8 Tdo 896/2015-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o
dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. T.
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 130/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013,
uznal obviněného P. T. (dále převážně jen „obviněný“) vinným, že
„dne 14. března 2008 v P., J., v kanceláři společnosti S. od 15. 4. 2010, jako
jednatel společnosti STARGIT, s. r .o., se sídlem Praha 10, Dětská 61, IČ: 636
69 862, jako kupující, uzavřel se samostatně trestně stíhaným B. L., jako
předsedou představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., jako
prodávajícím, Kupní smlouvu, kdy předmětem této smlouvy byla sklízecí mlátička
tovární značky New holland L 626 I, rok výroby 1996, s dohodnutou kupní cenou
ve výši 120.000,- Kč bez DPH, přestože si byl vědom, že cena obvyklá je výrazně
vyšší, a to nejméně 837.000,- Kč bez DPH, a dále téhož dne uzavřel další kupní
smlouvu se společností Stavby ČR holding, a. s., kdy předmětem této smlouvy
byla sklízecí mlátička tovární značky New holland TX 68, rok výroby 2001, s
dohodnutou kupní cenou ve výši 200.000,- Kč bez DPH, přestože si byl vědom, že
cena obvyklá je výrazně vyšší, a to nejméně 2.465.000,- Kč bez DPH, a následně
dne 28. dubna 2008 uzavřel v P., J. 3, v kanceláři společnosti S. jako jednatel
společnosti STARGIT, s. r. o., jako prodávající, s B. L. jako jednatelem
společnosti AKP-INVEST, s. r. o., se sídlem Šumavské Hoštice 38, IČ: 256 45
161, Kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sklízecí mlátička tovární značky New
holland L 626 I, rok výroby 1996, po údajné generální opravě, za dohodnutou
kupní cenu ve výši 900.000,- Kč bez DPH, a dále téhož dne uzavřel další Kupní
smlouvu za společnost STARGIT, s. r. o., jako prodávající, s B. L. jako
jednatelem společnosti AKP-INVEST, s. r. o., jejímž předmětem byla sklízecí
mlátička tovární značky New holland TX 68, rok výroby 2001, po údajné generální
opravě, za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč bez DPH, přestože si
byl vědom skutečnosti, že k repasi strojů nedošlo, a důvodem těchto transakcí
se zvýšenou kupní cenou je provedení takových účetních operací, které následně
umožní B. L. uplatnit neoprávněný daňový odpočet, přičemž dne 26. 5. 2008 podal
B. L. za společnost AKP-INVEST, s. r. o., na Finančním úřadě ve V. Přiznání k
dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna roku 2008, v němž
uplatnil z výše uvedeného obchodu nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z
přidané hodnoty ve výši 646.000,- Kč, ačkoliv spol. STARGIT, s. r. o., není
registrovaná jako plátce DPH, kdy tímto jednáním vznikla České republice,
zastoupené Finančním úřadem ve V., se sídlem V. škoda v celkové výši 646.000,-
Kč.“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3
písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění do 31. 12. 2009
(dále jen „tr. zák.“), ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a
uložil mu podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho
roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce
(ten tak učinil v neprospěch obviněného). Městský soud v Praze o nich rozhodl
usnesením ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, tak, že obě odvolání podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní
zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst.
2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního
stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého
stupně, který konstatoval, že z obsahu odvolání státního zástupce nevyplývalo,
na základě jakých důkazů by měla být u obviněného dána právní kvalifikace
skutku nejen jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ve formě pomoci podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák., ale také jako trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě
pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud nebyla dána ani u odděleně
trestně stíhaného hlavního pachatele B. L., v jehož případě se státní zástupce
spokojil s právním posouzením skutku jen jako trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák.
Odvolací soud tak neshledal existenci žádného důkazu, který by navrhované
rozšíření právní kvalifikace daného skutku odůvodňoval.
S takovým právním názorem odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce
neztotožnil a uvedl, že učiněná skutková zjištění skýtají dostatečný podklad i
pro závěr, že velmi zřetelným cílem uskutečněných obchodních transakcí bylo
rovněž vyvedení majetku ze společnosti Stavby ČR holding, a. s., do společnosti
AKP-INVEST, s. r. o., které byly obě ovládány odděleně trestně stíhaným B. L.
Vzhledem k tomu, že trestní řízení vedené proti jmenovanému jako pachateli
hlavního trestného činu nebylo dosud pravomocně skončeno, je třeba otázku jeho
trestní odpovědnosti posoudit jako předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. (v této
souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
1199/2014). Přitom je nepochybné, že odděleně trestně stíhaný B. L. byl jako
předseda představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., v postavení člena
statutárního orgánu se zákonnou povinností vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře, jak vyplývalo z § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Ve věci provedené důkazy pak podle nejvyššího státního zástupce dokládají, že
B. L. shora popsanými transakcemi porušil tuto svoji zákonnou povinnost,
jestliže činil úkony, v jejichž důsledku byly z majetku společnosti Stavby ČR
holding, a. s., vyvedeny stroje v obvyklé prodejní ceně dosahující celkové
částky nejméně 3.302.000 Kč, aniž by se této prodávající společnosti dostalo
tomu odpovídající protihodnoty. Takové jeho jednání skýtá dostatečný podklad
pro závěr, že jej lze činit trestně odpovědným nejen za spáchání trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3
písm. c) tr. zák., ale že jeho jednání zároveň vykazuje i znaky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. (zde dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
1652/2008).
Dále dovolatel uvedl, že z obsahu listinných důkazů (kupních smluv,
účetních dokladů, závěrů znaleckého posudku) je též patrné, že k vyvedení
předmětných strojů z majetku společnosti Stavby ČR holding, a. s., v níž
obviněný B. L. působil jako předseda představenstva, bez protiplnění
odpovídajícímu skutečné hodnotě strojů, do majetku společnosti AKP-INVEST, s.
r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl rovněž jmenovaný, došlo
prostřednictvím společnosti STARGIT, s. r. o., zastoupené jednatelem obviněným
P. T. Ten totiž jménem uvedené obchodní společnosti uzavřel nejprve jako
kupující se společností Stavby ČR holding, a. s., jako prodávajícím kupní
smlouvy, v nichž byly obě mlátičky záměrně podhodnoceny, a následně po uplynutí
pouhých šesti týdnů uzavřel v postavení prodávajícího ohledně identických
zemědělských strojů kupní smlouvy se společností AKP-INVEST, s. r. o., do
jejíhož majetku byly stroje převedeny, avšak za kupní cenu několikanásobně
vyšší a odpovídající již jejich skutečné hodnotě, aniž by se reálná hodnota
strojů (konkrétně ve smyslu smluvně deklarovaných generálních oprav), jak bylo
prokázáno, změnila. Na povědomí obviněného o skutečném účelu takto
uskutečněných právních úkonů lze usuzovat nejen z uvedených okolností jeho
aktivní účasti na uzavírání jednotlivých kupních smluv, ale dále i ze
skutečnosti, že nepřistoupil k úhradě kupní ceny strojů společnosti Stavby ČR
holding, a. s., bezprostředně po uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2008 v
návaznosti na převzetí předmětu koupě, ale až dne 15. 12. 2008, a tedy až po
následném prodeji strojů společnosti AKP-INVEST, s. r. o.
Takto zjištěné jednání obviněného P. T. podle názoru nejvyššího státního
zástupce vykazuje znaky účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. nejen ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., jak konstatovaly
soudy obou stupňů, ale zároveň i ve vztahu k trestnému činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
přičemž se způsobením škodlivého následku na majetku společnosti Stavby ČR
holding, a. s., byl vzhledem k výraznému nepoměru reálné a kupní ceny plně
srozuměn podle § 4 písm. b) tr. zák. K argumentaci odvolacího soudu, že státní
zástupce se v dosavadním řízení předmětného rozšíření právní kvalifikace
nedomáhal, dovolatel uvedl, že se tak stalo v důsledku pochybení.
Pokud jde o zásadu akcesority, na níž je účastenství budováno, měl
dovolatel za to, že pro právní kvalifikaci skutku, jímž je uznán vinným
účastník, není limitující, jakým trestným činem je uznán pachatel. Jestliže
stávající judikatura (zde poukázal opětovně na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tdo 1199/2014 a sp. zn. 5 Tdo 984/2004) umožňuje vyvodit trestní
odpovědnost vůči účastníkovi i za situace, kdy sám pachatel trestného činu není
obviněn, postaven před soud ani odsouzen (přitom předpokladem v těchto
případech je, že trestný čin je natolik objasněn, že závěr o vině lze vyřešit
jako předběžnou otázku), nelze pak soudy limitovat v otázce kvalifikace toliko
jako trestného činu, kterým byl v samostatně vedeném trestním řízení uznán
vinným pachatel hlavního trestného činu, pokud účastníkem spáchaný skutek v
jednočinném souběhu vykazuje znaky i dalších trestných činů, jimiž pachatel v
důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení uznán nebyl.
Obdobně byl dovolatel přesvědčen, že rozšíření právní kvalifikace daného skutku
nebrání ani obžalovací zásada promítnutá v § 220 odst. 1 tr. ř., neboť
totožnost skutku je zachována i v případě, že je zachována alespoň částečná
totožnost jednání nebo částečná totožnost následku. V daném případě znělka
obžaloby zahrnuje i takové jednání obviněného, které spočívá v převodu strojů
prostřednictvím kupních smluv poškozujících prodávající společnost Stavby ČR
holding, a. s., na jejím majetku, a proto je totožnost skutku zachována s
ohledem na zachování totožnosti jednání. Jednočinný souběh obou trestných činů
není podle názoru dovolatele vyloučen ani z důvodu faktické konzumpce, i když
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku je spíše vedlejším
produktem sbíhajícího se daňového deliktu, nicméně jej s ohledem na způsobený
následek nelze označit za čin relativně malého významu, a proto i změna, jíž by
mělo být dovoláním docíleno, by na postavení obviněného měla jistý dopad.
V závěru svého podání a z důvodů v něm podrobně popsaných nejvyšší
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, jakož i jemu předcházející
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013,
a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu
1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takové
rozhodnutí by měl učinit v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání však souhlasil
i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
Obviněný se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni
rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; § 265p odst. 1 tr. ř. ], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním
zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa)
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání státního
zástupce (podané v neprospěch obviněného) podle § 256 tr. ř. zamítl (jak již
bylo výše uvedeno, stejné rozhodnutí učinil i ohledně odvolání obviněného), tj.
rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v
úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce v dovolání vyslovil názor, že skutek uvedený v
rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jen jako pomoc k
trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ač měl být
právně posouzen též jako pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák., a rozvedl, v čem konkrétně toto pochybení spočívá. Lze tak
mít za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně
naplnil.
Nejvyšší soud však při svém rozhodování musel vzít v úvahu i samotnou podstatu
dovolání, jeho význam a širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a
zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli
bezprostřední účel v podobě nápravy všech (tedy jakýchkoliv) vad napadených
rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na dovolání totiž jde nad
rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není ústavně zaručeno ani v
Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a svobod, ale ani v
závazných mezinárodních smlouvách). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání
nemůže nahrazovat nejen řádné opravné prostředky, ale ani další dva mimořádné
opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení).
Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm
znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu
konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. V
konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a
postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na
stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude
pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí
obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením
zákonného a spravedlivého rozhodování.
V posuzované věci není sporu o tom, že skutkovým zjištěním obou soudů nižších
stupňů odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3
písm. c) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterou
ostatně dovolatel ani nezpochybňoval. Podstatou činnosti Nejvyššího soudu proto
bylo posoudit, zda zjištěné jednání obviněného má být právně kvalifikováno
rovněž jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák., jak se toho v podaném dovolání domáhal nejvyšší státní zástupce.
Proto je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. (tedy podle trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2009) se dopustil
ten, kdo jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou
nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z
hlediska subjektivní stránky se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§ 3
odst. 3, § 4 tr. zák.), byť zde postačoval i nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr.
zák.], přičemž ve vztahu ke způsobení značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a §
255 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z
nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr. zák.].
Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo
jeho pokusu byl ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu,
zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v
předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestní odpovědnost a
trestnost účastníka se zde přitom posoudila stejně jako trestní odpovědnost a
trestnost pachatele (§ 10 odst. 2 tr. zák.). V tomto zákonném ustanovení byla
vyjádřena zásada akcesority účastenství, která znamená závislost trestní
odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. K trestnosti
účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. se však nevyžadovalo, aby tento naplnil všechny zákonné znaky skutkové
podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala
pomoc. Podstatné bylo, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání
úmyslného trestného činu pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo
ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem.
K akcesoritě účastenství je třeba ještě uvést, že k trestní odpovědnosti
účastníka nebylo třeba, aby již bylo rozhodnuto o vině pachatele. Soud otázku
spáchání trestného činu pachatelem posuzuje jako předběžnou otázku podle § 9
odst. 1 tr. ř., a to na základě jím učiněných skutkových zjištění. Dokonce
nelze vyloučit, že soud při řešení této prejudiciální otázky může závěr o vině
hlavního pachatele učinit bez ohledu na skutečnost, že pro skutek, pro který je
postaven před soud účastník (v dané věci pomocník), není ani trestně stíhán
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo
984/2004, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014).
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na přezkoumávanou věc
je třeba připomenout, že obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která nikterak nezpochybnil ani soud odvolací, jako jednatel
společnosti STARGIT, s. r. o, a jako kupující uzavřel s předsedou
představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., B. L. jako prodávajícím
dne 14. 3. 2008 dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem byly dvě sklízecí
mlátičky, přičemž si byl vědom, že obvyklá cena těchto strojů je v obou
případech výrazně vyšší než cena sjednaná. Dne 28. 4. 2008 obviněný uzavřel
tentokrát jako prodávající další kupní smlouvy opět s B. L. tentokrát jako
kupujícím a jednatelem společnosti AKP-INVEST, s. r. o., jejichž předmětem byly
shodné stroje (mlátičky) po údajné generální opravě, přestože si byl vědom
toho, že k repasi strojů nedošlo, a kupní cena byla v obou případech
několikanásobně vyšší a odpovídající jejich skutečné hodnotě. Byl si přitom
vědom toho, že důvodem těchto transakcí se zvýšenou kupní cenou, bylo provedení
takových účetních operací, jež následně umožnily odděleně trestně stíhanému B.
L. uplatnit podle zákona o spotřebních daních (zejména ustanovení § 72 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) neoprávněný nárok na odpočet daně z
přidané hodnoty ve výši 646.000 Kč, a tím vylákat výhodu na této dani, ačkoliv
společnost STARGIT, s. r. o., nebyla registrovaná jako plátce DPH; tímto
jednáním vznikla České republice, zastoupené Finančním úřadem ve Vimperku, se
sídlem Vimperk, 1. máje 200, škoda v uvedené výši.
Tato skutková zjištění obou soudů nižších instancí svědčí o tom, že primárním
úmyslem odděleně trestně stíhaného B. L. bylo, aby si jako předseda
představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., popsanými obchodními a
účetními transakcemi vytvořil předpoklady pro následné uplatnění neoprávněného
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 646.000 Kč. Takové jeho
jednání svědčí pro spolehlivý závěr, že jej lze činit trestně odpovědným za
spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., což oba soudy nižších instancí u něho
jako hlavního pachatele dovodily při posuzování tzv. předběžné otázky podle § 9
odst. 1 tr. ř.
K tomu lze dodat, že při řešení této prejudiciální otázky soudy mohly závěr o
vině hlavního pachatele učinit bez ohledu na skutečnost, že jeho trestí stíhání
pro uvedený skutek, pro který byl postaven před soud, dosud nebylo pravomocně
skončeno (Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení zjistil, že způsob, jímž
soudy tuto předběžnou otázku vyřešily, odpovídá tomu, že odděleně trestně
stíhaný B. L. byl zatím nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 15. 5. 2015, sp. zn. 3 T 35/2012, uznán vinným trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr.
zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zkušební
dobou v trvání osmnácti měsíců; ve věci sice ještě bude rozhodovat Městský soud
v Praze jako soud odvolací, bude tak ovšem činit pouze k odvolání B. L.,
nikoliv i k odvolání státního zástupce, neboť ten odvolání nepodal). Stejně tak
lze doplnit, že závěr o vině obviněného P. T. jako účastníka (v dané věci
pomocníka) ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na uvedeném trestném činu
mohly učinit s ohledem na zásadu akcesority účastenství, která je akcesoritou
hmotněprávní, bez ohledu na to, že ohledně hlavního pachatele B. L. a ohledně
pomocníka – obviněného P. T. – bylo rozhodnuto odděleně různými rozsudky (k
tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo
984/2004, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014).
Ve shodě s dovolatelem lze připustit, že některá skutková zjištění obou soudů
nižších stupňů naznačují, že odděleně trestně stíhaný B. L. v rámci svého
protiprávního jednání činil rovněž úkony, v důsledku nichž byly z majetku
společnosti Stavby ČR holding, a. s., vyvedeny stroje (2 mlátičky), aniž by se
této prodávající společnosti dostalo tomu odpovídající protihodnoty. Proto
existuje podezření, že jeho jednání zároveň vykazovalo i zákonné znaky
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak ve svém podání dovolatel rovněž tvrdil. Po
subjektivní stránce by mu přitom bylo možné přičítat ve vztahu k tomuto
trestnému činu nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. (jako úmysl
sekundární).
Popis zjištěného skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (ale ani
předtím v tzv. znělce obžaloby) však pro zcela jednoznačný závěr v tomto směru
nesvědčí. Nevyplývá totiž z něho nejen to, zda odděleně trestně stíhaný B. L.
porušil zákonnou povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře
(zřejmě ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů), nebo zda porušil smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ale ani to, jakou přesnou škodu měl
takovým jednáním konkrétně způsobit (výše škody nebyla ve znělce obžaloby
specifikována, takže se lze pouze domnívat, že způsobenou škodou mohl být
rozdíl mezi obvyklou cenou obou mlátiček a jejich dohodnutou kupní cenou).
Jakkoliv by Nejvyšší soud mohl (v obecné rovině) uvažovat, že tzv.
sekundární nepřímý úmysl zjištěného jednání obviněného P. T. by mohl vykazovat
znaky účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. i ve
vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zcela spolehlivý závěr v tomto směru učinit
nemohl. Přitom by podle jeho názoru (shodného s dovolatelem) takovému rozšíření
právní kvalifikace žalovaného skutku v zásadě nemusela bránit ani obžalovací
zásada promítnutá v § 220 odst. 1 tr. ř., neboť podle konstantní judikatury je
totožnost skutku zachována rovněž v případě, že je zachována alespoň částečná
totožnost jednání nebo následku. V přezkoumávaném případě ovšem znělka obžaloby
a jí odpovídající skutková věta rozsudku sice zahrnuje i takové jednání
obviněného, které spočívá v převodu obou zemědělských strojů prostřednictvím
kupních smluv, avšak explicitně již nevyjadřuje další zákonné znaky trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. (srov. shora).
K tomu lze pro úplnost dodat, že jednočinný souběh trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr.
zák. s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. by zásadně nemusel být vyloučen (jakkoliv
soudní judikatura a odborná literatura tuto problematiku dosud neřešila). Tento
jednočinný souběh by přitom nemusel být vyloučen ani z důvodu tzv. faktické
konzumpce, byť druhý z nich (porušování povinnosti při správě cizího majetku)
je spíše vedlejším produktem sbíhajícího se daňového deliktu, o čemž svědčí i
prosté srovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody obou zmiňovaných
trestných činů (jeden rok až osm let v § 148 odst. 3 tr. zák. – šest měsíců až
pět let v § 255 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr.
ř.) – i přesto, že v řadě argumentů přisvědčil dovolateli, jak je i z
výše uvedeného textu zřejmé – dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, a jemu předcházející rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013,
nevykazují takové vady a nedostatky, které by bylo nezbytně nutné na podkladě
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. napravovat. Shora
akcentovaný zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného soudního
rozhodnutí při rozhodování Nejvyššího soudu v posuzované věci převážil nad
nevýraznými nedostatky, jimiž napadená rozhodnutí trpí.
Takový závěr Nejvyšší soud učinil i z toho důvodu, že obviněný se zjištěného
skutku dopustil již začátkem roku 2008, tedy před více než sedmi lety, takže by
v současné době nebylo ani smysluplné zrušovat pravomocné odsuzující rozhodnutí
jen z důvodů vytýkaných dovolatelem, jestliže nešlo o natolik zásadní a
podstatné vady (navíc zapříčiněné již neúplným popisem skutku v podané
obžalobě), pro něž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. Proto podané dovolání
nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu