Podle zjištění odvolacího soudu spočívaly tyto skutky v tom, že obviněný V. N.
jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., s povinností spravovat
veškeré obchodní jmění této společnosti, která mu byla uložena společenskou
smlouvou ze dne 9. 1. 1997 a je v ní konkretizována pod bodem VII/3.4 písm. b),
uzavřel s obviněnou H. K. po předchozí vzájemné dohodě smlouvy o postoupení
pohledávek ze dne 15. 12. 2003 a dne 17. 12. 2003, kterými na ni bez poskytnutí
protiplnění převedl náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v
celkové výši 3 247 112,20 Kč. Na základě těchto smluv pak obviněná uzavřela dne
30. 9. 2004 (viz útok pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku
odvolacího soudu) a dne 17. 12. 2003 (viz útok pod bodem 2. ve výroku o vině v
napadeném rozsudku odvolacího soudu) s Pozemkovým fondem České republiky kupní
smlouvu, resp. dohodu o poskytnutí finanční náhrady podle § 18a citovaného
zákona, jimiž do svého vlastnictví získala pozemky blíže specifikované ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, resp. směnku znějící na směnečnou
sumu ve výši 1 000 000,- Kč. K úhradě kupních cen za převod předmětných
nemovitostí pak došlo jednak započtením postoupené pohledávky ze dne 15. 12.
2003, jednak tím, že obviněná H. K. uzavřela dne 12. 7. 2005 se svědkem Ing. M.
J. smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které jí byla na její účet
převedena peněžní částka ve výši 859 028,90 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu
vůči Pozemkovému fondu České republiky, který obviněná získala na základě
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2003 (viz útok pod bodem 2. ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), uplatnila shora označenou směnku u
K. b., a. s., na pobočce v H. B., přičemž současně požádala o její proplacení
ve prospěch soukromého účtu obviněného V. N. Následně dne 30. 9. 2004 a dne 7.
7. 2005 obviněná H. K. uzavřela kupní smlouvy s Pozemkovým fondem České
republiky, kterými jí byly převedeny do vlastnictví nemovitosti konkretizované
ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v hodnotě 246 220,- Kč. K úhradě
kupních cen pak obviněná započetla postoupenou pohledávku ze dne 17. 12. 2003 a
dne 21. 3. 2005 postoupila část pohledávky za Pozemkovým fondem České republiky
ve výši 100 000,- Kč obviněnému R. N. Zbytek nároku ze shora uvedených náhrad
ve výši 261 070,80 Kč zůstal nevypořádán. Popsaným jednáním přitom obvinění V.
N. a H. K. způsobili obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., škodu ve výši 3
247 112,20 Kč.
Dále byla obviněná H. K. citovaným rozsudkem odvolacího soudu
uznána vinnou pokračujícím trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila
skutky konkretizovanými pod body 3. až 7. ve výroku o vině v tomto rozsudku,
jichž se obviněná dopustila – zkráceně vyjádřeno – tím, že jako vedoucí
ekonomka obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., s povinností opatrovat cizí
majetek podle § 73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění účinném v době spáchání označeného trestného činu, a s dispozičním právem
k účtu jmenované obchodní společnosti dne 19. 9. 2000, v období od října 2001
do prosince 2001, od února 2003 do května 2004, dne 29. 10. 2004 a dne 2. 3.
2005 v Ch. neoprávněně převedla na účty konkretizované ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu peněžní částku v celkové výši 1 121 028,10 Kč, kterou
v účetnictví zmíněné obchodní společnosti zaúčtovala jako fiktivní závazek.
Obviněnému V. N. uložil Vrchní soud v Praze za tyto trestné činy a za trestné
činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., podle § 248 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák. a podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nezměněn, podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen i trest zákazu činnosti, který
spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a
družstev na dobu 5 let. Obviněná H. K. byla rozsudkem odvolacího soudu
odsouzena podle § 255 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3
roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl této obviněné uložen rovněž trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci účetní na dobu 3 let. Podle § 59
odst. 2 tr. zák. jí Vrchní soud v Praze uložil povinnost, aby podle svých sil
nahradila škodu způsobenou trestnými činy. Obviněný R. N. byl týmž rozsudkem
odvolacího soudu odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody
v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněnému byl uložen podle
§ 49 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu
vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu
4 roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla tomuto obviněnému uložena i povinnost,
aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Postupem podle §
228 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obvinění V. N., R. N. a H. K. podali proti citovanému rozsudku odvolacího
soudu prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný V. N. tak učinil dne 26.
9. 2008 a své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g) a l) tr. řádu. Obviněný R. N. podal dovolání dne 9. 10. 2008, přičemž v něm
uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná H. K. s
poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala své
dovolání dne 30. 9. 2008.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, obviněný V. N. především namítl, že skutky popsané ve
výrocích rozsudků soudů obou nižších stupňů nenaplňují skutkovou podstatu
trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V případě útoku uvedeného pod bodem 1.
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný podle svého
přesvědčení z titulu zastávané funkce oprávněn rozhodovat o použití peněžních
prostředků, a pokud rozhodl o vypořádání svého restitučního nároku, nelze
považovat takové jednání za protiprávní, neboť zde údajně chybí znak
protiprávnosti. Obdobné výhrady přitom obviněný vznesl i proti posouzení skutku
popsaného pod body 4. a 5 ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K
útoku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
obviněný namítl, že neposkytnutí protiplnění není možné považovat za trestné
jednání. Jak navíc obviněný opětovně zdůraznil, byl oprávněnou osobou pro
poskytnutí náhrady, takže uvedené jednání nemůže podle názoru obviněného
naplňovat ani znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák., neboť obviněný zde vystupoval jako soukromá
fyzická osoba bez povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Obviněný tedy
shledal nesprávnými i úvahy, které v tomto směru vyjádřil odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením dílčího útoku
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., který je obsažen pod
bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože úhrada kupní
ceny, jež převyšuje obvyklou cenu věci, nezakládá trestní odpovědnost. Obviněný
považuje trestnost posuzovaného jednání za vyloučenou také s ohledem na
ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vytkl rovněž
nesprávné posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně pod body 6. a 7., protože poškozená obchodní společnost nezpochybnila
platnost smluv o postoupení pohledávek a ani se soudně nedomáhala poskytnutí
protiplnění. Proto podle názoru obviněného nelze reagovat na jeho jednání
prostředky trestního práva. Za nesprávné pokládá obviněný i posouzení skutku
pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to,
že jednal v souladu s ustanovením § 682 obč. zák., přičemž v inkriminované době
nebyl vlastníkem věci, tudíž nevynaložil peněžní prostředky k soukromým účelům.
Ve vztahu ke všem skutkům pak podle obviněného z jejich popisu nelze dospět k
závěru o jeho zavinění. K dovolacímu důvodu podle § 265l odst. 1 písm. l) tr.
řádu obviněný v podstatě namítá, že jeho odvolání nebylo zamítnuto postupem
podle § 256 tr. řádu, ačkoli mu odvolací soud vyhověl jen částečně.
Závěrem
podaného dovolání obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr.
řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265 tr. řádu
(správně má být podle § 265l odst. 1 tr. řádu) přikázal věc Krajskému soudu v
Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby
předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové předložil podle § 265h odst. 3
tr. řádu spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí
svobody.
Obviněný R. N. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu především namítl, že nejednal v úmyslu způsobit škodu na
cizím majetku, protože byl přesvědčen o existenci právních titulů pro
uskutečnění právních úkonů, jimiž měl spáchat trestný čin. Jak dále obviněný
uvedl, „vlastník“ obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., měl k dispozici
její účetnictví a nikdy nezpochybňoval provedené účetní operace. Obviněný
považuje za oprávněné restituční nároky svého otce V. N., o kterých se dozvěděl
z jednání s J. M. D. Podle názoru obviněného jeho zavinění nemůže být posouzeno
ani jako eventuální (nepřímý) úmysl, neboť takový závěr údajně vyplývá z
provedeného dokazování. Pokud jde o dílčí útok uvedený pod bodem 2. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se domnívá, že cena nemovitostí
odpovídala obvyklé ceně, což potvrdili i znalci přibraní k trestnímu řízení. S
ohledem na obsah svých námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal ve věci znovu jednat a
rozhodnout, aniž by výslovně označil soud příslušný k takovému postupu.
Obviněná H. K. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který shledává v tom, že skutky, jichž se měla dopustit způsobem popsaným pod
body 1. až 7. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nenaplňují znaky
trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a to jak z hlediska úmyslu způsobit
jinému škodu, tak z hlediska objektivní stránky. Podle názoru obviněné
prováděla všechny účetní operace vždy přehledně a plnila pouze pokyny svého
otce V. N. jako nadřízeného. Obviněná je rovněž přesvědčena o oprávněnosti
restitučních nároků svého otce, takže považuje za vyloučené hodnotit její
jednání jako úmyslné. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal ve věci znovu jednat a
rozhodnout, aniž by výslovně označila soud příslušný k takovému postupu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných V. N., R. N. a H.
K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství. Podle jeho názoru ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů
vyplývá, že neexistují žádné věrohodné a platné smlouvy, jimiž by obviněný V.
N. získal od J. M. D. a svědka J. D. oprávnění nakládat s majetkem obchodní
společnosti S. D., spol. s r. o. Pokud jde o dílčí útok trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedený pod bodem 1. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle státního zástupce svědčí o úmyslu
obviněného V. N. především vyhotovení zmíněných fiktivních dohod o jeho
údajných nárocích vůči rodině D. O protiprávním jednání tohoto obviněného (i
jeho syna – obviněného R. N.) nemá státní zástupce pochybnosti ani v případě
dílčího útoku téhož trestného činu popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce je přesvědčen, že oba obvinění
jednali po předchozí vzájemné dohodě, což odpovídá spolupachatelství ve smyslu
§ 9 odst. 2 tr. zák. Proto zde není významné, zda obviněný V. N. vystupoval při
uskutečňování předmětných právních úkonů jako fyzická osoba. Obdobné stanovisko
vyjádřil státní zástupce i v případě dílčího útoku obsaženého pod bodem 3. ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak dále k tomuto bodu státní
zástupce poznamenal, v úvahu zde nepřichází ani porušení ustanovení čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, na které poukazuje obviněný ve svém
dovolání, neboť citované ustanovení se vztahuje toliko na takové nesplnění
dluhu, jež nevykazuje znaky trestného činu. Pokud jde o dílčí skutky pod body
4. až 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, má státní zástupce
za to, že použití prostředků trestního práva bylo v posuzované věci přiléhavé,
takže neobstojí námitka obviněného V. N., který dovozuje v postupu soudů
nižších stupňů rozpor se zásadou „ultima ratio“. Státní zástupce nepovažuje za
důvodné ani námitky tohoto obviněného zaměřené ke skutku uvedenému pod bodem 8.
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože na věc zde dopadá
ustanovení § 664 obč. zák., podle něhož byl obviněný jako pronajímatel povinen
udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání. Jestliže tedy
obviněný V. N. vynaložil peněžní prostředky obchodní společnosti S. D., spol. s
r. o., na údržbu jeho soukromého vlastnictví, dopustil se podle státního
zástupce trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Jednání
obviněného považuje státní zástupce za plánovité a cílené, což svědčí o
existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Námitky
obviněného pak nemohou naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného R. N., podle názoru státního
zástupce ze skutkových zjištění vyplývá úmysl tohoto obviněného způsobit škodu
na svěřených věcech, takže dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. K
obdobnému závěru dospěl státní zástupce i ve vztahu k obviněné H. K. Podle jeho
názoru svědčí o úmyslu obviněné okolnost, že při znalosti stavu účetnictví
účtovala o fiktivních pohledávkách, přičemž následně vědomě prováděla převody
peněžních prostředků z účtu poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r.
o., na rodinné účty.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání všech
obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací
zjistil, že obvinění V. N., R. N. a H. K. jsou osobami oprávněnými podat
dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podali prostřednictvím
svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody,
obvinění V. N., R. N. a H. K. opírají jejich existenci o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný V. N. navíc uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řá
du, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení
mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
Obviněný V. N. zčásti shledává uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu v námitkách zpochybňujících správnost zjištěného
skutkového stavu, a to zejména pokud jde o existenci jeho nároku na náhradu
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, resp. o nároky získané od
J. M. D. a svědka J. D.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli
skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní)
charakter. Jestliže ovšem obviněný V. N. ve svém dovolání pouze v obecné rovině
zpochybnil použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, které se
týkají oprávněnosti jeho zmíněných nároků, jde o námitky, jež nemohou založit
existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost
právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů zpronevěry podle §
248 odst. 1, 4 tr. zák., § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a § 248 odst. 1, 2
tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž uvedeným obecným tvrzením
nikterak nekonkretizoval, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp.
podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané
skutky či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.
Totéž platí o námitce obviněného, podle které soudy nižších stupňů údajně
postupovaly v rozporu se zásadou „ultima ratio“. Proto Nejvyšší soud nemohl
nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného. Navíc se podstatnou částí
těchto námitek podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již odvolací
soud v rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného.
Další námitky obviněného V.
N., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
třebaže tak neučinil zcela výstižně zejména v případě tvrzení zpochybňujícího
naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným a pro které
byl odsouzen, sice už odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud
je shledal neopodstatněnými. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní
stránky trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 248 odst.
1, 3 písm. c) tr. zák. a § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
přičemž podle názoru obviněného z popisu skutků v příslušných výrocích o vině v
rozsudcích soudů nižších stupňů nelze dospět k závěru o naplnění ani dalších
znaků těchto trestných činů.
Pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., proti kterému
směřují dovolací námitky obviněného V. N., jeho skutková podstata v tom, že
pachatel porušením povinnosti uložené mu podle zákona nebo smluvně převzaté
způsobí jinému značnou škodu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje
úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), byť zde postačí i
nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobení značné
škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. je dostačující,
zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr. zák.].
Jak
vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného V.
N., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný
jednal s vědomím [§ 4 písm. b) tr. zák.], že způsobí alespoň škodu nikoli malou
(§ 89 odst. 11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku obchodní společnosti S. D.,
spol. s r. o., jejímž jménem jednal a vystupoval z titulu svého postavení
jednatele, přičemž soudy nižších stupňů dovodily, že měl smluvně převzatou
povinnost spravovat majetek této obchodní společnosti, který byl pro něj
majetkem cizím. Z popisu skutků uvedeného pod body 1. a 2. ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, je přitom patrné, že u
obviněného lze spolehlivě dovodit jeho zavinění ve vztahu ke škodě způsobené na
majetku poškozené obchodní společnosti S. D. spol. s r. o., ve výši 3 247
112,20 Kč. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
zde totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného v
příslušných skutkových větách výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i
z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě
značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel
počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Ostatně
zaměření obviněného na způsobení takového důsledku – tj. na způsobení škody v
uvedené výši – odvolací soud výslovně formuloval v souvislosti se subjektivní
stránkou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku hned v
uvozovací skutkové větě ve výroku svého rozsudku, která je společná pro oba
zmíněné dílčí útoky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (viz slova „... vědomě v
rozporu se zněním ...“), a dále v popisu těchto dílčích útoků (viz slova „… po
předchozí vzájemné dohodě …“), takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné
zavinění obviněného. Svými námitkami navíc obviněný částečně zpochybňuje i
uvedená skutková zjištění, a tím se dostává mimo hmotněprávní povahu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.
Pro
správnost závěru odvolacího soudu o trestnosti posuzovaných skutků pak nemají
žádný význam ani námitky obviněného V. N., kterými zpochybňuje svůj úmysl
způsobit škodu na spravovaném majetku a poukazuje na skutečnost, že mohl
uzavírat též smlouvy bez poskytnutí protiplnění. Podle názoru Nejvyššího soudu
naopak uzavření smluv a následné převody spravovaného majetku bez poskytnutí
odpovídajícího protiplnění nepochybně svědčí ve spojení s dalšími skutkovými
zjištěními o úmyslném zavinění obviněného. Pokud by totiž obviněný postupoval
při plnění svých povinností statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti
S. D., spol. s r. o., v souladu se zákonem a se zněním společenské smlouvy ze
dne 9. 1. 1997 [viz její čl. VIII. bod 3. 4 písm. b)], nemohl by nikdy
přistoupit na provedení předmětných majetkových dispozic bez současného
poskytnutí odpovídající hodnoty do spravovaného majetku. V této souvislosti
Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. může být jen nositel zákonem uložené
nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, který mu
byl svěřen za tímto účelem. Jde o tzv. speciální subjekt ve smyslu § 90 odst. 1
tr. zák., u něhož se vyžaduje zvláštní způsobilost nebo postavení vyjádřené
uvedenými znaky. V posuzovaném případě byl obviněný V. N. jako statutární orgán
(jednatel) obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., nositelem oné požadované
zvláštní způsobilosti či postavení. V této funkci jako jednatel si tedy
obviněný musel počítat tak, aby nepoškozoval majetkové zájmy jmenované obchodní
společnosti, neboť ve vztahu k ní pečoval o majetek cizí, s nímž byl povinen
nakládat nejen v souladu s citovaným ustanovením společenské smlouvy, nýbrž i s
péčí řádného hospodáře zejména ve smyslu ustanovení § 134, § 135 odst. 2 a §
194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů. Jestliže tedy obviněný, jak je zřejmé ze skutkových zjištění
odvolacího soudu, bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění postoupil jménem
poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., své dceři (obviněné H. K.)
předmětné náhrady vůči Pozemkovému fondu České republiky, svědčí takové jednání
o jeho úmyslu způsobit na cizím majetku značnou škodu. Obviněný zde totiž
nenakládal se svým majetkem, takže ani nemohl bezúplatně převádět cizí majetek,
neboť k takovému postupu neexistovaly žádné důvody. Pokud tak obviněný přesto
učinil, nemohl počítat se žádnou okolností, která by zabránila způsobení škody
na spravovaném majetku obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Proto nemůže
obstát tvrzení obviněného, podle něhož údajně mohl libovolně rozhodnout, jakým
způsobem použije peněžní prostředky na vypořádání restitučních nároků.
Všechny
zmíněné rozhodné skutkové okolnosti tak podle Nejvyššího soudu svědčí o tom, že
obviněný V. N. naplnil též objektivní stránku trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
která je zde zcela pokryta jeho zaviněním. Nejvyšší soud proto neshledal žádné
vady právního posouzení, o něž obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opírá své dovolání. Navíc obviněný neuvedl žádné
konkrétní argumenty, kterými by mohlo být zpochybněno naplnění objektivní
stránky citovaného trestného činu, takže se jimi Nejvyšší soud ani nemohl
podrobněji zabývat.
Zcela bez významu je pak tvrzení obviněného V. N.
spočívající v tom, že poškozená obchodní společnost S. D., spol. s r. o., mohla
v budoucnu přistoupit k vymáhání tohoto plnění prostředky civilního práva, jak
obviněný zdůrazňuje ve svém dovolání. Obviněný byl totiž stíhán pro jednání,
kterým způsobil škodu na majetku jmenované obchodní společnosti, nikoli za to,
že by snad opomenul svou povinnost vymáhat její pohledávky. Přitom vymožení
předmětných pohledávek by bylo jen náhradou již způsobené škody. Obdobně
neobstojí ani námitka obviněného, podle něhož právní úkony, v kterých je
shledáván trestný čin, postupitel (tj. poškozená obchodní společnost)
nezpochybnil. Jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se
obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., obviněný byl v inkriminované době
(tedy i v období od 15. 12. 2003 a 17. 12. 2003, kdy došlo k podpisu označených
smluv o postoupení pohledávek) jejím jednatelem společně s obviněným R. N. a
svědkem J. J. D. Ze způsobu jednání jménem obchodní společnosti je přitom
zřejmé, že v této době mohl činit právní úkony každý jednatel samostatně, vyjma
výslovně uvedených právních úkonů, mezi nimiž ovšem není právní úkon
spočívající v postoupení pohledávky. Při nedostatku informací svědka J. J. D.
ohledně hospodaření jmenované obchodní společnosti zde tedy nebyla žádná osoba,
která by mohla napadnout protiprávnost jednání obviněného.
Obdobné závěry, k
nimž dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného V. N. k trestnému
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák., lze vztáhnout i na jeho výhrady, jimiž ohledně trestných
činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. a § 248 odst. 1, 4 tr. zák. brojí proti nedostatečném popisu subjektivní
stránky a dalších zákonných znaků v příslušných skutkových větách obsažených ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti podle názoru
obviněného z popisu všech skutků zejména nevyplývá jeho úmysl dopustit se
trestných činů zpronevěry podle citovaných ustanovení. K doplnění argumentace k
otázce zavinění, kterou se Nejvyšší soud zabýval v souvislosti s námitkami
obviněného u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. a na niž v podrobnostech odkazuje, je třeba zdůraznit
následující skutečnosti.
Jak vyplývá z příslušných skutkových vět vtělených do
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho body 1. až 5. a bod
8.), obviněný V. N. jednal v úmyslu zpronevěřit cizí věc, o kterém zde svědčí
především charakter a způsob počínání obviněného vyjádřený v popisu všech
skutků, ale i ostatní rozhodné okolnosti. Podstata všech skutků naplňujících
znaky trestných činů zpronevěry totiž spočívala v tom, že obviněný svým cíleným
a promyšleným postupem připravil poškozenou obchodní společnost S. D., spol. s
r. o., o značnou část jejího majetku v podobě peněz a nemovitostí, ačkoli k
takovým majetkovým dispozicím nebyl oprávněn. Přitom obviněný využil svých
znalostí a zkušeností získaných ve funkci statutárního orgánu poškozené
obchodní společnosti k tomu, aby na úkor jejího majetku zajistil finanční
prospěch sobě a svým rodinným příslušníkům.
Soud prvního stupně [pokud jde o
trestné zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 248 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zák. a § 248 odst. 1, 4 tr. zák.] a odvolací soud [ve vztahu k trestnému
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák.] v odůvodnění svých rozsudků konkretizují, z jakých
skutečností dovozují naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat
posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj.
zavinění obviněného V. N. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci obou
soudů nižších stupňů za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže
neshledal žádné pochybnosti v tomto směru. Ostatně obviněný ve svém dovolání
nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného
zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech
relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít
následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky
zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody
[§ 89 odst. 11, § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], resp. škody nikoli malé,
značné škody a škody velkého rozsahu [§ 89 odst. 11, § 248 odst. 2, odst. 3
písm. c), odst. 4 tr. zák.] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti,
které zde zásadně postačuje [§ 6 písm. a) tr. zák.].
Ze všech shora uvedených
důvodů proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnými námitky obviněného V. N., jimiž
zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a § 248
odst. 1, 4 tr. zák., kterými byl uznán vinným částečně rozsudkem soudu prvního
stupně a částečně napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Pokud jde o další
výhrady obviněného V. N., v nichž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlasí s právní kvalifikací posuzovaných skutků
jako trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., § 248 odst. 1,
3 písm. c) tr. zák. a § 248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedených pod body 1. až 5. a
pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší
soud přihlížet k tvrzení obviněného, podle něhož formální popis těchto skutků
údajně neodpovídá použité právní kvalifikaci.
Takové námitky Nejvyšší soud
totiž považuje za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný. Jak totiž vyplývá z
dosavadní judikatury, nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat
pouze z okolnosti, že skutek nebyl popsán v souladu s ustanovením § 120 odst. 3
tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když
jinak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy nižších stupňů
zjistily skutek v rozsahu, který zcela pokrývá v
šechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované pod č. T 475. ve svazku
20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2003).
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami
obviněného V. N., jimiž zpochybňuje protiprávnost svého jednání, neboť se
domnívá, že popis skutků uvedených pod body 1., 4. a 5. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně neumožňuje učinit závěr o naplnění znaků
trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle názoru obviněného byl jako
statutární orgán obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., oprávněn rozhodnout
o uhrazení restitučních nároků, resp. mohl jménem této obchodní společnosti
uzavírat smlouvy bez poskytnutí protiplnění do jejího majetku. V případě skutku
obsaženého pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
založil obviněný své námitky dále na tvrzení, podle něhož zde vystupoval jen
jako fyzická osoba, která nerozhodovala o nakládání se svěřenými hodnotami.
Konečně ve vztahu k výrokům o vině pod body 1., 3., 4. a 5. v rozsudku soudu
prvního stupně obviněný tvrdí, že poškozená obchodní společnost nezpochybnila
uskutečněné právní úkony a ani neuplatnila svůj nárok prostřednictvím žaloby u
soudu. Všechny zmíněné námitky obviněného považuje Nejvyšší soud rovněž za
nedůvodné.
Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle § 248
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání posuzovaných
skutků se dopustil trestného činu zpronevěry ten, kdo si přisvojil cizí věc
(nyní i jinou majetkovou hodnotu), která mu byla svěřena, a způsobil tak na
cizím majetku značnou škodu.
Jak mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových
zjištění, obviněný V. N. jednáním uvedeným pod body 1., 4., 5. a 8. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně nakládal jako statutární orgán s věcmi ve
vlastnictví obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Přitom je nepochybné, že
v uvedených případech šlo ve vztahu k obviněnému o věci cizí, které mu byly z
titulu jeho funkce odevzdány do faktické moci, aby s nimi nakládal v souladu s
oprávněnými zájmy poškozené obchodní společnosti. Jestliže si tedy obviněný
počínal způsobem uvedeným v příslušných skutkových větách obsažených ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byly tím naplněny i znaky objektivní
stránky trestných činů zpronevěry, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla
svěřena. Nejvyšší soud proto považuje právní závěry soudů obou stupňů, k nimž
dospěly na podkladě těchto skutkových zjištění, za správné a odpovídající
zákonu a odkazuje na jejich odůvodnění v rozsudcích soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud tudíž neakceptoval ani námitky obviněného V. N., jimiž ohledně
výroků o vině pod body 1., 4. a 5. v rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na
své oprávnění rozhodovat o použití peněžních prostředků poškozené obchodní
společnosti S. D., spol. s r. o., v které působil jako jednatel. Stejnou
námitku obviněný uplatnil i v souvislosti se skutky obsaženými pod body 1. a 2.
ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a posouzenými jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák., přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na své shora uvedené
závěry. Pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že funkce statutárního orgánu
nezakládala obviněnému oprávnění k tomu, aby mohl svévolně nakládat s majetkem
poškozené obchodní společnosti, neboť povinnost postupovat při výkonu této
funkce s péčí řádného hospodáře (srov. zejména ustanovení § 134, § 135 odst. 2
a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů) takovou svévoli vylučuje.
Použitá právní kvalifikace nemůže být
zpochybněna ani tvrzením obviněného V. N., podle něhož v případě dílčích útoků
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterých se dopustil
ve spolupachatelství s obviněným R. N. (viz body 2. a 3. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně), nevystupoval jako statutární orgán poškozené
obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., nýbrž jen jako soukromá fyzická
osoba, která nenakládala s majetkem jmenované právnické osoby. Podle názoru
Nejvyššího soudu bylo v této souvislosti rozhodující jednání obviněného V. N.
jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. V obecné rovině se za společné
jednání považuje jednak situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým
jednáním všechny znaky vyžadované v příslušném ustanovení zvláštní části
trestního zákona, dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil
jen některý ze znaků takového jednání, avšak souhrn jednání spolupachatelů
naplňuje všechny znaky podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního
zákona, a konečně je spolupachatelstvím i alternativa, když počínání každého ze
spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v určitém
ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech
spolupachatelů odpovídá objektivní stránce konkrétního ustanovení zvláštní
části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. a
rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom společný (shodný) úmysl
spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl
spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, s. 93). Z popisu rozhodných skutkových okolností (viz výroky o vině
pod body 2. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně) pak nepochybně vyplývá
společný úmysl obviněného V. N. a spoluobviněného R. N., protože každý z
obviněných si musel být vědom toho, že zde jde o cizí svěřené věci, s nimiž
nakládali způsobem, z něhož jim bylo zřejmé způsobení škody na majetku
poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Ostatně obviněný V. N. byl
v inkriminovaném období i jednatelem jmenované obchodní společnosti, takže
musel vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se její majetkové sféry.
Proto se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného V. N. zaměřenou
proti správnosti posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, v níž obviněný v obecné rovině poukázal na
přípustnost bezúplatných převodů práv. Nad rámec závěrů, které Nejvyšší soud
zdůraznil již výše v souvislosti s obdobnou námitkou obviněného uplatněnou ve
vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., lze připomenout následující skutečnosti. Jak
je zřejmé z provedeného dokazování, obviněný jednal s vědomím, že za
postoupenou pohledávku nezaplatí žádnou protihodnotu, a protože si chtěl
zajistit uzavření smluv o převodu nemovitostí s Pozemkovým fondem České
republiky, dohodl se předem o postoupení pohledávek týkajících se restitučních
nároků obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., se spoluobviněným R. N.,
který v této otázce postupoval podle pokynů svého otce, tedy obviněného V. N.
Zmíněný bezúplatný převod nemovitostí tak představoval pouze část společného
protiprávního jednání obou obviněných, které u posledně jmenovaného obviněného
soudy nižších stupňů správně posoudily v celém souhrnu jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. (body 1., 2. a 3. výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně).
Podle názoru Nejvyššího soudu neobstojí ani
tvrzení obviněného V. N., pokud ve vztahu k výroku o vině pod bodem 3. v
rozsudku soudu prvního stupně shledává kriminalizaci svého jednání, posouzeného
jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., v rozporu s
ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když podle
obviněného nezaplacení kupní ceny dlužníkem nemůže vést ke zbavení osobní
svobody pro neschopnost dostát svým závazkům. Jednak taková námitka neodpovídá
hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
obviněný uplatnil ve svém dovolání, a jednak samotnou neschopnost dostát
smluvnímu závazku sice nelze kriminalizovat, ale je-li taková neschopnost
spojena s dalším trestně postižitelným jednáním pachatele nebo s jeho určitým
následkem, nepochybně jde o trestný čin. Tak lze spáchat např. trestný čin
podvodu podle § 250 tr. zák., jestliže pachatel vylákal plnění od poškozeného,
jemuž zamlčel, že nebude schopen vůbec nebo ve stanovené době zaplatit za
získané plnění, resp. řádně vrátit poskytnuté plnění, a tento svůj závazek
skutečně nesplnil (viz např. rozhodnutí pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.),
anebo může jít o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák.,
kdyby pachatel jako dlužník činil skutečné nebo fiktivní dispozice se svým
majetkem, aby tím zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele, tj. aby nedostál
smluvnímu závazku. Jak navíc vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu,
ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima
ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného
porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákon chrání – jak vyplývá z ustanovení § 1 tr.
zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod
č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008,
publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
Za nedůvodnou pak považuje
Nejvyšší soud námitku obviněného V. N. týkající se dílčího útoku trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedeného pod bodem 3. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, pokud podle obviněného uzavření kupní
smlouvy s kupní cenou přesahující cenu zjištěnou znaleckým posudkem nezakládá
znaky zmíněného trestného činu. Obviněný zde totiž nebyl odsouzen jako
spolupachatel za nadhodnocování ceny předmětných pozemků, nýbrž za přisvojení
si cizí věci. Při úvahách o právní kvalifikaci se soud prvního stupně zabýval
určením výše škody způsobené obviněnými V. N. a R. N., přičemž vycházel ze
znaleckých posudků znalců J. Z. aj. D. zařazených na č. l. 2427 až 2431, resp.
na č. l. 2433 až 2440 trestního spisu. Škodu ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák.
představoval součet obvyklé ceny věcí (pozemků) označených v příslušné skutkové
větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a výše daně z převodu
nemovitostí, kterou uhradila poškozená obchodní společnost. Nejvyšší soud
neshledal v tomto postupu soudů žádná pochybení, nehledě již k tomu, že
obviněný V. N. nijak nezpochybnil použité kritérium pro stanovení výše škody.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného V. N., které zaměřil
proti správnosti právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 8. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru obviněného nepoužil prostředky
vynaložené na odbahnění rybníka v K. pro své osobní potřeby, neboť v době
provádění odbahnění již nebyl jeho vlastníkem. Obviněný poukazuje rovněž na své
povinnosti vyplývající z ustanovení § 682 obč. zák.
Nejvyšší soud považuje i
tyto výhrady za částečně zaměřené proti rozhodným skutkovým zjištěním, k nimž
dospěl soud prvního stupně, a tudíž neodpovídající hmotněprávní povaze
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak přitom vyplývá z
popisu skutku uvedeného pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, obviněný V. N. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o.,
si nechal v období od 4. 11. 2004 do 18. 11. 2004 provést odbahnění svého
rybníka v K., který dne 10. 11. 2004 daroval R. N. a který měla obchodní
společnost S. D., spol. s r. o., v nájmu, přestože obviněný věděl, že dne 30.
12. 2004 nájem skončí, a tím obviněný poškodil jmenovanou obchodní společnost o
částku ve výši 71 400,- Kč, která byla uhrazena z jejích finančních prostředků
ve prospěch obchodní společnosti A., s. r. o., za odbahnění rybníka v K.
Na
podkladě takto vyjádřených skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení jakkoli zpochybňovat, lze tudíž dospět k
jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry
§ 248 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byl obviněný V. N. stíhán a odsouzen.
Obviněný totiž použil peněžní prostředky obchodní společnosti S. D., spol. s r.
o., které mu tato společnost svěřila jako jejímu jednateli, aby s nimi nakládal
v souladu s jejími oprávněnými zájmy, pro zhodnocení majetku jiné osoby. V
tomto směru je zcela bez významu, že obviněný v době dokončení odbahnění
rybníka v K. již nebyl vlastníkem nemovitosti, na které se tento rybník
nacházel. Navíc obviněný byl jako pronajímatel předmětného pozemku povinen
udržovat ho ve stavu způsobilém ke smluvenému anebo obvyklému užívání. Naopak
povinností nájemce (tedy obchodní společnosti S. D., spol. s r. o.) bylo
odevzdat při skončení nájmu najatou věc pronajímateli ve stavu, v jakém ji
nájemce převzal, přičemž podle ustanovené § 682 obč. zák., na něž ve svém
dovolání poukazuje obviněný, bylo třeba přihlédnout k obvyklému opotřebení této
věci. Jestliže tedy obviněný pronajal poškozené obchodní společnosti pozemek s
neodbahněným rybníkem, nebylo její povinností jako nájemce, aby při skončení
nájmu odevzdala pronajímateli (resp. jeho právnímu nástupci) pozemek s rybníkem
již odbahněným. Poškozená obchodní společnost by totiž předala při skončení
nájmu pronajatou věc ve stavu, v jakém ji v době vzniku nájemního vztahu
převzala od obviněného V. N. jako pronajímatele. Proto bylo naopak povinností
obviněného jako původního vlastníka předmětného pozemku udržovat ho ve stavu
způsobilém ke sjednanému užívání, jak je uvedeno v ustanovení § 664 obč. zák.,
které je třeba podle názoru Nejvyššího soudu použít v posuzované věci. Jak
přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz přiměřeně
rozhodnutí publikované pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr.), k naplnění zákonného znaku
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v
přisvojení si cizí věci postačí, pokud pachatel jako statutární orgán
společnosti s ručením omezeným v rozporu se zájmy této obchodní společnosti
odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely. Tak tomu bylo i v
posuzovaném případě, přičemž je zde zcela bez významu, že obviněný v době
finálních prací na odbahnění rybníka již nebyl vlastníkem pozemku, na němž se
tento rybník nacházel. Podle Nejvyššího soudu je pak podstatné zjištění, podle
něhož obviněný použil peněžní prostředky z cizího majetku, s nímž hospodařil, k
účelu, který byl jeho ryze soukromou aktivitou provedenou ve prospěch jiné
osoby a nesouvisející s činností obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Na
podkladě shora rozvedených argumentů proto Nejvyšší soud považuje námitky
obviněného za nedůvodné.
Obviněný V. N. uplatnil ve svém dovolání i důvod
podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle
první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku
nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o
dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k
druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného
opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání
obviněného V. N. však bylo v odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně
přezkoumáno a odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. řádu o zamítnutí odvolání,
protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení
obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění
zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Dále Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že – jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury – odvolání je z
hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu bylo vyhověno
jen částečně, a nikoli v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které
se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud
shledal podané odvolání důvodným jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné
části toto odvolání podle § 256 tr. řádu zamítnout (viz přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č.
T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001). Jestliže tedy obviněný V. N. s poukazem
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu vytýká odvolacímu
soudu v podstatě to, že nevyhověl jeho odvolání, nelze této námitce přisvědčit,
neboť způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle druhé alternativy, kterou však obviněný V.
Nedbal výslovně neuvádí ve svém dovolání, je dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu naplněn tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. řádu. Obviněný pak shledává v předcházejícím řízení existenci
dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší
soud podrobně vyjádřil již výše a nepovažuje za opodstatněné tvrzení obviněného
o jeho naplnění.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami
obviněného R. N., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Podle názoru obviněného z popisu příslušného skutku nevyplývá ani nepřímý
(eventuální) úmysl zahrnující způsobení škody na cizím majetku. I tento
obviněný ovšem založil své výhrady zčásti na polemice se skutkovými závěry,
resp. s hodnocením provedených důkazů, které ve věci učinily soudy nižších
stupňů. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše v souvislosti s dovoláním
obviněného V. N., dovolací soud není oprávněn k přezkumu správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Jestliže tedy obviněný R. N.
vytýká nesprávnost skutkových zjištění a zpochybňuje výsledky dokazování, činí
tak mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu.
V souvislosti s námitkami obviněného R. N., jimiž zpochybnil
správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry a které již
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, zde platí obdobné závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil ohledně zavinění u
obviněného V. N. Zmíněné námitky obviněného R. N. proto dovolací soud považuje
za nedůvodné. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění obsažených ve
výrocích o vině pod body 2. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se
dopustil citovaného trestného činu v postavení statutárního orgánu obchodní
společnosti S. D., spol. s r. o. V tomto postavení byl tedy povinen zabránit
jakémukoli jednání, jehož podstatou bylo zmenšení majetku jmenované obchodní
společnosti. Z popisu posuzovaných skutků lze ve spojení s odůvodněním rozsudku
soudu prvního stupně a s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu
spolehlivě dovodit úmysl obviněného přisvojit si cizí věc ke škodě majetku
poškozené obchodní společnosti. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného
činu zpronevěry zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného
vyjádřeného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z
neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozené obchodní
společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno
nastat a také nastal. V popisu skutkového děje pod body 2. a 3. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně a v příslušných částech odůvodnění
rozsudků soudů obou stupňů je přitom zahrnuta jak tzv. intelektová složka
zavinění, tak i složka volní, která odlišuje tuto formu zavinění od nedbalosti
ve smyslu § 5 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s
tvrzením obviněného, že jeho jednání nesvědčí o existenci alespoň eventuálního
(nepřímého) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o tzv. těžší
následek, tj. značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 248 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zák., kterou obviněný R. N. způsobil svým jednáním, postačí ve vztahu k ní
podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o
nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může
způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním
poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný
nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky
trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti
ve vztahu k značné škodě [§ 5, § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák.], byl-li alespoň
srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné [§ 4 písm. b), § 248 odst. 1 tr.
zák.].
Na podkladě těchto závěrů Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudek
odvolacího soudu napadený dovoláním obviněného R. N. ani jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vady právního posouzení skutku, které
jim vytýkal obviněný, takže jeho námitky jsou neopodstatněné.
Nejvyšší soud se
dále zabýval dovolacími námitkami obviněné H. K., které s poukazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zaměřila proti správnosti
posouzení skutků obsažených pod body 1. až 7. ve výroku o vině v napadeném
rozsudku odvolacího soudu a posouzených jako trestný čin porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to z
hlediska jeho subjektivní a objektivní stránky.
Pokud jde o posouzení
subjektivní stránky citovaného trestného činu, lze zcela odkázat na závěry, k
nimž Nejvyšší soud dospěl v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného V. N.
k této otázce. V případě skutku popsaného pod body 1. a 2. ve výroku o vině v
napadeném rozsudku odvolacího soudu poskytla obviněná H. K. pomoc obviněnému V.
N. ke spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. K
této formě účastenství Nejvyšší soud připomíná, že se jí rozumí takové jednání,
jímž pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání
trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc
psychická. V případě první z nich jde především o odstraňování překážek a
opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Pomoc psychická pak spočívá v
poskytnutí rady, v utvrzování pachatele v jeho předsevzetí spáchat trestný čin
apod. Ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvádí toliko demonstrativní
výčet forem pomoci, přičemž v praxi se vyskytují i další její formy s rozdílným
stupněm společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.
H. Beck, 2004, s. 104).
Pokud tedy obviněná H. K., jak je zřejmé ze zjištěného
skutkového stavu, jednala způsobem uvedeným v příslušných skutkových větách ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, vykazuje podle Nejvyššího soudu
takové jednání obviněné znaky fyzické pomoci hlavnímu pachateli (tedy
obviněnému V. N.). Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se zde posoudí
stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele (viz § 10 odst. 2 tr.
zák.). K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle §
10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil
všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného
pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i
pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a
aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním
zákonem. V případě trestní odpovědnosti obviněné H. K. to pak znamená, že
spáchanými skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu obviněná nemusela naplnit všechny zákonné znaky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. Naproti tomu se však k naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému
činu předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám
úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl
uskutečněn jemu známý úmysl pachatele (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí
publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Ve věci obviněné, jak je patrné z
rozhodných skutkových okolností, lze přitom spolehlivě dovodit její úmysl
poskytnout pomoc obviněnému V. N. jako hlavnímu pachateli, neboť obviněná
věděla o jeho úmyslu směřujícím k porušení povinnosti při správě majetku
obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., a ke způsobení škody na něm.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o existenci zavinění obviněné H. K. ani v
případě skutků popsaných pod body 3. až 7. ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. I zde vyplývá závěr o naplnění subjektivní stránky trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné vyjádřeného v
příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale
i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v
podobě značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněná
musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Obdobně jako je tomu u obviněného V. N., ani obviněná H. K. ve svém dovolání
nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího
úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech
relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle způsobit
následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky
zároveň. Stejně tak obviněná neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody
na cizím majetku [§ 89 odst. 11, § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], není dáno
její zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 6 písm.
a) tr. zák.].
Nejvyšší soud tedy na základě všech výše zmíněných argumentů
považuje námitky obviněné H. K., jimiž zpochybnila naplnění subjektivní stránky
trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, za neopodstatněné. Nebylo však možné
akceptovat ani ty výhrady obviněné, v kterých vyjádřila svůj nesouhlas s
posouzením objektivní stránky těchto trestných činů. Obviněná zde především
zdůraznila, že neporušila žádné povinnosti opatrovat cizí majetek, neboť pouze
plnila pokyny jednatele obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., tj.
obviněného V. N.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněná H. K. jako
vedoucí ekonomka obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., byla povinna
dodržovat základní povinnosti zaměstnance vyplývající z tehdy platného
ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.
12. 2006. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz
rozhodnutí publikované pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.), zákonný znak trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.
zák. spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou nebo
smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze naplnit
i porušením povinností obsažených v ustanoveních § 73 odst. 1 písm. d) a § 74
písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních § 301 písm. d) a § 302 písm. g)
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tuto
obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně
majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na
základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního
aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného
znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek
zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a
oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými
hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle § 73
odst. 1 písm. d), případně též podle § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle § 301 písm.
d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stává
konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1 tr. zák.
Pokud tedy obviněná H. K. v postavení vedoucí ekonomky
obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., postupovala způsobem popsaným v
příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu,
nelze mít podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o porušení shora citovaných
zákonných povinností. Tvrdí-li obviněná opak, nejsou takové námitky důvodné a
nezakládají ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak je
navíc patrné z výslovného znění ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, zaměstnanec byl
povinen plnit jen takové pokyny nadřízených, které byly vydané v souladu s
právními předpisy. Ostatně obdobná povinnost vyplývá i z nyní účinného
ustanovení § 301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů. I kdyby tedy obviněná H. K. pouze plnila pokyny svého
nadřízeného, jak tvrdí ve svém dovolání, nemohly by být takové pokyny k
provádění zmíněných převodů peněžních prostředků v souladu s právními předpisy,
a to zejména z hlediska povinnosti obviněné řádně hospodařit s majetkem svého
zaměstnavatele a zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně
tohoto majetku [§ 73 odst. 1 písm. d), § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006]. Rovněž zmíněná námitka
obviněné je proto nedůvodná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. N., R. N. a H. K. podali svá dovolání
proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně
opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto
námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovoláních všech obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y