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění
znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto
znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu,
která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Je
založeno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost
trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele.
Po objektivní stránce spočívá jednání návodce ve vzbuzení rozhodnutí v jiném
spáchat hlavní trestný čin, došlo-li alespoň k pokusu o něj. Způsoby, jak
návodce může jiného ke spáchání hlavního trestného činu navést, jsou různé,
např. naléháním, přesvědčováním, najmutím jiného ke spáchání hlavního trestného
činu apod. K objektivní stránce návodu je též nezbytné, aby mezi jednáním
návodce a hlavního pachatele byl příčinný vztah.
Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství,
návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být
konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může
jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si
je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele
spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn).
Ve vztahu k subjektivní stránce je též vhodné zmínit, že jestliže se úmysl
účastníka vztahuje i na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, má
to i pro něho za následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí č.
42/1954 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. totiž nezná
ohledně samotného návodu (ale i jiného účastenství) okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby. Proto návod k trestnému činu spáchaný za okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby předpokládá, aby takováto okolnost
byla dána ohledně jednání, k němuž byl naveden ten, kdo podle návodu měl jednat
(srov. rozhodnutí č. 22/1957 Sb. rozh. tr.). Obecně však lze uvést, že k
subjektivní stránce účastníka platí to, co o úmyslných trestných činech vůbec.
Lze zmínit, že ustanovení § 10 odst. 2 tr. zák. stanoví, že na trestní
odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o odpovědnosti a
trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného, a proto je
třeba i na účastníka vztáhnout § 6 tr. zák., podle něhož pro přičítání
okolností přitěžujících nebo okolností, které podmiňují použití vyšší trestní
sazby, postačí v podstatě nedbalost (a to i nevědomá s výjimkou okolností,
které vyžadují nedbalost vědomou (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H.
Beck, 2004, s.102-103).
Návod mladistvé směřoval ke spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1,
2 písm. b) a h) tr. zák., a tak je potřeba též uvést, že tohoto trestného činu
se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (odst. 1), spáchá-li tento čin zvlášť
surovým nebo trýznivým způsobem [odst. 2 písm. b)], a v úmyslu získat majetkový
prospěch nebo úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť
zavrženíhodné pohnutky (odst. 2 písm. h)].
Podle tzv. právní věty se mladistvá návodu k uvedenému trestnému činu dopustila
v alternativě, že úmyslně navedla jiného, aby jiného usmrtil a uvedený čin
spáchal zvlášť surově a ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Znaky zvlášť surovým způsobem a zvlášť zavrženíhodná pohnutka nejsou v trestním
zákoně přesně definovány. Soudní praxe vykládá znak zvlášť surového způsobu
jako spáchání trestného činu, které svou surovostí výraznou měrou přesahuje
obvyklou míru surovosti, která je nutně obsažena v každém jednání zakládajícím
znaky trestného činu vraždy. Tento znak představuje především ty okolnosti,
které charakterizují použité násilí z vnějšího hlediska (naproti tomu znak
zvlášť trýznivý způsob představuje okolnosti spíše subjektivní povahy
charakterizující prožitky poškozeného). Vůči tělu poškozeného může být použito
i několik násilných mechanismů charakterizovaných extrémní brutalitou, která se
vymyká rámci násilí typickému pro většinu trestných činů vraždy (viz rozhodnutí
č. 1/1993 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně své závěry o naplnění uvedeného znaku vyjádřil velmi
stručně na straně 33 odůvodnění rozsudku tak, že bylo prokázáno, že mladistvá
vzbudila v obviněném P. J. rozhodnutí spáchat trestný čin a o vlastním
provedení, tedy opakovaném použití kladiva věděla.
Podrobněji tento znak zkoumal odvolací soud, který na str. 26 odůvodnění svého
rozsudku uvedl, „že útok vůči poškozené byl spáchán zvlášť surovým způsobem,
neboť útok kladivem celkem patnácti ranami způsobil značnou devastaci těla
poškozené, navíc obviněný P. J. použil i nůž, takže šlo o útok vedený s velmi
vysokou intenzitou a výraznou brutalitou a více nástroji“. Zabýval se i tím,
zda uvedená okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je naplněna i ve
vztahu k návodu mladistvé a dovodil, že „za situace, kdy je zřejmé, že
mladistvá věděla, že útok vůči poškozené bude veden kladivem a že první rána
podle plánu nestačila k uskutečnění zamýšleného úmyslu usmrtit, při své pobídce
určené obviněnému P. J., aby poškozenou dodělal, musela předpokládat, že bude v
útoku pokračovat stejným nástrojem, a že bude zapotřebí velkého počtu úderů, z
nichž některé i podle své výpovědi slyšela.“ Odvolací soud na základě těchto
skutečností zhodnotil, že mladistvá musela být i s takovým způsobem útoku ze
strany obviněného P. J. srozuměna. Usmrcení poškozené zvlášť surovým způsobem
bylo zahrnuto jejím přímým úmyslem. Ve vztahu k poslední fázi útoku nožem,
odvolací soud k zavinění mladistvé dovodil ve smyslu § 6 písm. b) tr. zák.
nevědomou nedbalost, neboť tento mechanismus útoku nepředpokládala,
předpokládat jej však měla a mohla, protože k dokonání činu dala sama popud.
Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a korespondující se zákonnými
podmínkami, které tento znak vyjadřují. Pro úplnost je však vhodné uvést, že
není pochyb o tom, že způsob, jakým obviněný P. J. poškozenou usmrtil, tedy to,
že jí dal nejprve jednu ránu kladivem a poté v útoku pokračoval dalšími mnoha
ranami stejným nástrojem, a v závěru užil nůž, jímž ji opakovaně bodl, byl
proveden ve smyslu shora uvedených kritérií zvlášť surovým způsobem. Jak uvedl
i odvolací soud, je v tomto mechanizmu zahrnuta extrémně vysoká míra brutality,
vymykající se násilným jednáním u většiny trestných činů vraždy. Bylo proto
zcela správně posouzeno, že obviněný P. J. se činu vraždy dopustil při naplnění
znaku § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud shledal, že úmysl mladistvé v rámci
návodu směřoval i k tomuto znaku a je zahrnut i jejím zaviněním, protože jak je
uvedeno ve skutkových zjištěních a podrobně rozvedeno v odůvodnění napadených
rozhodnutích, byla to mladistvá, která vznesla požadavek na usmrcení matky a
společně s obviněným, který byl určen k tomu, že čin spáchá, vymysleli celý
plán a průběh jak zavraždění maky, tak i další jednání spojené s odklizením
jejího těla. V daných souvislostech je nutné mít na zřeteli i tuto aktivní roli
mladistvé, která nejenom že dala uvedený impuls, ale kromě vlastního útoku
proti tělu poškozené, který přenechala obviněnému P. J., participovala na celém
jednání. Je potřeba zdůraznit, že byla po celou dobu činu přítomna v bytě a
průběh probíhající vraždy zčásti sledovala. Je proto nutné zdůraznit, že pokud
v rámci domluvy měl obviněný pro usmrcení použít kladivo, mladistvá měla
určující podíl i na výběru tohoto nástroje. Za rozhodující je však nutné
považovat okamžik, kdy poškozená po první ráně vstoupila do koupelny, mladistvá
tuto skutečnost zjistila, tak ve svém návodném jednání pokračovala tím, že
vyjádřila požadavek, aby obviněný matku „dodělal“. Z obsahu tohoto slovního
obratu je zcela zřejmé, že mladistvá tím jednoznačně vyzvala obviněného jednat
tak, aby byla poškozená usmrcena. Lze též připustit, že i výraz „dodělat“, v
sobě skrývá jistou brutalitu, neboť je v něm obsažena nemilosrdnost, tvrdost a
to že následek smrti musí nastat v každém případě, tedy i za použití čehokoliv,
co je schopné jej přivodit. Právě tímto vyjádřením uvedeného požadavku
mladistvá dala najevo, že požaduje, aby smrt poškozené byla přivozena
jakýmkoliv způsobem, a s ohledem na to, že obviněný k první ráně užil
domluvené kladivo, lze dovodit i přímý návod k tomu, aby právě tímto kladivem
obviněný učinil vše proto, aby poškozená zemřela. V takovém případě jde o přímý
návod k tomu, aby byl čin spáchán i brutálně a s maximální razancí, což logicky
plyne z průběhu celé vražedné situace, neboť pokud jedna rána poškozenou
neusmrtila, bylo slovem „dodělat“ jasně vyjádřeno, že to musí být podstatně
důraznější útok než dosud, že se musí jednat o více úderů atd. V uvedené
formulaci je zahrnuta nejen vůle mladistvé k tomu, aby byla její matka
zavražděna kladivem, ale představuje také široký prostor možností výběru
obviněným zvoleného prostředku k tomu, aby došlo k následku, který mladistvá
požadovala.
Nejvyšší soud na základě uvedených úvah shledal závěr odvolací soudu o tom, že
ve vztahu k množnosti užití nože v závěru vražedného útoku v rámci nevědomé
nedbalosti s odkazem na ustanovení § 6 písm. b) tr. zák. je spíše mírnějším
posouzením této okolnosti, neboť by bylo možné dovodit i úmysl nepřímý ve § 4
písm. b) tr. zák., protože uvedené skutečnosti svědčí o tom, že mladistvá byla
srozuměna s tím, že obviněný užije jakýkoliv nástroj, tedy i nůž, pokud kladivo
nebude postačující. Uvedená úvaha však svědčí v neprospěch mladistvé, a proto,
pokud odvolací soud učinil uvedený závěr, jak bylo shora citováno, není právní
teorií vyloučen, a proto je Nejvyšší soud nepovažuje za nesprávný.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud uvedené závěry o tom, že návod
mladistvé směřoval k tomu, aby poškozená byla usmrcena zvlášť surovým způsobem,
byl ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák.
naplněn, a výhrady mladistvé v tomto směru učiněné nejsou opodstatněné.
Znak „zvlášť zavrženíhodné pohnutky“, proti němuž mladistvá dále ve svém
dovolání brojila, je rovněž vykládán na základě soudní praxe, podle níž se
ustálilo, že za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat pohnutku, která je
v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti,
bezohledném sobectví a o naprosté neúctě pachatele k lidskému životu. Naproti
tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají poklad v přirozených
citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, dlouhodobé
stresové situaci např. v meziosobních vztazích.
Odvolací soud, který uvedený znak zkoumal k námitce, již mladistvá uplatnila v
rámci odvolacího řízení, na straně 27 – 28 odůvodnění svého rozhodnutí se s
odkazem na rozsudek soudu prvního stupně nepřiklonil k tomu, že by se jednalo o
malichernou pohnutku, protože toto vyjádření shledal nepřiléhavým zjištěným
okolnostem. Zdůraznil především záměr pachatelů zbavit se poškozené ve snaze
odstranit pro ně omezujícího vlivu matky, bránící jejich mileneckému vztahu a
soužití podle jejich představ. Vyzdvihl i to, že oba jednali s hlubokou morální
bezcitností, z důvodu bezohledného sobectví.
Nejvyšší soud tyto argumenty podporující závěr soudu prvního stupně o naplnění
zvlášť zavrženíhodné pohnutky považoval za správné a výstižné. Uvedený znak je
s ohledem na zjištěné a prokázané skutkové okolnosti naplněn především tím, že
mladistvá svým návodem k vraždě matky využila lásky svého přítele, který jí
dával najevo, že je schopen pro ni učinit cokoli. Příčina vzniku záměru, zbavit
se matky tím, že ji na základě společné dohody její milenec zavraždí,
vykrystalizovala z toho, že matka se snažila svou dceru odvrátit od vztahu s
obviněným. Nečinila tak ovšem tím, že by milencům v jejich vztahu přímo
bránila, či dceři přímo zakazovala se s ním scházet, ale dávala najevo svůj
nesouhlas a stanovila limity, kdy se mohou scházet.
Z žádných okolností proto nelze dovodit, že by mladistvá jednala za situace,
kdy by bylo možné dovodit, že její pohnutka má podklad v přirozených citech
člověka např. že by tomu bylo z velké lásky, která nemá naplnění apod., nebo
proto, že by mladistvá měla obavu o ztrátu svého přítele, k němuž chovala
milostné city, pod vlivem působení matky, která by se snažila za každou cenu
mezi nimi vztah ukončit.
Za vlastní pohnutku, která vyvolala celou tragickou událost, byla sobeckost a
bezcitnost zejména mladistvé, která se činu dopustila v neúctě ke všem
základním lidským hodnotám a z nesmírného cynizmu. Projevila se v ní snaha za
každou cenu se domoci výhod, které v daném případě považovala za prioritní bez
ohledu na druhé. Tato pohnutka, svědčící o naprostém egoismu a neúctě k
lidskému životu, navíc milující matky je o to markantnější, že nebyla podmíněna
žádným negativním přístupem ze strany matky, která, i když se vztahem mladistvé
s obviněným nesouhlasila, činila kroky, které mladistvou příliš v jejím osobním
životě, ale ani ve vlastním vztahu s obviněným neomezovaly. Naopak ve snaze
neschvalovaný vztah oslabit, matka mladistvé koupila koně, aby dcera v zájmu o
něj neměla na obviněného tolik času. Matka ve snaze prospět své dceři se na
základě její žádosti rozešla se svým přítelem atd. Je tedy patrné, že matka se
snažila své dceři i přes výhrady k obviněnému, vyjít vstříc. Přes všechny tyto
její vlídné kroky, mladistvá, aniž by pro to měla jakoukoliv podstatnou
záminku, kromě toho, že se potřebovala matky zbavit, aby měla úplnou volnost,
matčinu vraždu bezcitně a chladnokrevně naplánovala tak, že si v podstatě
najala osoby, které její záměr provedou. V tomto směru totiž nejde jen o
zosnování úkladů, které zajistila ve vztahu k samotné vraždě, k níž navedla
obviněného P. J., ale je potřeba přihlédnout i k tomu, jak zajišťovala
odklizení těla mrtvé matky. Právě i toto zcela racionální a nevybíravé
organizování odklízení ostatků, kdy bylo nezbytné, překonat i jisté překážky,
mladistvá za spolupráce s obviněnými realizovala s maximálním uvážením a
rozmyslem. Není proto pochyb o tom, že pohnutka, z níž mladistvá obviněného P.
J. navedla, naplňuje znak zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 219 odst. 2 písm.
h) tr. zák. a její návod právě z této pohnutky vycházel.
Nejvyšší soud v právní kvalifikaci skutku žádná pochybení neshledal, a proto
došel k závěru, že výhrady uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nejsou důvodné a použitá právní kvalifikace návodu k trestnému
činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. je plně v souladu se
zákonem.
Jestliže mladistvá na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. namítala výměru trestu (trestního opatření odnětí svobody) uloženou v
rozporu se zákonem, neučinila tak v souladu s tímto označeným dovolacím
důvodem, podle něhož lze dovolání podat, když byl obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Předně je nutné uvést, že tato dvě kritéria, jednak trestu (trestního
opatření), které soud nepřipouští a jednak uložení trestu (trestního opatření)
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin (provinění), jímž byl
uznán vinným, je nutné vždy posuzovat toliko z té právní kvalifikace, podle níž
bylo obviněnému (mladistvému) trestní opatření uloženo. To znamená., že uvedená
hlediska je nutné posuzovat s ohledem na trestný čin (provinění), jímž byl
obviněný (mladistvý) skutečně soudem uznán vinným. Pro úvahy o existenci
uvedených zákonných podmínek § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto nelze
vycházet z právní kvalifikace trestného činu, podle níž obviněný nebyl uznán
vinným, kterou si toliko obviněný v rámci svých úvah jako správnou domýšlel,
respektive se v rámci svých námitek domáhal.
Nejvyšší soud, který vadu, jíž mladistvá pod onačeným dovolacím důvodem
vytýkala, neshledal, avšak pro úplnost nad rámec podaného dovolání dodává, že
ve vztahu k výši a druhu trestního opaření, které bylo mladistvé v podobě
výjimečného trestního opatření uloženo, nezjistil žádné nedostatky.
Mladistvé bylo trestní opatření odnětí svobody sazby § 219 odst. 2 tr. zák.
uloženo odvolacím soudem podle § 35 odst. 1 tr. zák. § 31 odst. 2, 3 zák. č.
218/2003 Sb. jako úhrnné výjimečné trestní opatření na dobu osmi roků.
Tento druh i výměra trestního opatření plně korespondují s podmínkami § 31
odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož lze výjimečné trestní opatření
mladistvému uložit v případě, když spáchal provinění, za které trestní zákon ve
zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a když stupeň nebezpečnosti
takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu
provedení činu nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko
napravitelnému následku mimořádně vysoký. V tomto případě může soud pro mládež
uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by
odnětí svobody v rozmezí uvedeného v § 31 odst. 1 tr. zák. (tj. od jednoho roku
do pěti let) k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo.
Uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestního opatření byly s ohledem na
čin, jímž byla mladistvá uznána vinnou, použitou právní kvalifikací, okolnosti,
za nichž byl čin spáchán, a osobu mladistvé, splněny. Mladistvá byla odsouzena
za čin, kterého se dopustila při naplnění znaků zvlášť surového způsobu a ze
zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Zajistila, aby byla zabita vlastní matka, což
byla osoba jí nebližší, milující a laskavá. Jedná se tedy o čin, který vykazuje
mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Vzhledem k osobnostní
struktuře mladistvé, která vykazuje znaky emoční nestability, egocentrické
orientace, u níž se projevila velká schopnost manipulovat s druhými osobami a
jejich prostřednictvím si zajistit dosažení svých osobní zájmů a cílů, je
zřejmé, že odnětí svobody v rozmezí podle § 31 odst. 1 zák. č. 218/203 Sb., by
nebylo postačující.
Vzhledem k tomu, že námitky mladistvé byly opakováním těch, které uplatnila v
rámci odvolacího řízení, s nimiž se v potřebné míře a správně vypořádal
odvolací soud, Nejvyšší soud, který použitou právní kvalifikaci i uložené
trestní opatření posoudil jako učiněné v souladu se zákonem, dovolání mladistvé
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová